Mrtvá zóna 5

Další část. Varování číslo jedna: Už zase jsem blbě odhadla rozsah a tahle taky není poslední. Ale ta šestá definitivně poslední bude a vložím ji v nejbližších dnech, jakmile ji dokončím.
Varování číslo dvě: Drastické pasáže. Opět. A pěkně hnusný konec. Jsem si jistá, že dobře vím, za kterou pasáž mi vynadáte. Už se těším na komentáře:)))
Dodatek: Žádné technobláboly. Žádná fyzika. A už po vás ani nechci, abyste hádali, které hlášky jsem vykradla a odkud.:)

Nefungovalo to. Vsadila na špatnou kartu. Možná věděl, že tady bude. Posunuté vnímání je spolehlivé kouzlo. Ale jen v případě, že jste na sebe nevědomky neupozornili předem.
Pět yardů k otevřeným dveří. Může za nimi být cokoliv. Propadlá podlaha nebo zazděná chodba. Může za nimi být kdokoliv.
Asi patnáct yardů k lidskému obrysu v šeru. Může to být Akhekh. Může to být někdo úplně jiný. Může to být někdo, koho Akhekh ovládá.
Přemístění nemůže risknout. Je tady pořád možnost, že o ní ještě neví. Mohla by počkat, až přijde blíž a uvidí na něj pořádně. A zažene ji do kouta, protože jí odřízne jedinou možnou únikovou cestu. Ne. Na tuhle možnost nemá nervy. Na tohle nemá nervy ani nikdo.
Rozběhla se. Přímo k němu. Zabodla pohled do rozbitých dveří. Jestli se pohne, uvidí ho koutkem oka.
Dva yardy. Zdálo se jí, že se přiblížil a zahlédla záblesk očí.
Ty dva schody téměř přeskočila. Tma. Jeden děsivý okamžik si myslela, že za dveřmi žádná zem není. Pak došlápla na podlahu. Rozsvítila si hůlku. Teď už je to jedno.
Předsíň. A schody nahoru. Když po nich vybíhala, přidržela se zábradlí. Nechtěla se propadnout někam do sklepa.
V druhém patře se ohlédla. Čisto. Proběhla do jedné z místností a opřela se o stěnu. U ucha jí cosi písklo. Mobil!
„Mám hotové tři, možná čtyři,“ zašeptala. „Obávám se, že jich více nezvládnu. Vypadá to, že mě našel.“
„Cože?“
„Moment.“ Stáhla si z ucha sluchátku a poslouchala. Nic.
„Kde jsi? Můžeš se dostat ven ze zóny?“
„Nevím.“ Nevím, na čem jsem, nevím, jestli je kudy odejít k hranici.
Podél stěny došla k oknu a opatrně vykoukla. Jestli mě uvidí…
Klečel u kruhu. Vůbec nešel za ní. A jako kdyby vycítil její pohled, náhle zvedl hlavu a podíval se směrem k ní. Její signatura byla neporušená. Kruhu se ani nedotkl. Očividně.
A tu tvář Luna poznala. Poprvé ho viděla včera večer. Na oslavách Silvestra před půl rokem na úplně jiné Zemi.
Uhnula z okna. „Je to někdo, koho znám,“ řekla Jackovi. „Musím jít mimo signál.“
„Kdo?“
Hovor se přerušil dřív, než by mu stihla odpovědět, kdyby to měla v úmyslu.
Na cestu dolů si rozsvítila. Běžet potmě po schodech dolů bylo horší než běžet opačným směrem. Ve dveřích se zastavila. Musel ji slyšet. Ale kruh ho zjevně zajímal víc než ona.
To světlo. Nevychází z kruhu. Je na té straně hranice, kde žádná baterka nemůže fungovat. Zastavila se pár kroků od něj a natáhla paži směrem ke kruhu. Detekční kouzlo. Hůlka se jí v rukávu ani nepohnula.
„Jak jste to věděl?“ vypadlo z ní.
Nechápavě se na ni podíval. Ten předmět v jeho ruce nevypadal jako baterka… Luna vlastně vůbec nedokázala říct, jak vypadá.
Ani stopy po magii… štít!
„Vy jste vešel do zóny bez náramku,“ hlesla.
„Co?“ Stále nechápal.
Luna se nadechla. „Jste na území staroegyptského démona a nemáte proti němu žádný štít,“ řekla.
„Co?“ opakoval a zíral na ji, jako kdyby ji viděl poprvé.
„Já vám to pak vysvětlím, teď musíme pryč. Hned!“ zaječela a popadla ho za loket.
Poslechl ji bez jediného protestu.

