Pojednání o kávě a špinavém nádobí

Fandom: Torchwood
Přístupnost: Kdo přežil Torchwood, zvládne tohle také. Od 12 let s přimhouřenýma očima.
Pár: Jack Harkness/opravdu velké množství vesmírné havěti všeho druhu
Slash: I meziplanetární.
Varování: A o tom všem se tam v podstatě jen mluví.
Shrnutí: Kdo by se po smrti nechtěl znovu setkat se svou životní láskou?
První poznámka: Dobrovolně přiznávám inspiraci úžasným (a vážně to tam nemám jen kvůli tomu, aby ses na mě, Julie, moc nezlobila ;o) ) Setkáním na začátku věčnosti.
Druhá poznámka: Děkuji své medvědí mamince Kleio za konzultaci, povzbuzení a opravení řady opravdu hnusných chyb.
Třetí poznámka: Tato povídka by ráda podpořila organizaci AIDS pomoc - provoz a rozšíření činnosti Domu světla. Pokud budete chtít, můžete zaslat dárcovskou SMS ve tvaru DMS AIDSPOMOC na číslo 87 777.
Prohlášení: Povídku jsem nenapsala za účelem finančního obohacení své maličkosti. Ianto patří Daviesovi. Jack patří Daviesovi. Frame patří Daviesovi. Moje je dvouhlavá holka a pár vesmírných slizek, bez kterých bych se klidně obešla.

Ianto Jones si vždycky myslel, že Ráj je univerzální. Že Nejvyšší zkrátka rozdal úplně stejné nákresy pomocnému personálu a ten podle nich postavil pro každou zemi jeden (velšský a anglický samozřejmě zvlášť). Spousta bílé, oblaka, varhany a neomezený přísun kávy. Žádní andělíčci. Ne. Nebyl padlý na hlavu.
Ale tohle místo bylo slabě cítit hnilobou, jako ostatně všechny nevětrané budovy, bylo mizerně osvětlené a ještě ke všemu to byl hotel. I když ho nikdy neviděl zvenku - otevřel spoustu dveří a žádné nevedly ven, takže si docela zvykl na myšlenku, že takové tu prostě nemají - úzké dlouhé chodby, sešlapané koberce a zaprášené pokoje jeho teorii více než podporovaly. Iantův osobní Ráj byl hotel, maximálně dvouhvězdičkový, se spoustou schodů a pokojů, které zevnitř nápadně připomínaly Jackovu kancelář v Torchwoodu.
Ve chvílích, jako byla tahle, opravdu nenáviděl své podvědomí.

První týden vyšlapal v rámci prohlídky budovy sedm set devadesát sedm pater. Nahoru. Teprve potom, když se udýchaný a upocený (tolik k teorii o nehmotných dušičkách s křidélky, které nepotřebují kyslík) zhroutil na odpočívadlo, napadlo ho, že by v tom nekonečně vysokém baráku měla cesta dolů asi stejný účinek.
Výš už se nepodíval. Každé patro vypadalo úplně stejně. Spousta pokojů a malá kuchyňka na konci chodby.
Byla docela dobře vybavená a při pohledu na horu špinavého nádobí mu poprvé došlo, že tu není sám. Za několik dnů se nad dřezem objevila cedulka:
Ty talíře po vás žádný andělíček neumyje, prasata! Ianto neměl ponětí, kdo ji tam přilepil, ale docela klidně by se pod ni podepsal.

