Pohádka o andělech a druhé šanci

Dáreček pro Ave. Krásné Vánoce. ;o)
Shrnutí: Děti, nepytlačte! Nebo omylem chytíte nějakého toho Božího posla... a co potom s ním?
Přístupnost: Pro všechny
Varování: Pozorný čtenář s konečnou platností zjistí, co andělé mají – nebo nemají pod hábitem.
Poznámka: Díky Keneu tato povídka přišla o pár hodně hnusných hrubek, několik divných slovních spojení a bezpočet trojteček. Takže případné děkovné dopisy na její adresu :).

Pohádka o andělech a druhé šanci

Pan Kulhánek našel anděla. Visel v síti na ptáky a vypadal jako sežmuchlaný kapesník.

Stalo se to na Štědrý den. Šel jako každé ráno do lesa, zkontrolovat svoje pasti. Stromy kňouraly a prohýbaly se pod sněhem. Tam, kde dřív bývala cesta, jiskřila nekonečná bílá pláň, rovná jako talíř. Pan Kulhánek táhl svoje sáňky, bořil se až po lýtka, funěl a sakroval. Před ústy se mu tvořil obláček páry, takže jako lokomotiva nejen zněl, ale zdálky i trochu vypadal.
Když už se mu zdálo, že div nevypustí duši, zastavil, sundal si čepici z králičích kožek a otřel zpocené čelo. Proklel zimu, sníh, císaře pána a celý svůj zatracený život, kopl do saní a potom zase pokračoval v cestě. Než dosupěl až k sítím a uviděl toho anděla, zopakoval to hned několikrát.
Pan Kulhánek nebyl pytlák. Ne, prosím pěkně. Jen prostě občas v lese natáhl síť mezi dvěma stromy – to přece nebylo zakázané. No a potom se k ní šel druhý den podívat a zjistil, že v ní zase uvízla nějaká pitomá zvířata. Dělali to tak ve vesnici všichni včetně starosty, i když ten mizera by to sám nikdy nepřiznal. Takže rozhodně nebylo spravedlivé, že se ten sakra zatracený nebeský problém přihodil zrovna jemu.
Anděla poznal okamžitě, i když neměl harfu a celkově vypadal úplně jinak než ti na stropě v kostele. V první řadě to byl člověk s křídly. Sice zplihlými a zcuckovanými, jako když vám zmokne ovce, ale křídla to byla.
Navíc z něj vyzařovalo cosi, co si pan Kulhánek pro sebe v duchu pojmenoval jako andělovitost. Nedalo se to moc dobře popsat, bylo to trošku modrozlaté a vonělo to po bouřce... prostě, pokud byste ho viděli, poznáte ho také.
A hlavně (a nebylo to nic, k čemu by se dokázal přiznat panu faráři) pan Kulhánek neodolal a... podíval se. A skutečně, tam dole pod hábitem neměl anděl ani to, ani tamto. Jako krejčovská panna.
I když měl zavřené oči a nehýbal se, bylo jasné, že mrtvý není. Vyvstala tedy otázka, co dělat s omráčeným andělem. Pan Kulhánek sice chodil do kostela každou neděli, ale nevzpomínal si, že by se tam někdy řešilo něco podobného. Ani v bibli, pokud ho paměť neklamala, nebyla zmínka o omylem ulovených poslech Božích. Nakonec si tedy znovu zasakroval (pro jistotu jen šeptem), vzal ho do náručí... a hned ho zase překvapeně pustil na zem, protože ten tvor pálil jako kamna.
To maj z toho, že lítaj tak blízko ke slunku, pomyslel si a opatrně ho naložil na sáňky. Naštěstí měl domek hned u lesa, ale i tak přes anděla před vesnicí přehodil kabát a snažil se pod něj napasovat celá křídla. Poslední, po čem toužil, bylo dostat se do řečí.

