Mrtvá zóna 3

Další část. Obsahuje slíbené drastické pasáže a hromadu technoblábolů a fyziky.
A taky pár narážek na sci-fi klasiku. Kdo najde všechny, má u mně ne malé bezvýznamné plus, ale veký obdiv.

„Jeden by řekl, že jedeš poprvé i autem.“
Asi to byl pokus o rozhovor, protože se Owen po tom dlouhém tichu začínal cítit trapně. Spoustu lidí ticho děsí. Mají potřebu říkat nahlas věci, které ostatní vědí nebo je nezajímají, vymýšlet otázky, na něž znají odpověď anebo je vůbec nezajímá, vrtět se a pohrávat si… třeba s mobilem. Jako Owen.
Luně ticho nevadilo. A ani neměla náladu se nějak moc vybavovat. Ujeli několik kilometrů a sice si připadala hloupě, protože kouzlo pro detekci intenzity magického podloží dělají jen zeměpisci anebo se používá, kdy chcete zjistit, jestli nemáte poškozené jádro hůlky, ale ani po několika pokusech nenaměřila nic jiného než absolutní nulu. Napadla ji jedna možnost, která by i vysvětlovala, proč Choino telefonní číslo používá někdo jiný a proč Tosh nenašla jedinou zmínku o kouzelnickém světě, ale ta byla natolik šílená, že se jí zdráhala věřit. Možná se i trochu bála. Znamenalo by to konec života, jaký dosud znala. A hlavně – jak by ji mohlo obyčejné nepovedené sledovací kouzlo zanést až tak daleko?
„Jezdím většinou vlakem.“
Mobil zazvonil. Owenova ruka vystřelila k uchu. „Ano?“ Chvíli poslouchal. „My už jsme ale u brány. Ne, o ničem nevím.“ Ruka s mobilem mu spadla do klína. „Ještě tohle nám scházelo,“ řekl.
„Co se děje?“
„Možná nikam neodletíme.“ Owen se podíval skrz okno na pojezdové dráhy. „Tady v Cardiffu je magnetická anomálie. Občas jí říkáme MAC-1.“ Koutky se mu zacukaly. „Když je aktivní, dělá občas paseku. My děláme něco jako pozorovací službu. V noci přišlo z dispečinku hlášení o dvou poruchách transponderů a teď výpadek místních navigačních bodů.“
Luna si opět vzpomněla na jadernou elektrárnu Hartlepool. „A můžeš mně to teď přeložit do angličtiny?“
„Jo.“ Možná se mu do toho nechtělo, ale pořád je to lepší možnost než další hodina trapného ticha. „Země má magnetické pole. To snad víš ze školy. Je to jako permanentní magnet a… víš, o čem mluvím?“
„Ne.“
„Tak jo. Slyšela jsi někdy o van Allenových pásech, magnetických pólech nebo přepólování? Ne, hádám,“ odpověděl si sám, když se Luna nechytala. „Je tady jednoduše divné místo.“
Přesně tak, pomyslela si Luna, ale tohle mu rozhodně neřekne. Možná si tady vesele lžeme navzájem a oba víme a ten druhý neví, že víme. Ale v nevýhodě jsem já, takže nebudu první, kdo se přizná.
Pak jí před očima naskočil Iantův vyděšený výraz, když na vlastní oči uviděl projev spontánní magie. Ne, tohle nesedí.
Takže tady sledují nějakou podivnost a… když se zčistajasna někdo objeví u nich v domě, mají divné otázky a místo aby zavolali policii, nechtějí ji pustit ven, zavolají o půlnoci kolegy zpátky do práce a mají potřebu si ověřovat, jestli vůbec existuje. A jako domácího mazlíčka mají zvíře, které mělo vyhynout před asi tak sto miliony let.
„A občas to ruší rádiové přenosy a tak. Takže když na letišti zjistí, že se jim ztratil signál, který ukazuje polohu a identifikační kód letadla, zrovna když letělo nad Cardiffem, hlásí se to k nám. To jsou ty transpondery. Navigační body jsou zase na zemi a vysílají letadlům signál. V letadlech ti pak počítač podle těch signálů řekne, kde jsi. A teď nějaký kleknul poblíž letiště. Takže to znamená nejspíše zdržení a možná taky rušení letů z technických důvodů. Ve zkratce.“
Za oknem se pomalu sunulo letadlo s nápisem American Airlines k harmonikové chodbě s otevřeným koncem.
„Chápu.“ Na magických místech nefunguje elektronika. Na těch obzvlášť silných ani elektřina. „Sledujete takových míst více?“
„Ne.“ Pak mu došlo, na co se zeptala. „My ne,“ dodal rychle. „Ale takových míst je víc. Magnetické pole Země je neustále aktivní a navíc se mění.“
Tak tohle už ti nespolknu. Nauč se líp lhát.
„Jdeme. Brána se otevřela.“
Luně přeběhl mráz po zádech.

