Chrastava loaded, část 1.

Název: Chrastava loaded, část 1.
Autor: Ebženka
Přístupnost: ehm... od 12 let?
Shrnutí: Nad magickou kriminalitou bdí v českých zemích vyšehradská mordparta. Jenže jsou v republice místa temnější, která potřebují trvalý dozor někoho místního, nenápadného. Prostě detašovaného detektiva. Například Chrastava, to je drsné místo. Kdyby se provalilo všechno, co se tam děje, bylo by z toho několik speciálních magazínů Blesku. A tohle se tam v devadesátých letech dvacátého století taky stalo...
Prohlášení: povídka byla psána se souhlasem a s pomocí stávajících autorek budečských povídek, zmínky o Vyšehradu a Karlu Vrbenském schválila neviâthiel, jeho zroditelka.
Poznámka: Povídka pro Galadiona! Veselé Vánoce. Povídka je rozplánována cca na 3 kapitoly, podle toho, jak to vyjde. Druhá kapitola do čtrnácti dnů.

Ráno bylo zase mlha a zima. Tady je koncem října každý ráno mlha a zima, teda s výjimkou dnů, kdy lije jako z konve a dnů, kdy je až nechutně krásně a ať se podíváte kamkoliv, dalo by se to fotit na pohlednice. Uvařil jsem si kafe a s první cigaretou jsem postával u kuchyňského okna. S šťouravým pocitem, že něco se někde schrulo, a že to bude práce pro mě. V noci byl klid, většinou je. Ovšem když se něco podělá, a zvlášť když se to podělá potichu, tak to stojí za to. Vítejte v severních Sudetech.
Všude kolem jsou malebný kopce a lesy, kde roste spousta hub (no aby ne, tolik zbytkový magie aby pohledal), a všude jsou baráky plný buď radonu nebo starý křivdy. Lidi, co v nich bydlí, teda teď myslím ty starý baráky se špatnou minulostí, většinou vůbec nemají páru o tom napětí, co se jim štosuje ve sklepě a jenom čeká, až otevřou zaprášený dvířka nebo na zahradě kopnou do díry, do který kopat sakra neměli. A nejhorší jsou ty mladý idealisti, jak řekl klasik, ty vám vlezou všude. To se mladej týpek z pražskýho paneláku rozhodne, že se navrátí k přírodě, že má dost konzumu a chce svejm dětem pořídit ničím nezkalený přírodní zážitky, a tak si koupí ruinu někde v pohraničí a začne na ní chovat kozy. A rekonstruovat. Tihle blázni jsou otupělí z panelákovýho stereotypu. Přijdou do baráku, nadechnou se, a: "To je atmosféra!" Jasně, atmosféra. Když mají štěstí, tak je to jenom zatuchlina, plíseň a dřevomorka. Když mají smůlu, začnou za nějakej ten pátek chápat, proč že v tom baráku tolik let žádnej majitel dlouho nevydržel.
Na dveřích mi visí cedulka "Ing. Jaromír Slavíček, geologické průzkumy, měření radonu" a není to žádná lež, když si mě někdo pozve, abych mu našel studnu nebo změřil, jestli mají v ložnici radon nebo ne, tak dostane informace pravdivější a spolehlivější než od ledajakých flinků z úřadu. To proto, že se nemusím spoléhat na přístroje. Mám magii. A taky šestej (nebo sedmej, kdo by to počítal) smysl.

No a dneska se mi už od rána na krku ježily vlasy, jenže já ne a ne přijít na to, odkud vítr vane. A z Vyšehradu taky žádný echo. Ani mezi lidma. Teprve když jsem šel odpoledne na pivo s hasičema. Jo, jsem u hasičů, je to praktický. Hasiče volají hned, když někde něco bouchne, spadne nebo hoří, a nebo když je potřeba někoho vyprostit, sundat... No a hasiče mají lidi rádi. Hasiči pořádají v lednu ples, v létě den dětí, a další pijatyky, a vůbec jsou to veselí a príma chlapíci, to ví každej. No to je jedno, bylo spousta smíchu. Není to prdel? Blažkovejm ukradli zahradního trpaslíka.