„Takže vy jste sem pustil někoho, kdo tvrdil, že je John Smith od nás,“ shrnul to vyšetřovatel s šedivými vlasy a úplně stejnou průkazkou, jako jeho údajný kolega, který sem před pár hodinami vpadl, odborně rozebral CVRko na prvočinitele, vyložil jeho části na sedadla, aby se vůbec dostal k východu z cessny, a pak se vypařil a nechal lidi od NTSB a Torchwoodu žhavit dráty dohadováním, po kom tam zůstal takový bordel. Skutečný vyšetřovatel se jmenoval Aaron Armin a nebýt amerického přízvuku, by s takhle neuvěřitelném jménem do Walesu parádně zapadl.
Gordon nešťastně přikývl. „Tvrdil, že jste ho stáhli z dovolené v Anglii. Vůbec mě nenapadlo, že bych ho měl ověřit, než ho sem nechám vpustit.“
„A vy jste ho pak přirozeně vyvedli, když jste na to přišli,“ dodal Armin, odsunul tepelnou ochranu černé skříňky o sedadlo dál a posadil se. Tohle už vypadalo spíš jako konstatování spojené s povzdechem.
„Ne. Ta divná ženská od Torchwoodu se s ním nepohodla… prostě mu slušně řekla, ať vypadne a neplete se do toho. A on se sebral a šel. Až tehdy mi to začalo být divné.“
Armin zvedl oči ke stropu. „Dobře. Pamatujete si, co vám ten chlap říkal? Zkuste mi to zopakovat doslova.“
Gordon mu to řekl. Dnešní ráno bylo všechno, jen ne normální. Člověk si takováhle rána zapamatuje napořád.
Když se dostal ke smazanému disku, Arminovi obočí vylétlo nahoru a sáhl do kapsy pro mobil. „A sakra,“ řekl. „Vomluvte mě na chvilku. Musím zavolat bývalýmu šéfovi, tohle by měl slyšet. Není to nic tajnýho,“ dodal, když se Gordon chtěl zvednout. „Ahoj, Gregu,“ řekl do mobilu. „Neruším…? Poslyš, mám problém. Objevil se nám tady ten váš mizející stopař s falešnou průkazkou, bohužel Velšani ho ještě neznaj a vyhodili ho, takže toho nic moc neřek. Ale tvářil se, že tohle spadá do jeho oboru…“ Chvíli poslouchal. „No… já to asi radši ani nechci vědět.“
Mobil zmizel zpátky v saku.
„Mizející stopař,“ hlesl Gordon. „Takže vy jste celou dobu věděl…“
„Jo. Sem tam se někde vobjeví s falešnou průkazkou, ale nepátráme po něm. Nedělá problémy, naopak. Znáte pověsti od nás ze Spojených států? My nemáme pět tisíc let historie jako vy tady. Žádný duchy v mohylách. Zato jsem už asi pětkrát slyšel zaručenou historku, jak někdo na jedný silnici u Washingtonu nabral stopaře, kterej mu poradil s nějakým problémem a pak zmizel. Ten Smith už se nám přichomejtl k nějakému dost divnýmu případu asi před patnácti dvaceti lety, jak šly tehdy v televizi ty fámy vo létajícím talíři, tehdy mával studentskou průkazkou z techniky a vyrazili ho, protože lezl, kam neměl. Teda von prý moc neprotestoval, říkal něco vo tom, že příčina je – ksakru, nevím, jak to řekl, snad že přirozená – no a hlavně tvrdil, že ji zná, a za půl roku jsme zjistili, že měl pravdu. Takže když se pak začal motat kolem jednoho vraku, co dotáhli z Atlantiku někam do Irska a svědci sborem tvrdili, že se tam dějou divný věci a že tam už nikdy nestrčej nohu, chlapi si na tu historku vzpomněli a rovnou se ho zeptali, co pro ně má tentokrát.“
Létající talíře, strašidelný vrak a velké dopravní letadlo rozpadlé na prach. Milý pane Armine, taky si nejsem jistý, zda chci vědět, čím se náš záhadný pan Smith zabývá.
„Mimochodem,“ řekl náhle Armin, „nepřišel s ním náhodou ještě někdo? Jednou ho prý doprovázela mladá holka, kolem dvaceti, hezká blondýna. Byla tehdy u tý lodi a zjevně věděla, co tam ten chlap hledá. Možná s ní někdo mluvil…“
Gordon zavrtěl hlavou. „Ne. To vím jistě.“ Zeptal se na to lidí od ostrahy, kteří ho pustili na dráhy. Honil je po celém letišti, protože –
V tu chvíli mu to došlo.
Mobil našel až napodruhé zapadlý v kapse za klíčema. „Plný signál,“ pronesl nahlas ohromeně.
„Taky jsem nechytal síť, když jsme přijeli,“ zareagoval Armin. Autem z nejbližšího letiště, protože torchwoodští přikázali věži odložit všechny odlety a odklonit přílety. Gordon se otřásl, když si vzpomněl na toho jejich šéfa, jak sebral sluchátka dispečerovi, který dostatečně nepochopil situaci, a tónem, jímž by zkapalnil dusík, vysvětlil příchozímu letu na vyčkávacím okruhu, že docházející palivo není jeho největší problém a ať se okamžitě otočí a přistane třeba na dálnici, ale hlavně mimo tohle město, pokud nechce vyrobit zbrusu nový kráter.
„Tady na letišti?“
„Ne. Ztratil jsem ho už před Cardiffem. V celým městě nic, a to jsme to tam dost vobjížděli, protože v centru je uzavírka kvůli nějaký porušení na elektrickým vedení. Naskočil mi asi před čtvrthodinou.“
Takže nejen že jsou v půlce města nějaké problémy s elektronikou, teď navíc uzavírka. Ten chlap od Torchwoodu se ráno tvářil, jako kdyby o tom něco věděl. Gordon se zavrtěl. Tahle situace se mu nelíbila a skoro se bál doufat, že už je po všem. „Chcete s tím pomoct?“ kývl ke kusům rozebrané černé skříňky.
Armin zavrtěl hlavou. „Disk je už vyndaný a ten zbytek potřebovat nebudeme…“
Gordon odešel ven zavolat manželce, jestli je doma všechno v pořádku.

