Hrdina Západu

Povídka pro Ebženku

Název: Hrdina Západu
Autor: Birute
Obdarovaný: Ebženka
Fandom: Skip Beat
Shrnutí: Velmi alternativní AU: Skip Beat křížený s kovbojkami aneb postavy japonského původu i jmen svévolně zasazené do prostředí Spojených států 19. století. (Někde na opačném konci tohoto světa Malé ženy nejspíš právě pořádají čajový obřad a vzpomínají na nepřítomného otce samuraje.)
Poznámka: Je to psané dost narychlo, proto se předem omlouvám za překlepy a chyby, za podivně skloňovaná jména a celkový zmatek. Polepším se, tak přísahám.
Prohlášení: Postavy mi nepatří a z povídky nemám ani halíř.

Hrdina Západu

Na pustinu dopadají nesmlouvavé paprsky poledního slunce. Stín velkého dravce kroužícího po obloze sklouzne po klobouku mladíka ve světlehnědém plášti s neskutečně blýskavými přezkami. Mladík si cosi brouká, stále dokola stejnou melodii, jako by se snažil přijít na to, jak je dál. Když zahlédne rozcestník, luskne prsty a popožene znaveného koně.
Pustinu zalévají paprsky odpoledního světla. Přes planinu se přežene vyschlý keř, který vítr zanese před kopyta hnědáka osamělého jezdce v černém plášti, který právě míjí poněkud nepevně vyhlížející rozcestník mířící na Santa Fe, Stetson City, Jackson a Little Meadow Enclosure.
Ten stejný vítr, tentokrát bez keře, o pár mil dál málem strhne z hlavy klobouk mladičkému jezdci v zaprášeném béžovém kabátě. Chlapec si klobouk úzkostlivě narazí hluboko do čela a utáhne šňůrku pod krkem o něco víc.
Pustinu obklopují stíny blížícího se večera. Na pokraj pustiny vjíždí tlupa psanců se šátky přes obličej. Jeden kůň je bez jezdce. Skupina se zastaví. Dva pohlédnou na oblohu, další se otočí v sedle. Za nimi se objeví černý dostavník. Kola děsivě zaskřípou, když muž na kozlíku zatáhne za opratě. Dveře dostavníku se otevřou a okolní teplota náhle prudce klesne o několik Fahrenheitů. Noha, která se vynoří z temných útrob dostavníku v neméně temné botě, patří muži s poněkud zlověstnou aurou, který zamžourá do zapadajícího slunce, ušklíbne se a nasedne na svého vraníka. Pochybná ekipa vyrazí vstříc soumraku.
Pustina už rozhodně není, co bývala.

