Příběh nepříběh

Milá Durwen,
právě se mi smazal celý věnovací dopis a věnovací dopis a věnovací dopisy stejně nikoho nezajímají, takže přeju pěkné vánoce a doufám že se ti povídka bude líbit! Více méně jsem splnila zadání. Jen je tam tak trochu víc Phila než Legolase, ale co už nadělám.
Veselé Vánoce a šťastný nový rok,
Julie

Název: Příběh nepříběh
Autor: Julie
Přístupnost: pro všechny
Varování: postrádá příběh, ale obsahuje veverku.
Shrnutí: Příběhy o tom, co se stane, když se jeden přenese do bájné země, mají naprosto jasná pravidla. Phil je všechna zná, takže samozřejmě ví, co má čekat. Omlouvá ho snad jen to, že je mu třináct. Asi bych měla poznamenat i to, že se jedná o crossover Avengers a Pána prstenů.
Prohlášení: Nejsem vlastníkem ani jednoho ani druheho. Ba dokonce ani peníze na tom nevydělávám.
Poznámka: Děkuji Lunkvil za beta-read.

~~~

Střední škola byla svým způsobem pro Phila strašně jednoduchá. Lidé se tam dělili do přesně definovaných skupin, mezi kterými se jako komety s hyperbolickou dráhou pohybovalo několik těch, kteří do žádné nepatřili. Technicky vzato by ho už to, že ví, co je to komenta s hyperbolickou dráhou, zařazovalo do jedné ze skupin. Stejně jako ho jeho zápasnické úspěchy zařazovaly do jiné a skutečnost, že třikrát přečetl Foucaultovo kyvadlo, ještě do další. Jiné věci ho ze skupin ovšem vyřazovaly. Asi neměl fyzikům citovat výrok Sherlocka Holmese o znalosti sluneční soustavy. Sportovcům možná neměl přiznávat, že umí číst, a intelektuálové by ho pravděpodobně rituálně upálili na hranici z komiksů, kdyby odhalili jeho vztah ke Kapitánovi Amerikovi. Netušil, co by udělali nerdi, kdyby zjistili tu věc s Pánem Prstenů. Netušil, co by udělal kdokoli, komu by se k ní přiznal.
Proplouval tedy školou neviděn, neslyšen a netraumatizován. Sám sobě tvrdil, že je to proto, že nechce patřit do žádné škatulky. Vyhýbal se ale i ostatním bludným planetám (což bylo patrné již ze samotné definice) a v hloubi duše věděl, že ve skutečnosti je jeho samota důsledkem toho, že sám být chce.
Pána prstenů objevil ve dvanácti letech za podivných okolností, které měly jistě něco společného s pozdějšími událostmi. Učaroval mu… neučaroval mu od prvních slov. To by bylo moc jednoduché. Ve skutečnosti to chvíli trvalo. Frodo a jeho přátelé museli napřed dojít do Roklinky a pak ještě Společenstvo prstenu stihlo otevřít brány Morie, než Phil zjistil, že se od slov náhle nemůže odtrhnout a že svět obsažený v knize je skutečnější než ten okolní. Phil se vždy (což ovšem ve svém věku ještě rozhodně nemohl vědět) zamilovával pomalu a opatrně, ale jakmile se v něm cit vytvořil, vyžadovalo jeho přerušení kruté oběti. Četl knihu znova a znova. Ve třinácti letech znal některé pasáže zpaměti, přestože o jiných by byl ochoten přísahat, že v knize dříve nebyly. Jeden by skoro začal pochybovat o své racionalitě. A pak se to stalo. Tehdy se vzdal jakékoli naděje, že racionalita kdy existovala.

~

Cuin miloval stromy a miloval Temný hvozd. Jako celek. Zejména shora. Měl kvůli tomu poměrně často problémy s otcem a ještě častěji se svým starším bratrem. Nebylo to tak, že by jim Cuin chtěl lhát nebo je neposlouchat. Jen je prostě nechápal. Skládali o stromech básničky a zpívali písně o tom, jak krásné je, když zazpívá tětiva na luku (nebo, co to v básních tětiva vlastně dělá), a připravovali se o čas, který by byli mohli trávit přímo na stromech nebo střelbou samotnou. Byl by to rád vysvětlil alespoň Legolasovi, ale nikdy nedokázal dát dohromady správná slova. Bratr se o něj staral, soutěžil s ním ve střelbě, učil ho dějinám, ale pořád se vzdaloval. Určitě by se dala najít nějaká hezká metafora pro to, jak se vzdaloval a kam, ale Cuin, přestože moc dobře věděl, co to metafora je, nebyl štonc žádnou vymyslet.
