Mistr Mandaly, část druhá

Název: Mistr Mandaly
Autor: ioannina
Fandom:
Bjørkhallen

Shrnutí: S tím, že udělá chybu začátečník, všichni počítají, vědí, že je to normální, a jsou připravení to řešit. To, že udělá chybu mistr, nikdo nečeká. Proto je ten člověk přece mistr – že už nedělá chyby začátečníků.
Tak proč jsou naši mistři, ti, kterých si tak vážíme a vzhlížíme k nim, schopní zklamat v nejobyčejnějších lidských situacích?
Ayre Anderson, Gunnar Bergström, Hjalmar Baldwyn, Sigurd Holden a několik dalších.
Rating: 15+
Varování: smrt. Tahle část je drsnější než ta první.

Na druhý den se věci začaly komplikovat hned od rána.
Ayre si zašel na Nádvoří ještě před snídaní – i když se mu tuto noc nezdálo nic, nebo si to aspoň nepamatoval, pořád měl takový nepříjemný pocit kolem žaludku a chtěl si trochu popovídat s Mandalou. Ale měl smůlu. Mistr Hjalmar už tam byl; zametal nádvoří a nadával třem právě přítomným Drakům, že je zase plné drobných kamínků a kdo že to má po nich pořád uklízet. Ayre bezděky zrudl. Mistr se na něj škaredě podíval, vrazil mu koště do rukou a odrázoval pryč.
Když Ayre s prací skončil, bylo už po snídani a na nádvoří se začínali scházet první adepti.
Naprosto nečekaně přišlo i všech pět bjørkhallenských kněží: mistryně Gunnarsdóttir za Oheň, mistryně z Narviku za Vodu, mistr Spillemand za Vzduch, mistryně Ivarsdóttir za Zemi a nový rektor Bjørkhallenu, mistr Sigurd Holden za Prázdnotu, a s nimi i Mistr paměti a Mistryně léčitelka s oběma svými kočkami, všichni slavnostně ustrojení a v plné parádě svých insignií. Samozřejmě se dali do řeči s mistrem Hjalmarem. Brzo do svého kroužku vtáhli i tři cizí mistry, kteří stáli kousek od neuspořádaného hloučku ostatních adeptů, jako by k nim zároveň patřili i nepatřili.
Slunce stoupalo na oblohu, začínalo být docela horko.
Gunnar přinesl pět druhů vonného dřeva. Na pěti označených místech kolem Mandaly nakreslil pro každý element jeho znak, položil na něj kámen a nad ním vztyčil malou hraničku z odpovídajícího dříví. Ayre překvapeně zíral: toto vždycky předtím dělával Mistr Mandaly sám. Ale ten teď svého budoucího nástupce pouze mlčky sledoval a jen drobná změna v držení jeho ramen prozrazovala, že není tak klidný a bez starosti, jak se snažil vypadat.
Dračí dveřníci zatarasili průchod Neviditelnou věží a všechny dveře, které na Nádvoří Mandaly vedly; nezbeda Žlutý přitom šťouchal do Indigového, dokud ho nenaštval a Indigový nepřeletěl jinam.
Gunnar dostavěl poslední hraničku, vrátil se k ostatním adeptům. Takhle zblízka bylo vidět, že napjatě mžiká. Ale když na něj Ayre kývl, usmál se.
Rektor Holden požádal pokynem o ticho.
„Vážení adepti, milí kolegové, mám tu čest vás přivítat na dnešní slavnosti. Sešli jsme se nejen proto, abychom se účastnili každoročního zasvěcování, ale zejména abychom byli svědky zasvěcení nového Mistra Mandaly. Mistr Hjalmar Baldwyn, který zde v Bjørkhallenu zastává úřad Mistra Mandaly už neuvěřitelných třiačtyřicet let a za tu dobu nás úspěšně provedl řadou nebezpečí...“
Ayre přestal poslouchat. Raději nahmatal Gunnarovu ruku a stiskl ji.
