Vrátil se o Vánocích - 3. část

Autor: Bilkis
Fandom: Městské války
Přístupnost: sem tam nějaká nahota, tak se rozmyslete sami
Varování: AU, protože se zde objevují historické nesrovnalosti a taky nesrovnalosti s canonem.
Shrnutí: Brno, Reza a jedny poněkud smutné Vánoce. Ale v každé tmě existuje alespoň jiskřička naděje.
Prohlášení: Povídka nebyla napsána za účelem zisku a většina postav v ní vystupujících patří Pavlu Renčínovi.

Konečně jsem dopsala další díl. Omlouvám se, že mi to tak trvalo...

Čekání se zdálo nekonečné. Přestože nemohla zatím uplynout ani hodina, připadalo jí, že je v místnosti celou věčnost. Brno se pomalu procházel kolem, vypadal něčím potěšený, ale chvílemi se zastavoval, jako by ho něco trápilo.

Konečně se rozletěly dveře. Reza odtrhla pohled od okna, kterým pozorovala vločky sněhu snášející se z nebe. Ve dveřích stál uřícený posel a po jeho boku věkem zkřivený muž. Dlouhé bílé vlasy měl rozevláté, kalhoty až po kolena ušpiněné blátem z cest. Brno mu vyšel v ústrety, roztáhl ruce, jako by ho chtěl přivítat objetím. Stařec padl na kolena a sklonil hlavu v gestu úcty. Reza s rozšířenýma očima nevěřícně sledovala, jak k němu Brno přistoupil, nesouhlasně zavrtěl hlavou a pomohl mu zpět na nohy. Posel se hluboce uklonil a vycouval z místnosti.

„Vítej, starý příteli, vítej!“ pronesl zvučně, pevně mu stiskl ruku, a pak ho vtáhl do objetí. Reza zalapala po dechu. Viděla Brna tisknout ruce zástupům lidí, viděla ho kynout, viděla ho dokonce i zamávat, ale nikdy ho neviděla nikoho obejmout.

„Zdravím tě, Brno,“ pronesl pomalu František a jemně se vymanil ze sevření dětských paží. Brno rozzářil místnost svým úsměvem a pokynul Františkovi, aby ho následoval hlouběji do sálu. Reza se postavila a nervózně pohlížela na návštěvníka. Brno se svým doprovodem se zastavili před ní.

„Dovol mi, abych ti představil svou Občanku, Františku. Toto je Reza, válečná veteránka a statečná bojovnice. V nepřítomnosti barona Trencka je mým zástupcem,“ představil Rezu Brno. František se na ni usmál a Reza se mírně uklonila. Brnova slova jí vehnala červeň do tváří. Ačkoliv bylo logické, že po smrti Krajce povýší, zaskočilo ji, s jakým klidem a samozřejmostí to Brno vyslovil.

„Velmi mě těší, že vás poznávám,“ pronesl muž hlubokým hlasem a kývnul hlavou.

„Rezo, toto je František Gellner, pobočník královského města Příbram, skvělý básník a můj velmi dobrý přítel,“ představil hosta Reze, která stiskla nabízenou ruku a usmála se.

„Potěšení je na mé straně,“ řekla a trochu odstoupila. Brno jim pokynul a odvedl je do vedlejší místnosti. V krbu plápolal oheň a pohodlná křesla vybízela k usednutí. Služebná každému nalila pohár vína. Setkání vypadalo jako posezení přátel, ale napětí se začalo stupňovat s tím, jak se nikdo neměl k tomu, aby promluvil. Nakonec ticho přerušil Brno.

„Musím se přiznat, že jsem nečekal, že tě tady uvidím, Františku. Ačkoliv je vzhledem k situaci pochopitelné, že jsi zamířil právě sem. Je mi líto tvé ztráty, Františku. Pokud si to budeš přát, můžeš se stát mým Občanem,“ pronesl jasným hlasem. Bylo na něm ale znát, že se mu to neříká lehce. František se na něj chvíli beze slova díval, pak si zavdal z poháru a s třesknutím ho položil na stůl.

