Rodinné hodnoty

Název: Rodinné hodnoty
Autor: Aveva
Přístupnost: bez omezení
Shrnutí: Rose Weasleyová píše domácí úkol.
Prohlášení: Povídka byla napsaná za účelem obdarování Ebženky, nikoli pro mrzký zisk. Postavy patří J. K. R.
Varování: Autorka má opravdu intenzivní pocit, že povídka má tak tři světlá místa, ale jako celek je mizerná. Takže čtěte na vlastní nebezpečí. Jo a pokudivu neobsahuje ani špetku Budče ;o)
Poznámka: Milá Ebženko, omlouvám se velice a popelem si zasypávám hlavu. Hlavně proto, že si myslím, že jsi jedním z mála lidí, kteří byli opravdu hodní a nejen, že sis nezasloužila zpoždění, ale zcela určitě by sis zasloužila mnohem lepší povídku. Ale jsou (nebo vlastně byly) Vánoce, tak snad oceníš alespoň snahu (a věř mi, že jsem s touhle povídkou strávila nechutné množství času a výsledek je přiměřeně tomu upocený a mizerný).
Poznámka č. 2: Kašlu na to, lepší už to vopravdu nebude. Veselé po-Vánoce :o)

Rose Weasleyová otráveně okusovala tužku. Papír na stole před ní byl hrozivě čistý a prázdný. Z ostatních prostor domu k ní doléhaly veselé zvuky typické rodinné sešlosti. Vztekle kopla do stolu. V tu chvíli se stůl naklonil, těžká mahagonová noha se lehce ohnula a kopnutí jí oplatila.
„Zatracenej Fred,“ procedila Rose skrz zuby a třela si bolavou holeň. „Zatracený oživovací kouzlo,“ dodala pak a obezřetně se zvedla ze židle, sebrala svůj papír a trochu bezradně se rozhlédla.
Dveře se rozlétly a do jídelny vrazil Hugo. Málem Rose srazil, když kolem proběhl směrem k zahradě.
„Héj!“ křikla za ním, když se vysoké francouzské okno s prásknutím zaklaplo. Vzápětí se dveře rozletěly znovu a dovnitř vrazila Lucy. Po tvářích jí tekly slzičky a trochu škytala.
„Kde...“ začala, ale Rose ji nenechala otázku dokončit a jenom ukázala směr. Okno prásklo ještě jednou a Rose znovu osaměla.
„Zatracený Vánoce,“ zavrčela.
„Vánoce jsou svátky klidu, míru a tichého rozjímání,“ ozvalo se od dveří. Rose sebou trhla. Na prahu stála Dominika. Špičatý nos měla trochu nakrčený a obočí se jí ježilo, ale v očích měla veselé jiskřičky. „Takže buď ráda,“ dodala vzápětí, „že tě neslyšela babička. Protože kdyby tě slyšela, tak ti jednu lískne, jen to pískne.“ Zahihňala se do dlaní a schovala se za příborník. Rose zamrkala.
Francouzské okno se znovu otevřelo a zavřelo, sklo v rámu zadrnčelo.
„Omlouvám se,“ řekla Lucy způsobně. Rose se na ni ošklivě podívala.
„Zachránila jsem Peťulku,“ usmála se Lucy, naklonila hlavu a jemně pohladila malou krysu, která jí seděla na rameni.
Dveře znovu vrzly. Do jídelny nakoukla Viki. Delikátně vykrojené rty se zkroutily do úsměšku, vlasy se zavlnily kolem tváře a její hlas zcela vyplnil místnost svou sladkostí.
„Neviděly jste Dominiku?“ zeptala se.
„Ne,“ prohlásila Lucy, obrátila oči ke stropu a rychle se kolem ní protáhla ven z místnosti.
Rose jen neurčitě trhla rameny. Viki si povzdechla.
„Kdyby se tu náhodou objevila, řekni jí, že se tomu sice může vyhýbat, ale buď si s tetičkou promluví dobrovolně, nebo ji k tomu maman donutí. Koneckonců je to její kmotra a bylo by strašlivě nezdvořilé ji ignorovat.“
Rose se zamračila na zavřené dveře, pak se zamračila na příborník a na Dominiku, která zpoza něj vykukovala.
„Tady prostě není jediný klidný místo!“ prohlásila vztekle a jídelnu opustila. Dveřmi práskla opravdu jenom maličko. Tyhle velké rodinné sešlosti. Na chodbě se kolem ní prohnali Albus a James. Z kuchyně slyšela tetu Giny a babičky. Ze sklepa se ozývaly nějaké tlumené rány a v salónu hráli Teddy s Fredem Řachavého Petra.
Takže nakonec zbývala jen poslední možnost. Rose nejdřív váhala, ale pak přece jen zamířila ke knihovně. Chvíli poslouchala za dveřmi, ale zdálo se, že uvnitř nikdo není. Tiše otevřela dveře a nakoukla. Knihovna pořád ještě vypadala prázdná. Vstoupila dovnitř a...
„Rose, co ty tady?“ ozvalo se od okna.
„Mami,“ protáhla Rose nezávazně. Střelila očima po dveřích, ale stejně už bylo pozdě.
„Proč nejsi s ostatními?“ zeptala se Hermiona, věnovala dceři jeden tázavý pohled a znovu sklonila hlavu ke knize. „Jsou Vánoce, měla by ses nacpávat sladkostmi a bavit se.“
