Pověsti

Jeskyně v údolí květů

Úvodní poznámka: 

Dnešní inspirace. Byla jsem tam.

Drabble: 

Poustevník, knížecí syn, hledal klid daleko od domova v údolí sevřeném mohutnými skalami.
Nebylo mu přáno.
Ďáblové ho každou noc obtěžovali, aby ho vyhnali ze země dosud pohanské.
Nevěděl, co počít, snad odejít.
Tu se mu zjevil svatý Jan. Nabádal k vytrvalosti, sliboval vítězství.
Do Ivana vstoupila netušená síla. Když se čerti vrátili, hnal je, že nestačili utíkat.
Nejhoršího udeřil křížem tak, že s ním prorazil strop sluje.
Potom žil nerušeně.
Až na sklonku života mu zdejší kníže nabízel pohodlí na hradě. Ivan odmítl a pokojně zesnul.
U jeskyně vznikl slavný poutní kostel.
A údolí každého jara rozkvétá líbeznými květy.

Závěrečná poznámka: 

Svatý Jan pod skalou, krásná vesnička s poutním kostelem a klášterem u jeskyně, kde žil údajně jako poustevník svatý Ivan v 9. století. Narodil se jako knížecí syn dosud nepokřtěných Slovanů a rozhodl se pro poustevnický život. Údajně se k jeho sluji na lovu zatoulal kníže Bořivoj a přál si, aby s ním světec odešel na nedaleký hrad Tetín. Ivan odmítl, jenom požádal knížete, aby mu zajistil pohřeb, a krátce nato zemřel.
Z kostela vede vstup do malé jeskyně o několika sálech, kde přebýval, údajně tam sám Bořivoj zřídil první oltář a v jednom výklenku se nachází díra do stropu jako stopa po boji s ďáblem.
Asi to tam zná většina místních z Prahy a okolí, je to rozhodně jedno z nejkrásnějších míst (spolu samozřejmě s nedalekým Karlštejnem) na jarní výlety, lesy kolem jsou samá květina.

Obrázek uživatele Ampér

Poklad na Věžce

Fandom: 
Drabble: 

„Tady to musí být, tahle kniha to říká. Plamínek, který svítí, ale nepálí, označuje místo ukrytého pokladu,“ citoval Půta. „Jíro, tady začneme kopat. Ale přes plamínek hodíme růženec,“ dodal ještě.

„Kde by se tady vzal poklad,“ opáčil Jíra. „Místní páni byli chudí jak kostelní myš.“

„Nežvaň a kopej,“ přerušil ho Půta. „Chceme poklad? Chceme.“

Po hodině usilovné práce narazili oba sedláci na starý otřískaný prázdný hrnec. „Co na to tvoje kniha?“ zeptal se škodolibě Jíra.

„Nádoba se naplní penězi po vhození mince,“ ocitoval Půta.

„Tady máš groš a hoď ho do hrnce.“

Dál se nedělo nic. Asi vykopali špatný hrnec.

Opravdu silné pivo

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Nesoutěžní, nakonec.
Historka ze staré Prahy.

Drabble: 

V časech, kdy ke královským městům neodmyslitelně patřilo právo várečné, bývalo v Praze pivovarů nespočet. Méně však v Menším Městě. Tamější pivovary se netěšily zájmu, kdož ví, zdaž kvůli nedbalé přípravě či jen pomluvám konkurentů.
Určitou výjimkou představoval dům U Flavínů na rynku, i zdejší pivo však prý chutnalo více po vodě než sladu a chmelu.
Kteréhosi dne vstoupil do šenku mužík v zeleném fráčku. Objednal pivo, ale prskl: „Příliš silné!“
Sládka to potěšilo, hleďme, pak že naše pivo nemá sílu.
Mělo.
„Ještě před hodinou pohánělo mlýnské kolo!“
Host odešel, zůstala po něm kaluž vody.
Pověst pivovaru tím nadlouho velmi utrpěla.

Závěrečná poznámka: 

Jméno domu na Malostranském náměstí se uvádí různě jako U Flavínů, U Plavínů či U Splavínů.