„Vážím si tvé nabídky, Brno, ale musím ji, stejně jako před lety, odmítnout. Má věrnost patří Příbrami a bude jí patřit i nadále.“

„Předpokládal jsem, že se po ztrátě své paní budeš chtít zavázat jinému městu, to je vše, příteli. Samozřejmě, chápu tvou volbu, ale nejsem si jist, jestli je správná.“ Řekl Brno a nepohodlně se ošil. Reza se na něj zadívala s němou otázkou v očích. Z jeho pohledu usoudila, že předpokládá, že Gellnerovi žal zatemnil rozum.

„To není ta záležitost, kterou jsem s tebou chtěl projednat. Vždy jsme spolu mohli mluvit na rovinu, Brno, proto nechci obcházet kolem téhle situace jako mlsný pes kolem stolu. Přišel jsem sem, protože doufám, že mi pomůžeš kontaktovat Nositele meče. Potřebuji, aby pomohl mé paní,“ řekl František zvučně a zadíval se Brnu pevně do očí.

„Myslela jsem, že Příbram padla! 13. dělostřelecká brigáda přece přešla pod velení Prahy, město obsadili a porazili hraniční štíty,“ vstoupila do jejich konverzace Reza. Při pohledu, který na ni vrhl Brno i František, se hluboce zastyděla. Nebyla necitlivá, nechtěla nikomu ublížit, ale ta slova z ní prostě vyšla, aniž by je stihla zadusit. Když se znovu zadívala na Františka, nevěřila vlastním očím. Mrknul na ni.

„To je velmi správné zhodnocení, má drahá. Obsadili město, porazili i hraniční štíty. To ale neznamená, že má paní padla. Je velmi oslabená, ale živá,“ prohlásil František samolibě.

„Ale jak? Jak dokázala přežít? Slyšeli jsme, že všechna města v dosahu Prahy padla. Viděli jsme to!“ Brno vstal a začal nervózně přecházet po pokoji. Byl zděšený, skutečně zděšený.

„Má paní je velmi zarmoucena ztrátou svých nebližších sousedů. Rožmitál, Dobříš, Mníšek, Sedlčany i Březnice jsou po smrti, stejně jako většina jejich Občanů. Jediný, na koho si armáda nedovolila, byl Fabián. Dobře věděli, že by je hnal svinským krokem. Dělostřelci teď budou mít v Brdech těžké časy. Nic to ovšem nemění na tom, že Praha a její nohsledi, podcenili situaci. Příbram uprchla, dostala se v pořádku domů a jejich řádění přežila,“ vysvětlil František a ramena mu trochu poklesla. Brno s účastí položil ruku na jeho rameno a stiskl.

„Začni od začátku, Františku, pověz nám všechno, co můžeš, neboť mě nesmírně zajímá, jak tvá paní přežila vražedné šílenství Prahy,“ vyzval ho a dolil mu víno do poháru.

„Když Praha mou paní uvěznila na Řípu, zapojil jsem se do bitvy. Jsem už ale starý a pomalý, proto jsem nezasáhl do hlavního boje. Pak se podařilo města osvobodit. Okamžitě jsem zanechal všeho a vydal se najít mou královnu. Ihned jsme se vydali zpět domů, abychom se připravili na boj. Bohužel, nemohli jsme jet přímou trasou kolem Prahy, vydali jsme se tedy na západ ve snaze vyhnout se vojskům. Cesta nám trvala dlouho a Praha byla rychlejší. Začala obsazovat okolní města. Mníšek s Dobříší padli během několika hodin a mé paní začaly ubývat síly. Bylo nám jasné, že není času nazbyt, protože dobyvatelé poráželi hraniční štíty. Oklikou jsme se dostali do brdských lesů na severu, projeli jsme újezdem ze Zaječova až do Obecnice a odtud do města. Už bylo z velké části obsazené a má paní těžce krvácela. Pod rouškou noci jsme se proplížili do staré části města, vystoupali na Svatou Horu a ukryli se. Naštěstí se dobyvatelé spokojili s tím, že odstranili hraniční štíty. Kdyby se rozhodli vydrancovat celé město, stěží bychom se ubránili. Ztratili jsme v těch bojích většinu nejschopnějších mužů a téměř 300 dalších obyvatel.“ František se na chvíli odmlčel, napil se vína, aby svlažil hrdlo vyschlé dlouhým vyprávěním, a pak pokračoval: „Báli jsme se nejhoršího, má paní byla těžce raněna, ale krvácení postupně sláblo. Nezastavilo se úplně, ale zesláblo natolik, že nabyla vědomí. Dobyvatelé porazili všechny hraniční štíty a považovali věc za vyřízenou.“

„Jak mohla přežít? Vždyť bez svých štítů není město městem!“ divil se Brno a Reza přikývla. František se zasmál. Byl to tak radostný zvuk, že vyzněl až nepatřičně.

