Vlaštovka z Ebbakenu. Část 5.

Fandom: Budeč
Za betaread opět děkuji Aries.

V této části se příběh potkává s realitou; historie projektu Ebbaken Swallows je fantastičtější než cokoliv, co bych byla schopna si vymyslet. Kromě jistého časového zhuštění jsou události ponechány beze změny a odpovídají skutečnosti, včetně té historky o tajemném zmizení vlaštovek v roce 2003 a obvinění Pierfrancesca Micheloniho z jejich krádeže a převezení do Itálie. Informace jsou převzaty zejména z těchto stránek - úžasný příběh, vřele doporučuji.
Více informací o krutikvětu drsném a jeho působení můžete najít zde .

Ebbaken, zima 2004/2005

Blížily se Vánoce. Doba studeného větru, plískanic, deště smíchaného se sněhem. V horách možná paprsky vycházejícího slunce něžně hladily bělostné pláně a barvily je do růžova, ale zimní Prahu měl Matyáš spojenou jen s umrtvující kalně šedou oblohou a všepronikajícím chladem, který ho roztřásal navzdory několika vrstvám oblečení.
Jenomže teď nebyl doma, ale zpátky v Africe. Skoro tomu nemohl uvěřit. S rozkoší se nadechl vlhkého horkého vzduchu a zavrtěl bosými prsty v prohřátém hnědooranžovém prachu. V Onyemachiho novém příbytku nebyla žádná podlaha. Když kouzelníka loňské zimy přinesli z lesa, odmítl se vrátit do svého domu. Jeho synové mu na okraji vesnice postavili přístřešek, otevřený směrem k travinám a horám za nimi.
Matyáš kouzelníka navštěvoval každý večer a pomalu si zvykal na jeho novou podobu, na tvář a tělo muže, kterému ještě nebylo ani padesát let a přesto měl vzezření starce.
„Nelekni se, Matú,“ zašeptal Matyášovi Onyemachiho nejstarší syn, když ho poprvé po jeho příjezdu vedl ke svému otci. „Za poslední rok sešel jako jiní za patnáct. Blíží se ke konci. Ví to líp než kdokoliv z nás.“
A tak se radost z návratu smísila se smutkem a pocitem viny. Matyáš sedával u Onyemachiho lůžka, společně pozorovali vlaštovky slétající do trávy a slunce, které se kutálelo k západu.
„Děláš si starosti?“
Kouzelníkovy rysy byly ztrhané, tvář vrásčitá a kůže šedá, ale jeho oči zůstaly jasné a bystré.
„Měl jsem přijet dřív,“ zamumlal Matyáš nešťastně.
Onyemachi se natáhl po jeho rukou a sevřel je mezi svými. Jediný pohyb, kterého byl schopen. Už rok se nepostavil na nohy ani nezvedl hlavu. Jeho tvář byla pokojná a hlas klidný.
„To už jsme probrali několikrát, můj malý bratříčku. Tvůj osud tě sem dovedl ve chvíli, kdy jsi připravený. Není důležité, odkdy o kletbě víš.“ Na chvíli se odmlčel. Mluvení ho připravovalo o dech. „Ebbakenští kouzelníci znají to prokletí víc než sto let, Tsâttseewàà, pokračoval tiše a přerývaně. „A přesto… nepostavili jsme se mu. Protože ta kletba je cizí. Síla a odhodlání nestačí. Chybělo poznání. Udělal jsem… chybu. Kdyby se to nestalo… možná bych umíral horší smrtí. Ale… oni by mohli žít.“
Předchozí zimu z Ebbakenu vlaštovky zmizely a nad vesnicí se vznášel jenom strach. Onyemachi, zoufalý a ustaraný, se vydal do lesa, na místo, kde tušil kletbu. Přežil jen díky zvědavému dítěti, které ho zpovzdálí sledovalo. Chlapec vytřeštěnýma očima nevěřícně pozoroval, jak kouzelník, kterého považoval za všemocného, náhle padl k zemi stržen pouhými květinami. Když křičící děcko přivedlo z vesnice pomoc a muži Onyemachiho vyprostili, kouzelnická síla v něm nebyla už žádná a života jen pramálo.
Nebyl to ale vlastní život, o který si kouzelník dělal starosti. Den a hodinu své smrti znal od dětství. Vyčítal si ty tři muže, kteří pomalu chátrali ode dne, kdy Onyemachiho přinesli z lesa, a malého chlapce sužovaného záchvaty horečky. Byli příliš blízko. Kletba nad nimi vynesla rozsudek smrti.
Rozsudek, který se Matyáš pokusí zvrátit. Až přijde čas.
„Ty rostliny, které ti ublížily,“ prohodil váhavě. Které tě zabily by bylo přesnější. „Myslím, že je znám. Učil jsem se o nich.“
„Ano. V kouzelnické škole, já vím,“ řekl kouzelník. Miloval historky z Budče. Fakt, že existují starobylé a vážené školy pro čaroděje, ho naplňoval nadšením. Matyáš očekával, že z něj Onyemachi bude chtít vytáhnout nějaký další příběh, kouzelník měl však na srdci něco jiného.
„Když jsi byl dítě, Tsâttseewàà, měl jsem vidění několika okamžiků z tvé další cesty. Jenom záblesky, nic víc. V jednom z nich jsi stál po boku smrti. Z vlastní vůle. Vyprávěj mi o tom.“
Matyáš překvapeně zíral ležícímu muži do očí a pak pomalu vydechl.
„Ne!“
„Neodepřeš přece přání nemocnému muži,“ usmál se Onyemachi. „Jen do toho.“
„Je to tak dávno. Pořád jsem byl ještě dítě,“ namítl Matyáš zahanbeně. „Velice hloupé dítě, můj starší bratře. Chceš marnit svůj čas posloucháním o hloupém děcku? Neviděl jsi za celý život dost hlupáků? Nejsi unavený? Měl bys odpočívat.“
„Na odpočívání mám zbytek života,“ odbyl ho kouzelník. „Vyprávěj mi o hloupém dítěti, Tsâttseewàà. Moudří dospívají k moudrosti po různých cestách, někteří po rovných, jiní po křivolakých. Ti druzí mají lepší příběhy.“
Zasmáli se tomu oba. Onyemachi se ze smíchu rozkašlal a Matyáš ho podepřel, aby si mohl svlažit hrdlo douškem vody. Pak jemně uložil kouzelníkovu hlavu zpátky na polštář a Onyemachi opět zavřel oči, pokojně jako dítě, které očekává pohádku na dobrou noc.
Matyáš lítostivě polkl a odvrátil pohled. Pohlížel na hvězdy třpytící se na inkoustově černém nebi jako šperky na hladkém sametu, když vyprávěl o onom letním slunovratu a o svém vrávorání na okraji propasti.
„Ten liščí kouzelník,“ zeptal se Onyemachi poté, co Matyáš skončil. „Nechal tě… prostě odejít? Nebál se, že to zkusíš znovu?“
„Tehdy mi na tom nepřišlo nic zvláštního,“ řekl Matyáš. „Až za pár let.“
Bylo mu skoro sedmnáct, když ho napadlo zeptat se Vidora na stejnou věc.
„To je dobrá otázka, Matyáši“ odpověděl jeho učitel. „Co bys udělal ty na jeho místě?“
Matyáš se zamyslel. „Spojil bych se s někým ze školy. Nejspíš s vámi.“
Profesor přikývl. „A co bys udělal na mém?“
„Nevím,“ pokrčil rameny Matyáš. „Zvýšený dohled?“ Podezíravě se zamračil, když zaregistroval Vidorův úsměv.
„Říká se, že Evžen Vulpes je schopen nevídaných věcí,“ poznamenal Vidor. „Možná že by dokázal nějak proklouznout do Budče, přinejmenším v liščí podobě. Ale těžko by s sebou dokázal vzít člověka. A nemyslíš si doufám, že otec čtyř dětí by byl natolik lehkomyslný, aby nechal malého kluka s nebezpečně pošetilými nápady potloukat se světem bez dozoru.“
„Takže?“ zamumlal Matyáš temně.
„Přesně jak říkáš,“ řekl profesor. „Navázal se mnou spojení z jakési studánky v lese. Na jeho žádost jsem vám otevřel portál. A protože mi řekl, kde tě našel a cos prováděl, nasadil jsem na tebe sledovací kouzlo. Tehdy večer před chatkou, pamatuješ? Nějaký čas jsem věděl o každém tvém pohybu.“
„Jak dlouho?“
„Než jsi odjel domů. To už jsem si byl dostatečně jistý, že sis to v hlavě srovnal.“
„Proč jste mi to neřekl?“
„Tenkrát?“
„Jo.“
„A k čemu by to bylo, Matyáši? Kdybych ti to řekl, musel bych to taky nějak řešit. Nezdálo se mi, že nějaký další trest je přesně to, co potřebuješ.“
Matyáš se chvíli zmítal mezi rozhořčením, pobavením a vděčností, než si všiml, že Vidor jeho vnitřní boj zaujatě pozoruje. Už se smířil s tím, že ačkoliv ho lidé běžně považují za uzavřeného a záhadného, pro ty, kterým důvěřuje, je jeho obličej otevřenou knihou. Na okamžik pocítil neuctivou touhu vypláznout na svého učitele jazyk. I tohle přání bylo zřejmě jasně čitelné, protože se Vidor náhle rozesmál.
Přemoženě se zasmál s ním.
„Připadám si tak… já nevím…“ řekl váhavě.
„Manipulován?“ navrhl profesor.
Zvážil to slovo a pak zavrtěl hlavou. „Ani ne. Spíš ochraňován,“ řekl nakonec.
„To není tak zlé, ne?“
„Není,“ připustil Matyáš. „Vlastně je to docela hezký pocit.“
Až teď, když celý ten příběh vyprávěl Onyemachimu, ho napadlo, že vlastně Vidorovi nikdy nepoděkoval. A Evženu Vulpesovi taky ne. Ani neví, zda je ještě naživu.
Udělám to, umínil si. Až se vrátím domů.
Jestli se vrátím.

