Osm týdnů, osm let (3/3)

Shrnutí: Naučit se znovu důvěřovat, když člověka někdo zradil, je hrozně těžké. Jsou skutky a slova, na které se nezapomíná.

Severin Waters, Richard Whiting, Velemir Divjakov, Hugh Talbot a několik dalších
Rating: 15+
Varování: náboženská témata, lehce heretické motivy, smrt. Spousta latinských citátů (s překladem). Tato část je drsnější než předchozí.

(poslední část)

        ~ · ~ · ~ · ~ · ~

        Mnich s kápí staženou hluboko do obličeje se sklonil ke spícímu muži.
        „Benedicamus Domino.“
        Spáč se šťastně usmál. Známá slova pronikla do jeho snů a probrala ho jemněji než pohlazení.
        „Deo gratias,“ odpověděl, jak byl desítky let zvyklý, podle hlasu probuzený jen napůl.
        Pootevřel oči, pořád s úsměvem.
        „Bratře... Hughu?“
        Pomalu se k němu prodírala realita. Poslední hlídka před svítáním, ano. Čas na vigílie, ano. Cela... ano. Ale ne klášterní.
        Vězeňská.
        Skutečnost se vrátila v plné nahotě.
        Včera byl souzen, jestli se tedy té parodii na proces dá tak říkat. Dnes má být pověšen, zaživa vykuchán a rozčtvrcen.
        „Bratře Hughu...“ vydechl podruhé, a tentokrát z něj mluvil nejhlubší smutek.
        „Pojďte, otče Richarde. Je nejvyšší čas jít.“
        Otče Richarde. Už ne otče opate, už nikdy. Klášter byl zrušen. Jeho celoživotní práce se během osmi týdnů sesypala jako stavbička z dětských kostek.
        Stál v cestě mocným, to je jeho pravá vina.
        Ví o tom vůbec král?
        „Ano, jít,“ zašeptal. Najednou měl hrozný strach. A než si uvědomil, co dělá, už slyšel sám sebe, jak cituje z Izajáše: „Sicut ovis ad occisionem ducetur, et quasi agnus coram tondente...“ Jako beránek vedený na porážku, jako ovce před střihače.
        „Tomu bych právě chtěl zabránit,“ řekl mistr Talbot. „Pospěšte si, prosím vás. Musíme zmizet ještě před svítáním.“
        Staré oči, vybledlé více než sedmi desítkami zim, byly náhle velmi bdělé. „Zmizet? Hughu, kdo tě posílá? Král?“
        „Ne.“
        „Váš rektor?“
        „Ne. Přišel jsem sám za sebe.“
        Glastonburský mistr iluzí, mistr zaklínač a černý mág rozkládal na lůžku čistý nový hábit, obyčejný, beze všech rozlišovacích znaků, a jeho pohyby byly stejně úsporné jako jeho slova. Z vaku, který si přinesl, vytáhl i kameninovou misku, zvětšil ji, naplnil horkou vodou a postavil na zem. Přes nízké čelo postele přehodil ručník a na něm vybalancoval kostku mýdla. Odvrátil se.
        „Pospěšte si, otče, prosím vás. A když dovolíte, ty špinavé hadry budu potřebovat.“
        Čekal, že uslyší zvuky mytí. Ale svět za jeho zády byl tichý. Až se nakonec ozvala vyčítavá slova: „Hughu, ty mě navádíš, abych utekl.“
        Mistr Talbot se hlasitě nadechl a velmi pomalu vydechl. Pevně do sebe zaklesl prsty obou rukou. Zaryl si nehty do masa. Nechtěl, za žádnou cenu nechtěl být hrubý.
