V rytmu vzpomínek

Milá Ryo!

Omlouvám se poprvé, že sis na povídku musela počkat.
Omlouvám se podruhé, že těch avizovaných pár hodin se poněkud natáhlo.
Omlouvám se potřetí, že si nejsem jistá, jestli tohle je něco, co jsi chtěla.
Když jsem se pouštěla do psaní, měla jsem pocit, že snad kdokoli jiný by Ti napsal hezčí povídku a že existuje tolik vhodnějších fandomů. Nevím, jestli je slušné do vánočního dárku zahrnout smrt a vůbec tak tragický motiv, jako jsem zahrnula. Stále víc se bojím, že povídka nepotěší, a ztrácím odhodlání ji poslat. Ale autor prý nemá své dílo odsuzovat předem, tak se zatím snažím doufat, že se tahle věcička přeci jen bude líbit.
(A pokud ne, tak si postěžuj a já slibuju, že Ti zkusím spáchat ještě něco, co snad potěší víc.)
Přeji krásné, pohodové svátky a šťastný nový rok!

Název: V rytmu vzpomínek
Autor: Erys
Příjemce: Rya
Přístupnost: Nejsem si jistá... pro všechny?
Fandom: Realita
Varování: Smrt; Obsahuje tragickou část; Trochu to nabobtnalo...

Do zvuku písniček a Michalčina netrpělivého pobíhání zazvonil zvonek. Jitka vstala z gauče a došla do předsíně. Zvedla sluchátko, a přestože si byla celkem jistá odpovědí, přeptala se: „Kdo je tam?“
„Tady Adélka Dvořáková,“ ozval se dětský hlas.
Zabzučela. „Pojď nahoru, Adélko, Michalka už na tebe čeká.“
„Můžu Adélce otevřít?“ Michala ani nečekala na odpověď a běžela otevřít domovní dveře. Jitka šla s úsměvem za ní. Po chvíli se ozvaly kroky a pak se ve dveřích objevila Adélka.
„Ahoj Míšo! Ahoj teto!“ zdravila je nadšeně. Obě jí pozdrav opětovaly. Jitku napadlo, jestli je ještě vhodné, aby holky maminkám svých kamarádek říkaly teto, ale rychle tu myšlenku zaplašila. Však to stále ničemu nevadí.
Adélka se mezitím odstrojila a Michalka už ji vedla do obýváku. Jindy chodily do Michalčina pokoje, ale dneska prý chtěly vyrábět přáníčka na počítači. Jitka se za nimi trochu pobaveně podívala, porovnala Adélčinu špatně pověšenou bundu a chystala se holky následovat.
V té chvíli jí do mysli pronikl text písničky, která Radkovi právě hrála v kuchyni.

Kam jsme se poděli,
kam jsme se to poděli,
kde je ti konec můj jediný příteli?

Snad to bylo kombinací textu písničky a spontánního přivítání holčiček, Jitka si okamžitě vzpomněla na Toma.

***

Byl červenec, právě začaly prázdniny. Venku bylo krásně, teplo a sluníčko, a ona si hrála s dětmi ze sousedství.
„... limonáda čaj rum -“ odříkávající dívka se pokusila ještě zrychlit slova, ale nestačilo jí to. Slávek doběhl až k ní a dotkl se jí. Skupinka se smíchem zamířila zpátky na start.
Tehdy si většina z nich všimla trojice dětí, které je pozorovaly. Rychle si domysleli, že by to mohly být děti z té nově přistěhované rodiny.
„Jdete hrát s náma?“ zavolal na ně někdo.
„Můžeme? Jdeme!“ odpověděl nadšeně nejmladší z nich. Jeho sestry byly o trochu starší, ale on mohl být tak v Jituščině věku.
„Jak se vlastně jmenujete?“ ptal se někdo další.
„Já jsem Tomášek.“ Odpovědi jeho sester tehdy Jitka moc nevnímala. Napadlo ji, že s Tomáškem by mohli být dobří kamarádi. Tomášek jí to, aniž by cokoli řekla, odkýval.

***

„... mámy, a ta říkala, že tyhle obrázky použít můžeme.“
Jitka se na chvíli zarazila, ale pak jí došlo, že to nebylo oslovení. Ponořila se zpátky do vzpomínek.

***

Ta první myšlenka, kterou jí Tom odkýval, nebyla zdaleka poslední. Všichni jim sice vysvětlovali, že číst myšlenky není možné, ale oni to prostě dělali. Nebo aspoň něco na ten způsob. Když byli spolu, stačilo jim strašně málo slov, aby si řekli to důležité.
Skutečně se skamarádili. Tomášek k nim pak v září nastoupil do školky. Často si tam spolu hráli, vařili společně v dětské kuchyňce, kreslili obrázky. A dál si spolu hráli venku.
V zimě sáňkovali, bobovali, klouzali se po ledu, koulovali se. Tak jako to jedno odpoledne pár dní před Vánoci.

