Nahoru proti proudu

Shrnutí: Rozhodl se, že on tentokrát neudělá tu chybu, jako jeho rodiče před půldruhým rokem. Utekl před inkvizicí včas. Ocitl se v zemi, kterou nezná a kde se mluví jazykem, kterému nerozumí. A ve svých devíti letech je přesvědčený, že si ví rady a všechno zvládne.

Anzelm Janecius, Brigitta z Narviku, Mistr gdaňský
Rating: neomezeně
Varování: žádné. Ty škaredé věci se malému Anzelmovi už staly a tady na scéně nebudou. Aspoň ne moc.

Poděkování: skvělé betě Sandriel!

A/N: Povídka byla psána jako vánoční dárek pro Alfu, i když jsem nebyla její určený Ježíšek, protože páchání dobrých (?) skutků... a tak dál. (Já vím, žes doopravdy chtěla pokračování Korálků nebo tak něco... jenže to je na mou náladu příliš blízko ke konci příběhu.)
Aha, a bonusový bod každému, kdo odhalí totožnost obou přímo nejmenovaných epizodních postav. Nemělo by to být nemožné.

        -------------------
        Nahoru proti proudu
        -------------------

        Dál po cestě proti proudu, řekli mu, a on tedy šel. Vykračoval si mezi kameny skoro tak velkými, jako byl sám, v ranečku na rameni pytlík mouky a dobře povázaný hrnec s nasolenými rybami, občas se vydrápal kousek do stráně, to když zahlédl ty úžasně sladké žluté nebo nakyslé červené bobule, jejichž jména si nedokázal zapamatovat, přestože mu je opakovali několikrát a přitom se jeho neobratným pokusům o nápodobu vesele smáli.
        Pořád proti proudu, až dojdeš k mostu, řekli mu. Aspoň doufal, že jim rozuměl správně. Latinsky neuměl pořádně nikdo z nich, a tak se uchýlil k lámanému nářečí němčiny, jak ji pochytil v Gdaňsku. Jejich jazyk neznal. Občas v zoufalství sklouzl k rodné polštině, a to se na něj dívali už úplně nechápavě a on to hned zachraňoval horečným gestikulováním. Byl si skoro jistý, že říkali most. Ale pak dodávali ještě něco, pořád dokola opakovali jakési hrčivé slovo, které mu prostě nedávalo smysl. Stejně jako nerozuměl, když mu vysvětlovali, jak dlouho asi půjde. Tehdy nad tím pokrčil rameny: až k tomu mostu dojde, tak uvidí, a žádná krajina přece není úplně pustá, tak čeho se bát. Všude žijí lidi. Stačí jen přejít kopec nebo dva.
        Až na to, že tady to zřejmě neplatilo. Tahle země pomalu začínala vypadat na krajinu devatera hor, devatera lesů a devatera řek, a všechny ty hory, řeky a lesy byly stokrát větší a divočejší než u nich doma v Jabłunském.
        Šlapal proti proudu úzkou cestou stěží pro jeden vůz, po levici řeku, po pravici prudkou stráň. Za ním poctivě ťapal ten pejsek, co ho našel v Gdaňsku na pobřeží schouleného mezi naplaveným dřevem, celého mokrého a zmrzlého. Uprosil tehdy starého Mistra, aby mu dovolil vzít štěně dovnitř, a staral se o něj, dokud se neuzdravilo. Pak mu jednou uteklo a on ho obrečel. A potom se zas nečekaně vynořilo, zrovna když odrážel od břehu, a skočilo za ním do loďky.
        Byl za jeho společnost rád. Nikdy nezapomene, jak před půldruhým rokem klopýtal sám Zemí, když do jejich vsi přišla inkvizice; a i když věděl, že ho loďka proveze Vodou spolehlivě – slíbila mu to mistryně z Narviku a starý Mistr mu to potvrdil a on Mistrovi věřil – přesto se té cesty bál. Pejsek se bál taky, klepal se a kničel, a Anzelm ho vzal do náruče a utěšoval a pozapomněl tak na vlastní strach. A teď, v horách, na téhle osamělé cestě, byl pes teprv neocenitelný pomocník. Slyšel a cítil mnohem lépe než Anzelm a chlapec se rychle naučil jeho smyslům věřit víc než vlastním. Když se pes zastavil a strnul, Anzelm hned hledal úkryt, i kdyby se kolem nehýbal ani lísteček; když se naopak neprobudil, přestože byla okolní tma plná skřípotu a praskání, Anzelm se taky cítil v bezpečí.