Obrázek uživatele Ampér

Ze Starého Herštejna

Fandom: 
Drabble: 

„Doufám, že práce na hradě pokračují podle plánu,“ pronesl Dobrohost z Ronšperka a pohlédl na svého purkrabího Leška. „Už se chci odstěhovat z týhle díry. Koneckonců, ty na Herštejně budeš mít pohodlný bydlení pro sebe i svou rodinu.“
„Práce pokračují dobře, pane,“ odpověděl tázaný. Chybí pár maličkostí, hradní kaple
nebo ….“
„Bez kaple se obejdeme. Kdo bude chtít, může v neděli zajít na mši do Vranova,“ zachechtal se hradní pán. „Aspoň se projde.“
„Chybí taky šatlava, milosti,“ ozvalo se tiše.
„Ta je důležitá. Jedna cela bude mít, na rozdíl od zbývajících, otvírání zevnitř. No co kdyby do ní zavřeli mě?“

Obrázek uživatele Ampér

Hlásný na kostelní věži

Fandom: 
Drabble: 

„Hlásnej, pojď si k nám sednout,“ ozvalo se od hospodského stolu obsazeného městskými biřici.
„A kde ses popral?“ začal se příchozího vyptávat Vacek řečený Zjizvený.
„Matějovi nafackovala manželka,“ přisadil si Olbram.
„Jste oba vedle,“ ohradil se hlásný. „Včera jsem troubil půlnoc a na západní straně ochozu jsem najednou dostal pěknejch pár facek. Nikdo na ochoze nebyl, to přísahám.“
„Určitě duch toho mrtvýho kanovníka, co předevčírem umřel na arciděkanství a vadilo mu tvoje hlasitý vytrubování,“ zavtipkoval Olbram.
„Duchové nejsou,“ namítnul Matěj. „To je dokázaný. A protože za chvíli jdu troubit, schválně budu hlasitej.“
Ráno našli plzeňského hlásného na západním ochoze uškrceného.

Závěrečná poznámka: 

Nahrazení tématu č.1 pro 1.4.2023

Obrázek uživatele Keneu

Zabloudil...

Úvodní poznámka: 

opera Král a uhlíř

Drabble: 

Z lesa zahlaholila trubka.
„Už bylo načase,“ poznamenal Matyáš.
Vyšel před chalupu a zatroubil na svůj roh v odpověď.
„Halali,“ ozvalo se z lesa.
Matyáš odpověděl.
A znovu.
Chvíli si předávali signál, aniž by se lovci přiblížili, až se král znechuceně vrátil dovnitř.
„Jestli on to nebude ten bláznivej bažant,“ napadlo uhlíře.
„Bažant?“ podivil se Matyáš.
„Ba. Naučil se pískat jako Jeník a Lidka div nezabloudila, jak se za ním hnala. A umí i lecjaký jiný zvuky, tak co by se nenaučil trubku, když se tu věčně proháníte.“
Králi došlo, proč se ztratil a že nebude lehké se zase najít.

Závěrečná poznámka: 

Název se vztahuje i na nebohého bažanta, neb se jedná o přeborníka v imitaci lyrochvosta nádherného až z daleké Austrálie (která za vlády Matyáše Habsburského už byla Evropany navštívena).

Obrázek uživatele hidden_lemur

Jako prase v lázni

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Když nevíte, zamiřte dom.

Drabble: 

Tohle nebyl běh, spíš špatně řízený pád - pasáček pelášil mezi buky jako šílenec. Ostružiny ho chytaly za kotníky a skládaly ho na zem spolehlivěji než bludný kořen. Za normálních okolností se tu bál. Teď měl jen vztek. Vztek smíšený se strachem, co se stane, když toho blba nechytí.
"Stůj," zařval, "ty prase jedno!"
Sele se ještě stačilo ohlédnout. Pak se ozvalo ŽBLUŇK a vysoké prasečí žehrání na osud.
Kluk přibrzdil. Ten pohled byl neuvěřitelný.
Uprchlík spočíval v jezírku jako huriska v lázni a tvářil se... no, jako prase. Když ho lovil, opařil se. Teprve později si všiml, že už nekulhá.

Závěrečná poznámka: 

Roku 726 po Kristu prý takovouhle pitomou náhodou objevil pasáček zemana Kolostuje léčivý pramen. Podle Hájka z Libočan, teda. Ve skutečnosti ho prý hojně využívali už Keltové. Nicméně, teď se do Lázní Teplice (dík, Ludmilo), můžete jet opařit i vy a napodobit tak nejen legendární prasátko, ale taky Beethovena, Mozarta, Goetha a jánevím koho ještě. Je to super a fakt to zabírá. Vyzkoušeno za vás.

Obrázek uživatele Blueberry Lady

Udatný zachránce

Drabble: 

Bylo to Léta Páně 1150, kdy jsem s otcem svým cestoval z venkovského dvorce na pražský dvůr, když tu náhle převeliká bouře nás zastihla a koně se splašili. Hnali nás jako šílení a já, jsa ještě malým dítětem, na kozlíku jsem se neudržel a spadl. V tu chvíli se kolo od vozu našeho odlomilo, tíha jeho mi rozdrtila žebra.
V tu ránu objevil se chlap jako hora, těžké kolo zvedl a na vůz vrátil, do vsi nás dovezl a mě ošetřil.
Otec z vděčnosti za můj život knížecí titul mu udělil a na počest jeho skutku začal mu říkat Kolowrat.