Stezka v kopci zamrzla a byla z ní výborná skluzavka. Jitka seděla nahoře a chystala se sjet dolů.
„Jeď, Jíťo, jeď!“ povzbuzoval ji Tomášek.
„Jedúúú... ííí...“ výskala nadšeně, když se nekontrolovatelně řítila dolů. Tehdy byli příliš malí na to, aby se báli, že se jim něco stane. Dole ujela ještě pěkných pár metrů, než se zastavila.
„Jedu za tebóóóú... ííí...“ Jitka se otáčela, aby na Tomáška viděla, pobaveně ho pozorovala. Pod skluzavkou to neubrzdil a narazil do ní. Smáli se tomu. Pak vyskočil, zavolal na ni „Pojď!“ a rozběhl se zpátky ke kopci.

Škrábali se nahoru, kvůli ledu to šlo ztěžka. Najednou Jitce podjela noha. „Padám!“ vykřikla.
Tomášek se otočil a rychle ji chytil za ruku. Sám skončil na zadku, ale Jitka se už udržela a úplně dolů nesjela. Znovu se smáli. Nahoru pak už vylezli bez problémů.

Tam Jitka zničehonic ucítila úder a sníh na těle. Ohlédla se po Tomáškovi, který právě plácal další kouli. „No počkej!“ zahrozila mu a vrhla se po sněhu na výrobu vlastní munice.
Chvíli po sobě metali koule a uhýbali ranám toho druhého. Zamířila mu na nohu. Tomášek uskočil a chystal se na ni udělat dlouhý nos. Doskočil ale na začátek skluzavky. Vyděšeně zařval a zmizel pod kopcem.

Jitka se okamžitě rozběhla za ním. Bála se sjet po skluzavce, opatrně scházela kopec o kousek vedle. Jakmile se dostala dolů, vrhla se k Tomáškovi, který ležel na zemi a brečel.
„Tomášku, Tomášku, jsi v pořádku?“ ptala se ho vyděšeně.
„Bolí mě noha.“

Pomohla mu odkulhat domů. Měl tu nohu tehdy zlomenou. Naštěstí to v pořádku srostlo. A navzdory téhle eskapádě se na tom kopci koulovali ještě spoustu let.

***

Jitce najednou došlo, že stále stojí v předsíni. Napadlo ji, že by holkám mohla aspoň donést čaj a něco k zakousnutí, místo do obýváku se tak konečně rozešla do kuchyně. Tam dávno hrála jiná písnička. Ovšem pro Jitčino rozpoložení to nebylo o nic lepší.

Ak chceš zabudnúť, tak zabudni,
možno to príde pomaly,
ak chceš zabudnúť, tak zabudni,
raz ťa to aj tak zavalí.

***

Po navštěvování stejné školky s Tomáškem ve stejný rok nastoupili do stejné školy, dokonce byli zařazení do stejné třídy. Seděli spolu v lavici a neustálým špitáním přiváděli učitele k šílenství.
Oba si našli spoustu dalších kamarádů, ale dál drželi při sobě. Ona na sebe byla neuvěřitelně hrdá, když mu poprvé mohla pomoct s úkolem.
Pak přišla revoluce, kterou jejich rodiče považovali za něco moc důležitého a jejíž význam oni sami pochopili až o něco později.
Ale Tomáš začal závodně běhat. Jitka nechyběla snad na žádném jeho závodě, nadšeně povzbuzovala a radovala se z jeho úspěchů.

První závod, který vyhrál, si stále pamatovala.
První čtyři závodníci probíhali kolem nich, zničehonic prudce zafoukalo.
„Tomáš! Tomáš!“ skandovala spolu se svými a jeho rodiči.
„První závodníci už vběhli do posledního kola a zdá se, že to bude velmi napínavé!“ volal komentátor.
Tomáš běžel druhý, ale ztrátu stále stahoval.
„Vede zatím číslo čtrnáct, ale závodník s číslem osm úspěšně dotahuje ...“
„Tomáš! Tomáš!“
Do cílové rovinky vbíhali první dva závodníci bok po boku.
„Tomáš! Tomáš!“ Začínal ji bolet krk, ale nepřestávala křičet.
„Ano, zdá se, že se rozhodne mezi čtrnáctkou a osmičkou... dámy a pánové, tohle bude těsné!“
„Tomáš! Tomáš!“
Právě Tomáš najednou sebral nějaké skryté síly, vystartoval vpřed a prostě svému soupeři utekl.
„A po neuvěřitelném finiši vítězí číslo 8! Vítězem závodu se stává... Tomáš Novotný!“
Po závodu byla první, od koho si nechal gratulovat. Zvládla to jen šeptem.