Dva týdny po Novém roce Matyáš Pasr – přesněji řečeno Magiae Superioris Doctor Matyáš Pasr, ve svých necelých šestadvaceti letech jeden z nejmladších doktorů magie v Evropě, a navíc postgraduální student Přírodovědecké fakulty slavné Karlovy univerzity – opatrně vyprostil ze záchytné sítě další vlaštovku, opsal číslo z hliníkového kroužku na její levé nožce do záznamového archu, zkontroloval, že není nijak zraněná, pustil ji a pak se protáhl v ramenou.
Práce v ebbakenské projektu na záchranu vlaštovek se nedala zrovna nazvat prázdninami. Matyáš trávil celý den na nohou v parném dusnu, stejně jako ostatní nadšenci, které stejně jako jeho strhlo úsilí a osobnost mladého italského ornitologa. Vychutnával si každou minutu. Když už nic jiného, prostředí bylo zcela nepodobné učebnám, knihovnám a laboratořím, ve kterých strávil většinu z uplynulých čtrnácti let. Ale trochu jako ve skleníku tu je, to ano, pomyslel si Matyáš. Poslední dva roky, kdy pracoval na doktorské práci a zároveň asistoval profesoru Vidorovi, strávil ve sklenících spoustu času.
Vincent Vidor zprvu pochybovačně kroutil hlavou, když zjistil, že jeho nadějný žák skutečně míní vystudovat dvě vysoké školy. „Pamatuju si, žes takový nápad měl už jako dítě, ale netušil jsem, že to myslíš vážně.“
„Já si to taky pamatuju,“ řekl Matyáš. „Nesnadné, ale ne nemožné. To jsou vaše vlastní slova. Takže to zkusím.“
Byla to větší dřina, než si dovedl představit. Přesto když se ohlížel za svými studentskými roky, nejzřetelněji si vybavoval to dávné léto v Budči, kdy se připravoval na opakování závěrečných zkoušek prvního ročníku. Vidor ho samozřejmě nikam nezavřel – většinu letních dnů strávil Matyáš pod lípou na hlavním nádvoří, a když se mu písmenka v učebnicích rozmazávala před unavenýma očima, zvedal zrak k vlaštovčím hnízdům pod krovy, odkud se ozývalo hladové pípání ptáčat. Zajímavější než pročítání povinné literatury byla praktická cvičení pod profesorovým dohledem. Matyáš se pozvolna učil důvěřovat svému nadání a zděděná magie přestávalo být nesnesitelným břemenem.
„Víš, kdo to je, viď?“ zastavil ho profesor Vidor před portrétem bělovlasého mága. Vraceli se obrazovou chodbou z podzemní laboratoře určené výbušným pokusům a Matyáš si cestou bezmyšlenkovitě mnul ožehlé obočí.
„Jasně,“ přisvědčil. „Je to můj praděda. Zajímalo by mě, jestli je normální mít bílý vlasy, když člověk není starej. Protože tady na tom obraze je docela mladej, ne?“ Znal i starší podobu oné tváře, podobu z jezírka košířské zahradě. O tomhle zvláštním úkazu se ale nikdy nikomu nezmínil.
„V některých příbězích se můžeš dočíst, že člověku zbělají vlasy leknutí nebo děsem,“ řekl mu Vidor. „Ale tvůj praděd prokázal velikou odvahu. Nikdy jsi neslyšel ani nečetl, co se mu přihodilo?“
Matyáš poněkud zahanbeně zavrtěl hlavou. Profesor Vidor jeho neznalost činů slavného rodinného příslušníka nekomentoval a namísto toho se pustil do vyprávění.
„Šlo tehdy o jakousi říčku v horách – zapomněl jsem její jméno. Kletba, která na ní ležela, pocházela snad ještě ze středověku. Ale pořád měla sílu. V řece umírali ryby i lidé, rozvodňovala se naprosto nepředvídaně, ničila všechno kolem sebe. Obyčejní se pokusili její tok regulovat, ale během prací došlo k povodni a pět dělníků přišlo o život. Další léto se tam utopily tři děti – ani nelezly do vody, šly po cestě podél řeky a smetla je vlna. Tehdy se Marivan rozhodl zasáhnout.“ Mág na obraze se zamyšleně pousmál a přikývl.
„Zaklínací kouzlo bylo velmi silné a vázané v kamenech na dně řeky. Tvůj praděd prošel celý její tok – ve vodě, mnohdy i pod vodou, a nahý. V podstatě vynesl zakletí z vody na vlastním těle. Málem ho to stálo život. Když skončil, byly jeho vlasy takové, jako je vidíš. Bílé jako sníh. Ale se strachem to nemá nic společného.“
Matyáš se podíval do pradědových pronikavých očí s novou úctou.
„Škoda, že už umřel,“ poznamenal. „Rád bych ho poznal.“
Vidor se na něj podíval s nevěřícím úžasem. „Chceš říct, že ses s ním nikdy nesetkal?“
Matyáš pokrčil rameny. „Odjeli jsme do Afriky, když jsem byl malej. Máma s ním tenkrát nemluvila – ani nevím, jestli mě někdy viděl – a když jsme se vrátili, tak už bylo samozřejmě pozdě. Kolik by mu dneska bylo – nejmíň sto, ne?“
Stále zabraný do vzpomínek, uvolnil Matyáš ze sítě další vlaštovku. Tentokrát ptáče posledního léta, které ještě okroužkováno nebylo. Sáhl pro nový kroužek do kapsy a opatrně ho připevnil na běhák. Co si asi Vincent Vidor tenkrát myslel o nepozorném žákovi, který ještě po roce studia v kouzelnické škole považoval za samozřejmé, že stoletý mág musí nutně odpočívat na hřbitově? Pokud si vzpomínal, následující čtyři dny mu profesor prakticky nedovolil vstát od životopisů slavných mágů. Jeho neznalost ale nebylo to, co Vidora nejvíc rozzlobilo.
Na začátku srpna poslal Vidor svého svěřence na pár dní domů. Matyáš vždycky považoval ten týden za moment, kdy se jeho rozpadlá rodina začala dávat dohromady. Objal se s babičkou i s dědou, bledým a pohublým po dlouhé nemoci, ale stále s trpělivým úsměvem na tváři. A konečně se seznámil se svým pradědem, mužem s obličejem ze zahradního jezírka. Matyášovi rázem připadalo, že toho vysokého mága zná už mnoho let. Setkání z minulého léta zůstala navždy jejich společným tajemstvím. Damianus Marivan nedal ničím najevo, že ho vnukův neúspěch v Budči zklamal, přesto rozmluvy s ním posílily Matyášovo odhodlání. Když ke konci jeho volného týdne přiletěli z Afriky rodiče, byla konečně celá rodina pohromadě – poprvé – Matyáš však o dva dny později celkem ochotně nechal své příbuzné rozpačitému sbližování a vrátil se do Budče. Marivan se zhostil role posla a do školy jej doprovodil. Když si jeho praděd u brány stiskl ruku s profesorem Vidorem, pochopil Matyáš, kdo stál za tím nečekaným rodinným setkáním.
Koncem prázdnin Matyáš znervózněl. Navzdory Vidorovu ujišťování, že je připraven víc než uspokojivě, přepadal ho pocit, že u opakovaných zkoušek nemůže uspět.
„Tartaletka mi to nedá. Nemá mě rád,“ strachoval se.
„Pan profesor Tartaletka,“ opravil ho Vidor, „se nerozhoduje na základě svých osobních sympatií a antipatií, ale na základě toho, co mu student předvede. Nebuď dětinský, Matyáši. Zřejmě opravdu nemá rád tvé nesnesitelné manýry, ale to neznamená, že tě potopí u zkoušky.“
Nesnesitelné manýry? Matyáš se zatvářil dotčeně, ale vzhledem k tomu, že na profesora Vidora to nemělo ani ten nejmenší účinek, zase toho nechal. Místo toho si namíchal lektvar, který mu měl dovolit zbavit se potřeby spánku a studovat i během nocí. Vidor provedl analýzu nápoje a okamžitě ho Matyášovi zakázal, ale jeho uznalý pohled si Matyáš hýčkal ještě dlouho.
Hýčkám si ho ještě teď, připustil si mladý mág se sebeironickým úsměvem. Rozhlédl se kolem, zda ho někdo ze spolupracovníků nepozoruje – u sítí se činili vedle dobrovolníků ze všech koutů světa i domorodí vesničané – a nenápadně vyléčil dvěma vlaštovkám drobná zranění: zlomený drápek a odřené bříško.
Pak se Matyáš zadíval na hradbu stromů, na tajemný prales, do jehož hlubin ještě nikdy nevstoupil. Kromě něho jen jediný člověk ve Ebbakenu věděl, že student z Česka nepřicestoval jen kvůli vlaštovkám, ale především kvůli lidem.
Kolik mužů prošlo mým životem? Kolik jich nevědomky či vědomě přispělo k tomu, abych došel tam, kde jsem teď?
Chisom a Onyemachi. Vidor a Evžen Vulpes. A samozřejmě jeho praděd, Damianus Xaver Marivan. Kouzelníci a mágové.
A pak ten, jehož hlas uslyšel za sebou, jak se vesele zdraví s vesničany a žertuje s ostatními kroužkovači. Jen člověk. Obyčejný.