Závěrečná poznámka: 

Kolowratové jsou jedním z nejstarších českých rodů, první v pramenech doložený je jakýsi Albrech z Kolowrat, rytíř Anny Svídnické. Podle pověstí existují však dvě verze - jedna od "Dalimila" sahá až k Lucké válce, druhá Balbínova zasadila zachránce královského syna střízlivěji do 12. století.
Příběh je ale v obou stejný, zakladatel rodu byl silák, který těžké kolo od vozu sám zvedl a vrátil na místo, odtud jméno. V erbu rovněž je velké kolo dodnes k nalezení.

אמת

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Souvisí s tímto drablíkem.

Drabble: 

"Goleme, jdi na půdu synagogy a tam ulehni."

Poslechl, a oni tři se dali do rokování.

"On jenom plní příkazy. A to, že je plní doslova, je naše chyba, ne jeho."

Bylo to snad ještě těžší, než rozhodování o jeho stvoření.

"Jsme opravdu tak moudří, abychom ovládli tajemství hmoty?"

"Vykonal mnoho dobrého, pomáhal obci, ochraňoval nevinné, trestal bezpráví, ale můžeme vyloučit zlý skutek? Kdo ho bude ovládat, až my tu nebudeme?"

Nakonec se rozhodli. Vyšli na půdu, kde golem ležel. Rabín se na něj naposledy podíval, a pak smazal první písmeno na jeho čele.

A z pravdy se stal mrtvý.

Závěrečná poznámka: 

Název je hebrejské slovo pro pravdu, emet אמת , které měl golem údajně vyryto na čele. Když ho rabín uložil k věčnému spánku, smazal jen první písmeno, čímž vzniklo slovo met מת , které znamená mrtvý.

Obrázek uživatele Tenny

Setkání na polní cestě

Fandom: 
Drabble: 

I šel mladík v neděli do kostela a proti sobě uviděl starou ženu. Shrbená, s černým hávem a kosou klopýtala po prašné cestě.
"Kampak, paninko, kampak?" zeptal se. "Do kostela nejdete?"
"Inu, pracovat musím. Dříve jsem na koni jezdila, s mečem se oháněla... Ale časy se mění."
Mladík se podivil. Stařenka na koni a s mečem?
"Teď musím kosou kosit. Pole jsou zatím prázdná, ale brzy nebudou, nebudou."
Mladík pohlédl na pole, plné zlatého obilí.
"Straší vám ve věži, babičko?" odpověděl jí.
"Kdepak, panáčku. Pro tebe jsem si prvého přišla," usmála se Smrt.
A tak přišel mor do Českých zemí...

Závěrečná poznámka: 

Snažila jsem se drabble napsat ve stylu existujících pověstí. Lze jich najít vícero, které popisují příchod Moru/Smrti do Čech.

A co se týče meče a kosy, před morovými ranami byla Smrt většinou na obrazech zobrazována s mečem jako nástrojem. Ale její atributy se změnily, aby malíři ukázali, kolik lidí Smrt "pokosila". Kosa je přece jen praktičtější v tomto ohledu.

Obrázek uživatele Kumiko

Proklatci

Drabble: 

„Jen počkej, Tebe nenapadne přespávat u "kamarádky", jen co uslyšíš o hlasech z hlubin!“
„A co jsou hlasy z hlubin?“
„Nikdy jsi je neslyšela? Ozývají se po půlnoci zpoza zavřených stanic metra a děsí pejskaře kvílením z kanálů. Jsou odsouzeny k věčnému bloudění pod zemí, kde nejsou jasné hranice! Jsou to nebožáci, navěky trestaní za svůj nedostatek lokálního patriotismu, nebo dokonce otevřený unipragopolitismus! Provinili se - strávili noc na jiné části, než jim náleží - a proto byli zakleti k pobývání pod zemí a věčně marnému hledání domovské části, kterou tak bláhově opustili! Proto tak úpí a navěky skučí, rozežíráni výčitkami svědomí!“

Nevstoupíš dvakrát

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Podle jedné hradní pověsti.

