Kdy taje sníh

Milá Gwind!
Ve svém dopise Ježíškovi jsi navrhla tři možné náměty na povídku a já jsem se megalomansky pokusila splnit ti je všechny. Snad i proto se předání tohohle dárečku tak protáhlo. Posílám ti tedy následující dárkovou povídku s velkou omluvou a ještě větší prosbou o shovívavost.
Tvůj soví Ježíšek

Shrnutí: Sedmý díl a příběh, který v něm nenajdete. Severus Snape a čin, který byste od něj nečekali. Lenka Láskorádová a vztah, který nedostal šanci. A tající sníh...

Varování: Pokud máte sklon k sentimentalitě, raději zamiřte jinam. Nějak jsem to neukočírovala.

Prohlášení: Doznávám, že jsem kvůli napsání této povídky odcizila a zneužila
– postavy, místa a předměty z knížek Joanne Kathleen Rowlingové
– myšlenku z písničky Jakuba Smolíka
– několik slov z povídky od Viridiana
– kapacitu počítače mého zaměstnavatele
Ziskem, kterého jsem takto dosáhla, je ale jen radost z možnosti obdarovat výše zmíněnou osobu, pročež žádám čtenáře o mírný rozsudek.

* * * * * * *

Dveře za Lenčinými zády se rozlétly tak prudce, až sebou škubla a shodila na zem zkumavku s jakousi tekutinou. Místností se rozlehl obávaný hlas.

„Pan Longbottom, slečna Weasleyová a slečna Láskorádová. Jak nečekané,“ zavrčel Snape ironicky. „Mohu vědět, čemu vděčím za vaši nenadálou návštěvu?“

Lenka si pomyslela, že vzhledem k tomu, že má Ginny ruku takřka položenou na rukojeti Nebelvírova meče, je to od ředitele poněkud hloupá otázka. Ale když tak stojí o mnohomluvné divadélko…

„Hledáme tu párek strachopudů,“ začala s předstíranou ochotou vyprávět první, co ji napadlo. „Z nádvoří jsme viděli, jak sem vlétli, a tak…“

„Tak dost!“ utnul ji podle očekávání Snape. „Svoje báchorky si nechte pro někoho se stejnou absencí inteligence, jako máte vy, slečno Láskorádová. Nejenže jste porušili školní řád, vy jste se přímo dopustili několika trestných činů. Vniknutí do soukromí, poškození majetku, krádež…“

„Nic jsme neukradli!“ ohradil se prudce Neville.

„Vskutku?“ opáčil Snape a poklepal ukázováčkem na desku pracovního stolu. „Vyndejte všechny věci z kapes. A také z té tašky, kterou máte přes rameno, slečno Láskorádová. Hned teď!“
S kamennými výrazy ve tvářích vyložili na stůl všechno, co měli u sebe. Mezi hromadou útržků pergamenu, gumiček, sponek a brků byl vlastně jen jeden kompromitující předmět – plánek sedmého patra s nákresem možných cest do ředitelské pracovny – a i to bylo už teď vlastně bezpředmětné, když je Snape přistihl přímo uvnitř. Neville neváhal a položil přímo na vršek hromady svůj špinavý kapesník. Všimla si, jak Snape pevně sevřel okraj stolu, až mu zbělely klouby, a napadlo ji, jestli si je vědom, že to je příznak bělivky. Už už se ho na to chtěla zeptat, ale asi by nebylo příliš moudré dráždit hada bosou nohou. Ale koneckonců, jestli je má za chvíli předhodit Carrowovým, zaslouží si Snape taky svůj díl.

