Na konci vesmíru

název: Na konci vesmíru
autor: Lejdynka
fandom: Torchwood/Doctor Who
rating: já bych dala pro všechny, ale jsem paranoidní, takže 12plus
pár: Jack Harkness/?
žánr: pre-slash, komedie, decentní AU
shrnutí: Bylo nebylo, i stalo se jednou v baru Na konci vesmíru, že Jack Harkness truchlil po dalším z nevydařených vztahů a snažil se tam opít. A zčistajasna zaznamenal někoho, kdo mu ten nápad nepřímo vymluvil...
prohlášení: všechny postavy patří Daviesovi, stejně jako bar (ale název a barman jsou moji)
vedlejší věnování: opět Reb, protože pokládá velice, ale velice inspirativní otázky a píše poznámky, které si o zpracování přímo říkají
poznámka: ano, inspirovala jsem se jistou torchwoodovskou povídkou od jisté autorky, je to vidět, přiznávám se a vzdávám jí hold. Ianto.
hlavní věnování: Tato povídka by ráda podpořila organizaci Diecézní charita Brno, a to především kvůli této větě: Obsahem projektu je služba lidem, kteří jsou ohroženi sociálním vyloučením z důvodu postižení, ztráty zaměstnání, rodičovské dovolené, stáří, příslušnosti k národnostní menšině i jiné rasy aj. nebo s dostali do složité situace z důvodu nenadálých živelných pohrom či civilizačního neštěstí. Pardon, ale to prostě sedí. Myslete na Jacka.
Pokud budete chtít, můžete zaslat dárcovskou SMS ve tvaru DMS DCHB na číslo 87 777.

Mračil se do sklenice s nejlevnějším mimozemským alkoholem a ne a ne se mu podařit opít. Barman Rafferty mu předtím za pomoci posunků, vrčení a chroptění naznačil, že tohle pití je to nejsilnější, čím jeho bar disponuje, ale vypadalo to, že nemluvil pravdu. Ostatně jako vždy.
Byla to nějaké nazelenalá břečka – absinth, smíchaný s něčím, co se raději ani nepokoušel identifikovat. Příšerně to páchlo.
Možná proto se tyhle patoky prodávaly tak levně; Jack nikdy neviděl, že by si to někdo objednal, a Rafferty se toho nejspíš potřeboval zbavit.
Zatím nepociťoval žádné vedlejší účinky. Žádná podnapilost, žádné halucinace, žádná nepřítomná úleva.
Tiše zaklel a obrátil do sebe zbytek sklenice. Hlučně jí bouchl o nálevní pult, aby tak dal najevo, že chce ještě jednu. Přesněji řečeno, ještě čtvrtou.
Dostal ji, upil a zhnuseně se ušklíbl.
Alespoň otupit by ho to mělo, když už se nedokáže opít.
Rozhlédl se po baru. Jako každý večer bylo toto jediné neutrální území v celém vesmíru a přilehlých soustavách přeplněné k prasknutí.
Ve vzdáleném rohu se hádalo několik Judoonů a ukazovalo na sebe znamení, která měla nejspíš ke slušnosti stejně daleko, jako Jack k cudnosti.
Dva zástupci druhu Slitheen, přestrojeni za jakési humanoidně vypadající existence, soupeřili v druhém rohu o to, který z nich si dříve rozepne hlavu a svlékne se z kůže.
Na druhém konci baru levitovala oslnivě krásná bytost v zářivě dlouhé bílé vlající říze, a její ještě delší zlaté vlasy se třpytily jako aureola. Jeden ze svobodných Oodů se ji pokoušel přesvědčit, ať se s ním jde napít. Ignorovala ho.
Bar Na konci vesmíru hýřil osamělostí. Jako každý večer. Pro něj to znamenalo věčnost v lhostejnosti, pokusech o zapomnění a zbytečném ubíjení neubíhajícího času.
Naposledy tu s ním ještě byl Alonso. Tentokrát seděl sám.
A nikde ani stopy po Doktorovi, který by se zde zčistajasna zjevil jako Bůh Všehomíra a podstrčil mu pod ruku papírek se slovy His name is – whatever.