„Vím to určitě. Pamatoval bych si vás.“
„Pamatoval jste si. Věděl jste, jak se jmenuji.“ Čím déle se na něj dívala, tím víc si byla jistá. „Silvestr roku dva tisíce šest v Cardiffu.“
„Cardiff…“ Zavrtěl hlavou. „Ne. To vím určitě. Na Silvestra jsem tam nikdy nebyl.“
„Na mé Zemi,“ dodala Luna. „Dal jste mi tohle, řekl, že to budu potřebovat a nesmím to dát z ruky, a pak jste odešel. Když jsem se vás pokoušela najít kouzlem, skončila jsem tady.“
I náramek očividně viděl poprvé. „Dovolíte?“ řekl najednou, ani si nepočkal na odpověď a natáhl k ní ruku s předmětem, který jí připomínal propisku. S baterkou. „Takový materiál jsem nikdy v životě neviděl.“ Zdálo se, že ho tento fakt velmi překvapil a zaujal.
Seděli na kamenné zídce nějakých dvacet yardů od hranice zóny. Dostatečně daleko od Akhekhova území na to, aby mohla Luna náramek bez obav sundat. Sáhla po zapínání. Pohyb nedokončila. Za žádných okolností, tak to říkal.
„Já ano. Pochází z mého světa. V tomto asi vůbec neexistuje. Stočený do kruhu dává silnou magickou ochranu. Třikrát obtočený ji znásobí devětkrát. Tohle už vás ochrání i před egyptským démonem.“
Doktor povytáhl obočí. „Už tomu začínám rozumět,“ řekl. Luna s ním ten pocit nesdílela.
„Takže jste vůbec nic nevěděl? Odkud víte, co se tady děje?“
„CNN,“ zazubil se na ni. „Jednoduché, že?“

Na Suziině stole zazvonil mobil.
Už fakt, že se sem někdo dovolal, Owena docela překvapil. Bezmyšlenkovitě vstal, došel k mobilu a podíval se na displej.
Frank Mallory.
Owen překvapeně zamrkal. Mallory. Tohle je jméno Akhekhova umírajícího hostitele. Před deseti minutami je viděl na monitoru Toshina notebooku. Začali ho hledat, jakmile se jí povedlo rozchodit síť. Owen měl dojem, že toho kluka na fotce zná. Jack naopak vypadal, že ho nepoznává.
Frank?
Stiskl zelené tlačítko a zvedl mobil k uchu. Mlčel.
„Suzie?“ ozvalo se ze sluchátka nejistě. Owen se rozhlédl, zamával na Ianta, aby sem přišel, a zapnul hlasitý poslech. „Haló? Je tam někdo?“
„Ano,“ odpověděl mu Owen. „Suzie teď nemůže, mám jí něco vyřídit?“
Ianto se opřel o stůl, naklonil se k Owenovi a naslouchal.
„Jo…“ Váhavé ticho. „Tady Frank.“ Owen si najednou vzpomněl. Suziini kámoši z bývalé práce, jednou dvakrát se s nimi viděl v hospodě. „Řekněte jí, ať mi zavolá. Dave mi nebere telefon a vůbec netuším, kde je.“
Ianto zavrtěl hlavou.
Tvůj bratr má pár vteřin před smrtí, Franku. Umírá už několik hodin. A nikdy se nedozvíš, co se s ním stalo, protože my sebereme jeho mrtvolu a schováme ji u nás v mražáku, nejspíš napořád, bude na ní příliš moc podivných stop. Anebo z něj možná vyndáme kulky, rozbijeme spánkovou kost a další zasažené kosti a tělo spálíme a hodíme někam do doků.
„Řeknu jí to.“ Položil hovor. Na zdvořilé rozloučení už neměl nervy.

