Nikdo se to nikdy neměl dozvědět

Kladného zloducha? Máš ho mít. Shakespeara? Proč ne?! Slash? Jak je libo. A možná přijde i kouzelník… :-) Hádej čí?! :-D
Povídka je věnovaná kamarádce, která má hlavu plnou knih, historie a záporáků a která mi jednou bude v knihovně dohazovat ty nejlepší knížky, dávat tipy na dobré filmy a inspirovat mě věcmi vhodnými do výuky...což už ostatně dělá teď, viď Keneu?! Díky za to, že jsi!

„Praskne jedno poutko, druhé drží, prasknou obě, spadnou ti kalhoty. Tobě už praskly obě, pokud vím. Zůstal jsi sám v téhle zaplivané cimře a žiješ tu hůř než krysa. Jestli chceš věčně chodit s kalhotama na půl žerdi, tak si tu zůstaň. Já ti nabízím možnost přebrodit se na druhý břeh. Samozřejmě tu můžeš shnít zaživa, podle mě máš ale na víc. Těch podivností, co se ti občas dějí, si nevšímej, jsi talent od přírody, to se pozná hned. Rozhodně nemáš násilí v genech a ta hořící skříň, to byla jen náhoda, uvnitř byly vánoční prskavky. Mudlové mají vůbec dost zvláštní zvyky,“ říkal si dál pod vousy Brumbál. Už tenkrát věděl, k čemu mě později zneužije. Už tenkrát! Proč jen jsem byl tolik zaslepený?!
„Jsi čestný chlapec, Nebelvír by pro tebe byl jako dělaný,“ mumlal si moudrý klobouk pod krempou, ale myšlenkami byl jinde. Opravdu bude šálka ochotná dát si s ním rande? Bylo záhadou, jak se ji Brumbálovi podařilo přemluvit, ale to teď nehrálo roli. Takovéhle nabídky se přece neodmítají.
Ta předchozí rozmluva mu však nešla z hlavy. „Nechápu, proč Brumbál…“ mumlal si, ale včas se zarazil. Místností se potom neslo jen hlasité: „Zmijozel!“
Tom se zakabonil, podobnou podpásovku nečekal, ale co měl dělat. Zase v tom měl prsty ten jeho „anděl strážný.“ Pohlédl k místu, kde profesor seděl. Neušlo mu, že si při potlesku zmijozelských mne ruce.
Nějakou dobu byl klid, ale pak se začaly dít zlé věci. Někdo, údajně Zmijozelův dědic (tu fámu samozřejmě vypustil Brumbál, kdo jiný), otevřel Tajemnou komnatu a pár lidí při tom zahynulo. Nic z toho, co se tehdy tvrdilo, nebyla pravda. Komnatu otevřel sám Brumál, protože odhalil mechanismus jejího otevírání. Rozhodl se, že tam bude dělat tajné pokusy na mudlech, aby odhalil všechna jejich tajemství a ovládl celý svět. Trošku se mu to vymklo z ruky, protože mrtvoly podléhaly rozkladu a on se jich potřeboval zbavit. O tom, kdo za událostmi stojí, něco tušil jen Hagrid a já. Brumbál ale dokázal zařídit, aby Hagrida vyloučili ze školy a malinko mu poupravili paměť. Divím se, že nikomu nedošlo, jaký je z původně chytrého hromotluka najednou prosťáček. To byl taky jeden z důvodů, proč mohl nakonec zůstat v Bradavicích. Horší to bylo se mnou. Dlouho jsem netušil, jak rafinovaně si Brumbál počíná, až jednou, při pohledu do zrcadla…
Roztřepené zorničky a krvavé žilky v očích…ne, moje náměsíčnost nebyla jen náhoda. Brumbál používal jednu ze zakázaných kleteb na to, abych špinavou práci odvedl za něj. Byl jsem jen loutkou, na kterou mělo padnout a také padlo veškeré podezření. Tenkrát mi dal jméno Lord Voldemort a nikomu tehdy nedošlo, že zůstal jediný, kdo se ho nebojí vyslovit. Odešel jsem ze školy, ale on mě vyslídil a dál páchal zločiny mým jménem. Chtěl jsem se vším skoncovat jednou provždy, to však byla největší chyba, kterou jsem v životě udělal. Brumbál samozřejmě počítal s tím, že mě může ztratit a pojistil se. Když jsem se jednoho z profesorů ptal na bezpečný a bezbolestný způsob, poradil mi viteály. O tom, jak tahle věc funguje, jsem tehdy nevěděl zhola nic, ale znělo to podobně jako ciankály a mělo to být bezbolestné. Už jsem neměl co ztratit a nedošlo mi, že můj rádce je Brumbálův blízký přítel. Díky Brumbálovi jsem měl na krku mordů hned několik, takže stačilo jen zamumlat složitou formulku a…
Stal jsem se nesmrtelným. Tedy takřka. Zachránit mě mohla jedině ta stará věštba. Napůl šílený vydal jsem se proto tenkrát do Godrikova dolu, abych svého spasitele a budoucího vraha před Brumbálem ochránil. Málem se mi to nepovedlo, ale Lily mi naštěstí (nebo vlastně paradoxně naneštěstí) svým kouzlem pomohla. Alespoň v tom zkorumpovaná Rowlingová nelhala. Tehdy nám oběma – mě, i Brumbálovi došlo, že část Liliny a mojí osobnosti se přenesla na Harryho a Brumbál tak získal další oběť. Jemu zůstala jen jizva ve tvaru mapy pod kolenem. Navíc měl teď novou oběť. Došlo mi, že pokud chci zachránit svět, musím udělat přesný opak toho, co před chvílí. Harry musel zemřít, aby jej Brumbál nemohl zneužívat stejně tak, jako to činil se mnou. Albus však pochopil, co chci učinit a rozhodl se držet nás v šachu oba. Udělal ze mě něco mezi člověkem a mrtvolou. Dobře věděl, že nezemřu úplně a že bez těla budu mít menší příležitost něco na svém osudu změnit. Sedm let jsem se snažil zbavit jeho, i pověsti vraha, ale naslouchalo mi jen několik věrných, z nichž média nadělala mé spolupachatele. Brumbál byl mnohem mocnější kouzelník než já a všechno dokázal obrátit ve svůj prospěch.
Když nadešel den jeho smrti, udělal mi můj přítel Snape obrovskou službu. Nikdy nezapomenu na potupné škemrání, kterým Brumbál žadonil o život, proti Malfoyově bezové hůlce však byl příliš slabý. Nebýt mých věrných služebníků, trápil bych se jako Nikolas Flamel před konečným zničením Kamene mudrců.
V té době už byl Harry od Brumbála příliš zfanatizovaný. V sedmém ročníku sice začal mít jisté pochybnosti, ale ty už nezměnily nic na jeho polaritě vnímání dobra a zla. Nezbylo mi, než vyprovokovat závěrečný souboj. Tou dobou už jsem měl obrovské bolesti, protože dlouhodobé používání kletby Cruciatus se na člověku podepíše.
Tisíckrát jsem se ptal sám sebe proč právě já. Proč si Brumbál musel za oběť vybrat zrovna mě a pak jsem to pochopil. Bylo to prosté. Já byl jediný, kdo v té době uměl hovořit hadím jazykem. Byl jsem jeho klíčem k Tajemné komnatě.
„Opilec se podobá utopenci, bláznu i šílenci. Jediným douškem navíc mu přeskočí, po druhém zešílí a při třetím se utopí,“ řekl kdysi Shakespeare.
I já se opíjel utišujícími prostředky a tonul v děsech, které zůstávaly v mém podvědomí. Vybavovaly se mi útržky hrůz, které jsem v pozměněném stavu mysli páchal a probouzel jsem se polomrtvý strachy.
V té době už byl Harry Potter hrdina. Zaslepený puberťák, kterému nešlo o nic jiného, než mě zabít. Tak jsem mu to usnadnil. Bohužel, protože svět se tak nikdy nedozví, jak to ve skutečnosti bylo a hlavně neuvěří. Chtěl bych se narodit znovu a prožít normální život obyčejného mudly. Tady v záhrobí mi totiž poněkud schází slunce, ptačí zpěv a poezie. Ještě, že jsi tu se mnou ty, Seví. Já vím, bylo to trošku sobecké, ale byl to jediný způsob, jak zůstat po tvém boku. :-)

