DMD č. 9. pro 9. 4. 2013. Téma: Vrzavé panty

Bolest hlavy byla strašlivá.
S každou minutou se stupňovala víc a víc a průvan to jenom zhoršoval.

Povoloval silou vůle zaťaté zuby a přesvědčoval sám sebe, že napětí v čelisti ničemu nepomůže.

Toužil.
Toužil po své vyhřáté pracovně.

Po praskajícím krbu.

Po ohnivé whiskey.
Po lektvaru proti kocovině.

Po měkkém křesle.

Po lektvaru proti bolení zubů.
Proti bolesti hlavy.

Zamyslel se, jestli nezačíná být závislý. Tři lektvary během čtrnácti dnů, je to špatné anebo ne?

Stál v průvanu ve velké vstupní síni a s nenávistným mračením vůči celému světu čelil důsledkům svého pošetilého rozhodnutí odložit opravu vrzavých pantů hlavních dveří.

Vrrrzzz.
Trhli sebou. Nikdo neočekává, že staré dveře nevydají ani hlásku, ale stejně je zavrzání pěkně vyděsilo. Tím spíš, vezmete-li v úvahu, že byli právě na útěku před něčím, co jim nahánělo pořádný strach.
Honem zavřít a pospíchat dál.
Vrrrzzz.

Chodba za dveřmi byla poměrně úzká, ale rozhodně dost vysoká. Tak akorát pro netvora -- ale tohle pomyšlení jim nedělalo nijak dobře.
Poklusem vyrazili. Nevnímali kaluže ani bláto, na to se jejich myšlenky příliš soustředily na jediný cíl, a sice dostat se pryč.
Po chvíli se ale zastavili. Před nimi byla hromádka kostí a pevná stěna. Byli ve slepé uličce.

Vrrrzzz.

Někde v dálce zavrzali dveře.
„Vrzly vrátka, vrzly panty, přijel vozík s buzeranty!“ zanotoval si potěšeně Rozmetal a pro jistotu směr, odkud se zvuk ozval, drobně skropil Red baronem.
„No tohle?“ podivil jsem se. „Vila za několik milionů a nemají na olej.“
„No to víš, organizovaný zločin na tohle nemá čas,“ ozvalo se v odpověď.
Za rohem jsme potkali toho, co vrzal. Tedy spíše to, co z něho zbylo.
„No jo ale čím to vrzal?“ rozhlédl jsem se kolem a hledal místa, odkud se ten zvuk mohl ozvat.
Pak náhle, vedle mne vybuchla stěna a já se pohroužil do tmy.

Utábořili se pod příhodným skalním převisem. Lucien dal k ohni větší kámen, aby se pořádně prohřál a sloužil v noci jako improvizované topení. Laureen se věnovala přípravě večeře, a tak na něj chvíli nedávala pozor. Když konečně vzhlédla a viděla Luciena, jak zkouší, jestli je kámen dostatečně teplý, zhrozila se.
"Okamžitě dej ten kámen pryč... nebo prostě ustup," křikla na něj a sama uskočila, jak mohla nejdál. Kámen se v tu chvíli rozletěl na několik kusů. Dva menší zasáhly Luciena.
"Taky jsi mohla tím svým pantem vrznout dřív..." ozval se dotčeně.
"Nemůžu za to, že nerozeznáš horniny," odsekla mu Laureen.

Sláma na podlaze prázdného chléva zašustila, když po ní přeběhly malé bosé nožky. Dívenka s žuchnutím dosedla za velké vědro. Ne poprvé.
Měla takový strach. Přerývaně dýchala, srdce jí bušilo, po tváři stékala slza a občas se ozval vzlyk. Utřela oči do rukávu umolousaných šatů a naslouchala a snažila se být co nejvíc potichu.
Koleno si rozbila, když běžela dvorem. Teď ji rána bolela a po holeni bloudil pramínek krve.
Kroky.
Vrzla vrata, v nich vrávorající silueta. Vzduchem proletěla láhev a kousek od dívky se roztříštila na tisíce kusů.
Spona pásku cinkla o zem.
„Tak ty se budeš schovávat, spratku?!“

