Osm týdnů, osm let (2/3)

Shrnutí: Naučit se znovu důvěřovat, když člověka někdo zradil, je hrozně těžké. Jsou skutky a slova, na které se nezapomíná.

Severin Waters, Richard Whiting, Velemir Divjakov, Hugh Talbot a několik dalších
Rating: 15+
Varování: náboženská témata, lehce heretické motivy, smrt.

(druhá část)

        ~ · ~ · ~ · ~ · ~

        „Konečně jsi tady. Už jsem myslel, že nepřijdeš.“
        Severin mlčky vytáhl lněnou utěrku, utřel jí pohár a rozprostřel ji na stůl.
        Jeho kolega ho se zájmem sledoval. „Co to máš za novinku?“
        Severin jen něco zabručel; nechtělo se mu vysvětlovat, odkud vzal inspiraci. Sice si uvědomoval, že ať mistra na jeho pokusy na pokoji upozornil kdokoli, prokázal mu tím velkou službu, ale přesto se na svoje kolegy zlobil. Nepohodlí při vaření byla jedna věc, soukromí druhá. Mlčet bylo bezpečnější. Kdyby otevřel ústa, jistě by začal nadávat, a to nechtěl. Podal si chléb, rozlomil ho a začal do něj pěchovat sýr.
        V síni už byli jenom učedníci a pár mistrů, žáci dávno odešli. Snídaně pomalu končila. Severin se natočil zády co nejblíž k ohni a zakousl se do svého chleba.
Na druhém konci jejich oblíbeného stolu, pod nedávno dokončenou girlandou z borového chvojí, se bezelstně ládovali tři nováčci. Oleg, nejstarší z učedníků, se jim pokoušel připomínat platná pravidla: „Jste v permanentním nebezpečí života. Mistr na nás ustavičně líčí pasti. Čehokoli se dotknete, cokoli pozřete nebo vdechnete, může být a pravděpodobně dříve nebo později bude otrávené. Bláhoví a nepozorní tu nemají šanci přežít.“ Skupinka nováčků to považovala za dobrý žert. Přikyvovali, mrkali jeden na druhého a usmívali se od ucha k uchu.
        „Myslím to vážně, vy pitomci,“ čertil se Oleg. „Když něco někde nastraží, nechá otevřené dveře od laboratoře.“
        Rozesmáli se. „Ty jsou přece dokořán celou dobu!“
        „O tom přesně mluvím!“
        Smích zesílil.
        Severin se ušklíbl. Otřel si nůž cípem šátku a natáhl se pro další bochánek. A pak přece jen nevydržel a pronesl částečně k sobě, částečně k nikomu: „Dělejte si, co chcete, jen mě pak laskavě vynechte z toho kopání hrobů.“ Jeho rozmrzelost dodala těm slovům zlověstný podtón.
        Smích ustal.
        Nikolaj zvedl obočí. „No ty teda máš dneska náladu,“ utrousil tiše. „Copak, poslední várka mamonu nedopadla dobře? Když jsem tam v noci nakoukl, vypadalo to dost... pozoruhodně.“
        „Líp než myslíš. Je na tom mistrova pečeť.“
        Nikolaj překvapeně zamrkal.
        Hovor u stolu se mezitím stočil k nadcházejícím svátkům.
        „Já pojedu domů,“ přidal se Nikolaj. „Koneckonců, mám to jen kousek, tři dny cesty po zemi. Škoda toho nevyužít. Aspoň tu bude mít Severin víc místa pro svoje experimenty.“
        „Mistr taky odjede,“ nechal se slyšet Oleg. „Nejdřív do Gdaňsku a pak do Marienburgu, na novoroční sněm. Jenže na rozdíl od nás obyčejných chudých študáků, on cestuje s gildou. Hm, zajímalo by mě, jestli vezme někoho s sebou. Já bych si dal říct...“
        „Takže žádné otrávené jídlo o Vánocích?“
        „Nedělej si iluze.“
        Severin dojedl. Odsunul pohár, očistil si nůž a chystal se složit utěrku, když do něj Nikolaj drbnul.
        „Hádám, že támhle ti přichází nová příležitost k mamonu.“
        Severin se ohlédl. Jídelnou pomalu, svým typickým kulhavým, roztřeseným krokem procházel kvestor. V ruce držel nějakou truhličku. Severin pozoroval jeho viklavé, bolestivé pohyby, srovnával jejich namáhavost s počasím venku a v duchu si dělal poznámky. Bude potřebovat víc rakytníku. Ještě že je právě jeho čas.
        „To se pleteš,“ zavrčel nakonec na půl úst. „Nejspíš tu vůbec není kvůli mně. Krom toho, žádný mamon se nekoná. Za to mazání mi ani jednou nezaplatil. Jestli něco, tak mi jde připomenout, že jsem si ještě neodpracoval celé školné.“
        „Cože?“
        „Nemůžu za to, že posloucháš jenom to, co se ti hodí.“
        Ale nakonec se mýlili oba. Pravým důvodem kvestorovy přítomnosti byla dřevěná truhlička.
        Byl to velmi pěkný kousek, skvěle vyvedený z nějakého tvrdého dřeva namořeného na tmavo a s fantastickou řezbou raráškovsky se šklebícího obličeje na víku. Kvestor ji položil před Severina a začal si rozmrzele stěžovat, jak těžko se prý učedník dá zastihnout. Rarášek mrkl, otevřel ústa a pronesl krásnou čistou latinou:
        „Lže. Chtěl mě vykrást.“
        Zahihňal se.
        „Přivezli mě včera odpoledne. Zkoušel se dostat dovnitř celý večer. A teď mě přinesl jenom proto, že jsem mu pohrozil, že mu ukousnu prsty.“
        Kvestor se začal uraženě ohrazovat. Rarášek se zazubil. Kvestor stáhl obličej, pohrdlivě si odfrkl, zabručel něco o nemožných způsobech černých mágů a zamířil pryč.
        Severin položil na truhličku ruku – a v pravém dolním rohu víka krátce zazářila vypálená pečeť: tři spirálovité vlny a okřídlená ryba.
        „Můj tvůrce mi řekl, že teď patřím tobě,“ prohlásil rarášek. „Máš uvnitř dopis.“ Zavrtěl se. „Ten stůl nějak lepí...“
        List byl opatřený stejnou pečetí jako víko truhličky.