***

V kuchyni to nádherně vonělo. Pomerančovou kůrou, kokosem, marmeládou, čokoládou, cukrovím, ale i jakýmsi příslibem Vánoc. Radek zrovna máčel cukroví v polevě. Jitka nabrala vodu do rychlovarky a zapla ji. To, že z počítače začínalo znít Samo od sebe, se snažila moc nevnímat.

***

Tomovi dál chodila fandit na závody, ale stála při něm i tehdy, když po změně trenéra s běháním seknul.
Občas k němu utíkala, když ji vytočili rodiče, a občas ze stejného důvodu poskytovala útočiště jemu.
Sledovali spolu rozdělení republiky a spolu si zkoušeli, že nezapomněli slovenštinu.
Bavili se spolu snad o všem možném. Dokonce ji přišel prosit o rady, když se poprvé snažil ulovit slečnu.

Pohodlně se uvelebila na jeho posteli, zatímco on proti ní seděl na židli.
„Vlastně mě to docela baví. Máš dvě starší ségry -“ začala, ale přerušil ji.
„A přesto chci chodit s holkou. To je co říct.“
Rozesmála se.
„Takže co mám dělat? Ona určitě ani neví, že existuju, ale přece ji nemůžu jenom tak oslovit, když se pořád drží s těma svejma kámoškama...“
Vymýšleli různé plány. Několikrát měla chuť ho pořádně nakopnout. Nakonec na něj byla hodná.
Poprosila ho, ať dá vědět, jak se to vyvíjí, byť jí bylo jasné, že s ní se o to podělí tak jako tak.

***

Jitka zběžně prolétla pohledem čaje, které zrovna měli doma. Pak sáhla po jednom z ochucených černých, nabrala trochu do sítka a dala do konvičky.

***

„Jíťo, Jituško, zabralo to! Pozítří spolu jdeme do cukrárny!“ chrlil na ni z telefonu. Měla z toho ohromnou radost.
Když jí o půl roku později zavolal k prarodičům a o mnoho zkroušenějším hlasem ze sebe vysoukal, že se rozšeli, sedla na první vlak, aby s ním mohla být co nejdřív.

***

Konvice cvakla, voda byla uvařená. Jitka čaj opatrně zalila.

***

Strašně brzy dostal možnost jí něco takového oplatit. 17. května 1996, to datum nezapomene asi nikdy. Měl odjíždět s kamarády na víkend. Věděla to, přesto zvonila u nich doma.
Přišel otevřít, a když ji uviděl stát venku, uplakanou, vyděsil se. „Co se stalo?“
„Maminka,“ vzlykla, „má rakovinu.“
Ještě ve dveřích ji objal a dlouhou dobu plakal s ní. Pak ji vzal dovnitř, uvařil jí čaj a mluvil s ní a zejména s ní mlčel a sdílel myšlenky. Na víkend s kamarády neodjel, místo toho se na pár dní nastěhoval k ní domů.

Byl s nimi ve chvílích, kdy to bylo lepší, i ve chvílích, kdy to bylo skutečně zlé. A když mamince po chemoterapii vypadaly vlasy, sehnal jí kdesi nádherný klobouk. Byla to jedna z věcí, co mamince pomohly asi nejvíc.

***

Jitka sáhla do ledničky a vytáhla štrůdl, co od maminky dostali minulý den. Maminka ho skutečně umí, a holky ho k práci určitě ocení.

***

Čas pak běžel dál ve znamení méně špatných zpráv. Společně nadávali na některé školní předměty a pochvalovali si svého chemikáře. Občas řešili nějaké ty lásky a nelásky a chodili obhlížet stavbu silnice kousek pod jejich kopcem. Společně se učili na maturitu a dodávali si odvahu.
Po stejném gymnáziu už šli každý na jinou vysokou, dokonce ani nebydleli na stejné koleji. Tom ale brzy velice dobře znal Jižák a ona zase Strahov. Byl to právě strahovský pokoj, kde prvně opěvovala Radka.

„On je úplně úžasnej, chápeš? Je hodnej a hlavně strašně milej... a prostě úžasnej,“ rozplývala se. Tom ji pobaveně poslouchal, ve tváři se mu ale ze všeho nejvíc zračila radost.
V té chvíli by Jitka ani nemusela nic říct, nemuseli by si umět číst myšlenky, i tak by Tom přesně věděl, co má Jitka na srdci. Ale ona to toužila vykřičet do světa a on byl ochotný jí naslouchat.

***

Radek právě vytáhl z trouby další plech. Cukroví vypadalo i vonělo úžasně, což Jitka hned chválila.
„Díky,“ usmál se Radek. Přitáhl si Jitku k sobě, dal jí rychlou pusu, načež se zase vrátil k výrobě cukroví.
Jitka uklidila zbytek štrůdlu do lednice, naložila čaj i štrůdl na tác a zamířila do obýváku.