Drabble: 

Vdova Patrčková překvapeně hleděla na ženu v bílém, kterou potkala na cestičce v podhradí. Nějaká šlechtična, ale hrad byl pustý...
Paní s vlídným úsměvem vyzvala vesničanku, aby ji následovala. Vedla ji k jakési temné díře kousek pod hradem. Patrčková zdráhavě vstoupila do dlouhé, jasně osvětlené chodby.
Na konci byla místnost - plná zlata. Něco takového chudá chalupnice nikdy neviděla. Strach ji rázem přešel, dychtivě si nabrala plnou zástěru. Paní ji vyvedla ven a - zmizela.
Když se Patrčková vzpamatovala, napadlo ji: Tolik zlata, proč si nenabrat víc? Vysypala zástěru a šla zpátky. Jenomže chodba zmizela. A vysypané zlaťáky už také nikdy nenašla.

Obrázek uživatele kytka

Vyznání

Fandom: 
Drabble: 

"Depak, Terezko, ty jsi ze všech děvčat ta nejkrásnější. A v dívčí kráse já se vyznám, to mi můžeš věřit, však jsem sloužil u dragounů. Stačilo obléknout modrý kabátec a ženský mi samy padaly do náručí. I jedna vopravdická hraběnka mezi nima byla - no nelžu, proč bych to dělal. Div, že jsem si uherskou nemoc neuhnal."

Terezka na něj hleděla smutnýma očima a mlčela.

"Jenže vono se to časem omrzí. Nakonec člověku chybí vobyčejný lidský porozumění. Depak," vzdychl starý pán a roztržitě pohladil Terezčin kamenný nárt, "depak, holka, k žádný jsem nikdy tak upřímnej nebyl, ty jediná mi dovopravdy rozumíš."

Závěrečná poznámka: 

Podle legendy se jeden penzionovaný rytmistr od dragounů tak zamiloval do sochy "Terezky" z kašny na Mariánském náměstí, že jí odkázal svůj majetek.

V drabble to není zmíněno, ale Terezka je skutečně v rouše Evině.

Neviditelný fandom: 

Neodolatelná

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Téma mě moc neinspirovalo, ale našla se jedna šmírácká historka.

Drabble: 

Král Kandaulos se na svou ženu nemohl vynadívat. A nestačilo mu, že ji vídá sám.
"Nikdo nemá takovou ženu jako já!" chlubíval se svým vojákům.
Až jednou slova nestačila.
"Vsadíme se? Určitě jsi lepší nikdy neviděl," šeptal strážnému.
Pak ho potají přivedl do ložnice a ukázal mu královnu, jak ji bohové stvořili.
Brzy nato byl strážný předvolán k ní.
"Viděl jsi mě tak, jak smí jenom manžel," pravila. "Vyber si. Buď se staneš mým manželem ty, nebo se postarám, abys přišel o hlavu."
Vybral si.
Kandaula smetl palácový převrat. Nový vládce Gýgés si vzal královnu a založil mocnou lýdskou říši.

Závěrečná poznámka: 

Pověst o Gýgovi, prvním z velkých králů Lýdie (ať ji přímo založil, nebo rozšířil), říše v Malé Asii, s níž měli styky staří Řekové a je občas zmiňována v řeckých pověstech. Existovala plus mínus v 7./8.-6. století př. n. l., rozbili ji Peršané.
Z nějakého důvodu se o tomto vládci vypráví i odlišná pověst o tom, jak coby chudý pastýř získal prsten neviditelnosti a vedl si s ním natolik dobře a rozumně, že se stal králem.

Obrázek uživatele neviathiel

Pověst o Toře a úporných nápadech

Úvodní poznámka: 

Drabble vzniklo jako nenápadný, zato úporně se držící nápad, který chtěl vééén, založený na jiném nápadu, který chtěl vééén, založeném na diskuzi u jednoho Tořina drabblete. Protože kdo si hraje, nezlobí.
Gratuluji všem, kdo se ještě neztratili. Ostatním doporučuji opatrně proklikat odkazy.

Drabble: 

Za dávných časů, když všechno začínalo, byly nápady hmotné, drápkaté a chlupaté, mňoukaly a občas mrouskaly. Bydlely po devíti v domech šamanů a u nich bydlel šaman, ale všichni si mysleli, že nápady bydlí u šamana.
Tehdy měl kmen šamanku Toru se spoustou nápadů.
Uprostřed noci zrodil se nápad, který měl ostré drápky a mňoukal velmi nahlas. Hnedle skočil na spící šamanku, zatínal do ní drápy, mňoukal na celou vesnici, skákal jí po hlavě a nedal a nedal pokoj.
Když Tora otevřela, sedl si do dveří a dlouze přemýšlel.
Tora ztratila trpělivost, nacpala ho do klávesnice a odeslala do DMD.

Závěrečná poznámka: 

Je tu někdo s tak obskurní knihovnou jako já, že by poznal styl sibiřské mytologie?

O půlnoci v Bretani

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

To mi tak nějak vzniklo, ani nevím jak a proč.

