Tři mušketýři

Těžké ráno

Fandom: 
Drabble: 

Hlava ho bolela, rty rozpraskanými sotva si mohl říci o pohár vína. Zkusil se pro pohár natáhnout a ramenem mu projela tupá bolest. Ztěžka se posadil. Konečně dokázal vzít pohár do ruky, ale žaludek se mu zkroutil v křeči. Znechuceně si odfrkl.
Ze zrcadla na něj hleděla cizí tvář. Odulá, vrásčitá, orámovaná šedinami. Pokusil se o výpad kordem s úmyslem zrcadlo ztrestat, ale zradilo ho koleno.
Kdeže jsou ty časy, kdy mu krásné dámy padaly samy do náručí, kdy po prohýřené noci snadno kardinálovy muže pobil a s přáteli tvořili dějiny?
Ani na toho koně dnes nevylezu, povzdychl si Porthos.

Neviditelný fandom: 
Obrázek uživatele Ampér

23. srpna 1628

Drabble: 

Po zběsilé jízdě z Londýna konečně spatřím budovu admirality v Portsmouthu.

„Nesu zprávy od lorda Wintera,“ zakřičím na stráže a beru schody po dvou. „Musím to stihnout včas,“ řvu sama na sebe. Zbývá jen se zorientovat a proběhnout velkou síní. Nakonec vrazím bez ohlášení do pracovny.

Ale nestíhám tasit kord. Jediné, co teď mohu udělat, je vrhnout se mezi vévodu a Feltona. Vražedný nůž, původně určený pro lorda Buckinghama, trčí v mých prsou. Ještě zaslechnu, jak se vévoda ptá na moje jméno.

„Mary-Jane Sue-Worthingtonová,“ odpovím potichu a umírám s úsměvem na rtech v jeho náruči. Vím, že La Rochelle nepadne.

Obrázek uživatele Keneu

Už zase plundruje sklep

Úvodní poznámka: 

Svůj první preslash vůbec jsem napsala 1. v DMD, 2. na Tři mušketýry a 3. po požití většího množství vína... To je ale náhoda!
Navazuje na drabble Kardinálovi špehové, stále vykrádá vztahy z povídky Za co stojí bojovat a tím pádem je dost anachronické, nejen kvůli tomu ginu, který patří až za třicetiletou válku. A fakt si nepamatuju, jestli v celých mušketýrech vůbec někdy zmínili Athovo křestní jméno. Ve výše zmíněné fanfikci je to Gerard.

Drabble: 

Nejen Rochefort měl svá malá tajemství. A když kočky vymňoukly kardinálovi, že Gerard zase plundruje vinný sklep, nezbývalo kardinálovi než zjistit, co za tím je tentokrát.
„Neříkej mi, že je to milady. Tentokrát ji popravili důkladně.“
Hrabě de la Fére sebou trhl.
„Nečekal jsem vás. Měl jste celý den tolik práce...“
„Pokud ses rozhodl vyplenit mi sklepy, máš taky co dělat.“
„Proti sarkasmu jsem imunní. Proti vínu bohužel taky. Potřebuju na chvíli zapomenout, Armande.“
„V tom případě bych ti mohl splnit přání,“ zašátral kardinál v polici.
„Vin de Jine. Je to silné, tak opatrně. Večer tě budu potřebovat při smyslech.“

Závěrečná poznámka: 

De Jine by se francouzsky četlo džin a v té lahvi je opravdu spíš gin než víno.
Večer, při smyslech. Kdo si myslí, že budou řešit státní politiku, ten je na moje momentální rozpoložení příliš mladý, nebo si ze mě střílí. :)

Obrázek uživatele Martian

Slova tvých rukou

Úvodní poznámka: 

Dlouho jsem nad Výběrem váhala. A proč nakonec právě toto drabble? Snad proto, že vypráví o zdánlivě obyčejných věcech a také o pokoře. Jak často obojí míjíme bez povšimnutí…

Drabble: 

Z celého zámku Bragelonne si Grimaud nejvíce zamiloval jeho zahrady.
Se svolením pana de la Fère v nich dlouhé hodiny dokázal sázet, vyvazovat, zastřihávat, prořezávat, roubovat, nastýlat, hnojit, kypřit, zalévat a všelijak jinak přemlouvat to nesčetné rostlinstvo k překotnému růstu.

Prvním rokem zanedbaná zahrada připomínala prales.
Druhým rokem prořezané stromy vpustily do oken trochu slunce.
Třetím rokem stará třešeň vedle altánku znovu rozkvetla jako nevěsta.

