Mistr Mandaly

Název: Mistr Mandaly
Autor: ioannina
Fandom:
Bjørkhallen

Shrnutí: S tím, že udělá chybu začátečník, všichni počítají, vědí, že je to normální, a jsou připravení to řešit. To, že udělá chybu mistr, nikdo nečeká. Proto je ten člověk přece mistr – že už nedělá chyby začátečníků.
Tak proč jsou naši mistři, ti, kterých si tak vážíme a vzhlížíme k nim, schopní zklamat v nejobyčejnějších lidských situacích?
Ayre Anderson, Gunnar Bergström, Hjalmar Baldwyn, Sigurd Holden a několik dalších.
Rating: 15+
Varování: smrt.

Prohlášení: Bjørkhallen je sice můj, ale přesto místopřísežně prohlašuji, že z této povídky nemám ani vindru. S úctou přiznávám, že inspirační kořeny pro Paní vlků jsou jednak kniha Clarissy Pinkoly Estés: Ženy, které běhaly s vlky, jednak studie Roberta Gravese o Trojité bohyni (zejména předmluva k jeho Zlatému rounu).
Poděkování: Tarii a Sandriel za betaread a za úžasnou podporu, Veverce za trpělivé naslouchání a správná slova na správném místě.

Chtěla bych touto povídkou podporovat Linku bezpečí, kam se mohou obrátit děti a mladí lidi v obtížných životních situacích. Tvar dárcovské SMS zní DMS LINKABEZPECI a číslo, na které se posílá, je 87 777, cena jedné SMS je 30,- Kč.

Adepti se o zasvěcování nebavili. Dokonce ani sami mezi sebou ne, a s těmi, kdo je už úspěšně absolvovali, teprve ne. Rozhodně ne poté, co byli párkrát místo očekávané odpovědi šupem posláni k čertu, k mantichorám nebo k Mistrovi Mandaly.
Nikdo nevěděl, jestli je to nějaké bezpečnostní opatření, dávná a po generace předávaná škodolibost, nebo jen jeden z desítek zvyků vzniklých náhodou – a pak pečlivě a přesně dodržovaných, v pověrčivé hrůze z neznámých a nepředvídatelných následků. O zasvěcování se prostě nemluví a dost; co člověk potřebuje vědět, to mu řekne sám Mistr Mandaly; když má člověk nějakou otázku (a trochu kuráže), má ji položit zase jen a jedině mistru Hjalmarovi. A to je celé.
Jenže... mistr Hjalmar se s některými svými žáky bavil víc, s některými míň, někomu dal jenom ty nejnezbytnější instrukce. S takovým Gunnarem byl schopný diskutovat celé odpoledne – a naopak na Ayreho ani nepromluvil, leda když mu chtěl něco zakázat. Přinejmenjším od toho dne, kdy Ayre jako malý běžel přes Nádvoří Mandaly, opojený radostí z prvního sněhu – a zapomněl se Mandale vyhnout.
Lekce mistra Hjalmara byly tradičně individuální, a tak snad jen on sám měl přesný přehled, kdo všechno se studiu elementů věnuje a kdo je na jaké úrovni. Ale večer před zasvěcováním byli adepti velmi snadno rozeznatelní. Ostatní si užívali konec zkoušek, čerství mistři ze sebe setřásli nervy a únavu z posledních týdnů, a přestože ještě nebyli oficiálně inaugurovaní, už začínali slavit. Adepti ne. Ti se ploužili po areálu snad ještě schýlenější a zamlklejší než v době zkoušek, pod očima temné kruhy vyčerpání a ani náznak jiskřičky úlevy nebo radosti. Ta přijde až zítra. Snad.
I kdyby tu nebyl ten zvyk nebavit se o zasvěcování, co si s nimi mohl Ayre říct?
Zeptat se, jestli se taky tak bojí?
Přiznat, že jim závidí, protože na rozdíl od něj aspoň vědí, do jakého elementu půjdou?
Poslali by ho za Mistrem Mandaly, ten že by to dokázal odhadnout.
Jistě, dokázal. Jenomže nechce.
Tak k čemu vůbec otevírat ústa.