„Přímo tady?“ Doktor se otočil dokola, jako kdyby si myslel, že přehlédl nějaký bíle pableskující kruh, když sem přicházeli.
„Přibližně.“ Sehnula se a poklepala na kulatý poklop na kanálu. Nic. „Všechny po sobě schoval. Jako já ten přepsaný.“
Ozval se tentýž naprosto nepopsatelný zvuk, jako když si prohlížel její náramek. Řekl jí, že ta propiskoidní věc je sonický šroubovák, ale ani název Luně příliš neosvětlil, co to vlastně je.
Když klepala na zem kolem kanálu, letmo se podívala na Doktora. Zrovna přejížděl šroubovákem nad zemí, a…
… najednou se kolem něj rozsvítil kruh.
„Trefa,“ okomentoval to Doktor a překročil pětici kružnic. Takže ví, že na ně nesmí šlápnout, když jsou vytažené na světlo. „Okřídlená antilopa!? Takže Akhekh Okřídlený?“
„Díky.“ Luna si klekla na druhou stranu kruhu, než kde se zrovna nacházel on, a dvěma rychlými pohyby přeškrtla hieroglyf uprostřed. „Egyptští démoni,“ dodala. „Před několika tisíci lety je egyptští mágové zavřeli někam mimo naši realitu. A zapečetili bránu, aby se nemohli vrátit zpět.“
Doktor začal zvědavě prozkoumávat kružnice. Na ten poslední se nestihl podívat pořádně, když k němu přiběhla Luna a odvedla ho mimo zónu. Teď je na té správné straně, naštěstí, uvědomila si. A ona je už za hranicí. Země studila zlou tisíce let starou magií.
„Nesahejte na ty…“
Přerušilo ji bolestné zasyknutí. Doktor zatřepal rukou a promnul si prsty. „Pozdě,“ řekl, ale ten úsměv byl trochu křečovitý.
Luna načrtla svou signaturu. Pak se narovnala a sledovala, jak se znak ustaluje a Doktor se naklání nad pohybujícím se prachem a čichá k němu. U ucha jí to cinklo. Signál. Poodešla kousek dál od zóny a přijala hovor.
„Mám skoro třetinu,“ oznámila Jackovi. „Všechno je v pořádku.“
Když se vracela zpátky, šum ve sluchátku zesílil natolik, že sáhla do kapsy a přerušila hovor. Tak jako tak neměla v plánu jim říkat o Doktorovi. Na tohle bude čas později.
Sehnula se ke kruhu a chtěla dokončit práci jako už několikrát předtím, ale uprostřed pohybu se zarazila, protože ji něco napadlo. „Dokážete to i zneviditelnit?“ zeptala se Doktora.
„Zkusím to,“ odpověděl a zakroužil sonickým šroubovákem nad středem kruhu.
Na příští zastávce mu ukážu, jak přepsat signaturu, pomyslela si, když ještě pro jistotu výsledek zkontrolovala kouzlem. Stát se může cokoliv – a pak to možná bude muset dokončit on.
„Ví, co tady děláte?“ Zvážněl ve stejnou chvíli jako Luna.
„Myslím, že ne.“
„Takže ho chcete uzavřít, aniž byste ho varovala předem?“
Luna nevěděla, co na to říct. Tohle bylo Jackovo řešení. Ne její. Nebyl čas žádné další vymyslet. Jack by asi nesouhlasil a nepustil ji sem.
„Možná to vzdá sám, když bude vědět, že ho v opačném případě zastavíme. Chci s ním mluvit. Těsně předtím, než uzavřete hranici.“
Přikývla. „Dobrý nápad.“ Tohle řešení se jí osobně líbilo více. A pokud to vyjde… bude po všem. Téměř. Ještě pořád je tady ona a její nepříjemná situace. Malý problém vedle velkého.
„Výborně. Jdeme dál?“

„Zemřeš mladá. Bude to tvůj trest, protože se zašpiníš krví nevinných.“
Slova jsou děsivá. Planoucí pohled věštkyně je možná ještě děsivější. Neměla jsem sem chodit, proběhlo Suzie hlavou, když se vší silou odtrhla od těch očí a sáhla po peněžence, aby mohla co nejrychleji vypadnout.
Ten náhlý zvuk za ní bylo třesknutí předpotopní webleyky. Po desítkách hodin na střelnici už to poznala. Pak nastalo ticho. V tváří kartářky zela krvavá díra. Hlava se jí zvrátila nazad před opěradlo židle, narazila na stěnu a klesla zpátky dopředu na stůl. Na tmavomodrém sametu se objevilo několik cákanců krve. Jedna kapka přistála Suzie na ruce. Otřela ji o ubrus.
Ticho vystřídalo pískání v uších.
Složila ruce do klína. A asi by tam zůstala sedět ještě hodně dlouho, kdyby se vedle ní neobjevil ten pohledný muž ve vojenském kabátě a neodvedl ji pryč.
Později se dozvěděla, že kartářka vůbec nebyla člověk. Takže vlastně mohla vidět do budoucnosti.