oOo

Doma ho položil na postel a zatemnil okna. Potom si zavdal pořádný hlt pálenky... a ještě jeden, až ucítil, jak se jeho splašené myšlenky uklidňují a zpomalují.
Napadlo ho, že kdyby ještě žila jeho nebožka žena, spráskla by ruce a začala uklízet. Všechny ženské si patrně myslely, že veškeré problémy světa vyřeší krajáč horkého mléka s medem a čistá kuchyň. Chvilku tu myšlenku převaloval v hlavě, ale nakonec naznal, že anděl jako každý správný chlap (nehledě na to, co má nebo nemá tam dole) dá přednost troše útulného nepořádku.
Navíc on sám věřil v zázračné účinky pálenky. Přemýšlel, jestli takový anděl vůbec pálenku pije. Nebo pivo...
„Nic,“ ozvalo se tiše.
Pan Kulhánek se prudce otočil. Kdyby mu někdo ráno prozradil, že bude mluvit s andělem, určitě by ho nenapadlo, že první slovo, které mu řekne, bude:
„Co?“
„Nic nepijeme,“ zopakoval anděl.
Pan Kulhánek zamrkal. Anděl seděl v posteli přikrytý červenobílou proužkovanou peřinou, usmíval se a byl roztomilý jako stádo koťátek. Už nebyl ani trochu zplihlý a zcuckovaný. Vypadal nadpozemsky. Jen mu dát do rukou nějaký hudební nástroj a mohl by zpívat haleluja na nedělní mši.
A v té chvíli Kulhánkovy myšlenky vybuchly. Uvědomil si, že má špínu za nehty. A že mu sice na stěně v seknici visí křížek, ale už si ani nevzpomínal, kdy z něj naposledy utřel prach. A pije alkohol. A nemodlí se úplně každý večer. A sakruje. A... (a v té chvíli měl pocit, že se mu hrůzou zastavilo srdce) uložil anděla do peřin! Do peřin z peří! Byl si skoro jistý, že všichni ptáci jsou vlastně příbuzní andělů. To je stejný průšvih, jako by mu oškubal jeho vlastní křídla.
Náhle anděl zaklonil hlavu a hlasitě se rozesmál. Po tváři se mu koulely slzy a byly kýčovitě zlaté.
Jeho smích vytvořil zeď, do které narazily všechny Kulhánkovy myšlenky a vykolejily. Zíral na anděla s otevřenou pusou.
Konečně anděl ztichl a opatrně si otřel obličej cípem peřiny.
„Vy lidé...“
V kamnech hučel oheň a za oknem se sypal sníh.

oOo

Mít na Štědrý den doma anděla nebyla zas až taková zábava. Od té doby, co mu před dvěma lety zemřela manželka, trávil Kulhánek Vánoce ve vodorovné poloze ve společnosti několika lahví rozličného obsahu.
Teď nemohl.
Teď na pití nemohl ani myslet, protože ta usmívající se věc, co si hověla v jeho peřinách, mu pravděpodobně viděla až do hlavy.
Nemohl ani myslet na to, že mu čte myšlenky.
Nemohl ani...
U psí řiti!
Nemohl vůbec nic.
„Neber si to tak,“ zapředl anděl a ještě víc se usmál. „Zatím si vedeš docela dobře.“
Kulhánkovi blesklo hlavou, že to jeho čtení myšlenek nesnáší.
Potom se zarazil.
A potom to chtěl vzít zpět.
A potom...
A ještě potom...
„Jsi dobrý člověk, Kulhánku.“
Za okny někdo začal zpívat koledy.
„Kulhánku?“
A ty tvořily most mezi lidskostí a...
„Kulhánku!“
... a andělovitostí.
„Ano?“ řekl nepřítomně.
„Víš...“ najednou se anděl v posteli narovnal, potom se nahrbil a udělal něco, co by za jakýchkoliv jiných okolností vypadalo jako kočičí hřbet. „Oááách, to je ono,“ zavrněl.
Kulhánek na něj zíral s otevřenou pusou.
„Co to...“ začal a slovo sakra nechal pro jistotu jen tak viset ve vzduchu.
„To dělají ty koledy,“ pokrčil anděl rameny a poprvé za celou dobu vypadal trochu nejistě. „Nám všem se to děje.“
Zatřepal hlavou.
„Kde jsem to skončil... bývá zvykem, že ten, kdo zachrání anděla... ó můj šéfe, Tichá noc!“
Anděl se svíjel a kroutil, dokud se neozvalo trochu falešně „pří-íšel Krí-ístus pán“ a hudba utichla.
„Omlouvám se,“ zamumlal. „My prostě musíme prožívat hudbu celým tělem. Náš šéf má podivný smysl pro humor. A koledy jsou nejhorší. Když hrají koledy, vypadají všichni andělé jako...“
„Kočky! Všichni andělé jsou uvnitř tak trochu kočky, to by dávalo smysl,“ skočil mu Kulhánek do řeči.
„Chtěl jsem říct pitomci...“ usmál se zářivě anděl a sklopil oči.
Pan Kulhánek se zachichotal jako školačka a poprvé za celý den přestal litovat, že ho zachránil.
„Nezáleží na tom kdy. Hlavně že se tak stalo,“ poznamenal anděl.
Zavládlo ticho, během něhož si Kulhánek uvědomil, že anděl opět komentoval jeho myšlenky.
„Tak či tak, zachránil jsi mě. A tomu, kdo zachrání anděla, se splní tři přání.“
„Jaká přání?“
„Jakákoliv.“
Vlna radosti, která vybuchla někde nad Kulhánkovým břichem, se rychle šířila do celého těla a hřála víc než pálenka.

