My lips widely shut

Název: My lips widely shut
Autor: Ježíšek
Přístupnost: pro všechny, nic tam není
Postavy: Merlin, Artuš
Obsah: Nejtěžší rány dopadají znenadání. Merlin se o tom záhy přesvědčí na vlastní kůži.
Varování: AU
Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku, veškerá autorská práva patří tvůrcům seriálu Merlin.
Poznámka: milá Dandelion, doufám, že Tě můj malý vánoční dárek potěší. Za jiných okolností bych ho ještě několikrát přeleštil a převázal mašlí, ale protože mě tlačí čas (zbývá mi roznést spoustu dárků), dostaneš ho v této podobě. Užívej ho dobře. Veselé Vánoce, Tvůj Ježíšek.

MY LIPS WIDELY SHUT

Rána dopadla znenadání a od člověka, od něhož by to Merlin očekával ze všech nejméně.
„Ožením se s Gwen.“ Prohlásil Artuš zničehonic šťastně.
„Cože?“ Merlin zůstal stát, tak jak byl, Artušův polštář stále v rukou.
„Slyšel jsi mě.“ Artuš se posadil za stůl, sebral z misky jablko a začal si jím pohazovat.
Stále překvapený Merlin odložil polštář a pomalu přešel blíž k Artušovi. „Požádal jsi ji o ruku?“ vyzvídal.
„Dnes ráno,“ přikývl Artuš. „Uvažoval jsem o tom ale již delší dobu.“ Dodal.
Merlin se ani nemusel ptát, jestli Gwen souhlasila. Prozradilo mu to Artušovo chování. Očividně přímo překypoval štěstím. V Merlinovi se něco při tom pomyšlení sevřelo a donutilo ho se zprudka nadechnout.
„Gratuluji,“ zamumlal s očima upřenýma do podlahy. „Mohu nyní odejít?“ Nečekal na svolení a vyšel ze dveří.
„Děkuji, Merline.“ Artušův hlas k němu dolehl zpoza zavřených dveří.
Ještě nikdy Merlinovi cesta do jeho pokoje nepřipadla tak dlouhá. Napřed kráčel zvolna, ale postupně začal zrychlovat, až nakonec běžel. A zatímco utíkal, znenadání mu v mysli probleskla touha ocitnout se co nejdál od Kamelotu. Od všech lidí okolo.
Co nejdál od Artuše.

~~~
Onen podivný pocit nevymizel ani když dorazil k sobě, naopak ještě zesílil. Při pohledu na prázdnou komnatu ho, jako již tolikrát předtím, znovu zalila vlna smutku. Po Gaiusově smrti se mu kdysi tak útulné místo nyní jevilo chladným a opuštěným.
Ze smrti Merlinova mentora a dlouholetého přítele ale pro něj nevyplynulo pouze to, že si v poslední době připadal mnohem víc sám. Přineslo mu to také zvýšené pracovní povinnosti, neboť doposud oficiálně pracoval jako Artušův sluha a ve stejnou dobu zastával funkci prozatímního dvorního lékaře. V důsledku čehož musel neustále běhat z místa na místo, studovat lékařské publikace, aby si rozšířil své znalosti a zároveň stíhat všechny povinnosti, které Artuš na jeho bedra naložil. Jeho obvyklý den proto vypadal tak, že se od rána do večera nezastavil a když se konečně ve velmi pozdních hodinách dostal do postele, byl kolikrát tak vyčerpaný, že ani nemohl usnout, pouze se celou noc převaloval a ráno se pak přirozeně cítil ještě hůř.
Merlin si nebyl jistý, jak dlouho dokáže toto všechno zvládat, než se v něm něco zlomí natolik, že již toho nebude schopen. Dnešní Artušova slova mu rozhodně neulehčila.
„Ale proč by mě to mělo překvapovat?“ zašeptal Merlin a samotného ho udivila hořkost, která se v jeho hlase objevila. Převalil se na záda a zadíval se na strop. „Mohlo mě napadnout, že to takto nakonec skončí.“
Z náhlého popudu se vztyčil, popadl příruční vak a začal do něj balit nejnutnější věci. Podvědomě cítil, že zde, v těchto mrazivých nehostinných stěnách, již nevydrží ani minutu. Musel odejít, alespoň na chvíli, aby si mohl urovnat věci v hlavě. A musel to udělat tak, aby mu v jeho odchodu nikdo neměl šanci zabránit. Ze všech nejméně pak Artuš sám, který byl momentálně tím posledním, koho by Merlin chtěl vidět a vysvětlovat mu, proč se uprostřed noci plíží ven z hradeb Kamelotu.
S vakem v jedné ruce se Merlin pohledem naposledy rozloučil s tichou místností a poté již za ním zaklaply dveře.