„... bych se chtěl zeptat, mistře Baldwyne, jestli si opravdu přejete ze své funkce odstoupit a předat ji svému nástupci...“
„Ano.“
„... jestli jste se přesvědčil, že je váš nástupce, Gunnar Bergström, pro tento těžký úřad náležitě připraven a že tomuto kroku nebrání žádné překážky, zjevné nebo skryté...“
„Ano.“
„... a konečně, jestli jste vy sám za všech myslitelných i nemyslitelných okolností odhodlán poctivě dokončit svou práci, ke které jste se při nástupu do úřadu zavázal.“
„Ano.“
„Děkuji. Nyní se chci zeptat vás, Gunnare Bergströme, jestli k tomuto kroku přistupujete dobrovolně, po řádném zvážení možných následků a s plným vědomím všech závazků, které z vaší budoucí funkce vyplývají.“
Gunnar si odkašlal, polkl a narovnal se. „Ano.“
„Děkuji. Prosím, Mistře Mandaly, můžete začít.“
Rituál se vrátil k obvyklému průběhu. Mistr Hjalmar vyvolával všech čtrnáct účastníků jménem, ohlašoval, do kterého elementu a stupně budou zasvěcováni, a žádal je o souhlas. Poprvé se hladká mašinérie zastavila až u Ayreho: mistr nesdělil ani element, ani stupeň, místo toho se ušklíbl.
„Anderson... nevyzpytatelný jako vždycky. Půjdeš první.“
Ayre překvapeně otevřel ústa, aby protestoval. Čekal, že teď, po mistrovských zkouškách, bude stejně jako další kolegové zasvěcený do třetího, kněžského stupně; měl na výběr mezi Vzduchem a Prázdnotou – a poslat ho do Mandaly jako prvního, ještě dřív, než se začne se zasvěcováním stupňů prvních... Naštěstí si včas všiml, že na něj mistr Sigurd varovně vrtí hlavou: Nech to být – nehádej se a běž.
A tak šel.
Ale neodpustil si, aby na samém okraji Mandaly tichounce nezašeptal: „No nazdar.“
Dar, dar, odpověděla šeptem ozvěna, Bílý drak zaškrábal drápy po dlažbě a Indigový vypustil kotouč páry.
Čtyři stromy se rozvířily a ustálily, objevil se mezi nimi Pátý – a byl celičký obsypaný plody.
Heidi Ivarsdóttir se obrátila k Mistrovi paměti. „Toto se mi nechce líbit. Kterými elementy on už prošel? Není tohle náhodou poslední, který ještě nezná?“
V hlase mistra Hjalmara byl cítit posměch. „První stupeň Země, mistře Andersone. Projdi na druhou stranu a přines mi odtud kámen.“
Běž, pobídl Ayreho znovu mistr Sigurd.
Šel. Co mu zbývalo.
A kupodivu to bylo snazší než ranní procházka zahradou. Jako by ho Mandala sama vedla. Nedostal se ani nijak zvlášť daleko, vyšel ven hned u jabloňového sadu. Vybral si kámen, který všichni znali, protože se k němu pokládaly koše. Smál se u toho do hrsti. Mistr Hjalmar ho chce pokořit, ano? Tak si z něj trochu vystřelíme... Zpátky v Mezisvětí slyšel, jak mu Mandala spokojeně brouká.
Vystoupil ven, předával kámen mistrovi – a najednou něco bylo velice špatně. Mistr Sigurd zaťal ruce do opěrek křesla a nadzvedl se... mistr Hjalmar se nevěřícně zamračil... Ayre se ohlédl a zjistil, že se Stromy znovu rozpohybovaly... a najednou byly zase klidné, naprosto klidné, tak klidné, jako když včera k Mandale přistoupil Gunnar... a uprostřed se majestátně tyčil strom Prázdnoty, holé černé větve jasně zřetelné proti horkému letnímu nebi.
„Ne,“ zaťal zuby mistr Hjalmar a pokusil se Ayreho vzít za loket a stáhnout z kamenné obruby dolů.