Když se o dva měsíce později nesčetné košíky začaly plnit granátově červenými plody, Grimaud sklízel všeobecnou pochvalu.
Trochu rozpačitě se usmíval a mlčky krčil rameny.
Nikdy toho moc nenamluvil.
Nemusel.
Jeho činy hovořily za něj…

***
Obrázek uživatele Martian

Vzdejme mu čest a slávu…

Úvodní poznámka: 

Toto drabble mělo původně vypadat úplně jinak - do okamžiku, než se objevil pan
de Tréville s jistým velmi neobvyklým přáním…

Drabble: 

Na nádvoří paláce de Tréville panoval nezvyklý ruch.
Muži z nastoupené jednotky si vzrušeně šeptali:
„Nevíte oč jde?“
„Tohle je vážně dost divné…“
„Kapitán by nesvolával kompanii pro nic za nic.“

Stáli tam ve vzorně vyrovnaných trojstupech a spořádaně čekali.
Slavní Mousquetaires du Roy.

„Pánové,“ oslovil je kapitán de Tréville, „rád bych vás s někým seznámil. Chci, abyste mu vzdali hold, který si zaslouží. Přestože nenapsal o žádném z našich dobrodružství, zrodili jsme se právě v jeho mysli. Bez jeho nápadů a píle bychom nikdy nebyli tím, čím jsme!“

A potom jim, pořád ještě trochu překvapeným, slavnostně představil Augusta Maqueta…

***
Závěrečná poznámka: 

Auguste Maquet (1813-1868) byl profesor historie s literárními ambicemi, nejbližší spolupracovník Alexandra Dumase. V archivech a různých dobových pamětech mu vyhledával potřebné materiály a vypracovával první nástin děje. Maquetovo jméno se však neobjevilo na žádném románu, který spolu s Dumasem vytvořili…

Obrázek uživatele Martian

Stát jsem já!

Drabble: 

Ludvík XIV. pochmurně hleděl na zlaté příbory, talíře, poháry…
To vše mělo záhy putovat do královské mincovny.

„Státní pokladna je prázdná,“ krčil rameny pan Colbert. „Vaše Veličenstvo musí -“
Francouzský král zlostně svraštil obočí.
Jenže potom mu to došlo:
Že jeho nový ministr financí se mu snaží pomoct.
Že pro trochu nepohodlí nesmí vzít nohy na ramena a utéct od započatých reforem jako malý kluk.
Že zákony platí pro každého.
A že on musí jít příkladem.

Nepatrně se usmál.
„Vezměte si své zlato, pane Colberte. Věřím, že se dokážeme najíst i z porcelánového talíře. Hlavně, když do něj bude co dát…“

***
Závěrečná poznámka: 

Jean-Baptiste Colbert (1619-1683) vystřídal v ministerském úřadu zatčeného Nicolase Fouqueta. Pro ozdravení ekonomiky snížil přímé daně, podporoval zakládání manufaktur, exportní obchod a v souvislosti s tím i budování dopravní sítě a obchodního loďstva. Jedním z prvních opatření však bylo výrazné omezení výdajů královského dvora. Peníze do státní pokladny přibyly i zmiňovaným roztavením a opětovným zmincováním zlatého stolního náčiní. Tento krok byl bolestivý zejména proto, že šlo o vzácná umělecká díla, často z předcházejícího století.

Obrázek uživatele Martian

Nade vším vítězí Pravda

Drabble: 

Divadlo Palais Royal, Paříž, 1661.
Aramis s Porthosem z galerie sledují taneční rej alegorických postav. Na scéně kulisy malebně rozbořeného antického chrámu, v pozadí vysoká hora.

Porthos (pohled upřený na právě tančící postavy, zmatený výraz): Co je zase tohle za ženské?
Aramis (šeptem) : Pravda a Láska.
Porthos: Jak ty dvě souvisí s předchozím dějem?
Aramis: Nijak. Ovšem Pravda se díky svým půvabům těší značné přízni Jeho Veličenstva. Nějakou roli jí Moliére s Lullym prostě napsat museli.
Porthos: A ty další postavy, co se k sobě tak tisknou?
Aramis: Porthosi, sledujeme balet. Pravda s Láskou právě alegoricky vítězí nad Lží a Nenávistí.
Porthos: Vážně? Protože jinak to vypadá jako…

Vtom na jeviště vtančí další postava, sbor v pozadí zpívá:

Již dosti běd, co líce chmuří,
já ověnčím tvé skráně vavřínem;
jen ať si líté boje věčně zuří,
v stínu Parnasu my tiše spočinem.
Tam upadneme v sladké noci snění
dokud tento svět nezhyne neb se nepromění…

Porthos (ještě zmateněji) : A tohle je zase kdo?
Aramis: Glorie.
Porthos: Copak ona neumřela v předchozí scéně „ranní pastorela“?
Aramis: Nikoli, Porthosi. Ta, co umřela ráno, byla Naděje.