~~~
Původně pokládal za dobrý nápad nebrat si koně, ale nyní, když se musel prodírat mokrou trávou a neustále zakopával o větvičky a drobné hroudy hlíny, mu to již tak chytré nepřišlo. Na druhou stranu si ovšem uvědomoval, že kdyby zjistili, že ve stáji chybí hřebec, byť sebeubožejší, cítili by se povinni pátrat po tom, kam se poděl. A Merlin nechtěl, aby ho kdokoliv sledoval.
Otázkou jen bylo, jestli si někdo všimne, že zmizel… a pokud ano, co s tím udělá. Merlin nepochyboval o tom, že by za ním Artuš někoho vyslal, možná dokonce celou hlídku… jakmile by si tedy ověřil, že není v krčmě a nezpíjí se tam do němoty. Rty se mu při té myšlence nevědomky zkroutily do úsměvu.
Úsměv ale rázem vymizel, když si znovu vybavil svůj poslední rozhovor s Artušem. Stále nemohl z mysli vymazat obraz Artušovy blažené tváře, zatímco mu oznamoval, že se ožení s Gwen. S Gwen…
Merlin věděl, že by se měl za Artuše radovat. Vzít si Gwen bylo něco, po čem velmi dlouho toužil a nyní se zdálo, že již zanedlouho jeho sen dojde naplnění.
Ať se ale snažil sebevíce, nedokázal zaplašit to, co cítil. A kdyby měl být sám k sobě upřímný, musel by si přiznat, že se ani doopravdy nesnaží.
Pravda byla taková, že to, čím Merlin nejvíce trpěl, nebyla ani přemíra jeho povinností, ani smrt Gaiuse (i když ta jej stále bolela a nepředpokládal, že by se to mělo v dohledné době změnit), ale to, že se s Artušem v poslední době odcizili.
Merlin samozřejmě věděl, že Artuš jakožto král má mnohem víc starostí, než když byl ještě korunní princ, ale přesto ho bodlo u srdce, kdykoliv na něj Artuš pohlédl prázdnýma očima a bylo poznat, že jeho přítomnost ve skutečnosti nevnímá.
Merlin si nikdy nevšiml, že by se takto díval na Gwen.
Ne, pro ni měl vždy alespoň letmý úsměv, nakrčení obočí, kývnutí hlavy nebo mávnutí rukou. Byť sebemenší gesto, vždy jím obratně naznačil: Ano, jsem tu a jsem moc rád, že tě vidím, ačkoliv se ti v tuto chvíli nemohu věnovat, odpusť mi to, pokud můžeš. Něco, u čeho Merlin moc dobře věděl, že to nikdy neuvidí nasměrované sám na sebe. A to trápilo pomalu víc, než byl ochoten sám sobě přiznat.
V podobných myšlenkách se utápěl po celý den, zatímco putoval dál a snažil se neuvažovat nad tím, co se asi právě děje v Kamelotu. Jestli někomu chybí, jestli ho někdo postrádá…

~~~
V Kamelotu se toho dělo mnoho. Víc, než Merlinovu zármutkem sužovanou mysl napadlo.

Téhož dne ráno
Artuš se probudil časně, stěží vyšlo slunce, když otevřel oči. Několikrát zkusmo zamrkal, než se mu povedlo rozlepit spánkem ztěžklá víčka. Ve chvíli, kdy se zachvěl, si uvědomil, že je mu zima.
Co to…? Rozhlédl se a spatřil, že oheň v krbu, který správně měl plápolat celou noc, byl nyní vyhaslý. Za takových okolností ho pak měl jeho sluha co nejdříve rozdělat, aby v komnatě nepanoval přílišný chlad, který by mohl ohrozit královo delikátní zdraví.
Jenže to by Artušovým sluhou nesměl být Merlin.
Artuš odhrnul přikrývku a vstal. S občasným zíváním, které se mu i přes jeho snahu nedařilo potlačit, se oblékl a vydal se do poradní síně.
„Leone!“ zavolal, když potkal cestou jednoho ze svých nejváženějších rytířů. „Neviděl jsi čirou náhodou mého neuvěřitelně pitomého sluhu?“
„Dobré ráno, Veličenstvo.“ Leonův pohled vyjadřoval pobavení, když odpověděl: „Obávám se, že Merlina jsem neviděl.“
„Hm, beztak zase vysedává v krčmě,“ odfrkl si Artuš a vydal se na poradu.