***

„Je to recepce, kolikrát ti to máme opakovat?“ zamračila se. Vzhledem k okolnostem měla až překvapivě dobrou angličtinu. „Četly jsme na nástěnce, že má dnes přijít na recepci. A to je tady.“
„Věř mi, nějaký ten čas jsem pracoval... tak trochu jako recepční... dalo by se říct... a tohle rozhodně nevypadá jako...“
„Na dveřích je velká cedule s nápisem recepce.“ Za větou nechala přesně tak dlouhou pauzu, aby se Ianto mohl začít cítit jako idiot. „Jack určitě přijde sem. Nikdy předtím tu nebylo tak narváno.“
Myšlenka, kterou se už delší čas snažil držet zastrčenou v nejzazším sklepení své hlavy, se náhle prodrala ven a udeřila silně jako kladivo.
„A to tady všichni čekají na Jacka?“ zeptal se.
Podívala se na něj téměř soucitně. To bylo nejhorší.
„Víš, taky jsme si nejdřív myslely, že v tom budeme jenom my. Myslím my s Jackem. Že si na něj po smrti počkáme a potom... chlupatá deka, klobouky, dva páry náušnic – vždycky donesl dva, abychom se nehádaly – vesmír se zatřese a tak. Však to znáš. Pitomost, bohužel.“
Ianto cítil, jak mu oba hrnky kávy ztěžkly v ruce. Odolal nutkání jimi mrsknout o stěnu.
„Takže ty a on...“ začal.
I přes opálení trochu zrudla. „Milovaly jsme ho.“
Podrobil ji dlouhému kritickému pohledu. Měla v podstatě docela hezké oči, to musel uznat. Na každé hlavě jedno. Kdyby ji Jack potkal v Cardiffu, napumpoval by ji retconem a strčil do cely. Muselo se změnit dost věcí.
„A ti ostatní tady taky?“
„No jo,“ zasmály se obě hlavy v dokonale sladěné tercii. „Asi už to tak bude. Životní lásky Jacka Harknesse. Věrní až do samého konce. A po něm vlastně taky.“

***

„Promiňte mi, že ruším, pane, ale vy tady vaříte pravou pozemskou kávu?“
„To existuje i nějaká jiná?“
„No to bych řekl,“ ušklíbl se. Iantovi trochu připomínal fretku. Byl to ten typ člověka, který za všech okolností vypadá vyplašeně.
„Kdybych dostal kredit za každý hrnek vesmírného svinstva, o kterém mi tvrdili, že to je káva, mohl bych si to tu celé koupit.“
Ianto nalil do hrníčku bublající vodu. „Vypadáte spíš jako korvetní kapitán než vesmírný dobrodruh,“ utrousil bez zájmu.
Mladý muž se usmál a nebyl to obyčejný úsměv; rty se mu roztáhly jako brána do říše skřítků a víl, vypadal tak dětsky a nevinně, že si Ianto chvíli pohrával s myšlenkou praštit ho hrnkem po hlavě a setřít mu ho alespoň na okamžik z tváře.
„A víte, že máte pravdu?“ Pokud to bylo vůbec možné, koutky úst se mu ještě více roztáhly. Kdyby měla svatá prostota tělo, vypadala by přesně jako on.
„Frame. Alonso Frame. Kdysi poddůstojník.“ Natáhl ruku a Ianto mu ji mechanicky stiskl. „Je to už dávno... Vlastně bych tohle vůbec neměl mít na sobě, ale čekám tu na člověka, který měl vždycky tak trochu slabost pro uniformy.“

Když si tu příhodu Ianto s odstupem času přemílal v hlavě, napadlo ho, že měl už tenkrát pojmout podezření. Místo toho Framovi uvařil kávu. I se smetanou.

***

„No tak. Není to tak hrozné, jak to vypadá,“ položila mu ruku na rameno.
Ianto ji setřásl. Uznal, že je v podstatě docela milá, ale jak mohl Jack spát s někým, kdo má dvě hlavy? On sám by zamával bílým praporem už jen při obyčejném polibku. Jeho podvědomí potom zabředlo do úvah na téma, kterým z jejích dvou úst dával Jack přednost, a stálo ho veškeré přemáhání, aby nevyběhl z místnosti.
„Podívej,“ nevzdávala se, „víš, jak strašně dlouho žil? Co jiného měl podle tebe celou tu dobu dělat, než...“
„Nech toho!“
„Vem si to. Několik milionů let. Nás je tu... tak maximálně tisíc, možná dva. Přiznáváme, že nepočítáme tu obří vosu, pořád pevně doufáme, že to je jenom personál. Když to vydělíš, vyjde ti jedna životní láska na nějakých pět tisíc let. To není tak špatné. Asi ke stáru trochu vyšel z formy. Vlastně se ani moc nedivíme. Ledaže by mu do té jeho láhve někdo omylem spadl.“
Ianto, který už delší dobu její slova vnímal jako nezajímavý proud jakéhosi zvuku, zvedl hlavu. „Do jaké láhve?“
„Copak vy jste spolu nikdy necestovali v čase? Do budoucnosti?“
Položil hrnky s kávou na stůl, až to zažbluňkalo. „Ne.“