Západ se změnil v červený pruh protínaný zešeřelými obrysy skal. Podle mapy, kterou měla Kyoko složenou v kapse kabátu, muselo být Little Meadow Enclose blízko. Tak dvě míle východním směrem. Posledních několik hodin Kyoko ovšem začínala mít dojem, že jí horizont jen provokativně poskakuje před očima a zůstává pořád stejně daleko. Když se ohlédla za rychle mizejícím sluncem, hory se na ni zlomyslně zazubily. „Až přijde noc, tak tě, Karkulko, sníme.“
Kyoko zamrazilo. Několikrát si během své pouti zoufala. Po prvních třech dnech si začala říkat: „Co sis to vymyslela, ty trdlo? Proč se pokaždé do něčeho musíš vrhnout jako ztřeštěné děcko?“ A při prvním náznaku nejistoty se zjevily Neklid, Výčitka a Nejistota, které si doteď na ni troufaly jen občas, kradmo, nenápadně, někdy v ranních hodinách, kdy se probudila a před očima měla v polospánku povědomou ženskou siluetu. Ty tři zubaté příšerky se jí teď drze za bílého dne posadily na rameno do stínu pod kloboukem a šeptaly jí: „Koukej se vrátit domů. Už tam kvůli tobě všichni umírají strachy.“
„Napsala jsem jim dopis a všechno v něm vysvětlila,“ bránila se Kyoko.
„Která dívka by na takovou cestu vyrazila sama?“
„Jak zní to přísloví? Když nemůže Mohamed k hoře, musí hora…“
„A co když Mohamed o horu na své zahradě nestojí.“
To řekla Nejistota, nejhorší ze všech démonů.
Kyoko sklopila hlavu.
„Nejsem sama. Mám…“
„Smůlu. Pche, Smůlu smůlovitou,“ poškleboval se vnitřní démonek.
Kyoko se naklonila v sedle a maličko omluvně poplácala černou klisnu po šíji. Ta si celou cestu vedla moc dobře. Bezpečně ji nesla míle a míle zaprášených i blátivých cest od usedlosti rodu Sho až do téhle liduprázdné krajiny. Během putování pokaždé dojely k nějakému městečku nebo statku, kde se našel nocleh a skromná večeře pro obě. Kyoko Smůlu odstrojila a osušila a polomrtvá se dobelhala do postele, na slamník nebo do sena.
Na mapě všechno vypadá jednoduše a blízko. Smůla už musela mít putování taky plné zuby, usuzovala Kyoko. „Ještě chvilku vydrž,“ povzbuzovala klisnu a taky tak trochu sebe. Za dny jízdy necítila ruce, záda, ani nohy a zbytek těla mezi nimi.
Když za Hillwood Creekem zabloudily, skoro se dala do breku a otočila Smůlu domů, ale pak si připomněla, že
a) teď už není dívenka, která skoro nevytáhla paty z okolí ranče, kde odmala pracovala
b) je za půlkou cesty. Přece to teď nevzdá.
c) musí dělat čest svému mužskému přestrojení
d) a, co je nesmírně důležité, tou dobou, kdy dorazí do Little Meadow Enclose, budou její mistrovské sušenky přesně správně uleželé a všechny ingredience se v nich prodchnou tak jak to má Fuwa rád
e) na konci cesty na ni čeká Fuwa Sho, který je na nejlepší cestě stát se hvězdou Západu první velikosti, který je její kamarád od toho, co pamatuje, který je úžasně talentovaný a vedle kterého se Kyoko cítí šťastná a užitečná…
Kyoko bezděky sklouzla rukou po boku kalhot a prudce se nadechla, když nahmatala konejšivě známou vypouklinu kamene, který kdysi… kdysi jí dal své kouzlo… kdysi jí dal ten kámen…
Corn.
Kyoko připadalo, jako by se do ní z nitra kamene přelila nová síla, kouzlo slunečných dnů, vytrvalý proud potoku, který chladil nohy, a teplo ruky, co jí sušila slzy. Při tom pomyšlení zahnala zlomyslné přízraky, které se jí rojily kolem hlavy, a ty nejvlezlejší setřepala z okraje klobouku nemilosrdně na ztvrdlou půdu.
Pak si klobouk znovu nasadila, shrnula si pod něj vlasy a z Kyoko se opět stal bezejmenný jezdec v béžovém zaprášeném kabátě a tmavohnědých džínách.
Démonci zůstali nakvašeně sedět na kraji cesty a čekali na další, nic netušící oběť.
„Až nás Fuwa uvidí… Jen si to představ, Smůlo,“ usmála se Kyoko a v břiše se jí usadilo rozechvělé očekávání.
Smůla zastříhala ušima, ale nejspíš nebyla z teoretického překvapeného Fuwy tolik unešená. Musely být blízko města. Doléhaly k nim hlasy a hudba.
„Konečně se setkáme,“ popohnala Smůlu, která nechápala její nadšení, ale poslušně přidala do kroku. Vyjely zpoza skal na malé prostranství, kde zůstaly jako přimražené.