        Instinkt jeho společníka se jim několikrát vyplatil. Jednou se tak vyhnuli obrovskému zvířeti vzdáleně podobnému jelenovi (Anzelm ho chvíli pozoroval z houští a hlavou mu běžel popis ze Zápisků Julia Caesara – est bos cervi figura a tak dál – ale tohle zvíře nemělo jenom jeden roh rozvětvený na konci do dlaní, takže to nemohl být sob, a rozhodně mělo v nohách klouby, Anzelm viděl, jak se ohýbají, když zvíře pilo, takže to nebyl ani los) a jednou velkému medvědovi. A dvakrát se taky nad řekou v noci prohnalo cosi, co bušilo do vzduchu jako nějaký obří pták nebo obrovský netopýr. Anzelm i pes zůstali zalezlí ve škvíře mezi kameny, zakutaní v plášti a tichounko jako myšky.
        Dál proti proudu, a večer zas nasbírat dřevo na oheň, najít pěkný placák a na něm upéct placky, solenou rybu aspoň prohřát nad plameny, aby nebyla tak hnusná. Ne, syrová ryba prostě není jídlo, to Anzelmovi nikdo nevymluví. Dost na tom, že jí vůbec nějakou rybu.
        Stýskalo se mu po máminých koláčích. A po zelňačce.
        Máma je prý živá, říkal starý Mistr. Prý se po něm zkoušela ptát.
        Nesměl na to myslet.
        Večer se z řeky zvedala mlha, zahalovala celé údolí. Po té mlze, kterou zažil při plavbě Vodou, už Anzelmovi nepřipadala tak děsivá, jak by mu přišla dřív. Ale šla od ní zima. Nedávalo to smysl, před pár dny byly dožínky, tak jak to, že se den tak rychle krátí, jak to, že byla dnes ráno na zemi jinovatka?
        Po prvním ránu, kdy se probudil s drkotajícími zuby, se naučil nalámat si na noc větve, aby neležel na holé zemi; a rozdělat oheň a dát vařit vodu na čaj ze smrkových letorostů, hned jak se vzbudí, ještě dřív, než si půjde opláchnout obličej.
        Ano, a zachumlat k sobě pod plášť psa.
        Ale noční mrazík taky popohnal toho malíře, co každý podzim zdobí lesy. Anzelm se teď cestou koukal víc kolem sebe než pod nohy, oči mu zářily a nadšeně se usmíval. V Gdaňsku nikdy tolik barev nebylo, Mistrova klinika byla hlavně bílá, písková a šedá. Na Kose stromy nerostly, kromě těch čtyř vysazených na nádvoří, a i ty museli chránit před větrem z moře, který se je snažil ohlodat.
        To doma býval podzim takhle barevný. V Jabłunském. Mámě na zahrádce rozkvetly fialové astry a táta a on mezi ně nastavěli koše plné...
        … nesmí brečet. Už brečel dost. Tak mu to přece řekl ten ošetřovatel oblečený jako mnich, ten, co neuměl polsky a mluvil s Anzelmem jenom latinsky, a i když byla jeho latina čistá (a rozhodně mnohem lepší než Anzelmova), bylo v ní slyšet dálku, ze které přišel. Iam satis flevisti, řekl mu, takovým tónem jako velebný otec u nich doma říkával Ite, missa est, a Anzelm si navykl ta slova v duchu opakovat, kdykoli to potřeboval. I teď. Poskakoval mezi obřími kameny, zpíval si iam satis flevisti, pejsek si našel kus klacku a pobíhal s ním nadšeně kolem, a smutek se vzdal a zmizel a zůstala jen nádhera barevného lesa.
        Rostou v téhle zemi taky jabloně?
        Třetího dne se oteplilo a dalo se do deště.
        Pršelo skoro půl dne, občas prudčeji, občas míň. Anzelm a pes vylezli do stráně, co mohli, a schovali se pod mladé smrčky. Pomohlo jim to jen na chvíli. Za nějakou dobu se déšť propracoval větvemi až k nim. Sklouzali tedy zpátky na cestu – Anzelm se chytal stromů, aby nesletěl do řeky, a pokaždé, když mu nečekaně ujela noha, zanadával a pes se po něm ohlédl, co to vyvádí, proč neleze po čtyřech a nezatíná drápy – a šli dál i v dešti. Anzelm se jen postaral, aby měl uzlík pod pláštěm. Rybám by namočení nejspíš moc neuškodilo, ale o mouku by přišel.
        Plášť byl tkaný velmi hustě: nepromokal.
        Možná byl i nějak ošetřený, kdo ví. V té vesnici byli přece i čarodějové. To oni poznali a přivolali Anzelmovu loďku, to oni mluvili jak s Anzelmem, tak s dračí hlavou na její přídi. To oni se taky vylekali, když uslyšeli slovo srozumitelné zřejmě kdekoli na světě: inkvizice. Předtím Anzelmovi nabízeli, že může zůstat, dokud nebude mít cestu do Bjørkhallenu někdo z nich, aby nešel sám; stačilo však říct inkvizice, a námitky ztichly a nechali ho jít hned, jak chtěl.