***

Jackova smrt ho vyloženě zklamala. Na stupnici romantiky od jedné do deseti (přičemž jednička jsou ledové kostky a desítka rozteklá jahodová želatina) by jí dal tak dvojku. Maximálně dva a půl. Žádné bušení srdce, šestý smysl, motýlci v břiše nebo rozklepaná kolena. Popravdě řečeno, neměl o tom ani tušení. Prostě zahlédl neobvykle velkou tlačenici kolem nástěnky a tam si to přečetl stejně jako všichni ostatní.
Proto teď stál v kuchyňce, cítil se jako školačka a připravoval kávu do dvou šálků.
„Tenhle nás ohrožovat nebude,“ zašeptala jedna vesmírná slizka druhé. „Má příliš kulatý obličej.“

***

Ianto celou dobu věděl, že je vzduch v budově zatuchlý, ale teď ho to udeřilo do tváře v celé své vlhké, ulepené vydýchanosti. Potřeboval ven.
„Takže tohle není hotel. Je to Jackův nebeský bordel!“
„Nebuď patetický.“
Kdyby měla o hlavu méně, asi by ji bral vážněji.
„Musím pryč.“ Mluvil spíše sám k sobě než k ní, přesto odpověděla.
„Jsi si jistý? Myslíme, že nakonec přijde řada na každého.“
„Prostě musím pryč.“ Do hlasu se mu vkradl náznak paniky. Když vstával, převrhl židli.
„My zůstáváme. Protože, abys věděl, přišlo by nám poněkud hloupé to vzdát po tolika milionech let čekání.“
Ticho.
„Pozdravuj ho.“ Měl to být důstojný odchod, ale pokazily to dveře.
„Otevírají se dovnitř,“ zamumlala.
Zmohl se jen na kývnutí. Už se mu málem podařilo vyklouznout ven, ale zadržel ho její hlas.
„Hej, Ianto!“
Otočil se.
„Zapomněl sis tady to kafe.“
Vrhl na ni zdrcující pohled. „Dej si,“ řekl nakonec. „Je nejlepší ve vesmíru.“

Vrátil se do kuchyňky; špinavé talíře a hrnky se už válely i na lince. Začal je umývat spíš ze zvyku, ale jak se dřez plnil horkou jarovou vodou, udělalo se mu lépe. Občas nerozuměl sám sobě. Když uslyšel klapnutí dveří, zařekl se, že dnes už nikomu vařit presso nebude. Ani Framovi. Ani kdyby se znovu tak pitomě usmál.
Chvíli bylo ticho, takže se pustil do jedné obzvlášť mastné pánvičky.
„Už jsem zapomněl, jak jsou houbičky na nádobí sexy,“ ozvalo se tiše.
Zastavil vodu, ale neotáčel se. „Co tady děláte, pane?“
„Co tu děláš ty?“ Udělal několik kroků směrem k němu. „Proč nejsi s ostatními?“
Položil do odkapávače umytý talíř.
„Já tu nejsem... nečekám... já tu prostě jen uklízím svinstvo.“ Sáhl po drátěnce. „Jako vždycky, pane.“
Ticho se líně rozvalilo do všech koutů. Jedna (ta zlá) Iantova část doufala, že teď prostě odejde na recepci a rozdá si to postupně se vší tou vesmírnou havětí. Ostatní hlasy (a to především ty, díky nimž měl pálivý knedlík v krku a rozklepaná kolena) se mu ale překřikovaly v hlavě jako na tržnici. Nevydržel to.
„Máte... máte na sobě pořád ten plášť, pane?“ V duchu zaklel.
„Co myslíš?“ podle tónu hlasu ho ta otázka vůbec nepřekvapila. Což nebylo fér vzhledem k tomu, že ji Ianto vůbec neměl v plánu vyslovit nahlas.
„Chyběl mi ten plášť.“
Ianto stále zíral do dřezu. Uslyšel několik kroků a potom mu něčí ruka jemně rozevřela dlaň a vložila do ní cíp rukávu. Zmačkaného, jak si s lehkým zadostiučiněním uvědomil. Druhá ruka mu zajela do vlasů.
Přivřel oči.
„Přišel jsem bočním vchodem,“ zašeptal Jack.
Pokusil se ho obejmout žlutými gumovými rukavicemi na nádobí, ale náhle se zastavil v půlce cesty.
„Ale co uděláme s těmi... ostatními, Jacku?“
„Počítám, že nemáš náladu na opravdu velmi hromadný...“
Umlčel ho jediným způsobem, jaký ho v té rychlosti napadl.

