Půlnoční výhybka

Název: Půlnoční výhybka
Fandom: Harry Potter + utajený
Přístupnost: bez omezení
Shrnutí: Mladý britský kouzelník vyráží na zkušenou do nebezpečného zahraničí.
Prohlášení: Svět patří napůl J. K. Rowlingové a napůl... mi taky nepatří.
Poznámka: Za námět tohoto crossoveru vděčím sestře, která má občas nebezpečně inspirativní nápady.

Pokud se vám povídka líbila, pošlete prosím DMS projektu Pomozte dětem Nadace rozvoje občanské společnosti http://www.nros.cz ve tvaru DMS KURE na číslo 87 777.

Mark Grey si byl dobře vědom toho, že generační propast může někdy dosahovat rozměrů Mariánského příkopu. Pradědův svět tvořilo přítmí rodinného sídla a ticho, které dokázal narušit každý neopatrný krok mimo bezpečné parkety a schody. Na to, co bylo za okny domu, neměl nohy, děkuji pěkně. Poté, co mu lékouzelník předepsal procházky, začal venkovní svět vnímat jako osobního nepřítele.
Mark měl podezření, že se někdy během měsíců jeho studia v Bradavicích pradědeček mohl stát obětí upíra. Zatuchlost a šero v domě by tomu napovídaly.
„Vypadá to na bouřku. Zlobí mě pravé koleno. Něco se přižene, dej na mě.“
„Pradědečku, na nebi není ani mrak. Kdyby ses podíval z okna. Nebo šel na chvilku ven...“
„Vidím, že chceš dědit,“ usoudil praděda se zadostiučiněním stran odhalení rodinných spiknutí.
Mark si povzdechl: „Já ti ty mudlovské detektivky neměl dávat.“

Měl raději investovat do cestovatelských průvodců. Třeba by se pradědovi zachtělo vyrazit do nějakého exotického ostrovního ráje, zatímco by Mark zápolil kdesi ve Skotsku se starobylými runami a spolužáky, kteří mu vtipně říkají „Nazdar, Grape.“
(Je neuvěřitelné, jak si od dob středověku všichni zapamatovali, že jejich rodina měla kdysi monopol na dovoz kouzly posíleného vína do staré dobré Anglie.
Změna jména v 17. století nepomohla, ani změna erbu z vinného hroznu na nicneříkající šedé pole v 19. století, a to jen kvůli epizodě, kdy se speciální omamný soudek z Burgundska dostal do rukou jakési slečny Boleynové.)
Navíc by teď třeba pradědeček nebyl přesvědčený, že jede na studijní výměnu do Afriky.
Kdykoli se jejich hovor stočil na téma odjezdu, Mark byl fascinovaný tím, že přestože v podstatě vedli souvislý dialog, pohybovali se v zakletém kruhu.

„Do takové ciziny?“ užasl praděda, když mu Mark radostně zamával přijímacím dopisem před nosem. „Vždyť tam mohou být... různí živlové.“
„Pradědečku,“ zoufal si Mark. „Posledních sedm let jsem strávil v Bradavicích. Zažil jsem rok s Umbridgeovou. Přežil jsem Carrowovy. A Voldemort –“ Pradědeček sebou trhl, ale snažil se dělat, jako by nic – „se nám promenoval po nádvoří školy. Myslím, že na ně hned tak někdo nemá.“
„A teď si představ, co číhá tam kdesi,“ mávl praděda rukou ke vzdálenému obzoru za oknem, které Mark ráno troufale pootevřel, aby v salónu trochu vyvětral.
Mark se zadíval směrem, kterým ukazovala starcova kostnatá ruka.
„Tam kdesi číhá Wales.“
„Přesně,“ nenechal se rozhodit pradědeček.

Na jednu stranu Mark pradědečka chápal, na druhou stranu z něj lezl po zdi.
„Tak se prostě sbal a vypadni z domu. Věk na to máš,“ řekl mu David Macmillan u piva. „Měl by být rád, že víš, co chceš.“
„To zní, jako bys to nevěděl,“ odpověděl Mark.
„Hm,“ zakoulel očima David, „poslední dobou mám pocit, že ať dělám, co dělám, tak vždycky budu mladší brácha toho Macmillana, jak bojoval v Bradavicích a zná se s Harrym Potterem.“
„Stejně bych byl radši, kdyby mi tu cestu odkývl.“
„Tak na rodinu!“ připil mu David.

