Momenty

Udělej cokoli, co by zač stálo,
třeba jen přistup blíž

Žena nakreslila do papíru několik dalších čar, ale pak se zarazila. Kousek od cesty si všimla dvou malých chlapců. Menší z nich zrovna tahal staršího za rukáv.
„No tak, Epi, budeme něco dělat...“ dolehlo k ženě. Ta uklidila rozkreslenou mapu a zamířili k chlapcům.
„Kdopak jste, vy dva?“
„Já jsem Epifairos a tohle je můj bratr Valkorn. Bydlíme kousek za tímhle lesem, v Raelinu“ hlásil nadšeně starší chlapec.
„Aha, a to jste tu bez rodičů?“
„Ano, mají moc práce, tak si s náma nemůžou hrát.“
„To je škoda... Nechcete si zahrát se mnou?“ Žena odložila své věci na zem. „Schválně, kdo mě chytí?“ Kousek odběhla a ohlédla se po chlapcích.
Oba se za ní rozběhli s hlasitým smíchem.

Každé vlídné slovo váhu zlata má,
každý úsměv, každý, kdo ti trošku mává,
ukáže ti cestu z neznáma

„Aúúú“ bolestný výkřik přešel v pláč. Barbaři možná nepláčou, ale malá barbarčata občas ano. Karryanna se rozběhla k mámě stojící opodál, aby si od ní nechala zranění ošetřit, a taky aby si zkusila postěžovat. „Proč mi to táta nemůže vyrobit celý?“ ptala se.
Její máma neodpovídala. Smyla Karryanně z ruky krev, ovázala odhalenou ranku. Pak se podívala Karryanně do očí a teprve odpověděla: „A mohla bys pak na sebe být hrdá? Jaká by byla tvore zásluha, kdyby ses vůbec nepodílela?“

Súdia nás merítkom tvrdých póz a fráz,
súdia nás

Nekromant se zastavil a zahleděl se do nebe. „Většina lidí by za mnou nešla, byli by rádi, že se mi můžou vyhnout. Lišíme se od spousty ostatních, a oni si s tím neumí poradit. Nevědí, jak s námi mluvit, co si k nám dovolit, možná ani že jsme normální lidé. Ale to je vlastně jedno. Těší mě, že tu jsi. Jen se mi prosím ukaž.“
Z křoví vylezla malá holčička. Na nekromantově tváři se mihl zvláštní výraz, radostný a smutný zároveň.
„Ah, ty jsi moc malá, abys vnímala jejich předsudky, proto. Jak se jmenuješ?“ přiklekl si k holčičce.
„Kazimíra.“

Zítra odejdem, zítra už tu nebudem

„Ale... nemůžeš použít třeba tyhle?“ Mitchiko k Isi natahovala ruku plnou léčivých bylin. „Ty přece léčí. A tyhle taky... vždyť... přece...“
Isi zavřela oči a vzápětí dceru pevně objala. Holčička, kterou nedokázala zachránit, mohla být jen o málo starší než Mitchiko.
„Víš, Mitch, některé věci se vyléčit prostě nedají...“

Sešli se zapomenout, zvednou hlavu, to stačí,
jen trochu popadnout dech, než půjdou zas dál

„A to vážně dokážeš?“ Lidé proudící kolem se snažili partu na ulici spíše nevidět, ale její členové byli svým vůdcem plně zaujati.
„Jasně, na tom nic není. Když se někdo bude probírat zbožím, tak se k němu prostě přikradu a zjisítm, co má v kapsách. Vůbec si mě nevšimne,“ chvástal se mladík dál.
Najednou se odkudsi vynořil ozbrojený muž a došel přímo k partě. „Hej, bando, nechcete si radši zabojovat?“ Epifairos k vůdci natáhl maketu meče. Nemohl si nevšimnout obdivných pohledů od ostatních členů party, a zejména si nemohl nevšimnout, jak tyto pohledy zaujaly vůdce.
„Tak jo!“

