2x Grindelwald/Brumbál

Přístupnost: bez omezení
Pár: dle přání Gellert Grindelwald a Albus Percival Wulfric Brian Brumbál
Varování: Výsledek je pravděpodobně extrémně nesrozumitelný
Shrnutí: Povídky jsou dvě.
Povídka první - Sladkosti je AU příběh prvního velkého polibku
Povídka druhá - Očitá svědectví je vlastně taky příběh prvního velkého polibku, jen jsem do něj přidala větší než malé množství vlastních postav
Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku, Brumbálovic rodina, Batylda a Grindelwald patří J.K.R.
Poznámka: Milá Bilkis, jsem si vědoma, že jsem tak docela nesplnila tvoje očekávání, ale jsou Vánoce, svátky dobré vůle a tak mi to doufám promineš.
Ta povídka se mi takhle napsala víceméně sama od sebe... dvakrát... a já se nedokázala rozhodnout, kterou nakonec pustit mezi lidi... Takže si podle chuti vyberte, která se vám zdá lepší :o)
Poznámka č. 2: Povídky spolu kromě námětu a osoby autorky nesouvisí.

Sladkosti

DŮL DOBROT
Odpovědný vedoucí Godrik N.
Vývěsní štít duhově blýskal do tmy.
Líza potlačila zívnutí. Ranní vstávání nepatřilo mezi její oblíbené činnosti. Klíčem se do zámku trefila až napotřetí.
Dveře vlhce vrzly.
Líza vstoupila a potlačila nadávku.
Každý krok mlaskl. Ještěže dneska přišla dřív.
Při úklidu se jí podařilo zrekonstruovat pravděpodobný sled událostí. Z police nad pultem spadl jeden z doprodávaného zbytku medových perníčků a shodil přitom krabici s tím novým práškovým želé od firmy Batylda B. – Nejlepší v historii! Nechala ho, když včera večer přišlo, ležet na pultu. Zdálo se, že jeden z pytlíčků byl roztržený. Podlaha byla po večerním mytí ještě vlhká a želé začalo expandovat.
Perníček byl v celofánovém přebalu s obrázkem čmeláka. Když ho zvedala z vlhkého obětí želé, mlasklo to. Jako polibek.
Perníček opláchla, ale stále ještě trochu opatlaný od želé, přidala mezi ostatní. A protože jich zbývalo jen pár, přistrčila do police i želé.
Čas kvapil. První zákazník už klepal na dveře. A tak Líza přehlédla, že krabice perníček s obrázkem pavouka přimáčkla ke zdi a ostatní dva, se čmelákem a s kozlem, rozdělila na opačné konce police.
Začínal další náročný den. Kdo by se staral o želé?
---Konec---

Očitá svědectví

Eliza H.:
Nejdřív jsem si nevšímala. Bylo to tak nepravděpodobné. Koho zajímají vesnické děti? Ale jak se ten pocit objevoval pravidelně, uvěřila jsem tomu. Někdo nás sledoval.

Jakub K.:
Řekla to každému, kdo měl uši. Jenomže Líza vždycky přicházela s historkama přes míru, tak to nikdo nebral vážně.

Aberfort B.:
Když jsem šel do Bradavic, začala se Ariana doma nudit. Matka s ní nemohla být čtyřiadvacet hodin denně.

Eliza H.:
Brala jsem to vážně. Připadala jsem si jako hrdinka nějakého románu. Vypozorovala jsem, odkud mám ten pocit nejčastěji a tak jsem ji jednou překvapila v její skrýši.

Jakub K.:
Pak o tom najednou přestala mluvit. Mělo to být podezřelý, ale nějak to všichni přehlídli.

Aberfort B.:
Někdy v listopadu začaly bejt Arianiny dopisy kratší, jako by na ně měla míň času.

Eliza H.:
Byla osamělá, ale nechtěla mezi ostatní. A tak jsme se setkávaly sami dvě. Často. Prostě jsme si povídaly. Holčičí řeči. Celá léta. Co jiného byste čekali?

Jakub K.:
Líza byla zamlklejší. A taky míň chodila za zábavou. Ale ani to nikdo nějak zvlášť nezaznamenal. Jak rostla, musela prostě víc pomáhat doma.

Aberfort B.:
Je divný, jak tu svojí kamarádku dokázala utajovat. Nikdy jsem se s ní neviděl. Nechtěla o ní mluvit. Asi se bála, že by už nebyla jenom její.

Eliza H.:
No, to jsem zrovna dostala tu práci u paní Bagshotové. Nic velkého. Nějaká ta pomoc v domácnosti, ale hodilo se mi to. Neměla jsem na Arianu tolik času.

Jakub K.:
Pozval jsem tenkrát Lízu poprvé na schůzku. Řekla ano.

Aberfort B.:
Když jsem byl před matčinou smrtí naposled doma, cítil jsem takové zvláštní napětí. Jenže jsem byl jenom blbej kluk. Nenapadlo mě s tím něco dělat.

Eliza H.:
Když se to rozneslo, přišla jsem na naše místo. Ariana tam seděla. Měla takový prázdný pohled. Vyděsilo mě to.
Řekla jsem jí, že její matka byla jistě dobrý člověk a určitě přišla na nějaké lepší místo.
Výraz, kterým na to reagovala mě vyděsil ještě víc.