„Mami, copak jsem ti neříkala, že bych mnohem radši zůstala doma? Musím napsat úkol a tady na to nikde není klid.“
„Rose, Vánoce bys měla trávit s rodinou. Sešli se tu všichni, ne? Dokonce přijeli i babi s dědou z Austrálie. Bav se.“
„Mami nejdřív Vánoce, pak nový rok a já ten úkol nedopíšu! Musím ho odevzdat hned první týden v lednu!“
„A o čem to vlastně píšeš?“
„Mami! Říkala jsem ti to! O domácích skřítcích.“
„Aha,“ Hermiona nezvedla oči, ale zamračila se, „Domácím skřítkům je třeba zabezpečit slušné mzdy a pracovní podmínky. A taky je třeba zasadit se o změnu zákona o používání hůlek a nějakého domácího skřítka prosadit do Oddělení pro dohled nad kouzelnými tvory,“ automaticky generovaná řeč. Přesně tohle slyšela Rose už tisíckrát. „Jenže kandidáti na funkce se mezi nimi shánějí strašně těžko,“ dodala Hermiona po chvilce a udělala si poznámku. „Strýček má knihovnu zásobenou stejně dobře jako my, lepší místo pro vypracování tohohle úkolu nenajdeš.“ Zněla trochu unaveně. Zavřela knihu v masivních kožených deskách, promnula si oči a mohutně zívla.
„Jenže z knížek budou opisovat všichni!“ namítla Rose. Hermiona překvapeně zamrkala.
„Ale proto tu přece knihy jsou, abychom z nich čerpali,“ otevřela další z hromádky knih před sebou. Stačila přečíst jedinou větu a tvář jí prozářil úsměv. „Přece jen se ještě dějí vánoční zázraky.“ Založila knihu svými poznámkami a cestou ke krbu se zastavila u Rose, aby ji objala a políbila do vlasů. „Našla jsem ten precedens, který jsem hledala! Musím se stavit v kanceláři, jinak bych o svátcích nedokázala být klidná. Kdyby se tatínek ptal, do večeře budu zpátky.“ S knihou pod paží pak sebrala z krbové římsy krabičku s letaxem a za okamžik Rose v knihovně osaměla.
„Stejně za to můžeš ty!“ zakřičela vztekle Rose, možná právě proto, že věděla, že už ji matka neslyší. „Všichni ostatní to můžou odbít, ale já jsem tvoje dcera a když odevzdám jen průměrnou práci o domácích skřítcích, budou se všichni ušklíbat! Zatraceně!“ kousla se do rtu a mrštila svým papírem. Nemělo to ten správný efekt. Jeden papír v zásadě daleko nedoletí a zvuk, který vydává při dopadu na zem, taky za moc nestojí. Rose se neulevilo.
„Teta Miona za to nemůže,“ ozvalo se za ní a Rose polekaně nadskočila. Otočila se a uviděla Dominičinu střapatou hlavu vykukovat za jedním z křesel. „Děláš prostě stejnou chybu jako domácí skřítci.“
„Co se za mnou táhneš,“ zakřičela Rose vztekle.
„No když ti to uleví, tak klidně ječ, ono se to nakonec ztratí na pozadí.“
„Na jakým pozadí?“
„Zvukovým. Ber to tak, že se vším tím hlukem, co dělaj všichni bratránci a sestřenky by se tu ztratila nejspíš i Godzilla.“
„Tak v tom případě běž dělat rámus někde jinde,“ odsekla Rose a sebrala ze země svůj papír. Sedla si ke stolku, u kterého předtím seděla její matka. „Musím napsat svůj úkol.“
„Fakt děláš stejnou chybu jako skřítci,“ prohlásila Dominika a sedla si na Rosin stůl. Podívala se na papír, na kterém nervózní Rose malovala domečky jednám tahem, a vesele se zasmála.
„Jakou?“
„Špatná volba vyšší autority.“
„To je s prominutím pitomost.“
„Ani ne,“ Dominika se zavrtěla a stůl zavrzal, „U skřítků je to prostě jenom víc vidět. Víš, oni si prostě zvolili něco, nějakej nedostižnej ideál, kterýmu se snažej dostát. A už o tom nepřemejšlej. Držej se prostě tý jedný linky a po ní jedou furt do pryč. Proto má teta Miona takový problémy, když se je snaží přesvědčovat, aby byli pružnější ve svejch cílech. Oni prostě nesnášej změny.“
„Nejsi na takový pitomě hlubokomyslný úvahy moc mladá?“
„Ani ne. Já si skřítky nastudovala, kvůli Winky.“
„To je ta vaše věčně opilá skřítka?“
„Už ne.“
„Propustili jste jí?“
„Víš co Rose,“ Dominika seskočila ze stolu a vzala Rose za ruku, „ty jsi moje oblíbená sestřenka. Já ti něco ukážu.“
A tak překvapenou Rose dotáhla až ke kuchyni.