        Severine,
        dals do toho víc, než jsem se odvážil čekat. Přijmi tuto skromnou náhradu a ať ti slouží. Dovol mi prohlásit, že tímto považuji naše vzájemné závazky za vyrovnané.
        Hugh Talbot

        Nikolaj, který četl Severinovi přes rameno, si to vyložil po svém. Začal se nadechovat. Severin ho přerušil.
        „Zase se pleteš. Zrovna teď bych byl opravdu vděčný, kdybych to měl domů tak blízko jako ty. A jestli jsi zvědavý na ten zbytek, tak to nemáš šanci pochopit, leda by tě někdo zasvětil do černé magie. Máš zájem?“
        Ale nedal mu možnost odpovědět. Vstal, prudce shrnul rozloženou utěrku, přeložil ji – a překvapeně ji upustil zpět na desku stolu.
        Zespoda na ní vykvétaly tmavé skvrny.
        Starší učedníci vytřeštili oči, vyskočili od stolu a utíkali k laboratoři.
        Dveře byly...

        ~ · ~ · ~ · ~ · ~

        … zavřené.
        Chlapec se do nich opíral ze všech sil, ale bezvýsledně. Jako by byly na stěně jen namalované. Škrábal prsty kolem zárubní, až si je odřel do krve. Už už cítil, že se dveře stávají skutečnými – jako by je právě kapičky jeho krve vyvolávaly k existenci – když...
        „Přestaň. Nevíš, jak velkou hloupost děláš.“
        Chlapec se otočil.
        „Slíbil jsem otci opatovi, že...“
        Mistr Talbot se nevesele usmál. „Neměl by radost, kdyby zjistil, žes kvůli tomu zbořil zeď.“
        Chlapec stáhl ústa, odvrátil pohled a mlčel.
        „Na těch dveřích leží moje moc, rozumíš? A ty se mnou přece nechceš bojovat. Nebo chceš?“
        Chlapec svraštil obočí. „Slíbil jsem otci opatovi, že budu chodit na bohoslužby,“ zopakoval tvrdohlavě. „Za chvilku začínají vigílie.“
        „Severine! Vnímáš vůbec, co ti říkám?!“
        Chlapec se zase zadíval do rohu.
        Mistr k němu přistoupil a položil mu ruce na ramena. „Severine. Víš, co je černá magie.“
        Chlapec po něm loupl podezíravým pohledem a neochotně přikývl.
        „Znáš její cenu.“
        Chlapec znovu přikývl.
        „Už jsi ji někdy použil.“
        Chlapec se hořce ušklíbl a přikývl potřetí.
        „Severine, ať tě zasvětil kdokoli, ať jsi o to stál nebo ne – a při tvém mládí je pravděpodobné, žes o to vědomě neusiloval – stalo se. Jsi černý mág. Musíš se podle toho začít chovat.“
        „Nechci,“ řekl chlapec tiše, ale přesvědčeně.
        „V tom případě jenom zemřeš o hodně dřív a pravděpodobně s sebou přitom vezmeš mnohem víc lidí, než by se ti líbilo.“
        Chlapec vzhlédl a překvapeně pootevřel ústa.
        „Jistě, cos myslel?“ povzdechl si mistr nespokojeně. „Je to srovnatelné s tím, když je někdo čaroděj a nenaučí se svou magii ovládat. Magii buď používáš, nebo používá ona tebe.“
        Světlo z olejové lampičky na zdi se odrazilo od hrůzy v chlapcových očích. „Nechci,“ řekl znovu a mistr cítil, jak se zachvěl.