Mlčky snědl večeři, vypil s kolegy pár pohárků medoviny na oslavu úspěšně složených zkoušek, bez velkého nadšení se nechal přesvědčit, aby zazpíval nějakou baladu (zvolil píseň o Sinfjötlim; jaksi dnes večer nemohl dostat z hlavy slova „Kalný to nápoj, otče.“ – „Pij skrze vousy, synu.“, což ovšem nesměl přiznat nahlas, protože by se Mistr včelař právem urazil), odmítl přidat ještě jednu a omluvil se, že mu neslouží hlas... přisunul si stoličku ke krbu a chvíli tiše pozoroval dění.
Dnes stolovali všichni společně, na stupínku byly jen připravené talíře se sýry a ovocem a džbány medoviny. Hranice se setřely, mistři se vmísili mezi žáky. Ayre si všiml, že se mistr Hjalmar posadil ke Gunnarovi, no jistě, jak jinak. Potom si uvědomil, že se všichni dřív nebo později zastavují u Mistra kováře a jeho ženy, a překvapeně zaregistroval, že se chovají, jako by k nim vznášeli nějakou žádost. Ale teprve když viděl, jak se s nimi domlouvá mistr Sigurd, došlo mu, oč jde. Pečeti, samozřejmě. Do pěti dnů ode dneška bude oficiální inaugurace, a k tomu je potřeba mít hotové nejen diplomy, ale hlavně jejich nové pečetní prsteny a další insignie. Mistr kovář se pořádně zapotí a paní Annika bude mít od rytí kamenů oči celé opuchlé.
„Prý ti to dnes nezpívá.“
Ayre skoro vyskočil. Sigurd Holden mu položil ruku na rameno.
„Jenom seď.“
Ayre cukl koutky. „Nemám náladu. Zpívat. Bylo by z toho leda zle.“
Mistr Sigurd se opřel o římsu krbu. „Bojíš se.“
„Hm.“
„Zítra nikam nespěchej. Slíbili mi, že tvůj ochranný kámen vyrobí jako první. Ale potřebují na to pořádné denní světlo. Netlač se zbytečně dopředu, rozumíš.“
„Hm.“
„Chápu, že je to jeden z nejobtížnějších úkolů, co jsem ti kdy dal,“ ušklíbl se mistr pobaveně.
Ayre se trochu ztraceně pousmál a vzhlédl. V tu chvíli mistr Sigurd pootevřel ruku, takže bylo nakratičko možné zahlédnout stín kartice s jakýmsi kruhovým obrazcem. Ze všeho nejvíc to připomínalo uzel – nebo labyrint. Ayre si uvědomil, na co se to dívá. Pečetní vzor. Zamrkal. „Díky, mistře.“
Ruka se zavřela.
„Byl bych rád, kdyby ses zítra stal knězem Prázdnoty. Měl bych na koho převést starost o Dům.“
Povzdech. „Víte, že to neovlivním.“
Sigurd Holden se zase pobaveně ušklíbl. Ayre zavřel oči a zoufale zavrtěl hlavou.
Mistr zvážněl. „Nemusíš tam chodit, když nechceš.“
„Když nepůjdu, přitáhne si mě sama. Však jste sám viděl.“
Mistr mu povzbudivě stiskl rameno. Teď byla jeho ruka prázdná, po kartici ani stopy.
„Na tvém místě bych se šel trochu projít a pak spát, Ayre. A zítra se hleď držet.“
„Pokusím se.“
To vyvolalo poslední pobavené ušklíbnutí, jako by mistr věděl, že tím Ayre chce říct, že stejně nejspíš neusne – a že podle toho bude vypadat i zítřejší dění. A pravděpodobně to i věděl. Tak nebo tak, šel dál, k další skupince. Ale ještě než se k nim připojil, polechtal Ayreho posledním lehounkým dotekem myšlenek: A nežárli.
Já ne–
Odpovědí mu byl jen neslyšný hřejivý smích.
Ayre to vzdal a šel ven.
Slunce se ještě líně povalovalo těsně nad obzorem, známé štíty hor a obrysy věží vykusovaly ze světlého nebe temnější sousta. Ayre chvilku jen stál, ruku položenou na zdi, a tu podívanou si vychutnával. Ty jemné lomené barvy a konejšivé světlo, nikde jinde na světě nevídané, jako by mu omývaly duši a tišily jeho strach. Dokud se nevrátil domů, neuvědomoval si, jak moc se mu tam dole na jihu po těchto nekonečných letních stmíváních stýskalo. Zase se pousmál. Ano, trochu se projít, říkal mistr. Proč jen musí mít mistři vždycky pravdu.