Tvý přání za chvíli
zmizí, třeba nebyly,
když se černý myšlenky
v bílý promění

„Co se děje, Kazimíro?“
„Jen... mám strach, že to nezvládnu.“
„To se samozřejmě může stát. Můžeme se vrátit k věcem, které už bezpečně umíš.“
„Jenže pak se nikdy nedostanu dál, že?“
„Přesně tak.“
Zavřené oči, hluboký nádech. „Jdeme na to.“

Andělé svícny pozvednou,
světlo proudí tmou – dní je třistatřiatřicet,
cesty jdou, ústí v jedinou,
končí nirvánou

Mia přiběhla do světnice a snažíc se předvést vyšitý obrázek volala: „Mamí, mamí, podívej, co jsem vyrobila! Teda, co jsme vyrobily.“
Žena vzhlédla od kamen a chvíli nevěřícně sledovala obrázek. „To jsi vyrobila ty?“
„Ano, s tou paní, co u nás bude dneska spát. Občas mi něco podala a pomáhala mi se trefit a ... a ... a prostě mi moc pomohla.“
Zatímco Mia mířila za svými sourozenci ke stolu, Karryanna vstoupila do místnosti s vědoucím úsměvem. Miina matka se k ní otočila se slzami v očích.
„Děkuju vám,“ zašeptala.

Končí další sen, vchází nový den,
lepší místo najdeš v něm

Mitchiko pokrčila rameny. „Chtěla bych ho najít.“
Isi se zhluboka nadechla. Její holčička se změnila v děvče, a děvče se změnilo v dospívající ženu, a žena chtěla znát střípky svého života. Dávalo to smysl, přesto to bylo těžko k uvěření.
„Jmenoval se Valkorn. Byl to začínající žoldnéř. Elf, pocházel z Taorského království. Potkali jsme se v Nare Gerui...“ rozpovídala se.

Tak už to bejvá,
že noc je krátká
a po ní ráno přijde všední

Valkorn nedůvěřivě hleděl na dopis. Kdo ho mohl takto shánět? Na povolání do boje to příliš nevypadalo. Byl ovšem jen jeden způsob, jak zjistit, o co jde. Valkorn rozlepil obálku, rozložil list a dal se do čtení.
Dopis začínal slovy „Drahý otče“.

Ať je ráno moudřejší než noc,
co lásku mění na nemoc

Muži se směsicí nejistoty a zvědavosti vstoupili do hostince a zamířili ke stolu, u kterého seděla mladá žena.
„Ty jsi... vy jste... Mitchiko, že?“
Přikývla. Pozorovala muže, zkoumavým pohledem těkala z jednoho na druhého.
„Já jsem Valkorn, tohle je můj starší bratr Epifairos,“ představil oba příchozí mladší z nich.
Žena opět přikývla. Nabídla mužům místo u stolu.
„Děkujeme. Putovali jsme až z Naerského podhůří.“
„Opravdu? Jaké to tam...?“

Spolu dál, ať to neskončí,
půjdem' tam, kde jsou naše sny

„Dobrou noc,“ popřála Karryanna a odešla spát.
Kazimíra zůstala u pohasínajícího ohně sama. Zamyšleně pozorovala skomírající plameny, její myšlenky se ale toulaly spíše kolem jejích společníků. Na chvíli vzhlédla.
Měsíc v úplňku zářil tak silně, že byly špatně vidět hvězdy. „Úplněk“ blesklo jí hlavou. Pak jí to došlo. Měsíc, putovala se svými společníky už měsíc.
V návalu nových pocitů přihodila další poleno do ohně.

Po špičkách zo spomienok vycúvám,
vrátia sa

„Chvíli jen, než půjdem dál.“ Poslední píseň dozněla a všude hořely svíce.
Epifairos s Valkornem si za zády svých tří společnic vyměnili smutné pohledy. Ještě minutku nebo dvě vzpomínat, ale pak bude třeba vrátit se zpět do práce. To, že se ve vesnici právě připomínal rok od konce bojů, rozhodně neznamenalo, že už není co napravovat. Různé opravy potrvají ještě dlouho a někteří budou pomoc potřebovat už napořád, i tehdy, až bude pětice dávno pryč. Ale chvíli tu ještě zůstane.
Jen... jen teď ještě minutku.

