Vrátil se o Vánocích - 1.část

Pro Profesora

Autor: Bilkis

Fandom: Městské války

Přístupnost: Přístupné

Varování: AU, protože se zde objevují historické nesrovnalosti.

Shrnutí: Brno, Reza a jedny poněkud smutné Vánoce. Ale v každé tmě existuje alespoň jiskřička naděje.

Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku a většina postav v ní vystupujících patří Pavlu Renčínovi.

Překvapení! :) Se nekoná, určitě jsi mě odhalila, protože jsem nenápadná asi jako slon v porcelánu. :) Přeju Ti krásné Vánoce a hodně štěstí do nového roku. Příběh jsem pojala trochu po svém, ale přesto doufám, že se Ti bude líbit. A snad náš oblíbený fandom tímhle zásahem neutrpí nějakou výraznější újmu. :D Brno, Reza, pár dalších postav, které se v mé hlavě objevily velmi náhle a nedaly mi pokoje, a jedny poněkud smutné Vánoce.

Ne severním rizalitu, hned za sochou Daniela, stála žena. V ruce držela hůlku, ale neopírala se o ni. Shlížela na město pod sebou, vrásčitou ruku pevně sevřenou kolem stříbrné rukojeti hornické špacírky, šedé oči upřené na věž kostela na náměstí. Krátké bílé kudrliny se chvěly ve větru, pohladily korunu s panoramatem svatostánku, na jehož střeše právě stála, a znovu dopadly na růžovou kůži se skvrnkami olova neoddělitelně zažranými do celého těla.

Přišel tak tiše, že si ho málem ani nevšimla.

„Má paní,“ zašeptal a přehodil jí přes svěšená ramena dlouhý kabát v barvě velbloudí srsti. Neodpověděla, nepohnula se. Postavil se hned za ni, vítr se mu zapletl do vousů, staré oči se upřely na stařenku před ním. Nadechla se, v plicích jí hrůzostrašně zapískalo, a obrátila se k němu tváří poznačenou jizvami. Viděl je všechny. Šedivé proužky silnic se proplétaly mezi temnými pahorky, sem tam probleskla rezavá hněď důlních věží. A na druhé polovině obličeje hluboké vrásky lemované stříbrem. Mohl se na tu tvář dívat hodiny a nikdy by nepřestal být okouzlen, tolik ji miloval.

„Ach, příteli, kolikrát se zde ještě sejdeme? Kolikrát jsme se tu již sešli, kolik takových setkání je ještě před námi?“ promluvila tiše, hlas slabý stejně jako tělo, které pomalu umíralo, navzdory tomu, že přežila útok a obležení Prahy.

„Má paní, takhle nemluv, prosím! Zase budeš silná, jako jsi byla dřív!“

„Cítím změny, Františku. Tolik starého zmizelo, tolik nového přichází. Mám strach. Nejsem dost silná, abych přežila všechny věci, které se staly. Dívám se na lesy kolem, a zatímco dřív jsem se na ně dívala s hrdostí, dnes vidím jen zradu a zmar. Podívám se za ně a vidím mrtvé přátele, města bez svých pánů. A ještě dál, ach, krkavčí matku této země. Cítím se provinile, Františku, provinile, protože já přežila, ale oni zemřeli. Tolik našich lidí padlo…“ sklonila hlavu, až se korunou dotkla jeho obličeje. Špice nejvyšší věže se zaryla mezi vrásky na jeho bradě. Neodvážil se ji dotknout, podepřít ji. Nemohl jí dodat tu sílu, kterou potřebovala. Byl požehnaný její mocí, ale stále jen smrtelník. Vidět ji tak slabou a nemocnou pro něj bylo, jako by mu vyrvali srdce z těla.

„Najdeme nějakou možnost, přísahám! Tvůj dech zase bude vonět ovocnou šťávou jižních moruší*, slibuji.“

„Stejně jako já víš, že existuje jen jediná možnost, jak bych se mohla uzdravit. Obnovit hraniční štíty. Ty, které mi zůstaly, nestačí. To může povolit jen Rada měst. Víš, že Rada se možná dlouho nesejde, Františku. A i kdyby se sešla, stalo se toho příliš, aby něco takového povolili. Obviní mě, že jsem se schovávala, zatímco oni umírali.“ řekla nemilosrdně. Zabolelo ho to, přestože věděl, že není jejím zvykem používat milosrdné lži. Neznamenalo to ale, že by s ní souhlasil.

„Pojedu do Brna, má paní, najdu Nositele meče. Možná bude schopný nám pomoci.“ Znělo to jako náhlé hnutí mysli, ale pravdou bylo, že ten nápad se mu honil hlavou již nějakou dobu. Vlastně na to začal myslet ve chvíli, kdy se válka skončila. Nemohl se dívat na to, jak jeho paní chátrá. Na to spolu prožili příliš mnoho.

„Ani nevíme, jestli je živý, Františku! Vím, že jsi v Brně zažil dobré časy, ale v okamžiku, kdy tam vkročíš, nebudu mít jistotu, že se vrátíš. Válka skončila, ale boj pokračuje dál. Změnila se jen fronta.“ zašeptala do jeho vousů a zvedla hlavu.