        „Ano, otče. Samozřejmě.“
        „Ne.“
        Teď už Hugh Talbot nevydržel a vjel si rukama do vlasů. „Sancta Maria, mater misericordiae...!“
        „Neklej.“
        „Otče Richarde, snažně vás prosím!“
        „Je mi líto, Hughu. Nemůžu.“
        „Pro živého... Proč?!“
        Konečně zašustila látka, zašplouchala voda.
        „Odpusť, že se ptám, ale břitvu náhodou nemáš? – Děkuji ti.“
        Okamžiky míjely jeden za druhým a čaroděj byl čím dál netrpělivější. Ten lektvar, kterým omámil stráže – všechna čest mladému Severinovi! – nebude účinkovat věčně. A úkol, který ho ještě čeká... Bude muset sám vnímat to, co... Bál se té bolesti. Nebyl s ní smířený. Nevěděl, jestli ji vydrží, až přijde. Tohle protahování rozhodnutí ho mučilo. Ale starý muž za jeho zády nic z toho netušil, a nejevil nejmenší snahu spěchat. Snad si chtěl naposledy vychutnat obyčejné světské potěšení z horkého ručníku na tváři, z čistého plátna a vlny na čistém těle, možná se tak svým vlastním, neokázalým způsobem loučil.
        „Mí mniši, Hughu.“
        „Promiňte?“
        „To je ten důvod. Když nebudu klást odpor... nechají je odejít. Zatímco kdybych se vzepřel...“
        Nemusel nic víc dodávat. Oba věděli, že když opat některého kláštera určeného ke zrušení podal byť mírný a formální protest, byl celý klášter okamžitě obviněn ze zrady a spiknutí a všichni mniši skončili na popravišti. Nedalo se zapomenout, jak před třemi roky dopadla takzvaná pouť milosti. A král, nebo možná královští úředníci, od té doby nehodlali dovolit, aby měl někdo takovou z jejich pohledu vzpouru chuť opakovat.
        „Slíbili vám, že když budete spolupracovat...“
        Přitakání.
        „A vy jim to věříte.“
        „Je to jediná naděje, která mi zbývá.“
        Ale mýlil se a čaroděj to věděl. Byla tu cestička z nouze. Že by ji opat neviděl?
        „Většinu života jste strávil obklopený magií, otče,“ pokusil se ho přesvědčit. „Bránil jste nás, zastával jste se nás, ochraňoval jste nás... Tolika z nás jste dal naději... Dovolte mi, abych vám to oplatil. Dovolte, aby pro jednou magie ochránila vás...“
        Hlas se mu zlomil.
        „Už se můžeš otočit. – Hughu, co to děláš, neplač...“
        Stará ruka se jemně natáhla k jeho tváři. Čaroděj ucukl.
        „Víte, jak dlouho a bolestivě se umírá na vykuchání břicha?!“
        Starý kněz si smutně povzdechl. „Děláš mi to velice těžké,“ řekl mírně.
        Čaroděj uchopil jeho ruku do obou svých. Klesl na kolena. „Otče. Prosím. Vyslechněte mě. Ti tam,“ pohodil hlavou někam nahoru, „chtějí svoji mrtvolu. Vy jim ji chcete dát. Rozumím. Ale...“
        A konečně udělal to, čím měl začít: pustil se do vysvětlování.
