Vlaštovka z Ebbakenu. Část 4.

Fandom: Budeč
Jako obvykle děkuji za betaread Aries, za zapůjčení postav Aloisii Trpkošové a za Budeč všem jejím stvořitelkám.

Budeč, jaro – začátek léta 1991

Bořkův hlas ještě dozníval v jeho hlavě, když se do něj začalo proplétat šepot a tichý zpěv přicházející z několika stran současně. Zpočátku nerozeznával žádná slova. Ležel bez hnutí a naslouchal konejšivým zvukům, dokud nezačaly dávat smysl. Kameny a zdi chodby k němu promlouvaly. Vyprávěly o dávné historii Budče, o věžích, sklepeních, chodbách, o příbězích tak starých, že připomínaly nezřetelné výjevy ze snů. A také o dlouhé linii mágů, která vedla až do současnosti. Až k němu.
Pak se melodie změnila. Zněla teď výhružně jako víření bubnů a odříkávání jmen jako vynášení rozsudku. Jména, která slyšel, mu nic neříkala, ale věděl, že patří nepřátelům a zrádcům.
A nová změna. Teď byla píseň něžná i vášnivá a jména vstupovala do Matyášovy mysli po dvojicích. Jména milenců, chlapců a dívek, mužů a žen. V různých kombinacích. V Budči může být každý sám sebou. Tím, čím je. Radčina slova mu znova zazněla v mysli tak jasně, jako by kamarádka stála vedle něho.
A čím se staneš ty?
Otázka visela v náhlém tichu.
Někdo cloumal jeho tělem. Zvedl se mu žaludek a pokusil se vyprostit z rukou, které ho držely za ramena.
Nakratičko spatřil sám sebe, jak stojí vzpřímeně v bílém rouchu uprostřed afrického pralesa a kolem hlavy mu krouží vlaštovky.
„Matyáši! Matyáši, slyšíš?!“
Zvedl těžká víčka. Neviděl nic než chvějící se stříbřitou mlhu. A oči. Starostlivě se na něj upíraly. Kulaté a hnědé. Čtyři. Něco nebylo v pořádku. Vyčerpaně zase víčka spustil.
„Co je s ním, Drahoši? Co budeme dělat?“ zadrmolil úzkostně Bořek.
Drahoš se na něj zamračil. „Zavři pusu a pomoz mi s ním!“
Vydal se po stopě svého mladšího bratra, jakmile mu neomylný liščí instinkt prozradil, že je v nesnázích. Slyšel jeho nehlasné, naléhavé volání o pomoc. Neměl žádnou radost, když se ocitl nad schodištěm, které se v zákrutech zavrtávalo pod zem, ale nezaváhal ani na chvíli. Na Bořka, sklánějícího se nad bezvládným tělem, narazil naštěstí už po několika otočkách.
Chytili Matyáše pod rameny a společnými silami ho vytáhli nahoru. Schodiště Spirálové chodby, nejtajemnějšího a nejzakázanějšího místa celé Budče, je dovedlo k malým dřevěným dvířkům. Protáhli se ven do podzemního průchodu pod nádvořím. Za nimi se ozvalo hlučné zabouchnutí. Drahoš a Bořek se polekaně otočili. Ani jednoho příliš nepřekvapilo, když po dveřích nebylo v kamenné zdi ani stopy.
Opatrně položili Matyáše na zem, aby si na chvíli odpočali. Bořek se nešťastně zadíval do bledé nehybné tváře.
„Co jste vy dva tam dole vyváděli?“ vyjel na bratra Drahoš rozzuřeně.
Bořek se nadýchl, ale než ze sebe stačil vypravit cokoliv na svou obranu, otevřel Matyáš náhle oči a zasípal:
„Už tomu rozumím.“
„Čemu?“ zeptal se nechápavě Bořek.
„Že tohle místo miluješ,“ zašeptal Matyáš a znovu omdlel.
„Co s ním děláte?“ ozval se za nimi přísný hlas.
Chodbou se k nim rázně blížila Lomélie Erwinová a černý hábit za ní vlál.