Drabble: 

Nevzpomínám si, proč jsem šla tehdy na pobřeží, pozdě v noci. Měsíc jasně svítil. Moře daleko ustoupilo, byl čas odlivu. A přede mnou v měsíční záři leželo město.
Nikdy ten pohled nezapomenu: dokola mohutné hradby, štíhlé vysoké věže, vznešený hrad, střechy paláců, nespočet menších domků, všechny neskonale sličné. Kolem leželo bahno, ale rovná, suchá cesta vedla přímo k hradbám.
Málem jsem tam zamířila. Vtom začal hlasitě odbíjet zvon a mě zamrazilo u srdce. Město náhle vypadalo jinak: stále vznosné, ale celé zelené, všechno pokryté slizkými řasami. Dala jsem se na útěk. A za mnou znělo hrozivé syčení vln. Nastal příliv.

Závěrečná poznámka: 

Podle bretaňské pověsti o potopeném městě Ys.

Obrázek uživatele neviathiel

Pověst o Toře a úporných nápadech

Úvodní poznámka: 

NESOUTĚŽNÍ

Věnováno Toře s díky za nápad.
Všichni víte, kdo za tohle může! :-) Pokud ne, pak hurá do králičí nory!

Drabble: 

Za dávných časů, když všechno začínalo, byly nápady hmotné, drápkaté a chlupaté, mňoukaly a občas mrouskaly. Bydlely po devíti v domech šamanů a u nich bydlel šaman, ale všichni si mysleli, že nápady bydlí u šamana.
Tehdy měl kmen šamanku Toru se spoustou nápadů.
Uprostřed noci zrodil se nápad, který měl ostré drápky a mňoukal velmi nahlas. Hnedle skočil na spící šamanku, zatínal do ní drápy, mňoukal na celou vesnici, skákal jí po hlavě a nedal a nedal pokoj.
Když Tora otevřela, sedl si do dveří a dlouze přemýšlel.
Tora ztratila trpělivost, nacpala ho do klávesnice a odeslala do DMD.

Závěrečná poznámka: 

Je tu někdo s tak obskurní knihovnou jako já, že by poznal styl sibiřské mytologie?

Zajíc v čase čtyřicetidenního postu

Drabble: 

Ctihodný biskup nemohl uvěřit svým očím. Kuchař s klidem přinášel na knížecí tabuli pečeného zajíce! Přitom on včera družinu knížete důrazně upozornil, že dnešním dnem začne velký půst a konzumace masa je vyloučena až do neděle velikonoční!
Ani se mu nedostávalo slov, jen rudl, z očí mu zrovna sršely jiskry.
Konečně se zmohl na nějaká slova: „Jak se opovažujete…“
A tu vrchní kuchař, vychutnávaje si prelátovu reakci plnými doušky, promluvil: „Nechť se Vaše Eminence ráčí podívat! Takový zajíc je snad povolen i v postě.“
Ten zajíc byl z kynutého těsta a s chutnou polevou.
Biskup nevydržel a hlasitě se rozesmál.

Závěrečná poznámka: 

A pak si nechal chutnat!
Historka ze saského Freiberku, jednoho z vedlejších sídelních měst knížecí dynastie Wettinů. Na památku této údajné příhody tam pečou dodnes jakéhosi "zajíce" z těsta - napohled to tedy připomíná spíš mravkolva s kusadly. Ale tradice je tradice.

Obrázek uživatele Ampér

Pan Racek a paní Ofka

Fandom: 
Drabble: 

„Dnešní oběd brambory s tvarohem, včera jáhlová kaše. A tak bych mohla pokračovat,“ rozčilila se paní Ofka. „Já na rozdíl od tebe držet půst od jara do zimy nebudu. Masa máme ve spíži dost.“

„Ale drahá choti,“ ohradil se pan Racek. „To jehněčí a vepřové odvezeme na trh, prodáme, penízky schováme.“

„Tak aby bylo jasno. Na Věžku jsem s holým zadkem nepřišla, věno jsem měla slušné. A od zítřka se starám o kuchyň já, vařit se bude tak, abychom se pořádně najedli my i čeleď. Jestli se ti to nelíbí, vracím se na rodnou tvrz.“

Pan Racek jen souhlasně zamručel.