Matyáš neměl rád žádný z výrazů, kterým kouzelnický svět označoval lidi bez magického nadání. Anglický výraz moogle i jeho českou variantu mudla považoval za slova velice ošklivá. A obyčejný? Mnoho z takzvaně obyčejných bylo velice zajímavých.
„Jsou to jenom slova, Mate,“ přesvědčoval Matyáše Vráťa při jedné z jejich nekonečných diskusí. „Slova nikomu neubližují. A musíš přece uznat, že oni prostě nejsou stejní jako my.“
„Slova jsou důležitá,“ tvrdil Matyáš rozhodně. „A co tím myslíš, že nejsou stejní? Nekrvácí snad, když se říznou? Stejně jako ty?“
„Jistěže ano. A určitě o moc dýl,“ zasmál se Vráťa. „Rozdíl je ve schopnostech, to je celý. Kromě toho je tvůj argument naprosto nesmyslný. Myš taky krvácí.“
Matyáš se zamračil. „Schopnosti některých z těch obyčejných by tě možná překvapily, kamaráde,“ poznamenal. „A ostatně, moji rodiče i prarodiče jsou taky takzvaně obyčejní. Pochybuješ snad o jejich schopnostech?“
„Dobře, dobře! Jen se nerozčiluj. Máš pravdu.“ Vráťa zvedl ruce na znamení, že se vzdává. Býval v košířské vile častým a vítaným hostem. Očividně nerad by tuto výsadu ztratil – přinejmenším kuchařské schopnosti Matyášovy babičky oceňoval víc než kdokoliv jiný.
Matyáš okroužkoval další mladou vlaštovku a zkontroloval, jak vysoko je slunce na obloze. Vzpomínka na Vráťu vyloudila na jeho tváři úsměv. Jejich nenadálé přátelství bylo dalším darem roku, který sám pro sebe – s trochou vědomé a ironické pompéznosti – nazýval Rok změny.
Jednoho srpnového odpoledne na konci prázdnin onoho dávného roku seděl před chatkou, se zavřenýma očima se opíral o dveře a obličej nastavoval slunečnímu svitu. Když na něj dopadl stín, neochotně a jen napůl oči otevřel. Vráťa s batohem na jednom rameni si ho zkoumavě měřil.
„Takže zkoušky nakonec dopadly dobře?“ zeptal se odměřeně.
Neobtěžoval se ani odpovědět, jenom přikývnul.
„Tak to gratuluju. Ne že bych o tom pochyboval,“ prohlásil Vráťa a shodil batoh na zem vedle sebe.
Matyáš na sobě nedal znát překvapení, jen pootevřel oči o něco víc.
„Máš spolubydlícího?“ zeptal se Vráťa. Teď už na něj Matyáš upíral plně soustředěný a poněkud nepříjemný pohled. Věděl, že se Jindra po prázdninách do Budče nevrátí - jeho rodiče se stěhovali do Švédska a syna přihlásili na Finnmarks-viddu – ale ani ve snu ho nenapadlo, že by Vráťa hodlal pokračovat v obtížném soužití. Obzvláště když si ve druhém ročníku mohli spolubydlícího vybrat. Dvě ze tří místností v chatce byly dosud prázdné.
„Chceš bydlet se mnou?“ zeptal se nedůvěřivě.
„Radši se budu koukat na protivnej ksicht, kterej znám, než si zvykat na nějakej jinej,“ odpověděl Vráťa s obvyklou nevrlostí a sedl si vedle něj. Matyášovi zacukaly koutky úst. Vlastně to viděl podobně jako Vráťa.
„Mám podmínku,“ prohlásil. „Budeš držet svý pracky dál od mých věcí.“
Vráťa přikývl. „Taky mám podmínku. Budeš držet svý pěsti dál od mýho obličeje.“
Matyáš se na něj ze strany zvědavě podíval. Zdálo se, že Vráťa stejně jako on jen stěží zadržuje smích.
„Mám další podmínku. Zdržíš se jakýchkoliv keců o… jistých osobách.“
„Beru,“ odsouhlasil Vráťa okamžitě. „Takže platí?“
„Platí.“
Matyáš si pomyslel, že pokud vzájemné soužití bude skřípat, půjde snad daný stav změnit. Nebylo to ale nutné. Jejich opatrné příměří přerostlo v přátelství dřív, než napadl první sníh.
Rád bych Vráťu seznámil s Pierfrancescem, napadlo Matyáše. Aby viděl, jak moc je neobyčejný.
Italský ornitolog šel podél sítě a cestou nahlížel do záznamů. Tmavovlasý muž okolo čtyřicítky. Nic v jeho nenápadném vzhledu ani klidném vystupování nenaznačovalo, jak ohromná houževnatost a nevyčerpatelná energie se v něm skrývá. Došel k Matyášovi a s širokým úsměvem v opálené tváři ho poplácal po rameni.
„Jak to jde, Tsâttseewàà?“
Vesničané stále říkali Matyášovi tak, jako když byl dítětem – Matú. Ostatní ochranáři je napodobili. Pierfrancesco však občas používal jméno, které Matyáš dostal od kouzelníků. Byl jedním z pouhých dvou lidí, kteří mu tak říkali. A ten druhý dnes večer zemře.
„Výborně. Ale jsou jich mraky.“ Vlaštovky se s nadcházejícím podvečerem snášely do porostu sloní trávy a kroužkovači měli co dělat, aby je voláním a máváním zahnali od sítí. Do soumraku museli zkontrolovat všechny polapené a nikdo nestál o novou kořist.
Pierfrancesco spokojeně zvedl hlavu k obloze, ke stovkám hbitých černých siluet.
„To je dobře. Loni se kamsi vytratily a vesničané mě obvinili, že jsem je ukradl a odvezl do Itálie.“ Zasmál se tomu, přesto jeho hlas prozrazoval, že to bylo těžké období. „Teď si pro změnu někteří myslí, že se vrátily díky tobě.“
Matyáš se zašklebil. „Slyšel jsem.“
„Přisuzují ti kouzelnické schopnosti, víš o tom?“
Matyáš pokrčil rameny. Než kouzelník Chisom zemřel, svěřil starším vesnice svou vizi: jednou se Tsâttseewàà, Vlaštovka, vrátí a zachrání Ebbaken před hladem. To je to, co vlaštovky dělají: stojí mezi vesnicí a hladem.
Pak se objevil Micheloni – obyčejný - a provedl vlastní kouzlo. Ne, kouzlo ne. Zázrak.
„A co si asi tak myslíš, že přisuzují tobě? Sebrat nějaké tři milióny vlaštovek a unést je do Evropy – na zimu! To musíš být úžasný kouzelník,“ dobíral si Matyáš přítele.
Až na to, pomyslel si vzápětí, že něco takového se kouzlem udělat nedá. Proč však vlaštovky tak tajemně z Ebbakenu zmizely? To netušil nikdo. Vycítily snad nebezpečí? Ale kletba se jich nedotýkala a díky Pierfrancescovi byly bezpečnější než kdy jindy. A letos se vrátily – v počtu větším než jindy. Očekávaly vlaštovky další změnu?
Změnu, ke které by mělo dojít skrze něj?
Matyáš se otřásl. Navzdory horku mu po zádech přejel mráz.
Od nedalekých vesnických domků k sítím napnutým kolem porostu pět metrů vysoké sloní trávy doléhaly dětské hlasy, hlučnější a rozjařenější než obvykle.
„Něco nového?“ zeptal se Matyáš Pierfrancesca.
Ital se rozzářil. „Přivezli ryby. Zamražené v ledu. Děcka to milují. Nejdřív se na led bály sáhnout, ale počítám, že teď už si udělaly klouzačku.“
Vraceli se spolu do vesnice a zaujatě rozmlouvali o Pierfrancescových nápadech, těch uskutečněných i těch, které se teprve rodily. Chov drůbeže, vodní pumpa, vepřín a stádečko koz. Ryby, které teď každé dva týdny dovážely kamióny z Calabaru, představovaly jen vykročení na dlouhou cestu. Mírný a usměvavý Micheloni byl zarputilým bojovníkem. Při své první výpravě do Ebbakenu přijel bránit vlaštovky před vesničany. Netušil, že ho čeká mnohem silnější protivník. Hlad. A nebylo právě snadné ho porazit. Matyášovi neuniklo, že se Pierfrancescovi občas objeví na čele starostlivá vráska.
„Když jsem tu byl poprvé, skoro jsem lidi nevnímal,“ vyprávěl mu černovlasý Ital krátce poté, co se spřátelili. „Viděl jsem jenom vlaštovky. Já miluju vlaštovky. Chápeš?“
Matyáš s úsměvem přikývl. Nadšení a vřelost, která z Pierfrancesca vyzařovaly, byly téměř hmatatelné.
„Ty máš vlaštovky taky rád. To já poznám,“ pokračoval Micheloni. „Jenže ty lidi tady – oni je prostě potřebovali. Když není co jíst a maso poletuje ve vzduchu…“
„Já vím,“ řekl Matyáš.
„Tys tady vlastně vyrostl,“ uvědomil si Pierfrancesco. „Takže to znáš. Snědl jsi někdy nějakou vlaštovku?“ zeptal se najednou a napjatě se na Matyáše zadíval.
„Ne,“ zavrtěl hlavou Matyáš. „Expedice měla vlastní zdroje potravin. Takže bylo dost jednoduché se dívat na vesničany s pohrdáním, že se živí těmi ubohými ptáčaty.“
„Jo. To je přesně ono,“ přisvědčil Pierfrancesco zamyšleně. „Pohrdání místo pochopení. Ale podívej se na ně dneska!“
Ebbakenští vesničané. Domorodí ochránci vlaštovek, kteří se pyšnili hejny ptáků v travinách, svým vlastnictvím, svou prací. A také platy, které jim za ochranu vlaštovek vyplácela jedna nadace z Lagosu. Byl to Pierfrancescovo dílo, tahle zázračná proměna – ale Matyáš brzo zjistil, že při prvním pochvalném slovu Micheloni okamžitě začne své zásluhy popírat a obdivně ukazovat na všechny kolem sebe.
Takže si teď nechal své nadšení z Pierfrancescových plánů pro sebe a namísto toho se zeptal, co mu dělá starosti.
„Už jsme to zkoušeli. Měli jsme pár slepic a kohouta, kozu s kůzlaty, kozla jsme přivezli ze sousední vesnice. Jenže tady zvířata umírají, Matú. V lese nežije zvěř ani ptáci, a těch pár kusů, které přežili ve Ebbakenu, nikdy nemělo mladé. Nakonec jsme je snědli, co taky s nimi. A když tu zkusíš pěstovat cokoliv, nikdy se toho moc neurodí. Jako by to tady bylo zakleté,“ povzdechl Pierfrancesco ztrápeně.
Ani nevíš, jakou máš pravdu, příteli, pomyslel si Matyáš.