V ten den, kdy se to stalo, byl taky na stromě. Pozoroval veverky a přemýšlel, jestli by dokázal trefit i tu nejvzdálenější. Byl si celkem jistý, že ano, ale zkoušet to nechtěl. Veverka byla rezavá, stěhovala oříšek a rozhodně neudělala nic, za co by si zasloužila umřít. Cuin byl tak nějak obecně přesvědčený, že lidé, kteří si to nezaslouží, by neměli umírat. Ani veverky. A zrovna u veverek se to dalo zařídit docela snadno. Stačilo po nich nestřílet a sem tam jim v zimě nasypat oříšky.
Veverka mohla za to, že se si ho v první chvíli nevšiml (což Cuina naštvalo, ale pořád to nepovažoval za vhodný důvod pro vraždu). Tím pádem neviděl, jak se v Temném hvozdě objevil. Vcelku to asi nebylo důležité, protože Phil potom tvrdil, že se okolo toho nic zvláštního nedělo. Prý byl v jedné chvíli tam a ve druhé tady. Což tedy bylo zvláštní samo o sobě. Prý stačilo otevřít knihu. Cuin trpěl velikou bázní před knihami. Ani ho nepřekvapovalo, že taková věc dokáže přenést člověka z jednoho světa do druhého. Phil tvrdil, že z jeho pohledu to tedy rozhodně divné bylo, ale Cuin měl podezření, že i on byl více méně ochotný čekat od knih i podivnější věci.
Každopádně Phil se musel objevit buď přímo v nebo hodně poblíž trnkového keře, protože v okamžiku, kdy upoutal Cuinův zrak, se z něj právě vymotával. Na první pohled vypadal jako člověk. Lidé nikdy nevypadali jako elfové. Cuin si nebyl jistý, jak se to vlastně má poznat, protože nebyla žádná jedna jediná rozlišovací vlastnost (snad kromě uší, jenomže Phil měl čepici), ale nikdy si elfa s člověkem nespletl. Ne snad, že by v životě už nějak hodně lidí viděl. O to víc ho tenhle člověk zaujal. Byl docela mladý a vypadal velice zmateně. Což o to, i elfové mají tendenci vypadat zmateně, když se zamotají do trnkového keře. Jenomže tenhle člověk vypadal tak nějak jinak zmateně. Jeho zmatenost by si zasloužila vlastní metaforu. Ale to by musel potkat někoho jiného než Cuina.

~

Phil samozřejmě krále Thranduila znal. Věděl, o něm všechno, co se vědět dalo (moc toho tedy nebylo). Nepřekvapilo ho, že král lesních elfů sedí na svém trůně pevně jako skála, že jeho oči se dokáží na smrtelníka upírat se silou blesku a že jeho pravice je silná a pružná jako mladý kmínek uprostřed jara (netušil, jak zrovna tohle poznal, ale prostě to bylo vidět). Ovšem nečekal, že střapatý kluk, který ho ke králi přivedl a který sám o sobě ani moc nepřipomínal elfa, bude přísného vládce oslovovat slovem „otče“. Na okamžik ho zachvátila existenční nejistota, protože si byl jistý, že zrovna Legolasův rodokmen přece nemohl poplést. Pak ovšem vyšel ze stínů mladík vysoký a bílý jako bříza a usměvavý jako slunce probleskující mezi listím a rovnováha vesmíru narušená jedním mrňousem s lukem se vrátila zpět do správných kolejí.
Cuin ve skutečnosti nebyl zas tak malý ani mladý. To jen Philovi připadali jeho vlastní vrstevníci vždy o hodně mladší. V tom lepším případě. V tom horším měl dojem, že jsou všichni mimozemšťané (většinou se snažil nepřipouštět si, že by on sám mohl být jediný cizinec na planetě plné lidí). Možná by se měl živit jednáním s mimozemšťany, až vyroste. Něco jako muži v černém. Málem se zasmál. Na celé téhle situaci ho nejvíc překvapovaly jeho vlastní reakce. Byl přesvědčený, že někdo, kdo se propadne do cizího světa, by měl alespoň trochu panikařit. A pak zažívat nepředstavitelná dobrodružství. Rozhodně se nehodilo, aby jen tak stál a čekal, až z krále Thranduila, syna Oropherova, konečně něco vypadne.

~

Cuin měl pocit, že tenhle Phil (už stihl ze smrtelníka vytáhnout jméno, měl dojem, že je dobré znát jména, to jen Legolas se na něj díval trochu divně, když se snažil zjistit opravdové jméno stromu, na kterém rád sedával) musí být vážně statečný. Vždycky, když se na Cuina otec podíval tímhle pohledem, roztřásla se mu kolena. Věděl, že je to asi odporná zbabělost, ale čekání na okamžik, kdy otec promluví, ho děsilo. Ani sám Melkor, kdyby povstal z hlubin, kam byl svržen hněvem Valar, by se jistě nedíval tak vyčítavě. Cuin se musel usmát. Vymyslel metaforu. Třeba se to časem vážně i naučí.