Přešel kolem skleníků, zářily v tom měkkém světle jako drahokamy. Utrhl si snítku citrónové máty, aby měl čím odhánět komáry. Z keříku na něj vykoukla bílá kočka mistryně Freyi a mňoukla.
„Co ty tady, Princezno?“
Neodpověděla, jen vykráčela ven.
Pohladil ji. Blaženě mu vyklenula pod rukou hřbet.
„Tam vevnitř je pořád ještě spousta jídla, nemáš hlad?“
Kočka se mu začala proplétat mezi nohama a příst.
Dřepl si k ní.
A pak si zastrčil větvičku máty za ucho, docela nemistrovsky si kecl přímo do prachu, chytil kočku oběma rukama a zabořil obličej do jejího hustého kožichu.
„Pořád se mi zdá o hrobech, už čtyři noci po sobě. Ať už je zítra...!“
Princezna nespokojeně mňoukla a sekla ho packou.
Pustil ji. „Promiň... Já vím... To není tvoje starost... Kdes vlastně nechala Čertisko?“
Ale ať se rozhlížel, jak chtěl, černá kočka mistryně léčitelky nebyla nikde v dohledu. Jen ta bílá. Seděla na ušlapané cestičce a upřeně mu zírala do tváře.
A on najednou ucítil v prostoru znít svoje jméno – narovnal se a zaostřil, jak ho učil mistr Sigurd – a pak už slyšel vevnitř v hlavě, tak jako včera při zkoušce –
„Víš co, Sigurde? Dej mi s tím tvým Ayrem pokoj.“
Mistr Hjalmar. Jako by stál těsně vedle něj.
„Mistrem Mandaly bude po mně Gunnar.“
Pauza. Teď nutně musel něco říkat mistr Sigurd. Ale jeho Ayre poslouchat na dálku nedokázal, pokud mu to mistr nedovolil. Jedině...
„Ne, Sigurde. Ayre nepřichází v úvahu. Je příliš nevyrovnaný, nespolehlivý... pořád přitahuje pozornost... nedovede se ovládat.“
Další pauza. Ayre sbalil ruce do pěstí, zavřel oči a zaťal zuby. Kéž by teď mohl slyšet mistra Sigurda! A opravdu, když se hodně soustředil, někde v dálce se mihl stín slov –
(… já ho znám jinak…)
– jenže nedokázal odlišit, jestli je slyší doopravdy, nebo je to jen zbožné přání.
„A proto ho tu dál necháš učit jenom obyčejnou harmonii, což by zvládl každý druhý muzikus bez kouska magie v těle, viď. Proto mu nepředáš svou spiritistiku.“
Tentokrát Ayre mistrově odpovědi nerozuměl, ucítil jen ostrý obrys hněvu.
„No nic. Jak jsem ti říkal. Novým Mistrem Mandaly bude Gunnar. A věř mi, že se už nemůžu dočkat. Začínám být příliš unavený, Sigurde.“
Na okraji vnímatelného se znovu zachvěla slova bjørkhallenského Mistra myšlenek:
(… tvoje právo… o tohle mi nejde…)
„A oč ti jde?“
Závan mlhy.
(… jen bojím, že se mýlíš…)
Ale vtom se v těch obtížně proniknutelných spirálách zhmotnily oči, mistrovy oči, a palčivě se upřely na Ayreho.
!!! NIC PRO TEBE !!!
– prásk! Dveře v mysli se zabouchly.
A bylo ticho, jen kočka na cestičce si olizovala tlapku. Zatímco na ni Ayre zíral, ještě jednou si přetřela čumáček, zatřepala ouškama, zdvihla ocas a odťapala.
Ayre chabě zatřásl hlavou, aby ho přestala brnět.
„No skvěle.“
Vyhrabal se na nohy a šel dál, odkopával přitom z cesty kamínky a hrudky hlíny, prach mu vířil až nad kotníky a vytvářel na lemu hábitu šedivou krajku. A přestože původně nechtěl, teď schválně zamířil ke zdroji všeho svého trápení. K Mandale.