Když se ale Merlin neukázal ani v čas oběda, Artuš začal mít obavy. Ještě si totiž živě vzpomínal, jak Merlin zareagoval na jeho včerejší oznámení. Úplně jinak, než si Artuš představoval.
Artuš by to sice nejspíš nikdy nepřiznal, ale měl o Merlina obavy. Za ta léta se spřátelili a Artuš ho začal mít rád rozhodně víc, než by kdy nejdříve princ a potom i král, měl mít rád obyčejného sluhu.
Možná to bylo tím, že Merlin měl do obyčejného sluhy daleko. A ne, nebylo to jen jeho nešikovností a občasnou neschopností, která měla tu nepříjemnou tendenci projevovat se většinou zrovna v těch nejnevhodnějších momentech. Občas, když se Artuš na Merlina podíval, měl dojem, že v jeho očích zahlédl cosi neznámého, cizího. Něco, co ho svým způsobem děsilo, ale zároveň i lákalo. Něco, o čem s Merlinem nikdy nemluvil, protože podvědomě tušil, že by to pro křehkou rovnováhu jejich vztahu mohlo mít nedozírné následky… ať už se ve skutečnosti jednalo o cokoliv.
Poslední dobou měl ale Merlin starosti. Artuš nebyl ani zdaleka tak nevšímavý, jak si mnozí mysleli. Neuniklo mu, že se jeho sluha (a přítel!) usmívá mnohem méně než v minulosti a že mu mnohokrát onen úsměv ani nedosáhne do očí, které nyní působily velmi unaveně a pod nimiž sídlily temné kruhy, které v kontrastu s Merlinovou bledou pokožkou vyvolávaly takřka nepatřičný dojem.
Samozřejmě, Gaiusova smrt, uvažoval Artuš zachmuřeně, když porada konečně skončila a on kráčel k Merlinovu pokoji. Artuš si byl vědom toho, jak moc Merlin Gaiuse miloval a jak moc ho jeho smrt zasáhla. Artuš také nepochyboval o tom, že pro Merlina byl Gaius takřka jako otec a že ztráta někoho takového bolí, to Artuš chápal více, než by mu bylo milé.
Přesto když včera Merlin odcházel, na okamžik se Artušovi zdálo, že za jeho netypickým chováním zahlédl ještě nějaký jiný důvod, něco, co tu předtím nebylo… a nebo mu snad jen celou dobu unikalo? Nevěděl, co to je, ale chtěl se to pokusit zjistit.
A začne tím, že si s Merlinem promluví.
Zaklepal na dveře a krátce vyčkával. Když nikdo neodpověděl, stiskl kliku a vstoupil dovnitř.
Místnost byla prázdná. Ve vzduchu se vznášela obvyklá vůně bylinek a všelijakých lektvarů, kterou si Artuš dobře vybavoval již z doby, kdy těmto prostorám svou moudrou a zkušenou rukou vládl Gaius. Na rozdíl od něj tu ale Merlin neudržoval ani zdaleka takový pořádek.
Žádné překvapení, pomyslel si Artuš a rty mu zkrášlil jemný úsměv. Neměl však čas na to oddávat se podobným myšlenkám. Obzvláště ne potom, co zjistil, že Merlinova ložnice je také prázdná a očividně z ní zmizely i nějaké jeho osobní věci.
Nastal čas, aby Artuš zjistil, co se děje. Našel nejbližší hlídku a poslal je, aby se poptali ve městě, jestli někdo Merlina neviděl a také, aby nahlédli do krčmy, kdyby náhodou… Hlídka se však vrátila s nepořízenou.
Artušovi se poštěstilo až po více než hodině, kdy začal vyslýchat strážné, kteří měli onen den službu. Ještě předtím se však musel vypořádat s Avagrainem, který zastával názor, že podobný humbuk kvůli pouhému sluhovi je zcela zbytečný. Artuš ovšem se strýcem nesouhlasil („Merlin je víc než jen sluha – je to můj přítel!“) a veškeré jeho argumenty odsunul stranou.
Což bylo jen dobře, protože jak se zanedlouho ukázalo, rozhodně se tu dělo něco divného. Artuš zamyšleně hleděl na strážného, který mu na otázku, jestli neviděl Merlina, bez rozmýšlení odpověděl:
„Zahlédl jsem ho dneska ráno, jak opouští Kamelot. Nezastavil jsem ho, protože je mi známo, že takto často s povolením vašeho Veličenstva odchází, aby si obstaral potřebné léčivé rostliny.“ Dodal, když spatřil Artušův výraz, který se stával tím hněvivějším, čím déle strážný mluvil.
„Hlupáku!“ procedil Artuš mezi zuby a vydal se do stájí. Mezitím uvažoval o tom, co se právě dozvěděl. Merlin očividně opustil Kamelot z vlastní vůle, nebyl unesen… Proč by to ale dělal?
Artuš osedlal koně, nechal si poslat pro nejdůležitější věci a vyjel. Myšlenku, že by s sebou měl vzít některé z rytířů, zavrhl takřka v momentě, kdy ho napadla. Bylo načase, aby si s Merlinem opravdu pořádně promluvil a to mohl udělat jen v absolutním soukromí.
Sledovat Merlinovy stopy bylo jednodušší, než očekával. Nejprve mířily směrem k Ealdoru, ale po nějaké době se jejich směr změnil. Artuš zamyšleně svraštil obočí. Merlin očividně nejdříve šel domů… ale pak se rozmyslel a vyrazil neznámo kam. Artuš nechápal, co ho k tomu vedlo a byl ještě více rozhodnutý to zjistit. Pobídl koně k rychlejší jízdě.
~~~
Jakmile se přiblížil večer a ovzduší ochladlo, Merlin se rozhodl, že pro dnešek jeho putování bylo dost. Ostatně mu již začínala být zima a měl i pořádný hlad.
Štěstí mu přálo a brzy našel (nebo spíš omylem zaškobrtl a spadl do křoví) mýtinu, která byla ze všech stran téměř dokonale krytá před zraky kohokoliv, kdo by mohl kráčet snad i metr od ní.
Merlin rozdělal oheň a snědl část jídla, které si s sebou zabalil. Protože byl však velmi unavený, brzy se mu začaly klížit oči a zanedlouho usnul.

~~~
Probudil ho palčivý pocit v krku. Poslepu natáhl ruku, aby nahmatal vodu, kterou si s sebou zabalil… a jeho ruka se zabořila do vlhké trávy.
Merlin tiše zaklel, posadil se, rozhlédl… a zjistil, že vůbec nic nevidí.
Zatímco spal, oheň vyhasl a nezbylo po něm nic než popel – nikde neplápolala ani jediná jiskřička. Dokonce i nebe, které jen letmo zahlédl mezi příkrovem korun stromů, bylo šmolkově černé.
Merlin se rozhlédl, ale protože nikoho neviděl, natáhl ruku a zamumlal zaklínadlo.
Plameny vyšvihly do výše… a mýtinu proťal ještě jiný zvuk, který vůbec nezapadal do kontrastu všeho, co Merlin viděl okolo sebe. Merlin se rychle otočil směrem, kterým se ozval… a spatřil na kraji mýtiny stát nechápavě hledícího Artuše s jednou rukou na meči.
Merlin v tu chvíli cítil, jako by v něm všechna krev ztuhla a proměnila se v led. „Artuši…“ promluvil slabě, zatímco mu v hlavě křičela jen jediná myšlenka Co viděl? Co viděl? Viděl něco?
Odpovědi se mu dostalo hned vzápětí. „Čarodějnictví!“ zasyčel Artuš a ukázal na něj obviňujícím prstem. „Ty jsi čaroděj!“
„Cože? To je nesmysl. Něco se ti nejspíš zdálo,“ lhal Merlin, ačkoliv tušil, že jeho slova budou mít jen malého účinku.
Artuš si jednou rukou projel vlasy – gesto, které u něj obvykle znamenalo vyčerpání. „Já nejsem hlupák,“ pronesl nebezpečně tichým hlasem, ale Merlin přesto jasně slyšel každé slovo, jako kdyby mu je Artuš křičel přímo do ucha. „Vím, co jsem viděl.“
S těmito slovy zničehonic vytáhl meč a napřáhl ho proti Merlinovi.
Kdykoliv na to Merlin vzpomínal později, uvědomoval si, že v tu chvíli jednal zcela instinktivně. Ve chvíli, kdy proti němu ozbrojený Artuš vyběhl, automaticky napřímil ruku a zvolal zaklínadlo, které útočícího krále odmrštilo na zem.
Bohužel také omráčilo.