„Dá se na to použít i obyčejný proutek. Nebo ostrý kámen. Hlavně nesmíte na ten znak sahat, když není ustálený.“ Stát se může cokoliv. Tohle je první a poslední pokus a jsou teprve v jeho polovině.
Doktor přikývl, že vnímá, aniž spustil oči z rozpadajícího se hieroglyfu. „Už se ustálil,“ řekl a tázavě se podíval na Lunu. „Zase písmeno lambda?“
„Ano. Anebo… zkuste napsat vlastní. Mělo by… vás to navést samo.“
„Aha. Uvidíme.“ Špičku hůlky přiložil ke středu kruhu.
„Ten znak nesmíte dotáhnout ke kružnicím.“ Sáhnout si na kružnice a necítit pak pár minut ruku by proti tomuhle byl jen slabý odvar.
On se na následky ani nezeptal. Ruka se mu rozběhla po asfaltu. Pak se zarazil, zvedl ruku, podíval se na ornament a překvapeně zamrkal.
Luna už viděla několik signatur. Některé vypadaly jako runy, keltské nekonečné uzly, čísla, spirály, jednoduché obrazce, egyptské hieroglyfy, azbuku, písmena latinské, arabské, řecké abecedy. Tenhle vypadal… cize. Nepodobal se ničemu, co kdy viděla.
Prach se poslušně přesunul do načrtnutích linií.
Doktor stále beze slova hleděl na nový ornament.
„To je vaše…“
„To je gallifreyské písmo,“ přerušil ji, vrátil jí zpátky hůlku a Luna v tu chvíli věděla, že se o tomhle nechce bavit.
A také cítila v kostech, jak se zóna pod ní chvěje. Jako dnes ráno v letadle, když chtěla zjistit, co se děje – a navázala kontakt s Akhekhem.
Přiskočila k Doktorovi, klekla si na zem těsně vedle něj a rozprostřela kolem nich posunuté vnímání. „Musím nás schovat, je tady,“ zašeptala.
Ze stínu budovy na protější straně ulice se vyloupla nezřetelná silueta.
Doktor, který se díval tímtéž směrem, lehce přikývl. Snad ví, že teď musí oba být zticha a pokud možno se nehýbat. Snad. Už nebyl čas mu to říct.
Akhekhův hostitel – jak to naznal Jack – vypadal stejně, jako když ho viděla poprvé na mostě u Sandrighamské. Jen měl o něco víc rozcuchané vlasy a bělejší kůži. Ani jednou se nepodíval jejich směrem. Možná tudy jen náhodou prochází. Luna byla za hranicí zóny, ale cítila, jak magie ve vzduchu houstne.
Najednou se zastavil a obrátil se k nim. Luna měla na okamžik pocit, že je vidí a že štít je na nic. Ne. Kruh stále pableskoval, toho na tu vzdálenost musel všimnout.
Zadržela dech.
Akhekh si klekl na zem asi třetinu kruhu od nich. Asi stopu od sonického šroubováku, který Doktor položil na zem, když mu Luna půjčila svou hůlku. Šroubovák je v dosahu štítu. Akhekhe h nemůže vidět. Ale pokud na něj náhodou narazí…
Doktor se pomalu naklonil dopředu.
Opatrně. Stačí jeden nečekaný zvuk a uvidí tě.
Nějak se mu povedlo tiše zvednout šroubovák ze země a začal se pomalu narovnávat. Přitom nespouštěl oči z démona, který zrovna držel ruku ve vodorovné poloze dlaní dolů těsně nad signaturou. Snaží se ji přečíst, uvědomila si Luna.
A pak se podíval přímo na ni.

„Cizí,“ zašeptala Suzie. Viděla před sebou zároveň Owena a základnu a pustou ulici a prapodivný ornament uprostřed pěti kružnic. Raději zavřela oči. Owen zmizel. „Někdo vešel do zóny a změnil kruh. Ale nemůže ho zaměřit. Vůbec sem nepatří.“
„To je Luna,“ řekl rychle Owen.
„Ne. To není Luna. Není to vůbec člověk.“
„Cože?“