„Ianto, ty tady máš stopky!“
„To je kuchyňská minutka. Abych vypnul konvici ještě předtím, než začne voda... čert to vem. Myslím, že to půjde použít, pane....“

Ianto Jones nikdy netušil, že i vedle hromady špinavého nádobí může být věčnost dokonalá.


Na základě této povídky jsem odeslal/a DMS nebo příspěvek na účet
(klikněte pouze v případě, že je to pravda)

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Heh

Já už jsem ti k tomu řekla hodně, když jsem se o to starala, nicméně ti tady na veřejnosti ještě jednou musím vysmeknout poklonu. Já nevím, jak ty to děláš, tučňátko, ale ty jsi prostě geniální a až záviděníhodně nechutně moc talentovaná.
Děkuji za poděkování, bavilo mě to.
A navíc, ještě zrovna tahle dobročinnost, no prostě... juch!

chííí

To, jak to teď vypadá, je z nezanedbatelné části tvoje zásluha, maminko moje medvědí; když si vzpomenu na nějaké ty hrůzy, které jsem tam měla... Takže bych to s tím talentem zas moc nepřeháněla ;o). I když se to strašně hezky poslouchá. Ňuch. A děkuju.

Já jsem nemožná, strašná a

Já jsem nemožná, strašná a zlá! Promiň! Já už měla tenhle komwntář napsat dávno.
Tohle je tak geniální. Já mám neuvěřitelnou slabost pro posmrtné povídky a tohle nebe je perfektní. Nechápu jak jsi to na těch pár větách dokázala, ale Jack je strašně IC. Strašně moc. A Ianto samozřejmě taky.
Zásadní poznámka - vesmírká vosa rozhodně není personál!
Pokud jsem inspirovala něco takovéhleho, jsem strašně, strašně moc poctěna.

Na něco takového není nikdy

Na něco takového není nikdy pozdě :o).
Na IC Jackovi má lví podíl Kleio. Ten původní nebyl a ona mi to dala jasně najevo, takže jsem v jakési nevysvětlitelné světlé chvilce nakonec napsala tohoto, který je o dost lepší.
Není! A my s Lejdynkou potom vymyslely převratnou teorii o tom, kdy, kde, jak a proč k tomu došlo ;o).
Poctěná jsem já. Fakt. A uculující se a rudá až za ušima taky.

Moc se ti to povedlo! A baví

Moc se ti to povedlo! A baví mě, že první zbraň, co Ianta vždycky napadne, je hrnek s kafem (však je pěkně po ruce ;)

Já si ty stopky asi taky nechám někdy vysvětlit ;)

Děkuju. Jé, Ianto už chtěl po

Děkuju.
Jé, Ianto už chtěl po někom metat hrnek s kafem i někde jinde? (Mám mlhavé tušení, že mi to něco říká, ale asi si nevzpomenu, kde to bylo :).)
Já bych se u toho vysvětlování asi k smrti červenala - jsem už hold takový nevinný typ ;o).

Pěkný

Obvláště oceňuju emzácké slizky. :)

:o)

Jé, někomu se líbí slizky! *nadšeník*

Téda! Úžasná představa života

Téda!
Úžasná představa života po životě.
Moc líbí!

Jé, děkuju pěkně. Zjistila

Jé, děkuju pěkně. Zjistila jsem, že různé představy životů po životě píšu skoro stejně ráda jako konce světa :o).

Vyjeveník

Nemám ráda torchwood, Ianto mi jde na nervy a Jack ještě víc a ani moc nemusím slash. Přesto s překvapením zjišťuju, že se mi to líbilo.

To snad ani není možné, aby

To snad ani není možné, aby se ti v tom případě něco takového líbilo. O to víc si toho cením.

Já to s těma stopkama asi

Já to s těma stopkama asi nikdy nepochopím, nicméně povídka je děsně roztomilá a nevěřila bych, že mě dokáže slash takhle dojmout.

Přiznávám, že mi na ff musela

Přiznávám, že mi na ff musela Kleio vysvětlit, co to tam s těmi stopkami teda vlastně prováděli. Ale od té doby o nich ráda píšu.
On to vlastně skoro ani pořádně slash není - když ho píšu, cítím se nejistě, takže jsem se to snažila obcházet, jak jen to šlo. Jsem ráda, že se mi tě i tak podařilo dojmout.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.