Pohádky

„Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“
Tvář v zrcadle se zamyslela: „To bude Sněhurka.“
Zlá královna nasupeně odkráčela s jistým úkolem pro lovce. Druhý den se přišla zeptat znova.
„Zrcadlo, zrcadlo, kdo je na světě nejkrásnější?“
„Bohunka co pase krávy.“
„Cože?“ rozkřikla se královna. „Myslela jsem, že mi máš lichotit, ty kráme!“
Zrcadlo zrozpačitělo: „No to ne, já mám říkat pravdu a jen pravdu.“
„Kolik lidí budu muset odstranit, abych se dostala na řadu?“
„Hele, jestli chceš, dal bych ti seznam, ale nemám dost papíru.“
Z komnaty se ozval zvuk tříštěného skla a za chvíli přicupitala služka se smetáčkem.

„Mirror, Mirror, on the wall, who's the fairest of them all?“
„Do we need to put so much emphasis on outer beauty?“
„WHAT?“
„Don't get me wrong, you are the fairest. But is that all you are?“
„No. I... I mean... I am the Queen.“
„What else?“
„I am a powerful sorceress... My fashion sense is impeccable. I... I don't give myself enough credit when I think about it...“
„And how does that make you feel?“
„Tired, frankly. I just want to live my best life and the patriarchy...“

Become your own best friend! Introspection mirrors.*
*Individual results may vary.

Na první pohled ho okouzlila. Zbožňoval ji, a proto jí rád odpouštěl nějaké ty rozmary a nectnosti. Nikdo přece není bez chybičky.
Prostě byla trochu marnivá a zahleděná do sebe. Ale jak by ne, sám se na ni také díval tak rád…
Jenom mu připadalo, že to zrcadlo má nakonec nejraději ze všeho. Nedávno, když se zavřela v ložnici, ji dokonce za dveřmi zaslechl, jak si s ním povídá!
Nu co, ať si dělá, co ji baví. Jenom se trochu usmál pod vousy. Nebude jí brát její iluzi, ale asi si ještě nevšimla, jak jeho dceruška najednou vyrostla do krásy.

Pochybnosti do určitých povolání nepatří. K čemu je zdráhání střelci a soucit katovi? Kdyby snad zapochybovala o tom, zda je na svém místě, stačilo jí projít se vesnicí a zaposlouchat se. Hudba všedního dne změnila svůj rytmus i melodii. Provázely jí zrychlené kroky, zavírání dveří a bouchání okenic. Štěkot a kňučení psů, znejistěných vlastní odvahou. Šepot a křik, věční spojenci mimořádnosti. Kradmé pohledy, zakrývané oči dětí, rozšířené zorničky zrcadlící strach. To všechno jasně vyznačovalo hranice jejího života, jedinou cestu, kterou se může vydat, kterou si bude muset sama prošlapat. Je dobré znát hranice vlastního stínu. I když zrovna zašlo slunce.

Rukávem pláště láskyplně pohladil obličej svého nejlepšího přítele.To on mu dával sílu a moc, pomáhal odhalovat úklady a intriky.

Jak tak leštil plochu zrcadla, nedopatřením do něho pohlédl. Vyděsil se pomalu k nepříčetnosti. Místo lesklé plochy viděl zlobu, hustou, hlubokou, všepohlcující jako bažina. Nevraživost s pomstychtivostí mu chtěly svými pařáty vysápat oči.

„Tfuj, to jsem se lekl!“ vyjekl. Honem na tu hrůzu hodil deku, jako kdyby hasil požár.

Místnost se otřásala řevem, který přerýval škodolibý chechot. „Zapomněl jsi, hlupáku, že místo vizáže ukazuju, jaký je kdo uvnitř?“

Čaroděj se celý roztřásl.

„Dávej pozor, nemehlo, nebo ze mne budou střepy!“

Otevřela oči, zanesené prachem let. Ztuhlými prsty si prohrábla vlasy, aby z nich vymetla pavučiny a vzbudila při tom párek pěnkav, které se jí tam uhnízdily. Ptáci se hlasitě rozkřičeli, ale když se jejich pohledy střetly s jejím, ve vteřině utichli. Pochopili, že je čas na urychlené stěhování. Zhluboka se nadechla a povzdechla si, až to rozvibrovalo zatuchlý vzduch v místnosti. Svět byl pořád tady. Ona byla pořád tady. Dokud její svíčka nedohoří, bude součástí tohoto světa a bude narušovat jeho klidnou hladinu, ať se to druhým líbí, nebo ne. A bude pořád opakovat tytéž chyby, jako všichni ostatní smrtelníci.