Dvě vteřiny nepřítomně zíral přímo do místa, kde se nacházela Luna. Možná víc. Nepočítala to. Vytěsnila z hlavy všechny myšlenky. Další zásada neviditelnosti. Nenechat ho zaslechnout své myšlenky.
Pak se zase sklonil, vytáhl z kapsy potrhaných džín kámen s ostrou špičkou a Doktorův ornament přeškrtl.
Luna se odvážila opatrně nadechnout. Doktor vedle ní byl jako vytesaný z kamene. Teď se dívá na znak. Hlavně se nedívej na démona. Mohl by to vycítit a začít tě hledat.
Akhekh načrtl do prachu hieroglyf okřídlené antilopy a zvedl se na nohy. Pak se rozhlédl do všech stran. Takže vůbec netuší, že tady někde jsme. Schovaní.
Sevřel obě ruce do pěsti a přitiskl hřbety rukou k sobě. Zavřel oči.
Kruh před Lunou a Doktorem ztmavl a zmizel.
Akhekh otevřel oči, podíval se na výsledek kouzla, otočil se a odešel. Nezapečetil kruh. Takže netuší, že mu Luna přepsala několik dalších.
Luna se neodvážila pohnout ještě pár desítek vteřin poté, co zmizel za rohem. Zatímco horečně přemýšlela, Doktor vedle ní šroubovákem znovu zviditelnil kruh.
„Příliš brzy na ukazování karet,“ prohodil. „Můžete to nějak… zamknout proti dalším zásahům?“
„Ano. Všechny, které jsou teď moje.“ Dokáže to i Akhekh? Pokoušel se přečíst Doktorovu signaturu a očividně se mu to nepovedlo, jinak by věděl, že se její majitel nachází dvě stopy od něj. Na zastírací kouzlo potřeboval poskládat rukama znamení. Zdá se, že mu i přemístění v těle mudly dělá takové problémy, že raději chodí pěšky.
„A umí to i on?“
Umíte vy číst myšlenky? „Nevím. Je to složitější magie. S tímhle hostitelem to možná nezvládne.“ Budeme na to musel zatím spoléhat.
Dokončila změnu signatury a čekala, až se prach ustálí. Zdálo se jí to, nebo to tentokrát trvalo mnohem déle?
„Doufám. Budeme muset být rychlejší než on.“
„Dejte mi tu mapu. Podívám se mezitím po dalším kruhu.“
„Nesmíte překročit hranici,“ řekla. „Radši obejděte blok. Hlavně nepřekročte hranici.“
Před chvílí Akhekh nevypadal, že by ho Doktorova signatura překvapila. Věděl už o něm? Poznal, že mu do zóny vkročil někdo, kdo vůbec nepochází ze Země? Okřídlený chce, abych tě zabila, řekla Suzie, ještě než Luna a Jack opustili základnu, nepotřebuje tě, chce jeho…
Proč jsi neřekla žádné jméno, Suzie? To protože jsi je nevěděla?
Natáhla ruku nad kruh a přiblížila dlaň ke kruhu jen tak blízko, aby už cítila jiskření prachu.
Před očima jí vyskočila chvíle, kdy běžela k mostu a vyvolávala štít, aby démonovi zabránila dostat se k Jackovi. V jednu chvíli si myslela, že je to zbytečné. Takový náraz by normálnímu člověku musel přerazit vaz. Akhekh se přemístil pryč dřív, než zjistila, že je Jack naživu a že ani není zraněný. Možná to vůbec neví…
Pečeť. Soustřeď se!
Částečky prachu se zvedly ze země a vyskládaly kolem její ruky. Tady a na všech ostatních kruzích, ve kterých je vepsána Lunina signatura.
Prostor.
Jiskřící částice nad hranicí kruhu klesly níž, až vytvořily pableskující poklop.
Zámek.
Pootočila rukou. Poklop jako by k ní byl přilepený. Čtvrt kruhu. Déle už by neudržela prsty od sebe.
Pečeť.
Zvedla ruku z poklopu, opatrně, aby jej nepoškodila. Vytáhla z rukávu hůlku, a přiblížila ji k ukazováku levé ruky. Na špičce prstu se objevila kapička krve. Nejsilnější pečetidlo. Luna pohnula hůlku a kapička se vznesla do vzduchu. S největší pečlivostí ji umístila doprostřed poklopu. Kapička se rozpila a zmizela.
Luna vstala a vykročila směrem, kterým před chvilkou odešel Doktor. U ucha jí to zašumělo. Zdálo se jí, že slyší vyzváněcí tón. Přešla ulici, dál od zóny. Signál se trochu vyčistil.
„Jsem tady,“ řekla, jakmile přijala hovor.
„Něco je špatně.“ Jack. „Už o tobě ví.“
„Ano. Viděla jsem ho. Ale nenašel mě, schovala jsem se.“
„A… nejsi tam sama.“ Nechceš mě vyděsit, že?
„Já vím. To je v pořádku. Je to někdo, koho znám. Celou dobou je se mnou.“
„Dá se mu věřit?“
Zahnula za roh a rozhlédla se. Doktora stále nikde neviděla. Byla si jistá, že ho najde někde v té druhé uličce doprava. Orientace podle mapy jí nikdy nedělala problém, ani když se do ní nemohla znovu podívat.
Jack jí ani nenechal čas na odpověď. „Drž ho dále od zóny.“
Vím. Nepouštěj k sobě démona tak blízko, aby ti mohl sáhnout na tvář. Takhle na tebe nemůže. To jsem ti říkala já.