Matyáš strávil na ošetřovně dva dny, během kterých se střídavě probíral a zase upadal do těžkého spánku beze snů. Školní léčitel ho vyšetřil a usoudil, že bude v pořádku. Vidor nad ním zachmuřeně postál a pak mu namíchal hustý lektvar barvy temně žluté barvy, který musel pacient usrkávat ve chvílích, kdy byl při vědomí. Nápoj měl ohavnou hořkosladkou chuť a Matyáš ochable uvažoval, jestli jeho lék není součástí trestu. Třetího dne malátnost pominula. Den nato Matyáš stanul před zástupcem ředitele.
„Je vám známo, která místa jsou studentům přístupná, Matyáši?“
„Ano, pane profesore,“ připustil neochotně.
„Tohle bylo navíc zřetelně označené, že.“
Matyáš jenom přikývl, oči zabořené do koberce.
„Čí to byl vůbec nápad?“
„Můj,“ odpověděl bez váhání.
Profesor Michalec byl telepat a Matyáš si nedělal nejmenší naději, že by ho byť jen na okamžik obelstil. Přesto zástupce ředitele pokýval hlavou s jistým uspokojením. Nezdálo se, že mu tuhle lež příliš zazlívá.
„Bořek Vulpes naopak tvrdí, že vás tam zatáhl on. V tomto případě se přikláním spíše k jeho verzi.“ Michalec se zkoumavě se zahleděl do provinilé tváře studenta před sebou.
„Vzhledem k tomu, že mladý Vulpes v tomto školním roce nespáchal žádný vážnější přestupek, vyvázne i tak jenom s napomenutím a se školním trestem. S vámi je to podstatně horší.“ Zahloubal se do složky papírů před sebou. Matyáš si představil dlouhý seznam svých průšvihů a nervózně polkl.
„Tentokrát je to podmínečné vyloučení. Doporučuji vám držet se zpátky a do konce školního roku se soustředit hlavně na učení, Matyáši. Do ročníkových zkoušek není tak daleko, jak se vám možná zdá. Rozumíte?“
„Ano,“ odpověděl Matyáš.
Ve skutečnosti si nemyslel, že do zkoušek zbývá kdovíkolik času. Naopak. To, jak rychle se blížily, ho začínalo stále víc děsit.
S úlevou opustil pracovnu zástupce ředitele. Na chodbě ho ale čekal neznámý student v modrém hábitu se vzkazem, že s ním chce mluvit profesor Vidor. Matyáš ho sklíčeně následoval.
„Vzhledem k tomu vyloučení není vůbec jisté, že bys směl opakovat zkoušky na konci prázdnin, kdybys teď neuspěl,“ sdělil mu zasmušile Vidor. „Nehledě na to, že si vůbec nejsem jistý, jestli vydržíš do konce školního roku bez nějakého dalšího maléru.“
„Já si tím taky nejsem jistý,“ řekl Matyáš upřímně.
„Hmm. No jestli je ti to jedno…“
„Není,“ špitl Matyáš. „Já bych v Budči rád zůstal.“
„Opravdu?“ podivil se Vincent. „Tomu tedy říkám změna!“
„Jo. Ale už je možná pozdě,“ zamumlal chlapec.
Profesor Vidor zamyšleně pokýval hlavou. „Možná. Ale jestli jsi dost odhodlaný, tak to třeba dokážeš. A kdybys propadl a přesto ti odhodlání vydrželo, přimluvím se za to, abys mohl zkoušky opakovat. Pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“
„Zůstaneš tady přes prázdniny. Zavřený v knihovně nebo v mém kabinetu. A budeš se učit. Nic jiného.“
Při té představě se Matyáš mimoděk otřásl. Být zavřený přes léto? Pobyt pod střechou snášel dobře jenom v zimě, a to jen proto, že mu venku drkotaly zuby i ve dnech, kdy ostatní studenti odkládaly pláště. Ale o prázdninách? Těšil se na klidnou zahradu košířského domu, na babičku a na dědu, kterého snad už propustí z nemocnice. Poslední babiččin dopis vyjadřoval opatrnou naději.
„Já nevím,“ zamumlal nerozhodně. „To bych asi nevydržel.“ Uvědomil si, jak je Vidorova nabídka velkorysá, a rychle dodal: „Ale děkuju.“
„Jak myslíš, Matyáši.“ Profesorův hlas znatelně ochladl. „Nemůžu tě nutit. Ani nechci. Uvidíme, jak to dopadne.“