Alegorické postavy pod Parnasem s posledními ladnými tanečními gesty usínají, opona padá…

Potlesk. Děkovačka. Koše s květinami.

***
Závěrečná poznámka: 

Jean-Baptiste Lully (1632-1687) byl významný hudební skladatel italského původu, zakladatel francouzské národní opery. Při tvorbě některých děl spolupracoval s Moliérem a tanečním mistrem Beauchampem, výsledkem čehož bývala hudebně-tanečně-dramatická vystoupení, určená nejčastěji pro pobavení krále a jeho dvora.

Obrázek uživatele Martian

Sázka

Drabble: 

Aramis už zase něco sepisoval.
„Je to věc cti!“ odbýval své přátele podrážděně. „Sázka, že dokážu zbásnit jakékoli téma.“
„Jaké téma?“ chtěl vědět d’Artagnan.
„Třináctý život není…“
„Není to nějaká pitomost?“ zamračil se Porthos.
„O kolik jste se vsadil,“ zjišťoval Athos pragmaticky.
„O dvacet zlatých.“
Mladý Gaskoněc vykulil oči. „Vy máte dvacet zlatých?“
„Nikoli, příteli.“
„Měl byste se na to vyspat,“ navrhl Athos smířlivě.
Aramis však rychle popadl pero a…

„Třináctý život?
Není o co stát…
A proto raděj’
- moudře -
půjdu spát…“

deklamoval cituplně. „Tohle bude refrén. Zbytek nějak sesmolím ráno.
Hospodo! Víno! Ať těch vyhraných dvacet zlatých jaksepatří užijeme!“

***
Obrázek uživatele Martian

Slova tvých rukou

Drabble: 

Z celého zámku Bragelonne si Grimaud nejvíce zamiloval jeho zahrady.
Se svolením pana de la Fère v nich dlouhé hodiny dokázal sázet, vyvazovat, zastřihávat, prořezávat, roubovat, nastýlat, hnojit, kypřit, zalévat a všelijak jinak přemlouvat to nesčetné rostlinstvo k překotnému růstu.

Prvním rokem zanedbaná zahrada připomínala prales.
Druhým rokem prořezané stromy vpustily do oken trochu slunce.
Třetím rokem stará třešeň vedle altánku znovu rozkvetla jako nevěsta.

Když se o dva měsíce později nesčetné košíky začaly plnit granátově červenými plody, Grimaud sklízel všeobecnou pochvalu.
Trochu rozpačitě se usmíval a mlčky krčil rameny.
Nikdy toho moc nenamluvil.
Nemusel.
Jeho činy hovořily za něj…

***
Obrázek uživatele Martian

Kamkoli jdu…

Drabble: 

Veškerá naděje na odpočinek a trochu spánku po řádce namáhavých dní se jim rozplynula hned při ranním nástupu.
Za hodinu musí být celá kompanie připravena k odjezdu.

„Začínám chápat, proč ve starověku posly špatných zpráv shazovali z hradeb,“ poznamenal Aramis kousavě, zatímco Porthos se pokoušel o jakousi improvizaci snídaně.
„Nerušit. Spím,“ zamumlal Athos s obličejem zabořeným do hřívy svého koně.

Potom ale korouhevník rozvinul jejich zástavu.
Nad hlavami jim zavlál zlatem vyšitý nápis: Kamkoli půjdu, třeba i na smrt…

Svým způsobem bylo velmi úlevné, když si uvědomili, že tentokrát jejich cesta směřuje pouze na venkovské sídlo francouzských králů do Saint-Germaine…

***
Závěrečná poznámka: 

Pro latiníky: To heslo znělo Quo ruit et lethum. Použitý překlad je jeden z možných, uváděných v literatuře. Zřejmě je poněkud volnější, ale hodil se…

Obrázek uživatele Martian

Ponaučení z Meungu

Drabble: 

„Takže vy tvrdíte…“
„…pohádal kvůli koni…
…zaútočili podomci…
…a nakonec tenhle,“ ukázal horkokrevný mladík na posupně se tvářícího hospodského, „…sebral doporučující list pro pana de Tréville!“
„To ovšem budete muset dokázat, pane hmm… d’Artagnane…“
„Viděli to všichni!“
„Jistě. Takže to máme: notářsky ověřená písemná svědectví, poplatek za sepsání žaloby, ověření výpovědi vaší a vašeho koně… Ech, chci říct, abyste tento formulář odevzdal v pěti kopiích…“

Mladý Gaskoněc slyšel dost.
Vyčkal, dokud se dav čumilů nerozešel a potom…
Práásk!!!
Hospodský zaječel a chytil se za rozbitý nos.