„Ne,“ řekl najednou rychle, „odveď ho co nejdál. Okamžitě!“
Luna se rozběhla. „Co se děje?“ vydechla do vysílačky.
„Suzie říká, že ho vidí.“
Sakra!
„Doktore!“
Roh domu. Jen zpomalila, kdy ho obíhala. Jack na ni něco křičel do vysílačky, ale nevnímala ho.
Byli tam oba. Vedle rozsvíceného kruhu.
„… měla by mě nějaká Stínová proklamace zajímat? To jsou vaše zákony. Ne naše.“
„Přinejmenším její druhý článek by tě zajímat měl,“ odpověděl Doktor ostře. Stojí příliš blízko hranice, uvědomila si. „V tomhle vesmíru platí i pro tebe.“
Luna se nadechla a vzápětí ucítila, jak jí na krku přistává neviditelný řetěz a omotává se kolem. V první chvíli po něm reflexivně chňapla. Musela se zastavit. Akhekh se na ni podíval jinak, než když ho viděla poprvé, tehdy na mostě. Žádný úsměv.
„Už mě začínáte štvát,“ zasyčel.
Doktor střelil očima po Luně. „Ji z toho vyne –“
Větu už nedokončil. Démon se bleskurychle otočil zpátky k němu, natáhl paži a chytil ho za čelo.
Luně se povedlo rozbít řetěz protikouzlem, zalapala po dechu a vyběhla. Zamotala se jí hlava. Musela zpomalit do rychlé chůze.
Pak zaváhala, jestli se raději nemá dát na ústup.
Na Doktorovi se něco změnilo. Jako kdyby se celý stáhl do sebe a vůbec tady nebyl. Luna si teprve teď naplno uvědomila, že ani on není člověk.
Náramek, blesklo jí hlavou.
K nim už doběhnout nestihla. Akhekh se na ni usmál způsobem, který by slabší povahy zahnal na útěk, pustil Doktora, který se bez hlesu zhroutil na zem, a přemístil se pryč.
Přemístil se!
Tohle může znamenat…
S obavami si klekla k Doktorovi a sáhla mu na ruku. Kůži měl nepřirozeně studenou. Jako Suzie. Tentýž chlad Luna cítila, kdykoliv se dotkla země v mrtvé zóně.
„Zatraceně,“ sykla. Sáhla do rukávu. Ne, tohle je zbytečné. Zhluboka se nadechla. Teoreticky věděla, co teď. Velmi teoreticky. Nejspíše to nebude fungovat. Ale něco udělat musí.
Převrátila Doktora na záda, podsunula mu levou ruku pod zátylek, pravou položila na čelo a soustředila se na kouzlo. Na první pokus se jí nepovedlo. Špatně. Levá na čelo.
„Pokoušíš se mě vyhnat?“ třeskl hlas. Skoro ho nepoznala. Usekával slova, jako kdyby měl problém používat hlasivky.
Otevřel oči. Ten pohled k němu vůbec nepatřil. „To se ti nepovede. Neubráníš se ani ty sama. Jednou ti dojdou síly.“
„Možná ne,“ zašeptala Luna.
„Nevyhraješ nade mnou. Chceš mě tady uzavřít a čekat na zázrak? Máš ještě na vybranou. Jeden z vás dvou zemře. Ty nebo on. Ještě máš čas. Nechám tě rozhodnout.“
„Na tohle ti kašlu,“ vydechla a uhnula pohledem. Tak takhle to je? Jednoho z náš potřebuješ a druhý pro tebe bude příliš nebezpečný na to, abys ho nechal naživu?
„Budeš zbaběle čekat na smrt? Zabij jeho. Zlom mu vaz. Ještě máš čas. Jinak, až ovládnu jeho, vytrhnu ti páteř z těla a budu se dívat, jak umíráš.“
„Vypadni,“ řekla.
„Jak je libo.“
Najednou věděla, co musí udělat. Mechanicky vytáhla z rukávu hůlku a přeškrtla hieroglyf okřídlené antilopy. Protočila si náramek na ruce. Nemáš sebemenší šanci, pomyslela si. Věděla jsi to. Už ti zbývá málo času. Akhekh tě zabije. Anebo posedne, a pak v lepším případě zabije Doktor tebe.
Přepsala hieroglyf a vrátila se k Doktorovi. „Je mi to líto, ale neposlechnu vás,“ řekla. Zbytečně. Dobře věděla, že ji neslyší.
Rozepnula náramek, třikrát mu jej omotala kolem zápěstí, připnula k sobě konce a raději se ujistila, že se nemůžou rozepnout. „Nezbývá moc času,“ zašeptala. „Jeden z nás bude nucen zabít toho druhého. Ale já to neudělám.“
Napůl vlastními silami a napůl za pomoci magie dotáhla Doktora k nejbližšímu domu a opřela ho zády o stěnu. Klekla si na zem, položila dlaně na zem těsně vedle něj a vyvolala štít posunutého vnímání. Akhekh skrz něj očividně neuvidí. Štít zakotvila k zemi. Je to jednodušší. A v momentální situaci taky bezpečnější. Už tak se jí nelíbila myšlenka, že ho tady bude muset nechat.
Pak vstala, sebrala z chodníku poskládanou mapu a vyběhla směrem k dalšímu kruhu. Překročit hranici zóny se neodváží. Ne, dokud nebude zbytí.
Asi po padesáti krocích si uvědomila, že jí celou dobu zvoní na uchu mobil. Ale když jej zvedla, hovor se okamžitě přerušil.