Jackovi nevadily výšky. Kdysi, v nějakou bláznivou chvíli, dokonce zkusil v noci skočit ze střechy osmipatrové budovy. Žaludek se mu smrskl na poloviční velikost a hladina adrenalinu vyskočila asi na pětinásobek. Před pár lety se mezi vyhledávači podobných zážitků stalo módou skákat z mostů na pružném laně. Jacka to nijak nelákalo a nechápal, co na tom ti blázni vidí.
Ze střechy budovy, ve které se nacházela základna Torchwood 3, byl dobrý rozhled po okolí. A momentálně také jediné místo, kde chytil signál.
Když popošel o pět kroků, objevil se i druhý dílek. Jackovi vytanul na paměti šťavnatý chulský výraz. Strčil mobil do kapsy, došel k okraji střechy a podíval se ještě jednou na město. Slunce už vyšlo, ale bylo zataženo a pouliční osvětlení stále ještě svítilo.
Pak si uvědomil, že velká tmavá plocha napravo od něj není Bute Park.

„Už jsme měli dávno být ve vzduchu,“ zamumlal Owen nakvašeně a vypnul mobilní telefon. Seděl vedle Luny přes uličku. Trochu ho to překvapilo, když zjistil, že sedadla C a D nejsou těsně vedle sebe, ale tak jako tak vypadal, že nemá chuť si s Lunou během letu povídat.
Luna naopak doufala, že bude sedět u okna. Škoda.
Zrychlení ji div nezarazilo do sedadla. Trochu se lekla.
„Rozjíždíme se,“ řekl Owen. „Musíme nabrat hodně vysokou rychlost, abychom se odlepili od země. Stoupat budeme naklonění mírně dozadu. Radši ti to říkám předem.“

„V celém Cathaysu nejde proud,“ řekl Jack, když se vrátil do kanceláře.
Nikdo mu neodpověděl.
„Haló?“ zvýšil hlas.
Jako první se k němu otočil Ianto, který zrovna stál za zády Tosh a díval se jí přes rameno. „Pojď se na něco podívat.“
Nejdříve si myslel, že vidí klasickou modrou smrt s chybovou hláškou. Pak se podíval pořádně a zjistil, že se na monitoru roztahuje velký stříbřitý hieroglyf.
„Co je to?“
„Nevím,“ odsekla nakvašeně Tosh. „Ale je to na všech počítačích a nemůžu s tím hnout.“