Já byl jedinej, kdo se smíchy neválel pod stolem a nevymejšlel konspirační teorie, k čemu moh bejt komu dobrej (dvojsmyslný smích, několik fousatých vtipů o špičatých čepičkách a o velikosti, na který nezáleží). Když se kluci ptali, cože jsem takovej nerudnej, řek jsem jim, že děti toho trpaslíka měly rády. To nebyla žádná lež, všichni mrňousi z okolí chodili s mámou nebo bábou na procházku k trpaslíkovi, ještě když já byl malej capart. Vydržel jsem u toho plotu dřepět a hrát si s kamínkama hodiny. Trpaslík byl svým způsobem můj kámoš. A ne jen tak ledajakej. Kámoše, co umí vytvořit ochrannou bariéru třetího stupně, byste taky chtěli. Blažkovi houby věděli, co měli na zahrádce. Jasně že je to naštvalo, když zmizel, ale kdyby věděli, o co přišli, určitě by se jim spalo o dost hůř.

Zaplatil jsem poslední pivo a šel jsem se na to kouknout. Barák, až na to prázdný místo na betonový desce za plůtkem, vypadal stejně, prostě komunistická výstavba s šedivou fasádou a sedlovou střechou v nesprávným sklonu, nade dveřma žlutá plastová stříška, v předsíni dvě řady luxfer, příliš velký okna. Počasí bylo hnusný. Nikde kolem žádnej náznak magický aktivity. Možná to byla jenom klukovina a trpaslík se zejtra najde vystavenej nade dveřma radnice nebo policejní stanice, přizdobenej cizí podprsenkou, někdo ho donese zpátky Blažkovým a zase bude spousta vtipů. Možná. Nastavil jsem signální okruh, šel jsem domů namazal si chleba se sýrem a snažil se nemyslet na to, proč Blažkovic barák, barák lidí, kde nikdo nikdy nečaroval, potřeboval ochranu. Třetího stupně. Myslet u jídla na práci je nezdravý, můj synovec Hugo mi to vždycky říká. Je mu jen patnáct, v Budči se svou praktickou magií taktak prolejzá, ale jídlu ten kluk rozumí. Umí uvařit skvělou rajskou.

Dojedl jsem a šel jsem nahlásit toho trpaslíka nahoru. Teda na Vyšehrad.
Vodní hladina v kuchyňském dřezu se utišila a potom se v ní objevila tvář spojovatelky před tabulí, na které byla jména, některá z nich propojená čárami křídou.
"Dobrý den, hlásím zmizení silného ochranného artefaktu v okolí Liberce, obec Chrastava."
Spojovatelka pozdvihla obočí. "Přejete si spojení s panem Vrbenským?"
"Ne, děkuji, může to být planý poplach, stačí vyřídit vzkaz. Formulář přikládám. Na viděnou!"
Položil jsem list papíru v plastových deskách na hladinu. Roztočil se, pak ho vcucnul vír a spojení se přerušilo.
S Karlem Vrbenským jsem se rozhodně osobně domlouvat nehodlal. Možná je praktický, když je šéf policejního vyšetřovacího týmu telepat, ale taky je to sakra děsivý. Stačej mi lokální duchové a magický pasti, nemusim mít husí kůži ještě i z vlastního nadřízenýho. Jsem detašovanej pracovník a snažím se bejt detašovanej co nejvíc to jde.

Vzal jsem si bundu, foťák a vyrazil na podvečerní procházku. Kolikrát jsem litoval, že nemůžu mít psa. Když se po malým městě couráte jen tak, je to divný. Když se couráte se psem, nikdo se na nic neptá. Akorát že já chodím na místa, který psům nedělají dobře. Nemá smysl předstírat, že tu jen tak venčím, když se pes klepe strachy, kňučí a nechá se vléct na vodítku jako na sáních. Tak dělám fotky.