Právo je zbytečně komplikované, usoudil mladík bystře.
A propříště už dával přednost výhradně spravedlnosti…

***
Obrázek uživatele Martian

Dokážeme předběhnout svou dobu?

Drabble: 

Nevím, nakolik je pravděpodobné, aby člověk zažil zmrtvýchvstání své noční můry. Neprožít to, neuvěřil bych.
Nenapínejme však čtenářovu trpělivost.

Ta první tvář patřila ženě. Druhá…
Říkal si Mordaunt. Syn Milady, hraběnky de Winter.

Zemřel proto, že se mne pokusil zabít ve chvíli, kdy mu má ruka nabízela záchranu
z rozbouřených vln. Nevěřil snad, že úmysl bude následován skutkem, jak se v našich časech nezřídka děje?

Smrt v moři považuji za ohavnou.
Smrt v moři, způsobenou ostřím dýky, shledávám značně cynickou.
Avšak teprve pokus o napsání fejetonu, který bude objeven až o jedno a půl století později, považuji za dokonale absurdní…

***
Obrázek uživatele Martian

Příslovečná pohostinnost

Drabble: 

„Pane!“

D’Artagnan se pokusil nacpat si polštář do uší…

„Pane!!!“

„Co řveš, Planchete?“

„Je tady hostinský od Vrabce v hrsti - jak jste včera oslavoval to přijetí k mušketýrům. Že prej to u něj vypadá jak u snědenýho krámu a abyste zaplatil. Ale, pane, ten chlap je nějaký divný, protože sotva přišel, hned spustil: ‚Každá legrace něco stojí‘ a ‚Bez peněz do hospody nelez‘…

„Šejdíř. Vyřiď mu, že první plat dostanu až příští týden.“

Planchet zrozpačitěl. „Když já nevím, pane. Aby tomu vůbec rozuměl. Neměl bych mu to raději přeložit jako: ‚Dočkej času‘ nebo ‚Kde nic není, tam ani smrt nebere‘?

***
Obrázek uživatele Martian

Shledání

Drabble: 

Dny Ludvíka XIII. spěly ke konci, když pan d’Artagnan obdržel jistý velmi neobvyklý příkaz: nespouštět z očí králova bratra…
Znamenalo to snad, že kardinálovi špehové jsou na stopě nějakému dalšímu spiknutí?
Pravda, vévoda se poslední dny choval… zvláštně…
Jako například teď, když uprostřed honu náhle změnil směr a zamířil k malému hájku…

*

Stála tam v kobercích jarních květů a čekala. Marguerita de Lorraine, vévodova manželka.
Spojeni sňatkem, jemuž král vytrvale odmítal požehnat.
Jejich odloučení díky tomu trvalo plných jedenáct let.

Pan d’Artagnan se shovívavě usmál a odvedl koně stranou.
Nemínil obtěžovat.
Protože ti dva si chvíli nerušeného soukromí rozhodně zasloužili…

***
Závěrečná poznámka: 

Mladší bratr Ludvíka XIII., Gaston Orleánský (1608–1660), se s dcerou lotrinského vévody Karla IV. Margueritou oženil roku 1632. Napjaté vztahy mezi francouzskou korunou a lotrinským vévodstvím však jejich vztahu nepřály. Politický kabinet
Ludvíka XIII. vyvinul značné úsilí, aby manželství bylo anulováno. Teprve osm dní před Ludvíkovou smrtí roku 1643 se jeho bratrovi podařilo získat králův souhlas.
Z manželství se narodilo pět dětí. Velkou část společného života manželé strávili na zámku v Blois.

