Radost z přítelova povýšení zkalilo jednání s admirálem.
Přijal je přívětivě. Tom však vyšel z jeho kajuty bledý. Vrásky obav a nejistoty brázdily pohublou tvář. Rány, z části zhojené, se opět otevřely. Klouby prstů bělely.
Na tázavý pohled jen zavrtěl hlavou. Tohle byl jeho boj. Nikdo jiný ho za něj vybojovat nemohl. Ale Frances byla vždycky paličatá.
„Slečno Doyleová,“ přivítal ji admirál. „Četl jsem vaši zprávu. To byl vskutku husarský kousek.“
„Nebýt plánu kapitána Martina, nikdy bychom ji neporazili, pane.“
Admirál si povzdechl.
„Přede mnou ho hájit nemusíte. Ale víte, jak to chodí.“
Věděla. Pamatovala. Stařičkou Stellu v rukou nepřítele.