Legolas jeho výraz zahlédl a pohoršeně zavrtěl hlavou. Od té doby, co k němu otec držel proslov o zodpovědnosti elfských princů za osud světa, s ním zdaleka nebyla taková legrace.
„Nestává se často,“ pronesl pomalu král, „aby k nám zavítal návštěvník z jiného světa. Natožpak dítě. Má moudrost nestačí k tomu, abych rozhodl, jak s něčím podobným naložit. Avšak za několik týdnů se v Temném hvozdě sejde Rada složená z těch, kteří jsou moudřejší než já. Jich se budu ptát a jejich odpověď určí osud našeho hosta. Prozatím pověřuji starostí o lidské dítě tebe, můj starší synu. Dbej, ať mu není ublíženo, ale také mu najdi práci přiměřenou jeho věku. Není dobré, když mláďata jakéhokoli druhu nemají patřičné zaměstnání.“
Cuin si všimnul, jak Phil zkřivil obočí. Docela to chápal. Taky by se mu nelíbilo, kdyby mu někdo říkal mládě. Umínil si, že ho občas zkontroluje. Neslušelo se sice, aby zasahoval do Legolasova úkolu, ale zas na druhou stranu to byl on, kdo Phila našel. Jeden má zodpovědnost i za věci, které najde úplnou náhodou, ne? A za lidi obzvlášť.

~

Phil tušil, že za všemi těmi elfskými hostinami někde musela být kupa práce. Jen ho nikdy nenapadlo, že ji jednou bude vykonávat on. Aby se náhodou neutrhl ze řetězu, jak nějaké štěně. Král ho trochu rozčílil. Dospělí ho podceňovali neustále a doma toho celkem úspěšně využíval, ale myslel, že tady to bude jiné. Zase na druhou stranu, nebyla to úplně špatná práce. Přepouštěl kvašený mošt z jednoho sudu do druhého. Bylo třeba, aby se nezvířila usazenina na dně a zároveň, aby se tekutinou zbytečně neplýtvalo. Legolas mu vážným hlasem vysvětlil, že jablka jsou dětmi slunce a cider, který se z nich vyrobí, bude společným dítětem přírody a poctivé práce. Cuin mu pak tajně ukázal, že pokud se zbytečky na dnech sudů nechají pořádně usadit a ještě jednou se slijí, vznikle z nich po přidání trochy medu moc dobré pití.
„Lepší, než opravdovej cider,“ ušklíbl se Cuin a u příležitosti krádeže medu mu prozradil i kde královský kuchař ukrývá perníčky. Jen díky jeho pomoci zbyla Philovi i trocha volného času. Legolas to s plněním příkazů svého otce trochu přeháněl.
„Neukázal bys mi to tady okolo?“ osmělil se Phil při druhé velké perníčkové krádeži. Ne snad, že by se Cuina bál. Ale pořád to přece jen byl syn elfského krále. Philovi se tajil dech, jen na to pomyslel. Nervózně pozoroval jemnou dřevěnou krajku, která zdobila zábradlí vedoucí do sklepa. Vypadala jako změť neobyčejně uspořádaných cestiček od červotočů. Elfové museli mít strašlivě malá dlátka.
Jenomže Cuin měl na svůj původ očividně vlastní názor, takže jen vesele potřásl střapatou hlavou.
„Jasnačka, Phile,“ přikývl (tohle slovo uklouzlo Philovi jen jednou, ale elfí princátko si ho okamžitě oblíbilo). „Akorát to napřed musíme dodělat. Otec by se zlobil a já nechci Legolasovi dělat zbytečné starosti.“
Phil usoudil, že má Cuina rád. Narozdíl od ostatních elfů, kteří ho obvykle oslovovali „lidské dítě“, nebo nějak podobně příšerně, mu Cuin alespoň říkal jménem.

~

Phil občas říkal věci, které naprosto nedávaly smysl (Cuinovi vážně nebylo jasné, proč by někdo při pohledu na oblohu měl hledat jakkoli velký vůz), ale byla s ním legrace. Elfí děti byly obvykle vážné a ponořené do úvah o osudu, krásnu a o podobných velkých slovech. Phil sice taky nebyl žádný kašpárek (tohle lidské slovo pro změnu odposlouchal Legolas a tvrdil, že se na Cuina naprosto přesně hodí), ale na všechno se koukal úplně jinak. Když ho Cuin prováděl lesním královstvím, zastavoval se na každém kroku a zkoumal, jak věci fungují. Vůbec ho nezajímalo, že fontánka jiskří stříbrnými zpívajícími kapkami, ale chtěl vědět, kde se v ní bere voda, proč se to kolečko točí a jak to, že je v tomhle místě hladina úplně hladká. Bylo to, jako by i Cuinovi ukazoval úplně nový svět.
Zkoušel Phila naučit střílet z luku. Moc mu to nešlo, ale místo, aby se třásl studem nad svou nešikovností (což by Cuin rozhodně udělal, protože všichni přece umí střílet z luku), natahoval znova a znova tětivu a ptal se Cuina na každý detail. Když se mu nakonec povedlo trefit tři palce vlevo od středu, měl z toho větší radost než kdokoli jiný z dokonalého zásahu. Phil byl zvláštní. Cuin se rozhodl, že toho chce vědět víc o jeho světě.