Blažkovic barák byl pořád normální. Blažkovic bábi byla ještě venku, okopávala skalku, na sobě starej prošívanej kabát, v ruce motyčku a vedle sebe zahradnický nůžky a kýbl s odpadním bejlím. Betonovej plácek zel prázdnotou, jako kdyby někdo z tácu ukrad' bábovku.
" Brýden. Tak co, pani Blažková, trpaslík furt nikde?" opřel jsem se o plot.
"Brýden, pane Slavíček, kdoví co s nim která mrcha závistivá provedla. A taková to je škoda."
"Nojo, děti ho měly rády, žejo."
"Úplně se vám bez něj cejtím ztracená."
"No, třeba budete mít štěstí a někde se najde. Třeba si ho jenom někdo půjčil na nějakou klukovinu."
"Kdo ví. Ani nevim, jestli v noci usnu. Měli jsme ho co pamatuju, dali ho tátovi Zejdlovi, když jsme se nastěhovali do novýho, a holka jako malá si myslela, že vod baráku zahání strašidla. Určitě ho někdo ukrad a prodal za drahý peníze, však to byla starožitnost. Taky sem už přemejšlela, že si přilepšim k důchodu a koupim místo něj nějakýho novýho, barevnýho."
No, to měla babko ta tvá holka jako malá o moc víc zdravýho rozumu než máš teď ty, říkal jsem si, když jsem zamával a pomalu šel dál. Signální okruh nic. A byl bych vyrazil na návštěvu k Zejdlovým, jenže starej pán i jeho žena už umřeli a dcera s rodinou je v zahraničí už od šedesátejch. Prej se usadila někde blízko Salemu. Pana Zejdla jsem si pamatoval už jako malej kluk, ukazoval mi triky s vodou, a když jsem šel poprvé na Budeč, poslala mi paní Zejdlová na oslavu dort. Když se naši odstěhovali do Prahy, ještě si chvíli psali.
Dávalo smysl, že jestli Zejdlovi věděli o nějakým nebezpečí kolem toho domu, snažili se jeho obyvatele ochránit. Bohužel se na to už není koho zeptat. Máma sice ještě žije v Praze u bráchy, jenže už jí hlava nefunguje. Poslouchá rádio, rozdává upatlaný bonbóny a všude kolem sebe vidí anděly, takže se dá říct, že se má na starý kolena skvěle, jenže se toho člověk od ní moc nedoví.

Za posledními domky se otvírala louka a kus za ní začínal les. Napravo vedla silnice kolem hřbitova, kde už občas blikaly dušičkový svíčky. Dušičky budou za dva dny. Hřbitovy na severu Čech znám jak svý boty - chodím sem pracovně dost často a rád. Připadám si tu příjemně a domácky, asi jako na návštěvě u pratetičky Hildy. Na hřbitově se totiž, i když se to nezdá, obvykle neděje nic tak strašnýho. Místa starých zločinů jsou mnohem horší. Baráky, kde bydleli nacisti. Baráky, kde bydleli Němci, které pak odsunuli. Židovský a smíšený rodiny, jejichž členy nejdřív posílali do koncentráku, potom je odsunuli kvůli německýmu původu a jestli někdo zbyl, tak mu znárodnili majetek a zavřeli ho za kulactví. Válečný zločiny a křivdy na obou stranách. Pasti lidí, co odcházeli a nechtěli svůj barák odevzdat bez boje. Holky, co čekaly děti s německými vojáky. Holky, co čekaly děti s ruskými vojáky. Komunistický podrazy a zrady, lidi bez kořenů nastěhovaní sem kdoví odkud. A ovšem taky Černý Chlum. To je několik set let stará historie. Bývala tu kdysi Černá škola, znáte to - strašidelný mlýn, učni měnící se v havrany, každý rok jeden z nich musel zemřít, a tak dále, však to do nás v hodinách historie na Budči cpali horem dolem. Škola vyhořela už tak dávno, že na tom místě není nic než potok, stromy a ostružiny, jenže půda je nasáklá strachem a smrtí dodnes, a na hrobech těch mlynářských učňů místní kouzelníci vysázeli ochranné květiny. Ale konec černýho folklóru. Trpaslíka jsem nikde nenašel, ani podle bariéry. Je to pech.

Došel jsem domů. Z Vyšehradu přišel vzkaz, že není hlášena žádná neobvyklá situace. Šel jsem spát. Druhý den jsem měl akci na okraji Liberce, hasičský cvičení, zavolal jsem bráchovi, a pozítří byly Dušičky.