Obrázek uživatele Martian

Constance

Drabble: 

Když Constance Bonacieuxová poprvé zaslechla vzdálené vábení Sirén, nepřikládala mu valný význam.
Pravda, ten mladý Gaskoněc dokázal být roztomilý…

Poté, co kvůli ní neváhal dát v sázku vlastní život, už nedokázala skrývat skutečnou povahu svého citu.
Ten ztřeštěný mladík jí nabízel vše, co v manželství se starým, hloupým a sebestředným mužem postrádala.

Potom se ale cosi zvrtlo.
Únos, úklady, skrývání v klášteře…
Zoufalý okamžik, kdy věnovala důvěru nesprávné osobě…

Tehdy ten kouzelný zpěv zaslechla naposledy.
Jak život zvolna vyprchával z jejího těla, schoulená v d’Artagnanově náruči bláhově děkovala za to, že loď, tříštící se o skaliska, je pouze její vlastní…

***
Závěrečná poznámka: 

Jako Sirény bývají označovány dcery řeckého boha Achelóa a múzy Terpsichoré. Provázela je pověst kouzelných pěvkyň, lákajících svým neodolatelným zpěvem neopatrné námořníky ke svému ostrovu, kde jejich loď ztroskotala na útesech.
V 17. století byly výjevy z antické mytologie nesmírně oblíbené, v hojné míře se objevují nejen v literatře, ale i jako náměty obrazů, tapisérií nebo tehdy velmi módních baletů. Ludvík XIV. býval často zpodobován jako Apollón nebo Jupiter:

Zde: http://cs.wikipedia.org/wiki/Ballet_de_la_Nuit#/media/File:Ballet_de_la_...
Zde: http://en.wikipedia.org/wiki/Louis_XIV_of_France#/media/File:Louis_XIV_a...

Obrázek uživatele Martian

Vizionář

Úvodní poznámka: 

S poťouchlým úsměvem věnováno Rye, která si o to ve svém komentáři (15.4.) vysloveně řekla. :D

Drabble: 

Toho rána byl Aramisův sluha nezvykle zamlklý.

„Co je, Bazine?“

„Nic, pane. Jenom… Vzpomínáte si na pana z Bergeracu? Toho, co píše ty veršovánky a v hospodě nám vždycky vypráví o cestě na Měsíc? Tak včera po třetí láhvi burgundského se najednou rozpovídal o budoucnosti… Bylo to děsivé. Lidé tam prý nosí jakési legendíny a zateplováky a místo krále jim vládne démonokracie…“ Zbožný sluha se pokřižoval.

A to mladému mušketýrovi pro jistotu zamlčel, že další štědrá dávka Armagnacu ponoukla pana Cyrana k vylíčení popravených pampelišek, olověných kruhů, rozplývajících se ve vzduchu, a k barvitým úvahám o dění za poslední stránkou…

***
Závěrečná poznámka: 

Cyrano z Bergeracu (vl. jménem Hector-Savinien de Cyrano, 1619–1655) byl francouzský voják, básník, bouřlivák a snílek. Mimo jiné také autor satirických utopických cestopisů Cesta do Měsíce a Cesta do Sluneční říše

Obrázek uživatele Martian

Boží mlýny

Drabble: 

Ambice pana Fouqueta nebyly malé.
Bohatství, moc, příjemný život uprostřed přepychu…
Jako ministr a vrchní intendant financí to všechno měl.
A mnohem víc: zámek Vaux-le-Vicomte, překrásnou perlu, rámovanou smaragdy pohádkově nádherných zahrad.

Až příliš často však zaměňoval státní pokladnu za svou vlastní.
Tichý hlásek svědomí, nabádající k opatrnosti, umlčoval dalšími nákladnými slavnostmi…

Jeho pád byl nečekaný a strmý.
„Monsieur Fouquet, jménem krále…“
Nechápavě pohlédl na poručíka královských mušketýrů.
Pan d’Artagnan nenápadně pokynul svým mužům.
Zdánlivě nedotknutelný ministr z jeho rukou převzal zatykač.
Pochopil, že tohle je konec.
Konec sladké idylky. Konec velkých očekávání…

Boží mlýny tentokrát mlely až překvapivě rychle…

***
Závěrečná poznámka: 

Nicolas Fouquet (1615-1680) byl za zpronevěru kolosálních rozměrů odsouzen na doživotí. V jeho případě - i s tři roky trvajícím soudním procesem - to znamenalo necelých 19 let. Fouquetův osobní majetek propadl koruně. Mnohé umělecké skvosty z Vaux-le-Vicomte se dnes nacházejí ve sbírkách zámku ve Versailles.