Jakub K.:
Ten den se poprvé nechala políbit. Byla taková... Nemohl jsem se udržet a musel ji obejmout. A ona se neodtáhla.

Aberfort B.:
Z celýho pohřbu si pamatuju jenom tlukot vlastního srdce. Nic jinýho jsem nevnímal. Chytl jsem Arianu za ruku a ona se mi vytrhla a odtáhla se.

Eliza H.:
Měla doma oba bratry. Jenže ani jeden ji nedokázal rozptýlit od chmurných myšlenek.
Tak jsem si řekla... že by snad mohla zabrat trocha intrikánství.

Jakub K.:
Ke staré Bagshotové přijel na léto nějakej synovec. Líza mě požádala, ať nenápadně vzbudím jeho zvědavost ohledně tajemnejch Brumbálovejch. Nezdálo se mi to závadný.

Aberfort B.:
Grindelwald se prostě jeden den objevil na příjezdový cestě. Nevěnoval jsem mu pozornost.

Eliza H.:
Zaujal jí. Ale nešlo to úplně podle plánu. Nebyla zvyklá stýkat se s lidmi.

Jakub K.:
Nebyl problém označit Brumbálovi za tajemný. Nikdy se moc neukazovali a skoro s nikým se nestýkali.

Aberfort B.:
Nevím, kdo ho poslal, asi ta jeho vlezlá tetička. Párkrát se k nám pokoušela vnutit i sama a když jí to nevyšlo, našla si za sebe záskok.

Eliza H.:
Pak se tvářila, že ji ve skutečnosti neupoutal. Potom, co začalo být jasné...

Jakub K.:
Uviděl jsem ty dva jednou v lese, drželi se za ruce. Připadalo mi to nechutné, jenže...

Aberfort B.:
Vlez mu až do postele. Ne že bych měl předsudky... Každej má nárok na nějakou tu libůstku. Jen kvůli tomu nesmí zanedbávat povinnosti.

Eliza H.:
Zahlédla jsem je u hřbitovní zdi. Jejich postoj mi připomněl mě a Jakuba. Políbili se. Plaše.

Jakub K.:
Měl jsem chuť zakázat Líze ke starý Bagshotce dál chodit, protože ví bůh, co jí ten... mohl...

Aberfort B.:
Ariana byla rozmrzelá. Netušil jsem proč.

Eliza H.:
Vypadali tak sladce. Myslím, že se vážně milovali.

Jakub K.:
Nechutné.

Aberfort B.:
Připravoval jsem se na rozhovor s Albem. Myslel jsem, že když se vznáší na zamilovanym obláčku, bude přístupnější rozumnejm argumentům.

Eliza H.:
A dál nevím. Pak jsem umřela. Doufám, že byli šťastní...

Jakub K.:
Láska až do smrti existuje. Miloval jsem ji... Do její smrti...
Pak jsem se z Godrikova dolu odstěhoval.

Aberfort B.:
Ariana ztratila jednu z posledních kotev k příčetnosti...

Soudce Posledního soudu se přestal probírat protokoly. Podíval se na návladního.
„Kdo je vlastně v tom případě obžalovaný?“

---Konec---

Komentáře

Želík s Brunďou tady???

Perníček a želé - tys to vážně napsala! Nechutné. :)

Mně se líbí obě. První je

Mně se líbí obě. První je sladká a mlaskavá (docela bych si dala perníček s želé). A druhá se mi možná líbí malinko víc, i když já nevím. Ale Aberfort a Eliza... :)

Sladký!

A nejsem sto říct, která se mi líbí víc, proto dokonale chápu tvé dilema. Bravo, drahá Diktátoro, bravo!

(I když, možná trošku víc ta druhá. - I když ta první je víc praštěná, miluju metafory a absurditu. - Ale ta druhá je taky absurdní. A taková pratchettovskočapkovská k tomu. - Ale v tý první je želé...)

jů!

u mě vede praštěně dokonalá duhová první povídka
i když konec té druhé mě taky dostává (a Elizino slasherské myšlení 8+)
skoro bych i začala mít ráda Želérta XD

Hohó, to je povedené! A ta

Hohó, to je povedené! A ta druhá, ta je ouplně čapkovská! (To má být chvála, ne urážka, ať už máš k KČ jakýkoli vztah ;)

tleskajík

Checheche, ani nevím, jaká je lepší. Vždycky, když už si myslím, že ta druhá, tak si znovu přečtu o perníčku se čmelákem a zase je to nerozhodně... ;o)
Prostě jsem nadšená z obou dvou.

:)

Což o to, dobrá vůle by byla, ale neprominu! Nemám co promíjet! :) Dostala jsem dva dárky místo jednoho! A moje očekávání byla rozdupána, překonána a zanechána s otevřenou pusou a lapající po dechu v zaprášených záhybech vlastní omezenosti. Děkuju! Strašně moc děkuju! :)

Tak to jsem ráda :o) A určitě

Tak to jsem ráda :o)
A určitě jsi byla celý rok hodná, tak sis dva dárky zasloužila ;o)