Tehdy, ve šťastnějších časech, neměl na hlavě směšnou čepici a nevyprávěl nikomu svůj příběh: žil jím. Byl ve svém útulném bytě a roztržitě se pokoušel psát, zatímco myšlenky se rozbíhaly všemi směry (a zase se záhy sbíhaly v jeden), v krbu vesele plápolal oheň a oči mimoděk těkaly k malým okénkům do zahrady. Křupnutí, zadupání - a za okénkem těžké boty jakéhosi důstojníka. Zašustění - za sklem se mihne ocas toulavé kočky, mrskne sebou a zmizí. Ten, který ještě měl tehdy jméno, se znovu skloní nad papírem.
A vtom to uslyší, nezaměnitelný, dychtivý, až taneční krok.
"Markéto!" vydechne radostí a běží otevřít.
