Přišla brzy, i když ne hned, jakmile odložil plášť.
Pohlíželi na sebe. Už neměl strach. Dokonce se usmál.
„Tak se zase potkáváme,“ prohodil.
Přikývla. „Je čas.“
Najednou nechápal, čeho se bál. Jaký byl jeho život? Věčné skrývání, samota. Pravda, mohl proniknout, kam chtěl. Občas i něco ukradl. A ženy… Ani teď se neubránil úsměvu. Lidé už si vyprávějí o záhadném přízraku, který se plíží do dámských ložnic… Ale všechno jen krátké známosti, prchavá rozkoš. A děti ho skoro ani neznaly.
„Jdeme.“ Podal jí ruku a vykročili.
Ignotus Peverell ani nepomyslel na to, že ho pozdější generace nazvou pánem nad smrtí.