Nadšení to původní,
co má sílu povodní,
kde máme vždycky brát

Mitchiko zavrtěla hlavou. „Je mi líto.“ Hlas se jí třásl.
Karryanna jen složila hlavu do dlaní, zato dívčina matka se ani nesnažila bránit slzám. „Já... budu muset... budu to muset říct Rolienovi... a samozřejmě i ostatním.“
Všechny tři ženy věděly, že Rolien stojí za dveřmi a čeká, co mu některá z nich přijde říct. Všechny viděly, jak moc mu na starší sestřičce záleží.
Když dívčina matka odešla, Karryanna položila Mitchiko ruku na rameno. „Některé věci se vyléčit prostě nedají... Vedla sis dobře.“ Mitchiko zaplašila vzpomínku z dětství. „Rolien teď bude pomoc potřebovat nejvíc. Myslíš, že s ním zvládneš být?“ pokračovala Karryanna.
Mitchiko přikývla. „Ano, jemu snad pomoct můžu,“ usmála se.

Na tváře ti padaj' slzy z mraků
a Bůh nám sebral beznaděj

V místnosti se rozhostilo užaslé ticho.
„To je... to je nádherné,“ našla nakonec odvahu k jeho prolomení Kazimíra. „Je pro mě těžko pochopitelné, že to skoro nikdo neuvidí, že se to nikde nevystaví, že...“ nemohla najít slova.
„Mám vám připomenout, že sem nikdo nepřijde, že se nám každý vyhne? Abychom jim nějak neublížili, aby se od nás něčím nenakazili, aby mezi námi nemuseli zůstat...“ usmál se smutně muž.
„Asi si stejně neumím tu izolovanost představit.“
„Buďte ráda.“

Tak přilož na oheň
a smutek v sobě skryj,
prosím nezapomeň

„Cože?“ zeptal se nevěřícně Epifairos.
„Divoký kmeny napadly několik vesnic poblíž Plání, Taorští tam vysílají další posily a zároveň se podle všeho chystají útočit v Alneretu, Alneretští zase chystají obranu...“ opakovala smutně Mitchiko.
„To nevypadá dobře, že?“ podíval se po ostatních Valkorn.
„Bude se bojovat,“ přitakala Kazimíra.
Karryanna zavřela oči. „Buďme přesní, tohle zavání válkou.“

Co všechno dáme za naše kamarády,
kteří to vlastně jsou?

Pětice dorazila na místo, když už lidé vyvedli skoro všechny omámené vojáky. Dav se teď sápal po čtveřici mladých, kteří to vše zřejmě měli na svědomí. „Zabte je“, „Jsou to zrádci“, „Chtějí naši zkázu“ létalo davem. V návalu emocí lidé ztráceli veškeré zábrany. Byla možná pouhá náhoda, že pětice zaslechla starší ženu stojící kousek od vášnícího davu.
„Nechte je být, vždyť jen chtějí zabránit dalšímu krveprolití.“

Možná jsme zemřeli, možná jen sníme,
život je sledem ztracených chvil,
i když jsme nechtěli, o válce sníme

„Odcházíme i s bratrem přidat se k naší zemi, bojovat za náš lid,“ oznámil Epifairos. „Chtěli bychom zůstat vašimi přáteli, ale nemůžeme stát po vašem boku.“
„Může se stát, že budeme bojovat proti sobě,“ probodla ho pohledem Kazimíra.
„Ano, to může,“ sklopil hlavu Epifairos. „Snad se nebudeme muset zabít.“
„Opatrujte se,“ popřála oběma mužům Karryanna.
„Vy také,“ odpověděli Epifairos a Valkorn skoro jednohlasně. Pak se vydali na cestu.
Tři ženy je pozorovaly ještě dlouho po tom, co zmizeli z dohledu.