***

Toma s Radkem seznámila poměrně brzy. Ti dva si padli do oka, a tak občas podnikali akce ve třech. Byla ráda, že Radek nic nemá proti jejím častým setkáním s Tomem, byla ráda, že Tom jí vztah s Radkem přeje.
On sám dlouho nikoho neměl. Ve škole moc lovit nemohl - hledejte si po revoluci holku na ČVUTu, kor na elektrofakultě - a jinde se mu to taky moc nedařilo. Po dvou letech se ale stalo, že se na strahovském pokoji rozplýval on nad Andreou.

***

Holky si Jitky ani nevšimly, byly skutečně zabrané do práce.
Jitka došla až ke stolu. „Nesu vám malé občerstvení,“ zahlásila holkám a položila tác na stůl.
„Jů, díky maminko!“
„Díky, teto!“
Holky se nadšeně vrhly na štrůdl.
„Dejte pozor na počítač,“ upozornila je ještě Jitka pobaveně. Potom zamířila zpátky do kuchyně. Možná by měla uvařit čaj i sobě.

***

Její seznámení s Andreou bylo celkem veselé. Ten den se scházeli u ní, Tom klepal venku a ona mu zrovna nemohla dojít otevřít. Místo ní to šla udělat její nová spolubydlící z buňky.
Chvíli bylo překvapené ticho.
Pak se ozvalo nedůvěřivé „Tomášku?“
„Andy? Co ty tady...?“
Jitka vyšla z koupelny a pobaveně ty dva sledovala. „Takže to ty jsi ta Andrea?“
Andrea na ni chvíli koukala. Pak se zmohla na překvapené: „A ta kamarádka z dětství... to jsi ty?“
Všichni tři se rozesmáli. Povídali se ten den v Jitčině pokoji všichni dohromady.
Ale jakékoli soukromější věci pak už s Tomem řešili vždycky v těch šílenejch strahovskejch nudlích.

***

V konvici už se vařila nová voda. Po chvilce váhání Jitka sáhla po pytlíčku s nápisem „pu-erh“.

***

S Andreou pak seznámili i Radka. Z akcí ve třech se staly akce ve čtyřech, ale akce ve dvou nezrušili. Vylývali si srdíčka, když ve vztahu něco neklapalo, jak mělo, a taky jen rozebírali profesory, spolužáky, předměty, praxe, ...

Čas nikdo nezastavil, a tak po dalších třech letech studia úspěšně dokončili školy. Krátce nato si vzali své partnery. Mluvili o dětech.

Bylo teplé červencové ráno, když celá vzrušená volala Tomovi.
„Tomáš Novotný,“ ozvalo se ze sluchátka, tak jako vždy.
„Ahoj Tome, tady Jitka,“ stěží se ovládala.
„Jíťo! Zornva jsem ti chtěl volat! Mám úžasnou zprávu!“ chrlil ze sebe.
„Vážně? Já taky! Copak se stalo?“
„Tak pověz ty první,“ vybídl ji nedočkavě.
„Bude ze mě maminka!“ vychrlila ze sebe nadšeně.
Chvíli bylo ticho, pak se rozesmál.
„Necháme naše děti hrát si spolu?“
Tentokrát to chvíli trvalo jí. Pak mu začala blahopřát.

***

Jitka zalila svůj čaj a odklidila se s ním do ložnice.

***

Bylo to krásné období. Probírali spolu jména a všelijak se doháněli a předháněli ve shánění výbavičky.
Když zjistili, že Jitka s Radkem čekají holčičku, zatímco Tom s Andreou chlapečka, rozváděl Tom teorie o tom, jak jejich syn bude starší a bude ochraňovat Jitčinu dcerku. Až ho Jitka občas krotila, že to stále budou životy jejich dětí, ne jich samotných.

***

Postel jí jako vždy poskytovala podivný pocit bezpečí a útěchy. Jitka se na ni usadila, pevně chytila hrneček oběma rukama a přivoněla k čaji.

***

Když v sedmém měsíci začala krvácet, byl Tom hned po Radkovi první, kdo se o tom dozvěděl. Byl hned po Radkovi taky první, kdo za ní přišel do nemocnice.
„Tak to tedy ne, mladá dámo,“ začal hned ve dveřích pokoje. „Domluvili jsme si, že můj bude starší než vaše dcerka.“ Pak ji neohrabaně objal, přisunul si k její posteli nepohodlnou židli a dlouho u ní seděl.
Povídala mu v myšlenkách o svém strachu a obavách, o pocitu nespravedlnosti, o svých práních, o nejistotě. On ji uklidňoval, že to všechno zvládnou, že Michalka bude v pořádku, že všechno bude fajn.