„Nemůžu tě nechat zemřít, má paní!“ řekl tiše. Skutečně nemohl. Ne potom, co pro něj udělala.

Uplynulo víc než sto let od chvíle, kdy ji poprvé potkal v hostinci U Božího oka. Tehdy ještě vypadala jinak a on si myslel, že přebral víc než jindy. Vyptával se domácího, jestli někdo takový existuje. Mluvil o tom s kolegy akademiky. Všichni se mu vysmáli. Až jeden starý, po požáru na dole Marie vysloužilý, horník s obličejem tak spáleným, že jediné identifikovatelné v něm byly slepé oči, mu potvrdil, že se nezbláznil, že jen viděl paní tohoto kraje, živé město, dávnou královnu Příbram. A skoro sto let to bylo od chvíle, kdy v zářivé zbroji vyjela do Haliče, aby ho odtud odvezla. Ona jediná ho nenechala padnout, sebrala ho přímo na frontě a odvezla domů, přestože spolu víc než deset let nebyli v kontaktu a přesto, že pohrdal maloměšťáctvím a pánbíčkářstvím duší žijících pod její ochranou. Sto let po jejím boku bylo málo! Ačkoliv svůj pobyt zde většinu času nenáviděl, ji miloval stejně vášnivě jako ve chvíli, kdy k němu U Stočesů poprvé promluvila.

Zadívala se mu do očí, třesoucí se rukou chladnou jako led ho pohladila po tváři a koutky úst se jí nadzvedly v mírném úsměvu.

„Ne, já přece vím, že nemůžeš, Františku. Nenecháš mě zemřít, ačkoliv o to žádám. Vždycky jsi byl až příliš tvrdohlavý. Ale slib mi, že se dřív, než odjedeš, pokusíš zjistit co nejvíc informací.“ Požádala laskavě, ale jistě. Chvilku se jí díval do očí, a pak ve slibu sklonil hlavu.

***

Zlověstná obloha slibovala další sníh. Černě povlečené peřiny se roztrhaly a z nebe se začala snášet bílá záplava. První vločky tiše dopadly na cihlové střechy, polaskaly nejvrchnější větvičky jírovce na velkém nádvoří a bezhlesně se svezly na dláždění k milionům jiných, které svou pouť již dokonaly. Nezachytitelný okamžik, který nikdo nepostřehl. Nikdo kromě nehybně stojícího drakoniána, který hlídal klid nádvoří v bezměsíčné noci. Ticho a klid nerušilo ani jeho dýchání. O tom, že je živou bytostí, svědčily jen malé obláčky páry vycházející z jeho nozder. Ačkoliv se zdálo, že je celý hrad ponořený do noci a nikde není ani živáčka, uvnitř vládl shon a chvat.

Byl den před Štědrým den, sloužící cídili každičký milimetr nábytku a nádobí, ale hradní pán si toho ani nevšiml. Procházel podzemními kobkami k místu, kde tušil jednu ze svých poddaných. Malý chlapec kráčel jistě a sebevědomě, nedbaje na tmu, která zde panovala. Zabočil do vedlejší chodby, na jejímž konci mihotavě planula svíce. Zpomalil, zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a s jemným úsměvem na rtech dorazil až k místu, kde svíce ozařovala chladné stěny a neprostupně zavřené dveře. Dívka, schoulená na prahu, ani nezvedla zrak, aby se podívala, kdo ji ruší.

„Neotvírá,“ hlesla zhrublým hlasem. Často celé dny nepromluvila, téměř nejedla a všude kolem ní se vznášel odér špíny. Brno podřepl vedle ní, aby na ni ve slabém světle alespoň trochu viděl. Strhaná tvář lemovaná pramínky slepených vlasů se mírně nadzvedla. Do očí se mu ale Reza nepodívala.

„Je živý? Pane, prosím, řekni mi aspoň, jestli je živý,“ zaprosila a víčka třepetavě překryla oči, jak dívka nezvládala přemoci únavu.

„Cítím všechny duše v těchto zdech, Rezo. Je živý, přísahám!“ odpověděl Brno pevně. Dívka naproti němu se kousla do rtu. Věděl přesně, že to mělo zabránit otázce, která by ji v jiných dobách mohla stát i život. On nelže. Nikdy. A zeptat se ho, v jakkoliv beznadějné situaci, znamenalo vyslovit nedůvěru a zradit. Dnes by jí to ale odpustil. Věděl totiž, že byla na konci svých sil. Bolelo to. Její srdce krvácelo a jeho? Jeho ještě víc. Samozřejmě, mohl by to ukončit, hned teď a tady. Stačilo by jen vzít za kliku a dveře otevřít, protože pro něj nebyl žádný zámek překážkou. Ne na Špilberku. Ale neudělá to. A věděl, že ani Reza ho o to nepožádá. Oba si člověka, skrytého za stářím ztmavlým dřevem, vážili natolik, aby nechali to rozhodnutí na něm.