„Vidíš,“ zašeptala Dominika, když spolu nakukovaly pootevřenými dveřmi. V kuchyni se kolem sporáku otáčela skřítka s malým pestrým ranečkem na zádech. Co chvíli se zastavila, trochu natočila hlavu, aby jí velké uši nepřekážely a jemně pohladila po hlavičce skřítě, které z ranečku na jejích zádech všechno bedlivě sledovalo. Nahlas a velmi pečlivě vyprávěla jakýsi nesouvislý příběh a občas zazpívala útržek melodie a malé skřítě broukalo do rytmu.
Rose upadla tužka. Skřítka při tom zvuku strnula a prudce se otočila ke dveřím. Dominika je ale urychleně zaklapla a Rose strhla ven tak prudce, že ji povalila na zem. Takže ve chvíli, kdy se skřítka, upokojená pohledem na zavřené dveře, znovu začala věnovat své práci, si Rose na chodbě před kuchyní třela naraženou kostrč a tvářila se zádumčivě.
„To byla Winky,“ řekla nakonec překvapivě nepřekvapeně Rose, „já si myslela, že je v celku k ničemu a držíte si ji jenom ze soucitu.“
„Maman si to taky myslela,“ usmála se Dominika, „a vždycky říkala, že jsme ji k sobě vzali jenom proto, že odjakživa bydlívala v tomhle kraji a známý prostředí by na ni mohlo mít dobrej vliv.“
„A vypadá to, že mělo.“
„Vážně si myslíš, že to bylo tak jednoduchý?“ Dominika nejdřív zvedla obočí, pak zakroutila hlavou a protočila oči ke stropu. „Houbeles. Za tím jsou hodiny a hodiny pečlivýho studia, sledování a uhozenejch myšlenkovejch pochodů.“
„Ty?“ ukázala na ni Rose. „A proč vlastně?“
„To je zas moje vyšší autorita,“ Dominika nakrčila nos. „Existuje-li problém je třeba udělat všechno pro to, aby bylo nalezeno řešení. Kdyby o tom někdo přemejšlel, tak si tím nejspíš kompenzuju nedostatky v jistejch směrech,“ její úsměv obsahoval jen nepatrnou stopu hořkosti. „Tohle bylo dost náročný, ale nakonec jsem to vyčmuchala.“
„I když,“ trochu provinile se rozhlédla a ztišila hlas, „stejně to jako většina nejdůležitějších objevů bylo dost o náhodě. V zásadě šlo o to, zjistit co se po tom, co ji tenkrát ten blbec propustil, stalo její vyšší autoritou. A já ji potkala v místní knihovně. Oni skřítci jsou překvapivě dost literárně zaměřený.“
„A?“ povzbudila ji Rose, když se Dominika odmlčela.
„Už jsi slyšela o tom, že knihy jsou strašně nebezpečný?“
„Knihy?“ v Rosině hlase zněly pochyby.
„Jasně. Nabourala jsem se knihovně do databáze. Tyhle věci jsou fakt jednodušší, když máš v rodině pár bystrozorů, nějakýho toho odeklínače a navíc experta na mudlovské informační systémy.“ Dominika se zahihňala. „A nedívej se takhle, já vím, že to je narušování soukromí a že bych to neměla dělat.“
„No fajn, mravokárnost si nechám na jindy,“ povzdechla si Rose. „Cos zjistila?“
„Porovnala jsem si časovou osu se seznamem výpůjček. A zjistila jsem původ všeho zla. Byla to taková ta sranda-knížka: Alkoholikem snadno a rychle. Asi ji zaujalo, že hned v první větě se píše něco jako: Potřebujete vyřešit všechny svoje problémy? No a tak se je pokusila vyřešit přesně podle návodu.“
„Ale proč ji to najednou přešlo?“
„Promyšlený plán a nesmírná vytrvalost! Teda hlavně ta vytrvalost. Protože to bys neřekla, jak strašně těžký je někoho nenápadně přinutit, aby si přečetl knížku, kterou mu vybereš. Ale nakonec bylo úsilí korunovaný úspěchem! Takže plán, vytrvalost a nakonec taky kniha s všeříkajícím názvem: Rodinné hodnoty.“
„Jsi dobrá.“
„Rose,“ Dominika se na chvíli zarazila, „jestli chceš, můžeš o tom do svýho úkolu napsat. A tvoje práce bude originální a jedinečná a nebudeš se za ni muset stydět. Vem to jako dárek k Vánocům. Jsme přece rodina.“
„Jenže...“ Rose se kousla do rtu.
„Jenže je ti trapný krást myšlenky svojí motácký sestřence,“ Dominika se zase usmála. Rose si vlastně nepamatovala, že by kdy Dominika neměla dobrou náladu.
„V zásadě máš pravdu,“ když to Rose přiznávala, měla najednou pocit, že je jí trochu líp.
„Kašli na to. Nemusíš spoléhat jenom sama na sebe a na svoje lehce pochybné a jednoznačně přemrštěné požadavky na sebe sama. Podívej se na skřítky, kam je to dovedlo.“ Dominika trochu naklonila hlavu a zase se usmála.
„Tak se mi zdá,“ řekla nakonec Rose, „že budu potřebovat novej papír,“ a pak, po trochu delší odmlce dodala: „A nejspíš taky... pomoc.“ Dominika přikývla. Obě se usmály.
„Nakonec, Vánoce v kruhu rodiny nejsou tak docela špatný, ne?“