~

Zarazilo ho, když Cuin poprosil o příběhy ze Země. Moc dobře věděl, že žádná z knih, které kdy četl, se nemůže srovnávat s Pánem prstenů. Nebo se Silmarillionem. A ty přitom byly jen slabým odleskem krásy elfských písní. Tím si byl Phil jistý.
Ten večer, co se Cuin zeptal, se zrovna konalo přednášení příběhů. Philovi řekli, že by ho to určitě nebavilo a on se nehodlal vnucovat někam, kde není zvaný. Spíš než jako host si tu připadal jako deštník zapomenutý na nádraží a odevzdaný do ztrát a nálezů. Řekl to Cuinovi. Cuin se napřed zeptal, co je to deštník a nádraží a potom mu slíbil, že propříště promluví s Legolasem.
Phil si byl jistý, že o pozemské příběhy pak požádal jen ze slušnosti. Přesto mu ale začal vyprávět o největším hrdinovi, kterého znal.
Cuin si Kapitána Ameriku překvapivě oblíbil. Řekl, že má rád příběhy, kde je hrdina na začátku i něco jiného než velký válečník. Elfové prý takové nemají. Phil chvilku přemýšlel, jestli mu nemá vyprávět příběh Devítiprstého Froda a Prstenu osudu. Pak se rozhodl, že ne. Koneckonců Cuinův bratr patřil do Společenstva a až zbytečně moc to zavánělo prozrazováním budoucnosti. Místo toho vyprávěl o druhé světové válce, o nacistech, o pevnostech ukrytých v lesích a o séru, které dokáže dát člověku sílu i navenek.

~

Cuin Philovy příběhy miloval. Byly daleko lepší než elfské písně. Nedokázal si sám sebe představit, jak stojí s ostatními v řadě, aby čelil nepředstavitelnému zlu, které přinesl do Středozemě Temný pán (nikdy nepochopil, jak je možné čelit něčemu nepředstavitelnému), ale měl dojem, že pod velením Kapitána Ameriky by jeho luk mohl být docela užitečný. Obzvlášť pokud všichni pozemšťané střílejí stejně mizerně jako Phil.
V Temném hvozdu ubíhaly dny úplně jinak než předtím a Cuin měl dojem, že se každé ráno probouzí jako někdo jiný. Čím víc se ale blížilo zasedání Rady, tím neklidnější byl.
„Kdyby ses mohl vrátit,“ zeptal se Phila, „vrátil by ses?“

~

Phila Cuinova otázka zarazila. Ne snad, že by neznal odpověď. Jenomže přišla v nesprávnou chvíli. Pořád ještě měl dojem, že ho tu čeká velké a úžasné dobrodružství, na které bude po zbytek života vzpomínat. Chtěl obří pavouky, olifanty, divoké hory, trpasličí jeskyně a čaroděje. Chtěl překročit hory a bojovat s draky. Chtěl být pro jednou taky za hrdinu. Potom se hodlal vrátit domů a možná to všechno sepsat. Těšil se, jak bude chodit mezi svými spolužáky ve svém obyčejném světě a dívat se na ně jinýma očima. Věřil, že tu dokáže něco výjimečného.
Samozřejmě, že se chtěl vrátit domů. To bylo jasné. Měl tam rodiče. Dobrodružství nedobrodružství, byli by strašně nešťastní, kdyby se nevrátil. Jenomže vtip byl v tom, že se vrátit nemohl. To je přece jasné, nemůže se vrátit, dokud nesplní úkol. Musel tu přece mít nějaký úkol. Jinak by to nebyl pořádný příběh.
Uvědomil si, že úkol nezná.
A že dětské dobrodružné knížky nebývají dobrým zdrojem faktografických informací.

~

Teoreticky vzato Cuin neměl v Radě co dělat. Ale zas na druhou stranu, byl královský syn a vyhodit ho mohl jen král sám. A samozřejmě Legolas. Jeho pokus o nepovolené vniknutí do trůnního sálu, kde se rada konala, proto neodvratitelně skončil tím, že se díval přímo do očí svému staršímu bratrovi a tiše doufal, že když už nic, tak z toho alespoň nebude malér. Nechtěl další průšvih. Měl je pořád. Nejmladší nezdárný syn. Phil říkal, že u nich se z něj většinou vyklube hrdina. Akorát by měl mít dva starší bratry. Cuin měl podezření, že by byl druhý, i kdyby žil v lidských pohádkách. Druhý, prostřední, nezapamatovatelný a bezvýznamný. Nelíbilo se mu to. Ale nemohl s tím nic dělat. Doufal, že Legolase přemluví alespoň k tomu, aby mu prozradil, o čem se v Radě bude mluvit.

~