~~~
Když se Artuš probral, byl uvázaný ke stromu, ruce spoutané svým opaskem. Pár vteřin trvalo, než si uvědomil, co se stalo… a poté zabořil ostrý pohled do Merlina, který napůl seděl, napůl klečel opodál.
„Okamžitě mě rozvaž!“ zasyčel Artuš. Oči mu zlostně plály.
Merlin zavrtěl hlavou. „Víš moc dobře, že to nemohu udělat.“ Pronesl tiše.
„Jistě,“ pokýval hlavou Artuš. „To mě mohlo napadnout. Měl jsem si uvědomit, že je s tebou něco špatně. Měl jsem poznat, že jsi jen obyčejný špinavý čaroděj. Zrádce!“ odplivl si do trávy.
„Já nejsem zrádce!“ zareagoval prudce Merlin. „Artuši… poslouchej mě, prosím… nikdy bych ti neublížil – nebo komukoliv z Kamelotu! Nechtěl jsem, aby ses to dozvěděl…“
„Samozřejmě,“ ušklíbl se Artuš. „Držel jsi to v tajnosti, abys mě potom mohl zabít, co? Jen mě překvapuje, žes čekal tak dlouho. Vsadím se, že jsi měl za ta léta již spoustu příležitostí.“
„Říkal jsem ti, že ti nechci ublížit!“ Merlin se v rozčilení naklonil blíž. „Artuši, prosím, vyslechni mě. O nic jiného již nežádám, jen mě, prosím, vyslechni. Musím ti to vysvětlit.“
„Dobře, tak vysvětluj,“ vybídl ho Artuš a stále na něj ostražitě hleděl.
Merlin se zhluboka nadechl, najednou netušil, jak začít. „Nemohu za to, že mám tyto schopnosti. Neprosil jsem se o ně – bylo to něco, s čím jsem se narodil. Proto jsem také odešel z Ealdoru. Kdyby ostatní zjistili, co dokážu, vyhnali by mě. Jediný, kdo znal pravdu, byla má matka… a Will.“ Zaváhal na jeho jméně.
„Will…“ přikývl pomalu Artuš. „Takže jsi to byl ty a ne on, kdo vyvolal ten vítr.“
„Ano,“ přitakal Merlin. „Will to pouze vzal na sebe, protože věděl, co by to pro mě znamenalo, kdybych musel odejít z Kamelotu.“
„Pokračuj.“ Pobídl ho Artuš.
„No, a pak jsem přišel do Kamelotu, kde jsem bydlel u Gaiuse. Stal jsem se tvým sluhou, když jsem ti poprvé zachránil život…“
„Počkej, zachránil život? Kdy?“ Přerušil ho Artuš. „A řekl jsi… poprvé?“
„Ano,“ řekl znovu Merlin. „Tenkrát, na té oslavě… zachránil jsem tě před lady Helen… tedy před čarodějkou, která na sebe převzala její podobu, aby se tvému otci pomstila za smrt svého syna.“
„Vzpomínám si,“ přikývl Artuš. „Takže to jsi byl to, kdo shodil ten lustr…“
„A od té doby jsem byl vždy po tvém boku, ochraňoval tě. Třeba když tě Sophia vylákala k jezeru, aby tě zabila… povím ti to později,“ zareagoval na Artušův zmatený pohled, „nebo nedávno, když jsi slavil narozeniny. A mnohokrát předtím i potom. To je totiž mým osudem, Artuši. Chránit tě a pomoct ti, abys ses mohl stát největším králem, který kdy žil. Když mi to Velký drak poprvé řekl, nevěřil jsem mu, ale…“ Merlin si uvědomil, co právě řekl a zmlkl. Bylo však již příliš pozdě.
Artuš, který doposud hleděl stranou a očividně přemýšlel, na něj při zmínce o Velkém drakovi znova pohlédl. „O čem to mluvíš?“ Zeptal se.
„Velký drak byl ten, kdo mě nasměroval na správnou životní cestu.“ Vysvětloval neochotně Merlin. „Častokrát mi pomohl, poradil, když jsem nevěděl, jak dál… dobrá, potom se pokusil zničit Kamelot, ale já jsem ho zastavil, protože jsem poslední pán draků…“ A znovu řekl něco, co neměl, podle pohledu, který na něj Artuš vrhl.