Mark měl o svém budoucím povolání jasnou představu, už když prvně prošel s mámou, tátou a Perditou přepážkou na nástupiště 9 a ¾ a zůstal vyjeveně hledět na lokomotivu. Byl to ten nejúžasnější pohled na světě. Z komína jí stoupal dým, přesně jako to vídal na obrázcích v knížkách. Hlavou se mu začala honit kouzelná slova píst, dýmnice, listová pružnice a zdrž.
Celé to bylo jako sen: pobíhající studenti, pobouřené houkání sov, průvodčí sfukující saze z čepice...
Mámina ruka ho hřála na zádech a tátova mu rozčepýřila vlasy.
„Tak čau, ne?“ šťouchla do něj Perdita, která v levé ruce držela kufr a vypadala po prázdninách obzvlášť pihovatě.
„Čau, Perdo,“ vyplázl na ni jazyk Mark.
Táta je pohotově rozehnal a pomohl sestře s kufrem k vlaku.
„Počkej, za dva roky pojedeš do Bradavic taky,“ řekla Markovi mamka, když se vydali za nimi.
To by si taky Mark vyprosil. Chtěl vidět, co všechno ten úžasný vlak dokáže. Lokomotiva doslova sálala energii, kterou jako by Mark cítil v konečcích prstů.
Když si celou scénu vybavil o pár let později, ucítil v břiše zvláštní mrazení, přestože to byla vzpomínka slunečná a hřejivá jako ruka na jeho zádech.

„Kdo to kdy slyšel, aby britští máginženýři jezdili na zkušenou kamsi...“ mumlal dotčeně praděda.
„Do Evropy? Asi od 18. století,“ pokrčil rameny Mark. „Na Kontinentu i v zámoří studovali přední kouzelničtí vědci. Například,“ začal vypočítávat, „Peter Watt, Hermés Hopkins,...“
Pradědu probudilo vlastní zachrápání.
„Chm,“ zachmuřil se a poškrábal se na bradě hlavičkou hole. „Není to, jak tam je ta válka?“
„Ne. Válka tam už přes půl století není.“
Pradědeček se zamyšleně zahleděl na pléd na kolenou.
„Je to vedle Polska a Německa,“ napomáhal mu Mark, aby nestihl znovu usnout.
Německo byl očividně dobrý záchytný bod.
„No, to jestli chápeš jako bezpečnou zónu...“ zamručel pradědeček a podíval se na Marka.
„A nekoulej očima,“ napomenul ho ťuknutím hole do kolena.
Mark mu reflexivně skopl pléd.
„Promiň.“

Pradědeček nosil černou, ale prý si na ni nehodlal zvykat. Při těch slovech se na Marka zvláštně zadíval.
„Těší mě, že nebudeš Bystrozorem,“ zachraptěl. „Měli jsme jich v rodině dost.“
Marka znepokojovala představa, že opravdu a zcela vážně musí přežít, protože kdo by jinak dohlížel na to, aby praděda nepropadl upírství s konečnou platností.
„Neměl by ses vracet do té zpropadené školy.“
Mark zavrtěl hlavou: „Ale to bychom se dostali do problémů.“
„Na to jim kašlu.“ Klouby pradědečkových rukou zbělely, jak tiskl opěradla křesla. Působily ještě záhrobnějším dojmem. „Nenechám je, aby mi zmrzačili jediného...“
„Pradědečku,“ řekl Mark, „já se tam vrátím. Dám na sebe pozor, přísahám. Ale... jinak by Carrowovi vyhráli.“
Pradědeček svraštil obočí. Mark pokrčil rameny, čímž trochu ubral na hrdinském patosu, pokud se nějaký v salónu tou dobou vyskytoval.
„Pořád máme ve sklepě dost archivního římského vína,“ změnil praděda opět radikálně téma.
„Pradědečku...“ Co na to říct?
„Pokud by Smrtijedi měli mít velké důvody k oslavám,“ pokračoval zasněně pradědeček, „myslím, že bych jim mohl dodat pár beden Svaté Lukrécie.“