Další den zas. A ten třetí taky. A znovu, a znovu, a znovu.

Nakonec se doktorům povedl malý zázrak. Martínek se skutečně narodil dřív než Michalka. O dva dny.

Oběma rodinám pak začal kolotoč starání se o děti, ale všichni se snažili dál se setkávat a pomáhat si. A sbírali historky, jako tehdy, když byli všichni u Jitky s Radkem.

Jitka přebalovala Michalku a chvilku ji nechala bez plenky. Tom si ji vzal k sobě.
„Roste z tebe krásná holčička,“ rozplýval se nad ní.
Michalka se na něj vesele smála. Pak se mu s tím svým úsměvem vyčůrala do klína.

***

Z obýváku do ložnice dolehl křik.
„To přece nemůžeš, ty seš úplně blbá!“
„Já nejsem blbá, to ty seš blbá!“
Jitka si povzdechla. Však holky to za chvíli přejde.

***

Roky, které přišly dál, byly akční. S Tomem se často podivovali nad množstvím způsobů, jak si ublížit, které malé děti dokážou vymyslet.
Uklidňoval ji, když si Michalka popálila ruku hůř, než se to povede většině dětí. Naopak u ní hledal podporu, když měl Martínek dost ošklivé horečky.
Společně se radovali, když jejich děti dostali sourozence - Martínek Kačenku a Michalka Anežku - a svorně nadávali, když obě ze školky donesly neštovice.
Tom jim pomáhal opravit rozbitou panenku, co už se nedala nikde koupit, a Jitka zase sháněla autíčko co nejpodobnější ztracenému.

Jednou za čas si šli jen tak někam sednout a od všeho si odpočinout.

Seděli v kavárně, venku sněžilo a vevnitř hrála trefně Ladovská zima.
„To se mě včera Marťa ptal, jestli by letos nemohl Ježíšek přijít o týden dřív,“ zasmál se Tom.
„Vidíš, to ty moje holky nenapadlo. Ale pořád opakujou, že už to nevydržej. Jsem zvědavá, s čím ještě přijdou,“ dělila se zas ona.
„A Andy před náma brání cukroví zuby nehty, jinak by ho asi moc nezbylo.“
„Jo, to moc dobře znám,“ pobaveně přikyvovala.
Natáhla se po svém hrnečku a upila doušek teplé kávy.

***

Teď, ponořená v myšlenkách, upila doušek čaje.

***

Bylo to pohodové odpoledne, jako mnoho před ním.
Jak by je mohlo napadnout, že je poslední?

To bylo ve čtvrtek.
V sobotu jí zvonil mobil, volal Tom.
„Ahoj, moc se omlouvám, ale musím neplánovaně do Prahy a Andy je nějaká nachcípaná.... Myslíš, že bych moh' být tak strašně drzý a hodit ti děti na krk? U tebe by se určitě měli dobře a Andy by se mohla léčit,“ chrlil na ni.
„Jasně, bez problému. Radek je sice na nákupech, ale já je zvládnu. Koneckonců, Martínek s Michalkou se určitě zabavěj'.“ Ostatně, nebude děti zdaleka hlídat poprvé.
„Díky moc, jsi zlatíčko. Za chvíli jsme teda u tebe, jo?“
„Jasně, už vás čekám,“ s úsměvem zavěsila.

Dorazili za čtvrt hodiny. Tom nesl velkou čokoládu, Martínek se chlubil novým kulichem se sněhulákem a Kačenka zvědavě zkoumala nové prvky vánoční výzdoby. Michalka s Anežkou návštěvu nadšeně vítaly.
„Jeď opatrně, dobře dojeď,“ loučila se Jitka s Tomem.
„Dám na sebe pozor, neboj. Ty mi zas dohlídni na děti,“ přikývl, rozloučil se s dětmi a odešel.

Martínek s Michalkou se záhy začali dožadovat povolení jít ven hrát si do sněhu. Venku bylo hezky, děti ven občas chodily a sníh nevydrží věčně, tak proč ne, usoudila. Připomněla jim, že smějí jen na kopec a vybavila Michalku starým mobilem.
„Pamatuješ si to? Když ti budu volat, zmáčkneš zelené sluchátko, když se něco stane, tak podrž dvojku. Jasné?“ opakovala jí ještě instrukce.
„Ano, maminko. Papa.“
„Měj se, teto. Uděláš nám pak teplý kakao?“ zajímal se Martínek.
Zasmála se. „No jo, že jste to vy dva, tak udělám,“ vyprovodila je pobaveně.