Toužíš ohněm bejt,
spálíš to, na co si teď sáh'

Valkorn popošel o několik kroků blíž ke zbořenému chrámu. Museli ho zničit, lidem v okolí dával až přílišnou naději. Vzpomněl si na Isi. A na dceru. Taky na Karryannu a Kazimíru. Na celou pětici, na spoustu chvil, kdy spolu nějak pomáhali.
„Valkorne!“
Otočil se a vyrazil za hlasem. Ve válce nebylo na vzpomínky místo.

Ta můra krásná, co rozum odhání ji,
ta čarodějka, co matkám bere syny

„Nemůžou se vrátit domů, ke svým rodinám?“ navrhovala trochu zoufale Mitchiko.
„A k čemu by tam byli? Ano, jejich rodinám chybí chlapi, kteří by zastali kus práce, opravili zatékající střechu, naštípali dříví na topení, zryli půdu na polích. Ale jak by jim pomohli tihle mrzáci? Potřebnou práci nezastanou, byli by to jen další krky, které je potřeba nakrmit.“
Mitchiko mlčela. Ne že by mlčet chtěla.

Kdo učil lidi zlobu dýchat,
kdo na vojáky chce si hrát?

„Jsem Epifailos a všechny vás pobiju!“ vykřikl chlapec a s obyčejným klackem v ruce se vrhl po dalším členovi skupinky. Ten se pokusil ohradit, ale po chvíli padl k zemi.
„A já jsem Kayanna! Zničím tě!“ křikla po chlapci jedna z dívek. „Tohle jsou mí lidé,“ popadla za ruce nejbližší dvě děti.
„Valkolne!“
Skupinka se evidentně dobře bavila, všichni se hlasitě smáli.
Osoba pozorující je zpovzdálí ale jejich smích nesdílela. Když se Karryanna otočila k odchodu, měla v očích slzy.

Povedz mi, nemáš už toho dosť,
týchto krvavých spomienok na budúcnosť?

„Chtěla... chtěla jsem s vámi mluvit. Vedeme válku, ve které lidi trpí daleko víc než ti, kterým jsme pomáhali před ní..“ Mitchiko ztrácí slova.
Mlčí hrdý elfí válečník.
Mlčí vždy tak klidná nekromantka.
Mlčí odhodlaná barbarská bojovnice.
Mlčí všemi milovaná léčitelka.
Mlčí zdatný elfský bojovník.
A ticho je tahá za uši a pomalu se jim vrývá do duší.

Smrťák ví, že jsi tady,
utichá tikot hodit a svět kolem vás,
smrťák ví, že jsi tady

„To myslíte vážně?“ vyvalil oči velitel.
„Ano, zcela vážně,“ potvrdil klidně Epifairos.
„Není důvod, abychom brzo nevyhráli,“ pokusil se velitel protestovat.
„Stálo by to příliš mnoho.“
„Určitě neztratíme víc než několik vojáků.“
„Odvolejte vojsko!“

Mrtvý je stín, dnes slunce plá,
zoufalé lidské náříkání v hlubině spí,
země je zlá

Když vyšla, zjistila, že ji Kazimíra očekává s tázavým pohledem.
„Bude to dobré. Potrvá to ještě nějakou dobu, ale zahojí se to,“ usmála se Mitchiko trochu unaveně.
„To je dobrá zpráva,“ oplatila jí úsměv Kazimíra.
„Kde je zbytek?“
„Už šli spát. Byl to dlouhý den, náročný, jako vlastně všechny.“
Mitchiko přikývla. „Ale jsem ráda, že jsme zase spolu.“