        „To ti nijak nepomůže. Zasvěcení se nedá zvrátit.“
        Chlapec se ještě víc stáhl do sebe. Mlčky vrtěl hlavou. Najednou sebou cukl, vytrhl se z mistrova sevření a rozkřičel se: „Já tohle dělat nebudu! Já nechci! Já jsem se o to neprosil!“
        „Že ne? Jen se podívej!“ Mistr Talbot hněvivě ukázal na dveře. Kde se jich dotkla Severinova krev, tam jejich reliéf vystupoval ze zdi, plastický, reálný. Mistr vytáhl šátek a krev setřel, a ze dveří zase zbyl jen obraz.
        Severin ztuhl v šoku.
        Mistr se zhluboka nadechl, zavřel oči, zadržel dech. Potom pokynul rukou a v okenním výklenku zaplálo další světlo. Na kamenném sedátku se objevil polštář.
        „Uklidni se. Sedni si.“
        Chlapec se pomalu probíral z ochromení. „Já... nechci,“ trval na svém, přestože mu zuby drkotaly. „Něco jsem slíbil. Otevřte mi ty dveře a nechte mě jít!“
        „Vigílie ještě nezačaly. Sedni si.“
        Ale stálo to hodně času a trpělivosti, než byl chlapec schopný naslouchat. Několikrát se mu málem podařilo znovu vzbudit mistrův hněv – v tu chvíli jako by se za Hughem Talbotem nadula obrovská černá křídla, jen aby vzápětí beze stopy zmizela. Později bude mistr přemýšlet, který černý mág asi chlapce zasvětil, a jak špatné zkušenosti a představy si od něj musel přinést, že tak usilovně vzdoroval pouhému rozhovoru.
        Teď ne. Teď mu jenom potřebuje předat poučení, které měl dostat už dávno.
        „Dobře poslouchej. Většina černých mágů se zničí sama. Existuje způsob, jak do té pasti nespadnout, ale je těžký.“
        „Jaký,“ vydechl chlapec.
        „Sebeovládání. Sebekontrola. Černá práce je zdánlivě snazší než bílá. Nepodlehni. Nemíchej je. Vždycky si uvědomuj, co děláš. Nepomáhej si černým způsobem, dokud máš k dispozici bílý.“
        Chlapec na mistra upřeně hleděl. Neodpovídal.
        „Když něco bílým způsobem udělat opravdu nejde, dobře zvaž, jestli ti nepředvídatelná a většinou příliš vysoká cena, kterou zaplatíš za ten černý, stojí za to.“
        Chlapec se ani nepohnul.
        „A konečně, nauč se rozeznávat práci ostatních černých mágů. Zničení černého kouzla se chápe jako vyhlášení války. Nemá smysl zbytečně bojovat tam, kde bys při troše úcty a opatrnosti nemusel. Když už budeš muset, pamatuj si, že vedlejší škody mohou být nesmírné. Například kdyby se ti povedlo násilím otevřít tyto dveře, nejspíš tím zboříš celou zeď a možná strhneš i střechu chrámu. Na ty, za kterými jsi chtěl jít. A pak by ses ještě musel vypořádat se mnou. Přemýšlej. Přemýšlej, než něco uděláš.“
        Mistr Talbot čekal, že chlapec přikývne nebo dá nějak jinak najevo, že rozuměl. Ale chlapec jen zamyšleně svraštil čelo a sklopil oči. Po chvíli tiše řekl:
        „Už určitě začali zpívat. Mohl byste mi, prosím, teď otevřít?“
        Až o pět let později mistr zjistí, že chlapec nejen porozuměl, ale dokonce se cítí zavázán.