Ve vesnici voněly pečené makrely a rozdováděné děti se cachtaly ve zbytcích roztátého ledu. Část ryb, které neposlouží k dnešní večeři, byla v ledových blocích uchována v hluboké jámě, část se nasolená sušila na slunci. Na nějaký se hlad odplížil od prahů vesnických stavení a vlaštovkám nehrozilo nic horšího než jemná síť a šetrné ruce kroužkovačů.
Matyáš doprovodil Pierfrancesca až k jeho domku. Justýna čekala venku. Matyášovi připadala kamarádka z dětství skoro stejná jako před léty - tenké dlouhé copánky poletující kolem hlavy a zářivý úsměv, jako kdyby byla pořád desetiletou nohatou holčičkou, nejobratnější lovkyní vlaštovek v Ebbakenu. Ale teď před ním stála dospělá žena, s prvorozeným synem spícím v šátku uvázaném kolem jejích ramen a boků.
Popovídal si s pyšnou matkou a chvíli obdivoval malého. Pozvání na večeři s díky odmítl. Zamířil ke svému příbytku, stále však soustředil myšlenky na Pierfrancesca a na Justýnu. Evropský výzkumník a vědec, který si jako svého nejbližšího spolupracovníka zvolil domorodou dívku. Kolik takových by se na světě našlo? Justýna se stala nejdřív pomocnicí, pak přítelkyní, manželkou a matkou jeho syna. Protože Pierfrancesco, muž, který přijel do Ebbakenu kvůli vlaštovkám a zůstává kvůli lidem, dokáže odhalovat poklady a dělat zázraky. Protože pro něj není nikdo tak obyčejný, aby nestál za povšimnutí.
Když Matyáš stál pod improvizovanou sprchou a na hlavu mu stékala vlažná voda zachycená za dopoledního deště, pobaveně si uvědomil, že se stále v duchu hádá s nepřítomným Vráťou a hledá argumenty, kterými by ho přesvědčil. Zbytečně, protože příteli by se jistě manželé Micheloniovi ohromně líbili. Z většiny předsudků už Vráťu vyléčila Matyášova rodina. Koneckonců, byl u toho, když Matyášův otec, člověk bez jakéhokoliv magického nadání, jako první vyslovil hypotézu o ebbakenské kletbě.
Energicky si vytřásal vodu z vlasů, jako by s ní mohl vytřást i vzpomínky a soustředit se na nadcházející události. Věděl, že to, před čím utíká do minulosti, je smutek – svíravý pocit blízké ztráty – ale tváří v tvář odvaze se styděl za svou zbabělost. Možná že i on sám je blízko dveří, kterými se odchází navždy. Neucouvl by, ani kdyby neměl žádnou naději vyváznout. Ebbaken si zasloužil být vytržený z prokletí. Kvůli lidem. Kvůli vlaštovkám. A taky kvůli Pierfrancescovu neúnavnému úsilí, které bude jinak úplně marné.
Natáhl si na dosud vlhké tělo čisté tričko a plátěné kalhoty, od vdovy, která o něj pečovala, přijal veliký list se dvěma pečenými rybami a odešel za mužem, který měl v plánu toho večera zemřít.