        Má s sebou špalík dřeva, říkal, který po tři dny máčel v jistém lektvaru. Ten může proměnit v dokonalou repliku jakéhokoli živého těla, stačí na něj jen kápnout správnou krev. Bude to dýchat, bude to samo chodit, bude to mít všechny vnitřnosti, které si jen kat může přát. Dokáže se to zachvět bolestí a vykřiknout...
        „To je strašná představa, Hughu...“
        Bude to úplně jako živé, vemlouval se čaroděj. Může to dokonce i pokleknout a políbit kříž, když o to bude otec stát. Nikdo nepozná rozdíl. Není přece černý mág a mistr kleteb a iluzí pro nic za nic! Bude to vypadat, přesně jak to vypadat má, dokud se to nepohřbí do země: teprve pak se z toho stane znovu dřevo. Potřebuje jen kapičku krve... a ty špinavé hadry, do kterých to oblékne. Tamti nahoře dostanou svoji mrtvolu s celou parádou – a otec Richard zůstane naživu, bude volný... jen se musí jednat rychle, rychle, dokud stráže spí...
        Kněz se otřásl. „Nerouhej se, synu. Memento, quia pulvis es...! Jsi jen člověk. Nemůžeš zabít, co nežije – nemůžeš dát život neživému...“
        „Můžu, když dávám z vlastního!“
        Kněz se zarazil. Poprvé uviděl velikost nabízené oběti.
        „Tak je to tedy...“
        Nerozhodně se odmlčel.
        „Kdybych... se odvážil ti věřit...“
        Černý mág vzhlédl. Oči mu plály.
        Kněz se smutně pousmál. Přemýšlel. Pak ale zavrtěl hlavou. Zdvihl čaroděje ze země. „Děkuji ti, Hughu, z celého srdce ti děkuji. Ale bojím se, že pro mě už není naděje. Jestli chceš pomoci, odveď bratry do bezpečí. Pryč z tohoto Bohem opuštěného ostrova. Do Skotska, nebo snad na kontinent...“
        „Na to jsem už myslel a to je snadné, otče. Ale – vy...!“
        „Pro mě už není cesty, můj synu. Kam bych mohl jít? Udělal jsem chybu, postavil jsem se za krále v jeho sporu s papežem. Král zapomněl, ale papež nezapomíná... I kdybych teď přežil, kam bych mohl bratry odvést? Kam bych se měl obrátit? Nikdy nezískám svolení založit nový klášter. Klášter je jako strom, víš, Hughu, roste, kde byl zasazen, a když přijdou špatné časy, buď vytrvá, nebo zahyne. Můj strom vyvrátili z kořenů, Hughu. Proč bych měl ještě žít...“
        Jeho hlas se vytratil do nicoty.
        „Pro nás, otče,“ řekl mistr Talbot. „Pro nás, kterým jste vždycky říkal, že jsme děti Boží stejně jako vy. I čarodějové potřebují kněze.“
        „Čarodějové...“
        „Ano. Takoví jako Severin nebo já.“
        Otec Richard zvedl jejich spojené ruce a přiložil k nim čelo. Svraštil rty, kousl se do nich.
        „Deus, in adiutorium meum intende... ad adiuvandum me festina, Domine...“
        Venku se probudil první pták. V klášteře nedaleko odtud začínaly poslední společné laudes. Aniž to mohli tušit, mniši pronášeli tatáž slova, jaká právě vyslovil jejich nepřítomný opat. Bože, pospěš mi na pomoc. Vyslyš mé volání.
        „Mohl bys mě... odvléct i proti mojí vůli, kdybys chtěl, viď,“ zašeptal kněz.
        „Mohl, otče,“ přisvědčil čaroděj. „Ale to jediné neudělám. Na to si vás příliš vážím.“