        Kdyby nebyli nechali, byl by utekl.
        Stejně jako utekl z Gdaňsku.
        Už nikdy nedovolí, aby nějaký dospělý umřel jenom proto, že se zdržel, když zachraňoval jeho, Anzelma. Už nikdy, nikdy, nikdy.
        Kdyby byl tohle věděl dřív, mohl být táta...
        … nesmí brečet. A nebude.
        Mistryni z Narviku takovou práci už nepřidělal.
        Byli domluvení, že ho vezme s sebou do Bjørkhallenu, až se bude vracet. Beztak už je mu devět; a už je v pořádku; proč se školou otálet. Vysvětlila mu, jak to bude s tou loďkou, že ji řídí mluvící dračí hlava a tak všechno. Věděl, že loďka je tu kvůli němu; mistryně z Narviku uměla chodit Vodou jen tak. Říkala to.
        A pak jela do města na tu slavnost.
        Pár hodin nato Anzelm uslyšel starého Mistra volat, že je někdo zradil a poštval na ně inkvizici.
        Běžel do pokoje, kde starý Mistr obvykle sedával, když měl zrovna volno. Doufal, že tam najde toho čaroděje, se kterým Mistr rád hrál šachy. A byl tam, stál u okna, poklepával prsty na parapet, mračil se a jeho krátce sestřižené vlasy vypadaly jako válečná helmice ještě víc než kdy jindy.
        „Ve městě... inkvizice...“ vykoktal Anzelm.
        „Slyšel jsem.“
        „Tak já jdu,“ zamumlal Anzelm. Vycouval, tichounce za sebou zavřel a už pádil na břeh.
        Ne, kdepak, myslel si spokojeně, jak teď šlapal proti proudu té kamenité řeky, tentokrát nikomu práci nepřidělal. Tentokrát nikoho nezdržel. Tentokrát utekl rychle a včas.
        K večeru přestalo pršet.
        Ale všechno bylo pořád příliš mokré, takže nedokázal zapálit oheň. A magií si pomáhat nechtěl. Věděl sice zhruba jak, ale taky věděl, že to ještě neumí ovládat, a nerad by vypálil celý les. Čili ho čekala studená ryba a žádné placky. Anzelm si párkrát ukousl, zašklebil se hnusem a dal zbytek psovi.
        Pes proti druhé porci ryby námitky neměl.
        Zato se bez pozvání nacpal pod plášť, jen co si chlapec lehl.
        Anzelm zjistil, že mokrý pes hřeje skoro stejně jako suchý.
        Další den dorazili k rozcestí.
        Širší a vyježděnější cesta vedla od řeky pryč. Dál proti proudu pokračovala úzká stezička.
        Anzelm se bezradně zadíval na psa.
        „O tomhle neříkali nic, viď? O tom soutoku ano, ale o rozcestí ne. Že ne? Mluvili jenom o mostu. A most jsme neminuli...“
        Pes k němu vzhlížel a nakláněl hlavu střídavě na jednu a na druhou stranu.
        Anzelm se nerozhodně podrbal ve vlasech. Pamatuje se správně? Rozuměl správně? Snažil se najít nějaké vodítko.
        Les mlčel.
        Jenom tamhle u cesty se červenala záplava zralých bobulí. Anzelm se k nim nadšeně vrhl. Než se rozhodne, může se najíst. A třeba si natrhá i do zásoby. Tohle bylo rozhodně lepší než včerejší hnusná studená ryba. Jak tu můžou jíst tolik ryb?! Divná země.
        Zatímco se chlapec cpal, pes hlídal. Větřil ve směru, ze kterého přišli, očichával úzkou odbočku i širokou cestu. Najednou se upřeně zadíval na širokou odbočku, celý se napjal a srst na hřbetě se mu zježila. Zavrčel.
        Anzelm vzhlédl od keříku, který obíral, pustil těch pár bobulek, co držel, a sykl na psa: „Jo? Tak pojď, pojď, honem!“
        Utíkali po úzké cestičce proti proudu, dokud chlapci nedošel dech.
        Bylo to jeho třetí špatné rozhodnutí za poslední týden – a jediné, o kterém hned vzápětí začal pochybovat. Právem. Nemohl to vědět, ale kdyby byl zůstal na široké cestě, byl by se potkal s bjørkhallenskými dětmi Země. Sbíraly tam tytéž borůvkám podobné plody, na kterých si pochutnával i on. A bjørkhallenští mistři je poslali tímto směrem právě kvůli zprávám, které dostali z rybářské vesnice. O loďce a neznámém chlapci, který se ptal na cestu.
        Aktivněji ho nehledal nikdo.