Čas trochu poposkočil a ona začala uvažovat, že děti odvelí domů. Vtom jí zazvonil mobil, volalo neznámé číslo.
„Černá, prosím,“ zvedla ho nedůvěřivě.
„Dobrý den,“ ozval se mužský hlas. Představil se, jméno tehdy nezaregistrovala. „Policie České republiky,“ pokračoval.
Podlomila se jí kolena.
„Jste matka Michaely Černé?“ ptal se ten muž v telefonu.
Sedla si na nejbližší židli. „Ano,“ zašeptala slabě. „Co se...“ nedokázala se zeptat.
„Mohla byste si dcerku přijít vyzvednout? Máme ji tu pod kopcem, u Okružní ulice.“
V první chvíli měla pocit, že ten kámen, co jí spadl ze srdce, museli slyšet až tam. Ne, ještě mnohem dál.
Ve druhé chvíli se jí v hlavě vyrojila spousta dalších otázek.
„Proč... já... určitě, hned vyrazím,“ dostala ze sebe těžce.

Pořád nechápala, co se děje. Proč Michalka prostě nepřijde? Proč jí nezavolala?
Nahnala Anežku s Kačenkou do předsíně a začala je oblékat. Odběhla do pokoje Anežce pro svetřík. Navlékla Kačence šusťáky. Uvědomila si, že nemá občanku, běžela do kuchyně pro doklady. Když se Kačenku snažila nacpat do bundy, napadlo ji, že měla z rukávů nejdřív vyndat rukavice. Přišlo jí na mysl, že by si měla vzít mobil. Běžela zpátky do kuchyně. Nasadila Anežce čepici. Sundala Kačence bundu, oblékla jí svetřík a znovu jí oblékla bundu. Obula holky. Otevřela dveře. Zavřela je a vrátila se pro své boty.

Odcházely. Že nemá klíče, to zjistila až později.

Dotáhla holky ke kopci a začala ho s nimi nějak slézat. Uklouzaná cestička, celkově podkluzující svah, tak jako před lety. Vzpomněla si, jak kdysi sbíhala k Tomáškovi.
Dneska byl pod kopcem kamion, policejní auto, klasická žlutá záchranka, hlouček lidí.
Podjížděly jí nohy, bylo jí špatně, holčičky plakaly, ale vnímala to všechno jenom tak napůl.

Konečně byly dole. Hlouček se trochu rozestoupil. Uprostřed leželo dítě v novém kulichu se sněhulákem. S rozeplou bundou, vyhrnutým svetrem a trikem.
Pokusily se o ni mdloby.

„Maminko!“ rozběhla se k ní Michalka. „Maminko! My jsme se nahože koulovali a Maltínek uklouznul a spadnul po tý klouzačce až dolů, jenže tam zlovna jelo to veliký auto a Maltínek se asi bouchnul a teď se neplobouzí. Je zlaněnej? Plotože jestli jo, tak ploč ho páni doktoži nevezmou do nemocnice, tam se pžece lidi uzdlavujou?“
Zoufale, strašně pevně Michalku objala. A stejně zoufale se podívala po lidech stojících okolo. Ti jako jeden muž uhnuli pohledem.

***

Jitce tekly po tvářích slzy. Nesnažila se jim bránit, stejně by to asi nepomohlo. Když z kuchyně zaregistrovala refrén Posledné, napadlo ji něco o tom, že Radkovo náhodné přehrávání dneska vyloženě provokuje.

Tvoj pláč znie
z výšky k nám,
vo mne vrie,
nezabúdam.

***

Nebyly to pak hodiny, byly to celé dny, co strávili s Tomem v obětí, a s Andreou vlastně taky. Na prvních pár dní se k nim nastěhovala.
Potřebovali pomoc s praktickými věcmi. Zařídit pohřeb, vybrat písničky. Uvařit. Nějak to všechno vysvětlit holkám. Udělat Kačence pokud možno hezký Štědrý večer. Zařídit nápis na hrob. Hledat sílu jít dál.
Obviňovali boha, v kterého nikdo z nich nevěřil. Rvali se s touhou všechno vzdát a odejít za Martínkem. Andrea to celé nesla snad ještě o kus hůř. Občas potřebovali uklidnit, že je v pořádku, když je něco pobaví, když se z něčeho radují. Přestože jich je o jednoho míň.

***

Jitka rukama objímala hrneček se stydnoucím čajem.

***

Jak šel čas, začala se její rodina s tím, co se stalo, nějak smiřovat. Rozhodně se s tím smiřovali rychleji než Tom s Andreou.
Jitka se snažila sama sebe přesvědčovat, že jako máma, jejíž děti jsou obě v pořádku, nemůže pochopit mámu, které dítě nedávno umřelo, a už vůbec by ji neměla soudit, ale ve skutečnosti se soudům moc ubránit nezvládala.
Občas se o tom s Tomem bavili, a jednou se jim to šíleně vymklo z rukou.