Owen se nenápadně podíval na Lunu. Zrovna si prohlížela leták s bezpečnostními instrukcemi se stejným zvědavým vytržením, s jakým se na něj dívala celých dvacet minut, co jeli ze základny. Kdyby viděla z okna na motor, asi do něj bude fascinovaně zírat celou cestu až do Edinburghu.
Najednou nastalo ticho. Asi na dvě vteřiny.
Pak si uvědomil, že zvuk, který ustal, bylo hučení motorů. Náklon se vyrovnal a kabinou otřásla rána.
„Tohle není v pořádku,“ řekla Luna a zastrčila leták zpátky do kapsy.
„Ne,“ hlesl Owen.
A nastala tma.
„Podloží,“ hlesla Luna. „Ne, to je…“ Oči se jí rozšířily a sáhla po sponě pásu.
„Co to děláš?“ zařval Owen. „Zapni si ten pás a opři se o sedadlo! Asi přejedeme ranvej!“
Neposlechla ho. Místo toho si povytáhla levý rukáv. Její rty se pohnuly, ale neslyšel ani hlásku. A byl si jistý, že mezi narůstající panikou by její hlas poznal.
Hodlá se snad zabít? Je vážně cvok, proletělo mu hlavou. Natáhl se přes uličku.
„Ne,“ řekla a odstrčila jeho ruku. „Rozepni si ten pás a chyť se mě. Kašlu na utajení. Přemístím nás oba pryč.“
„Cože?“
Kabina se začala třást a naklonila se doprava. Luna zmizela mezi sedačkami. Jestli se pokusí vstát…
Rozepnul si pás a vrhl se na zem. Luna byla vedle něj. „Nehýbej se,“ řekl a objal ji kolem pasu. Levou rukou poslepu našel sedačku a přidržel se jí.
„Černá…“ zašeptala Luna. „Neměla jsem to dělat. Už o mně ví.“
Málem se praštil o sedačku, jak se kabina zatřásla. Zdálo se mu, že slyší praskot větví. Ne, tady to slyšet nemůže. Tohle se mu jen zdálo.
„Zjizvený… je to démon…“
„Hlavně se nehýbej, ano?“
Teď sjíždíme po svahu. Musíme vstát, jakmile zastavíme, prolétlo mu hlavou, jinak nás ostatní ušlapou.
„Zjizvený… zjizvený…“ Zmlkla. Před rozcuchané vlasy jí neviděl do tváře.
„Luno!?“ Jestli upadla do šoku…
Najednou přišel náraz a ticho. Stojíme!
Owen se rychle posadil, zvedl Lunu na sedačku a chytil se opěradla. Vpředu někdo otevřel dveře. Owen se přitlačil co nejblíž k Luně, aby se kolem něj dalo projít.
„Luno!“
Hlava jí klesla na rameno, když s ní zatřásl.
„Do prdele!“ vykřikl, sehnul se, přehodil si Lunu přes rameno a rozběhl se k nejbližším dveřím. Pro jistotu se chytal sedaček. Jestli upadne, už se mu podruhé nepovede zavčasu vstát.
Pode dveřmi bylo několik metrů prázdnoty. Proč nejsou vytažené –
Někdo mu sebral Lunu. „Mazej,“ řekl mu asi dvoumetrový čtyřicetiletý chlap, který vypadal jako řidič kamionu z amerického filmu.
Poslechl ho a skočil.
Bolestí se mu zatmělo před očima. Levé lýtko. Vzepřel se na rukou a po čtyřech odlezl o kus dál. Kolem něj někdo proběhl. Owen po něm natáhl ruku. Zachytil kus látky. Osoba se obrátila a pomohla mu na nohy. Luna, kde je Luna?
„Pojď!“ Žena. Opřel se o ni a spěchal dál nahoru po svahu.
Najednou přišel o oporu.
Otočil se. Pořád tady byla, ale teď stála čelem k letadlu. Byla o půl hlavy menší než on a měla krátké černé vlasy.
„Proboha,“ hlesla.
Owen se otočil. Později nedokázal říct, proč to udělal. Věděl, co asi uvidí. A nechtěl vědět, jestli to všichni stihli.
Po křídle přeběhla namodralá jiskra. Co to ksakru je?
Koutkem oka zahlédl několik dalších lidí, kteří se zastavovali a otáčeli.
Objevily se další jiskry a líně se převalily po plášti.
„Co to kurva je?“ zařval někdo za ním.
Jiskření zesílilo. Praskání statické elektřiny – nebo co to sakra bylo – dolehlo až k Owenovi, který stál padesát metrů daleko. Možná by měli vypadnout. Ale nedokázal odtrhnout pohled od padesátitunové masy kovu a plastu a zavazadel, která se obalila modravou září…
… a pak se rozpadla v prach.