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Ty jo! Tak skřítčí způsob

Ty jo! Tak skřítčí způsob přemýšlení mě dostal. A jsem ráda, že už Weasleyové nekoukají na motácké příbuzné jako na exotická zvířátka, která je dobré vidět v zoo, ale ať tam radši zůstanou.
A mimochodem, nějak ses z toho vykroutila! Kdo je otec?

No, tak kdo je otec, na to se

No, tak kdo je otec, na to se zeptej Winky, já to nevím, já u toho nebyla, když se to stalo ;o)

Já ti asi rozumím

Já ti asi rozumím, jak to myslíš s tím potenciálem a určitou nespokojeností. Kdesi v pozadí je to malinko cítit, jako kdy člověk zavadí o trn, ale neroztrhne si kůži. Navíc tohle svrbění znám moc dobře, občas se mi při psaní přihodí, že chci něco moc sdělit a ne a ne se to poskládat do písmenek.
Ale to vůbec nevadí. Napsala jsi krásný příběh se živými dialogy, nádhernou vystiženou atmosférou velké rodiny a sympatickou hlavní hrdinkou, která se trochu trápí ve stínu slavné matinky. (Přiznám se, že Hermiona mi tu pěkně lezla na nervy - potvora jedna dokonalá, ale jako mámě jí to teda moc nejde.) A jako bonusové body lze rozhodně počítat netradiční pohled na skřítky. Vlastně vůbec jakýkoliv pohled na skřítky. Proč se o nich vlastně nepíše?

