Jonathan Strange a pan Norrell

Stephen Black si svlékl vestu.
"Král by neměl..."
"A manželka ministerského předsedy by měla?" přerušil lady Poleovou a vzal jí kladivo z ruky.
Magie je mocná a fascinující, ale ne tak uspokojující jako dobrá truhlařina. Bude to největší magická knihovna...
Musí být, uvědomovala si Arabela Strangeová, když ukládala na své místo další klec.
"To je Belasiasova nauka, Bello?" ptala se lady Poleová, když do klece sypala zrní.
"Watershippe."
Usychání krásného lesa souhlasně zakrákalo.
"Budeš zase malá kniha," ujistil vránu Stephen.
Teprve potom přijde na řadu věčná temnota. Copak by mohli vysvobodit z kletby oba mágy dříve, než zachrání Norrellovy knihy?

“Ne.”
Pan Norrell nepotřeboval žádnou magii, aby věděl, nad čím Jonathan Strange přemýšlí.
“Opět vám uniká podstata. Opět propadáte své staré nectnosti - konat, aniž byste zvažoval možné důsledky.”
Jonathan založil ruce v odmítavém gestu. Okolnosti ho donutily zvyknout si na mentorský tón svého bývalého učitele: “Ale když chcete dosáhnout něčeho nového, nemůžete pořád jen opakovat staré vzorce!”
“Měl byste si pořádně přečíst Lanch...” pohled druhého mága ho umlčel. “Dobrá, když už tam musíte chodit... Nač tak teatrálně? Mě tím neohromíte, příteli.”
Strange si rezignovaně povzdechl. Musel uznat, že je mnohem bezpečnější vyměnit nejistou vodní stěnu za poctivou práci lidských rukou.

Trvalo několik let, než si uvědomila, co musí udělat. Podvědomě to nejspíš věděla od samého začátku, doba věznění v ní ale zanechala stopy bezděčného strachu.
Jenže teď byla Anglie jiná. Teď mohl magie užívat každý, úplně každý!
Nad ránem byla jarní obloha ještě fialová a vzduch voněl, když vyšla z domu do kopců.
Pak, aniž věděla, co dělá, rozpřáhla ruce. A prosila.
Prosila zemi, aby jí dala svou pevnou, nezdolnou sílu.
Prosila vítr, aby ji naplnil svým křikem.
Prosila vodu, aby usměrnila svůj proud.
Prosila světlo.
A živly odpověděly.

Stovky mil daleko rozčísl Temnotu kolem Jonathana Strange první sluneční paprsek.

It was supposed to be spring. Yet it lacked all the necessary features. Green leafs, sun on the blue sky, adorable animals from a mineral water commercial.
Everything was grey. For this was England.

Two extensively English gentlemen were standing in a room stacked with books that could kill a child. If necessary.
„What if I... really sent all the bells to Rome?“ suggested the badass magician.
„No!“ screamed the less badass magician. „It's not respectable!“
„I'll do it then, thanks for the input.“

Thousands died. Ten thousands were injured.
But we wouldn't know. This show takes place in England.

Mělo to být na jaře. Přesto to postrádalo všechny potřebné funkce. Zelené listy, slunce na modré obloze, rozkošný zvířata z minerální voda obchodní.
Všechno bylo šedivé. Za tímto účelem byla Anglie.

Dva značně anglické pánové stáli v místnosti naskládaných knih, které by mohly zabít dítě. Pokud je to nutné.
"Co kdybych ... opravdu poslal všechny zvony do Říma?" Navrhl pořádné kouzelník.
"Ne!" Vykřikl méně pořádné kouzelníka. "To není slušné!"
"Udělám to potom, díky za vstup."

Tisíce zemřel. Deset tisíc bylo zraněno.
Ale bychom nevěděli. Tato výstava se koná v Anglii.

Obvykle neholdoval tomu, aby neznámé tváři vypověděl svoou tíhu na srdci, ale okolnosti se postavily proti němu.
"Proč vám dělá starosti pan Strange?"
Pan Norrell se nervózně zadíval na své vrásčité, žilnaté ruce a snažil se srovnat si myšlenky, jak se na anglického gentlemana sluší.
"Má svou vlastní hlavu. Není... není jako já."
"Jako vy není nikdo, pane Norrelle."
"Ale měl by být! Nakládá s magií jako... jako s nějakou prodejnou věcí!"
"Odjel přece za dobrou věcí. Určitě se vám jen nestýská?"
Pan Norrell si odfrkl. "Jediné, co bych kdy mohl postrádat, je šálek čaje."
"... není pan Strange v Indii?"

Jonathan Strange studoval Cestu Krále Havrana po Severním Irsku. Ubohý Král Havran - trpělivě čekal v Blackpoolu na loď, zatímco Jonathan střídavě usínal a probouzel se s provinilou myšlenkou, že studium magie je vlastně docela otrava. Otevřel okno a přinutil se číst dál.
Loď krále Havrana konečně doplachtila do přístavu, když se ve dveřích studovny objevil vrásčitý obličej pana Norrella.
„Pane Strangi,“ zaševelil, „mé knihy vyžadují pohodlí. Byl byste tak laskav a to okno zavřel?“
„Venku je teplo,“ protestoval Jonathan.
„Ano, ale panty oken vrzají. Rušíte knihy. Děkuji vám.“
Jonathan Strange rezignovaně zavrtěl hlavou. Dokonalý knihomol, pomyslel si. A zavřel okno.