„Není člověk,“ zašeptala Luna.

„Gordon Welles, těší mě. Mám na povel záchranné práce. Dorazil jste docela rychle.“
John Smith z NTSB schoval tmavou složku na průkaz do kapsy a řekl: „Byl jsem zrovna v Londýně.“ Podle toho, jak mluví, tam možná vyrostl.
„Takže máte po dovolený,“ konstatoval Gordon. Jeden přijede navštívit příbuzné do Británie, aby zjistil, že práce dorazila za ním.
„Dalo by se to tak říct. Říkal jste, že se to stalo tady?“
„Jo.“
Smith přikývl a zazubil se na oblak prachu, který se zvedl z hangáru. Dneska se tady u vyšetřování sešly vpravdu zajímavé osobnosti. „Dobře. Takže říkáte, že tady na téhle dráze došlo k podivné letecké havárii. A kde máte to letadlo?“
„Všude kolem.“ Před dvaceti minutami se zvedl vítr a rozfoukal ten zatracený prach po okolí. Možná vám na terminálu půjčí smeták… „Jsou tady dva lidi od Torchwoodu,“ dodal Gordon a všiml si, že Smithovo obočí vylétlo o půl palce výš. „Říkali, že až dorazí někdo z NTSB, máme ho poslat za nimi. Z toho vašeho letu 1701 nezbylo vůbec, můžete se jít přesvědčit. Rozsypal se na prach. Proto je na to zavolali.“ A hlavně mi nezačněte vysvětlovat, že černé skříňky mají vydržet tisíc stupňů celsia a přetížení 3600 g. „Prý se asi budete chtít podívat na číslo 1764. To je ta Cessna támhle.“
„Vrak se rozsypal na prach,“ opakoval po něm Smith zamyšleně.
Ta ženská, která zrovna sedí uvnitř Cessny a ujišťuje se, že palubní přístroje jsou opravdu na odpis, se tvářila, že si s tím neví rady. John Smith se obrátil k odepsané Cessně a tvářil se přitom úplně stejně jako Gordonův desetiletý syn, když dostal na narozeniny autodráhu. „To vám řekli správně. Půjdu se podívat dovnitř.“
Gordon šel s ním.
Ona – její jméno Gordon okamžitě zapomněl – zrovna seděla v kokpitu a asi se pokoušela rozchodit autopilota. Když Smith a Gordon otevřeli dveře, zrovna něco schovávala do kabelky, kterou si položila na druhé sedadlo.
Smith se nahrnul dovnitř jako velká voda. „Doktorko Sato!“
Položila si kabelku na klín. „Dobrý den,“ pronesla zaraženě. „Promiňte… odkud se známe?“
Nadšení z něj trochu opadlo. „Už je to dlouho. John Smith. Vlastně bych se divil, kdybyste mně po té době poznala. Dovolíte?“ Natáhl se k displeji autopilota.
„Je nefunkční,“ řekla. „Všechno tady prostě přestalo fungovat. Stejný případ, jen s tím rozdílem, že letadlo máme vcelku. Pokoušela jsem se vytáhnout data z disku, ale nepovedlo se mi to.“
„A prohlížela jste záznam letových údajů?“
„Ne.“
Smith až přehnaně přikývl, otočil se a vyrazil někam dozadu. Gordon a paní Sato se na sebe podívali. Ona se zatvářila, jako kdyby si právě teď uvědomila, že kolegové z americké strany těm anglickým nepřišli házet klacky pod nohy.
„Snad vážně nechce –“
Gordon pokrčil rameny a šel se podívat za ním. Když procházel kabinou, uslyšel zvuk, který nedokázal k ničemu přirovnat. Smith měl rozsvícenou halogenovou baterku a opravdu se dobýval do místa, kde jsou obvykle namontované černé skříňky.
„Podržíte mně to?“ Ani nepočkal na odpověď a vrazil Gordonovi do ruky poklop. Vzápětí na poklopu přistál kus izolace. „Ale můžete si to položit na zem,“ prohodil Smith.
„Nechcete podržet tu baterku?“
„To není žádná baterka,“ ohradil se dotčeně Smith. „To je šroubovák. Sonický.“
Gordon si poopravil svůj prvotní dojem. Vyšetřovací úřady sem neposlaly zajímavé lidi, ale bandu exotů, jaké aby jeden pohledal. Ten modrooký chlap v kabátě, který byl patrně starší než on, se taky tvářil smrtelně vážně, když nasprejoval dlouhou žlutou čáru na místo, kde došlo k té poruše na letadle, a poté se začal vyptávat letištního personálu, jak se jim dneska startovala auta a jestli mají dobrý signál na mobilu.
Smith projevil mírné zklamání, když zjistil, že jako první vydoloval nahrávku hovorů z pilotní kabiny. Přesto si uvolnil místo na zemi a začal s naprostým klidem rozebírat oranžový box s nápisem „LETOVÝ ZÁZNAM – NEOTVÍRAT“, dokud se nedostal k disku s daty. Gordon zapřemýšlel, jestli hodlá rozebrat i ten disk.
„Prázdný,“ řekl místo toho. „Naprosto prázdný,“ dodal a posvítil na druhou stranu disku. „Nikdy na něm žádná data nebyla.“ Bylo to konstatování. Ten chlap snad věděl, co najde.
„Chcete tím říct, že není ani naformátovaný?“ ozvalo se za nimi.
Gordon se lekl a oranžové víko mu s prásknutí vypadlo z ruky. Úplně zapomněl na tu ženskou do Torchwoodu.
Smith se na ni suverénně zazubil. „Přesně tak. Hádám, že palubní počítač vypadá stejně. Napadá vás nějaké vysvětlení?“
„Ne,“ odpověděla chladně. „Ale až na to přijdeme, pošleme vám zprávu.“
On vyheveroval úsměv ještě výš. „Budu se těšit. Nashledanou, doktorko Sato.“