Ten si je zatím měřil přísným pohledem, přičemž stejnou pozornost věnoval jim jako věcem na stole. V tichu bylo slyšet jen slabé oddechování spících portrétů. Nakonec se ředitel narovnal, založil si ruce na prsou a zavrčel: „Sbalte si to. Odebírám Nebelvíru padesát bodů. Za každého,“ dodal, jako by jim to nebylo jasné i tak. „A pochopitelně dostanete školní trest.“

„Jistě, pár Cruciatů na ukázku,“ odfrkl si Neville, než ho s Ginny stihly umlčet. „Čtvrté ročníky budou probírat nepromíjitelné.“

Ve Snapeových očích se zlověstně zablýsklo a ruka s hůlkou se vymrštila vpřed.

„Nebudu čekat celý den, než si ty svoje krámy posbíráte,“ vyprskl a jedním mávnutím hůlky shrnul celou hromadu ze stolu do Lenčina rance.

„A teď vypadněte!“

Urychleně popadla tašku a společně s kamarády vycouvala ze dveří.

„To jsme tedy měli z pekla štěstí,“ kroutila hlavou Ginny ještě na schodech.

„Ani ne tak z pekla jako ze zkumavky,“ usmála se na ni Lenka.

„Myslíš ten lektvar, cos vylila a co byl cítit jak hnojivo do skleníku?“ vykulil na ni oči Neville. „Co to bylo?“

„Výtažek z omamníku,“ pronesla rozhodně. „I když by to mohl být i Felix Felicis, to by taky leccos vysvětlovalo.“

„Kdyby to byl Felix, tak teď mažeme do sklepení pitvat tlustočervy,“ namítla Ginny. „Snape rozlití lektvaru neodpouští.“

„Však taky ne,“ povzdechla si Lenka, „nezapomeň na ten školní trest.“

* * *

Snapeův trest jim zprvu nepřipadal nijak zlý. Každodenní ranní cesta s Hagridem do Zapovězeného lesa obnášející krmení testrálů, kontrolu jednorožců a zastávku u malé smečky hafoňů se jim zdála spíš zábavná. Než se ovšem dny zkrátily natolik, že dennodenně vstávali za tmy a ještě před snídaní se plahočili do lesa mezi kapkami deště nebo lezavými cáry podzimní mlhy.

Dnešní listopadové ráno bylo navíc cítit příchodem zimy, vzduch jiskřil prvním mrazíkem a spadané listí pod slabým příkrovem sněhu při došlapu mírně křupalo. Přesto si Lenka bez ohledu na chlad vesele vykračovala po lesní pěšině a rozhlížela se na všechny strany. Podle toho, co říkal tatínek, má v takovémhle počasí velkou šanci uvidět chladem omámené chropotaly, kteří se na poslední chvíli zahrabávají do svých brlohů.

Díky tomu se poněkud opozdila za trojicí prodírající se mezi stromy kousek před ní. Ve snaze je dohnat přidala do kroku, jenže v té chvíli jí noha sklouzla po omrzlém povrchu kořenu a dívka se poroučela k zemi. Obraz zšeřelého svítání kolem ní se rozplynul. Všude kolem se míhaly rozmazené stíny, v uších jí hučelo a nakonec se ocitla s tváří zabořenou v mokrém mechu.. Když se znovu vydrápala na nohy a ohlédla se po svých společnících, s překvapením zjistila, že je les před ní prázdný. Co však bylo ještě podivnější, kamsi se vytratilo i to slabé světlo, které ještě před chvílí nesměle prosvítalo mezi větvemi stromů. Rychle vytáhla z rukávu hůlku a rozeběhla se směrem k bradavickým pozemkům.

Na okraji lesa se zmateně zastavila. Silueta hradu tyčící se majestátně před ní byla zcela temná. V žádném z oken se nesvítilo, ani jedna z věží neshlížela do stříbřité hladiny jezera zářivýma očima světel. A přece by už v tuhle dobu měly ožívat obvyklým ranním ruchem způsobeným vstávajícími studenty. Otočila hlavu doprava směrem k Hagridově boudě, ale ani tady nezaznamenala žádnou známku pohybu. Vždyť si přece pamatovala, že když odcházeli do lesa, nechali v krbu hořet oheň, takže by v okně měla prosvítat aspoň jeho záře!