Dnes byla nezvykle klidná, jen se v ní zrcadlilo nekonečno téměř bílé noci.
Ale Ayremu to už nedokázalo zvednout náladu tak jako prve.
„Nazdar,“ ucedil koutkem úst, sedl si a opřel se zády o nízkou kamennou obrubu.
Zdar, dar, odpověděly zdi kolem Nádvoří. Poloprůsvitná hladina Mandaly se zavlnila.
„No jo, jen buď vtipná. Mistr Hjalmar mě nesnáší v podstatě od momentu, co jsem mu přišel na oči, a teď se mi povedlo naštvat i mistra Sigurda.“
Zhurta, tak?
„Víš co, nech toho.“
Mandala si jen tichounce broukla.
„Kdyby mi aspoň chtěl věřit, že to nedělám schválně. Ale ne, on si bude myslet, že se nedovedu ovládat, že chci být zajímavý. To určitě. Noční můry, ohromná zábava, a že nikdy nevím, kdy kolem tebe můžu projít jako všichni ostatní a kdy se po mně natáhneš přes celé nádvoří a zas jednou se mě pokusíš zabít, to si jenom tak zpříjemňuju místní pověstnou nudu, no jasně.“
Nebe se polehoučku barvilo do šedomodra. Sivobílá, která na něm zůstávala, když slunce zapadlo, jako by se přelévala do Mandaly, kroužila v ní, obkreslovala nehybné kamenné spirály větví Čtyř stromů. Tu a tam nějaký drobný pramínek přešplouchl přes okraj, svinul se na prohřátých kamenech nádvoří jako had, zasyčel a zmizel. Ani jediný z nich se však nedotkl odpočívajícího čaroděje, obtékaly ho, jako by ho chránila nějaká neviditelná bublina.
Zdálo se, že si toho Ayre nevšímá.
„Nebo mi bude předhazovat, že se nesnažím. Člověk tady stráví roky plněním čím dál šílenějších příkazů, pozorováním a experimentováním, získá už druhý mistrovský titul, ale pro mistra Hjalmara to prostě není dost, mistr Hjalmar bude věčně vidět jenom těch pár prvních zakopnutí a omylů, mistr Hjalmar se neuvolí utrousit jediné přebytečné slovíčko, jedinou normální informaci. Pro něj jsem pořád ještě stejný usmrkanec jako tenkrát. No je tohleto spravedlivé?“
Nad nádvořím zakroužil jeden z Dračích dveřníků (ten Zelený), snesl se k úpatí Neviditelné věže a hřmotně si protáhl křídla.
V Mandale zažbluňkalo.
„Jo,“ přikývl Ayre, pořád ještě opřený zády o obrubu. „Přesně to myslím. Tam to všechno začalo.“
Pootočil se, opřel se o nízký kamenný stupeň bokem, položil jednu ruku na dosah rozvlněného jezírka, ve které se teď Mandala proměnila... a ponořil se do vzpomínek.
Tehdy mu bylo dvanáct. Bylo mu dvanáct, skoro třináct, začínalo období krátkých dnů a on i v té temnějící časně zimní době pořád ještě zářil radostí, protože byl ve třetím ročníku a to znamenalo strašně moc, protože se směl přestěhovat z velké společné ložnice do menší, protože mohl do knihovny, kdy chtěl, a ne kdy mu určil rozvrh, protože začal hlídkovat na Hlásce, odkud byl nádherný výhled na celičké údolí, protože ho přijali do velkého sboru, protože mu táta napsal, že je na něj pyšný, protože, protože, protože... protože začalo sněžit. Nemohl jenom tak chodit, prostě musel poskakovat a pobíhat.
Na nádvoří ležel sníh, první pořádný sníh toho roku, bylo ho tolik, že nestačili odmetat, a pořád ještě hustě chumelilo. Ayre se rozběhl a sklouzl se, rozběhl a sklouzl se, rozběhl, povyskočil a – sklouzl se.
Jenže zapomněl, že právě tam je Mandala.
Otevřela mu Vodu a jen jeho dětské nadšení z nadcházející zimy ji změnilo v led, po kterém se doklouzal až na druhou stranu, aniž by mu cokoli přišlo divné. Že se stalo něco zvláštního, zjistil až v náručí Mistra Mandaly.