„Dojdi pro Jacka. Dělej, než odjede.“
Ianto beze slova vyběhl k východu. Možná taky doufá, že se přece jen dočká vysvětlení. Malá naděje. Vysvětlíš mi, co se tady děje? Ne. Ne že by se taková odpověď nedala od Jacka čekat. V některých věcech byl extrémně nesdílný.
Suzie stále seděla na posteli. Ruku měla zvednutou do výšky očí a teď zrovna jeden po druhém ohýbala prsty. Pořád mlčela. Tohle byla změna. Kdykoliv se předtím na chvíli probrala, začala ze sebe chrlit informace.
„Jak je ti?“ zeptal se jí Owen. Hlas se mu trochu zachvěl.
„Jsou tak… rozdílní,“ řekla zastřeně.
„Co… nebo kdo?“
Suzie se na něj podívala, jako kdyby si teprve teď uvědomila jeho přítomnost. „Lidé,“ odpověděla.

Luna obešla dům. Dokonce zkusila dveře. Bylo zamčeno. Samozřejmě. V celé čtvrti je elektrická smrt a uzavírka silnic, kdo mohl, ten vypadl jinam a budou tady brzy obcházet zloději. Teoreticky mohla odemknout kouzlem, projít domem a dostat se na zahradu ke kruhu, aniž by se přiblížila k hranici zóny. Teoreticky je možné se přemístit na návštěvu přímo doprostřed obýváku, ale k dobrým mravům to má taky hodně daleko. Rozhodně dál než přelézání plotů.
Hranice. Cítila ji. Stopu před sebou. Zhluboka se nadechla – a překročila ji.
Nestalo se nic.
Co jsi čekala? Nemocnice byla mimo zónu a Akhekh tam na tebe mohl, jakmile si tě jednou chytil. Základna a Suzie totéž. Doktor do zóny vůbec nevstoupil – ne tehdy, když se setkal s Akhekhem. Jen si namlouváš, že jsi ještě pořád relativně v bezpečí. Jakmile se mu zachce, může se nastěhovat do tvého těla. Ještě se to nestalo, protože zatím neměl důvod to udělat.
Tohle nedávalo smysl. Jeho předchozí hostitel, ten světlovlasý kluk, kterému bylo sotva více než Luně, musel zemřít ve chvíli, kdy Akhekh opustil jeho tělo. Doktor má asi nejsilnější magický štít, který v tomhle vesmíru existuje. Náramek ochrání každého, ať už je nebo není člověk. Akhekh musel mít někoho v záloze.
Zarazila se s s rukou na kamenném sloupku.
„To ne,“ vydechla, sáhla do kapsy po mobilu a kousek poodešla, dokud jí nenaskočily dva dílky signálu.
Jack to zvedl okamžitě. „Luno. Jedu za vámi, teď jsem se musel na chvilku vrátit. Ten člověk, co ti pomáhá – musím s ním nutně mluvit. Vím, kdo to je.“
„Teď ti ho nemůžu předat, není tady.“ Nějak se jí povedlo udržet klidný tón. „Jacku, kde je Suzie?“
„Před chvíli se probrala, jdu k ní dolů – proč? Nic nového neřekla.“
Luna zavřela oči. Tohle bylo velmi špatné. Tohle už nám přerostlo přes hlavu. Ztratila jsem čas honěním se za plánem, který možná nevyjde, na to byl démon až příliš sebejistý. Měla jsem všem raději důkladně vysvětlit, s kým mají tu čest a co proti němu můžou dělat. Všem včetně Doktora. Přiznávám to, Akhekhu Okřídlený. Podcenila jsem tě.
„Moment, přepnu tě na hlasitý poslech… je nás tady víc.“
„Ahoj, Luno, taky je Ianto. Slyšíš mě?“
„Ano. Musíte si dát pozor. Ztratila jsem Akhekha, může být kdekoliv. Kde jste teď?“
„U těch velkých dveří dole.“
Najednou ji do ucha uhodila ohlušující rána. Zdálo se jí, že zaslechla tlumenou nadávku.
„Jacku?“ zaječela.
„Působivé, že?“ ozval se místo něj ženský hlas a z toho tónu Lunu zamrazilo, protože podobný slyšela za posledních pár hodin už třikrát.
„Do prdele.“ Znělo to jako Ianto.
Šramot a další nadávka. Tohle byl určitě Jack.
„Hej,“ dodal ženský hlas otráveně, „nezabil jsem tě už?“
Hovor přerušen. Bez varování.
Luna rychle sáhla do kapsy, vytáhla mobil a stiskla dvakrát zelené tlačítko s obrázkem telefonu. Strojový hlas jí oznámil, že volaná stanice je dočasně nedostupná.
Tak, napadlo ji najednou a cítila se podivně nezúčastněně a cize, a teď jsem zůstala sama.

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

To jsem teda hodně ráda, že

To jsem teda hodně ráda, že to čtu až teď a nemusím čekat kdovíjak dlouho na pokračování!
Já ty propletence miluju. Přesně odráží ten chaos,co mám ze všech přečtených a zhlédnutých (a nepřečtených a nezhlédnutých) postav a scén v hlavě, a Ty ho umíš tak pěkně popsat - a ještě víc zašmodrchat :-)

Je to podraz! Napínavý je to

Je to podraz!
Napínavý je to taky!
Roztomilí jsou děsně.
Nevím, proč by tahle povídka měla někomu vadit. Je to perfektně zapadající crossover.

„Jsou tak… rozdílní.“ - Tohle z něčeho je, nevím z čeho, ale jo.

"Rozdílní" jsem si změnila,

"Rozdílní" jsem si změnila, ale jinak ten dialog je z mangy Blue Heaven. :)
A koukám, že TAMTO nikomu nějak moc nevadilo:)

Teda, za prvý, je to fakt

Teda, za prvý, je to fakt podraz, že to ještě není konec ;o)
Za druhý je to napínavý!
A za třetí Luna a Doktor jsou spolu moc roztomilí ;o)

Za prvý - ano, přesně tohle

Za prvý - ano, přesně tohle jsem čekala:-D
Za druhý - jsem ráda, že se povedlo
Za třetí - týýý jo toho jsem si vůbec nevšimla!

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.