„Musíš vstát, Rezo, a jít se mnou,“ řekl tiše Brno a jemně ji vzal za ruku. Studila jako led.

„Nemůžu ho opustit, nemůžu ho tu nechat,“ vzlykla Reza.

„Máme hosty, Rezo, a já potřebuji tvou pomoc,“ zašeptal Brno naléhavě.
Konečně se na něj pořádně podívala. A viděla neklid, který se mihotavě objevoval v jeho prastarých očích.

„Hosty?“ zeptala se zmateně. Kdo to mohl být? Snad Mýto, Ostrava, nebo někdo další z moravských měst? Co se děje?

„Trochu jiné hosty než obvykle,“ odvětil Brno a povzbudivě se na ni usmál. Vzal ji za ruku a vytáhl ji na nohy. Podlomila se jí kolena a málem klesla zpět na zem. Držel ji ale pevně, objal ji kolem pasu a udělal první opatrný krok. Bezpečně ji vedl tmou chodeb, podpíral ji, byla lehká jako pápěří, až došli do velkého sálu, kde se před trůnem vznášel baron Trenck. Brno posadil Rezu na svůj trůn, lhostejný k tomu, že si na něj dosud žádný z jeho poddaných nesedl, složil jí ruce do klína a začal přecházet po místnosti.

„Objevili jsme čtyři špehy, pane. Dva roznášeli noviny a jeden se poflakoval po putykách a jeden se zamíchal mezi místní bezdomovce. Občané mezi nimi nás na něj nakonec upozornili,“ začal Trenck vysvětlovat Brnu i Reze, proč je vytáhl v noci před Štědrým dnem z postele a sklepení.

„Jsi si jistý, že jsou to zvědové?“ zeptal se Brno a založil si ruce na hrudi. Nechtělo se mu to líbit. Nikdo neměl žádný důvod ho sledovat. Válka sice do jejich středu zasela nejistotu a nedůvěru, ale kdo by se odvážil sledovat jeho? Svou důvěryhodnost prokázal, o tom nebylo sporu.

„Nedostali jsme z nich vůbec nic. Jediné, co řekli, byla jména. Co jména, spíš přezdívky! Nejsou to naši občané, neznám nikoho, kdo by si říkal Pajdavá, Švidravý, Hurvajz a Brčko,“ vysvětlovat naštvaně Trenck.

„To nic nedokazuje, barone. Proč by mě chtěl někdo sledovat? Nemají důvod sledovat mě. Jsem bezúhonný,“ zapřemýšlel Brno. Chvíli se s Trenckem měřili pohledy, vypadalo to jako bezeslovný rozhovor, který nikam nevedl.

„Třeba jim nejde o tebe, můj pane,“ promluvila náhle Reza. Brno se otočil. Díval se na ni, jako by si právě uvědomil, že je zde také, ačkoliv ji sem sám přivedl.

„Václav,“ zašeptala Reza tiše. Tak tiše, že si možná jen všichni představovali, že to jméno skutečně opustilo její ústa. Pokusila se zvednout, ale nohy jí vypověděly službu.

„Barone, chci okamžitě dva drakoniány ke kobce v podzemí. A chci, aby ty lidi znovu vyslechli,“ přikázal Brno s pohledem upřeným na Rezu, která se marně pokoušela vstát. Trenck s jemnou úklonou odplul ke dveřím sálu.

„Nech mě s nimi promluvit, pane!“ prosila Reza.

„Jsi příliš slabá! Počkáme. Musíš si odpočinout, vyspat se, nabrat znovu trochu sil. Do rána to vydrží,“ odporoval Brno rozhodně. Sklonila hlavu. Proti vůli svého pána byla bezmocná. Přesně v tu chvíli ji opustily poslední zbytky sil a ona se zhroutila v mdlobách. Brno k ní přistoupil, jemně ji vzal do náruče a vyšel s ní ze sálu.

„Odpočiň si, maličká,“ zašeptal do jejích vlasů, když ji jemně pokládal na postel v pokoji, kam ji odnesl. Pak k ní zavolal služku a přikázal jí, aby se o ni postarala.

* Citace prvního verše básně Elegie, František Gellner

AN: Další část bude, slibuju, ale chtěla jsem, abys měla aspoň kousek dneska. Kdybych to skutečně měla dopsat do konce, nestihla bych to. :( Promiň!

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Jů.

Dík za povídku, je suprová. Zbytek viz mail.
Děkuji.

Ty jo, to byla rána, jak mi

Ty jo, to byla rána, jak mi spadl šutr ze srdce. Tos musela slyšet až u vás :)

Také neznám fandom, ale

Také neznám fandom, ale atmosféra je úžasná!

Děkuji. Snad se to bude líbit

Děkuji. Snad se to bude líbit i obdarované. :)

To je ale zvláštní

původní fandom neznám, ale líbí se mi to, i když se trochu ztrácím.

Díky, snad se to v další

Díky, snad se to v další části trochu osvětlí. :)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.