Něco je špatně. Něco je moc moc špatně, pomyslela si zděšeně, ale než se stačila rozhodnout, co udělá, uviděla, jak se z jednolité černě oddělila kráčející postava. Lenka se s hůlkou stále připravenou k obraně rychle přikrčila za rozložitý kmen dubu. Proti lesklé hladině jezera se daly dobře rozeznat obrysy, přesto dlouho nevěděla, kdo se to pohybuje rychlým krokem směrem k ní. Až když mdlé světlo hůlky osvítilo na krátkou chvíli příchozímu tvář, s překvapením zjistila, že je to Snape. Jeho kroky se zastavily u bílého mramorového náhrobku. Ruka s dlouhými prsty spočinula na chladivém kameni, muž sklonil hlavu a setrval několik dlouhých minut v mlčenlivém postoji.

Všechno to bylo strašně podivné. Musím vědět, co se děje, rozhodla se Lenka, když se konečně trochu vzpamatovala, a s touhle utkvělou myšlenkou vyrazila vpřed bez ohledu na možné riziko. Zastavila se jen kousek od ředitelovy sehnuté postavy.

Po chvíli se muž narovnal a otočil. Pokud ho její přítomnost překvapila, nedal to nijak najevo a zpříma se na ni zahleděl. Napadlo ji, jestli je jeho zastřený pohled způsobený jen tlumeným světlem hůlky nebo ho má na svědomí ještě něco jiného.

„Zahráváte si, slečno Láskorádová. A tohle není na hraní,“ ukázal gestem na cosi uprostřed její hrudi. Sklonila hlavu a zaregistrovala, že ukazuje na drobný zlatý předmět, který měla zavěšený na šňůrce kolem krku. Jak upadla, musel se jí zřejmě vysmeknout zpod bundy.

„Čas je veličina, kterou byste neměla podceňovat. Jeho změna může ovlivnit mnoho věcí.“

Zvedla ke Snapeovi zrak, neschopná slova. Říká to, co si myslí, že říká? Čas. Jiný čas. Změněný čas. Tma. Spící hrad… Znovu sklonila hlavu a rukou v rukavici si zlatý přívěsek pozvedla blíž k očím. Čirá tekutina se uvnitř skleněné koule přelévala jako tekuté stříbro.

„Vidím, že jste pochopila. Ale pamatujte si, že jsou místa, na kterých byste rozhodně neměla být.“

„Pane – pane profesore...“

„Ano, slečno?“

„Slzí vám oči, pane profesore, zřejmě kolem vás proletělo hejno smutněnek. Měl byste si pak otřít obličej ručníkem namočeným v esenci z třezalky. Pomáhá, sama jsem ji vyzkoušela.“

To, co mu zachrčelo v hrdle, rozhodně nemohl být smích, přesto měl jeho hlas jiný odstín než předtím.

„Možná vám bude vaše podivínství nakonec dostatečnou ochranou. A pro vaši informaci, to nejsou slzy, to je tající sníh,“ dodal na vysvětlenou a s těmito slovy se obrátil a zamířil zpět dolů k hradu.

Sledovala mlčky jeho vzdalující se záda, která pozvolna splývala s temnotou. Když už jeho postavu spíš jen tušila, obrátila svoji pozornost k přívěšku na svém krku a její mozek začal horečně uvažovat. To, co držela v rukou, byl obrovský dar. Tajná zbraň, která by mohla převážit síly na hradě výrazně jejich v prospěch.

Od jezera se zvedl studený vítr a Lence projel po těle záchvěv chladu. Bude to dlouhé čekání. Odhadovala, že do okamžiku, než její druhé já vyrazí spolu s Ginny a Nevillem k Hagridovi a na pravidelnou ranní pochůzku, zbývá ještě nejméně hodina. A proč by koneckonců měla mrznout tady venku, když v Tesákově boudě bude chráněná od největšího chladu a bude tam mít dost času promyslet si, jak by se dal obraceč času využít.