Onyemachi s úsměvem potřásl hlavou nad večeří, kterou mu Matyáš přinesl.
„Nemyslím si, že tam, kam půjdu, budu mít hlad, Tsâttseewàà. Sněz je obě.“
Matyáš neochotně odtrhával bílé maso od tenkých kostí a kouzelník bloudil pohledem po obloze plné hvězd.
„Kdy půjdeš?“ zeptal se umírající muž potichu.
„Zítra,“ řekl Matyáš.
„Až umřu,“ poznamenal Onyemachi. „Čekal jsi schválně?“
Matyáš neodpověděl. Pomalým pohybem opět zabalil téměř netknuté ryby do listu. Kouzelník se na něj zkoumavě podíval.
„Ach tak,“ vydechl s náhlým pochopením. „Chceš, aby tě někdo čekal na druhé straně, kdyby něco… nevyšlo.“
Matyáš se nepokojně pohnul. „Myslel jsem, že už do budoucnosti nenahlížíš.“
„Nevidím nic. Tvůj osud je přede mnou skrytý, Tsâttseewàà. Ale ještě pořád ke mně mluví tvoje tvář.“ Onyemachi vyčerpaně zavřel oči.
„Já ti neumím říct, jestli zemřeš nebo budeš žít, bratříčku. Velký kouzelník měl vidění, když jsi byl ještě dítě. Jenže Chisomovi bylo ukázáno jen to, že se vrátíš a budeš s kletbou bojovat. Jestli uspěješ nebo ne…“ Onyemachi zmlkl a jeho hrudník se prudce zdvíhal a klesal, jak zesláblý muž bojoval o dech.
Chisomova předpověď o Vlaštovce a Ptačím příteli. Matyáše napadlo, co by si asi Pierfrancesco pomyslel o tom, že byl přítomen ve vizích vesnického kouzelníka léta před tím, než se Ebbaken stal jeho druhým domovem.
Onyemachi pokračoval chraptivým, vyčerpaným hlasem. „Tvoje síla, odhodlání a poznání přesahuje všechno, co jsem kdy poznal, mladší bratře. Bez ohledu na to, jestli tomu věříš nebo ne,“ dodal, jako kdyby i se stisknutými víčky viděl Matyášův rozpačitý výraz. „Ale možná bys přece jenom neměl chodit sám.“
„Ne,“ řekl Matyáš rozhodně. „Nevystavím nebezpečí nikoho dalšího.“
Onyemachi povzdychl, ale neodporoval. „Ty kytky… Ublíží jenom tomu, kdo má v sobě kouzlo.“
„To ano. Ale kletba ublíží každému. Vždyť to víš sám.“ Matyáš vstal, aby ze staré plechovky od fazolí nalil sobě i kouzelníkovi trochu palmového vína. „S rostlinami si poradím. Strophanthus hispidus, jedovaté orchideje. Zhouba kouzelníků.“
Kouzelník přisvědčil. „Já vím, co jsou zač. Naši otcové jejich jedem potírali hroty svých šípů.“
„A jejich synové z nich dělají lep na ptačí vějičky,“ řekl Matyáš.
„Je to tak.“ Onyemachi otevřel oči. „Řekni mi ještě jednou, jak jste zjistili všechny ty věci o kletbě.“
„Už jsi to slyšel. Je na to čas – právě teď?“ zeptal se Matyáš stísněně. „Tvoje rodina… nechtějí se přijít rozloučit?“
„Děláš si s mým umíráním víc starostí než já,“ usmál se kouzelník. „Oni vědí, kdy mají přijít.“
„Tak dobře,“ podvolil se Matyáš. „Začalo to třemi lety, touhle dobou, v zimě. Seděli jsme u ohně – jenom muži – a povídali si.“
Držel Onyemachiho ruce ve svých a vyprávěl, zatímco se hvězdy zvolna pohybovaly po obloze a svou poutí odměřovaly uplývající čas.