Tehdy mu mistr Hjalmar poprvé vynadal.
Tu noc taky poprvé spal vysoko ve Věži Prázdnoty, v komnatě, která, jak měl později zjistit, byla pravidelně vykuřovaná pěti druhy kadidel, zařízená nábytkem z pěti druhů dřeva a v každém rohu a nade dveřmi měla vytesané ochranné znaky. Spal dobře. Mistr Mandaly u něj bděl zbytečně.
Noční můry se dostavily až druhou noc. Až v koleji.
Snažil se pak přes Nádvoří Mandaly raději nechodit. Bylo to marné: přitahovala ho a on nejednou zjistil, že po celém dni plném obcházení hradu všemi možnými i nemožnými cestami nakonec navečer místo do lavatoria dorazil v polospánku k Mandale a zas jednou hypnotizovaně zírá do jejích hlubin. Často míval dojem, že vidí, jak se větve jejích čtyř stromů pohybují, a někdy se mu zjevil i Pátý. Ale když to chtěl ukázat kamarádům, kteří stáli těsně vedle něj, nikdo tam nic podobného neviděl.
Svěřil se tedy Mistrovi Mandaly – a zase dostal vynadáno a skončil pod jeho dohledem nahoře ve věži.
Mistr Hjalmar ho začal učit. Dělal to neochotně a nerad, vlastně jen tu a tam utrousil slovíčko nebo dovolil, aby byl Ayre přítomen, když něco vysvětloval Gunnarovi. Ayre brzo zjistil, že je v místnosti jenom trpěný. Většině věcí nerozuměl, chyběl mu kontext. Ale když jednou zkusil požádat o vysvětlení, mistr ho odbyl: „Na to jsi ještě moc malý.“ A když se ho Ayre pokusil zeptat znovu, hněvivě se na něj osopil: „Nechápu, proč se nedokážeš nemotat, kam nemáš!“
Dostal od mistra nově nařízeno, aby chodil přes Nádvoří co nejčastěji a snažil se Mandalu uklidnit. Nechápal, co přesně se po něm chce. Až mu nakonec Gunnar řekl, že se má vždycky před Mandalou zastavit a počkat, až se všechny čtyři stromy přestanou pohybovat a on jasně uvidí, jak ze středu obrazce vyrůstá pátý, a až rozezná, k jakému elementu tentokrát náleží; pak teprve prý smí jít dál. Bylo to časově ještě náročnější, než když obcházíval celý hrad, aby se Mandale vyhnul. Ayre někdy dokázal vidět Pátý strom jen v obrysech, jindy ho spatřil hned a zcela jasně, občas dokonce zaslechl, jak v jeho větvích cvrlikají ptáci. (Poprvé se mu to podařilo uprostřed zimy – tehdy zůstal stát s otevřenou pusou a jen zíral a naslouchal, nekonečně dlouho, a zaplatil za to čtrnácti dny strávenými ve špitále, problouzněnými v horečkách.) Tu a tam se naplnila elementem celá Mandala, a to byl ještě krásnější pohled.
Ale čtyři viditelné stromy se nepřestaly pohybovat nikdy.
A kdykoli se ho mistr pokusil držet od Mandaly dál – a že to dělával pravidelně po každém větším extempore – objevily se znovu noční můry a pominuly teprve tehdy, až se Ayre k Mandale vrátil a fyzicky se jí dotkl.
Nebo když směl přespat v té chráněné komnatě ve věži.
Ale tam teď už býval bez dozoru, jen ho občas chodíval zkontrolovat Gunnar.
Konečně Ayre dospěl do věku pro první řádné zasvěcení. Celý týden před rituálem byl mistr ještě nevrlejší a úsečnější než obvykle.
„Otevřela ti už tři elementy: Vzduch, Vodu a Prázdnotu. Bozi vědí, do kterého z nich tě pustí.“
„Čeho se bojíte, mistře?“ odvážil se Ayre.
Mistr se na něj dlouze zadíval a zavrtěl hlavou.
Ale odpoledne si zavolal Gunnara a začal ho poučovat o bytostech z mezisvětů.
