Bjørkhallen

„Proč nechceš bydlet přímo v hradě?“
„Kvůli Thornvaldovi.“
„Thornvald se tu od léta neukázal. Proč asi Brigitta shání nového mistra lektvarů?“
Severin pokrčil rameny. „Pořád tu má domovské právo. A mezi mnou a jím je otevřené nepřátelství. Podle zvyklostí mezi černými mágy...“
Mistryně léčitelka se netvářila nadšeně. „Nechtěl bys mi říct, co přesně proti sobě máte?“
„Budu muset,“ uryl suše Severin. „Až na sebe vezmeš to kustodium.“
Mistryně Freya si nespokojeně povzdechla. „Vlčí jámy jsou od hradu dobře hodinu cesty. Co když tě budu potřebovat ve špitále akutně?“
„Hm... kouzelné dveře?“
„To ti Ayre nedovolí.“
„Už jsme je spolu vytvořili.“

Děvčátko v jeho náruči milosrdně spalo. Dýchalo. Pořád ještě. Severin žasl, jak nádherné to je: držet v rukou spící dítě. Až dodnes si to nedokázal představit. Jsem moc naměkko, říkal si, prostě jsem se jen bál, že ji ten příšerný nevypočitatelný, nevyzkoušený dryják zabije. Nebo ne?
Zapudil zbytečné úvahy. Teď musejí především zmizet.
Koni odstřikovaly od kopyt celé vějíře vody. Severin je zdvíhal do vzduchu a tvořil z nich mlhu a déšť.
Po pár mílích z potoka vyjel. Dítě v jeho náruči bylo teď celé mokré a chvělo se.
Když ji vytíral do sucha svým pláštěm, poprvé ze spánku broukla.

Leila si vymohla, že bude přítomná na zasedáních bjørkhallenské Rady. Mistr paměti měl sice silné námitky, že Leila není dostatečně zkušená, nemá nejmenší ponětí o vedení školy a nedosáhla ani nižšího mistrovského titulu, a tudíž že nemá na zasedání mistrů co dělat, natož aby tam mluvila – ale Sigurd z moci rektorské zasáhl v Leilin prospěch.
Tentokrát projednávali obsazení uvolněných učitelských pozic.
„Spillemand by učit mohl a chtěl, ale má na starosti pětiletého synka,“ mračila se Brigitta.
Leila zvedla obočí. „A to je problém? Proč byste... Proč bychom nemohli zřídit přípravnou jednotřídku? Pro... děti mistrů a... sirotky?“
„Kdo ji povede?“
„Já...?“

„Tohle je ale příšerná putyka,“ zamračil se mistr Severin. „Začouzená, zablešená, plná... no. Nejčistší místo v celém okolí je stáj. Opravdu už nemůžeš dál? Ani kdyby ses vezla v sedle?“
Lisa se mu opírala o ruku. V polospánku jen zavrtěla hlavou.
„Co s tebou nadělám.“
Zavedl kobylu do stáje. Holčička mu šla automaticky v patách. Mistr koně odstrojil, napojil, přivázal mu k čumáku pytel s obrokem. Podestlal čerstvou slámu.
„Zůstaň tady. A ty ji koukej hlídat, Flekatá.“
Lisa se bez protestu stulila kobyle pod nohy.

Když se mistr vracel s jídlem, našel před dveřmi stání jakéhosi pobudu s přeraženým hřbetem.

„Ale oni mi nedovolí, mistře... Černému mágovi nikdo nikdy... Lisa... Oni mi ji nesvěří, rozumíte, z Bjørkhallenu přišla...“
„Sedni si. Uklidni se.“
„... žaloba, že jsem bral Lise krev, ale to bylo kvůli tomu lektvaru a mně nikdo nikdy neuvěří, že...“
„Napij se. A řekni mi to ještě jednou a pomalu. Kdo tě žaloval a zač?“

***

„Dobře si prohlédněte pečeť tohoto listu.“
Dopis koloval kolem stolu. Zatímco jej ostatní mistři detailně studovali, Velemir Divjakov se na své židli maličko pohupoval, jako by si byl zcela jistý výsledkem.
„Otisk pečeti je mechanický. Ergo, s pečetidlem nakládala neautorizovaná osoba. Znám jméno. Leila Holdenová.“

Písek na nádvoří se blyštěl tisícem křemenných střípků. Slunce už vystoupalo na vrchol své denní výhně a teď se snažilo upražit všechno, nač jen dosáhlo. Stíny se stáhly do bezpečí; do středů velkých místností nebo do sklepů. Mistry nikde nevidět, po nádvořích se upoceně ploužilo jen pár mladších žáků. A nedalekým údolím se tiše plížily oddíly Maurů.
Právě v tu chvíli se na jednom dávno uzavřeném a opuštěném nádvoří pohnul písek. Zvedalo se zrníčko po zrníčku, opatrně a pomaličku se sesypávalo, jako by ho odmetal nějaký neviditelný metař, od středu nádvoříčka ve stále se rozšiřujících kruzích.
Písečná mandala se probudila.