Když si Mark balil kufr, objevovali se v pravidelných intervalech domácí skřítci se vzkazy z přízemí. Pokaždé, když za dveřmi zaslechl dusot drobných nohou, vybavil si v duchu pradědovo okřídlené „A nekoulej očima.“
„Mladý pane, starý pán vám vzkazuje, že nemáte zapomenout na to pečené kuře v kuchyni,“ sdělila Markovi skřítka Tibby.
„Ehm, dobře.“
Markovi se konečně podařilo srolovat plášť i montérky tak, aby nezabíraly půl kufru, a byl na sebe patřičně hrdý. Kuře mu závažně narušovalo koncepci.
Ještě provaz k zajištění Brunhildiny klece. Praděda by ho zabil, kdyby o sobě nepodával pravidelné zprávy, a Mark očekával stejně zodpovědný přístup od pradědy.
Alespoň, že se praděda nechal přesvědčit, že tam venku za Kanálem jsou jen draci a lvi a Francouzi. Tedy oni tam byli, ale nechystali se na Marka vrhnout, jakmile opustí rodnou hroudu.
Mark mu taky vysvětlil, že lepší místo pro výuku máginženýrství a údržby magických strojů nenajde. Ředitel je slavný máginženýr, stejně jako jeho matka a děd.
Přisupěl další skřítek, Vili.
„Mladý pane, starý pán vám posílá tohle,“ podal mu obří plátěnou tašku.
Byla napěchovaná mýdlem a toaletním papírem.
„Starý pán si nebyl jistý, jestli ho tam mají.“
Mezitím dorazila Polly, skřítka, která nosila do domu letáku jakéhosi SPOŽÚSu. „Pan Edward se ptá, jestli jste tou Českou republikou nemyslel Československo.“

Lokomotiva se hnala pod kanálem La Manche.
Mark nedočkavě čekal na okamžik, kdy se dostanou na pevninu, stočí se východním směrem, naberou rychlost a cvak!
Zkušení máginženýři načasovali cestu, která vyžadovala za a) úplněk a půlnoc (v odpovídající časové zóně). Do toho bylo nutné za b) zabránit kolizi s ostatními spoji a k tomu za c) sehnat někoho, kdo ve správnou chvíli bude schopný vyslovit krkolomné exotické zaříkadlo. Mark a ostatní adepti máginženýřství si vyzkoušeli vytvoření ochranného pole kolem vlaku, aby ho nezachytily mudlovské zraky a přístroje. Historická lokomotiva řítící se rychlostí, o níž by se TGV mohlo nechat zdát, která zničehonic zmizí uprostřed francouzských luk, by mohla vzbudit nezdravý zájem.
Mark si cestu vyloženě užíval. Rytmické pohupování a vrnění vlaku pod nohami, divoce se míhající krajina, poskakování tašky s toaleťákem nad hlavou. Jen Brunhilda vypadala v kleci nespokojeně.
Konec cesty už bylo jiné kafe. To bylo poprvé, kdy měl Mark zůstat v cizině celé měsíce. Za předpokladu, že ho nepošlou šupem, potupně přenášedlem zpátky do Anglie.

„Hej, Greyi,“ zavolal na něj do chodby Thomas, adept máginženýrství z Belfastu, „blížíme se k výhybce.“
„Jasně, díky.“
Mark rychle zapadl za ním do kupé. Sedl si, chytil se opěradel a zapřel se nohama o podlahu.
Mark doufal, že čaroděj, co právě v lokomotivě předčítá zaklínadlo, má dobrou výslovnost, Thomas na tom byl nejspíš stejně. Když si představil, že by skončili kdesi v Severním moři nebo uprostřed Dunaje...
Výhybku Mark pořádně nezahlédl.
Vtom přišlo lupnutí, trhnutí a škubnutí, které Marka natlačilo na opěradlo.
Pak souprava prudce zahnula.
„Jsme na jiné koleji,“ pomyslel si Mark a pustil se držadla u okna.
Vlak začal zpomalovat. Zaskřípěly brzdy a vagón se začal otřásat. Mark se díval na černé koruny stromů a světla domů rozesetá v dálce. Pak je pohltila tma.
Lokomotiva se zasyčením vypustila páru, jako by si oddechla po dobře vykonané práci.
Mark poněkud nejistě vystoupil společně s ostatními mladými čaroději, a hele! se dvěma čarodějkami, na nástupiště před opuštěným nádražím. Osvětlená byla jen veranda stanice, hrdá cedule s cizokrajně vyhlížejícím jménem stanice a hodiny, jejichž ručička se se zlověstným cvaknutím pohnula.
V přízračném světle nádražních lamp stála temná postava.
V Markovi hrklo. Ten muž, který si je měřil přísnýma tmavýma očima, mu připomněl někdejšího bradavického učitele lektvarů a ředitele, až na ty komisní brýle a mudlovský společenský oděv. Muž si prohlédl shromážděnou mládež a představil se hlubokým hlasem: „Vítám vás. Jsem kouzelník Zababa...“
Oči kouzelníka Zababy spočinuly přímo na Markově tváři a Mark zažil krátký, ale zpropadeně intenzivní okamžik šílené paniky. Co když pradědeček řediteli poslal velice zdvořile formulovaný výhružný dopis spolu se zaprášenou lahví z rodinného sklepení?