        ~ · ~ · ~ · ~ · ~

        „Byla to borová smůla, žádný jed. Řeknu ti, Olegu, ty jsi vážně expert.“
        „Jo, a ještě by prej milostivě ráčil jet do Marienburgu, haha.“
        „Že by mistr popatlal jedem stůl v jídelně, kam si může sednout kdokoli, to určitě.“
        „Ale sehrál to na nás dobře, naletěli jsme mu všichni.“
        „To teda jo. Ale bylo to naposledy, to ti povídám! Příště už mě nedostane.“
        „Mě taky ne.“
        Učedníci se snažili co nejrychleji uvést laboratoř do původního stavu, aby mistr nepoznal, jak moc se blamovali. Oleg, rudý až za ušima, se utekl k urovnávání skříně s chemikáliemi: otevřel oboje její dveře, aby na něj nebylo vidět ze stran, a vnořil se dovnitř.
        „Neposlouchej je, je to banda pitomců.“ Severin si nalil do mělčí misky trochu horké vody. „Jednou to bude doopravdy a bude s nimi ámen, se vtipálky. Nemohl bys mi podat louhové mýdlo a nějaký terpentýn?“
        „Tumáš. Zkus sádlo, nechceš?“
        „To už jsem udělal.“
        „Pouští to?“
        „Celkem jo. Akorát jde dolů všechno, i moje impregnace, čert to spral. Víš, co bych chtěl? Najít nějaké detekční kouzlo nebo lektvar, kterým bych takový ubrousek mohl napustit a on by se pak zbarvil jenom po kontaktu s jedem... a zároveň by to nemělo špatný vliv na jídlo...“
        „Hm... Člověče, kdybys něco takového vynalezl, tak jsi rázem boháč.“
        „Myslíš?“ zapochyboval Severin. „Já bych řekl, že takhle paranoidní jsme jenom my...“
        Vyždímal utěrku, začal ji protřepávat, aby uschla.
        Vtom se od dveří ozvalo zasyknutí: „Bacha, už jde!“
        Oleg rychle zavřel dveře skříně, Nikolaj zhasil poslední kahan, nováčci se shlukli do chumlu, hlídka od dveří k nim přiskočila. Někdo ještě honem shrábl ze stolu použité testovací proužky, zmuchlal je do kuličky a hodil na žhavé uhlíky v ohřívací pánvi. A Severin přehodil svou stále ještě mokrou utěrku přes dřevěnou truhličku.
        „Fuj, to studí,“ postěžoval si rarášek.
        „Neremcej a foukej.“
        Když mistr Divjakov vešel do dveří, tvářili se všichni jako vzory píle a nevinnosti.
        Mistr je všechny přehlédl, koutky úst se mu neznatelně stáčely do pobaveného úsměvu. Neodpustil si pochválit je za jejich pečlivost a dochvilnost, zatímco se papírové proužky na ohřívací pánvi škířily a šířily kolem sebe usvědčující zápach. Mistr si jich nevšímal tak ostentativně, až se zkušenější z učedníků začínali obávat něčeho hodně nepříjemného.
        Přesto pořád nic nepřicházelo. Mistr jim rozdal úkoly, jako vždy... a pak jakoby mimochodem oznámil, že toto je jejich letošní poslední pracovní den, od zítřka až do konce roku že mají prázdniny. Mohou zůstat nebo odjet domů, jak si budou přát. Pokud jde o něj, on sám ráno odjíždí. Vrátí se asi v polovině ledna. Byl by rád, kdyby do té doby uvařili tyto lektvary – položil na stůl hustě popsaný list – a přichystali mu je ke zkontrolování. Za výuku žáků bude v jeho nepřítomnosti zodpovědný Oleg Niequist, za práci v laboratoři Nikolaj Bjelyč. Ach, ano, byl by rád, kdyby za ním do Marienburgu přijela Ria Nicholsonová... pošle pro ni gildovní povoz. To je vše, dejte se do práce.
        Sotva se otočil zády, Oleg a Nikolaj na sebe udělali protáhlý obličej.
        „Sbohem, sněmovní zábavo.“
        „Sbohem, Vánoce v milujícím kruhu rodiny.“
        A ještě jednou se...