Alonso pravděpodobně nepatřil k jeho nejlepším nápadům.
Jistě, ten mladík byl velice dychtivý potěšit a velice ochotný učit se a poznat vše, co mu Jack nabízel, ale – něco chybělo.
Možná dech, vonící kávou.
Možná jistý dotek prstů, které vědí.
Možná torchwoodské kontaktní čočky.
Možná rodinné oko.
Možná Ianto Jones.

Alonso nebyl Ianto, ač se mu trochu podobal, a oba to moc dobře věděli.
Možná s tím přišli příliš brzy.
Možná i Doktor mohl udělat chybu.
Možná ji udělal.
Možná...
to je na můj vkus trochu moc možná.
Znovu se napil, a znovu se otráveně rozhlédl po baru.
A pak ho uviděl.
Mladý muž seděl na vysoké barové židli a se zamyšleným výrazem zíral do zdi. Před ním stál již téměř dopitý a ohavně duhový koktejl.
Měl polodlouhé světlehnědé vlasy, rozcuchané od toho, jak si je téměř neustále projížděl prsty, a jemný, téměř ženský obličej. Do očí mu vidět nebylo, ale jeho úsměv...
Jeho prsty neklidně poklepávaly o sklenici, točily brčkem či vyťukávaly nepravidelný čtyřtaktový rytmus do barového dřeva. Jako kdyby samy nevěděly, co se sebou.
Cizinec byl oblečen slušně, ale velice staromódně. Jednotlivé části jeho oblečení k sobě ladily jenom aby se neřeklo. Sako z tweedu mizerné kvality a se záplatami na loktech mluvilo za vše: poměry, odkud pocházel, pravděpodobně nepatřily k těm, kterými by se někdo mohl chlubit.
Odkud jsi vypadl, kocourku, z Olivera Twista?
Jack se právě rozhodl, že ho mladík zajímá a že se s ním půjde seznámit o něco úžeji, když vtom se ten probral ze zadumání, podíval se přímo na něj a zamával mu.
My se známe, kocourku? podivil se v duchu. Nevzpomínám si. Ale máš odvahu, to se ti musí nechat. Bod pro tebe.
Neznámý se na něj pořád upřeně díval a usmíval se tak, až to Jackovi bralo dech.
Připomínal mu Ianta. Zase.
Dobrá. Teď zkusím získat bod já.
Vstal a trochu nejistým krokem se vydal na druhý konec baru. Skleničku si vzal sebou.
S tichým klepnutím ji postavil hned vedle nedopité duhové břečky, opřel se loktem o pult a zadíval se neznámému hluboko do očí.
K čertu – on se i dívá jako Ianto.
Blýskl zářivým úsměvem a pronesl: „Tebe jsem tu ještě neviděl, kocourku. Jak se jmenuješ?“
Mladík na něj chvilku užasle zíral a pak se nečekaně hlasitě rozesmál.
Jacka to zarazilo. Řekl něco špatně?
„To nechceš vědět,“ ujistil ho cizinec pobaveně.
Jeho hlas hřál.
„Tak pan Bezejmenný,“ povytáhl obočí škádlivě Jack. „Taky dobře. Můžu tě pozvat na tenhle zelený hnus, kocourku? Nic moc, ale je to silné. Zbavuje to zábran.“
„To jsem si všiml,“ odpověděl suše mladý muž a v očích mu šibalsky zajiskřilo.
Chceš si hrát, zvířátko? No, proč bych ti nedopřál trochu té přetahované. „Jmenuji se Jack Harkness, mimochodem,“ pokračoval nahlas.
„Slyšel jsem o tobě,“ připustil opatrně. Koutky mu cukaly potlačovaným smíchem.
„Doufám, že jen to nejhorší,“ usmál se Jack, posunul se blíž a položil mu ruku na koleno.
S odmítnutím se nesetkal. Dobré znamení a bod pro mě.
„Víceméně,“ připustil jeho společník a pak se rozkašlal.
„Je tady něco k smíchu, kocourku?“ ohradil se již trochu uraženě Jack. „Pověz mi to, ať se můžu zasmát s tebou. Nebo mi alespoň řekni, kdo jsi. Jak se jmenuješ?“
„Ty by ses nesmál,“ ujistil ho mladý muž, dopil svůj koktejl a vstal.
„Kampak mi to utíkáš? Sotva jsme se seznámili,“ napodobil ho a vzal za paži.
„Jdu ti něco ukázat,“ vysvětlil mu klidně mladík, jemně se vyprostil z jeho sevření a zamířil do tmavé chodby, která vedla k jistým soukromým prostorám. Šmajchlkabinetům, jak je nazýval Jack.
Že by se už nemohl dočkat? usmál se v duchu. Tak ukázat, hmm.
A využil hned první příležitosti, aby si svou teorii ověřil:
Jediným rychlým pohybem svého společníka přirazil ke stěně a zprudka políbil. Jeho ústa chutnala jako – pudink a ryby. Co do těch zatracených koktejlů vlastně dávají? Ale jinak je to dobré, kocourku.
Tiskl ho ke zdi a sám sebe k němu. Cítil, jak mladý muž v jeho náruči ochabuje. Další bod pro mne.
Ruce mu zabloudily. Nahmataly –
„Máš v kapse pistoli, nebo jsi jenom tak rád, že mě vidíš?“
Jeho hlas zahnal kouzlo okamžiku. Prchlo s napůl zděšeným, napůl rozpačitým zajíknutím a zčervenalými tvářemi.
Rozehřáté tělo ztuhlo. Neznámý se vzpamatoval, prudce vydechl, odstrčil ho od sebe a ustoupil.
„Copak, kocourku? Nelíbilo se ti to?“ otázal se Jack a znovu si ho přitáhl k sobě.
Oslovený ještě chvíli lapal po dechu, pak k němu zvedl oči, ostentativně je protočil vsloup a usmál se.
„Ty se nikdy nezměníš, Jacku,“ zavrtěl hlavou. „ A zpět k tvé otázce – původně jsem byl rád, že tě vidím, ale teď už si nejsem tak jistý.“
„O čem to mluvíš?“ opáčil zmateně a pustil ho.
„Ach ano, a co se týče té ‚pistole,‘ - ,“ zašátral v kapse, aniž by odpověděl na jeho dotaz, a něco vytáhl.
Pak stiskl tlačítko.
Přístrojek, který držel v ruce, udělal velice významné bzzzz. A zeleně zablikal.
Jack zareagoval se vší upřímností a bezprostředností, jaké byl v té chvíli schopen:
„Do prdele.“
„Nebral bych to tak tragicky,“ ušklíbl se trochu ‚cizinec.‘ „Tedy, já možná ano, ale u tebe o tom pochybuji. Tedy, ty to asi taky bereš trochu moc tragicky, soudě podle tvého výrazu.
„Ne. Ne, to ne,“ řekl pomalu Jack a ustoupil. „Ty jsi –„
„Doktor. Zdravíčko!“ zvedl mladík opět prsty v improvizovaném pozdravu.
„Ty jsi Doktor? Ale vždyť – předtím jsi byl starší! Tedy, chci říct –„
„Regenerace, znáš to,“ pokrčil rameny. „Každý tam musíme. Tedy, ty tam nejspíš nemusíš, promiň. Tedy, on tam vlastně žádný člověk nemusí. Trochu jsem si to popletl. No nic. Ještě jsem se tě nestihl zeptat, jak se ti vede?“
Jack pootevřel ústa, pak polkl a zase je zavřel.
„Vedlo se mi dobře, než jsi ze mě udělal blázna,“ zkusil to podruhé, a dokonce se mu do hlasu podařilo přimísit špetku vzteku. Který necítil. Spíš – lítost.
„Nemůžeš popřít, že sis začal ty,“ mrkl na něj Doktor, znovu si cvičně zablikal sonickým šroubovákem a pak ho spokojeně schoval do vnitřní kapsy tweedu.
„Proč jsi to neřekl hned? Proč jsi mě nechal, abych s tebou – flirtoval?!“ osopil se na něj Jack.
„Jen tak, pro ten vtip,“ opáčil klidně. „A nemohu říci, že mi to nelichotilo.“
„Jistě, pokračuj, střílej si ze mě,“ řekl znechuceně. „Doufám, že ses bavil dobře.“
„Bavil,“ připustil Doktor a smířlivě ho poklepal po rameni. „A ty také, jak jsem tě pozoroval.“
Jack se znovu zatvářil uraženě, ale od srdce mu to už moc nešlo.
Ustoupil o několik kroků a znovu si svého společníka prohlížel.
„Tahle regenerace se ti ale vážně povedla,“ připustil nakonec s povzdechem.
„Všiml jsem si,“ usmál se.
„Jak to děláš, že pořád mládneš?“
„Nevím, zeptej se – ne, to asi nikdo neví. Uznávám, že je to strašně nespravedlivé a máš právo mě kvůli tomu zabít. Jen do toho,“ zasmál se a rozpřáhl ruce. „Ale to vlastně nemůžeš, protože bych pak byl možná ještě mladší a ty ještě vzteklejší. Necháme to být.“
„Původně jsem také měl v úmyslu něco úplně jiného, než vraždu,“ zabručel Jack.
„Možná příště,“ slíbil mu zpola žertem, zpola vážně Doktor. „Musím jít, čekají na mě na – vlastně to tam stejně neznáš, takže ti to ani říkat nemusím. Prostě daleko. Užij si zbytek večera, a nemluv s cizími lidmi.“
Zamrkal na něj a pomalu odcházel. Ještě se ale otočil, a přes rameno dodal:
„Ale ten polibek byl docela slušný, to se ti musí nechat. Je vidět, že ses doma pečlivě připravoval.“
Zmizel v davu a nezůstala po něm ani feromonová stopa.
„Parchante,“ zamumlal Jack na rozloučenou a usmál se.
Tak tedy příště.