Jaj, takže můžu radostně

Jaj, takže můžu radostně zvolat: "Mí čtenáři mi rozumějí!" Jsem šťastnej autor.
Moc děkuju za komentář :o)

Bylo to náhodou pěkný, ale

Bylo to náhodou pěkný, ale nemohla jsem si pomoct, abych se přitom nepochechtávala, že všechny děti (kromě motácké sestřenky a hlavní hrdinky) jsou pojmenované po mrtvolách.

No tak je to vánoční, to

No tak je to vánoční, to původně měla bejt pochechtávací povídka (i když asi spíš z jinejch důvodů ;o)
Ale za jména fakt nemůžu, ty si vymyslela Rowla sama :o)
(Ano, byla jsem opravdu tak strašně statečná, že jsem kvůlivá tomu vlezla i na HP lexicon ;o)

No já si teda myslím,

že tahle povídka je jedno velké světlé místo. A už budu mít trochu času, podrobím tvé dialogy pečlivé analýze. Něco tak živého se totiž hned tak nevidí a já chci zjistit, jak to děláš.
Jaktože se nikde jinde nepíše o skříťátkách? Takové skvělé téma!

Skříťátko je nejspíš

Skříťátko je nejspíš pozůstatek nějaké prastaré diskuze o tom, jak se vlastně rozmnožují skřítci, když v domě většinou bývá jenom jeden (taky si myslím, že skříťátka jsou zajímavé téma :o)
A jestli chceš doopravdy vědět, jak to dělám, tak já ti to prozradím.
To bylo tak 23.12. na mě vlezlo cosi jako celková únava organizmu, v důsledku čehož jsem pak následující týden strávila spánkem, bezcílným bloumáním od ničeho k ničemu a bezútěšnou snahou přinutit mozek ke spolupráci. A někdy mezi tím jsem po větách a nanejvíš odstavcích ty dialogy skládala dohromady. A řeknu ti, že už hodně dlouho mi žádný rozhovor nedal tolik práce.

Jééééé!

Tak já jako hlavní arbitr hlásím, že se mi to moc líbí. To je přesně to, co jsem chtěla, v podobě, jakou bych sama vyrobit nedokázala. Hurá hurá, Winky potkal happy end! A sestřenka Dominika je konečně po dlouhé době dobře napsaný a inteligentní moták. A...

Potenciál? Nevim, co to je, ale urážet tuhle povídku nenechám. Podle mě je to boží i bez potenciálů a jiných čertovských výmyslů. :-)

Moc ti Ježíšku děkuju a potenciály si nech pro někoho, kdo se bez nich neobejde.:-)

Ebženko, jsem moc ráda, že se

Ebženko, jsem moc ráda, že se ti líbí (a žes mi odpustila to ošklivé zpoždění). A v povídce pro tebe happy end být prostě musí, asi proto mi to dalo takovou práci, protože já to se šťastnými konci moc neumím ;o)

(Jen bych chtěla prohlásit, že si fakt myslím, že ta povídka mohla být lepší a nepíšu to jenom proto, abyste mě přesvědčovaly o opaku, i když je to samozřejmě milé... no jo, už radši mlčím ;o)

Ave, ty trdlo, vždyť je to

Ave, ty trdlo, vždyť je to bezvadný! Dominika je třída. Její vyšší autoritu asi poněkud převezmu, má náhodou dobrý heslo.

Julinko, tebe mám opravdu moc

Julinko, tebe mám opravdu moc ráda (a tvoje komentíky taky :o) Ale ten příběh měl mnohem větší potenciál, který se mi marnotratně podařilo cestou poztrácet a strašně mě to mrzí.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.