oOo

Se třemi přáními je problém. Vždycky se nakonec objeví háček.
Anděl mu řekl, že jeho ženu z mrtvých probudit nemůže.
Ale jinak si prý může přát cokoliv jiného. Samozřejmě kromě věcí, které porušují fyzikální zákony. A zákony Rakouska – Uherska. A Desatero.
Pana Kulhánka napadlo, že prostě bude chtít tři hromady zlata. Za každé přání jednu a bude si žít jako král.
No ale potom si vzpomněl na pohádky. Na takové ty povídačky, co mu bába vykládala, když byl ještě malý špunt.
A to byl úplný konec.
Každé dítě totiž přece dobře ví, že to je všechno jen zkouška. Zlý král dostane vybrat mezi bohatstvím a moudrostí, vezme si bohatství a je v háji jak stromy. Buď zemře hlady, protože se mu všechno jídlo změní ve zlato, nebo ho ta hromada zasype. No a potom přijde nějaký špindíra od prasat a ukradne mu království a dceru, pokud nějakou má.
Anděl na něj vykulil oči. Vypadalo to poněkud nepatřičně; byly světle fialové se zlatými tečkami uprostřed a patrně nebyly stvořeny ke kulení.
„Jak to vy lidé děláte, že si dokážete všechno takhle zkomplikovat...“
Ticho.
„Není to žádný test, Kulhánku!“
Na chvíli se uklidnil, ale pak si uvědomil, že přesně tohle by řekl, kdyby to zkouška byla.
„Ehm... já si to musím ještě nechat projít hlavou.“

oOo

I když měl Kulhánek plnou hlavu myšlenek na to, co si s-a-k-r-a přát, byl to ten nejvánočnější Štědrý den jeho života.
Anděl se rozpovídal a nebyl k zastavení. Řekl Kulhánkovi, že si v nebi moc zábavy neužijí.
„V podstatě jenom zpíváme. No a potom tu je ta záležitost s ochraňováním lidí, to je vlastně za odměnu. Na chvíli utéct od té modrobílé naducané nanicovatosti.“
Kulhánek mlčel a poslouchal. Andělé se vám totiž dostanou pod kůži.
„A taky další věc, v nebi to pořád voní jako po dešti. A občas tam je dost lezavo,“ zachumlal se hlouběji pod peřinu, takže mu koukal jenom nos.
„Když jsem sem přišel poprvé, praštilo mě to tak silně, že jsem sotva chodil. Myslím vůně. Úplně se mi z toho zatočila hlava. Měl jsem hlídat jednu holku, pěkná, až moc hubená... no ale všechny ty barvy a zvuky a pachy... než jsem se vzpamatoval, kdosi ji probodl pilníkem.“
Kulhánek se prudce nadechl, ale potom jen potřásl hlavou a zase ústa zavřel.
„Dost mě to vzalo. A dlouho trvalo, než mi dal šéf druhou šanci...“
„Jakou druhou šanci?“
Anděl mávl rukou. Na chvíli zavládlo ticho.
Potom se anděl ošil a beze slov koukal na Kulhánka. Vypadal jako dítě, které žebrá o sladkost.
„Kdybych slíbil, že se budu chovat vážně vzorně...“ začal a jeho hlas obtáčel Kulhánkovy myšlenky jako hedvábná stuha, „vzal bys mě na půlnoční?“
„No, já tam poslední léta vůbec...“ namítl, ale potom si všiml andělova obličeje. Jeho oči sice nebyly stavěné na kulení, ale když se rozzářily, házely odlesky po celé místnosti.
„Co mám s tebou dělat. Počkej, najdu nějakej velkej kabát, aby se ti tam vešla i ta tvoje křídla.“