Před nimi byl jakýsi tábor, tedy spíš improvizovaný cirkus. Ve světle loučí poskakovali artisté, kteří metali kozelce a hvězdy, a dívky ve skandálně krátkých sukních až ke kolenům tančily za zvuků tamburín. Kyoko se ovšem rozhodla je nijak neodsuzovat, protože ženy, co se převlékají za muže, také moc v rukovětích mladých dam nevystupují. Před improvizovaným pódiem stála lavička s jediným divákem.
„Obecenstvo!“ ozval se vzrušený výkřik. A několik pierotů se jí vypravilo vstříc. Kyoko byla tak vyvedená z míry, že zapomněla na kolt, který si vzala pro všechny případy. Když jí komedianti dvorně naznačili, aby se šla posadit, usoudila, že pieroti snad nepředstavují hrozné nebezpečí pro její čest, život či majetek. Zvlášť když jsou kolem i ženy, a děti, dodala, když stranou zahlédla holčičku, která si ji zvědavě měřila. Vypadala v tom mumraji a záři pochodní trochu ztracená. Muž na lavičce se obrátil. Kyoko však viděla jen jeho profil, jako na ilustraci k nějakému románu. Černý obrys hlavy.
Opatrně seskočila ze Smůly a málem vyjekla, když jí všechny klouby v těle začaly protestovat proti nezvyklé vzpřímené pozici.
Nechala se dovést k pódiu, na které vystoupil muž v širáku s pérem a blyštivém kostýmu s dlouhým pláštěm. Černý knírek a nedbale rozvrkočené vlasy jen dokreslovaly jeho bohémský vzhled. Muž mávl rukou
Zazněly fanfáry.
Kyoko se omámeně posadila na lavičku a nespouštěla oči ze scény.
„Ohlašujeme slavnému publikum,“ spustil muž na pódiu.
A černý muž kousek od ní si odkašlal.
„…že se dnes jakožto při slavném turnaji provozovati bude znamenitá, nikdy předtím nevídaná komedie na koni, na provaze i na zemi…“
Kyoko se na svého souseda kradmo podívala. Byl oblečený na dlouhou cestu stejně jako ona, i když pod košilí určitě úzkostně neskrýval hrudník stažený plátnem. Taky očividně upřednostňoval černou barvu. Ve tváři ozářené plameny pochodní se mu leskly tmavé oči a do čela mu ležérně padaly prameny havraních vlasů. Jako by vytušil její pohled. Pootočil hlavu a Kyoko se s úlekem zadívala zpátky na pódiu, kde pozoruhodný muž oznamoval vystoupení „záhadného, nefalšovaného fakíra až z daleké Indie“.
Na okamžik měla pocit, že neznámý vedle přesně uhodl, co je zač. Že její převlek pro něj byl hračka, že jeho nevyzpytatelný pohled pronikl až do nejskrytějších zákoutí její duše.
Byl hezký. Jeho obličej jí byl odněkud povědomý. Mihotající se plameny mu dodávaly zvláštní auru. Jako by nebyl ani tak hostem tohoto nezvyklého představení, ale jeho součástí.
Kyoko se nakrčila a utrhla stéblo trávy u nohy lavičky. Zastrčila si ho do koutku úst a doufala, že tímto gestem její mužnost narostla o sto procent.
Na pódiu se z namodralého dýmu zjevil snědý muž v exotickém hávu. Dramaticky vylovil zpod pláště sadu nožů a začal jimi žonglovat.
Po „famózním a fabulózním hindském brahmínovi“ vystoupili akrobaté, klauni, provazolezkyně a tanečnice v zeleném trikotu, která křepčila valčík s medvědem.
Kyoko připadalo, že se ocitla s pohádkovém světě plném kouzelníků, létajících koberců a neskutečně ohebných a krásných lidí, kde je všechno možné.
Kyoko pocítila podivné mravenčení. Koutkem oka se podívala doleva. Muž v černém ji sledoval. Klidnýma očima, ze kterých se nedalo nic vyčíst. Koutky úst se mu zvedly v náznaku úsměvu a Kyoko zamrkala, když si uvědomila, že tam sedí s pusou dokořán. Mužné stéblo bylo to tam. Zbyl z něj jen měkký koneček za zuby. Kyoko rychle pusu zavřela a polkla tak, že to muselo být slyšet i přes fanfáry, které doprovázely návrat ředitele společnosti artistů.
„Tímto vás jménem L.M.E. vítám na našem turnaji, chrabří pistolníci.“ Kyoko se při jeho slovech podvědomě přikrčila. Jaký turnaj? Snad ne s Mužem v černé? Co se tu vůbec děje?
„Toto naše malé představení vám, jak doufám, dalo okusit slavnostní atmosféru turnaje největších, nejzručnějších a nejudatnějších hrdinů Západu, z nichž se jen junák stane tím nejlepších z nejlepších, hrdinou z legend, románů a dívčích snů.“
Kyoko se prudce zvedla a chtěla říct… Co vlastně? Promiňte prosím, asi tu došlo k nějakému omylu?