        ~ · ~ · ~ · ~ · ~

        … co nejnenápadněji ohlédl. Ne, toho člověka nezná, nikdy ho tu ještě neviděl... a toho druhého, se kterým se baví, taky ne. Chlapec rychle vklouzl k otci herbaristovi.
        „Otče, my tu máme nové lidi?“
        „Co... cože? A, Severine... už jsi tu... říkals něco?“
        „Viděl jsem na dvoře nějaké neznámé mnichy.“
        Herbarista si protřel oči, oteklé z únavy a nedostatku spánku. „Aha... ano. Náš král ruší některé kláštery, víš, a otec opat se rozhodl, že několik lidí bez domova přijme. Mohl by ses, prosím tě, podívat na tu ledvinovou směs? Otec opat si pro ni každou chvíli přijde... A budeme potřebovat další plicníkovou tinkturu... počkej...“ Začal se namáhavě zvedat.
        Severin si povzdechl. „Jen seďte, já to udělám. A nechcete mě nechat u bratra Ignáce aspoň tuto noc? Měl byste se vyspat.“
        „Ne, ne, synku, to nemůžu.“
        „Proč ne.“
        „Bojím se, že může potřebovat víc kněze, než ošetřovatele.“
        Severin se zachmuřil a aby zakryl svou nespokojenost, obrátil se k práci. Čekal, že ho uklidní, jako obyčejně, ale když zvedl sklenici s lihem, zjistil, že se mu klepou ruce.
        „Rušit kláštery...“ zamumlal.
        Z křesla, kde seděl otec Herbert, se ozvalo zachrápání.
        Chlapec se bezděčně pousmál, trochu nakřivo, zvedl deku, která se starému herbaristovi svezla ke kotníkům, a pečlivě ho zakryl. Vrátil se zpět ke stolu a tiše pokračoval v práci.
        Po nějaké chvilce vrzly dveře.
        „Pšššt!“ sykl Severin bez přemýšlení – aby vzápětí omluvně sklopil oči.
        Opat za sebou opatrně zavřel, podíval se na spícího herbaristu a usmál se. „Bohu díky.“
        Chlapec rychle a tiše dokončil práci. Uklidil stůl, předal opatovi sáček s čajovou směsí a kartičku s vypsaným dávkováním, na viditelné místo postavil láhev tinktury, kelímek medvědí masti a mnohem větší sáček s jinou čajovou směsí, všechno pečlivě popsané. Přihodil ještě do krbu a pak vyšel za opatem ven.
        „Otče...?“
        „Copak.“
        „Proč král ruší kláštery?“
        Opat si povzdechl. „Chceš znát oficiální důvod, nebo moji domněnku?“
        „To druhé.“
        „Nemá peníze. A kláštery bývají bohaté. Zejména vlastní hodně půdy.“
        Chlapec mlčel. Po pár krocích zamumlal: „To je ale hnusné.“
        Šli dál mlčky.
        Pak se chlapec zeptal znovu: „Co bude s námi? S Glastonbury?“
        „Král mi slíbil, že našeho kláštera se to týkat nebude.“
        „A... věříte tomu?“
        Opat jen pozvedl obočí a pokrčil rameny.
        Zamířili mezi záhonky. Pomalu se probouzely po zimě, tu a tam se objevovaly špičky listů nebo první květy.
        „Otče... kdybych tu chtěl zůstat... musel bych asi studovat bohosloví, že?“
        Opat se zastavil. „Bože můj, Severine...“
        „Co se děje, nejde to? Nedovolíte mi to?“
        Opat se otočil a zadíval se mu do tváře. „Kdykoli jindy, synáčku, za jakékoli jiné situace bych byl nekonečně šťastný. Ale teď... v této nejistotě... Je to rozhodnutí na celý život, Severine. A ty jsi čaroděj, tvůj život bude dlouhý, dvakrát delší než můj. Severine,“ a položil mu ruce na ramena a jeho hlas byl náhle plný bolesti, „Severine, počkej s tím, až dospěješ. Nejdřív dostuduj. Pak, pokud pořád ještě budeš chtít, pak za mnou přijď znovu.“
        Chlapec se díval do země. Do očí se mu draly slzy.
        „Vy mě tu nechcete...“
        Opat vzdychl. „Ne, tak to není.“
        „Prosím vás, nevyhánějte mě...“
        „Nikdy bych tě nevyhnal.“
        Chlapec sklonil hlavu a stáhl tvář, aby potlačil pláč. Vymanil se z opatových rukou.
        Opat vykročil dál mezi záhonky. Chlapec ho následoval.
        „Proč se chceš stát mnichem? Nebo lépe, čím chceš být, až budeš velký? Co bys chtěl dělat?“
        Chlapec polkl. „Asi... léčit lidi. Připravovat léky. Jako otec Herbert.“
        „Všiml jsem si, že jsi v tom zručný, a bratr Herbert tě často chválí.“
        Chlapec zvedl jeden koutek úst do polovičního úsměvu. „Je to... jako bych to měl v rukách. Cítím, víte, v rostlinách... a v lidech... Nedá se to pořádně popsat.“
        Opat přikývl.
        „Bylo by asi lepší, kdybys studoval magické léčitelství, a... alchymii...? lektvary, tak tomu říkáte.“
        Chlapec pokrčil rameny. „To bych rád. Rozhodně víc než tu nemagickou řezničinu. Ale...“
        „Co?“
        Chlapec zašoupal nohama. Staré listí se pod podrážkami jeho bot drobilo na prach.
        „Studium je drahé. Už teď toho budu strýci splácet strašně moc...“
        „Jako lékař nebo lékárník by sis mohl vydělat docela hodně.“
        „Jako mnich ne, chcete říct.“
        „Přesně tak. Mnich nemá majetek.“
        Chlapec vzdychl. „Vidíte, na to jsem nemyslel. Já jen... Otče, když já nic jiného než klášter pořádně neznám. Já si toho před Selby moc nepamatuju... A tady u vás jsem doma, tak doma, jak jsem v Selby nikdy nebyl...“
        Opat pokýval hlavou. Svraštil rty. „Nejdřív dostuduj,“ zopakoval. „Pak za mnou přijď znovu a když to bude možné, rád tě vysvětím.“ Pokud ještě budu žít a klášter bude stát, myslel si přitom – ale nahlas to neřekl.