Obrázek uživatele Martian

Zneuznaný objevitel

Drabble: 

„Lotře!“ řval Porthos na svého sluhu, přikrčeného pod stolem. „Nesnaž se přede mnou schovat a ukaž se! Tomuhle ty říkáš šunkové závitky s křenovou pěnou?!“

„Já za to nemůžu,“ kňoural Mousqueton. „To kakao mi do smetany žbluňklo omylem…“

„Protože jsi trouba!“

„Jenže, pane, kdybyste ochutnal…“

Porthos neochotně zabořil prst do hnědé šlehačkové hmoty.
Zvláštní. Ale…
Znovu si nabral.

„Nazval jsem to Musquetonova kakaová pěna,“ prohlásil sluha, obezřetně vykukující zpod stolu.

„Hlupáku,“ zavrčel Porthos. „Jídlo musíš pojmenovat pořádně. Na Mousquetonovu pěnu každý kašle!“

A měl pravdu.
Zatímco zneuznaný sluha skřípal zuby, milovníci sladkostí tomu v tiché shodě začali říkat pařížský krém

***
Závěrečná poznámka: 

První kakao přivezl do Evropy Hernando Cortés již roku 1527. Po sňatku španělské infantky Anny Rakouské s Ludvíkem XIII. (roku 1615) se horká čokoláda stala oblíbenou pochoutkou francouzského královského dvora. Od těch dob obliba kakaa a čokolády neustále vzrůstala…

Obrázek uživatele Martian

Bez zachvění

Drabble: 

Poslední dobou míval takový zvláštní pocit. Jako by některé události z blízké budoucnosti už přednedávnem prožil. Také ho opakovaně pronásledoval jistý sen. Končíval vždy stejně, jen místo a čas byly pokaždé jiné.

Dnes však dohady nahradila jistota: Maastricht, 25. června 1673.
S hrdostí přihlížel, jak se mladí mušketýři, které sám vycvičil, i pod těžkou nepřátelskou palbou vrátili pro jeho bezvládné tělo.

Potom se ale pan d’Artagnan obrátil a bez zachvění, se stejnou odvahou, jakou dlouhá léta prokazoval na bojišti, udělal první krok…

Protože život na druhém břehu přece nemůže být špatný, když už tam na vás netrpělivě čekají vaši přátelé…

***
Obrázek uživatele Martian

O užitečnosti knih

Drabble: 

„Co to -“ mumlal Porthos, když o ty věci zakopl. Knihy. Výpisky. Zmuchlané papíry… Naprostá anarchie.

Aramis však ani nezvedl hlavu.

„Nezapomněl jste doufám, že máme sraz s ostatními -“

„Jistě.“ Několik posledních tahů perem, než uchopil plášť a do kapsy si vsunul jednu
z těch knih.

Porthos nenápadně obrátil oči v sloup.

*

Že okrádat mušketýry není dobrý nápad, poznali pouliční zlodějíčci hned, jakmile je zasáhly Porthosovy pěsti. Hned vzápětí zaskučeli další a s nechápavými výrazy se odplížili do tmy.

Aramis zálibně pohlédl na svého Svatého Augustina.
„Pořád říkám, že lidé užitečnost knih nedoceňují.
Zejména těch v kované vazbě…“ usmál se nevinně.

***
Obrázek uživatele Martian

Nejsi sám…

Drabble: 

Udržovat své věznitele v domnění, že je panem d’Artagnanem, bylo docela zábavné.
Až na tu zimu. Vlhko. A dlouhodobé nevyspání.

Jenže jeho přátelé potřebovali získat čas…

Naštěstí komisaři, vedoucí výslech, používali své mozky jen zřídka. V opačném případě by tu lest museli prohlédnout už dávno.

Po deseti dnech ho z For-l’Évêque přišel vysvobodit kapitán de Tréville.

„Doufám, že jste v pořádku, Athosi?“ zjišťoval starostlivě.

Jeho mušketýr přikývl.
Se zdvořilou rezervovaností jako vždy.
Ale kdesi hluboko uvnitř cítil, že toto je jeden z okamžiků, kdy slova o přátelství přestávají být pouhými frázemi. A kdy život - alespoň na chvíli - zase dává smysl…

***
Obrázek uživatele Martian

Záhada ztracené boty

Drabble: 

„Prý pět uncí!“ rozčiloval se Planchet nad kouskem šunky, dobrým tak pro jednoho na oblíznutí. „To za mýho mládí -“

„Planchete!“ Hlas jeho pána zněl podrážděně. „Kde mám druhou botu!“

„Vyleštěnou přede dveřmi jako vždycky -“

„Tupče! To bych se přece neptal!“

„No jo, pane, nejni tu. Ale já ji vypátrám. Vzpomínám si, jak komisař Desgrez povídal, že nejdůležitější je nepřehlédnout žádné stopy.“

S nosem u podlahy Planchet sledoval řádku blátivých ťapek.