„Děkuji,“ řekl příjemný mužský hlas. Muž v černém. Také se postavil. „Vaše představení bylo úžasné.“
Pak začal tleskat.
Kyoko se napůl vyděšená, napůl omámená tím vším k němu rozpačitě připojila.
Muž v černém na kohosi kývl a špičkou prstu si dvorně nazvedl okraj klobouku. Patřilo to té holčičce, která je teď vážně pozorovala z místa vedle pódia, kde se mezitím umělci ukláněli. Dívenka udělala zdvořilé pukrle. Jako jediná měla na sobě obyčejné šaty. „Lidské dítě unesené do světa fantazie,“ napadlo Kyoko, která se do světa fantazie nechávala unášet moc ráda, i když ne tak doslovně.
Zničehonic všechno kolem zmizelo ve zlatém vodopádu. Kyoko málem vyskočila z kůže, ale pak se zadívala na zlato pršící z nebe a natáhla ruku. Na dlani jí zůstala ležet konfeta. Chvíli se ozývaly zmatené zvuky a pochodně zhasly. Kyoko nevěřícně zamrkala. „Všichni jsou pryč.“ Zmizelo dokonce i pódium a lavička.
Když se konečně vytratily také bláznivé jiskřičky, které jí ještě chvíli poskakovaly před očima, Kyoko potřásla hlavou. „Copak to celé byl jenom sen? Nebo mám z té cesty už vidiny? Na chvíli jsem se dostala do pohádky a najednou jsem zpátky v setmělé krajině. S úplně neznámým mužem.“ Ten si právě sklepával konfety z klobouku.
Kyoko se rychle rozhlédla, kde je Smůla. Kobylka stála uvázaná opodál u stromu ve společnosti koně Muže v černém.
„Můžeme jet do města spolu,“ navrhl cizinec. „Pokud ti to nevadí,“ dodal.
„Ne, to ne,“ odpověděla Kyoko hlubokým hlasem a v duchu se modlila, aby to nevyznělo moc strojeně. „Ale já na žádný turnaj nejedu. Mám namířeno do Little Meadow Enclose,“ dodala rychle.
Vydala se ke stromu a odvázala Smůlu.
„Tak to máme společnou cestu,“ přikývl Muž v černém. „I když ne cíl.“
Vyhoupl se zlehka do sedla a podle všeho čekal na její odpověď.
Kyoko, ta stará, která nejistě stála na opačném konci pomyslné cesty u brány statku a dívala do dálky, kam zmizel milovaný Sho, by byla při setkání s cizincem daleko od ostatních lidí a případné pomoci opatrná a nabídku by odmítla. Tahle Kyoko by se ovšem nikdy neodvážila sama na tak dalekou cestu.
Dnešní Kyoko byla někdo nový – chlapec v ušmudlaném plášti, který měl svůj úkol, svou roli, které podřídil naprosto všechno – a tak přikývla a vylezla na hřbet Smůly.
„Co to mělo být?“ prohodila, když pobídli koně vpřed. Ukázala palcem na místo, kde před chvilkou stálo pódium.
„Lidé z L.M.E. jsou známí svou výstředností. Pokaždé připravují různá překvapení pro účastníky turnaje. Tohle byl jejich způsob uvítání. A to velmi působivý,“ vysvětlil jí s úsměvem.“
„L.M.E.?“ zopakovala Kyoko a v ten okamžik, kdy to vyslovila, do sebe zapadly všechny části skládačky. „Little Meadow Enclose,“ vyhrkla.
„Přesně tak, ale L.M.E. je přece jen kratší.“
Takže v Little Meadow Enclose, pro přátele L.M.E., se koná turnaj. Turnaj hrdinů Západu.
„To dá rozum, že tam bude Sho,“ usmála se Kyoko pro sebe. „Vždycky se chtěl stát legendou Západu. Pistolníkem, o kterém se bude mluvit a psát. Teď i v budoucnu.“
Když objeli skalní výběžek, spatřili kousek před sebou síť osvětlených uliček.
Kyoko si oddechla a rukou vděčně pohladila amulet v kapse. „Díky, Corne.“
Zmocnilo se jí radostné očekávání spojené s manévry tisíců nervózních mravenců v žaludku. Až se setkají… Sho bude nejdřív pořádně překvapený. Kdo by čekal šedou myšku Kyoko na takovém místě, v takovém převleku. Potom jeho úžas vystřídá radost a…
Náhle si uvědomila, že její společník mlčí a něco v jeho mlčení bylo výmluvnější než slova. Kyoko se na něj udiveně podívala. Cizinec se usmál, ale Kyoko by byla skoro radši, kdyby to nedělal. Ne, že by to byl nepříjemný nebo záludný úsměv. Právě naopak, byl vlídnost sama. Přezdvořilá vlídnost. „Tvář masky,“ uvědomila si Kyoko. Potom si uvědomila, že jí předtím něco říkal.
„O-o-mlouvám se,“ vyhrkla a byla vděčná šeru za to, že nejde vidět, jak se červená.
„Jmenuji se Tsuruga Ren,“ zopakoval Muž v černém. „Ptal jsem se, jak se jmenuješ,“ dodal trpělivě. „Cizinče,“ tohle dodal s lehkou ironií.
A Kyoko se zhluboka nadechla a představila se.
Představil se.