„Nakonec byl lepší, než se čekalo,“ poznamenala Lomélie. Jako praktikantka dělala zapisovatele skoro u všech zkoušek prváků a známý potížista, o kterého před několika týdny zakopla v podzemní chodbě, ji zajímal. Ještě větší zájem měla o profesora Vidora. A Matyáš byl dobré téma na zapředení rozhovoru.
„Je to chytrý kluk. Jenomže to tak úplně nestačí,“ řekl Vincent zarmouceně. Matyáš dosáhl nad očekávání dobrých výsledků v několika předmětech. V botanice a herbologii, lektvarech, přírodním léčitelství. I v jazycích si vedl celkem slušně. V několika dalších předmětech jakžtakž prolezl. A ve čtyřech propadl.
„Ještě jsem nezažil nikoho, kdo by v dějinách čar a kouzel tak plaval,“ prohlásil těsně po zkoušce profesor Tartaletka. „A já nechci po prvácích žádné zázraky! Už vůbec ne v Základech zaklínání! Ale budoucí mág, který mi uspokojivě nepředvede ani to nejprimitivnější kouzlo? Ten hoch je k ničemu, naprosto k ničemu!“
„Smutné na tom je, že pro něj to skoro jistě znamená konečnou,“ svěřil Vidor Lomélii své obavy. „Na opakování ročníku je prostě příliš starý. Zkoušky by opakovat mohl – nakonec všichni vidí, že se v poslední době docela snaží – ale já nevěřím tomu, že se sám o prázdninách přinutí k nějakému učení. A doma nemá nikoho, kdo by mu pomohl.“
Matyáš si myslel totéž. Do konce června necelé zbývaly dva týdny, ve vyšších ročnících zkoušky pokračovaly, ale prváci se už těšili z volnějšího režimu a zkráceného vyučování. Všech se zmocnila rozjařená předprázdninová nálada. Jen Matyáš se sklesle ploužil, ještě uzavřenější než obvykle. I Radce, která se ho snažila povzbudit, odpovídal jednoslabičně. Nakonec to vzdala. Atmosféra porážky se táhla za Matyášem jako stín.
„Takže příští rok bez tebe, Zabijáku?“ zeptal se Jindra škodolibě. „Nemůžu říct, že mi budeš kdovíjak chybět.“
„Dej mi pokoj!“ zavrčel Matyáš. Nerozhodně se díval na hromádku učebnic na svém stolku. Odveze si je s sebou? Nebo bude lepší všechno vzdát rovnou, odnést je do budečského antikvariátu a prodat?
„Tobě chybět nebude,“ navázal na Jindru Vráťa. „Ale liška jeho odchod určitě obrečí!“
Matyáš se na Vráťu varovně zamračil.
„Co myslíš? Bude Radka brečet? Že skončí vaše – váš vztah?“ zeptal se Jindra Matyáše s předstíranou vážností.
Starší chlapec na něj několik vteřin mlčky zíral a pokoušel se ovládnout. „Za prvé ti do toho nic není,“ odpověděl nakonec nevrle. „A za druhé, Radka je kamarádka, ty debile!“
„Radka nebude brečet. Ani liškomágové nejsou tak tupí, aby je zajímal blbeček, který prolítne u zkoušek už v prváku “ usoudil rozvážně Vráťa.
Rychlost, s jakou se Matyášova pěst ocitla v jeho obličeji, překvapila všechny tři.
Vráťovy ruce vylétly k nosu. Mezi sevřenými prsty začala protékat krev.
Matyáš chvíli strnule stál. Pak se otočil a vyběhl z chatky. Jindra za ním cosi volal, ale Matyáš ho neslyšel. Ani nechtěl slyšet.
Jediné, co chtěl, bylo zmizet.
Co nejrychleji. A pokud možno úplně.