oOo

V kostele svítily jen svíčky. Ale když se po půlnoční mši otevřely dveře, zlatavý pruh záře osvítil sníh a nejbližší stromy. Anděl s Kulhánkem vyšli ven. Šeptali, nikdo kolem nemluvil nahlas.
„No a jak on vykládal o tom andělovi, co řekl nebojtež se, a já na to, že tak to nebylo...“
„V té chvíli jsem měl sto chutí tě vypakovat z kostela,“ zabručel Kulhánek, ale usmíval se.
„Ale musíš uznat, že u těch koled jsem vrněl jenom hrozně potichoučku...“
Začalo sněžit. Anděl natáhl ruku a chytil mezi dva prsty vločku.
„Podívej. Nerozpustí se, když nebudu chtít.“
Jemně ji odfoukl a zase chytil.
„Moje druhá šance jsi byl ty,“ zamumlal anděl, oči stále upřené na vločku.
Kulhánek se zastavil v půlce kroku.
„Cože?“
„Když jsi šel ráno do lesa, koukal ses, jak se stromy prohýbají pod sněhem.“
„Ano, ale...“
„Jeden to nevydržel a vyvrátil se.“
Jedna vločka spadla Kulhánkovi na nos a rozpustila se tam.
„Kdyby ses nezdržel, jak jsi mě vymotávat z té sítě, spadl by na tebe.“
Nechápavě na něj zíral.
„Takže... takže...“
„Ano,“ řekl a rozzářil se.
„Takže to bylo jenom jako? Zamotal ses do sítí, abys mě zachránil.“
„No...“ anděl zatočil špičkou boty ve sněhu, „ne tak docela. Když jsem za tebou utíkal, abych tě varoval, připletlo se mi to do cesty.“
Sklopil oči a tváře mu zrudly. Sníh, který na ně dopadl, zasyčel a vypařil se.
„Nejsem moc dobrý anděl strážný.“
A v té chvíli se Kulhánek rozhodl.
„Zůstaň tu se mnou,“ řekl. „Je to moje první přání.“
Anděl otevřel ústa, neschopen slova.
Zavládlo dokonalé ticho. Takové, že slyšeli, jak sníh šumí z oblohy na zem.
„Nemůžu,“ zavrtěl nakonec anděl hlavou. „Vy lidé jste rozkošní, ale dřív nebo později by mě někdo objevil a to by nedělalo dobrotu.“
„Tak ať jsi před nimi maskovaný. To je mé druhé přání.“
Na okamžik se zamyslel.
„Něco by se dalo udělat... Existuje jedno takové kouzlo, co umíme.“
„Jaké kouzlo?“
„Když se na mě kdokoliv z lidí podívá, proměním se v sochu. V kamennou nehybnou sochu, takovou tu, co bývá skoro na všech kostelech. No, a když se otočí nebo třeba jen mrknou, obžiju. A budu moct být s tebou, Kulhánku.“
„To bys udělal?“
Anděl přikývl.
„Zní mi to jako neskutečně nudné strávení věčnosti,“ zahučel Kulhánek.
„To mi nevadí.“
„Ne, počkej, třetí přání!“
Kulhánek zavřel oči a pozvedl obličej k nebi.
„Přeju si, abys tu nebyl tak sám...“

------------

(Poznámka autorky: Přátelé, kamarádi. Vánoce jsou svátky klidu, takže mi doufám odpustíte tady tu malou habaďůru. Jak jste asi mnozí z Vás poznali, pro úplné pochopení pointy je nezbytná znalost jisté epizody z Doctora Who. Do záhlaví jsem to nenapsala z velmi prozaického důvodu – zkrátka jsem Vás chtěla tahat za nos až do konce. Pevně doufám, že Vy, kteří jste Doctorem dosud nedotčení, nelitujete ztraceného času a příběh jste si i tak užili.)

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Třetí přání a ten neočekávaný háček :)

Geniální.
Krásné, zvonivě jiskřivé.
A ten anděl je docela roztomilý čičoidní pako. (Lehce slashovatelný, ať už mu dole chybí cokoliv ^^) Mimochodem, ta narážka na Sissi mě položila pod stůl. To je s-a-k-r-a Boží!

Rebelko, to se mi tak líbí!