Poté, co se s Kyoko rozloučila s Tsurugou Renem, který se vydal do domu svého dobrého přítele, zamířila na náměstí. Její společník jí doporučil místní salon, kde bude moct přespat. Kyoko ale doufala, že se tam dozví, kde najít Fuwu Shoa. Ten už jí pomůže najít vhodnější nocleh. „Anebo,“ zalechtali ji mravenci v břiše, „bychom mohli bydlet spolu jako dřív. Jak ho znám, zaručeně potřebuje někoho, kdo mu doma uklidí a uvaří a vůbec se postará, aby se tu cítil jako doma.“
Určitě jsem mu chyběla. Jako on mně.
Tsuruga Ren znal město velmi dobře a město jeho podle všeho také. Když projížděli ulicemi, lidé je uctivě zdravili, děti na ně mávali a ženy bez rozdílu věku propukávaly v chichotání.
Kyoko pochopila, proč jí je Tsuruga povědomý. Jeho jméno už předtím slyšela. Snažila se vybavit si něco víc, ale to nejpodrobnější, na co přišla, bylo „proslulý osamělý jezdec se záhadnou minulostí“.
Jeho jméno se hrdě skvělo na plakátech s jeho portrétem, na nichž měl trochu odtažitý a velmi tajuplný výraz. Plakáty visely po celém městě a představovaly tváře dalších mladých mužů. Kyoko zkoušela počítat plakáty jednotlivých pistolníků, ale za chvíli to vzdala. Při pohledu na skvěle kresleného Fuwu, stylizovaného do role rozervaného psance se štvaným, ale horoucím výrazem v očích a kouřící pistolí v ruce jí srdce div nevyskočilo z hrudi.
Připadlo jí, že mezi plakáty zuří tichá bitva. Tsurugovy a Shoovy byly asi nejpočetnější, spolu s tématicky poněkud odlišnými plakáty muže se šedivou bradkou s cylindrem na hlavě, který na kolemjdoucí mířil smyčcem se slovy „Arizonská obroda vás volá“.
L.M.E. působilo jako příjemné město. Domy byly udržované a Kyoko cítila místy vůni dřeva nových staveb. Ulice byly uklizené, jak jen to šlo v městečku plném kovbojů na koních, kteří se sem sjeli na turnaj, a starousedlíků v bryčkách. Všichni měli plno práce a ulice byly i pozdě večer plné lidí. Přes hlavní ulici právě skupinka mužů věšela obří plátno s nápisem „Turnaj hrdinů Západu“.
Kyoko pod ním projela. Minula banku, poštovní úřad a konečně na rohu náměstí uviděla salon. Od cíle cesty ji dělilo nanejvýš pár minut. Tím si byla jistá.