        ~ · ~ · ~ · ~ · ~

        Jakmile pro tento rok zavřeli velkou laboratoř, začal Severin obcházet kolegy a jiné své obvyklé odběratele a vymáhat všechny nedoplatky. Tvářil se tak smrtelně vážně, že skoro nikdo nenašel odvahu ho odbýt nebo na jeho účet žertovat. Dokonce si jeden dva vzpomněli, že by přece jen ještě něco potřebovali – a bylo by to prý možné do rána? Severin slíbil, vyinkasoval zálohy a zašel si, s notným kusem obav, za mistrem pro klíč.
        Dostal ho bez potíží, mistr se jen zeptal, co a pro koho bude vařit. Všechno mu schválil, utrousil dvě tři rady, zkonstatoval, že jelikož všechno bude předáno v Dubogradu, nebude Severin potřebovat jeho pečeť, a dovolil mu použít ingredience ze svého skladu.
        Severin nemohl uvěřit, že má najednou tolik štěstí. Obětoval večeři a běžel do laboratoře. Chtěl mít všechno hotové co nejdřív, než se něco zvrtne.
        Ale zdálo se, že je mu osud pořád příznivě nakloněný. Dokončil poslední objednávky jen malou chvilku po půlnoci – nebyly nijak náročné – a dokonce je ještě stihl roznést. Teď už si, pravda, vyslechl jednu dvě narážky, ale odpověděl po pravdě, že potřebuje peníze, aby mohl někomu sám poslat dárek k Vánocům, a že nutně musí stihnout gildovního posla hned ráno, protože to bude posílat daleko a chce, aby to došlo pokud možno ještě včas.
        Jestli se někdo divil, že ten samotářský, do studia zažraný učedník má kdesi ve světě někoho, kdo je mu tak drahý, že je ochoten kvůli vánočnímu dárku pro něj takhle vyvádět, Severin si toho nevšiml. Dopotácel se do pokoje, v polospánku do sebe nacpal suchý chléb, co mu schoval od večeře Nikolaj, zapil ho hltem ředěného vína, padl na lůžko a usnul.
        Spal jen pár hodin a pronásledovala ho jedna noční můra za druhou.
        Dávno před svítáním už podupával ve sněhu na dvoře, sledoval, jak nakládají povoz, a pořád dokola přepočítával hromádku měděných a stříbrných mincí ze svého hubeného váčku. Přes všechnu horečnou snahu to nedávalo dohromady ani tři zlatky. Doufal, že to bude stačit. Neměl představu, kolik může taková zásilka stát. Když ho před dvěma a půl měsíci požádal o pár hodně složitých (a dohromady hodně podivných – co se jen Severin naspekuloval nad účelem!) lektvarů mistr Talbot, poslal si pro ně vlastního posla.
        Sám za sebe jednal s někým z gildy poprvé.
        „Glastonbury? A co by to mělo bejt, mladý pane?“
        Severin vytáhl pečlivě zabalený balíček, rozvázal ho a odhalil dopis, kelímek s mastí a zapečetěnou lahvičku s lektvarem.
        „Aha, citlivý zboží... lektvar... hm. Komu to má být doručený? Tamnímu mistrovi lektvarů?“
        Severin se rozčileně zamračil. „Ne. Glastonburskému opatovi, otci Richardu Whitingovi.“
        „Opatovi? V Anglii? Dělej si šprťouchlata ze svojí babičky.“
        Severin položil ruku na kozlík. „Myslím to vážně!“ řekl mnohem hlasitěji a ostřeji, než chtěl. „Glastonburská škola a klášter jsou přece už dávno...“
        „No pomalu, pomalu! Pracky pryč od mýho vozu, mladíku!“
        Stálo ho veškeré sebeovládání, aby poslechl.
        „Když teda tvrdíš... Pět zlatých,“ řekl povozník.
        „To... nemám. Můžu vám dát...“
        „Nesmlouvám. Pět zlatých nebo nic.“
        „Podívejte se, tohle je...“
        Povozník sáhl po biči.
        Severin zúžil oči. Cítil, jak se za ním zvedá síla.         Šimrala ho v konečcích vlasů a prstů.
        V tu chvíli se z vozu vyklonil pasažér.
        „Budeme tu mrznout celý den? Nezdržuj, Watersi, a nastup si!“
        Severin...