„Vy velká města! Všichni jste si v jednom ohledu podobní. Nikdy se nezadíváte dost hluboko. Je to arogance? Nechci tě urazit, drahý příteli, ale v tomhle ohledu jsi až moc podobný Praze. Ona a její lidé také nebyli schopní vidět očividné. Každý, kdo se na mou paní podívá víc než jen povrchně, je schopný říct, co je její neodmyslitelnou součástí. Ale Praha na to zapomněla. Její lidé na to zapomněli. I tys na to zapomněl.“ Řekl František a znovu se zasmál. Reze se zdálo, že v jeho smíchu slyší škodolibost a pohrdání, ale to si jistě jen namlouvala.

„Zapomněli na co?“ zeptal se Brno opatrně. Františkův tón se mu nelíbil, ale znal ho dost dlouho na to, aby věděl, že si nikdy nebral servítky. František se pomalu usmál. Vrásky kolem jeho očí se poskládaly do jemných vějířků, jak se rty roztáhly v nejširší úsměv, jaký Reza viděla za posledních několik měsíců.

„Zapomněli na doly! Zapomněli, že městu dávají život jeho lidé, že to nejsou jen štíty,“ pronesl hlasem plným hrdosti.

„Na doly?“ zeptal se Brno nevěřícně.

„Ano, přesně tak. Na doly! Nejen Praha a ty máte ve svém podzemí jiný svět než na povrchu. Pod Příbramí jsou tisíce chodeb, šachet a štol. Lord Horymír nechal uzavřít všechny doly, aby se do nich nikdo nemohl dostat. Aby nikdo nemohl zničit jméno mé paní stovky a stovky let tesané do skály s hrdostí občanů královského horního města. Porazili hraniční štíty, ale nezničili ji. Její jméno má váhu a moc. Přetrvalo, přežilo. A s ním i ona!“

Po jeho prohlášení se rozhostilo užaslé až děsivě posvátné ticho. Brno neměl slov. Reza jasně viděla, jak přemýšlí, co by řekl. A stejně jasně viděla, že nemá slov. Protože na něco takového člověk nenarazí každý den. Dokonce ani pro tak věkovité město, jakým byl, to nebylo něčím, co by už slyšel.

„Říkal jste, že by jí mohl nějak pomoci Nositel meče. Ale jak by mohl?“ zeptala se Reza. Nechtěla Františka upozorňovat na tuto možnost, nechtěla, aby někdo věděl, že je Václav zavřený v podzemí v dobrovolné izolaci. A ze všeho nejméně chtěla někomu přiznat, že nechce vidět nikoho. Dokonce ani ji ne.

„Ve starých svazcích, o kterých většina lidí nemá ani ponětí, existují jisté náznaky, které mluví o zázračné moci muže se zlatým křížem v dlani. Myslíme si, že by mohl pomoci. Nevím, kde je. Nevím ani, jestli žije. Ale pokud je největší nadějí na uzdravení mé paní jeho nalezení, udělám pro to cokoliv,“ řekl František.

„Proto do města přišli zvědové? Hledají Nositele meče?“ zeptal se náhle Brno. Reza se vyděsila. Úplně na ty čtyři zapomněla. Ale Brno ne, Brno moc dobře věděl o jejich přítomnosti v hradních kobkách. A rozhodl se tnout, dokud je Občan proti němu ochotný mluvit.