        ~ · ~ · ~ · ~ · ~

        „No ne, nazdar, Mníšku, kde se tu zrovna ty bereš? Myslel jsem, že študuješ někde v jakési Tramtárii?“
        Severin se nepohodlně pousmál. „Mistr nám dal na svátky volno.“
        „A ty ses přijel podívat na svou starou školu? No to je dojemné. Neřekl bych, žes to tu až tak miloval.“
        Severin se ošil. „Za bratry do kláštera,“ usekl stručně.
        „Hmm... tak to sis mohl ušetřit cestu, Mníšku.“
        Severin zúžil oči. „Co tím myslíš?!“
        „Klášter už není. Rozpustili ho, rozehnali, zavřeli. Takže si můžeš odpustit námahu s lezením na kopec. To bylo štěstí, žes mě potkal, co? No nejsi rád?“
        Severin vykročil a drapl bývalého spolužáka za šaty na hrudi. „Pěkně cvrlikáš, ptáčku,“ zavrčel. „Vyzpívej mi hezky celou tu písničku. A běda ti za každou falešnou notu, rozumíš?!“
        A ptáček mu se škodolibou radostí vyhověl.
        Severin poslouchal jako uštknutý. O sporu o neomezený přístup do klášterní knihovny. O jarní návštěvě královských úředníků a jak byl tehdy mistr Talbot náhodně poslán pryč, takže spojovací dveře zůstaly patrné. O divoké hádce a výhrůžkách adresovaných mistrem Talbotem rektorovi, když se pak vrátil a zjistil to. O suchém dotazu, komu že to glastonburský černý mág vlastně slouží. O tom, jak královští úředníci na podzim přijeli znovu a jak byl rektor slyšen, že brzy nebude s knihovnou žádný problém. O výpovědi, kterou mu mistr Talbot hodil na stůl, a o zuřivých kletbách, které ji doprovázely. O tom, jak se za mistrem Talbotem spojovací dveře navždy zavřely a zmizely, o týdny dřív, než se to rektorovi hodilo. O tom, jak byl rektor vzteklý, když se do kláštera konečně dostal přední bránou a knihovna už byla pryč. A samozřejmě také o popravě a o tom, jak opatovu hlavu přibili nad bránu.
        Severin nevěřícně, zoufale spustil ruce k bokům. „Lžeš. To není možné.“
        „Tak se běž přesvědčit sám. Však tam pořád ještě visí.“
        A Severin šel.
        Byla tam.
        Vztáhl k ní ruce a ona mu do nich vletěla. (Ucítil přitom zašimrání zbytků magie mistra Talbota i své, ale bylo tak jemné, že na ně ve svém zděšení hned zapomněl.)
        Zavřel jí oči, setřel z čela sníh a políbil ji.
        Pak vstoupil rozvrácenou bránou dovnitř.