Severinovi připadal jejich nový domek ve Vlčích jámách... hlasitý. Upovídaný.
Když táhl roklí vítr, trámy povrzávaly. Severina ten zvuk první týdny budil: kamenné stavby, ve kterých dosud bydlíval, nic takového nedělaly. Potom si zvykl a když jednu noc nefoukalo, divil se, co mu chybí.
Kamenný krb popraskával. Nebo to byly suky v polenech? Severin vždycky vyskočil a běžel se podívat, jestli nevyletěla jiskra; v dřevěnici se bál ohně ještě víc než dřív, a otevřený hučící krb mu klidu nepřidával.
Po čtyřech týdnech nekonečně únavných úprav zaslechl Severin nový zvuk. Zaskřípnutí otevíraných dveří a nezaměnitelné krůčky.
Usmál se. „Vítej doma, Liso.“

Leila nedočkavě strhla další ozdobnou stuhu. „Jů, Sigurde, podívej! Koťátko! A jaké! Chceš udělat hami ham, maličké, chceš?“
Na hraně krabice se objevila měkkoučká tlapka. Vysunuly se něžné růžové drápky. Zajely do tvrdého dřeva jako do změklého másla. Sigurd jen povytáhl obočí.
Jeho žena to neviděla: utíkala do kuchyně pro misku a mléko.
Novomanžel se opatrně naklonil nad bedýnku. „Dvě... koťátka. Přisekej jim trochu masa. Můžeš přidat i krev.“
„Ano, ano!“ zatrylkovala Leila. „Tak, miláčci, už se to nese, museli jste mít hladíček, viď-“
Zmlkla.
Přes okraj bedýnky zvědavě vykukovaly dvě maličké mantichorky a cenily po třech řadách mléčných zoubků.

„Copak to sháníš tentokrát, Eriku?“
Těžko říct, jestli měl Žlutý drak toho malého potížistu opravdu rád, nebo jestli ho jen škodolibě těšily ty hory průšvihů, které kolem Erika jaksi samovolně vznikaly. Tak nebo tak, vyhledával chlapce při všech možných i nemožných příležitostech.
„Alfasavce.“ Erik si utřel rukávem nos. Bylo chladno, podzim se skláněl k zimě a on si samozřejmě zapomněl napsat domů o teplejší plášť.
„Alfa – co?“
„Savce.“
„To je pěkná pitomost, Eriku,“ ušklíbl se drak.
„No jo, asi jo. Ale když... Mistr divokých tvorů chce, abych mu takové zvíře přivedl ukázat, jinak mě prý vyštve do zimy mezi vlky...“

Na Krétě se bájilo o Severu snadno. Krásný světlovlasý muž. Žádné věčně u plotny. Pryč od babiččiných lekcí pro děvčata z okolí... Leila ty hodiny nenáviděla. Proč se namáhat s učením? Pár praktických kouzel – a stačí! Pracovat má přece manžel!
Jenže v Bjørkhallenu se od žen čekalo, že budou stejně vzdělané a schopné jako muži.
„Nenudíš se trochu?“ zeptala se jí mistryně Gunnarsdóttir. „Já bych se doma zbláznila. Přijď někdy do mé dílny, nechceš?“
Po dvou nekonečných dnech Leila přemohla strach a přišla.
„Tak co bys ráda nosila?“
„Náramek lásky,“ špitla Leila.
Greta Gunnarsdóttir spiklenecky povytáhla obočí. „Nejhezčí bude měděný.“

Greta Gunnarsdóttir prohlásila, že místo sebe raději pošle na procházku Mandalou kočku.
Brigitta z Narviku svraštila rty: „Freyiny kočky tě neposlechnou a tvůj vlastní familiár ti utekl.“
Ingwar Spillemand si špičkou boty zamyšleně čmáral pravděpodobnostní obrazce. Mlčel.
Heidi Ivarsdóttir přinesla svazek bylin: šalvěj, lopuch a medvědí česnek. Mačkala je tak silně, že se jejich vůně linula až na Starý dvůr.
„Nemáme kněze Prázdnoty,“ řekl hluše Ayre Anderson. Bál se už tak dost a nedůvěra ostatních mu nepřidávala. Dokáže pro ně najít střed Mandaly, ostrůvek klidu mezi pěti běsnícími elementy? Nevěděl.
Rektor Holden klidně vstal.
„Já jsem knězem Prázdnoty. Pojďte, začneme.“