Nevěděl, kam běží. Ani kudy. Když se konečně zastavil, byly kolem něho jen stromy a pod nohama měl borůvčí. Netušil, jestli je ještě na pozemcích školy nebo zda se mu nějakým tajemným způsobem podařilo Budeč opustit. A není to jedno? Unaveně si pomyslel, že nedovolené opuštění školy nemůže k celkovému součtu jeho problémů nic přidat. Definitivní tečku za svým studiem budečské škole už udělal. Pěstí.
A co dál? Vrátit se zpátky domů, dívat se na zklamání v očích babičky, která má starostí už tak dost? Čekat na návrat roztrpčených rodičů? Ti už vůbec nestáli o další trápení se svým problémovým synem. A vlastně – stáli vůbec o něj? Odjeli do Afriky a nechali ho tady jako nadbytečnou přítěž.
A pak – nějaká jiná škola… Noví učitelé, noví spolužáci. Další nepřátelé. A učivo, které teď už vůbec nemá šanci zvládnout.
Nedovedl si představit, že by se vrátil zpátky do obyčejné školy.
Bezmyšlenkovitě se loudal lesem. Neměl nejmenší ponětí, co by měl dělat. Srdce v hrudi mu prudce bušilo a připadalo mu těžké k nesnesení. Když se mezi stromy objevilo volné modré nebe a on došel na pokraj kamenitého srázu, otočil se zase zpátky. Nerozhodně ušel několik desítek metrů a pak se vrátil. Zoufalý nápad se zavrtal do jeho mysli jako červotoč.
Došel znovu až na okraj, ale nepodíval se dolů. Namísto toho zvedl hlavu k obloze. Nad hlavou mu kroužily vlaštovky, volné a bezstarostné. Ještě že ony jsou v bezpečí, pomyslel si. Alespoň v tomhle koutě světa.
Přesto se mu srdce sevřelo touhou po místě, kde strávil dětství.
Pohlédl do propasti, na rozeklané kameny hluboko pod sebou. Představil si, jak na nich leží jeho rozbité tělo. A v něm žádná mysl obtížená starostmi. Ještě jednou se pokusil najít nějaké jiné řešení, ale vyčerpaný mozek nenabídl žádné, které by nezahrnovalo další hořkost, ponížení a zklamání v očích těch, kteří mu byli ochotni důvěřovat.
A tentokrát za to může jen on sám.
„Je mi to moc líto,“ zašeptal do prázdna nad propastí.
Rozpřáhl ruce ve smutné nápodobě ptačích křídel a naklonil se nad propastí.
Vlaštovky opisovaly rychlé kruhy a jejich čiřikání bylo téměř ohlušující.
Kdybych nekašlal na školu, bleskla mu hlavou trpká myšlenka, možná bych věděl, jak se proměnit ve vlaštovku.
Být svobodný. Připojit se k hejnu. Nebýt sám.
Zavrávoral a v panice se snažil najít rovnováhu. Začal přepadávat dolů, pomalu, s neurčitým pocitem, že vzduch kolem něj náhle zhoustl.
Pak ho kdosi uchopil za ramena, strhl zpátky a otočil. Vzápětí neznámý zachránce Matyáše prudce uhodil otevřenou dlaní. Matyáše začala pálit tvář a do očí mu vhrkly slzy. Zároveň se ho zmocnil téměř absurdní pocit vděčnosti.
„Taková pitomost,“ zasípal mužský hlas. „Co si myslíš, že děláš?“
Matyáš se pokusil zaostřit přes slzy na mužovu tvář. Pronikavé oči. Hnědé a kulaté. Znepokojivě povědomé. Tričko, džíny, zrzavé vlasy a netrpělivý výraz.
Neznámý si na oplátku prohlížel jeho. Vytáhlý kluk v zeleném hábitu, oříškové oči, tmavovlasý a očividně nešťastný. Znak jestřába na medailonu. Příliš starý na prváka – ale přesto…
„Do kterého ročníku chodíš?“ houkl na rozklepaného chlapce.
„Do prvního,“ vypravil ze sebe student.
„Ty jsi Matyáš, co?“
Chlapcův vyděšený pohled ho přiměl dodat na vysvětlenou: „Děcka mi o tobě vyprávěla.“
Matyáš si to chvíli rovnal v hlavě. Ještě jednou si muže pozorně prohlédl.
„Vy jste pan Vulpes?“ zeptal se pak váhavě.
„Trefa. Evžen Vulpes.“ Natáhl k Matyášovi ruku a ten ji opatrně stiskl.
„Chtěl jsi skočit dolů, nebo co?“ Evžen pohodil hlavou k propasti.
„Já nevím. Asi jo,“ zamumlal Matyáš nezřetelně.
Zrzavý liškomág tiše zavrčel. „Taková pitomost. Mám chuť ti vlepit ještě jednu.“ Matyáš na něj obezřetně pohlédl. Nepokusil se ale utéct ani se nijak obhajovat.
„A máš k tomu nějaký důvod?“