Závěrečná poznámka: 

inspirováno pověstmi o hradu Věžka

Obrázek uživatele Ampér

Stará Háta a princezna

Fandom: 
Drabble: 

„S hradní sebrankou už vážně nechci mít nic společnýho,“ zavrčela stará Háta. „Sloužím tady už nějaký ten pátek a to, co se tady teď děje, vážně nepamatuju,“ obrátila se k vězeňkyni. „Myslím Váš únos a uvěznění, princezno. Jeho důvodem bylo to, že pán chce mít ženu z urozeného rodu. Vy ho ale nechcete, ani se Vám nedivím. S takovým hrubiánem byste zažila byste peklo na zemi. A teď ptáček uletí,“ zašklebila se. „Hrad je bez posádky, která odjela loupit. A stará čarodějnice odemkne klec a klíče zahodí. Jenom doufám, že krásná hrdlička s sebou vezme i jednu opelichanou starou vránu.“

Už to není co bývalo

Úvodní poznámka: 

Ještě jedno nesoutěžní

Drabble: 

„Už to není, co dřív,“ postěžoval si muž se šakalí hlavou. „Tehdy každý příchozí donesl zásobu proviantu a byl uctivý! Zato dneska…“
„To mi povídejte,“ pokýval hlavou vyzáblý stařec. „Dřív to byla služba sice těžká, ono jezdit pořád sem a tam přes řeku není žádný med, ale aspoň poctivě placená. Nikdo se neodvážil nemít pro mě obolos. Ale teď? Představte si, kolego, tuhle přišel jeden a nejen že se ani nestyděl, že nemá peníz, on mlel o výhodném úvěru. Když jsem ho nepřevezl, vykřikoval dokonce něco o diskriminaci.
Tak tam bloudí navěky. U nás platí jasné zákony pro každého stejně.“

Svědectví oživlé děvečky

Úvodní poznámka: 

Praha, léta Páně 1625

Drabble: 

Všichni zírali na tu ženu na loži. Před necelou hodinou ležela na marách, a teď jim klidně oplácela pohled.
„Byla jsem na onom světě,“ prohlásila. „Vrátila jsem se, abych podala svědectví!“
Vypukl překvapený šum. Děvečka pokračovala:
„Viděla jsem v nebi pány, co je popravili na Staroměstském rynku. Měli bělostná roucha a drželi palmové ratolesti. Zato císařský rychtář a jiní mocipáni viseli v pekelném ohni za ostruhy!“
Lidé spustili jeden přes druhého, ale děvečka mluvila dál. Kázala, prorokovala, jak skončí válka a co bude následovat.
Zpráva o zjevení se rychle roznesla po Praze i na venkově.
Děvečka však skončila v šatlavě.

Závěrečná poznámka: 

Zpráva o prorokující oživlé děvečce, zdánlivě zemřevší na mor, ze Široké ulice v Praze, kterou zaznamenal bratr popraveného Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic. Pobělohorská doba a první léta třicetileté války byla vůbec mimořádně bohatá na zjevení, tajemné úkazy a lidová proroctví.

Obrázek uživatele Birute

Hon a jiné radovánky

Fandom: 
Drabble: 

Kněžna už půl hodiny poslouchala nepřetržité stížnosti manželovy sestřenice a začínala ji bolet hlava.
Možná za to mohlo i slunce. Aspoň že sluhové podávali občerstvení.
Konečně se ozval štěkot psů a na palouk se vyhrnulo stádo divočáků.
Ozvaly se výstřely. To kněžninu bolest hlavy jen zhoršilo.
Kanci padali a trhali nohama, ovšem část zvířat se motala v trávě. Rozrývala půdu jako posedlá, až hlína létala kolem.
Nejen hlína, jak panstvo zjistilo, když bylo po všem.
Na zemi se mezi mrtvými divočáky povalovaly lidské lebky.
„Tanec smrti,“ pomyslela si kněžna. Manželova sestřenice hrůzou omdlela.
Děsivá příhoda měla i svou světlou stránku.

Závěrečná poznámka: 

Příběh jsem převzala ze sbírky pověstí Heleny Lisické. Popisuje počátky archeologie na území bývalého velkomoravského hradiště Pohansko poblíž Břeclavi.

Památka psa mučedníka

Úvodní poznámka: 

Středověká pověst a pověry z východní Francie

Drabble: 

Někdy za nocí přicházejí matky churavých dětí do pustých lesů u řeky Chalaronny.
Tam, kde před dávnými lety stával hrad, je hrob nespravedlivě zabitého chrta. Páni ho jednoho dne přistihli potřísněného krví u převržené kolébky svého dítěte. Byl zabit dřív, než rodiče spatřili živé a zdravé dítě a opodál roztrhaného hada.
Po tomto neštěstí rodina odešla a hrad zanikl. Venkované však nikdy nezapomněli na věrného psa a uctívají ho jako svatého mučedníka.
Matky zanechávají děti pod stromy vyrostlými na hrobě a vzývají tajemné síly. Poté noří děti do ledové řeky. Věří, že tak získají požehnání a zdraví pro své potomky.