Luniny rty se zase pohnuly. „Páni času…“
Nedávalo to smysl. Přinejmenším Suzie ne. Ale Jack nehodlal riskovat žádný únik informací, i kdyby přítomným nedával smysl. Takže se Suzie překonala, nalila si panáka tullamorky a převrátila ho do sebe dřív, než ztratí odvahu, v duchu proklela bratry Malloryovy a obzvláště Davea, který pronesl větu „Nedáme ještě pátou rundu?“, vzala s sebou pro jistotu rezervní mobil a sedla si do auta k Iantovi. Ten ji vysadil v nemocnici a vyzvedl tam Owena, který podepsal revers, jakmile dostal ortézu a lékařské zprávy.
Luna teď vypadala spíš bezbranně a ztraceně než nebezpečně. Suzie zaslechla slova jako katatonický stav a posttraumatický šok a z útržků rozmluvy mezi lékaři pochopila, že pořádně nevědí, co jí je a jak dlouho to bude trvat. Owen navrhoval, že zůstane u ní, protože tak jako tak moc daleko nedojde. Jack byl právě z toho důvodu důrazně proti.
Jsi z této planety a z jiného času, Luno Lovegoodová? Anebo jsi přišla úplně odjinud?
Suzie asi podesáté zkontrolovala oba mobily, omotala si kolem prstu Lunin náramek, který jí sestřičky sundaly, položila ho zpátky na stolek u postele a podívala se na strop. Pavouk se za posledních deset minut posunul o dvacet centimetrů doleva.