„Je to přece jenom už čtvrt roku,“ rozebírala, „musíte jít dál.“
„Je to čtvrt roku, ale nám umřelo dítě. Marťa je mrtvej, chápeš? To, že půjdeme dál, nám ho nevrátí.“
„Ale to, že se budete jenom trápit nikomu nepomůže. Už vůbec ne, pokud si něco uděláte. Měli byste jít dál už kvůli Kačence.“
„Kačence umřel starší brácha,“ zavrčel.
„Jenže to není důvod, aby přestala žít i ona,“ snažila se ho přesvědčit.
„Tobě se to povídá, když máš obě děti v pořádku. Ty tvý o nikoho nepřišly!“
Tohle jí poněkud hnulo žlučí.
„No tak to prrr, moje děti ztratily strašně blízkého kamaráda. Vždyť si ti čtyři byli bližší než si je spousta sourozenců.“
„Stejně to není to samý! Vám to může bejt jedno, nepotýkáte se s tím každý den!“
„To si myslíš, že nám to je jedno? Zapomněls, jak nás to s Radkem vzalo? Myslíš, že nás to nemrzí, že jsme nechtěli mít možnost to změnit?“ vyjela po Tomovi.
„Mít možnost to změnit,“ odfrkl si. „Stejně je to tvoje chyba, ty 'si na ně měla na všechny dohlídnout!“ obořil se na ni vítězně.
„Je mi to líto...“ zašeptala se slzami v očích.
„Líto... a to je tak všechno. Vyměnila bys snad někdy Michalin život za Martínkův?“
Plakala. Na tohle mu neměla co říct.
„Kdybych ti nesvěřil děti, mohli jsme je mít oba, Kačenku i Martínka, doma v pořádku. Zabilas nám dítě a teď máš pocit, že se máme oklepat jako pes, co spad' do vody, a jít dál. Seš trapná!“ křičel po ní.
Vztekle vyskočila na nohy. „Já vám nikoho nezabila!“ křičela ona po něm. „Já přece nechtěla, aby Martínek umřel...“ Její slova ztrácela na hlasitosti. „Tohle nemám zapotřebí,“ vzlykala.
Pak se otočila na podpatku a vyběhla od nich pryč. Cestou za sebou práskla dveřmi.
Domů přišla o několik hodin později. Celou tu dobu venku proplakala.

***

„Promiň, já to tak nemyslela.“
„Já taky ne, promiň. Pořád kamarádky?“
„Jasně, nejlepší!“
Jitka povytáhla obočí a povzdechla si. Jejich příběhu s Tomem takovýhle happy end chyběl.

Pár dní po té šílené hádce se mu zkoušela ozvat, psala mu i několik dopisů, ale už se jí nikdy neozval zpátky. Kačenka navíc nechodila do „jejich“ školky, takže nehrozilo ani nic jako potkat se při vyzvedávání dětí.

Po čase se přestala snažit nějak se s Tomem spojit. Bylo jí pokaženého přátelství líto, ale neviděla už další šanci. Bylo možné něco zachránit po skoro třech letech? Těžko...
Přesto najednou sáhla po papíru a začala psát. Neuvažovala o větách, nevybírala je, prostě psala, co jí přišlo na srdce.

Tome!

Je to tak dávno, co jsme spolu mluvili... ale nezapomněla jsem, to prostě nejde.
Mrzí mě ta hádka, tehdy jsem to přehnala... ale to, cos řekl, mi strašně ublížilo...
Dodneška mě mrzí, co se stalo, že jsem ty naše děti nedokázala uchránit všechny... jenže bylo potřeba pomoct těm zbylým...
Chtěla jsem vám pomoct a nepovedlo se mi to... místo toho jsem ještě víc ublížila...
Chtěla jsem Ti to pak vysvětlit, omluvit se, co nejvíc toho zachránit...
Neozýval ses mi. Nevím, jestli jsi byl příliš naštvaný, nebo jestli se k Tobě mé vzkazy třeba vůbec nikdy nedostaly.
Netuším, jestli Tě někde najdou tyhle řádky... Nevím o vás nic, co jsem nevěděla už tehdy...
Ale jestli se k Tobě dostanou, věz prosím, že mě to pořád mrzí a že tu stále jsem... a že bych stále chtěla vrátit, co bylo... mít Tě zas za přítele...

Na chvíli se zamyslela, pak připsala další řádku.

Věz taky, že jsem Ti odpustila všechna ošklivá slova...

Podepsala se.
Znovu se zamyslela. Přikreslila k dopisu jednoduchý obrázek sněhuláka.
Vložila dopis do obálky a napsala adresu. Vybavila si je hned, lovit ji z paměti nebylo potřeba.

Když od nich Adélka odpoledne odcházela, loučily se s Michalkou skutečně jako nejlepší kamarádky.