Mandala zaryčela nevolí.
„Myslím... že bys ho měl nechat jít, Hjalmare,“ řekl vyprahle mistr Holden.
Nechat jít, souhlasila ozvěna a na okraji kamenného schodu vyrostla mihotavá stěna.
Ayre ještě zaslechl, jak mistr Hjalmar oznamuje: „Kněžský stupeň Prázdnoty. Běž do chrámu...“ – a pak se kamenná obruba otřásla a shodila ho přímo na vyšlapanou cestu lemovanou holými černými stromy. Kdesi v dálce cítil mistrovo znepokojení (… neví, co má dělat...) a divil se, že to mistra vůbec zajímá... a taky se v duchu smál, protože věděl, Gunnar mu včera řekl... Ale takové drobné půtky teď nebyly důležité. Teď tu byl kopec. Na něm chrám. Jeho dveře byly doširoka otevřené.
Lehl si na oltář.
Na stropě chrámu blikaly hvězdy.
A bylo málo vzduchu. Nešlo dýchat.
Něco se pohnulo. Ayremu u nohou se objevila Paní vlků.
„Můj malý Mistr myšlenek. Není to dlouho, co jsme se viděli, Ayre, viď?“
Ayre zachraptěl.
„Víš, kde jsi?“
„V Prázdnotě.“
„Co je Prázdnota?“
Ayre si vzpomněl na jednu z prvních pouček, kterou kdy od Mistra Mandaly slyšel. „Prostor... mezi věcmi... aby se mohly hýbat.“
Paní přikývla.
„Myslíš, že se tu dá jen tak přežít, malý človíčku?“
Ayre se bál, že když odpoví, zbaví se poslední kapky vzduchu. Paní čekala. Nakonec Ayre řekl: „Ne.“
Ve stěně za Paní už prosvítala známá tmavá louka.
„Můžeš jít,“ řekla laskavě. „Nedržím tě. Můžeš odejít, kdykoli chceš.“
Ayre namáhavě zavrtěl hlavou. Nechci zemřít.
„Potom musíš přijít na to, kým jsi a kým se tu potřebuješ stát,“ řekla Paní a usmála se.
Ayre bolestivě lapal po dechu.
„Jsem... jsem... jsem... cesta!“
A byl venku. Objímal nejbližší holý strom. Vnímal jeho hrubou kůru, zimní vůni, skřípot ve větvích a zdálo se mu, že nic krásnějšího už na světě nepozná.
Mandala před ním znovu otevřela rovnou alej a on po ní klopýtal dolů z kopce a po tvářích se mu koulely slzy.
Venku na něj čekal hrdý mistr Sigurd.
„Gratuluji, kolego.“
Ayre se zmohl jenom na přikývnutí.
Rituál pokračoval. Mistr Hjalmar nechal Gunnara, aby řídil zasvěcování do obou nižších stupňů, a spokojil se s tím, že jen stál za ním, kontroloval průběh a oznamoval Mistrovi paměti jména a dosažené stupně. Poté, co viděli, jak si Mandala prosadila svou vůli u Ayreho, se dalším adeptům dovnitř moc nechtělo, ale Gunnar každého uklidnil, na každého se usmál, každému trpělivě zopakoval, co má dělat... a když se dva tři první zasvěcenci vrátili se svým kamenem bez úhony, ostatním otrnulo a přestali být tak vyděšení.
Mistr Hjalmar si vzal znovu hlavní slovo až kolem poledního, kdy došlo na tři ohlášené budoucí kněze.
Ayre čekal, že každý z jeho kolegů stráví v Mandale taky takovou věčnost jako on, a byl překvapený, že viděno zvenku netrvá zasvěcení víc než čtvrt hodinky.
Ještě překvapenější byl, když zjistil, že teď dokáže v Mandale vidět každého z adeptů po téměř celou dobu. Dřív mu vždycky po pár krocích beznadějně zmizeli mezi stromy. Jediné, kam nedohlédl teď, byl vnitřek chrámu.
Jako poslední vystoupil na kamennou obrubu Gunnar.
Čtyři stromy se rozvířily, ustálily a z jejich středu vyrostl Pátý. Byl celý v plamenech, jiskry z něj létaly skoro až k hraničkám nad kameny.