Jack měl pocit, že cítí barvu, ještě ve chvíli, kdy se s popsanou mapou vrátil na základnu. Možná si posprejoval boty. Bude to asi muset vydržel do večera.
„Přišel si na něco?“ zeptala se ho Tosh. Vrátila se v nepříjemné náladě, protože lidé z americké NTSB dorazili dříve, než stihla skončit s prací a vypadnout. A tady ji čekaly hieroglyfy. Ne že by si donesla nějaká data, která by si tady mohla v klidu prohlížet.
Jack rozložil mapu na Owenově stole. „Tady ten vnitřní kruh je oblast úplně bez proudu,“ řekl. „Asi nemusím říkat, že příčina je neznámá. Když jsem tam přijel, chcípla mně na okraji dokonce i baterka v mobilu. Je to tam úplná elektrická smrt, nerozsvítíte tam ani baterku. Tady ten druhý kruh jsou poruchy elektroniky. Jde to středem letištní plochy. Všechna letadla, co jsou uvnitř – a co vjela dovnitř – mají smazané disky v počítačích a nefunkční elektroniku bez viditelných poškození. Ten poslední je oblast se zhoršeným přenosem rádiových vln.“
Všechny kruhy byly soustředné a uprostřed nich propiskou načrtnutý malý kroužek.
„A tohle,“ řekl, „vypadá jako epicentrum.“
Tosh se naklonila nad mapou. „Moment, tohle nějak nesedí.“
„Cože?“
„Owene, to epicentrum je mimo trhlinu.“
Jack nepřítomně přikývl. Vyhledal pohledem na mapě nemocnici. Pak mu došlo, co právě udělal. Luna. Objevila se včera v noci. A krátce nato to začalo.
Poodešel o pár kroků a zbytečně se ujistil, že je mimo signál.
Na střeše rovnou popošel k okraji, ale druhý dílek se jako naschvál odmítal objevit. Zhoršuje se to? napadlo ho. Blbost. Signál tohle dělá normálně. Stačí, aby zapršelo, a…
Vytočil Suziino číslo. „Jak je na tom Luna?“ Nic nového. Jen řekla pár nesmyslných slov, jako… Jack strnul.
„Cože říkala!?“
Zopakovala mu to.
Jack položil hovor a rozběhl se dolů. Nejkratší cestou k autu.

„Jsi nemrtvý.“
„Možná máš pravdu. Démony nejde zabít. Ale ty jsi smrtelná. Tohle není tvůj svět. Nepatříš do něj. Tady nemáš existovat. Proto slábneš. Umíráš. Se mnou bys nezemřela. Až zeslábneš, neubráníš se mi.“
„Pak raději zemřu.“

„Náramek,“ zašeptala.

„Co je to?“ zeptala se Suzie, když se konečně dostala na základnu a uviděla mapu na Owenově stole. Jack přijel sám, byl nějaký rozrušený a řekl jí, ať se za každou cenu vyhne Cathaysu. Na mapě byl kousek od nápisu „Cathays“ namalovaný kroužek. Jeho umístění se jí ani trochu nelíbilo.
„Epicentrum,“ řekl Owen. „Jeví se to zatím jako silné elektromagnetické pole.“
Na mapě bylo ještě něco nakresleno tužkou. Suzie na to chvíli hleděla, než si uvědomila, že je to tvar trhliny.
„Elektromagnetické pole nerozemele středně velké letadlo na prášek,“ prohodila.
Od Toshina pracoviště k nim doletěla vzteklá nadávka. Hieroglyfy odmítaly vyklidit pole.
„Říkal jsem ti, že se to tak jen jeví.“
Rozhlédla se. Ianto byl pořád zalezlý v kuchyni. Možná by se mohla vymluvit, že má doma ten ruční skener, který někdo někam zašantročil a už týden není k nalezení… blbost. Všichni vědí, kde bydlím…
Jack je u Luny v nemocnici. Zatraceně, vždyť mám jeho klíče. „Owene – za chvíli jsem zpátky,“ vyhrkla a vyrazila ven dřív, než se stihl zeptat, kam jede.