„Jo,“ přitakal Matyáš.
Odpovědí mu byl nevěřícný povzdech.
„Tak povídej!“ vyzval ho Evžen. Shodil na zem tlumok, který dopadl na zem s těžkým bouchnutím, jako by byl plný kamenů – což také byl. Pohodlně se usadil na jehličí a velitelsky ukázal před sebe. Matyáš se nerozhodně svezl na zem také. Zpočátku těžce hledal slova, ale postupně se rozpovídal. Bylo překvapivě snadné svěřovat se tomu cizímu muži v lese. Semlel všechno dohromady: školu, Afriku, rodiče, spolužáky. Evžen ho nepřerušoval, jen občas tiše odfrkl nebo lehce zavrčel.
„Byl jsem naštvanej a on do mě rejpal. Tak jsem ho praštil. Možná – možná jsem mu zlomil nos. Tekla mu krev,“ zakončil Matyáš své vyprávění. V hrdle měl sucho. Cítil se unavený a podivně lehký. Neuvědomoval si plynutí času, ale mluvil bez přestání skoro hodinu.
„Jak do tebe rejpal?“ zeptal se Evžen.
Matyáš pokrčil rameny. „Dělal si srandu z toho, že jsem prolítl. A taky šlo o… o jednu holku.“
Několik minut seděli mlčky.
„To, že někomu teče krev z nosu, ještě neznamená, že ho má zlomený,“ prohlásil Evžen rozvážně. „A i kdyby, pořád to není důvod jít a zabít se. Ani propadnutí u zkoušek. Dokonce ani vyloučení ne.“
„A všechno najednou?“
„Všechno najednou ti může způsobit maglajz v hlavě, ale doufám, že takováhle pitomost tě napadla naposledy. V posledních letech už jsem viděl víc mrtvých lidí, než bych si přál. Nebýt vlaštovek, našel bych mrtvýho tebe. Další zbytečná smrt!“ přísně se na Matyáše podíval.
„Vlaštovek?“
„Ano. V životě jsem je neslyšel dělat takový rámus. Vyváděly jak pominuté, přesně na místě, kde jsem tě našel.“
Matyáš se pousmál. Pak zachytil Evženův přísný pohled a úsměv mu tváře zmizel.
„Pokud tomu dobře rozumím, ten tvůj profesor ti nabídl možnost, jak se na zkoušky připravit, a tys ji odmítl?“ zeptal se liškomág.
„Hmmm.“
„To byla taky pěkná hloupost.“
„Já vím,“ přisvědčil Matyáš smutně.
„Chováš se jak malej,“ vyjel na něj Evžen. „Zahráváš si smrtí, jako by měla zpětný chod. Člověk se může dostat do situace, kdy má smysl umřít – kdy to znamená věnovat život někomu jinému…“ Evženovy oči se rozostřily, jako by se díval někam do minulosti, za okamžik je ale zase soustředěně upíral na Matyáše. „Tohle ale není ten případ. Nejsi už děcko. Postav se svým malérům čelem. Lehké to nebude, ale pořád je to stokrát lepší než se roztřískat o kameny na dně propasti. Rozumíš?“
„Jo, myslím, že jo,“ přikývl Matyáš. Najednou se to zdálo možné. Vrátit se a čelit následkům. Nepříjemné, ale možné.
„Nwata akwo na azu amaghi na ije di anya,“ zašeptal.
„Tos řekl moc pěkně,“ poznamenal Evžen, „ačkoliv ti nerozumím ani slovo.“
Chvilku na sebe zírali a pak se oba rozchechtali. Chlapcův trochu hysterický smích Evžena uklidnil. Dneska už Matyáš nikam skákat nebude. A zítra… snad taky ne.
Začal se sbírat ze země. „Přeložíš mi to?“
Dítě, které se nese, nepozná, jak daleká je cesta. Říkával mi to… jeden starý přítel. Je to přísloví. Africké.“
„Chytré přísloví,“ přikývl Evžen. „Tak pojď. Je načase, aby ses vrátil. Tahle cesta dlouhá nebude… i když, jak se to vezme.“
„Jenže já nevím, jak se dostat zpátky. Nevím ani, jak jsem se dostal sem,“ namítl Matyáš.
„Ne? Zajímavé.“ Evžen si s heknutím hodil tlumok na ramena a ušklíbl se. „Před lety jsem se dokázal vytratit z Budče, když jsem měl být uvnitř. Uvidíme, jestli to půjde i naopak. A dneska je slavnost, ne? Všichni budou na hlavním nádvoří.“
„Slavnost?“ opakoval nechápavě Matyáš. Pak si uvědomil, o čem Evžen mluví. Slavnost letního slunovratu. Ve své dokonale neslavnostní náladě ji úplně vypustil z hlavy.
Evžen chytil Matyáše za ruku a levici strčil do kapsy, kde zachřestily další, drobnější oblázky. Vzápětí byli oba pryč.
Veverka, která je pozorovala ze smrkové větve, leknutím upustila šišku.