        ~ · ~ · ~ · ~ · ~

        „Requiem aeternam dona ei, Domine.“
        Odpočinutí věčné dej mu, Pane...
        Chrám byl prázdný, vypleněný stejně jako celý klášter. Dokonce i sochy někdo odnesl. Severinovi dalo hodně práce sehnat dost prken na jednoduchou rakev.
        „Et lux perpetua luceat ei.“
        A světlo věčné ať mu svítí...
        Nenašel v celém okolí jedinou svíčku. Musel sejít do města a koupit. Potřeboval je. Oltář a vlastně celý chrám byl hrozně špinavý a než Severin douklízel, byla dávno tma.
        „Te decet hymnus, Deus, in Sion
        et tibi reddetur votum in Jerusalem.“
        Tobě přísluší chvála, ó Bože, na Siónu a tobě se splní slib v Jeruzalémě...
        Jediný hlas rezonoval pod kamennou klenbou. Bylo s podivem, jak snadno se chlapec rozpomínal na všechna ta slova, jak jistým tónem zpíval, když ve svém nedlouhém životě tolik mší za mrtvé ještě nezažil. Jako by to tak někdo chtěl...
        „Exaudi orationem meam,
        ad te omnis caro veniet.“
        Vyslyš mou modlitbu, k tobě veškeré tělo přichází...
        Ale nejdřív musel jednotlivé kusy přivolat. Musely být daleko a každý jinde; bylo to nesmírně těžké. Odmítl se však vzdát, odmítal si stěžovat. Konečně se mu jednou hodilo, že je černý mág.
        „Requiem aeternam dona ei, Domine,
        et lux perpetua luceat ei.
        Kyrie eleison...!“
        Rozbitými okny se hrnul dovnitř déšť a mokrý sníh.
        Zdálo se, že to chlapci nevadí.
        Jeho plášť zakrýval hrubou rakev. Jemu zůstal na ochranu před chladem jen hábit. A přece mu nebyla zima. Nebo ji možná jen nevnímal.
        „Lectio libri Apocalypsis beati Ioannis apostoli.“
        Ten večer, kdy se všude jinde čte z Lukáše, on citoval z Apokalypsy. Zpaměti. Neměl žádný misál, ze kterého by četl, neměl vlastně vůbec nic krom holého oltářního stolu, vlastních rukou, hlasu a paměti. Dokonce i ty svíce musel barbarsky přilepit na kraj oltáře a na zem. Místní supi za těch pět týdnů rozkradli i to, co bylo přibité.
        „Dies irae, dies illa...“
        Onen den, den hněvu...
        Možná někdy v budoucnosti. Ale ne dnes. Dnes byl hněvu na hony daleko. Dnes se jen prozpívával starobylým houpavým nápěvem sekvence jeden verš za druhým, zatímco mezi sloupy naříkal vítr a šedivá oblaka venku plakala.
        „Preces meae non sunt dignae...“
        Nehodně tě prosím, Pane...
        Pravda, nebyl ani knězem, ani řádným mnichem. Byl jen zběhlý novic. A čaroděj. A přece...
        „Huic ergo parce, Deus.“
        Tohoto však šetři, Pane. Mě nemusíš, myslel si, ale jeho ano.
        Čtení ze svatého evangelia podle Jana.
        „Oremus...“
        Modleme se...
        Byl sám, a přesto mu ten plurál nepřišel divný.
        Kázání vynechal. Místo toho jen sklonil hlavu a mlčel.
        „Domine Iesu Christe, Rex gloriae,
        libera animas omnium fidelium defunctorum
        de poenis inferi et de profundo lacu,
        libera eas de ore leonis,
        ne absorbeat eas tartarus,
        ne cadant in obscurum.“
        Pane Ježíši Kriste, Králi slávy, vysvoboď duše všech věřících zemřelých od útrap pekla a od hluboké propasti, vysvoboď je z tlamy lví, aby jich nepohltila pekelná hlubina, aby neupadly do temnoty...
        Z tlamy lví. Náš král má na erbu lvů šest. Náš král, který tě zradil, otče. Náš požitkářský, hrabivý, věrolomný král. A pečetním znakem našeho rektora je lvice.
        Když se dostal k obětování, proud slov, která mu až dosud volně přicházela do úst, vyschl, gesta přestala být samozřejmá. A přece... svým způsobem...
        „Sursum, corda,“ šeptal.
        Odpovídala mu jen ozvěna.
        „Memento, Domine, famuli tui Richardi... cuius tibi fides cognita est...“
        Pamatuj, Pane, na svého služebníka Richarda, jehož věrnost jsi poznal...
        Zadrhl se mu hlas. Musel chvíli polykat slzy, než dokázal pokračovat.
        „Memento etiam, Domine... famuli tui Rogerii...“
        To, co si tenkrát myslel, že nedokáže vyslechnout, nyní sám vyslovoval. A bylo to správné. Otec opat měl pravdu. Mezi exorcismem a přímluvou je obrovský rozdíl.
        „Lux aeterna luceat eis, Domine... requiem aeternam dona eis. Dominus vobiscum.“
        Pán s vámi.
        A nikdo neodpověděl I s tebou. Mrtví nemluví.
        „Requiescas in pace.“
        Odpočívej v pokoji.
        Hrob už měl připravený, přichystal ho ještě za světla. Nemusel ani zapalovat oheň, aby ho mohl vykopat, hlína tu nebyla promrzlá. Naštěstí. V Dubogradu by musel. Tady bylo nejobtížnější odvalit kamenné dlaždice v kapli Naší Paní. Tam, kde bývalo klekátko. To místo mu připadalo nejlepší.
        „Domine, exaudi orationem meam
        et clamor meus ad te veniat...“
        Pane, vyslyš mou modlitbu, kéž mé volání dolehne k tobě.
        A každé to slovo mělo smysl.
        „Amen.“
        Zahrnul hrob hlínou a položil zpět dlaždice.
        Teprve teď na něj dolehla zkáza toho místa a jeho samota a on se doopravdy rozplakal.
        A od jedné holé zdi chrámu k druhé k němu jako útěcha běžela tichá ozvěna milovaného hlasu, hlasu, kterému tento prostor náležel po mnoho desítek let:
        „Jsem rád, že jsi tady.“
 
 
        Selby, 1528; Glastonbury 1532 – 1539; Dubograd, advent 1539
 

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Finis coronat opus. Rozhovor

Finis coronat opus.
Rozhovor opata s Talbotem svou silou a krásou skoro bolí.