Na Dušičky pršelo. To je špatný a znamená to pohotovost. Pro hasiče, protože přívalové deště určitě zatopí sklepy, i pro vyšehradskou kriminálku, protože to je magicky nevhodná kombinace. Takže místo abych slavil s rodinou v Praze a nacpával se dušičkovou hostinou, objížděl jsem autem v pršiplášti kritická místa a podával hlášení. Taky proto se mnou nikdy dlouho nevydrží žádná ženská, ve službě jsem prakticky pořád. Kromě několika drobných úniků negativní energie nedošlo k ničemu.

Třetího listopadu paní Blažkovou odvezla sanitka. Dostala mrtvičku. V jejím věku to není nic neobvyklého.
Jenže já se byl podívat u jejich domu a potom i u ní v nemocnici. Někdo, nebo něco, ji pořádně magicky pocuchalo. Nechal jsem jí na nočním stolku křišťál. Můj signální systém se neozval, a to znamenalo jediný: ať za to mohlo cokoliv, přišlo to zevnitř. Z domu.

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Já si myslím, že pokračování

Já si myslím, že pokračování by mělo být napsáno co nejrychleji!
Nebo se nedočkavé čtenářky spojí, provedou útok a zavřou Ebženku do skříně, dokud pokračování nedopíše ;o)
Moc dobré.

Já chci pokráčko! Prosím,

Já chci pokráčko! Prosím, prosím, prosím!

Já chci taky pokráčko, furt

Já chci taky pokráčko, furt sem koukám a furt nic, už jsem z toho celá nervní.

Já taky, prosím prosím!

Já taky, prosím prosím!

Tos mi tedy dala! Napsala jsi

Tos mi tedy dala! Napsala jsi takovýho chlapa, kterýmu mám cukání dopsat (dobře maskovanou) Mařenu, která ho bude chápat a konejšit. Nádhernej. Napsala si něco úchvatně syrového, bez jediného zbytečného slova, co musím jako obdivovatel a zároveň trochu strašpytel Jizerek žrát i s navijákem. Při četbě jsem měla neodbytný pocit, že tahle povídka má nikoli soutěžní, ale výherní parametry pro lecjakou českou soutěž. Hrozně se těším na další pokračování.

Ojojoj, atmosféra hustá, že

Ojojoj, atmosféra hustá, že by se dala krájet, navíc by v Chrastavě nejspíš záhadně zmizel i Rákosníček. Skvěle popisuješ prostředí. Místní kolorit bezvadně funguje.
Vypravěčův tón je zcela v tradici žánru. Zvlášť kouzelné jsou "noirové" popisy typu "Betonovej plácek zel prázdnotou, jako kdyby někdo z tácu ukrad' bábovku."
Těším se, co bude dál.

Hlásím se jako další

Hlásím se jako další obdivovatelka betonového plácku a půltuctu dalších originálních popisů.

Začínám asi (samovolně :))

Začínám asi (samovolně :)) očítat Budeč (konečně :)) a jsem nadšená.
A teď jsem nadšená z téhle povídky. Líbí se mi prostředí, styl psaní, postava je velice sympatická... vlastně se mi líbí úplně všechno. :) Takže se moc těším na pokračování, je to napínavé!

Přiznávám se veřejně, že

Přiznávám se veřejně, že očítám cizí dárky a tohle se mi fakt líbí!

Pání! To je výborný!

Pání! To je výborný! Napínavý, atmosférický... Chci pokračování! Co nejdřív, prosím!
"A nejhorší jsou ty mladý idealisti, jak řekl klasik, ty vám vlezou všude." Naprosto geniální věta! Obzvlášť, když člověk zná pár mladistvejch idealistů.

To je parádní.

Šíleně napínavý

Mám hrozně ráda tvůj styl

Mám hrozně ráda tvůj styl psaní. A jsem napnutá jak kšandy :).

Hú! Líbí! Napíná! :) *zvědaf*

Hú! Líbí! Napíná! :) *zvědaf*

Ten konec byl náramně strašidelný!

Líbilo moc.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.