DMD č. 16 pro 16. 4. 2013. Téma: Já nejsem mrtvý!

Seimei byl zavražděn.

Ať se snažím sebevíce, některé věci prostě nechápu.

Třeba, když nejsem skutečný, proč jsem tady? A jsem-li skutečný, proč mne máma nepoznává? Proč se před ní musím schovávat v mém pokoji? Proč chodím do školy se šrámy a modřinami... a proč se na mne lidé dívají s lítostí a nic nedělají?

Ty nejsi skutečný Ritsuka, odpovídá mi mámin hlas.

Dobře. Nepamatuji si bytí opravdovým Ritsukou, nemohu se hádat.

Třeba ani moje bolest není opravdová.

Proč mám pak pocit, že mne někdo probodl, když před sebou vidím svého bratra – živého?

„Ahoj, Ritsuko,“ říká mi, jako bych doopravdy byl.

Mrs Sachet přesně viděla, kam tenhle příběh míří. Pokoušela se Marianne obrátit lepším směrem v diskrétním rozhovoru. S mladou dívčinou však nebylo řeči.
"Pan plukovník, s veškerou úctou, se mi zdá být poněkud starý."
"Starý!" Mrs Jennings zachytila její slova a propukla v smích.
"Prý starý, má drahá, vždyť sotva...," spustila únavně upovídanou žoviální litanii.
"... proč by, proboha, měl být starý!?"
Marianne se ohradila: "Nemínila jsem urazit. Jen zmínil, že si pořídí flanelovou vestu."
Mrs Jennings zaprskala: "No hleďme, pán si pořídí teplou vestu a je málem mrtvý. Že, plukovníku!?"
Plukovník Brandon dosud hovornou vdovu ignoroval.
"Prosím? Já nejsem mrtvý!"

„Řeknu vám, pokaždé je organizace otravnější. Anglický jazyk se dožaduje sezení v čele stolu, no kde vezme čelo kulatého stolu?“ znechuceně si odfrklo kmenové nářečí ke svému příbuznému z vedlejší vesnice.
„Je to urrrážlivé a naprrrosto nevhodné, aby se ten burrranský jazyk takto prrrrotežoval,“ přisadila si francouzština.
„Kde je prababi?“ nespokojeně se ohlížela italština.
„Himlhergot, koho to zajímá, taková mrtvola,“ zadrnčela němčina.
Holandština chrochtavě přitakala.
„Začneme bez ní,“ nabubřele pronesla angličtina.
„Jen si nevyskakuj, synku, já jsem docela při životě, vezmi si Františka,“ šťouchla latina hůlkou angličtinu do zad.
„Beze mě by vás tu pěkná řádka nebyla, nevděčníci,“ dodala mumlavě.

Nejříve vždycky přijde šok.
"Cože? Kdo jste? Cože, že jsem jako mrtvej, jako duch nebo co?"
Pak popírání.
"Ne, já nejsem mrtvej. Podívejte, mám ruce a všechno. Mluvím! Nemůžu bejt mrtvej!"
Následuje deprese a bezmocný kvílení. To mne vždycky strašně unavuje.
"Proč zrovna já? Proč ne ty, brácho? Co? To není fér, fakt že ne!"
Občas se najde i někdo, kdo se mnou chce smlouvat.
"Hele, vidíš na tom mým těle ty hodinky? Z pravýho zlata..."
K stádiu smíření mi obvykle nedojde trpělivost, ale i to se někdy stane.
"Tak jo, tak jdem."
Lidi s tím prostě nadělají spoustu cirátů.

Bábina cedule „JÁ NEJSEM MRTVÁ!“ se v jistých kruzích stala legendou. Ty kruhy, notně oggovské, nic jen tak nepřekvapilo, protože jejich oblá podstata byla za dlouhá léta přátelství se starou čarodějkou zvyklá na ledacos.
Strach, že si Bábi jednoho dne Zapůjčí mysl orla a už se nikdy nevrátí, neměl v poslední době důvod sílit. Děsivá stará dáma vykonávala své řemeslo s železnou skvělostí a Stařenka se věnovala tomu, čemu se asi tak žena jejího ražení mohla den za dnem věnovat.
Jednou takhle ale uplynulo už půl roku nepřítomnosti. Zrovna, když se spouštěla rakev, ozvalo se řezavé: „Gyto! Já nejsem mrtvá!“