* * *

Kola vlaku pravidelně drkotala po letitých pražcích. Její kamarády ten monotónní rytmus uspal, ale Lenka seděla u okna s hlavou opřenou o chladivé sklo a vyhlížela ven do zimní krajiny. Těšila se domů, na tatínka a na dům, na rachot tiskařského stroje, na maminčinu fotku na nočním stolku. Na to, že se třeba dozví, co je s jejími dalšími kamarády – Harrym, Ronem i s tou trochu moc rozumnou Hermionou. Možná o nich bude tatínek něco vědět. Byla přesvědčená, že ti tři jsou někde spolu a dělají něco pro to, aby byly věci takové jako dřív. Stejně jako oni v Bradavicích.

Bojovníci Brumbálovy armády to přece nemůžou vzdát. Minulý týden společně zachránili Colina před trestem od Alecty a předtím vysvobodil Michael toho prváka ze sklepení. Neville na poslední hodině „obrany“ nekompromisně odmítl použít Cruciatus a odnesl si z ní pořádný šrám...

Odtrhla pohled od krajiny za oknem, kterou stejně nevnímala, a obrátila svůj pohled do kupé. Neville spal s obličejem napůl zabořeným do pověšeného hábitu, ale levá tvář s hlubokou ranou byla odhalená. Ráno cestou k vlaku neochotně připustil, že mu v ní celou noc bolestivě škubalo, přestože mu na to madam Pomfreyová dala hojivou mast. Lence se sevřelo srdce a její mysl se zazmítala intenzivní touhu pohladit Nevilla po vlasech. Zmateně pohlédla na svoji ruku pozvolna se natahující dopředu. Kdy se promerlina stalo tohle?

Raději půjde na chvíli ven, rozhodla se a otevřela dveře na chodbu. Chladný vzduch proudící otevřeným oknem jí trochu pročistil hlavu, ale i tak jí nešla z mysli představa světlovlasého mladíka spícího jen několik kroků od ní. Náhle jí zamrzelo, že tu nikde nevisí jmelí. Aťsi by bylo prolezlé škrknami, tentokrát by to klidně riskla. Ale co, až se po vánočních prázdninách vrátí zase do školy, bude mít určitě ještě spoustu příležitostí, protože s časem si oni přece nemusí dělat starosti. Jen aby se ujistila, že tomu tak je, zabloudila rukou pod hábit a vylovila odtud zlatavý předmět zavěšený na dlouhém koženém řemínku. Magický artefakt, který jim pomáhal ošálit čas, být na různých místech najednou a unikat tak slídivým očím nenáviděných učitelů. Představila si, že si asi musí pěkně lámat hlavu nad tím, jak se některým studentům daří unikat z jejich dosahu, a ta myšlenka jí vyvolala na tváři pobavený úsměv.

Na konci chodbičky se ozval šramot a zpoza rohu vyjel vozík s občerstvením. Nevěnovala mu příliš pozornosti, dokud nedojel až k ní. Až v té chvíli si všimla, že osoba, která ho tlačí, má přes hlavu přetaženou kápi, takže jí není vidět do obličeje. Když si uvědomila hrozící nebezpečí, bylo už pozdě. Než ji do hrudi zasáhlo omračovací kouzlo, stihla jen rozhodit jakoby v bezmocném gestu ruce, přičemž ale silným škubnutím přetrhla řemínek na svém krku a vyhodila obraceč času ven z vlaku. Pak už se jen bezvládně sesula k zemi. Poslední, co ji napadlo, než se propadla do temnoty, byla absurdní myšlenka, že kdyby jí to s Nevillem vyšlo, nemusela by si ani měnit monogram.