        ~ · ~ · ~ · ~ · ~

        … pomalu stoupal po schodech k opatovým pokojům. Už si sbalil a vyklidil svoje lůžko, polici a truhlu ve společné ložnici; ranec, překvapivě malý na ty roky, které tu strávil, si uložil v dílně u otce Herberta. S ním se rozloučí až nakonec. Teď šel, mechanicky zvedal střídavě jednu a druhou nohu a snažil se moc nemyslet. Věděl, že by měl být za výsledek jednání vděčný, ale zatím to nedokázal. Pořád viděl chamtivá, vychytralá prasečí očka svého strýce, pořád mu v uších zněla slova, která strýce přesvědčila, aby ho přece jen poslal na další studium. K argumentům, že je Severin nadaný léčitel a slibný budoucí alchymista, byl strýc hluchý. Správný klíč našel až mistr Talbot: „Když ho necháte vydělávat hned teď, bude muset dělat hlavně černou práci pro černý trh a zemře vám dřív, než stihne splatit čtvrtinu svého dluhu. Zatímco když získá v nějakém oboru mistrovskou pečeť, bude si za práci počítat cechem garantované ceny – a vy se shledáte se svými penězi jednak mnohem dřív, jednak vám splatí opravdu celou částku i se všemi úroky.“
        Tak to bylo.
        Jeho život neměl jinou cenu než tu uvedenou na úpisu strýci.
        Severinův mistr lektvarů se k návrhu mistra Talbota přidal až tehdy, když bylo jasné, že se po něm chce jen, aby sepsal doporučující dopis. Školu v Dubogradu nevybral kvůli tamnímu mistrovi, ale protože to pro něj bylo nejméně pracné: přijímají tam kohokoli, kdo zaplatí. Rektoru Leylandovi to bylo taky úplně jedno. Sice dopis podepsal, ale tím jeho zájem končil. A otce Herberta, který se jediný dovolával Severinovy píle a nadání, z jednání vykázali s tím, že není čaroděj.
        Že by se někdo zeptal na názor Severina samotného, že by Severin mohl mít nějaké vlastní představy, že by se například na některém ze sněmů, kam ho jeho mistr lektvarů po dlouhém uprošování vzal jako užitečného poskoka a nosiče věcí, mohl s někým na něčem dohodnout, že by třeba mohl mít od někoho slíbené stipendium... to je ani nenapadlo.
        Severin dupal po kamenných schodech a vztek v něm vřel.
        Opatovy dveře byly otevřené.
        „Severine? Už na tebe čekám. Pojď dál.“
        Na stole stálo víno a koláčky.
        „Posaď se. Nabídni si. Jak to dopadlo, dobře, že? Budeš studovat dál?“
        Severin hněvivě zamručel něco nesrozumitelného. Zabouchl za sebou dveře. Hlasitě odtáhl židli. Sedl si. Opřel se lokty o stůl a podepřel si pěstmi bradu.
        Opat se tím nenechal vůbec vyvést z míry. „Ano, ano, bratr Herbert už mi pověděl. Máš štěstí.“
        „Štěstí,“ zaskřípal zuby Severin.
        Opat se pousmál. Nalil víno a číši postavil před Severina. „Napij se. Spláchni zlost.“
        Severin do sebe obrátil číši na jeden zátah. Otřásl se.
        Opat se znovu pousmál a položil mu ruku na rameno. „Ano, štěstí,“ potvrdil pevně. „Při vší snaze odrat tě až na kost přehlédli dvě věci. Jestlipak víš, jaké.“
        „Ne,“ zamračil se Severin.
        „Za prvé, kdo je tvůj budoucí mistr. Vybrali Dubograd, viď, a nejspíš ti napsali tak vágní doporučení, že jít jinam by bylo zbytečné. Ale kdo je mistrem lektvarů v Dubogradu?“
        Severin jen něco zahučel.
        „Velemir Divjakov, největší žijící kapacita mezi alchymisty.“
        „Jak to víte?“
        „Inu, informoval jsem se.“ Tentokrát se opat krátce zasmál. „Kdyby bratr Hugh tvého strýce nedokázal přesvědčit, byl bych tě na studia poslal já sám, a bylo by to právě do Dubogradu.“
        Severin k němu zvedl udivený pohled.
        Opat potěšeně přikývl. V očích mu jiskřilo.
        „Za druhé, mistr Divjakov oceňuje u svých žáků nadání, píli a originalitu.“ Spiklenecky mrkl. „Neříká ti to nic?“
        Severin si povzdechl a otočil hlavu zpátky k poháru. „Hm. A viděl jste ho někdy? Já ano. Jde z něj hrůza. Kdybych si mohl vybrat, nikdy bych k němu nešel.“
        Opat obešel stůl, posadil se a taky si nalil.
        „Severine. Synku. Takových lidí se vůbec není třeba bát. Ti aspoň varují, než udeří, a málokdy udeří bez důvodu.“ Upil, poválel víno po patře. „Horší jsou ti, kteří se ti do tváře usmívají, využívají tě, slibují podporu – a pak ti vrazí kudlu do zad.“
        „Třeba můj strýc.“
        Opat chvilku mlčel, jako by měl na jazyku jiné jméno. Pak řekl: „Nevzpomínám si, že by se na tebe kdy usmál. Ale jinak ano.“
        Severin se ušklíbl. Natáhl se pro koláček. Zamyšleně žvýkal a sladká medová chuť postupně překrývala původní vztek. Mísa se pomalu vyprazdňovala.
        „No dobrá,“ přerušil po nějaké době ticho opat. „Nechal jsem ti připravit pár věcí na cestu. Máš to tamhle na židli.“
        Později si bude Severin ten rozhovor připomínat znovu a znovu – vždycky když otevře jednu ze dvou darovaných knih nebo vezme do ruky růženec.