„Co chceš?“
„Nenudíš se tady? Tak sama? Jediná v tomhle světě?“

Některé nápady jsou dost šílené na to, aby byly pravdivé. Zdálo se jí, že otevřela oči. Zdálo se jí, že vedle sebe vidí Jacka Harknesse.
„Hlídáte bránu,“ řekla a realita se jí zase začala vzdalovat.

Posledních pět bloků musela jít pěšky. Auto skutečně na hranici zóny škytlo a odmítlo se znovu nastartovat. Spíš běžela než šla. Zpomalila až poté, co rozrazila dveře do budovy, stiskla tlačítko na výtahu a uvědomila si, že výtahu se nedočká. Tohle mu rozumně nevysvětlím, pomyslela si. Kdyby se Dave Mallory dneska ráno objevil u mě a řekl, že musím okamžitě opustit byt, ale nemůže mně říct důvod, co bych udělala?
Tři patra na rozmyšlenou. Nevymyslela žádné rozumně znějící vysvětlení.
Dveře byly otevřené. Zaklepala. Zas tak dobře se neznali.
„Dave?“
Nic.
Ale není zamčeno, ani zavřeno… několik hodin nejde proud. Že by někdo využil příležitosti? Pro jistotu vytáhla z kapsy pistoli. Teď není vhodná doba na to, nechat se praštit po hlavě od nějakého zloděje.
Našla ho v obýváku, sedět bokem k ní na pohovce.
„Dave,“ řekla. „Omlouvám se, že jsem ti sem tak vpadla, ale –“
Obrátil se k ní a ona sebou leknutím trhla. Jeho tvář křižovaly namodrale bílé jizvy. „Suzie?“ zeptal se překvapeně.
„Co… se ti stalo?“
„Myslíš tohle?“ Ukázal na jizvu u levého oka. „To je průvodní jev. Jeho rysy se mění. On už není. Tohle tělo je teď moje.“
Dveře se za ní zabouchly.
„Rád tě vidím, Suzie. Budeš se mi docela hodit.“
Tenhle rozhovor postrádá rozumný smysl, takže jestli se nezačneš chovat jako dospělý člověk, tak nazdar a já jdu. Ksakru, zdrhla jsem z práce, abych tě mhla varovat... „Dave, teď není čas na blbé vtipy. Děje se tady něco divného a ty jsi kousek od epicentra.“ Zjizvený démon, řekla Luna. Suzie odjistila pistoli.
„Já jsem epicentrum. Ty jsi to nepochopila, viď?“
Pistoli musela chytit oběma rukama, když ji zvedala proti němu. „Jestli se pohneš, vystřelím.“ I hlas se jí třásl.
On se usmál a vykročil k ní.
Střela ho zasáhla do ramene. Jen se zastavil. Očividně necítil bolest. A ty zelené oči… to nebyly oči Davida Malloryho.
Ustoupila před ním. A narazila na stěnu. Nadechla se. „Nerada bych ho zabila,“ zašeptala.
Zastavil se tři kroky od ní. A pak jí sevřel obě zápěstí.
„Pusť mě!“ zaječela a kopla před sebe. Musela se trefit do kolene. Ale on zjevně necítil bolest.
Smýkl s ní doleva. Jak ztratila rovnováhu, stiskla spoušť. Jeho hlava sebou groteskně cukla, jak se mu do pravého spánku zaryla kulka. Ale nepustil ji. A ani neupadl.
Suzie zalapala po dechu, pokusila se mu vykroutit a vystřelila znovu. Jedna rána šla mimo, ale dvakrát se trefila do srdce. Tohle ho musí zabít!
Spadla na podlahu. Převalila se a rychle se zvedla na nohy.
On stál na stejném místě, jako před chvílí. V košili pod krvavou skvrnou z rány v rameni se mu černaly dvě díry po kulce. „Kolikrát to ještě budeš zkoušet?“ zeptal se. „Už mě to přestává bavit.“