Když selhal telefon, rozhodli se jít nahoru a bušit tak dlouho, dokud neotevře. Byl to velký den, BAFTU už nedostali dobrých pět let a nehodlali připustit, aby to pokazil pozdní příchod jejich hlavního řečníka.
„Jezzo, otevři!“ zařval Richard. „Víme, že tam jsi! Už zase ti vržou dveře od skříně! Nechápu, proč si ty panty nenamažeš! Slyšíš? Pohni! Přijedeme pozdě!“
Jeremy vylezl ven a mlčky vyrazil k autu. V pomuchlané košili, bez kravaty, bez pásku do kalhot.
„Co to má na sobě? Můžeš mi vysvětlit, co tam sakra celou dobu dělal?“
„To nebyla skříň, Richarde. Tu jsem mu spravil minulý týden.“

„Máte fantastickou knihovnu,“ řekl Phil.
„Oh, děkuji,“ špitla. Kráčela vedle něj tak tichounce, že si občas musel ověřit, jestli tam skutečně je.
„Klidně ji využijte. Chci, aby vám to čekání uteklo co nejpříjemněji,“ usmála se. Koutkem úst. Ale nádherně.
„Ach, Hel,“ rozesmál se agent, „existuje riziko, že se mi zpátky nebude chtít!“
„Na někoho, kdo úpí v Podsvětí, vypadáte neuvěřitelně spokojeně.“
„Na někoho, kdo mu vládne, jste neuvěřitelně milá.“
„Ale kdepak. Jen si myslím, že všechno by mému otci projít nemělo.“
Vzdáleným dveřím působivě zavrzaly monumentální panty.
„Vida. Zdá se, že tu máte svého… Orfea.“
Phil se ztěžka nadechl.
„Clinte?“

Zádveřník kvílivý

Poddruh: domácí škůdce

Popis: Tento patnáct centimetrů vysoký hnědošupinatý strašidelný tvor si k životu vybírá převážně postarší domy. Je spíše plachý a málokdy bývá spatřen, jeho přítomnost se projevuje především kvílivým zvukem vrzajících dveřních či okenních pantů a mírným zápachem narezlého železa. Tímto dohání obyvatele k nepříčetnosti a neustálému promazávání dveří, které samozřejmě nepomáhá. Živí se prachem, nepohrdne ani mrtvým molem či psími granulemi.
Povahy je mírně škodolibé, dobře se snáší zejména s různými domácími šotky a rarachy. Při velké trpělivosti jej lze ochočit, následnou přítulnost projevuje přesunem vrzání k sousedům a doma si jen sem tam zaskřípne.

Už to není jako dřív. Jakýkoli pohyb se stává nesmírnou námahou. Cítím všechny kluby, jak se špatně ohýbají, jak jsou ztuhlé. Cvičení nepomáhá, cvičení bolí ještě víc. Pomalu nedokážu otočit hlavou. A to mi slibovali, jak bude všechno v pořádku po dlouhé roky.
Nedávno mě Ianto káral, že jsem jej vzbudila tím strašným vrzáním, když jsem vstávala z postele. Dokonce mě urážel tím, jestli prý nechci namazat panty. Všichni stárneme, i ta ocel. Copak můžu za to, že ty pláty o sebe dřou a nechodí, tak, jak by měly. V návodu nepsali nic o speciální údržbě, tak nepotřebuju žádné promazání.

Ak naolejujeme linoleum, nenaolejujeme lampu.
Ak nenaolejujeme lampu, naolejujeme linoleum.
Ak Júlia nenaolejuje linoleum, naolejuje Júlia lampu?
Ak Júlia naolejuje linoleum, naolejuje Júlia lampu?
Ak Júlia nenaolejuje linoleum alebo nenaolejuje lampu, je Júlia lojálna?
Ak Júlia nenaolejuje lampu ani nenaolejuje linoleum, naolejujeme nelojálnu Júliu.
Ak nenaolejuje Júlia lampu alebo nenaolejuje linoleum, naolejuje lampu a linoleum Július.
Lojálny Július ale naolejuje aj nelojálnu Júliu.
Nelojálna Júlia nato naolejuje lojálneho Júlia.
Lojálny naolejovaný Július oleje olejovanú nelojálnu Júliu.
Nelojálna oliata naolejovana Júlia a lojálny neoliaty naolejovaný Július lejú olej na linoleum.
Linoleum ale naolejovať nepotrebuje.
Ale pánty, pánty by veru naolejovať potrebovali.