Legolas tušil, že Cuin se pokusí sedět obzvlášť tiše v tom správném koutku, zatímco se bude rozhodovat o osudu jeho přítele. Neznat všechny jejich tajné cestičky a skrýše, sám by ho byl nechytil. Bratr byl ale pořád ještě dítě. Nevěděl, jaké to je převzít zodpovědnost a naslouchat úradkům moudrých. Ještě na něm neležela tíha osudu. Mohl se zabývat svými bezvýznamnými starostmi a nemusel přemýšlet o stínu, který padl na Temný hvozd. Nemusel bojovat za bezpečí svého domova. Neviděl, jak se jeho šípy zabodávají do nepřátel, kteří si z jejich štíhlých ostrých hlavic nic nedělají. Bylo těžké být elfím princem v Temném hvozdu. Znamenalo to postavit se noci, ve které nesvítí hvězdy.
„Tato rada bude jednat o věcech větších, než je tvé přátelství s člověkem,“ řekl přísně. Viděl, jak Cuinovi poklesla ramena. Litoval ho, ale musel zůstat pevný.
„Já bych vůbec nerušil,“ pípnul Cuin. „Seděl bych v koutku a potom bych zkusil zapomenout všechno, co se nás nebude týkat.“
„Cuine,“ Legolas mu položil ruku na rameno. „Rada bude projednávat velké věci. Věci, které nejsou určené tvým uším ani uším tvého přítele. Věci, které ani nechceš slyšet. Přijede dokonce i sám Mithrandir…“
„Mithrandir už je tady,“ ozvalo se náhle a ze zeleného příšeří stromů se vynořil starý muž v šedém plášti. „Vyrostl jsi, Legolasi,“ usmál se na něj a Legolas si matně vzpomněl, na báječné barevné rakety. Také se usmál.
„A copak se to tu vlastně děje?“ zeptal se čaroděj pořád ještě s úsměvem.
Cuin, který jako obvykle předstíral, že se mu nedostalo vůbec žádného vychování, udělal krok kupředu a spustil:
„To máte tak, mocný čaroději, onehdy se nám sem z jiného světa propadl člověk – Phil se jmenuje. Skamarádili jsme se a já ho mám rád. Moc dobře vím, že se na Radě bude probírat, jak by se mohl dostat domů a co je pro to nutné udělat. Jenomže jemu ani neřekli, že Rada bude. A mě tam Legolas nechce pustit. Když ho mám rád, tak snad mám právo vědět, co s ním bude, ne?“
Legolas se bratříčka zoufale pokoušel zastavit, ale přece mu před mocným Mithrandirem, členem Bílé rady, nemohl dát ruku přes pusu. Děsil se toho, co řekne otec. A doufal, že čaroděj nepromění Cuina v hromádku dýmajícího popela. Jenomže čarodějovi se jen přátelsky zatřpytily oči.
„Tvůj mladší bratr má možná víc rozumu než my všichni dohromady,“ řekl Legolasovi. „Jeho slova v sobě mají hodně moudrosti. Nech ho sledovat Radu. Ničemu to neuškodí a jednou nám možná jeho věrnost prospěje. A ty,“ ukázal kostnatým prstem na Cuina, „ty si pamatuj, že pravá moudrost musí zůstat skryta.“
„Jasnačka,“ přikývl překotně Cuin. „Nikdo mě neuvidí,“ odtušil okamžitě.

~

Rada byla vznešená a složená z moudrých. A samozřejmě strašně nudná. Cuin moc nechápal, co vlastně na černokněžníkovi z Dol Gulduru nechápou. Byl zlý. Kvůli němu se jejich hvozdu říkalo Temný a kvůli němu museli elfové stát celé noci na stráži. Být tu Kapitán Amerika určitě by tolik nemluvil a vydal by se černokněžníkovi zatnut tipec. Koneckonců Mithrandir navrhoval něco podobného. Mithrandir se tak nějak vůbec Cuinovi líbil, i když tušil, že by se ho měl asi bát. Jenomže Cuin odjakživa používal strach jinak než ostatní. Nikdy se nebál výšek, obřích pavouků nebo tmy. Nebyla v tom žádná statečnost. Prostě ho žádná z těch věcí neděsila. To čeho se bál bylo podivné, beztvaré a pro někoho, kdo to nikdy neuměl s metaforami, naprosto nepopsatelné. Mělo to něco společného s Philem.
„A co ten lidský chlapec?“ ozvalo se od jednacího stolu a Cuin zbystřil. „Nemůže i on být dílem černokněžníka?“
„To tedy ne!“ vyskočil Cuin ze svého úkrytu a vzápětí by si nejraději jednu vrazil. Slíbil, že zůstane schovaný. Ale neměli se takhle otírat o Phila. „Phil určitě nemá s černokněžníkem nic společného.“
„Do této rady jsi nebyl pozván, Cuine,“ vyčetl mu tiše otec.
„Nekárej ho, Thranduile,“ zvedl ruku Mithrandir. „Jeho přítomnost může být i ku prospěchu věci. Černokněžnický výtvor by jen těžko vzbudil takové přátelství.“
„Možná máš pravdu,“ naklonila hlavu paní Galadriel. „Přesto ale myslím, že bychom si s tím mladíkem měli pohovořit. Jestliže opravdu nepatří do našeho světa, měl by být vrácen domů.“