„Nesnaž se s nimi přátelit, nejsou lidské. Nesnaž se jim naslouchat ani v duchu, jak vás učí mistr Holden. Nikde se nezastavuj, neohlížej se. Ať uvidíš nebo uslyšíš cokoli, nereaguj na to a jdi dál. Projdi až na konec, vezmi tam ze země kámen a pak se vrať.“
Gunnar vypadal překvapeně. „Ano, mistře, já přece vím... Nejdu tam poprvé...“
Mistr Hjalmar pochvalně přivřel oči – a Ayremu nařídil sepsat závěť.
Ayre se vylekal. „Proč, mistře? Nikdo jiný nemusí, tak proč já? Nechystám se umřít. Je mi teprve patnáct!“
Mistr se na něj znovu jen mlčky zadíval, nespokojeně zavrtěl hlavou a otočil se zády. Ale Ayre měl dojem, poprvé v životě, že slyší v duchu jeho hlas. Ty už nemůžeš počítat své roky jako jiní, myslel si mistr, a pak ještě velmi překvapeně: Ty mě...? Vzápětí Ayre ucítil, jak se zabouchly jakési pomyslné dveře. Mistr se silně zamračil a chystal se odejít skutečnými dveřmi. Na samém prahu prohodil: „Když to tedy chceš vědět, pokud se místo tebe vrátí něco jiného, budu to muset zabít.“
Bylo to první opravdové vysvětlení – a bolelo víc než rána holí.
Na druhý den Mandala Ayremu otevřela Vzduch. Když se objevil Pátý strom, byl plný ptáků a všude kolem se snášelo k zemi zlatavé podzimní listí, vířilo ve spirálách po celé Mandale, ne: po celém kopci, a Ayre zahlédl kdesi v dálce chrám. Šel, kam si myslel, že má jít, bytosti Vzduchu mu sice hvízdaly do uší a vítr se snažil podrazit mu nohy, ale on prošel zpátky do světa (ocitl se na jednom běžným způsobem nedostupném místě mezi skalami Špičáku, které rád pozoroval z Hlásky), sebral odtud kámen a vrátil se mezi hvízdáním a vířením lístků zpět.
Kromě kamene s sebou přinesl i několik zlatavých listů: zapletly se mu do vlasů a pár mu jich napadalo i do kapuce hábitu. Myslel si, že se na něj za to bude mistr hněvat.
Ale nehněval se a lístky do večera vybledly a zmizely...
Kámen nezmizel. Dokonce na něm vyrašil krásně barevný lišejník. Ayre si ho vystavil v koleji na okně a opatroval ho jako největší vzácnost.
Ach ano, tenkrát...
Žádné další zasvěcení už tak hezké nebylo.
Zvlášť příšerná byla ta, kterých se Mandala domohla silou. A toho půl roku v Dubogradu, kdy ho Mandala volala domů tak usilovně, že skoro nemohl spát. A tehdy v Château des Chansons, při nižší mistrovské zkoušce z magických obrazců... ta bolest...
„... ty tady, Ayre?“
„Prosím?“
Čtyři stromy byly úplně nehybné, z jejich středu se zvedal pátý a byl to strom Ohně, plál otevírajícími se květy a jiskřičky z něj létaly až ke kamenné obrubě.
„Taky nemůžeš spát, co.“
Gunnar. A v jeho stínu černá kočka mistryně Freyi.
Ayre se pousmál a kousek se poodsunul. Gunnar si to vyložil jako pozvání. Přisedl si.
„Ani jsem se tě ještě nezeptal, jak bylo ve Francii.“
„Cize.“
„Víc než v Dubogradu?“
„Hm. Mnohem.“
Chvilku mlčeli. Za jejich zády pršel žhoucí déšť.
Pak najednou Gunnar řekl: „Mám hrozný strach.“
Ayre nejdřív nevěřil vlastním uším. Že by Gunnar myslel... ze zítřka? O zasvěcování se přece nemluví... Nakonec si odkašlal. „Právě ty?“
Gunnar neodpověděl. Maloval si špičkou boty po hladkém kameni před sebou.
Ayre polkl. „Já... já taky. Zdá se mi o hrobech.“
„Mně o ohni.“
Ayre se ohlédl. Špičky větví Pátého stromu se chvěly.
„Přesně. Přesně tak,“ vydechl Gunnar. Pak vnořil ruku do Mandaly, nakreslil do uhlíků, které ji teď vyplňovaly, nějaký znak. Oheň zmizel, pátý strom zmizel, v Mandale se zas jenom převalovaly nezřetelné chomáče mlhy přes pevné kamenné kružby větví.