„Na tom ale nezáleží,“ přesvědčoval svázaného krále a cítil, jak se v něm znovu vzmáhá zoufalství. „Cožpak to nevidíš, Artuši? Všechno, co jsem dělal, jsem dělal pro tebe. A… a jsem pyšný na to, kým ses stal. Z nafoukaného spratka králem, na kterého časem budou všichni hrdí stejně jako já. Jak jsem řekl, nikdy bych ti neublížil.“
„Já vím,“ řekl Artuš měkce a lehce se pousmál. Merlin mu úsměv vrátil… aby se vzápětí ocitl ležící na zádech s Artušovou dýkou přitisknutou proti svému krku.
„Vím, protože bych ti k tomu nikdy nedal opravdovou příležitost. Možná jsi čaroděj, ale ve spravedlivém boji bys proti mně neměl šanci. A rozhodně také vážeš horší pouta než já.“ Zašklebil se a odhodil pásek stranou.
„Co se mnou teď uděláš?“ zašeptal Merlin, který neslyšel prakticky nic z toho, co Artuš právě řekl.
„Hm… dobrá otázka. Původně jsem tě chtěl rovnou zabít, ale po tom, co jsi mi řekl, jsem se rozhodl, že ti dám dvě otázky. Pokud je zodpovíš správně, nechám tě jít. První –„ nedal Merlinovi čas na rozmyšlenou a naklonil se blíž, až se jejich tváře téměř dotýkaly a Merlin cítil na kůži Artušův dech – „co jsem pro tebe? A druhá – proč jsi odešel z Kamelotu? Co se stalo, že jsi se jen tak sebral a odešel, aniž bys to řekl živé duši?“
„Ale to se přece vůbec netýká toho, že jsem čaroděj…“ vykoktal zmateně Merlin.
„Odpověz!“ přitlačil Artuš ostří ještě víc až hrozilo zabodnout se do Merlinovy kůže.
„Kdo jsi pro mě?“ Odpověděl Merlin tiše. „Jsi Artuš. Jsi někdo, jehož život je pro mě důležitější než můj vlastní a pro koho bych se ho s radostí vzdal, kdyby k tomu došlo. Jsi můj nejdražší přítel. Jsi někdo, koho m… koho mám rád nejvíce ze všech. A to ti myslím zároveň dává odpověď i na druhou otázku.“ Dodal téměř bezhlesně.
Artuš na něj bez hnutí hleděl a Merlin si po několika minutách začal přát, aby konečně něco řekl, cokoliv… a nebo aby ho rovnou zabil. Úpěnlivě se díval do Artušových očí a snažil se ho svými vlastními přimět, aby pochopil, aby opravdu chápal…
„Vím,“ přikývl nakonec Artuš po mučivě dlouhé době. A než si Merlin stačil uvědomit, co se stalo, ostří zmizelo a Merlin se ocitl přitisknutý v Artušově náručí, jako kdyby byl malé dítě.
„Omlouvám se.“ Zašeptal Merlin.
„Ne, to já se omlouvám.“ Artuš si přidržel Merlina na délku paže od sebe a vážně se mu zahleděl do obličeje. „Byl jsem tak vzteklý, když jsem uviděl… ty víš co, protože jsem si myslel, že všechno, co jsi udělal a řekl… a nebo také neřekl… že to všechno byla jen lež.“
Merlin pouze němě zavrtěl hlavou. Cítil se tak vyčerpaný, jako kdyby právě uběhl desítky mil.
Artuš to viděl a tak ho ještě jednou objal. „Odpusť mi, prosím. Vše, co jsem udělal… a to, co se chystám udělat. Neboť i kdybych si přál jinak… nemohu. Nejde to.“
Merlin cítil sám sebe přikývnout, protože věděl, že kdyby se v tuto chvíli pokusil promluvit, hlasivky by ho zcela určitě zradily. Proto když ho Artuš pustil a řekl: „Odpočiň si a potom se vrátíme do Kamelotu, kde si ještě promluvíme“ pouze přikývl a stočil se do klubíčka. Artuš také ulehl a brzy se mýtinou začalo rozléhat jeho tiché chrápání. Merlin ale nespal, zíral na poskakující plameny a v hloubi duše si uvědomoval, že toto byl onen den, den, kdy se celý jeho život změnil.
Jen škoda, že si nebyl jistý, jestli se jednalo o změnu k lepšímu. S touto poslední myšlenkou a pachutí hořkých slz v koutku očí konečně také usnul.