Cuin zavřel oči. Teď zrovna bylo úplně jednoduché říct, čeho se nejvíc bojí.

~

Cuin se před ním Radu pokoušel utajit a Phil ho nechal v tom, že nic neví. Samozřejmě, že toho věděl víc než dost. Jak by mohl nepoznat Gandalfa? Možná se tu dokonce sešla celá Bílá rada, jestli tedy teď už existuje. Věděl i to, že Cuinovi se tam povedlo nějak protáhnout. Uvažoval, jestli by se o to neměl pokusit taky, ale nemohl se zbavit strachu z toho, že někdo z těhle mocných elfů a kouzelníků najednou prohlásí „Čichám, čichám člověčinu.“ Možná to od něj byla zbabělost. Možná, že se z člověka nemůže stát hrdina bez toho, aby se plížil na tajná zasedání.
Když pro něj přišel jeden z elfů, jejichž jméno si nikdy nedokázal pořádně zapamatovat, bylo to jako blesk z čistého nebe. Jeden by byl řekl, že po přesunu do nového světa ho už nic nedokáže překvapit. Jenomže teď se zdálo, že se mu možná doopravdy dostane jednoho z těch fascinujících dobrodružství, která se podle všeho od návštěvníků bájných světů očekávají.
Byl to ochromující pocit a Phil zjistil, že se mu nelíbí. Příliš mnoho adrenalinu a příliš mnoho emocí. Nedalo se pořádně přemýšlet. Byl zvyklý spoléhat na svůj mozek víc než na cokoli jiného. Navíc adrenalin a emoce byla ošklivá odborná slova, která se do srdce Temného hvozdu moc nehodila. Nevěděl, která by sem pasovala lépe.
Rada mu dala příliš málo času na to, aby se z toho pocitu dokázal vymotat. Najednou zjistil, že se dívá do očí krásné vysoké elfce, která nemohla být nikým jiným než paní Galadriel.
Zhluboka se nadechl, zamumlal nejslušnější pozdrav, který znal, a podíval se jí přímo do očí. Po celou dobu, co její pohled zkoumal jeho duši, myslel na to, jak je možné, že ji okamžitě poznal.

~

Tohle bylo poprvé, co Cuin viděl opravdovou živou paní Galadriel. Pořád mu víc připomínala pohádku než živou bytost. Slyšel o ní až moc příběhů. Moc dobře věděl, co je zač. Phil mu vyprávěl o čarodějnicích. O těch zlých, co pečou děti. Nemyslel si, že by paní Galadriel pekla děti (vlastně si nemyslel, že by pekla cokoli, nevypadala na to), ale čarodějnice rozhodně byla a dívat se jí přímo do očí nebylo bezpečné. Stejně jako dívat se na hvězdy. Jednomu se z toho mohla zatočit hlava a naplnit se myšlenkami, ze kterých se nedá utéct.
Věděl, co řekne, ještě dřív, než to vyslovila. A také věděl, co jí Phil odpoví. On sám k tomu neměl co dodat. Tiše se vytratil z Rady. Svým způsobem ho mrzelo, že si jeho náhlého odchodu vůbec nikdo nevšiml.

~

Bratrova odchodu si všiml, ale chvilku mu trvalo, než přišel na to, jak taky utéct. Z Rady se neodchází, mluví-li paní Galadriel. Alespoň pokud jste dospělý a zodpovědný královský syn. Legolas sepjal ruce v klíně a na chvilku Cuinovi záviděl. Nebyl si jistý, co přesně. Asi to, že si nosí svou svobodu s sebou. Dodalo mu to odvahy. Vstal a omluvil se úklonou hlavy. Sledoval ho Mithrandilův pohled i pohled paní Galadriel. Oba byly souhlasné.

~

Nechtěl, aby ho někdo viděl. Fňukali jen slaboši a zbabělci. Ovšem i ti největší bojovníci, které kdy Arda nosila, občas ronili slzy. Cuinovi nebylo jasné, jaký je v tom přesně rozdíl a jakou roli má v příběhu teď zrovna on, ale brečet se mu trochu chtělo. Nebyl by zas takový problém to zastavit, ale nevyplakané slzy se mu usazovaly v krku a dusily ho. Tuhle metaforu znal. Legolas by určitě namítl, že je to klišé. Když se bratr najednou posadil přímo vedle něj, řekl mu to. Napřed se trochu zasmál a rozcuchal mu vlasy.
Potom zvážněl.
„Nikdy mi nehrozilo, že ztratím někoho, koho mám skutečně rád. Netroufám si soudit, jak přesná je tvá metafora.“
Cuin se podrbal ve vlasech a zkusil spolknout celý ten knedlík i s hněvem, který vůči Philovi cítil. Škrábalo to v krku a obracel se mu z toho žaludek. Doufal, že tu s ním Legolas ještě chvilku zůstane.

~