Vráťa tehdy trávil Vánoce u Pasrů – stejně jako ty předchozí, a také jako všechny prázdniny od té doby, co se jeho rodiče rozešli. „Tvoje rodina je takovej přístav v bouři,“ vysvětloval Matyášovi, kterému to stále přišlo těžko uvěřitelné.
„Měl jsi nás vidět před léty,“ zamumlal.
Ale kamarád měl pravdu. Košířská vila byla bezpečné útočiště. Oba mladíci si samozřejmě přivezli z Budče spoustu učení – Matyáš navíc k velké radosti svého otce složil před pár dny další zkoušku na přírodovědecké fakultě – ale to nedělní odpoledne nechali všechny učebnice ležet a po vydatném obědě se s ostatními mužskými členy rodiny rozvalovali v křeslech u krbu. Babička s matkou si chvíli s uspokojením prohlíželi nehybné postavy zmožené jídlem, a poté odešly navštívit kohosi v sousedství. Nějakou chvíli se ve velkém pokoji ozývalo jen blažené oddechování. S časným soumrakem se rozproudil líný rozhovor, který se nakonec stočil k Ebbakenu.
„Pořád nemůžu uvěřit, že na světě existuje místo, kde se lidi živí vlaštovkami. Brrrr,“ řekl Vráťa.
„Lidi se živí lecčíms,“ poznamenal Matyášův otec. „Divili byste se. A ptáci se loví i jinde v Africe. Je ale fakt, že Ebbaken byl v tomhle extrémní.“
„Jak to?“ zeptal se Matyáš.
„V okolních vesnicích taky chytali ptáky, ale měli i malá pole, kozy, drůbež a tak. A místní muži občas lovili v lesích. Ebbaken přežíval hlavně na vlaštovkách. Aspoň v zimě.“
„A v létě?“
„Vlastně nevím,“ pokrčil otec rameny. „Řekl bych, že zkoušeli, co se dalo. Výměnný obchod, žebrání u sousedů. Něco dostávali od nás za to, že tam expedice mohla mít základnu.“
Příliš se nestarali. Expedice přijela do Afriky kvůli zvířatům. Osud lidí byl vedlejší, pomyslel si Matyáš.
„Stejně to bylo zvláštní.“ Otec pokračoval v úvahách s pohledem upřeným na hořící polena. „V osadách o pár desítek kilometrů dál celkem hojnost, a v téhle vesnici žádná zvířata, políčka, na kterých se daří hlavně plevelu, mrtvý les. Jako by to místo bylo prokleté.“
Zvedl hlavu a zjistil, že se na něj upírají tři páry očí. Očí tří čarodějů, náhle bdělých a pozorných.
„Nepochybně. Myslím, žes uhodil hřebík na hlavičku, Lukáši,“ pronesl Damianus Marivan zvolna. Otec překvapeně zvedl obočí. S mužem, kterého občas žertem nazýval svým pratchánem, jakžtakž vycházel, ale uznalá slova od něj slýchal jen vzácně.
„Kletba,“ vydechl Matyáš. „Mělo mě to napadnout.“
„Byl jsi jen děcko,“ uklidňoval ho praděd, ale Matyáš vzrušeně zavrtěl hlavou. „Proto kouzelníci nechtěli, abych chodil do lesa. Báli se nebezpečí.“
„Nechodili tam ani sami,“ blýskl se otec další znalostí. „A ostatní vesničané se odvažovali jen na kraj. Les byl zapovězené území. Myslel jsem si, že jsou prostě pověrčiví.“
Poněkud útrpných pohledů přítomných mágů si tentokrát naštěstí nevšiml.
„Zřejmě dobře věděli, co dělají,“ poznamenal Marivan. „Ale kouzelníci se nikdy nepokusili kletbu prolomit? Byli snad příliš slabí?“
„Chisom byl velký kouzelník a Onyemachi jeho žák. Chodívali se s nimi radit náčelníci z ostatních vesnic,“ řekl Matyáš.
„Možná to bylo kouzlo z jinýho kraje. Takový, který neznali,“ pokusil se Vráťa přispět něčím do diskuse.
„Jo,“ přikývl Matyáš. Se svraštělým čelem se snažil rozpomenout na své rozhovory s kouzelníky. „Vyprávělo se, že za časů předků byla ve vesnici stáda koz a pole se zelenala. Pak přišla zkáza. Nebezpečí, které je cizí. Tak to říkali.“ Plápolající plameny v krbu se mu před očima změnily v oslňující africké slunce. „Dokud se Vlaštovka nesetká s Ptačím přítelem, zlo vzdáleného protivníka nebude přemoženo,“ pronesl nepřítomně vysokým chlapeckým hlasem. Vráťa polekaně vyskočil z křesla a Damianus se zamračil.
„Co to mělo být?“ zeptal se dědeček, který doposud poklidně klímal.
„Nevím.“ Matyáš několikrát prudce zamrkal a pokusil se soustředit rozostřený zrak na běžné, domácké předměty okolo sebe. „Asi nějaká vzpomínka. Myslím, že mi utkvělo v paměti něco z toho, co si kouzelníci povídali mezi sebou.“
„Povídali si snad česky?“ zeptal se Damianus pochybovačně. „Zapiš ta slova, chlapče,“ přikázal Vráťovi, který začal horlivě hledat tužku a papír. „A ty pojď sem.“
Matyáš usedl na koberec k pradědovým nohám, aby mu praděd mohl položit studené špičky svých dlouhých prstů na spánky. Cítil jemné vibrace magie, která se ovíjela kolem myšlenek, představ a obrazů v jeho mysli. Nebylo to příjemné, ani když se mu hlavou probíral muž, kterému naprosto důvěřoval. Při představě, že tak kdysi čarodějové vyslýchali spoutané a bezmocné zajatce se Matyáš otřásl.
„Necukej sebou,“ zabručel Damianus. „Falešná vzpomínka. Vložená informace, ale bez nepřátelského úmyslu. Tvůj mozek si ji přeložil. Obsah pravděpodobně zůstal stejný, neměl jsi důvod ho měnit. A je tu spouštěč, nehluboko pod povrchem. Někdo chtěl, aby sis vzpomněl.“
„Kouzelníci.“ Matyáš vstal, vrávoravě došel k prosklené skříňce mezi vysokými okny a ze štíhlé láhve si nalil sklenici červeného vína. Ruce se mu chvěly. „Mám se vrátit do Ebakkenu. Proto mi dali to jméno. Vlaštovka. Je to proroctví a mluví o mně. Zachráním vesnici. Musím odjet co nejdřív.“ Snažil se potlačit své vzrušení. Příliš se mu to nedařilo.
„Neodjedeš nikam,“ řekl mu Damianus vážně.
„Jasně že ne,“ přidal se otec s úlevou, že starý čaroděj nepodporuje jeho syna v tak bláznivém nápadu.
„Zatím ne,“ upřesnil praděd. „Souhlasím s tebou v tom, že je to nějaký druh věštby a že mluví o tobě. Ale ty nejsi ještě připravený.“
„Co na tom záleží?“ bránil se Matyáš. „Je to přece jasné sdělení. Pojedu do Ebbakenu, najdu toho Ptačího přítele, ať je to kdokoliv, a přemůžu prokletí.“
Dědeček se natáhl po papíru, na který Vráťa napsal Matyášova slova.
„To ale tenhle výrok netvrdí, hochu.“
Damianus souhlasně pokýval hlavou. „Jsou docela chytří, tihle obyčejní,“ prohlásil blahosklonně, těsně pod hranicí slyšitelnosti, takže Matyášův děd ani otec jeho slova nepostřehli. Mladí čarodějové ovšem ano. Vráťa se uculil a Matyáš popuzeně přimhouřil oči.
„Přemýšlej o formulaci, člověče,“ připomněl Vráťa.
„Nemůžeš přece tu větu prostě jen tak přizpůsobit svému přání,“ řekl dědeček.
Damianus se jen díval Matyášovi do tváře. Čekal. Dokud v jeho očích konečně nespatřil zklamání.
„Ani kdyby tvá falešná vzpomínka říkala, že zlo bude přemoženo, až se Vlaštovka setká s Ptačím přítelem, nenechal bych tě jít,“ řekl vážně. „Nevíme, od koho ten vzkaz přichází, co se má stát, kdo je Ptačí přítel. A především neznáš povahu zla, ani toho vzdáleného protivníka.“
„Jak ho můžu poznat, když zůstanu sedět doma?“ namítl Matyáš.
„Možná líp než z Afriky,“ odpověděl Damianus zamyšleně. „Vzdálený protivník. Nemyslím, že ebbakenské kletba je dílo nějakého rozhněvaného kolegy. Africký kouzelník by zaútočil na lidi přímo. Neničil by les a nezabíjel zvířata.“
„Lidé v Africe likvidují své prostředí jako všude jinde. Peníze platí i tam,“ řekl otec.
„Lidé možná,“ odsekl Damianus. „Já mluvím o kouzelnících.“ Pohroužil se do mlčení. Hluboké vrásky v nehybném obličeji se složily v pochmurnou masku. Nikdo se neodvážil ticho porušit.
„Myslím, že ta kletba je odtud. Z Evropy,“ řekl konečně.
„Tím líp,“ ozval se Vráťa. „Čarodějové do Afriky zas tak moc necestují, ne? Aspoň ne v minulosti. Řekněme před sto, dvě stě lety,“ rozvíjel své úvahy. „Kdyby nějaký mág putoval do Afriky, možná o tom napsal. Nebo by se daly najít zmínky v jiných knihách.“
„Výborně. Našel sis svůj úkol.“
Vráťa na starého mága překvapeně vykulil oči a otevřel ústa k protestu, ale Damianus ho zastavil jediným pronikavým pohledem.
Pak už to šlo ráz na ráz.
Vráťa se zahrabal v budečské knihovně, zatímco Damianus Marivan trávil celé hodiny s Matyášem a pokoušel se z něj dostat co nejvíc zasutých vzpomínek. „Chránili tě, ale neučili,“přemítal zahloubaně. „Věděli, že se v tobě magie probouzí, a že je jiná než jejich. Cizí. Stejně cizí jako kletba v lese.“
„Něco ode mě očekávali. Proto nade mnou drželi ochrannou ruku,“ vedl Matyáš svou.
Vráťa se objevil po třech dnech a zarudlé oči mu svítily vzrušením.
„Mám ho,“ hlásil vítězně.
Společně se sklonili nad nevelkým zažloutlým svazkem v černé vazbě.
„Moji nepřátelé v mém skleníku,“ přečetl Matyáš nahlas. „Napsal Hrůzoslav Temný. Co je tohle za jméno?“
„Jméno, které si dal sám,“ odfrkl Damianus pohrdavě. „Četl jsem o něm. Botanik, nadaný vědec, svého času. A blázen. Učil v Budči, jeden semestr. Pak se ho zbavili.“
Vztekle sevřel rty a prolistoval knihu. „Ironické a sadistické,“ poznamenal. „A soudím, že z větší části smyšlené. Báchorky, kterými chtěl šokovat své kolegy.“
Matyáš se zájmem pozoroval pradědovu rozhněvanou tvář.
„Co o něm ještě víš?“ zeptal se zvědavě.
„Byl to vodní mág,“ odpověděl Damianus rozhořčeně. „Voda byla jeho živel i jeho magie. Stejně jako můj. Ale neměl k ní žádnou úctu. Dělal z ní jed. Jestli je ebbakenské kletba jeho dílo, můžeš se vsadit, že bude souviset s vodou.“
„Určitě je to jeho dílo,“ řekl Vráťa. „Na konci píše o svých cestách. Tady, podívejte se.“
Text, který Vráťa označil, byl až na konci knihy. Zmínka o dvou krátkých cestách za orchidejemi, první do Latinské Ameriky a druhá do východní a jižní Afriky, obě v polovině 19. století. Z odstavce na samém okraji stránky Matyáše zamrazilo.
Černí domorodci bývají pohostinní, leč přece jen ne všech vesnicích projevovali černoši úctu, která po právu náleží bílému čaroději. Blízko jedné osady plné špinavých chatrčí zanechal jsem dárek, který ty divochy naučí lepším způsobům, aspoň po dobu, než umřou v prachu. Neznám lepšího způsobu cesty k pokoře, než svírající se prázdný břich a pláč hladových dětí.
„Chtěl je vyhladovět k smrti,“ hlesl Matyáš.
„Jo,“ přikývl Vráťa. „Ale byl tam v létě. Zapomněl na vlaštovky.“
„A taky na lidskou vynalézavost a na solidaritu sousedů,“ zavrčel Damianus.
Vráťa obracel stránky a prsty poklepával na barevná vyobrazení rostlin. „Tyhle kytky. Přivezl si je odtamtud.“
„Rostliny a voda. Byl jako já.“ Matyáš, přitahován stejně vzduchem jako vodou, se nakonec rozhodl pokračovat v rodinné tradici.
Vráťa obrátil oči v sloup. „Mysli, než něco řekneš, ano? Nebyl jako ty! Měl stejné zájmy jako ty. To je dost rozdíl.“
„A taky dost výhoda, co se týče lámání prokletí,“ Damianus se zamračeně odtrhl od popisu afrických orchidejí. „Tyhle kytky jsou zabijáci. O Hrůzoslavovi se vědělo, že používá rostliny místo hlídacích psů. Na všech svých pozemcích. Víš něco o africké flóře?“
„Moc ne,“ připustil Matyáš. „Ale znám někoho, kdo ví o rostlinách všechno.“
Praděd s pochopením přikývl. „Pravda. Vincentovy znalosti ti budou k užitku.“
A tak začala doba příprav. Voda a rostliny. Rostliny a voda.
Damianus Marivan zemřel o dva roky později. Poslední slova, která pronesl ke svému pravnukovi, zněla ještě ne.
Trvalo celý další rok, než Vincent Vidor usoudil, že je Matyáš připraven postavit se ebbakenské kletbě.