        ~ · ~ · ~ · ~ · ~

        „Tak klášter, hm? Takže tu kutnu nenosíš jenom z rebelantství.“
        Severin mlčel a snažil se zabírat na bedně co nejmíň místa. Bylo to hrozně divné, být namačkaný spolu s mistrem v drncajícím voze mezi jakýmisi žoky, soudky a bednami. A taky nepohodlné. Takhle nízko neseděl už roky. Měl kolena až pod bradou.
        Krom toho zvenčí nebyly slyšet obvyklé zvuky. Ozývalo se tam nějaké kvílení, chechtání a nelidský jekot, jako by projížděli středem vichřice. Nebo peklem.
        S mistrem Divjakovem se při nakládání počítalo, takže měl v rámci možností pohodlí. Ty divné zvuky zvenku zřejmě nevnímal. Nebo na ně byl zvyklý a už ho neděsily. Možná dokonce věděl, co to je.
        „Kam... jedeme?“ odkašlal si Severin.
        Mistr pozvedl obočí, jako by to byla zbytečná otázka. „Já do Gdaňsku a ty do Glastonbury.“
        „Ale...“ Severin se nepohodlně zavrtěl. Nebude cesta dražší než poslání balíčku? Jak se dostane zpátky? Když cestoval do Dubogradu poprvé, měl nějaké zlato od otce opata, a i přesto se nechal najmout na loď... a dobře udělal, aspoň mu něco zbylo. Tehdy mu také cesta trvala přes čtyři měsíce, a to pomáhal počasí ze všech sil.
        „Chceš doručit ten svůj dárek, nebo ne?“
        Severin si povzdechl, zamračil se a odvrátil pohled.
        Mistr lovil ve vaku, snažil se vyndat nějakou knihu. „Účtoval ti obrovskou přirážku za riziko,“ vysvětloval jen tak mimochodem. „Gilda nerada jedná s nekouzelnými lidmi, které nezná. A duchovní berou jako úplně zvláštní kapitolu, těm nevěří skoro vůbec. Naopak zastavit ti v nějaké klidné uličce a znovu tě tam po pár dnech vyzvednout, to je pro něj mnohem méně nebezpečné a mnohem snazší. Kolik se ti povedlo vydělat?“
        Severin mistrovi mlčky podal váček.
        Mistr si vysypal jeho obsah na dlaň. Uviděl kupku mědi a sem tam kousek stříbra. Ani to nepočítal, zamručel, sáhl do kapsáře a přidal dvě zlatky z vlastního.
        „Na jídlo.“
        A než překvapený učedník stačil poděkovat, mistr už vzal svou knihu a začetl se do ní.
        Severin ho chvíli po očku pozoroval a naslouchal přitom kvílení neznámé vichřice zvenčí. Zdálo se mu, že v ní slyší hlasy. Ale mistrova netečnost k těm zvukům ho uklidňovala, dodávala mu pocit, že ať se děje venku cokoliv, tady uvnitř vozu jsou v bezpečí. Cesta však byla dlouhá a Severinovi zakrátko začalo vadit, že nemá co dělat. Pokusil se zas jednou popřemýšlet nad podivnou sestavou lektvarů pro mistra Talbota (Bdělý spánek v lihové tinktuře – zrádná těkavá potvora, která mu dala strašně zabrat, celou dobu vaření se musel dopovat protijedem –, dva druhy koncentrovaných jedů v křehkých ampulkách a jeden bezejmenný černý lektvar, který měl příšerně komplikovanou formuli a překvapivě snadnou přípravu). Pořád neuměl říct, nač je mistr Talbot mohl potřebovat. Dokázal sice vymyslet pár teorií, jednu šílenější než druhou, ale pravdu se nejspíš nedozví, dokud nedorazí do Glastonbury. Glastonbury... Sjel rukou k taštici na opasku. Doušek dlouhého života, původně černý lektvar přeformulovaný bílým způsobem. Usmál se. To je aspoň dárek, ze kterého bude mít otec opat radost. Představil si sám sebe, jak běží nahoru po schodech, klepe na opatovy dveře, opatovo překvapení... Začínal být rád, že ho mistr přiměl nastoupit.
        Ale cesta byla nekonečná a nekonečně jednotvárná.
        Dobrá, zatím může dospat všechny probdělé noci z posledních týdnů, řekl si. Pořádně se zachumlal do pláště, zavrtěl se, aby si našel pohodlnější polohu, ještě jednou mrkl po mistrovi, jestli nebude mít námitky, podložil si tvář dlaní a usnul.

        ~ · ~ · ~ · ~ · ~

poslední část

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Líbí se mi to čím dál víc :)

Líbí se mi to čím dál víc :)

Nojo, tady to je ještě

Nojo, tady to je ještě místama optimistický... ;o))
Jen se nedej mýlit. :o))
A dík. :-))

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.