Nemůžu se na ně zlobit. Nedokážu jim odpustit. Snažím se na to prostě nemyslet, nacpat to nejzazšího kousku mozku v marné snaze zapomenout. Kéž by.
Myslí se, že jsem trpěla v nějaké démonské dimenzi. Že jen to mi brání, abych dávala najevo nadšení a radost a vděčnost. Neví, že bych nejradši křičela hrůzou, že mám v každém okamžiku, v každém nádechu pocit, jako by mě něco rvalo na kousky, jako by moje nitro znovu a znovu znásilňovala realita.
Věří, že mě zachránili. A tak to musí zůstat.
Všem okolo ukazuju jen malý střípek pravdy.
Už nejsem mrtvá.
Jsem v pekle.

Nechápavě se díval oknem do Velké síně. Černé vlajky, plačící mrzimoršťí – dobře tohle nic neobvyklého nebylo – a Brumbálův projev, který absolutně nechápal.
Vždyť… není mrtvý!
Sice někde chytil alergii na sluneční světlo, protože se na něm třpytil jako nějaká víla.
Ale to bylo vše.
Tedy kromě toho, že cestou do Bradavic vysál stádo koní.
I s princeznou.
Jenže to stále neznamenalo, že je mrtvý, sakra!

Když zamával na Cho a ona omdlela, vzdal to.
Vykašlal se na zjevně zdrogované čaroděje a odletěl do Ameriky.
Tam se usadil, balil holky, až jednoho dne narazil na Bellu Swanovou. To teprve byla smrt!

„Člun! Člun na pravoboku!“ Ozvalo se volání z ráhnoví. Tom roztáhl dalekohled. Skutečně! Malý člun se bezmocně zmítal na vlnách. Plachta sebou pleskala ve větru. Na vrcholku stěžně se třepotal cár sluncem vybledlé látky. Zahlédl pohyb. Ať už byl v člunu kdokoliv, byl na živu...
„Pane Sullivane, dojděte pro kapitána! Máme tu trosečníky!“ Houkl na kadeta, aniž by přestal člun sledovat. Ještě zaostřil. A v tom člun poznal.

Vždyť to byla jejich lodice! Francesina ztracená lodice! Nikdo na palubě už nevěřil, že by mohli přežít...

Z člunu jich i s Frances vytáhli pět... Vyčerpané, hladové, v roztrhaných šatech... Ale živé...

Opatrně ho vedli jídelnou, provázeni záchvěvy silného kašle. Sergej zastavil, aby hostům vysvětlil, proč toho žebráka Tamara Ivanovna vítala jako vlastního bratra.
Tamara zatím v salónku pomohla Lvovi usednout. Poklekla před něj, jeho hrubou dlaň přikryla svými. „Odpusť, Lve. Musela jsem pryč... vzala jsem si Sergeje...“ Lev sklonil hlavu. „Promiň mi tu zradu, lásko... ale vždyť já nevěděla, jsi-li vůbec živ!“ vzlykla Tamara.
Její čelo jemně pohladily okoralé rty. „Tys nezradila, Tamaro. Jen díky myšlenkám na tebe jsem to peklo přežil,“ řekl laskavě a pevně ji objal, až chvíli věřila, že se vše napraví.
Pak za jejími zády cvakly dveře.

0:02
Stačil jediný pohled na číselník a věděl, že je konec. Že už nikdy neopustí tohle začouzené skladiště, nikdy neuvidí sluneční světlo. Nedodělá školu, nezamiluje se, nenajde si práci, nebude mít děti...
0:01
Před očima mu přeběhnul celý život. Ne ten, který měl, ale ten, který mohl mít.
A pak to bouchlo.

Když se znovu probudil, byla kolem něj černočerná tma. Vzduch byl zatuchlý a těžko dýchatelný.
Jason zvedl ruce a narazil do měkkého polstrování.
...
Když se mu konečně podařilo vyhrabat se ze špinavé hlíny a pozůstatků rakve, byl už večer. Hřbitov byl prázdný.
"Nejsem mrtvý!" zakřičel. Nikdo ho neslyšel.