Povídali si tiše pod oblohou plnou hvězd, dokud Onyemachi mohl dýchat. Když začala jeho slova váznout a z úst se mu při každém pokusu o nádech vydralo zachrčení, objevily se ve tmě první postavy. Muži, ženy i děti se neslyšně vynořovali ze stínů; vesnice se přicházela rozloučit se svým kouzelníkem. Vedle Matyáše usedla Justýna s dítětem zabaleným v šátku, ale bez Pierfranceska. Matyáš věděl, že nastal čas odejít. Tahle chvíle nepatřila cizincům, ani těm přátelským ne.
Onyemachi vztáhl ruku a položil ji na Matyášovu hlavu. Na chvíli se mladý mág cítil zase jako chlapec. Do očí mu vhrkly slzy. Kouzelník mu je dlaní setřel z tváře.
„Nebuď příliš smutný, Tsâttseewàà. Zemřít není zlé. Je to jako připojit se k velikému hejnu těch, kteří tu byli před námi.“
Stiskl Onyemachimu obě ruce a vyklopýtal z přístřešku. Hvězdy začínaly blednout, když se za jeho zády ozvala první píseň, kterou vesničané vyprovázeli umírajícího. Matyáš padl na svoje lůžko v prázdném domku a zíral do stropu. Spánek nepřicházel. Po dvou hodinách vstal, zhluboka se napil vody a prošel vesnicí, tichou a prázdnou. Evropané zůstali ve svých obydlích a obyvatelé Ebbakenu byli stále shromážděni u Onyemachiho.
Zpěv už ustal. Matyáš věděl, co to znamená.
Vydal se po cestě pokryté rudohnědým prachem směrem k lesu.

Tropický les je místo plné života. Pohyby, barvy a zvuky se slévají v pestrobarevné mozaice. Třepotání motýlích křídel, ptáci míhající se mezi větvemi jako opeřené drahokamy, vřeštění opic a dupot kopýtek divokých prasat, temně zelené listoví, fantaskní tvary květů orchidejí, všudypřítomné bzučení hmyzu.
Tenhle les byl jiný. Mrtvý i živý současně. Z šedavých koster prorůstaly divoce zbarvené květy jedovatých rostlin. Velicí bílí červi hodovali na mrtvolách zvířat, která se neopatrně odvážila do prokletého lesního zákoutí. Vzduch byl hustý a nehybný, plný nasládlého pachu rozkladu. Matyáše při každém nadechnutí zabolelo v plicích.
Zlo, které šlo téměř nahmatat, vedlo jeho kroky hlouběji do zeleného přítmí lesa.
Nemusel hledat cestu; kletba ho k sobě sama volala, nebezpečná a přece podivně známá, jiná než zaklínání afrických kouzelníků, víc podobná drobným prokletím, která se učil odstraňovat v době svého studia v Budči. Tohle bylo ovšem mnohokrát horší.
Kráčel zvolna, pečlivě si vybíral cestu a obezřetně se vyhýbal žlutě a nafialověle kvetoucím orchidejím, jejichž okvětní plátky byly znetvořeny dlouhými vlákny visícími k zemi jako podivný řídký vous. Strophanthus hispidus, krutikvět drsný, zhouba čarodějů. A nejenom jejich. Ze semen neblahé rostliny získávali předkové domorodých vesničanů jed na smrtonosné šípy, z jeho stonků připravovali lep na vlaštovčí lapačky. Když Matyáš došel k místu, kde porost orchidejí tvořil dokonalý kruh, věděl, že je téměř u cíle.
Vkročil mezi květiny a úponky se okamžitě s překvapivou silou omotaly kolem jeho nohou. Když ho strhly na zem, hlavou mu prolétla nostalgická vzpomínka na jeho první setkání s ďáblíkem bahenním, rostlinkou vzdálené vlasti dychtící po magii podobně jako krutikvět. Vytrhnout se ze sevření orchidejí ale nebylo tak jednoduché jako zbavit se ďáblíka. Ležel bez hnutí a poslouchal údery svého prudce bušícího srdce, zatímco se kolem jeho těla lačně ovíjela další a další vlákna. Usilovně se snažil zůstat klidný a nepropást chvíli, kdy rostliny ukojí svůj první hlad a sevření povolí.
Trvalo to déle, než očekával. Vteřiny se slévaly v minuty a když úponky konečně ochably, úlevně vydechl. Ve vlhkém vzduchu se ohňové kouzlo nevyvolávalo snadno a na jeden děsivý okamžik se mu zdálo, že to nedokáže a až ho orchideje po krátkém odpočinku znova sevřou ve smrtícím objetí, nebude už mít sílu uniknout. Pak ale z jeho prstů vyšlehl plamen a vypálil úzkou cestičku mezi porostem. Matyáš se vyškrábal na nohy, roztřesený a zesláblý, a smetl zčernalé zbytky vláken z paží a lýtek.
To, co našel za bariérou z orchidejí, ho nepřekvapilo – byl udiven jen tím, jak přesné byly hypotézy, které vznikly před lety za zimního odpoledne u krbu v košířské vile. Okrouhlá tůňka, asi půl metru v průměru, obklopená rozpadajícími se kostrami. Neprůhledná temná hladina ani nepřipomínala vodu; stojatá a hustá, s nepříjemným kovovým pachem, jako sražená černá krev nějakého bájného netvora, zlého a nepřátelského až do morku kostí. Našel dlouhou padlou větev a vsunul ji do tůně. Na dno nedosáhl a když větev vytáhl, odkapával z ní tmavý sliz.
Shodil ze sebe oblečení, zdráhavě a s neochotou. Se smrtícími rostlinami za zády a tváří v tvář prokleté vodě si bez šatů připadal ještě víc zranitelný. Příkrovem větví a listů pronikl vzácný paprsek slunce a Matyášovo nahé tělo v jeho světle bíle zazářilo v zeleném příšeří. Povzbuzeně pohlédl vzhůru. Někde vysoko nad ním je modrá obloha a pod ní se míhají černé siluety vlaštovek.
Posadil se na okraj tůně a opatrně vsunul nohy dovnitř. Bolest, kterou ucítil, byla tak strašlivá, že mu vyrazila dech. Kletba sevřela jeho lýtka do rozžhaveného svěráku. Pokusil se stáhnout nohy zpátky, s děsivou představou, že uvidí jen krvácející pahýly, ale při prudkém pohybu se pod ním nepevný kraj tůně utrhl a temná hladina se nad ním zavřela.
Bojoval o dech, marně se pokoušel se dosáhnout chodidly na dno a zoufale šmátral rukama, aby se zachytil břehů. Paže však zajížděly až po lokty do mazlavého bahna. Cítil, jak je každá kost v jeho těle pomalu drcena neúprosným tlakem. Oči ho pálily k nesnesení, tekutina v tůni je rozleptávala jako kyselina. Náhle pochopil, že z jeho těla nezbude vůbec nic. Rozpustí se v černé vodě, stane se součástí zřídla prokletí a nezůstane po něm ani vzpomínka.
Zuřivě zakopal nohama a podařilo se mu dostat hlavu nad hladinu. Zhluboka se nadechl, vyškrábal se z tůně ven a vyčerpaně se odplazil co nejdál, až téměř ke kruhu orchidejí. Horečně ohmatával své tělo, dotýkal se očí a žasnul, že vyvázl bez zranění. Kůži měl pokrytou páchnoucím slizem, který se na vzduchu odpařoval. S ním mizela i bolest a zůstala jen únava. Věděl, co udělá, jakmile nabere trochu sil: oblékne se, rozloučí se s lesem i vesnicí, opustí Afriku a už se nikdy nevrátí.
Jenomže právě to udělat nemohl.
Dlouhou dobu jen sklesle seděl a zíral do prázdna. Připravoval se na svůj úkol několik let a věděl, co ho čeká, teď ale lítostivě zatoužil po nějakém jednodušším způsobu. Odříkávat zaklínadla celé hodiny, obětovat část vlastní krve nebo bojovat s nepřítelem tváří v tvář se mu zdálo nádherně snadné.
Nakonec se postavil a vydal se zpátky k tůni. Těch pár kroků mu připadalo jako nejdelší cesta, jakou kdy v životě urazil. Druhé ponoření nebylo o nic lehčí než první. To, že tentokrát bolest očekával, nijak nezmenšovalo její intenzitu. A pocit hnusu byl ještě silnější. Když se namáhavě vydrápal ven, zůstal na břehu na kolenou, opřený o lokty, a prudce dávil. Poté se bezvládně sesunul do vlastních zvratků a nehybně ležel, zatímco se prokletí z jeho kůže zvolna rozpouštělo v teplém vzduchu.
Když se do černé vody spouštěl potřetí, plakal.
Ponořil se pod hladinu a najednou ho zavalila nenávist, chladná a tak prudká, že na bolest skoro zapomněl. Tentokrát se dostal z tůně téměř bez námahy, poháněn vztekem. Co tady vůbec dělá? Riskuje život v nejzapadlejším koutě světa, a proč to všechno? Pro pár stovek ptáků, jakých jsou všude milióny, a kvůli několika desítkám nevzdělaných domorodců, kteří můžou zrovna tak dobře odejít živořit do slumu někde v Abuji nebo v Lagosu jako mnozí před nimi a mnozí po nich.
Když si třesoucíma se rukama natahoval plátěné kalhoty a tričko, drmolil mezi zuby zuřivé nadávky na adresu těch, kteří ho na tohle proklaté místo dostali, proklínal Onyemachiho i Chisoma, Vidora a svého praděda, celý Ebbaken. Kdo jim dal právo očekávat od něj takovou oběť? Není snad kletba spravedlivým trestem pro vesničany – pro bezvýznamné obyčejné – za jejich nezdvořilé chování k mocnému mágovi?
Byl už téměř na konci pěšinky vypálené mezi orchidejemi, když se zarazil.
Vrátil se zpátky, znova se svlékl, posadil se vedle tůně a opřel hlavu o kolena. Nenávist vyprchala, zbyla jen prázdnota.
Nechybělo mnoho a zradil by sám sebe.
Odevzdaně se ponořil do tůně počtvrté.
Hladina se nad jeho hlavou zavřela a Matyáš zatoužil po smrti.
Zdálo se to tak jednoduché. Když přestal bojovat a poddal se pomalému klesání, bolest se utišila, zbylo jen sevření konejšivé jako pevné objetí. Byl unavený, strašlivě unavený, a temnota kolem něho slibovala dlouhý spánek beze snů.
Padal hlouběji a hlouběji, pomalu jako ve snu.
Někdy má smysl umřít, když to znamená věnovat život někomu jinému, ozval se na pokraji jeho vědomí naléhavý hlas. Tohle ale není ten případ.
Pak se jeho chodidla dotkla dna.
Odrazil se a donutil ruce a nohy k pohybu. Probojovával se vzhůru, ke světlu a vzduchu, v plicích ho pálilo a bolest se do něj znova zahryzla. Vyškrábal se na břeh, lapal po dechu, stočený do klubíčka a jen zpola při vědomí. Zůstal tak dlouho, bez hnutí mezi kostrami a zdechlinami, jako pohozená rozlámaná hračka. Stíny stromů zvolna putovaly po jeho těle. Ztratil ponětí o čase a zdálo se mu, že už je v lese mnoho let a svět za hranicí vytyčenou jedovatými orchidejemi přestal existovat.
Trvalo několik hodin, než se znova s nářkem a sténáním doplazil k vodě. Tentokrát už kletba nezaútočila na jeho mysl, ale bolest ho rvala na kusy a zbavovala sil. Omdlel, když se mu podařilo dostat se ven, a když se probral, poprvé ho napadlo, že možná nebude mít dost sil dostat se z lesa, i když se mu podaří prokletí prolomit.
Ponechal té myšlence volnost, aby se prošla po zákoutích jeho duše a naplnila ji nejprve úzkostí a pak smířením. Nezáleželo na tom. Cítil, že kletba slábne, že trýzeň, kterou působí jeho vyčerpanému tělu, jsou poslední vzteklé záškuby poraženého nepřítele.
Přesto musel sebrat všechno své odhodlání, aby se do tůně ponořil pošesté.
Několik okamžiků šlapal vodu s hlavou nad hladinou, aby oddálil okamžik, kdy vystaví palčivé bolesti oči a tvář, i když věděl, že tak své trápení jen prodlužuje. Konečně se zhluboka nadechl a potopil se. Usilovně se snažil vydržet pod vodou co nejdéle, cítil, jak se zlo lepí na jeho kůži a propaluje se do pórů, jak se ho snaží udolat a zabít. Měl pocit, že dostat se ven ho stálo poslední zbytky sil. Svíjel se ve vlhké hlíně, kňučel v záchvatu sebelítosti, škemral a prosil zbytky mrtvých těl kolem sebe, vodu i les, aby nemusel podstupovat další mučení.
Na jeho prosby však nikdo neodpověděl. Samota a ticho jej obklopovaly jako stěny vězení, ve kterém neúprosný žalářník vynáší další a další kruté tresty.
Vrávoravě se postavil a dopotácel se znovu k černé propasti plné trýzně.
Když posedmé vylezl na břeh, byla voda čistá.
Matyáš zůstal ležet s obličejem obráceným k hladině a okouzleně pozoroval, jak se leskne v zeleném stínu a odráží tvary listů nad sebou. Do tůně se už snášelo šero nadcházející noci, ale když nabral vodu do dlaní a naklonil se nad ní, byla průzračná, chladná a voňavá. Omyl si rozbolavělé oči a pak vklouzl do pod hladinu ještě jednou. Voda ho hladila, omývala unavené tělo, jako by se Matyášovi chtěla odvděčit za své uzdravení.