Další den se Jitka stavila na poště a navzdory objevujícím se pochybám dopis poslala.
Každé ráno pak s napětím vybírala schránku. A každé ráno se jí nedařilo potlačit zklamání, že ten dopis nepřicházel. Telefon nezazvonil, na návštěvu nikdo nepřišel.

Dny uběhly jako voda a přišly Vánoce. Byly první, během kterých Anežka věděla, že Ježíšek neexistuje, ale hra na Ježíška proběhla velmi dobře. Z dárků měly holky radost, všechno probíhalo příjemně.

Později večer se vypravili na půlnoční mši. Co na tom, že začínala v deset. Aspoň holky vydržely vzhůru. Letos šli potřetí a minulé dva roky se holky tvářily spokojeně.

Už se blížili ke kostelu, když jim někdo zastoupil cestu.
„Jituš?“ oslovil ji tiše. Vypadal starší o mnohem víc než o ty necelé tři roky, ale poznala ho okamžitě. Přesto na něj zůstala nevěřícně koukat. „Mohl bych s tebou mluvit? Jenom na chvilku.“
Otočila se na Radka. „Půjdete napřed a podržíte mi místo? Já vás pak najdu,“ poprosila ho.
„Určitě,“ přikývl. „Pojďte, holky,“ pokynul jim a vyrazil s nimi dál.

„Ahoj,“ promluvil Tom nejistě.
„Ahoj,“ opětovala mu stejně nejistý pozdrav. Jeho myšlenky tentokrát číst naprosto nedokázala, a tušila, že on je na tom stejně.
„Dostal jsem tvůj dopis,“ začal rozpačitě. „Vlastně jsem dostal i ty předtím, ale...“ odmlčel se.
Po chvíli našel sílu pokračovat: „Byl jsem tehdy fakt naštvanej... možná jsem vám záviděl...“
„Bylo to hodně těžký... Pro vás asi obzvlášť,“ zamumlala nejistě.
Těžce přikývl.
„Nemohla jsi za to, já vím... ale my ti to tehdy asi opravdu vyčítali... bylo o tolik snazší mít koho obviňovat...“ Vyhýbal se jejímu pohledu, mluvil potichu, ale mluvil dál: „Pak to začlo bolet o něco míň... a byl prostor o tom uvažovat víc racionálně... Začalo mě mrzet, co jsem ti řekl, ale měl jsem strach se ti ozývat... Předtím jsem ignoroval tvoji snahu a najednou jsem nevěděl, jestli jsi mě nezavrhla... ublížil jsem ti...“
„Čas otupí všechny rány,“ prohlásila nepřítomně. Měla pocit, že otupělá je tu možná tak ona.
„Ale některý nikdy nezahojí...“
„To ne. Michalka každý večer hledá Martínka na nebi...“ zašeptala.
Tak zvláštně, vesele a smutně zároveň, se usmál. Tehdy holkám řekli, že z Martínka je teď hvězdička na nočním nebi.
Podíval se na ni. „Asi jsme potřebovali čas aspoň trochu se s tím smířit. Odpustit bohu nebo kdo za to vlastně může... Smířit se s tím, že zrovna Martínek... Jsem rád, že aspoň Michalce se tehdy nic nestalo. Ze začátku...“ zachvěl se mu hlas, „jsem to tak vidět nedokázal. Vyměnil bych ji. Tolik to tehdy bolelo... Od té doby jsme ti odpustili všechno, co jsme ti mohli vyčítat. Otázka je jiná, dokážeš nám ty dát ještě jednu šanci?“ plaše se usmál.
Čekal na odpověď a ona viděla, že se té odpovědi bojí.
Objala ho. Pevně, hrozně pevně. Plakala, ale to, co vnímala, bylo štěstí.

Když se oddálili, všimla si, že i on má slzy v očích, a ve tváři měl obrovskou, nepopsatelnou úlevu.
Pokynul směrem ke kostelu: „Půjdeme? Netušíme, jestli Kačenka mši vydrží, ale rozhodli jsme se, že to zkusíme.“
„Anežka loni vydržela. A jestli ne, tak s ní někdo z nás půjde počkat ven... nebo ji holt vezme domů,“ usmála se.
Oplatil jí úsměv. Vyrazili.

Z kostela se začaly ozývat první tóny a hvězdy na nebi zářily nezvykle jasně.

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

To je tak úžasně jednoduchý,

To je tak úžasně jednoduchý, že je to vlastně úžasný.
*buch*

výborně napsaný

silný příběh
a podepisuji se pod Rebelčin komentář

U téhle povídky by asi nebylo

U téhle povídky by asi nebylo úplně přesné napsat, že se mi líbila. Ale přečetla jsem ji jedním dechem a přišlo mi to tak opravdové, až z toho mrazilo. Klobouksmekajík.

Milá Erys, děkuji za povídku.

Milá Erys, děkuji za povídku. Smrt je přítomná i o Vánocích - i naděje.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.