„Nejsou to ani skuteční zvědové. Jen loajální Občané. Nemáme prostředky na to, abychom měli zvědy. Vyslal jsem je jako předvoj, ačkoliv mi bylo jasné, že je objevíte. Netrestej je kvůli pošetilosti starého muže, jakým jsem. Nikdy jsme ti nechtěli ublížit, jen nás zoufalá situace donutila k zoufalým činům. Přišli jsme o všechny muže z městské gardy. Ti, kteří přežili, jen umírají pomaleji ve svých postelích, neschopní pohybu, zmrzačení a zostuzení. Ti čtyři nejsou nijak nebezpeční, jak jsi jistě viděl sám. Ale slíbil jsem své paní, že se sem nevydám bezhlavě a sám. Ztratila příliš mnoho duší, aby byla ochotná riskovat ještě někoho dalšího.“

„A zvláště tebe,“ přikývl s pochopením Brno a uklidnil se. Reza se na něj překvapeně zadívala. Netušila, že by byl ochotný pominout cizí Občany čmuchající na jeho vlastním území. Ale možná byl dnešek výjimečný den.

„Zvláště mě,“ přitakal František a nepohodlně se ošil, než pokračoval: „Pokud je nějaká možnost, jak bych si mohl s Nositelem meče promluvit a požádat ho, aby zvážil pomoc mé paní, byl bych vděčný, kdyby ses stal mým prostředníkem. Ale samozřejmě, pokud nevíte, kde je, nebo mi to nebudete chtít říct, což bych pochopil, pak odejdu.“

Brno začal přecházet po místnosti a Reza se začala děsit toho, jaké bude jeho rozhodnutí. Málokdo věděl o přítomnosti Václava v Brně. Samozřejmě, spousta lidí tušila. Někteří si o tom dokonce i šuškali. Ale potvrdit někomu tyhle domněnky mohlo být velmi nemoudré. Jenže tohle byl František. Pobočník města, které nemělo dost lidí na to, aby poslalo pořádné špehy. Brnův přítel. Pokud někomu Brno věřil, byli to lidé, které nazýval svými přáteli. Na žádné město by nevložil takovou důvěru, města byla spojenci, bratry a sestrami, ale zároveň protivníky. Ale s tímto mužem ho pojila dávná historie… Přesto měla Reza strach, co by vyzrazení Václavovy přítomnosti, mohlo znamenat.

„Nositel meče je mým hostem,“ řekl Brno, když se konečně po chvíli posadil na židli naproti svému příteli. František si zhluboka oddechl. Už už se jal odpovídat, když ho Brno zastavil posunkem ruky.

„Nicméně nebude snadné přesvědčit ho, aby ti pomohl. Jakmile jsme se po válce stáhli zpět do města, okamžitě se uzavřel před světem. Nikdo ho od té doby neviděl. Jediné, co víme jistě, je, že je živý v podzemí tohoto hradu. Nevychází, nemluví s námi. Jídlo mu přináší sloužící, ale dostanou se vždy jen za dveře. Stále oplývá mocí, to je to, co si myslíme. Ale nikoho k sobě nepouští, dokonce ani Rezu ne. Nevíme, v jakém je stavu. Nejen po tělesné stránce, ale hlavně po té duševní,“ vysvětloval Brno a František se zachmuřil.

„Nechte mě s ním promluvit. Možná, když mu vysvětlím situaci, že …“ nedokončil, svěsil ramena a zadíval se kamsi do prázdna. Reze ho v tu chvíli bylo strašlivě líto. Věděla přesně, jak bezmocný se cítil. Protože v náhlém závanu emocí pochopila. On nemiloval svou paní jako pouhý Občan. Miloval ji jako muž. Beznadějnou láskou, která se neptá, jestli jste obyčejný člověk nebo král. Tou láskou, která vás polapí a už nikdy vás nepustí. Opatrně, aby ho nevyděsila, položila ruku na jeho rameno a stiskla.

„Nemůžeme vám slíbit, že vás vyslechne, natož potom, že pomůže. Není v našich silách ho donutit nebo uprosit. Václav už není člověkem v tom smyslu, v jakém jste vy nebo já. Prošel si vším tím, co se stalo, od úplného začátku. Přežil nejhorší válečnou vřavu, ale něco se v něm zlomilo už dávno předtím, než vypukla poslední bitva. Ztratil příliš mnoho,“ vysvětlila tiše a smutně se pousmála. František si ztěžka povzdechl.