„To tě teď čeká,“ odhadl Ayre. „Oheň.“
Gunnar přikývl. „Poslední kněžské svěcení. Ayre, já se tak bojím...“
„Ví to mistr?“
„Nezajímá ho to. Říká, že je to normální.“
„Tak mu věř.“
Gunnar se ztěžka nadechl.
Pak velmi tiše a s očima sklopenýma k zemi pronesl další neuvěřitelnou větu.
„Co když se mýlí.“
Ayre si skousl ret a mlčel.
„Co když nejsem ten pravý.“
„Neblázni, Gunnare, jsi tisíckrát lepší než všichni ostatní. Mně se třeba ještě pořád nepovedlo udržet Stromy v klidu, a podívej se na sebe.“
„Jenomže ty nevíš, jak já to dělám.“
Ayre se zamračil, stáhl se do sebe a zase mlčel.
„Podvádím, Ayre. Přeruším s ní kontakt.“
„No ale funguje to, ne?“
„Hm.“
Ayre zapáleně vzhlédl. „Poslouchej. Kdes vzal, že je to špatně? Copak myslíš, že mistr neví, co a jak děláš? A kdyby to nebylo dobře, tebe by opravil. Tebe ano.“
Gunnar jenom beznadějně zavrtěl hlavou.
„Hjalmar Baldwyn je tvůj mistr,“ snažil se Ayre. „Přece si nemyslíš, že tě chce zabít?! Chce, abys po něm převzal jeho místo, člověče!“
„Já vím.“
„Mně tohle nenabídl žádný z mých mistrů!“
„Rektor Holden.“
„Ani náhodou,“ odsekl vztekle Ayre a odvrátil se.
Gunnar se překvapeně nadechl. „Slyšel jsem, že tu zůstáváš a budeš učit?“
„Jo. Harmonii.“
„Promiň.“
„Kašli na to. Stejně ji mám raději než spiritistiku.“
Nějakou chvíli seděli mlčky. Zvon na Hvězdné věži jednou cinkl: půlnoc. Ještě tak hodinku a temně modrá obloha začne zase světlat.
Pak Ayre zopakoval slova mistra Sigurda: „Nemusíš tam chodit, když nechceš.“
„Jasně, jen buď vtipný.“
„Nemyslím to zle,“ bránil se Ayre.
Gunnar nahmatal pár drobných kamínků a jeden po druhém je házel do měkké tmy nádvoří. Jeden se zakutálel až ke spícímu Bílému draku. Ten se zavrtěl, otevřel jedno oko, zafuněl a znovu usnul. Gunnar s házením přestal.
„Nemůžu si to dovolit,“ odsekl místo toho. „Nesmím si rozhněvat mistra.“ A když Ayre vypadal, že hodlá něco namítat, Gunnar vztekle pokračoval: „Tobě se to mluví, ty už máš mistrovské zkoušky za sebou. Já mám končit magické obrazce až příští rok. No a řekni, když mistra naštvu a on mě teď, v téhle fázi vyhodí, kde mě přijmou? Na to zapomeň. Nepřichází v úvahu.“
„Promiň.“
Znovu zmlkli. Gunnar se otočil a poprvé za celou dobu se zadíval do Mandaly. Vycházela z ní jemná stříbřitá záře, jako by do ní sestoupily všechny hvězdy, které urputné slunce teď v létě vyhnalo z oblohy. Gunnar se mračil a kousal si rty.
„Ty máš skvělý sluch.“
„Hm?“
Gunnar chvíli nerozhodně těkal očima po okolí.
„Umíš slyšet myšlenky.“
Ayre se ušklíbl. JASNĚ.
Gunnar si rychle zvedl ruce k uším. „Nemusíš zas tak řvát.“
Ayre se krátce zasmál. „No dobrá, a co s tím?“
„Myslíš... že bys mě dokázal slyšet, i kdybych byl v Mezisvětí?“
Ayre se zamyslel. Vzpomněl si na tu temnou louku, kde se ocitl včera při praktické části zkoušky. „Hm... Zrovna tohle jsem ještě nikdy nezkoušel, ale mělo by to jít.“
Gunnar sbalil ruku do pěsti, kousal se do kloubů.