Hluboká noc. Křesomysl a Oldřiška Třasořitkovi tvrdě spí v ložnici v patře jejich domu. Náhle Křesomysla probudí vrznutí. To zní jako dveřní panty. Po dalším zavrzání se budí i Oldřiška.
"Třasořitko, běž se podívat dolů!", zavelí mu.
Co mi zbývá, chlap jsem tu já, pomyslí si Křesomysl a sestupuje po schodišti. V kuchyni si bere proti vetřelci sekáček na maso. A tu již vržou a hýbou se dveře přímo vedle něj. Třasořitka napřahuje sekáček.
"Zadrž, vole!!!", slyší hlas svého tchána.
"Tatínku, co vy tady?"
"Doufám, že teď už ty panty konečně namažeš a budeš se o ten barák starat, chlape!"

Zaskřípění. Obraz se vyklonil a Buclatá dáma zničehonic mžourala do prázdné chodby.
"Vržou vám panty, ženská!" ozvalo se ze tmy podrážděné odfrknutí.
"Co prosím?" naježila se a pohled jí padl na rytíře na protějším obraze, který spokojeně podřimoval, poněvadž nikdo jiný nebyl v dohledu.
"A nedělejte, že spíte!" vyštěkla.
Rytíř se probudil, promnul si oči, sundal si přilbu, promnul si oči znovu a překvapeně zamrkal.
"Promiňte, dámo?"
"Právě jste mě smrtelně urazil!"
"Pardon?"
"A teď se pán bude ošívat! To si říkáte rytíř?!"

V chodbě o kus dál zazněl trojhlasný přidušený smích.
"Že ty jsi vždycky tak strašně taktní, Tichošlápku!"

Temné mraky uháněly jako splašené. Občas jimi proniklo světlo měsíce, který byl právě v úplňku. Vítr smutně skučel. Na vrcholu kopce starý hrad.
„Krásné místo jsem si vybral pro život,“ přemýšlel nahlas hrabě Drákula.
„Vlastně život, neživot. Hahahaha,“ smál se hlasitě. Čekal na půlnoc. Počítal, že polský lovec příšer jménem Jacek von Lowec by měl dnes dorazit.
Nechtěl ho zklamat. Vše připravil a naaranžoval, aby odpovídalo lovcovým představám o sídle vampýra.
Nyní dělal kontrolní obchůzku. Pavučiny, rakev, svíčky, trocha krve. Byl spokojený. Pak otevřel rzí prožranou branku vedoucí do krypty, a ono nic! Ani vrz!
„Ten nový údržbář promazal panty!!!“

Zlehka pootevřel dveře a zasykl při jejich tichém zaskřípání. Georgiana se však neprobudila, jen neklidně zasténala ze sna. Přistoupil k jejímu lůžku. Svíce, kterou držel v ruce, ozářila plavý pramen vlasů a tváře, na nichž zachly slzy. Když ji konečně ukonejšil spánek, připomínala svými rysy jejich matku, kterou téměř nepoznala.
Darcy se zprudka nadechl. Málem ji dnes ztratil, milovanou, poslední, co mu zbyla. Už nikdy nedopustí, aby se stalo něco podobného. Ochrání jí před vším a před každým. Už nikdy nebude tak důvěřivý, nikomu neotevře své srdce.
Nešikovně jí uhladil neposlušný pramen, sfoukl svíčku a tiše za sebou zavřel dveře.

„Je tu hrozná tma.“
„Neboj se, lásko, na cestu nám svítí měsíc.“
„Je mi zima.“
„Neboj se, lásko, za chvíli tam budeme.“
„Jsem nervózní, konečně poznám tvůj domov.“
„Neboj se, lásko, bude se ti líbit.“
„Tvým domovem je hrad? Opravdový hrad?“
„Neboj se, lásko, uvnitř je útulný.“
„Co to bylo za zvuk?“
„Neboj se, lásko, jen skřípění dveří.“
„Jsem tak unavená.“
„Neboj se, lásko, půjdeme spát.“
„Proč zhasla ta svíčka?“
„Neboj se, lásko, to byl jen průvan.“
„Co je to za lůžko?“
„Neboj se, lásko, je pohodlné.“
„Děsí mě všechny ty zvuky.“
„Neboj se, lásko, panty téhle rakve jsem promazal.“