„Musím to alespoň zkusit. Protože pokud nic neudělám, ztratím to nejcennější, co mám,“ řekl rozhodně a zadíval se na Brna. Ten si ho chvíli přemýšlivě měřil, ale pak přikývl. Reza se přistihla, jak se jí ulevilo. Ačkoliv byla vystrašená myšlenkou na to, že by se Václavovi mohlo něco stát, zároveň doufala, že by starý muž před ní mohl dokázat nemožné a dostat Václava ven z jeho cely. Pokud mu nemohla být dostatečným impulzem ona, udělá cokoliv pro to, aby jím bylo něco jiného.

„Pustím tvé lidi. Pod podmínkou, že okamžitě opustí hranice města. A zavedu tě do podzemí, abys mohl zkusit s Václavem promluvit, ale víc pro tebe udělat nemohu,“ řekl Brno a zvedl se ze židle. František také vstal. Ale jen proto, aby vzápětí padl před svým přítelem na kolena se slovy díků na rtech.

A/N: Fabián je dobrý duch Brd. Sídlí na vrchu Baba nad Hostomicemi, ovládá počasí a na místě zvaném V zahradě (Plešivec) pěstuje čarodějné býlí, kterým uzdravuje chudé. Nejčastěji na sebe bere podobu myslivce s kloboukem ozdobeným kytkou z kapradě, jeřabiny a lesních bylin. Na jaře (pokud se dostanete k Brdům blíže) si můžete všimnout, jak se z Brdských lesů kouří – to Fabián pobafává ze své dýmky. ;)

Březové Hory, kam patří největší část místního rudního revíru (dokonce nebyl ani nazýván příbramským, ale březohorským rudním revírem), se staly součástí města Příbram teprve v roce 1953, není tedy možné, aby v dolech bylo tesáno jméno Příbram, ačkoliv spousta horníků, kteří zde dolovali rudu, byla právě z Příbrami. Pokud by tam něco takového jako vytesané jméno bylo, pak by tam zcela jistě bylo vytesáno Březové Hory, které byly samostatným městem. Nicméně, neslyšela jsem nikdy o tom a není to moc pravděpodobné, že by horníci ve štolách a šachtách psali po stěnách jména města, či měst, takže tohle je čistá fikce. Navíc, ani jeden z dolů nenese jméno Příbram nebo příbramský, rudné doly jsou jmenované např. Anna, Prokop, Vojtěch, Důl Františka Josefa I. apod. Uranové doly zase většinou nesou označení podle místa, kde leží, spolu s číselným kódem např. Kamenná 3c, Lešetice 4 nebo pouze číselným kódem šachty 15, 19, 22 atd. Každopádně se ale jedná o obrovské množství podzemních prostorů. Jen uranové doly mají celkovou společnou hloubku 17,4 km (bez slepých jam), přičemž horizontální díla měří dohromady skoro 2200 km. Tohle všechno tady máme pod nohama – obrovské, hluboké díry a stovky chodeb. Všechno zaplavené vodou. Ale co kdyby to bylo právě to, co by mohlo Příbrami zachránit život? Pokud jméno na hraničních značkách chrání život města, pak to tak snad může dělat i nápis nebo vytesaný nápis kdekoliv jinde, protože jsou to především lidé a Občané, kteří vdechují městu život, kteří ho tvoří.

Lord Horymír, který nechává v povídce doly uzavřít, je stejný Horymír, který v pověsti skočil na Šemíkovi z hradeb Vyšehradu. Samozřejmě, v pověsti se mluví o tom, že nechal zavalit březohorské doly a vypaloval místní hornické osady jako pomstu za ukradený dobytek a úrodu, což byla pomsta za to, že si stěžoval, že se málo rolničí a moc doluje. Tuhle postavu z pověstí mám velmi ráda, takže jsem tohle všechno úplně pominula a udělala z něj hoooodně starého Občana. Navíc jméno Horymír nemá upřesněný význam, ale může znamenat „ten, kdo se snaží o mír s horami“, potažmo „ten, kdo se snaží o mír s horníky“ nebo „ten, kdo ochraňuje mír v dolech“. Ideální jméno pro jednoho z příbramských Občanů, no ne? :)