Děkuji, děkuji za slabost,
jež pokoře mě učí,
pokoře, pokoře pro radost

Epifairos s Valkornem donesli chlapce na louku, posadili ho a pomáhali mu v sedu zůstat. Pozorovali společně svět kolem a taky mraky prohánějící se po obloze.
„Tam je jezdec na koni a támhle je hrad, ke kterému musí dojet. Třeba je to vážený rytíř,“ fantazíroval nadšeně chlapec. Jeho nadšení se přeneslo i na oba muže.
„To je možné, a tam nad těmi hradbami je koruna...“

A pak to nejde, no a pak to nejde,
a je to jako síť kolem celýho těla,
co tě omotává na doživotí

Karryanna přidržela prkno, tak, jak jí muž ukázal, a počkala, dokud ho nepřibije.
Když vypadal, že přemýšlí, kam odložit kladivo, natáhla k němu ruku. Muž jí kladivo vděčně předal a ověřil, že prkno drží.
„Děkuju vám... dřív bych to klidně zvládl sám...“ začal.
„Ale pak bylo potřeba bojovat,“ doplnila ho ponuře Karryanna.

Anjel sa nevrátil po tvrdom pristáti
sväté sa premieňa na svetské

„Stejně nechápu, proč se ve válkách ničí i takovéhle budovy,“ povzdechla si žena.
Valkorn odvrátil hlavu. Tak nějak omluvně pokrčil rameny a vyvezl z trosek chrámu další hromadu suti. Některé věci je lepší nevysvětlovat.
Důležité bylo, že skupina nadšenců se snažila chrám znovu postavit a že s tím potřebovali pomoc.

Dohrála hudba v nás
bez ovací a bez tleskání

Epifairos jemně uhladil hlínu na čerstvém hrobě. Za ním se objevil stín, který během chvilky splynul se stínem opodál stojícího kamene.
„Proč jim vlastně pomáháme? Jaký smysl má dělat jim radost a plnit jim nejrůznější přání? Stejně trpí, stejně umřou, bez ohledu na to, jak moc se snažíme. Není to celé poněkud zbytečné?“ ptal se Epifairos zničeně.
„Ano, stejně umřou, nejspíš stejně trpí, tomu prostě nejde zabránit,“ odpověděla vyrovnaně Karryanna. „Ale právě v té radosti, kterou před tím zažijí, je ten rozdíl. Tu poznají prostě proto, že jim někdo pomůže.“
Epifairos se zašklebil. „Barbaři nemaj' bejt moudrý,“ prohlásil zčásti vztekle, zčásti jen škádlivě.
Karryanně se pobaveně zablesklo v očích, jako by něco takového čekala. „A elfové nemaj' bejt bezmocný,“ odpověděla mu vesele. „Ale jestli ti to udělá radost...“ Vyskočila, začala se škrábat na hlavě, koukat kolem sebe a volat: „Já nechápat, co ty ptát...“

No kto ma vyprevadí,
kdo dá si tu námahu

„Bojíš se smrti?“ zeptala se Kazimíra přímo.
„Po té spoustě let, co už žijeme? Po té spoustě lidí, které jsme viděli trpět a umírat? Navzdory té spoustě přátel, které už jsme ztratili?“ vyjmenovávala Mitchiko. „Trochu ano.“
„A tohle je tvůj boj proti tvému strachu? Možná proti smrti jako takové, možná proti celé její podstatě?“ přelétla Kazimíra pohledem vznikající sbírku knih.
Mitchiko neochotně přikývla.
„To je dobrý způsob boje,“ usmála se Kazimíra.

Vzývám tón a lehkou chůzi,
vzývám zítřek nenadálý,
odplouvám a mizím

„Proč jste se nikdy neusadili a nezůstali na jednom místě?“ zeptal se najednou Valkornům nejstarší syn.
Valkorn se zarazil a na chvíli se zamyslel. Následován svým synem pak vyrazil na jeden z balkónů. Podíval se vzhůru, zrovna když oblohou letělo hejno divokých hus. „Možná jsme se báli, že bychom zlenivěli,“ začal opatrně. „Že bychom zapomněli, jak cestovat po světě a kolik je v něm lidí, co potřebují pomoc.“

Dajte nám aspoň milión,
milión dní a milión nocí,
nech tu nie sme ako omylom

Ten den byl prodchnutý zvláštním kouzlem. Večer se zatáhlo, a když se setmělo, zaslechl každý z nich ve své hlavě hlasy bohů: „Váš čas nadešel, nebojte se a pojďte mezi nás.“
Cítili, že nebudou rozděleni, že zůstanou spolu.
Zavřeli oči.