Na základě této povídky jsem odeslal/a DMS nebo příspěvek na účet
(klikněte pouze v případě, že je to pravda)

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Hehe, je vtipné, že

Hehe, je vtipné, že jedenáctka má dokonce i svou vlastní osobitou příchuť ;) A pořvávající přiožralí Judooni dělají z každého vesmírného baru ten pravý domov!

Má, ale přiznám se, že já

Má, ale přiznám se, že já jsem to nevymyslela - tuhle šílenou kombinaci papá v prvním díle své nové regenerace (a asi je to to jediné, čím se živí). Každý Doctor má osobitou příchuť, Devítka chutná po banánech a Desítku ještě vymyslím. Tesák.
Viď? Je to pak takové - přátelské :o))

Já ti nevím, když Jack s

Já ti nevím, když Jack s Doktorem, tak jedině s Devítkou, vždyť Jedenáctka ani nemá obočí! ;o)

Jděte s tím obočím - do

Jděte s tím obočím - do kočiček :D
Jo, Jack by šel s Devítku, a šel by i s Desítkou, ale Jedenáctka - to je jeho typ. Protože ať si kdo říká co chce, tak on se opravdu podobá Iantovi. Tesák.

Výborně, poznala, gratulujík

Výborně, poznala, gratulujík :o) Jasně že musí mít MS, je přece dokonalý. A s Jedenáctkou pukni, já vím, ale když ona se mě Reb zeptala, co by asi Jack udělal, kdyby se s ním potkal, s tím, že Jedenáctka je přersně jeho typ :o))

Bar se svou vlastní MS! Hihi.

Bar se svou vlastní MS! Hihi. Ale stejně Jedenáctku nemám ráda...

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.