Rebelko, to se mi tak líbí! Úplně to křupe pod nohama a praská v kamnech - a kočičí andělé mě dostávají a dojímají. Příští Vánoce budu hojně zpívat koledy a představovat si, co to s anděly v mém okolí dělá ;)

Jé! Já jsem musela být ale

Jé! Já jsem musela být ale strááášně hodná!
Taková pěkná povídka!
To si snad ani nezasloužím ;o)
A souhlasím s Julií, závidím ti tvůj talent a měla bys víc psát :o)
Děkuju :o)

není zač

Vždyť jsi byla úplně nejhodnější. Drabblata psala, totalitu vedla... jedna povídka je skoro málo. ;)
A zrovna vám dvěma by měla závidět talent i sama božská Rowla :).

Íp!

Skvělá povídka.
Líbí se mi slovo andělovitost a všechna ta andělovská klišé. Anděl, který se řehtá smrtelníkovi, protože mu vidí do hlavy, je neodolatelná představa. Tři přání pana Kulhánka jsou skoro dojímavá.
Jo, jo, bylo to prima. I odkaz na DW mi došel(kupodivu ;-p).

Děkuju, Profesore, za moc

Děkuju, Profesore, za moc hezký komentík :).

ík!

tak ještě jeden nadšený výkřik veřejně:
moc se mi to líbilo, anděla uchumlat a povídku asimiluju

(akorát ta vánoční výprava na hřbitov byla vlivem weeping angles v mé hlavě výrazně děsivější)

:) děkuju ale bez tebe by to

:) děkuju
ale bez tebe by to bylo rozhodně o dost horší ;)
(vánoční výpravy na hřbitov jsou děsivé samy o sobě)

Talent jsem ti záviděla už

Talent jsem ti záviděla už loni, že jo? S tebou je to těžký:-) Měla bys psát víc.
Anděl je výbornej. Jeho existence ve světě lidí by si zasloužila hlubší průzkum. Je to něco mezi českýma pohádkama a britskýma seriálama. A máš tam spoustu nádherných detaiů. Třeba oči, které nebyly stvořeny ke kulení.
Takže v BBC to jen špatně pochopili? Jak se to k nim od pana Kulhánka dostalo? Tetička v Anglii? Jiří Kulhánek?

ó, děkuju :)

Přesně to jsem si při psaní říkala - že bych z toho chtěla udělat něco mezi pohádkou a DW :).
No, já osobně si to představuju tak, že jakmile si Kulhánek domyslí třetí přání, celou Zemi zaplaví andělovi kamarádi. (Aneb ve škole nám pořád tlučou do hlav, ať konkretizujeme smlouvy a používáme přesné termíny, takže něco jako "ať tu nejsi tak sám" se dá vyložit všelijak.)

Všichni andělé jsou uvnitř tak trochu kočky! :-D

Ta se mi moc líbila. Ještě si ji přečtu - mockrát!

Děkuju, Ryo. To mám radost

Děkuju, Ryo. To mám radost :).

Hezké

Začátek trochu připomíná Márquezova Velmi smutného pána s velkými křídly.

Děkuju. Od Márqueze jsem

Děkuju. Od Márqueze jsem myslím zatím nečetla vůbec nic, tak snad to časem napravím :).

Jen ten úplný začátek kvůli

Jen ten úplný začátek kvůli tomu zcela prozaickému andělovu průšvihu, má to nepatrně podobnou atmosféru. Což tedy mezi námi děvčaty, trochu připomínat Márqueze v době jeho nejlepší formy, to vůbec není špatné ;)

Roztomilé.

Ale co (ne)mají andělé pod řízou vím už z Dogmatu. Takže jsem nebyla s to si ho představit jinak než jako Metatrona ;D

Ale Metatron tam taky nic

Ale Metatron tam taky nic neměl, ne? Já to teda viděla dost dávno, ale tohle si, doufám, pamatuju. Mám celkově problém si anděle představit nějak jinak.

Do předpointy jedno veliké

Do předpointy jedno veliké chník! Při pointě jedno pořádné hrknutí. Moc pěkná lidská pohádka s poněkud naježeným závěrem :)

Děkuju. Přesně takhle měla

Děkuju. Přesně takhle měla povídka moc působit, tak jsem ráda, že záměr splnila. A taky, že mě kvůli tomu hnusnému závěru nekamenuješ moc :).

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.