Existovala spousta druhů osobností, kterými by Phil být chtěl. Většinou to byly ty, o kterých rád četl. Muži (a sem tam i ženy, i když měl vždycky pocit, že ženský element je dobrodružné literatuře podceňován), kteří se nezastavili před ničím a kteří se porvali třeba i se samotným osudem, aby dosáhli svého. I když tedy občas nevěděli, co to vlastně je. A občas také zapomínali, že na světě jsou důležitější věci, než bojovat za pravdu, lásku nebo svobodu (případně proti obřím pavoukům). Třeba mytí nádobí. Nebo bytí doma. Když nakonec došlo na věc a na zásadní otázku, jestli chce projít Galadrieliným zrcadlem a vrátit se domů, zvítězila odporná racionalita. Phil si nemyslel, že by byl dobrou literární postavou. Měl na to zbytečně moc zdravého rozumu.
Výhledově uskutečnitelná záchrana Středozemě před Temným pánem nebyla dostatečně pádným důvodem pro to, aby tu zůstal. Ale doopravdy ho mrzelo, že už neuvidí Cuina. Přemýšlel, že se zeptá paní Galadriel, jestli by se skrz knihu nedaly posílat dopisy. Spíš se ale bál, že ne.

~

Když se Philem loučil, teklo Cuinovi trochu z nosu. Nebyl si jistý, jestli se to dalo považovat za fňukání. Vydržel až do večera. Potom si přetáhl přikrývku přes hlavu a ronil slzy. Nemyslel si ale, že by o nich dvou někdy někdo napsal hrdinský příběh, takže to nejspíš nemělo žádný význam.
A pak stárnul. S každým západem slunce o jeden den.

~

Ta myšlenka byla krutá a ostrá jako hrot šípu. Sledoval, jak po celá léta v jeho bratrovi roste a sílí. Vyrůstala z hlubin bolesti srdce, ale přiživovala se na každé křivdě a nedorozumění. Byla temná a záludná jako stín uvnitř labyrintu. Cuin nenacházel klid pod Elberethinými hvězdami ani v korunách mocných stromů. Lesy Středozemě mu byly malé. Ve tváři se mu zračilo opovržení světem, ve kterém musí žít. Legolas se strachoval, trápil a chtěl mu pomoct. Jen jednu věc však neudělal. Nezeptal se.
Cuin by mu byl odpověděl, že necítí hněv. Možná by použil jiná slova, ale řekl by, že elfové jsou plní metafor, rytmů a vznešených slovních obratů. Plní minulosti, která se odehrává zas a znovu. Že jejich svět je utkaný z písní a měsíčního svitu. Cuin by řekl, že ten svět je spletitý, nevyzpytatelný a nádherný. Ale také by dodal, že nechce být součástí příběhu. Že chce ven. Do míst, kde žijí lidé jako Phil. Byl by bojoval se slovy, ale Legolas by možná pochopil.
Otázka sama položena byla. Avšak jinak a v nesprávné době.
Paní Galadriel byla vysoká, bledá a krásná jako paprsek měsíčního světla. Její zrcadlo se lesklo ve svitu hvězd a odráželo jiskřivou noc osvětlenou elfskými sny.
„Můžeš mi ukázat mého bratra?“ zeptal se Legolas.
Galadriel mu věnovala úsměv a přikývnutí. Vodní hladina se zavlnila a stříbro zmizelo. Zrcadlo ukázalo Cuina stojícího na špičce vysoké věže. Střílel jeden šíp za druhým a okolo něj se míhaly kvílící nestvůry. Musela to být slavná bitva.
„Je šťastný?“ zeptal se Legolas.
„Je tam, kam patří,“ odpověděla Galadriel.

~

Poznal Clinta okamžitě. Jakkoli se už dávno smířil s myšlenkou, že celá ta záležitost s Pánem prstenů byla jen sen nebo možná fantazie pracující přes čas, nemohl popírat svědectví vlastních očí (a srdce, což by si ovšem nikdy nedovolil přiznat ani v myšlenkách, protože podobné obraty se hodí leda tak do Pána prstenů, který už dávno nebyl jeho nejoblíbenější knihou). Znal Clintovy záznamy a věděl, že jeho mládí ani v nejmenším nepřipomínalo život v domě krále Thranduila. Věděl, že jeho rodiče byli skuteční a zemřeli skutečnou smrtí ve skutečném světě. Barney Barton se rozhodně nepodobal Legolasovi. Jenomže Clint se mu tehdy zapsal hluboko do paměti a teď se z ní vynořil, aniž by se jakkoli obtěžoval změnit.
Phil nevěděl, co s tím, a tak to napřed zařadil mezi skutečnosti, se kterými musel žít, aniž by je dokázal chápat. Pak se mu ale Loki zadíval přímo do očí, vychytrale se usmál a a zašeptal: “Já vím, co je zač.”
V ten moment se Phil rozhodl, že bez ohledu na to, v jakém světě zrovna je, nehodlá připustit, aby jeho a Clintův příběh psal někdo jiný. A navzdory několikacentimetrové díře v hrudníku neumřel.