Gunnar zakolísal.
Mistryně Gunnarsdóttir znepokojeně zavrtěla hlavou.
„Hjalmare, to se mi nechce líbit... Vypadá to příliš divoce...“
„Poslední zasvěcení je vždycky nejobtížnější,“ odsekl zamračeně mistr Hjalmar a jemně Gunnara postrčil: „Jen běž. Víš, co máš dělat. Už to znáš.“
Ayre se zoufale obrátil k mistru Sigurdovi: Má strach.
To vidím.
Co můžu dělat?
Nic.
Ale...
!!! SEĎ NA ZADKU A MLČ !!!
Gunnar sestoupil do Mandaly.
Stromy vytvořily alej, ale téměř okamžitě se do sebe zaklesly větvemi a vzplály. Cesta se pokryla žhavými uhlíky. Gunnar zavřel oči a polkl.
Nad jednou z hraniček kolem Mandaly se zvedl obláček kouře.
„Hjalmare,“ pronesl tiše rektor Holden, „nelhal jsi mi?“
„Ne.“
„Dals mi slib.“
Zavrčení.
„Tak něco dělej!“
Ale nešlo to. Mandala se znovu uzavřela, vyrostla kolem ní mihotavá stěna, o to horší, že průhledná. Viděli, jak se Gunnar zakusuje do vlastní pěsti.
Pak se Ayremu ozval v hlavě jeho hlas. To nic není. Půjdu.
A šel. Kam stoupl, zůstávaly za ním černé šlápoty z jemného popela. Odstrkoval rukama propletené hořící větve a ty se lámaly, padaly na zem a tříštily se tam do rojů jisker, oharky z nich nepředvídatelně odskakovaly do všech směrů. Čím výš Gunnar vystoupil, tím častěji praskaly celé stromy kolem a řítily se – na cestu i na něj. Zvedl ruce a zkřížil je nad hlavou, dal se do běhu. Konečně dorazil ke dveřím chrámu.
Studené... chladné... díky bohům.
Otevřel je a vešel dovnitř.
Spodní stranu hraničky na nádvoří olízl plamínek, ve slunečním světle skoro neviditelný.
Ayre došel k Mistrovi Mandaly.
„Mistře...“
Mistr Hjalmar ho nevnímal. Zíral nepřítomnýma očima do plamenného pekla a mumlal si: „Ještě je naděje...“
Dveře chrámu se začaly zavírat.
Mistr Hjalmar sepjal ruce a přiložil si je ke rtům. Třásly se mu. Něco do nich šeptal tak tiše, že ho ani Ayre neslyšel.
Ayre! Ayre, proboha, to není oltář, to je hranice a u ní kůl! Tam nejdu! Ne!
Ayre zoufale zatahal mistra za rukáv. „Mistře...!“
„Dej mi ksakru pokoj!“
Dveře se zabouchly.
Gunnare! Nevzdávej to, prosím tě!
Dobře... dobře...
Vzlyky.
Hořící stromy na kopci pohasly. Začalo na nich rašit listí. A škvírkou v otevírajících se dveřích prosvitly plameny.
Ayre klesl na kolena, zaryl prsty do kamenné obruby. V duchu si přeříkával poučku pro Oheň: Oheň je inspirace a život, naděje uprostřed temnoty. Hořce, bezhlese se zasmál. Na kámen dopadly jeho slzy a on do nich šeptal: „Nenechej ho zemřít jen proto, že... že...“
Mandala neodpověděla.
Zato se ozval Gunnar. Není! Není! Oheň je bolest a smrt! Ach, bože, Ayre, pomozte mi!
Řekni to... Řekni to správně...
Nemůžu! Protože to NENÍ PRAVDA!!!
Prásk! Dveře chrámu se zase zabouchly.
A bylo ticho.
Hranička na nádvoří se rozhořela naplno.
Ayre zavřel oči.
Gunnare...? Gunnare, ozvi se mi...
… Ayre...
Kde jsi?
… nevím... je tu tma... snad nějaká louka...
Počkej na mě! Tam za tebou můžu!
… čekám... pospěš si...
Ayre se odhodlaně nadechl. Pustil se kamenného schodu a lehl si na zem, jak se učil.
Mistr Sigurd si dřepnul vedle něj. „Co to má znamenat? Co to zkoušíš?“
„Gunnar... na té louce,“ koktal Ayre přes drkotající zuby. „Zkusím ho přivést.“