Komentáře

To určitě bylo takhle.

To určitě bylo takhle. Muselo, o tom žádná. :D A mám ráda kladné záporné hrdiny... od teď (taky si nevzpomínám, že bych měla možnost setkat se s takovým jinde). A taky už nemůžu Tomovi říkat lorde Voldemorte, začalo to být divné a chtěla bych ho uchumlat :-) No a ten konec... Miluji slashoidní konce.

Sakra, to ale MÁ logiku

Sakra, to ale MÁ logiku :D
Dokonale šílené, chudinka Tom!
A zkorumpovaná JRo by ti určitě taky zatleskala :))

Děkuju, Ježíšku!

Moc děkuju za úžasný dárek. Obdivuju Tě, žes to napsala s takovým předstihem.
Nestačím zírat, jaký obrovský obrat celého kánonu se do té povídky vešel. Mám strach a je mi smutno (ano, od příštího roku si budu přát optimismus, jako všichni rozumní).
A dík za Čespíra a šálku a Severuse, jehož smrt je konečně rozumně odůvodněna (slásh!!!)
Hrozně se mi líbí postřeh o Hagridovi.
(ještěže Danae porušila etiketu, to by ses načekala na komentík)

Já vím, že podle etikety by

Já vím, že podle etikety by měla nejdřív komentovat obdarovaná, ale taky vím, že komentík je komentík :) Moc se mi to líbilo. Je to bezvadně převrácené naruby, takhle zlého Brumbála a hodného záporného hrdinu jsem asi ještě nečetla. A dává to smysl a má to správnou pointu a vtipně to na kánon vyplazuje jazyk ;)