„Jsi hrdinka,“ řekla Smůle, když ji uvázala před salonem. „Co nejdřív ti najdu pořádnou stáj a odstrojím tě,“ slíbila jí, popadla svou bagáž a širokým krokem zkušeného a zkrušeného jezdce prošla dveřmi dovnitř.
Nebyla si jistá, co vlastně čekala. Dým cigaret, pach alkoholu, karbaníky, kteří co chvíli vyjdou ven a dají si duel, nebo zůstanou uvnitř a vymlátí celý sál. Nic dobrého. Rozhodně nečekala květiny na stolcích, čerstvý vzduch pravidelně větrané místnosti a čisté stoly a sklenice. Muži uvnitř se zapáleně bavili o tom, kdo má největší šanci stát se hrdinou Západu. Možná přece jen na nějaký duel dojde. Padala jména Tsuruga Ren a Fuwa Sho a další a Kyoko si připadala hrozně hrdá, že je Sho tak slavný a že ona jako jeho nejbližší přítelkyně k tomu třeba taky maličko přispěla.
Na stěně vlevo visely stejné plakáty jako ve městě, tentokrát ale podepsané, a Kyoko se rozhodla, že ještě dnes nějaký jeho plakát prostě musí uloupit. Je jich tu tolik, tak snad nikomu nebude chybět.
Třeba jí ho Sho podepíše, až se sejdou.
„Co si dáte, cizinče?“ zeptala se hezká žena s vlnitými vlasy u baru, když si Kyoko přisedla na vratkou stoličku. Žena zlehka naklonila hlavu, jako by Kyoko odhadovala. „Určitě si na ni hned tak nikdo nepřijde,“ usoudila Kyoko.
Přišel čas hrát svou roli. Naposled, než se uvidí s Fuwou Sho. V saloně nebyl, ale rozhodně to bylo výborné místo, kde se po něm poptat.
Kyoko narychlo spolkla „čaj s medem, prosím“, co se jí dral na jazyk a zamumlala nakřáplým hlubokým hlasem „vo–“ A znovu se narazila, aby z ní nevypadlo „-du“.
„-dku,“ dodala spěšně.
„Tu bohužel nevedeme. Můžu vám nabídnout whisky.“
Kyoko němě přikývla a s lehkou nedůvěrou pozorovala, jak do skleničky před ní prýští pochybná tekutina.
„Vidím, že jste právě přijel do města,“ pokračovala žena konverzačním tónem. „Pokud hledáte ubytování, mohu vám nabídnout pokoj.“
Kyoko se podívala na schody, kam žena ukazovala. „Ehm, a…“
„Tohle je slušný podnik,“ dodala žena nesmlouvavě. „Nabízíme nocleh, nic víc, nic míň.“
Asi byla zvyklá na to, že v této části se rozhovor stočil směrem, kterým se Kyoko rozhodně vydávat nehodlala.
Než stihla odpovědět, dopadl zprava na bar najěký stín.
„Zdravíčko, madam Shoko,“ ozval se hlas, který by Kyoko poznala všude, který tak dlouho sloužila slyšet a který ji teď úplně rozhodil. V tu ránu zapomněla, že je v mužském přestrojení, zapomněla na dlouhou cestu, ovšem zapomněla taky, co vlastně chtěla Shoovi v takovou chvíli říct, i když si to cestou stokrát představovala a přehrávala si celou scénu jejich dojemného setkání. Co má člověk říct své dětské, tajné a první lásce po dlouhém odloučení?
„Jako obvykle?“ zeptala se barmanka a Sho souhlasně zabručel.
Když před něj paní Shoko postavila sklenku s nějakou průhlednou tekutinou, Sho ji chytil za zápěstí.
„S každým den, co tu jsem, jsi krásnější,“ pokračoval Sho. „A s každou nocí.“
Co má člověk říct své dětské, tajné a první lásce, která vedle něj nestoudně flirtuje s jinou ženou?
„Myslela jsem, že teď, když tu máš tolik dívek, kterým můžeš věnovat svou pozornost, bude tvá taktika o něco lepší,“ odbyla ho barmanka a vytrhla se mu, ale oči jí pobaveně jiskřily.
Kyoko do sebe hodila whisky.
Nebyl to nejlepší nápad, co kdy měla. Přitiskla si ruku na pusu a snažila se neexplodovat.
Zatím ti dva pokračovali ve svém rozhovoru.
„Díky za optání. Zkušeností mám dost.“
„Myslím, že tvá dívka z tebe musí mít radost,“ poznamenala barmanka.
„Dívka?“
„Ta, co jsi o ní mluvil minule.“
Sho se ušklíbl. „Kyoko? Ta má do dívky ještě daleko.“
Kyoko nechala pusu pusou a zaryla prsty do desky baru. Zuby tiskla k sobě tak, že měla strach, že se jí zaklesnou do sebe. Na věky věků.
„Je to taková šedá myš, co se může přetrhnout, aby udělala, co mi na očích vidí. Co se dá dělat, jsou prostě takové typy, co se potřebují pro někoho nezištně.“
Šedá myš, Kyoko nevěřila vlastním uším. Byla pravda, že to samé o osobě občas říkala, ale slyšet to z ústa někoho jiného, slyšet to ze Shoových úst, bylo příšerné. Tisíckrát příšernější než pálení v krku a v žaludku.
„Představ si, že si doma mysleli, že bych si ji někdy vzal,“ Sho upil ze skleničky a nemilosrdně pokračoval: „Asi chtěli mít v domě pořádnou hospodyni.“
„Takže jste nebyli zasnoubení?“ podivila se barmanka. „Měla jsem dojem…“
„Nikdy jsem jí nic nesliboval,“ mávl Sho rukou. Pak se naklonil vpřed a řekl: „Pojďme se raději bavit o zajímavých a atraktivních ženách.“
Odvedle se snesla na barový stůl pětidolarová bankovka. Tiše klesla vedle prázdné skleničky. Dveře salonu se zakomíhaly sem a tam.
Když se paní Shoko podívala na místo, odkud se křečovitě vyplazil ten cizinec – „Moje whisky přece není tak špatná“ – objevila na desce svého pečlivě udržovaného barového pultu osm hlubokých drápanců.