Závěrečná poznámka: 

S takovými zvláštními rituály se setkal ve 13. století francouzský (burgundský) kazatel a inkvizitor Štěpán Bourbonský v odlehlém kraji východní Francie severně od Lyonu mezi řekami Rhonou a Saonou. Byl šokován nejen uctíváním údajného svatého, kterým byl pes, ale také výrazně pohanskými kulty přírodních sil a božstev, ke kterým se pes jenom přičlenil jako další. A ovšem také poněkud nehumánním zacházením s dětmi, které vedlo asi mnohem častěji ke škodě než k uzdravení. Zakopaný pes byl potom vykopán a odklizen a veškeré kulty samozřejmě zakázány.
Varianty příběhu o nespravedlivě zabitém psovi nebo jiném zvířeti, které bylo obviněno z vraždy dítěte, ačkoliv ho naopak zachránilo, se vyskytují v různých zemích a kulturách.

Cesta na sabat

Fandom: 
Drabble: 

Přicházel soumrak. Nebe ještě úplně nepotemnělo, dolů se však už nedalo dohlédnout.
Naštěstí, myslel roztřesený muž na pometlu a křečovitě objímal manželčino tělo.
Když zjistil, že je čarodějnice, přál si letět s ní na sabat.
Teď litoval. Ona zřejmě také.
Viděl temné siluety dalších čarodějnic.
Těch se bál, byly cizí. Co ho to jen napadlo…
V temné mase dole zaplálo narudlé světlo. Tam ležela hora Brocken, místo sabatů.
Náhle toho měl dost.
Vykřikl: „Ve jménu Otce i Syna i…“
A rázem padal. Sám, dlouho.
Kupodivu se nezabil.
Ocitl se kdesi daleko od domova. Návrat byl obtížný.
Ale hlavně že vyvázl.

Závěrečná poznámka: 

Podle báchorek z Harzu. Hora Brocken, nejvyšší vrchol tohoto pohoří, je tradičně spojována s čarodějnickými slety.
V původním podání byl ale sabat jasně podán jako schůzka s ďáblem, jemuž se měl návštěvník také poklonit a na poslední chvíli se zachránil. Rozhodla jsem se pro méně jednoznačné vyznění a držkopád už před přistáním.

Osudné selhání na samém vrcholu

Úvodní poznámka: 

Nesoutěžní, druhý nápad na téma. Nyní v přeneseném smyslu.
Varování: poněkud kacířské. Ale byla to koneckonců hodně populární historika.

Drabble: 

Johana se nechtěla spokojit s tím, že se zkrátka narodila jako žena.
Vábilo ji poznání, moudrost.
Je přece také lidská bytost, byl jí dán rozum a vůle.
Svému přesvědčení plně dostála. Vyrovnala se nejlepším žákům, aniž kdo tušil, kdo se pod žákovským oblekem ukrývá.
Bystrá mysl a učenost ji vedly dál a výš, až… na samotný vrchol?
Mohla opravdu pomýšlet tak vysoko?
Ale kdo by odmítl?
Jenomže lidská bytost zůstává i zvířetem. Neoprostí se od nízkých pudů.
Viděla jiné, kteří podlehli.
Podlehla sama. Snad z osamění, snad z touhy.
Jenže pro ni to bylo osudné.
Papež opravdu nemůže porodit dítě.

Závěrečná poznámka: 

Středověká pověst o papežce Johaně. Vyprávění o ženě anglického původu, která vystudovala v přestrojení v Německu, později se dostala do Itálie a byla zvolená papežem, jenže potom zcela nevhod otěhotněla a během průvodu v Římě náhle porodila. Zvláštní je dvojznačný obraz oné ženy - byla to očividně hříšnice, která dopadla špatně kvůli obyčejnému chtíči, ale zároveň se projevila jako výjimečně nadaná a inteligentní. Pověst byla do 16. století velmi oblíbená i mezi církevními kronikáři, až od 16. století začala být odmítaná jako nepravdivá.
Zvíře, které nechce odejít, jsou v tomto případě přirozené pudy vedoucí k činnosti, která pro duchovní určitě není vhodná a navíc to v tomhle případě bylo velice nerozumné.

Obrázek uživatele galahad

Tón struny

Fandom: 
Drabble: 

Generál Sima Yi sa pozeral na mesto v ktorom prebýval slávny stratég Zhuge Liang, tentokrát bez svojej armády. Teraz ho konečne rozdrtí.

„Pane, zvedovia hlásia, že brány mesta sú dokorán!“
„Vpred! Zastavíme tesne na dostrel od mesta.“

Keď armáda generála Sima Yi pripochodovala pred mesto, brány malo naozaj otvorené a ľudia zametali jeho ulice. Vietor priniesol phudbu muža sediaceho vo veži a hrajúceho na guqin.