Však se taky psal nejhůř,

Však se taky psal nejhůř, skoro jsem neviděla na klávesnici. Původně tam Talbot vůbec neměl být, původní plán byl zbaběle se téhle scéně vyhnout, ale když jsem dopsala tu zpověď na konci první části, bylo mi jasný, že musím dát opatovi šanci, i kdyby ji nechtěl přijmout.
Dík. :-))

Páni, někdy před dlouhou

Páni, někdy před dlouhou dobou jsem si řekla že si přečtu první část a pak se půjdu učit... mě to tak pohltilo! Strašně se mi to líbilo. Bylo to tak opravdové, pořád mě z toho mrazí.
Souhlasím s Profesorem, něco takového muselo dát hroznou práci. Jsem nadšená, jak se reálie kloubí s fantazií, jak to celé působí věrohodně...
Smekám, Ioannino.
(A opat žije :).)

Asi bych neměla být ráda, že

Asi bych neměla být ráda, že jsem ti bránila ve vzdělávání se, že?
Ale stejně jsem. Ráda. Za to, co píšeš.
Dalo to práci, to samozřejmě. Ale byla to zajímavá práce a dozvěděla jsem se spoustu věcí. (Já jsem magor na detaily, takže mám například i půdorys glastonburského kláštera... O:-)) )
(Jestli žije, setkal se s Fionou, čtenářkou srdcí, a ta ho na uvítanou objala, protože na první pohled viděla, jak strašně je zoufalý ze zkázy kláštera - a jeho mniši z toho málem dostali psotník. ;o)) )
((V osmnáctým století byl uznán za světce, to jenom tak na okraj... docela by mě zajmalo, jestli ho uznává i anglikánská církev, když to byla její hlava a zakladatel, kdo ho nechal umučit. A ten příkaz k popravě je strašně krutej... Jak říkám, velice zajímavá práce to byla, shánět všechny ty reálie.))

Marnost nad marnost...

... vše je marnost, praví Kazatel.
Tenhle citát mi připomněla tvá povídka. Severin se tolik snažil doručit svůj dárek. Marně. Proč si myslím, že to jeho mistr věděl? Ale to není důležité.
Líbilo se mi to moc. Tahle povídka ti musela dát hrozně práce. Mnohem víc než drabble, děkuji.
Střípková struktura povídky - propojování různých linií, to se mi hodně líbilo. Jak ukazuješ, že Severin byl sám vlastně odjakživa, že ho většina lidí chtěla jenom využít. Že dělal lektvary proto, že musel. A hlavně se mi líbilo propojení magie a církve.
I čarodějové potřebují kněze. Ty ani nevíš, jak moc je tenhle pohled pro mne významný a pro Daniela.
Ještě jednou dík. Tvůj vánoční dárek byl moc hezký. Marnost a osamělost, bezútěšnost. Jenom mám jednu otázku Severin by poznal, kdyby opatova mrtvola byl jen kus přeměněného dřeva, že? Tak proč mne to plní nadějí, proč si po posledních slovech povídky myslím, že opat přežil?
Já vím, že jsem nejspíš jenom pošetilec, ale prostě teď hledám naději.

Jsem moc ráda, že se ti to

Jsem moc ráda, že se ti to líbilo. Měla jsem dost strach, že jsem to s tou depkou přehnala.
Severin by to poznal, kdyby nebyl v takovým šoku. Kvůli tomu šoku nevnímal to, co vnímat mohl.
Já sama nevím, jestli je opat naživu nebo ne. Může být.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.