Matyáš pospíchal přes liduprázdné vnější nádvoří. Slunce se teprve klonilo k západu, i když už bylo pozdě. Nejdelší den v roce. Večer, kdy i nejmenší děti směly jít spát mnohem později než obvykle.
Udýchaně proběhl bránou na hlavní nádvoří, které bylo plné lidí. Vůně lipových květů se mísila s kouřem z hořícího dřeva. Ani vlaštovky se ještě neuložily ke spánku. Míhaly se nad hlavami studentů a profesorů a vzrušeně čiřikaly.
Ředitel se teprve chystal slavnost zahájit. Matyáš s krkem staženým úzkostí zaujal své místo v kruhu, připravený na to, že se k němu obrátí všechny pohledy a Vráťa natáhne obviňující prst. Ale jeho pozdní příchod vzbudil jen malou pozornost. Radka se na něj usmála, profesor Tartaletka káravě svraštil obočí a Vidor se na něj podíval tak, jako by viděl až na dno jeho duše a věděl naprosto přesně, co Matyáš do této chvíle prováděl. Uhnul očima a vyhledal v davu Vráťu. Pozorně si prohlédl jeho obličej. Nos vypadal normálně. Možná malinko oteklý, ale určitě ne zlomený. Vráťa zachytil jeho pohled a zamračil se. Pak mu nenápadně ukázal ruku sevřenou v pěst. Matyáš přejel očima shromážděné profesory a tázavě se na Vráťu zadíval. Jeho nevrlý spolubydlící téměř neznatelně zavrtěl hlavou a znovu mu ukázal pěst. Vyřídíme si to mezi sebou.
Matyáš přikývl a ulehčeně vydechnul. Vráťa nežaloval. A zdálo se, že Matyášovy odpolední nepřítomnosti si nikdo nevšiml. Je možné, že mu to projde? Vzpomněl si na okamžik, ve kterém se nakláněl nad srázem, a na zádech ucítil krůpěje studeného potu. Připadalo mu, že od té chvíle už uplynuly týdny, a ne sotva hodina. Kdyby se tam Evžen Vulpes neobjevil… Matyáš polkl a uvědomil si, že z něj profesor Vidor stále nespouští upřený pohled. Zřejmě přece jen bude muset něco vysvětlovat.
Náhle z něj Vidorovy oči sklouzly a obrátily se vzhůru, stejně jako oči všech ostatních. Z oblohy, jejíž barva se postupně měnila ze světlounké na temně modrou a na západě přecházela do tyrkysové a zelené, se snesl tmavý, rychle se přibližující stín: jestřáb, který prudce vletěl mezi poletující vlaštovky. Magická ochrana nepustila dravce pod úroveň budečských věží a vlaštovky se v rychlých kličkách spouštěly dolů, do bezpečí. Znechucený jestřáb naposledy zakroužil nad věžemi a zamířil pryč.
Jedna z nejmladších vlaštoviček - loni ještě ptáče, které poprvé zamířilo přes moře - na jestřábův nepodařený útok přece jen doplatila. V panické touze uniknout před nebezpečím se střemhlavým letem pustila dolů, pak se prudce obrátila a narazila do jednoho z oken v horním poschodí. Černá křídla se zatřepotala v marném pokusu nalézt ztracenou rovnováhu, ozval se další úder malé hlavičky o sklo, ptačí tělo se několikrát otočilo ve vzduchu a bezvládně dopadlo na nádvoří.
K Matyášovým nohám.
Ticho, které se rozhostilo okolo, bylo téměř úplné. Rušilo je jen praskání hořícího dřeva. Obloha potemněla a nádvořím se prohnal závan větru, který navzdory přicházejícímu létu mrazil až do morku kostí.
Matyáš se sehnul a sebral bezvládnou vlaštovku ze země. Ptáček byl také tichý. Hlavička nakloněná ke straně, malé srdce němé.
Ozvalo se nespokojené mumlání. „Nenechte ji Zabijákovi,“ vypískl tenký dívčí hlas. Zvuky k Matyášovi doléhaly zdálky, jako by byly utopené v husté mlze. Ale slova Vincenta Vidora uslyšel jasně.
„Nechte ho být!“