Čas těžko někdo zastaví,
tak buďme k sobě laskaví,
vždyť nežijeme věčně

„Co se děje?“ nechápal v první chvíli Epifairos.
„Byli jsme povoláni na pomoc. Na nějakou dobu opustíme Zhamar,“ vysvětlovala Kazimíra.
„Ale pak se sem budeme muset vrátit, viď?“ ptala se Mitchiko.
„Ano,“ přikývla Kazimíra. „Jakmile si budou schopní rozumně poradit bez nás. Ovšem teď už si pospěšme.“

„Kousek dál, a já to vím,
uvidím už stoupat dým

„Takže vám bohové dali nesmrtelnost?“ ptala se s úžasem holčička.
„To není tak úplně přesné,“ usmála se Karryanna. „Řekli, že se budeme schopní probudit, dokud budou lidé potřebovat naši pomoc.“

Na nitkách dějin se schází
postavy dávných hrdinů

______________

Seznam písniček, z kterých byly převzaty úryvky (v pořadí, v jakém se objevují v povídce)

... a o mužským štěstí - Poutníci
Zítra další vlaky pojedou - Věra Martinová
Nie sme zlí - Elán
Zítra už tu nebudem - Laeg Mortemir
Slunovrat - Brontosauři
17 - Aneta Langerová
Nahá - Wanastowi Vjecy
Všechno se mění - Hana Pelcová (1. Pokémon Soundtrack)
Ruce - Hop Trop
Moudřejší než noc - Anna K
Nejlepší přátelé - Petr Kolář (1. Pokémon Soundtrack)
O láske - Elán
Není nám už sedmnáct - Petra Janů
Amerika - Lucie
Zítra ráno v pět - Jaromír Nohavica
Protestsong - Daniel Landa
Báje v nás - Laeg Mortemir
Strom života - Arakain
Rychlost - Vynález Zkázy
Hejno včel - Brontosauři
Spomienky na budúcnosť - Iné Kafe
Poslední legionář - Aleš Brichta
Ztracená země - Klíč
Děkuji - Karel Kryl
Síť - Divokej Bill
Nič nie je isté - IMT Smile
Dohrála hudba - AG Flek
Správne žiť - No Name
Drobná paralela - Chinaski
XY - Desmod
Topné období - Zdeněk Svěrák a Jaroslav Uhlíř
Tisíc mil - Waldemar Matuška
Výlet do bájí - Aleš Brichta

Povídkou bych ráda podpořila projekt Lety Divokých hus. Nadace Divoké husy podporuje rozvoj a činnost menších neziskových organizací, zejména prostřednictvím zdvojování výtěžků benefičních akcí. Budete-li chtít Divoké husy podpořit, pošlete SMS ve tvaru DMS HUSY na číslo 87 777.



Na základě této povídky jsem odeslal/a DMS nebo příspěvek na účet
(klikněte pouze v případě, že je to pravda)

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Fandom teda neznám, tak mi

Fandom teda neznám, tak mi asi spousta věcí unikla, ale je to takové příjemně melancholické a přijde mi, že to dokonale evokuje lety divokých hus... Díky!

To je skutečně podivuhodné.

To je skutečně podivuhodné. Sága vyprávěná v záblescích. Myslím, že bych si někdy ráda přečetla i to, co se odehrálo mezi nimi.

střípkovatost <3

taky si nejsem jistá pointou, a tak ji nehledám a užívám si tu střípkovatost, která je kouzelně (ne)pospojována úryvky písniček
momenty z neznámého příběhu oživené známými melodiemi dávají najednou smysl
tleskám

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.