„Jestli se nemejlím, odneslo ji to hospodského psisko.“ Planchet vrhl bleskový pohled zpátky na stůl. „Horší ovšem je, že stihlo zblajznout i tu šunku, co jsem vám chystal k večeři…“

***
Obrázek uživatele Martian

Planchetův nouzový plán

Drabble: 

Mladý Gaskoněc zuřil.

„Zabiju Porthose! To bylo pořád: Potřebujeme novou výstroj a vy máte ten prsten od královny. Vsaďte ho do hry a bude po starostech… Výsledek? Čtyři tisíce zlatých v tahu a výstroj pořád žádná!“

„Pane,“ konejšil ho Planchet. „Však ono to nějak dopadne. Neznám vojáka, co by nakonec odjel do války bez výstroje. Když bude nejhůř, pudu a voklátim pár zmijí.“

Mladý muž udiveně zvedl hlavu.

„Nevoklácený jsou pěkný bestie, ale stačí ji bacit holí… Potom je prodáme tomu apotekáři od Hladové pijavice,“ rozvíjel sluha zálibně.

„Kam to zase letíš, Planchete?!“

„Přece vohlídnout se po nějakým pořádným klacku…“

***
Závěrečná poznámka: 

Nedalo mi to. Bylo to silnější než já…

Obrázek uživatele Martian

Morální dilema

Drabble: 

Soumrak, padající na zahrady Amiensu, z nich pomalu svlékal všechny vznešené tituly.

Anna Maria Mauricia, z Boží milosti královna Francie a Navarry…

George Villiers, vévoda z Buckinghamu, baron Whaddon…

Nakonec tam ve tmě pod hvězdami zůstali sami.

Jen oni dva. A vlahá letní noc, milosrdně přikrývající vše, co mělo zrakům dvora zůstat skryto.

„Přijdu si pro vás, Anno,“ šeptal naléhavě. „Pokud mne Paříž nepřijme jako vyslance, vtáhnu do ní v čele vojska!“

Úzkostí zatajila dech. „Ale to by znamenalo… Nesmím zradit krále. Nemohu svou zemi uvrhnout do války! Nikdy si nemohu přát -“

„Ani kousek obyčejného lidského štěstí?“ usmál se smutně.

***
Obrázek uživatele Martian

Vůně orientu

Drabble: 

Nový parfém pana de Chatnoir vzbudil hotové pozdvižení.
„…sto zlatých,“ šeptaly dámy.
„…indické pižmo s přídechem vanilky…“
„…neopakovatelné…“
„A vaše mínění, příteli?“ obrátila se vévodkyně de Chevreuse na rytíře Aramise.
„Raději ne.“
„Jistěže ano, vy zlý,“ třepla ho laškovně krajkovým okrajem vějíře.
Co by neudělal pro její úsměv.
„Voní to jako kočka vypraná v levandulových mydlinkách…“

*

„A kvůli tomu došlo k souboji s panem de Chatnoir?“ svraštilo Jeho Veličenstvo obočí.
„Ano, Sire,“ špitl Aramis pokorně. „Ale Vaše Veličenstvo samo uzná, že okolnosti -“
Ludvík XIII. odšrouboval drobný uzávěr.
Přičichl.
„Máte štěstí, rytíři.
Odchod!
A tu - věc - vyhoďte cestou někam do Seiny…“

***
Obrázek uživatele Martian

Planchetova inovace

Drabble: 

„Planchete!“

Hlas pana d’Artagnana zněl netrpělivě.

„Pane?“

„Vzhledem k tomu, že dnes večer očekávám jistou velmi příjemnou návštěvu, budu potřebovat lahvinku nebo dvě toho skvělého vína z Beaugency.“

„Rozumím pane, hned řeknu hostinskému.“

„Ovšem je tu drobný problém. Došly nám peníze. Poslyš, Planchete, vzpomínáš, jak jste s Mousquetonem vytahovali láhve ze sklepa pomocí takového šikovného udělátka? Šňůry se smyčkou…“

„Jenže kde té je konec, pane. Myslel jsem ale -“

„Ty nemáš co myslet!“

„Kdybyste ale dovolil -“

„Kušuj, Planchete!“

Sluha pokrčil rameny.