Kyoko kráčela ulicemi jako bez ducha. Ruce se jí třásly a po celém těle cítila hrozný chlad, jako by jí krev v žilách ztuhla a rozpadla se na popel. Na cestě v jejích šlépějích ležely bezútěšně kousky vyprahlého, rozervaného dívčího srdce jako roztroušené křížaly.
Pojďme se raději bavit o zajímavých a atraktivních ženách…
Ta má do dívky ještě daleko…
… co se může přetrhnout, aby udělala, co mi na očích vidí…

Bloumala městem dál a dál.
Chtěla se někde schoulit a dát se do breku.
Chtěla jet domů, hned teď, i když to byl holý nesmysl.
Chtěla…
Ocitla se ve slepé uličce, doslova. Opuštěný dvorek… Kam to vůbec došla?
Když se rozechvěle rozhlížela, náhle se zarazila.
Zůstala stát tváří v tvář plakátu Fuwy. Arogantní tváři desperáta, která jí znovu a ještě krutěji připomněla jeho slova, si ji povýšeně měřila.
Chtěla ten nafoukaný obličej rozcupovat na kusy.
Jako by někde v jejím nitru vyskočila jiskra. Kyoko ucítila zážeh ohně, který jí sálal z očí, dštil z pusy a dýmal z uší. Možná to byla ta whisky, možná něco jiného opojnějšího a záludnějšího.
„Áááá!“ ozvalo se večerním městem. „Proklínám tě, Fuwo Sho!“ křikla na plakát. „Všechno bych pro tebe obětovala. Celý život jsem tě obletovala, měla jsem tě ráda, věřila jsem ti, ale pro tebe jsem celou tu dobu byla úplná nicka.“
Zuřivě sípala skrz stisknuté zuby a namířila prst na hvězdný portrét svého bývalého přítele. „Za to zaplatíš! Přísahám! I kdyby to měla být poslední věc, co v životě udělám, tak se pomstím!“