Na základě této povídky jsem odeslal/a DMS nebo příspěvek na účet
(klikněte pouze v případě, že je to pravda)

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Jéé, ale Zababa by byl

Jéé, ale Zababa by byl naprosto dokonalý vyučující! Ten by zahanbil i Snapea:o)

Já si myslím. Studenti by

Já si myslím. Studenti by měli na celé roky o noční můry postaráno.

To je nádhera! Ty máš v

To je nádhera! Ty máš v každým odstavci vtipný námět na další povídku! Jen jsem v polovině definitivně musela přestat svačit, protože jsem se už podruhé dusila. Dialogy s pradědečkem jsou neuvěřitelné: "Vidím, že chceš dědit..." :D

Mám podezření, že se

Mám podezření, že se pradědeček stal hlavní postavou povídky, a ani nevím jak.

Íííík!

Jít na Erys s vlaky je pěkně sprosté! Ovšem povídka je úžasná celá.
Kouzelník Zababa je úžasný nápad, ale...
Pobavila mě třeba taška napěchovaná toaleťákem. Možná i proto, že před třemi lety se našim předchůdcům v Arles snažili francouzští studenti vysvětlit, jak se používá splachovací záchod.
DMS posílám (a mimochodem se červenám a stydím, protože jsem až teď zjistila, že na projektu Pomozme dětem spolupracuje NROS)

Děkuji za DMS! Přiznám se, že

Děkuji za DMS!
Přiznám se, že vazby na NROS jsem si vůbec nevšimla.
Příhoda z Arles je skvělá. Mně zase v Americe vysvětlovali existenci multikin a mikrovlnných trub :)

*ohromeník*

díky, strejdo Google (vážně, jak jsem jen mohla zapomenout na Pohádky o mašinkách?)
crossover překvapivý, zpracování zábavné (ale zároveň je někde v hloubce i moudrost)
a historické narážky <3
Harry má oči po matce a Zababa po Snapeovi 8+)

No ty bláho, napište mi někdo

No ty bláho, napište mi někdo Snapeova levobočka/hodné dvojče/ztraceného strýce Zababu!

Na Pohádky o mašinkách kdysi

Na Pohádky o mašinkách kdysi koukala celá rodina a určitě sledovali i teď. Tenhle seriál nemohl zůstat bez následků :)

No to mě nenapadlo, a přitom

No to mě nenapadlo, a přitom je to tak jasný!

Viď? Zababa mladší se tam

Viď? Zababa mladší se tam úžasně hodí.
Ale mě to taky nenapadlo.

Zababa! :D

Zababa! :D

Autorita mého dětství :)

Autorita mého dětství :)

Já snad ani žádný dětství neměla

Asi jsem jediná, kdo jen velice matně tuší, o co možná jde, protože to nikdy v životě neviděl / nerčetl. Vlastně ani nevím, jestli je to večerníček nebo knížka nebo obojí. Jsem zdrcena

U Merlina! U Libušiných

U Merlina! U Libušiných vousů! Kouzelník Zababa!
Nápad je to výbornej a postavy se mi taky líbí. Obzvlášť pradědeček. Je takovej správně nerudnej. A David Macmillan je strašně sympatickej. Zasloužil by si vlastní povídku.

Největší respekt před

Největší respekt před Zababou. Možná je vzdáleným příbuzným Prince-LLoydových.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.