Matyáš zvedl oči od nehybné vlaštovky na své dlani. Profesor na něj povzbudivě kývnul.
„Jen do toho!“
Přikývl, přikryl vlaštovku pravicí a zvedl obě ruce vzhůru.
Představ si ji, jak letí. Soustřeď se a nech to, co žije v tobě, ať pronikne tělem i ptačí duší. Dej jí svoji sílu. Onyemachiho hlas šeptal v jeho uších. Po jeden děsivý okamžik propadl pocitu, že v něm žádná síla není, že z něj události toho dne vysály všechnu sílu. Ale oživující slova splynula z jeho rtů s překvapivou lehkostí. A ptačí duše odpověděla na jeho volání. Usmál se, když ucítil v obou rukou lehoučký pohyb a nesmělé tepání. Prudce rozevřel své dlaně a vlaštovka vyletěla vzhůru.
Desítky párů očí sledovaly její let pod krov školní budovy. Znovu se rozjasnilo a vítr utichl. Ozval se hovor a ulehčený smích.
„No vida,“ zamumlal profesor Tartaletka k Vidorovi. „Tak přece jenom něco umí.“
„To ano,“ přitakal Vidor. „A nejlíp ze všeho se umí dostat do průšvihu.“
„Jen mu zkuste trochu věřit, pane kolego. Třeba nás všechny jednou překvapí,“ zopakoval mu Tartaletka ironicky jeho vlastní slova. Vidor se na něj zašklebil.
Na nebi se konečně objevila první hvězda a ředitel školy prohlásil slavnost za oficiálně zahájenou.
Později toho večera se Vincent Vidor s Lomélií vydali oddělit od davu veselících se studentů prváky a druháky a poslat je na kutě. Nikdo z nich to nepotřeboval víc než Matyáš. Kolena se mu klepala vyčerpáním a oči ho pálily. Doufal, že si Vráťa dá říct a nechá vzájemné vyřizování účtů na jindy. Po ničem jiném netoužil, než zalézt do postele a vychutnat si úlevu spánku. Když ho Vidor chytil za rameno a požádal ho, aby ještě chvíli počkal, než ostatní zmizí v chatce, unikl mu lehký povzdech.
„Nezdržím tě dlouho,“ prohodil profesor, který si všiml jeho únavy. „Ale někdy později budu chtít slyšet, co jsi tohle odpoledne prováděl. Všechno a popravdě.“
„Ano, pane profesore,“ hlesl Matyáš nešťastně.
„Čistě pro mou informaci,“ dodal Vidor.
Napětí v Matyášově tváři povolilo.
„Pane profesore?“ zeptal se váhavě, když se Vidor chystal odejít.
„Ano?“
„Říkal jste… že když neudělám zkoušky, mohl bych tady zůstat přes léto. S vámi. Učit se…“
„No ano,“ pokýval Vidor hlavou. „Odmítl jsi.“
„Já vím. Tenkrát… nebyl jsem na to připravenej.“
„A teď jsi?“
„Myslím, že jo. Jsem.“
Vincent Vidor si ho chvíli zkoumavě měřil. Pak se usmál.
„Tak dobře, Vlaštovko. Moje nabídka stále platí. Ale lehké to nebude. Nečekej žádnou procházku růžovou zahradou – a když, tak pořádně trnitou!“
Matyáš se zazubil. Zvony na budečských věžích začaly odbíjet půlnoc, dlouhý den končil a on náhle s naprostou jistotou věděl, že zkoušky udělá.
Že může dokázat cokoliv, co si zamane.
Když se před tím bude moci pořádně vyspat.

Konec 4. části

Evžen, Drahoš, Bořek a Radka Vulpesovi patří Aloisii Trpkošové a v této povídce účinkují s jejím svolením. Profesor Michalec také není můj, prý je kolektivním dílem, takže tímto kolektivu děkuji.

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Konečně je to tady!

Konečně je to tady!

Nádhera...

Ještě lepší než jsem doufal...
Já věděl, že je to nesežvejká. Opravdu jsem se bavil, liškomágové dokonalí a Evžen jako živý. Mimochodem, jak Evženovi nejde vo kejhák, tak je snad ještě lepší :)
Už se těším na další kousek.

P.S. veverka! :)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.