Mistr Sigurd se zamračil.
„Pořádně se nadechni. Nepanikař.“
Ayre kývl. Nadechl se. Zavřel oči – pak ještě cítil, že mu mistr položil ruku na paži – a potom už byl venku, stál uprostřed temné louky, běžel, letěl ke kouli světla, která se třepotala kousek od něj.
„Gunnare!“
„Ayre...?“
Objal ho. „Jasně, jsem to já. Poslouchej, není moc času. Gunnare, vrať se tam, rozumíš? Vrať se. Zvládneš to. Věř mi.“
„Nemůžu... Strašně to bolí...“
„Já vím, já vím, ale to přejde, uvidíš! Gunnare, máme o tebe hrozný strach, vrať se...“
„Nedokážu to...“
„Dokážeš.“
Ticho. Koule světla začala dostávat obrysy lidského těla.
„Vyslov tu poučku,“ mluvil horečně Ayre. „Pak prostě odpověz. A pak budeš venku. Slibuju. Gunnare, prosím tě...“
„Já tam... nemůžu mluvit... nedá se dýchat... plnou pusu popela... tělo mi hoří...“
„Já vím...“
Gunnar si opřel hlavu o Ayreho rameno.
„Počkáš tady...? Zkusím to, ale...“
„Tady je práh smrti, Gunnare.“
„Nic tu nebolí...“
Ayre si povzdechl. „Ano. Já vím. Dobře, počkám. Malou chvilku. Pospěš si. Až budeš venku z chrámu, zavolej mě.“
Gunnar se začal vzdalovat. Na hraně srázu ještě překvapeně zavolal: „Jsi... světlo, Ayre!“
„Ty taky!“ zakřičel Ayre. „Ty taky...“
A v tu chvíli mu došlo, že definice Ohně je přece jen pravdivá...
… inspirace a život, naděje...
… a zoufale si přál, aby si Gunnar dokázal zpátky v těle vzpomenout.
„Ty mě dnes vyhledáváš, malý Mistře myšlenek?“
Přes pláň přicházela Paní vlků.
Ayre vstal. Zaťal pěsti. „Tys ho opustila!“
„Kdepak,“ usmála se. „Jsem tady i tam. Nezbývá ti moc času, maličký. Tvému tělu se špatně dýchá.“
Ayre zaťal zuby. „Běž za ním. O mě se nestarej. Pomož jemu.“
Opsala rukou kruh. „Toto je jediná moje pomoc, maličký.“
Ayre se k ní otočil zády.
A pak byl Gunnar zpět, oči ještě rozšířené bolestí a hrůzou. „Nedokážu to,“ sykal. „Nezlob se... Nedokážu to. Nech mě jít, Ayre...“
„Nech ho jít,“ přikyvovala za jeho levým ramenem Paní vlků.
Ayre se rozplakal.
„Až se... znovu setkáme... poznám tě. Vždycky si tě budu pamatovat... vždycky... Odpusť...“
„To nic. Nebreč. Je to dobré. Už to nebolí...“
Paní vzala Gunnara kolem ramen – a do Ayreho strčila naplocho dlaní.
„Teď se vrať zpátky, vzpurné dítě. Tvůj čas ještě nepřišel. Ani tvého mistra ne.“
Kutálel se nazad po stráni, kutálel se vzduchem... zpátky podél jakési šňůry... dolů...
… domů.
Úlevný povzdech.
„Blázne tvrdohlavá.“
A objetí.
Mistrova paže před očima.
„Ne, tam se nedívej. Tohle vůbec nemusíš vidět. Blázne paličatá, málem jsem tě ztratil taky...“
„Gunnar je...“
„To je už jasné všem.“
Mandala byla naprosto klidná, ani stopy po nějakém běsnícím živlu. Převalovaly se v ní obvyklé chomáče mlhy a na jejich vlnách se pohupovalo mrtvé tělo spálené tak, že skoro nešlo poznat, kdo to byl. Mistr Hjalmar ho vynesl – a mistryně Freya zabalila.
„Mistře Mandaly,“ pronesl rektor Holden tónem, který neumožňoval odmítnout.
„Ano.“ Hlas mistra Hjalmara se třásl bolestí.
„Dals mi slib.“
„Ano, dal.“
„Nedovolím ti odejít, dokud nedokončíš svou práci. A tentokrát se ujistíš, že ses nezmýlil a žes nic neopomenul. Buď proklet, jestli ne.“