Komentáře

Všem vám moc děkuji za vaše

Všem vám moc děkuji za vaše milé komentáře. Těší mě o to víc, protože jsem se opravdu snažila, aby se Merlin choval jako Merlin a Artuš jako Artuš.
Gandelion, jsem ráda, že se ti to líbilo. Akorát nevím, jestli by ti podobná lahůdka nepřivodila spíš žaludeční potíže :-)

*Dandelion :-D Omlouvám se za

*Dandelion :-D Omlouvám se za zkomolení přezdívky.

*malé rozněžnělé íp*

krása
že mu to konečně řekl (i když vlastně neřekl; nemyslím to, že je čaroděj)
<333

Moc se mi to líbí. Myslím, že

Moc se mi to líbí. Myslím, že přesně takhle by ten okamžik velkého odhalení mohl vypadat. A celá ta scéna na noční pasece s ohněm je málem namalovaná. Viděla jsem to přímo před očima.

Ale jo! Já jsem se trošku

Ale jo!
Já jsem se trošku bála, že mi to nebude připadat IC, protože slash a takové srandičky, ale tohle se mi líbí.
Jen takový lehký náznak. Hezký.
A Artuš JE krásně on.
A Merlin je krásně on, protože je hrozně ukecanej :D

Jupí! Jupí! Hurá! Děkuju,

Jupí! Jupí! Hurá!
Děkuju, bylo to velice něžné a hltala jsem to jako Štědrovečerní večeři. ^^