* * *

O pět měsíců později

Stála trochu stranou ostatních, v očích svůj obvyklý lehce nepřítomný výraz. Přesto jí neuniklo ani slovo z toho, co Harry říkal. Kromě mnoha jiných věcí si tak jen potvrdila to, co sice svým kamarádům nikdy neřekla, ale o čem byla od onoho mrazivého listopadového rána v Zapovězeném lese z hloubi srdce přesvědčená. Že se totiž ty malé přesýpací hodiny nedostaly do její tašky omylem, ale zcela úmyslně je tam poslalo balicí kouzlo. A že za ten dar vlastně nikdy nepoděkovala.

Ale až pohled na tělo v černém plášti, levitované kouzlem od vrby mlátičky, způsobil, že si konečně uvědomila onu strašlivou definitivu, že už nemůže vrátit čas, aby to napravila. Hrdlo se jí stáhlo náhlým přívalem smutku, a když si přejela rukou po tváři, překvapivě zaznamenala, že jí na prstech ulpěla mokrá stopa.

Ne, to nejsou slzy, to mi jen na řasách taje sníh, pomyslela si pevně, a aniž se znovu ohlédla, zamířila vlahým májovým podvečerem k hradu.

KONEC

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Jacomo...

...já nemám slov. Ta povídka je úžasná celkově i v detailech. Vždycky jsem si chtěla přečíst, jak to vypadalo v Bradavicích během sedmého dílu a tohle je stotisíckrát lepší než všechny moje představy.
Jenom si ještě na závěr dovolím vypíchnout pro mě nejkrásnější úseky, které mám už teď přečtené po několikáté :). Ruka s dlouhými prsty spočinula na chladivém kameni, muž sklonil hlavu a setrval několik dlouhých minut v mlčenlivém postoji. (Úplně ho při tom vidím.) ...kdyby jí to s Nevillem vyšlo, nemusela by si ani měnit monogram. (Tahle věta mi vykouzlila úsměv, který ještě pořád nezmizel.)
A nejlepší na tom všem je, že přirovnání slz ať už k dešti, sněhu nebo čemukoliv jinému jsem v podstatě kýč až na půdu, ale tady mě to úplně rozklepalo.

Ale slov

jsi mi napsala spoustu :-) A jakých krásných! Víš, pro mě je ta písnička od Smolíka taková srdeční záležitost. Jednak mi připomíná můj milovaný film Hidalgo a jednak právě Snapea. Už hrozně dlouho jsem v hlavě nosila obrázek muže v černém, který stojí uprostřed padajících vloček a tady se mi ho snad konečně povedlo "nakreslit".
PS: Musím se přiznat, že jedna z tvých oblíbených vět mi nepatří (ta s tím monogramem) - je to jedna z věcí, které jsem zcizila. Asi proto, že ji taky miluju.

ĎAKUJEM!!!

Ahoj Jacomo, ďakujem za nádherný darček! Veľmi si ma potešila a oplatilo sa na to čakať. A páči sa mi, ako sa Ti podarili vtesnať moje priania do jednej úžasnej poviedky (Severus, Time turner, láska, perfektne prepletené s knihou...) SUPER! Ďakujem ešte raz!

Není zač

To já děkuju za milá slova. Jsem ráda, že když už mi to tak dlouho trvalo, aspoň jsem tě potěšila a splnila tvoje představy.

Nenápadně

nakukuji do dárku, určeného někomu jinému, a snažím se moc nepocuchat mašli. Mé radostné vyjeknutí je docela tiché, ale totálně blažené. Až bude dárek oficiálně rozbalen, určitě si ho přečtu ještě jednou a budu trochu výmluvnější :)

I ty jedna

zvědavko :-) Všechny jsme stejné, což?
A mimochodem, k již zmíněným zločinům přidávám inspiraci tvojí povídkou, která vedla k náznaku Lenčina squatterství v Tesákově boudě.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.