„Já jenom, že od toho vinného sklípku mám klíč. Omylem jsem ho hospodskému vytáhl z kapsy, když se zrovna nedíval…“

***
Obrázek uživatele Martian

Jedno potřebné

Drabble: 

Anna Rakouská s úctou hleděla na drobného kněze.
„Konáte velké a bohulibé dílo, otče Vincenci. Starobinec, sirotčinec, špitál…“
Vincenc z Pauly, kráčející po jejím boku, pokorně sklonil hlavu. „S pomocí Boží a velkorysým přispěním Vašeho Veličenstva.“
Zvolna míjeli vyrovnané řady lůžek.
Královnin hlas zněl laskavě, ale její oči byly smutné, když opět promluvila: „Tolik bídy, bolesti a utrpení. Jak jen to vaše srdce dokáže unést…“
„Každá válka je krutá, Vaše Veličenstvo. Tím spíše nad jejími důsledky nesmíme zavírat oči. Musíme vidět, slyšet a cítit. A pokaždé znovu v sobě nalézt dostatek síly, abychom své srdce ponechali otevřené soucitu a lásce…“

***
Závěrečná poznámka: 

Vincenc z Pauly (1581-1660) byl francouzský kněz, jeden ze zakladatelů moderně pojímané charitativní činnosti. Roku 1737 byl prohlášen za svatého.

Obrázek uživatele Martian

Sám doma aneb Univerzální drabble

Drabble: 

Oznámila mu, že v dubnu odjíždí k sestře psát jakási drabble.
Tak s touhle proměnnou ve svých plánech rozhodně nepočítal.

Po týdnu:
Dřez přetékal špinavým nádobím.
Na okně vadly její masožravky.
„Pšššt!“ odehnal kočku, mňoukající hlady.
Využil toho, že se na něj nikdo nedívá a napěchoval kůlnu součástkami ze staré mlátičky. Na dveře načmáral: „Vstup na vlastní nebezpečí“.
Když vzápětí uklouzl po namrzlé mrkvi, zaklel tak jadrně, že duch spisovného jazyka hrůzou omdlel.

Tuhle dubnovou šílenost už nikdy více, brblal, když večer padl s knihou do postele.
Jen nechápal, proč se mu mezi Tři mušketýry pořád vtírají jakési punkové nutrie…

***
Obrázek uživatele Martian

Tvá víra, tvé rozhodnutí…

Drabble: 

Celé hodiny se modlil, aby mu Bůh seslal znamení.
Doufal. Obával se. Tápal.

Nezabiješ! pravil Hospodin zástupů, jehož slova jsou jako kov znějící a kámen pukající.
Je však také psáno: Poženete své nepřátele, takže padnou před vámi mečem! blouznil zaníceně, bije se pevně sevřenou pěstí v prsa.

- Ano, Johne Feltone, mečem - nikoli dýkou ukrytou v záňadří -
„Ach, Bože, pomoz mi,“ sténal ve chvílích mučivých pochybností, stravujících jeho duši jako plameny samotného pekla. „Jak odlišit hranici mezi oddaností Tobě a mrzkým zločinem?“
- To rozhodnutí náleží pouze tobě, Johne Feltone -

Nakonec si vybral.
S vědomím, že některé hranice lze překročit pouze jednou…

***
Závěrečná poznámka: 

John Felton byl za vraždu George Villierse, prvního vévody z Buckinghamu, roku 1628 odsouzen k smrti oběšením. Jak jeho čin posoudil Bůh není známo…

Biblická citace: Dt 26,7 dle Českého ekumenického překladu.

Obrázek uživatele Martian

Osudová žena

Drabble: 

První muž, který mi zkřížil cestu, byl kněz. Pod příslibem pozemských rozkoší však na svou zbožnost celkem rychle zapomněl.

Další byl prosťáček. Syn žalářníka. Ani nevím, jak skončil.

Ten třetí… Dal mi své jméno, ale více než mne miloval svou čest. To směšně prázdné slovo…

Čtvrtým byl hrabě de Wardes. Krom vznešeného titulu mi však nedokázal nabídnout nic.

A nakonec lord Winter. Jak mne zbožňoval ten večer, kdy pozvedal ke rtům pohár otráveného vína, aby jím připil na mou krásu.

Chudáček. Neuvědomil si, že krása dokáže být stejně zrádná jako ty masožravé rostliny, které odpoledne tolik obdivoval v královských sklenících…

***

Stránky

-A A +A