Rituál skončil.

Bjørkhallen, předvečer a den svátku sv. Jana, 1544


Na základě této povídky jsem odeslal/a DMS nebo příspěvek na účet
(klikněte pouze v případě, že je to pravda)

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Další úžasný střípek do mozaiky...

Aries to vystihla přesně - je to barevné a strhující. Po dlouhé době mi přišlo, že nějaký příběh vnímám všemi smysly.
Smekám před tebou, že jsi dokázala vytvořit takovýto fascinující svět.

Za všechno může Mandala.

A kluci. Já tu jenom zapisuju. :-))
Díky. :-))

Mandala

Výborné čtení. Ale pěkně drsné.

Však já varovala. :-))

A tu louku znám, a teď jsem potkala někoho, kdo ji taky zná, to ti bylo...!

Moc povedené. Ani ne tak

Moc povedené.
Ani ne tak depresivní, jako spíš reálné (a realita je holt sviňa, no :o)
A Mandala je fakt skvělá postava (ale ty ostatní, co se kolem ní motaj, taky stojí za to číst, neboj :o) Těším se na nějaký další střípek.

Mandala je taková mrška svéhlavá.

A ti ostatní... doufám, že jsou a zůstanou především lidi. Bez škatulkování, to totiž nemám ráda. :-))
Depresivní... vzhledem k tomu, že se mi ten konec dvě noci po sobě zdál... ;o))

Profesor

Hádám, že toto je ona depresivní povídka, o které jsi se zmiňovala na mých stránkách, že?
Pěkný text. Opravdu. Já mám depresivní povídky mimořádně ráda. To zvláštní pouto - mohu říct přátelství? - u Ayreho a Gunnara, vzniknuvší i přes spoustu důvodů k nenávisti... Škoda, že ho Ayre nedokázal zachránit. Každopádně to ale bylo pěkné.

Nojo.

Každou depeši betám jsem začínala a končila slovy fuj. Depresivní povídky se dobře čtou, ale někdy hodně blbě píšou, a Mandala má tendenci věci zvrhnout velmi divnými směry.
Ani si neumíš představit, jak moc mi ten tvůj úsměvnej kousek pak pomohl.

Už zase...

už jsi mě zase rozbrečela. Jak to děláš? Máš můj bod.Je to naprosto úžasné, ale co se od tebe taky se dalo čekat... Jo, mimochodem, draci. Já je naprosto žeru! A to nejen proto, že se s Bílým drakem identifikuju v jedné ze svých nedopsaných slátanin...

Nevím jak

Nevím, jak to dělám. *strká Ebžence kapesník* Možná že mám svoje lidi ráda, dokonce i toho Hjalmara...
Díky. :-))
Jéé, Bílej patří Prázdnotě... a celkem je jich tam 12.
Až dopíšeš slátaninu, dáš ji někam, kde ji najdu, žejo?

Jestli...

Jestli ji někdy dopíšu, tak ano. Ale aby tě to moc nepřekvapilo, je to spíš scifi. Moderní doba.

Sci-fi taky čtu. :-)) Těším

Sci-fi taky čtu. :-)) Těším se.

Přečteno jedním dechem a

Přečteno jedním dechem a ještě jsem pořád poněkud mimo. Skvělé, nádherně plastické a barevné a strhující. Gratuluju. Máš bodík

Díky.

Díky.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.