Bylo mi jedenáct. Ještě jsem neměl jméno, ještě jsem nevěděl, zda To také nechytnu.
Kmen vyslal mne a starého Iva na shromažďovací výpravu. Buď nabereme hromady užitečného materiálu, nebo na To zemřu.
U malého lesíku nad městem Ivo vytáhl dalekohled. Začal hledat stopy lidské přítomnosti.
A já našel u stromů kostry.
„Hlupáci,“ poučoval mě, „koukni na ty policejní klepeta. Připoutali sem své nemocné, a pak je sem chodili krmit. Takové plýtvání časem a energií. Měli je rovnou zabít, ať se zbytečně netrápí.“
„A kdybych To dostal já...“ otočil jsem se na něj.
„Neboj mladej,“ poplácal na sekeru, „proto tu jsem.“