„Víš, jak to bude zítra vypadat.“
„Ani moc ne. Jen co jsem už měl možnost zažít.“
Odmlka.
„Ještě nemáš žádný kněžský stupeň.“
„Ne.“
„Tak to nevíš skoro nic.“
Tentokrát byl Ayreho smích hořký.
Gunnar ho přerušil. „Ten kopec a chrám jsi někdy viděl?“
„Jo. Hned poprvé.“
„Při kněžském zasvěcování musíš dovnitř,“ pokračoval Gunnar rychle a tiše. „Tam je oltář. Na ten si lehneš. Pak... ne, to ti už nesmím říct.“
Ayre kývl. Na okamžik ho napadlo, že by letos přece jenom k zasvěcení nešel a počkal na příští slunovrat, až už bude Mistrem Mandaly Gunnar: bylo by skvělé mít normální instrukce a ne jenom pár slov zavrčených do zdi. Ale pak si představil další rok obcházení hradu a tančení po žhavých uhlících, a tu myšlenku zavrhl.
Navíc, říkal si, pro to, co Gunnar chce, bude nejlepší být fyzicky přítomný tady na Nádvoří, a mistr Hjalmar by mě tu v životě nenechal jen tak bezdůvodně okolkovat.
„Dobře,“ prohlásil. „Budu tady a budu tě jistit; když bude zle, tak mě zavoláš. Ale nejraději bych to prvně vyzkoušel nanečisto. A taky si uvědom, že v Mezisvětí toho zmůžu míň než ty.“
„Stačí, když řekneš mistrovi.“
„Dobře.“
Podívali se na sebe a usmáli se.
„Teď tam zkus vlézt a zavolat mě.“
Gunnar si olízl rty. „Půjdu do Prázdnoty. Pro jistotu. Oba dva jsme původně děti Prázdnoty.“
„Jak myslíš,“ souhlasil Ayre. „Řekl bych, že je to celkem jedno, byl jsem už ve všech elementech krom Země, a tu zítra potřebovat nebudeme. Až budeš chtít, abych tě slyšel, zavři oči a vyslov v duchu moje jméno. To je nejsnazší.“
Gunnar přikývl. Pak se obrátil k Mandale, naplnil ji Prázdnotou a vstoupil dovnitř.
Šlo to líp, než si Ayre troufl hádat. Nebyl sice schopný vidět Gunnarovýma očima, ale kdykoli Gunnar promluvil, bylo ho slyšet okamžitě a naprosto zřetelně. Jdu dovnitř do chrámu, oznámil, a tehdy Ayre čekal, že se něco změní, protože on sám v žádném z Chrámů ještě nebyl, ale pak se ozvalo: Jsem vevnitř, pořád mě slyšíš? a Ayre odpověděl: Jasně! Jako bys stál vedle mě! a cítil, jak se Gunnar úlevně rozesmál a rozběhl se ven.
„Teď už usnu,“ prohlásil, když sestoupil z kamenné obruby. „Díky.“
Ayre sklopil hlavu. „Nemáš zač. Já tobě taky.“
U Neviditelné věže museli šťouchnout do Zeleného draka, který se rozvaloval po celém schodišti. Zavrčel na ně, ale přece zvedl křídlo a pustil je ven.
„Beztak nechápu, čeho se bojíš. Myslím, že jenom zbytečně panikaříš. Říkám ti, jsi dobrý. Umíš věci, o kterých já ani nevím, že jdou,“ vrtěl hlavou Ayre.
Gunnar si přetřel oči. „No... víš, možná... možná máš pravdu, ale... Za tímhle je něco jiného. To ten Oheň. Neměl jsem si ho nechávat na konec, měl jsem do něj jít, dokud jsem nevěděl, co mě v tom chrámu na kopci čeká... Moji sestru upálili, víš. Já to viděl.“
A otočil se na patě a zmizel dřív, než Ayre stihl odpovědět.

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Je mi ľúto

je mi ľúto, že zo Slovenska odosielanie DMS nefunguje. Ak by to bolo možné, poslala by som ju práve tejto poviedke. Bolo skvelé pozorovať, ako sa rodí.

To se to rodí, když má člověk

To se to rodí, když má člověk dobrý porodní báby! ;o))

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.