Luna otevřela oči. Posadila se na posteli. Jack ji pozoroval velmi soustředěně.
Něco se stalo. Něco, co donutilo démona, aby se stáhl pryč. Podívala se na své ruce. „Kde je…“
„Owen je zpátky na základně.“
„Můj náramek,“ řekla.
„Máte ho na stolku.“
Rychle si ho nasadila zpátky na ruku. Natřikrát obtočit a zapnout. Uzavřený kruh. Teď je v bezpečí.
Jack vzal mobil a několikrát se pokoušel vytočit číslo. „Nikdo není na signálu,“ řekl. „Takže pojedeme.“

Suzie měla pocit, že jí zvuk výstřelu roztrhl uší bubínky a střepy roztříštěného zámku vlétly do obličeje. Kopla do dveří a rozběhla se do temné chodby. Schody, někde tady začínají ty zatracené schody. Vypínač hledat nebude. Nemá čas. Běží o život.
Zábradlí!
Neslyšela jeho kroky. Ala neodvážila se ohlédnout. Musela by zpomalit.
Mezi první a druhým patrem najednou šlápla do prázdna. Ten schod nebyl poslední. Upustila pistoli někam doprava a natáhla před sebe ruce. Když se zvedala na nohy, zašátrala kolem sebe ve tmě. Nic. Musí dál. Hledat ve tmě po zemi neodjištěnou pistoli není dobrý nápad už samo o sobě, na to nemusíte mít v patách… démona se zjizvenou tváří.
Na konci chodby bylo světlo. Když sem šla, nechala otevřené vchodové dveře. Díkybohu.
Vyběhla do venkovního pološera.
A vzápětí do někoho vrazila. Ten někdo ji reflexivně popadl za ramena.
Suzie zvedla hlavu a chtěla něco zamumlat na omluvu, ale slova jí uvázla v hrdle. Dívala se do zjizveného, zakrváceného obličeje se zasychající krvavou skvrnou na hrudi.
„Ne,“ hlesla.

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Pěkně strašidelný!

Pěkně strašidelný!

Nevi, ale je od tebe vyloženě

Nevi, ale je od tebe vyloženě ošklivé, že tu ještě není konec. Doufám, že to stihneš alespoň do konce roku ;o)
A některé věci mi sice přišly jako narážky na něco, co už jsem někde viděla, ale žádné plus nezískám, protože ani v jednom případě jsem si neuvědomila na co, škoda no ;o)

Ale našla jsi je! Co na tom,

Ale našla jsi je! Co na tom, že nevíš, odkud jsou:) Povídej. Jsem zvědavá:-) (Já ti pak povím, kde jsem to ukradla)

O__o

Přemýšlím, jestli jsem byla tak hodná, že mám tak úžasný dárek. Ale jestli se nedozvím konec, budu si myslet, že je to trest za mé zlobení. ;)
Ještě jednou děkuji moc, Nevižíšku!

...

*polichocené pýření*
Neboj, ke konci už se blížím - jen mě to teď trochu zkomplikovali Ianto, kterému ruply nervy, a Doktor, který pobíhá po Cardiffu a já nevím, kde je. CHLAPI!!! :-D

Aries

Doctor docela nezodpovědně porušil vlastní pravidlo: nikdy se nezaběhnout. To je celej von

Celej von, fakt. Poděs. Zjeví

Celej von, fakt. Poděs.
Zjeví se, vykuchá z letadla a rozebere CVR a odtancuje a nechá vyšetřovatele a torchwoodské se hádat, kdo z nich to tam nechal ležet...

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.