Sima Yi polial pot. To hrá Zhuge Liang. Ako si tam môže len tak sedieť s bránami dokorán? To bude strašná pasca, ako obyčajne! Všetci tam umrieme!

„Ústup!“ zavelil Sima Yi.

Zhuge Liang sa smial.

Závěrečná poznámka: 

Legenda o obrane mesta Chang'an z čínskej knihy Príbehy Troch Kráľovstiev.

Slávneho stratéga Zhuge Lianga nachytal generál Sima Yi bez jeho vojska, ktoré práve dobývalo iné mesto. Zhuge Liang dal otvoriť brány mesta dokorán a hŕstke obrancov prikázal prezliecť sa do civilných šiat a zametať ulice, zakiaľ sedel vo veži. Jeho reputácia bola taká chýrna, že keď to generál videl, bál sa že vstúpi do strašlivej pasce.

Obrázek uživatele Kitsune's Sun

Konečně spolu

Fandom: 
Úvodní poznámka: 

Velšská pověst

Drabble: 

Stařec vzal vázu s vyobrazením páru v objetí.

„To jsou Rhys a Meinir, kteří se rozhodli vzít. V den svatby bývalo zvykem, že se nevěsta skryje před ženichem a on ji má najít. Meinir utíkala ke starému dubu, pod kterým rádi sedávali, a schovala se uvnitř vykotlaného kmene. Rhys ji hledal široko daleko, ale svou nastávající nenašel.

Po mnoha měsících, kdy se blížila bouřka, se potřeboval ukrýt. Schoulil se tedy pod známý dub. Z nebe se snesl najednou blesk a rozťal strom vejpůl. Záblesky osvětlily kostru ženy ve svatebních šatech, která se zapletla do úponů. Rhys byl na místě mrtev.“

Závěrečná poznámka: 

Staré irské, skotské nebo velšské pověsti a vyprávění lidové slovesnosti jsou skutečným pokladem, protože se naprosto vymykají tomu, co známe z našich končin. Pro toto téma jsem si vybral vyprávění tradované na poloostrově Llŷn v severním Walesu. Místo se kdysi jmenovalo Porth y Nant, jednalo se o osadu poblíž kamenolomu, a po druhé světové válce zůstalo opuštěné. Ten strom tam údajně stojí dodnes.

Prokletí železného muže

Fandom: 
Drabble: 

Den po dni, rok po roce stojí na svém místě a neživýma očima hledí na náměstí.
Změnilo se k nepoznání od jeho časů, i on nyní vypadá jinak. Jenom jeho úděl zůstává stejný.
Stále pyká za svůj ohavný zločin a čeká na vykoupení.
Na jeho rukou lpí krev nebohé dívky, kterou v hněvu zabil, když ho odmítla.
Jen jednou za sto let se načas navrací k životu.
A jen tehdy se může dočkat osvobození. Může ho zachránit mladá nevinná dívka, taková, jako byla jeho oběť. Jenom taková může pronést slova odpuštění.
Jenže vzbuzuje strach a žádná není ochotná ho vyslechnout.

Závěrečná poznámka: 

Pověst o železném muži ze staré Prahy. Původně se zřejmě vztahovala k figuře rytíře v brnění, která sloužila jako vývěsní štít zbrojířské dílny v Platnéřské ulici. Ta už v současnosti už neexistuje. Novou sochu železného muže od Ladislava Šalouna můžeme dnes vidět na Mariánském náměstí, na rohu budovy nové radnice, naproti Městské knihovně (na protější straně této budovy je zase socha rabína Löwa).

Ať už je klid

Úvodní poznámka: 

Mimosoutěžní zlomyslnost.
Je to ode mě strašně ošklivé - ale prostě mi to nedalo.

Drabble: 

Právo v dobách minulých většinou trestalo přísně, zvláště přečiny proti společenskému řádu. Nicméně občas se připouštěla i shovívavost. Zejména když provinilec příslušel k urozenému stavu.
Snad by se tedy vězeň mohl ještě zachránit. Kdyby ovšem nebylo té jeho nešťastné záliby.
Na hradě jako by strašilo. Ve dne i v noci se tam vznášely hrůzné tóny a zařezávaly se do uší i do mysli.
Lidé z okolí raději přinášeli jídlo, aby se vykoupili. Jenže nebylo spásy, nebylo úniku.
Až konečně padl rozhodující verdikt:
„Dost už! Utněte to!“
A tak byl rytíř Dalibor z Kozojed po právu odsouzen ke smrti stětím mečem.

Stránky

-A A +A