Vylezl na břeh ve chvíli, kdy se mezi stromy začal vkrádat soumrak. Každý pohyb ho bolel. Zvednout ruce vyžadovalo nesmírné úsilí.
Pokusil se postavit na nohy, ale ty se pod ním podlomily, jako by se jeho svaly proměnily ve vatu.
Něco bylo strašlivě v nepořádku.
Zeleň stromů, nažloutlá barva květů a vybělené kostry se slily v šeď a pak se ukryly do tmy. Chtěl si promnout oči, jenže ruce byly příliš těžké, příliš vzdálené. Vyčerpání ho tisklo k zemi. Cítil, jak krev v cévách zpomaluje své proudění, jak srdce protahuje rytmus úderů jako zvon, kterého zvoník opustil.
Pochopil, že se do Ebbakenu nevrátí, a zalil ho užaslý smutek. Smutek dítěte, které vidí vlaštovku padat z nebe.
Zlomil prokletí, a přece ho zabíjelo. Jaký to všechno mělo smysl?
To, že něčí život skončí, neznamená ještě, že byl zbytečný, řekl mu Onyemachi. Výsledkem smrti může být jiný život. Každý život, který není zmarněný, má smysl, Tsâttseewàà.
Matyáš upíral slepé oči do tmy a naslouchal tichu. Zatoužil ještě jednou, naposledy, uvidět hvězdy. Jenomže ty by stejně neviděl. V deštném lese zůstává obloha věčně skrytá.
Pak zavřel oči a hvězdy se rozzářily na spodní straně víček. Usmál se, když uslyšel lehké kroky, stejné, které slýchával jako malý chlapec před usnutím. Kouzelníci si pro něj přicházeli. Smutek se rozplynul a Matyáš se usmíval, zatímco se jeho duše vznášela nocí vzhůru, aby se připojila k velikému hejnu ostatních, které jako vlaštovky kroužily nad korunami stromů.

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Ten konec přišel tak

Ten konec přišel tak nenápadně a bez varování...
Je to celé úžasně napsané a na víc asi nemám slova.
Díky za úžasný příběh.

Ne!!! Já nechci, aby umřel. A

Ne!!! Já nechci, aby umřel. A já, že prej jsem zlá. Ale jsem ráda, že jsem si to nakonec přečetla vcelku. Je to vážně moc dobrý. Matyáš je strašně fajn.

Děkuji moc. Taky mám Matyáše

Děkuji moc. Taky mám Matyáše ráda a taky nechci, aby umřel. Vlaštovky by vůbec neměly umírat. (Ale byla to dobrá smrt!)
(Jo, a taky fandím vlkům ;)).

Je to působivé

a pořád si myslím, že je to jeden z nejúžasnějších příběhů, co jsem poslední dobou četla

Děkuji! Vzhledem k tomu, že

Děkuji! Vzhledem k tomu, že tak zhruba vím, co čteš, připadám si neobyčejně polichocena.
Je to taky tvoje práce, že je to takové, jaké to je.
A taky za to díky.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.