Dveře salonu se rozlétly. Prudký náraz větru převrhl sklenice, strhl pianistovi buřinku z hlavy a citlivější duše zamrazilo, jako by jim za krk dýchla Smrt, která si předtím dala mentolku.
Tisíce démonků pomsty se šíleným smíchem poletovalo ovzduším a vrhalo se zejména na podepsaný plakát Fuwy Sho.
Ředitel cirkusu, který si právě kdesi poblíž, v teple domova čechral peří na klobouku, zvedl hlavu a zamyšleně pronesl: „Hm, jako by se v městě objevil obzvlášť silný zdroj negativní energie.“
Nočními ulicemi svátečně naladěného městečka se nesl nelidský skřek: „Pomsta bude máááá!“
Ředitel pokýval hlavou. S tím bude třeba něco udělat.

Tsuruga Ren stále nemohl pustit z hlavy odpověď toho mladíka, vlastně spíš ještě chlapce. Na okamžik měl dojem, že ten hoch zná jeho nejskrytější tajemství, že se vynořil z jeho minulosti jako nevyzpytatelný duch. Proč? Aby ho pronásledoval, provázel, popichoval nebo vyzýval?
Ne, musela to být náhoda. Nic víc.
Zbytek cesty se mohl přesvědčit, že ho ten chlapec nezná. Choval se k němu zdvořile, jako k novému známému, staršímu a zkušenějšímu. Mluvil málo, tiše. Ožil, když došla na řeč na město a na turnaj.
Jen v jednu chvíli, předtím, než se představili, v zamyšlení vyslovil jméno jeho úhlavního rivala.
„Sho,“ hles ten mladík. Ale mohl to být jen povzdech. Podobně znějící slovo.
Stálo ho to ovšem veškeré přemáhání, aby si udržel výraz pouhopouhého zdvořilého zájmu, když se mu chlapec představil.
„Těší mě, Kuone,“ odvětil Tsuruga Ren přátelským tónem.

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

kawajííí!

Pochybná ekipa... Arizonská obroda... Limonádový Joe, temný pistolník Tsuruga Ren a crosdressing-Kyoko! Stovky démantů zářících z šerého prachu prérie, který se každému osamělému jezdci usazuje v plicích a zažírá do kůže i do duše... Moooc krásné, děkuju! To jsem opravdu nečekala.

arigatóóó, Ebženka-chan

Jsem moc ráda, že se ti můj první Skip Beaťácký pokus líbil. Snad na něm není moc vidět, že byl psaný napůl v cizině a pak narychlo dodělávaný v tuzemsku.
Námětu se nedalo odolat.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.