~~~

Autorská poznámka: Od tohoto okamžiku se povídka zpěčovala jakémukoli pokračování či dokonce smysluplnému konci. Čtenářům se hluboce omlouvám a doufám, že si ho příležitostně domyslí sami.

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Zajímavý nepříběh.

Zajímavý nepříběh.

To je prostě báječné, to je

To je prostě báječné, to je příběh mého srdce! Philova láska k PP mi toho tolik připomíná... Dva kluci, co tak trochu nezapadají, a jejich přátelství přes fandomy - prostě nádherná věc! No a taky se pozná, že máš expertní zkušenosti s jablečným moštem ;)

Pěkné

Neznám Avengers, takže mi toho asi spoustu uniklo, ale i tak se mi to líbí.

Och!

Ta myšlenka o Clintově původu je prostě a jednoduše geniální! Vivat, Zářná Vzora!

Já jsem asi na pointy marná

Já jsem asi na pointy marná (a to jsem to viděla, ale! :)), budu si to muset vygooglit, ale vůbec mi to nevadí. Protože do posledního odstavce to chápu i tak. Když řeknu, že je to krásný, smutný a úžasně "příběhoidní", bude to znít otřepaně, ale je to tak. Last but not least se mi moc líbí, jak je to napsané. <3

Ono to tak jako vůbec

Ono to tak jako vůbec nefunguje bez znalosti fandomů. Alespoň myslím. Jsem ráda, že se ti to líbí:-) A technicky vzato to snad ani smutný být nemělo. I když... obávám se, že někde u mě v hlavě to má o dalších deset stránek víc.

Můžu ti říct, že to funguje i

Můžu ti říct, že to funguje i tak. A jako pozor, aspoň jeden fandom, který poskytl svět, znám. ;) Možná to funguje zase jinak, než jsi zamýšlela, možná tam nevidím to, co bych jinak viděla, ale zase jsem tam našla spoustu dalších věcí. :) (A Google nepomohl, mrcha. :D)

Já si obecně tyhlety dva moc

Já si obecně tyhlety dva moc neužívám, ale tohle je prostě absolutně geniální! Po přečtení anotace jsem se trochu lekla, ale ta povídka je naprosto dokonalá. Veverky! Nádobí! Cider! :))

Děkuju! Já tyhlety dva naopak

Děkuju!
Já tyhlety dva naopak moc ráda. Asi že jsou takový skoro obyčejný:) No jo, když já jsem anotaci psala nějak na poslední chvíli a ještě se mi první verzi povedlo smazat, tak to dopadlo nějak pochybně.

Ó, díky, díky, díky!

Tak, co bych na tohle měla říct? Díky je moc málo. Měla bych se plazit po koberci a slintat ti na nohy. Udělat z Clinta Legolasova bratra...Hjů, jedinej Stark si asi všiml podobnosti :D.

Tak to jsem ráda, že se dárek

Tak to jsem ráda, že se dárek líbí:-) Stark je liška podšitá, určitě celou dobu všechno tuší a jednoho dne vytvoří multidimenzionální průchod přímo ke Galadriel.

To je krása! :) Miluju

To je krása! :) Miluju Avengers a takhle ve spojení s Pánem Prstenů to dostává úplně úžasný rozměr. A Phil rozhodně potřeboval zachránit. :)

Děkuju! Mně by v životě

Děkuju! Mně by v životě nenapadlo, že to jde propojit, dokud s tím Durwen nepřišla.
Ano, zachraňování Phila není nikdy dost.

Páni, to je krásné! Pointu

Páni, to je krásné! Pointu jsem nečekala a o to víc se mi líbila. Ale úplně nejvíc smekám klobouk kvůli téhle části: "A občas také zapomínali, že na světě jsou důležitější věci, než bojovat za pravdu, lásku nebo svobodu (případně proti obřím pavoukům). Třeba mytí nádobí. Nebo bytí doma." Je to naprosto přesné a lidské a co bych dala za to, kdyby takový přístup mělo více autorů.

Tys v tom našla pointu!

Tys v tom našla pointu! Děkuju:-)

Je to dobrý, ale asi mi tam

Je to dobrý, ale asi mi tam střípek chybí. Že by znalost Avengerů? ;)

Ono to asi fakt moc nefunguje

Ono to asi fakt moc nefunguje bez znalosti obou fandomů.

Fantastické

- v každém slova smyslu ;).

Děkuju:-)

Děkuju:-)

Krucinál, jak tohle děláš

To bych taky chtěla umět. Sem tam hodit nějakou úplně banální a samozřejmou větu, a čtenář na to kouká jak z jara a říká si, že tohle by ho prostě v životě nenapadlo, a přitom to tam tak dokonale sedí a těžko to tam mohlo nebýt.
A celé dohromady je to moc pěkná pohádka.

To víš, já nebanalní a

To víš, já nebanalní a nesamozřejmý věty moc neumím (a taky tak trochu nemám ráda), tak pracuju s tím, co je. Děkuju:-)

Když tebe napadají samý

Když tebe napadají samý takový nesamozřejmý samozřejmosti :-)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.