        V Bjørkhallenu měli plno práce se dvěma dalšími uprchlíky z Gdaňsku, kteří na svém útěku prošli dost drastickým způsobem Vodou. Teď, po necelém týdnu, už Mistr Mandaly a mistryně z Narviku začínali opatrně doufat, že by mohli být v pořádku. A v Gdaňsku samém bylo několik mrtvých, několik zajatých čarodějů, které bylo potřeba dostat ze zajetí pryč, několik nekouzelných obyvatel křivě obviněných z čarodějnictví a hlavně ohromné pozdvižení. Gilda gdaňských obchodníků utrpěla ztráty na životech i majetku a vřelo v ní jako v rozkopnutém vosím hnízdě. Měšťané se bouřili, že někdo zasáhl do jejich suverenity. Čarodějové tušili, že je musel zradit někdo z vlastních. Podezření se množila jako houby po dešti. Stejně jako přibývalo bezpečnostních opatření.
        Těch přibylo i kolem Bjørkhallenu. Jistí... tvorové vycítili strach svých známých lidí a byli mnohem ostražitější.
        Jediné, kam celý ten chaos nedosáhl, byla paradoxně klinika na gdaňské Kose, a to právě díky rychlému zásahu toho stříbrovlasého mistra, kterého Anzelm tehdy běžel varovat. Jenže tento zásah – okamžité uzavření všech přístupových cest – byl proti duchu, ve kterém starý Mistr gdaňský kliniku založil a vedl. Zjistilo se, že z areálu těsně před položením bariéry zmizel jediný člověk, malý Anzelm, a že se zároveň ve městě ztratili dva učedníci toho stříbrovlasého mistra, a to jen chvilenku předtím, než vtrhli do sálu ozbrojenci, a že nikdo neví, kde by mohli být. (Oni tou dobou už bojovali o život a zdravý rozum v Bjørkhallenu, kde pro změnu nikdo netušil, proč a odkud tak neopatrně a zbrkle utíkali; alespoň dokud nedorazila i Brigitta z Narviku.) Mistr gdaňský se se svým dlouholetým přítelem pohádal a ten odjel, rozhněvaný a uražený, a přísahal, že jej ani jeho žáky už v Gdaňsku nikdo neuvidí.
        Tohle všechno Anzelm nemohl vědět.
        Šlapal úzkou stezičkou, přelézal velké balvany, kterých tu bylo mnohem víc, nikdo je neodvaloval, když sem spadly; tato cesta byla už dávno zrušená, nepoužívaná. Anzelm se nejdřív snažil jít co nejtišeji a naslouchal, jestli se za ním neozývají kroky. Ale nic tam nebylo, nikdo ho nepronásledoval. Postupně ho opatrnost zase přešla, zas se díval kolem sebe na krásné barevné stromy, sledoval, jak se v říčním proudu točí a předhání pár prvních spadaných listů, a broukal si. Řeka se tu hodně kroutila, z kamenů vyrůstaly opravdové hory, strmé a srázné, jakoby nožem vykrojené. Jeden jejich hřbet se natahoval kolmo do údolí jako mocná paže, jeho čelo shlíželo z druhého břehu přímo do řeky.
        Anzelm byl cíli blíž než tušil.
        Sluníčko se pomalu nabodávalo na špičky stromů a on se právě začínal rozhlížet po dobrém místě na přespání, když uviděl most. Překračoval tu prudkou kamenitou řeku i část jejího údolí pěti úzkými, vysokými oblouky.
        Anzelm zajásal a rozběhl se k němu. Přece jen se na rozcestí rozhodl správně!
        Neměl pravdu. K mostu vedly obě cesty. Ta druhá, ta široká, byla kratší a pohodlnější, a sestupovala k němu shora. Odtud, z té užší, bude muset šplhat podél celého jednoho oblouku, od bývalého brodu až do poloviny srázu.
        Pes věrně běžel s ním.
        Balvanů přibývalo. A byly pořád větší a větší.
        Náhle jeden z nich natáhl ruku.
        Pes skočil. Všemi čtyřmi tlapami narazil do chlapcových zad.
        Anzelm spadl. Ranec se mu svezl z ramene a odkutálel se. Chlapec dopadl na kolena a na dlaně. Jednu si rozřízl o kámen.
        Trollova ruka chňapla.
        Pes se vznesl do výšky. Skučel. Škrábal kolem sebe, kopal a snažil se otočit hlavu a kousnout, ale na nic nedosáhl a ruka ho svírala pevně.
        Anzelm se obrátil. Vykulil oči. Tak tohle bylo to hrčivé slovo, kterému nerozuměl! Obr! Před tímhle ho varovali! A ten hnusák teď chce sežrat jeho psa! Anzelm vyskočil. Nahrábl hrst kamínků, začal je metat po trollovi.
        „Pusť ho, ty potvoro!“
        Troll nastavoval psa jako štít. Smál se.
        Anzelm zaťal zuby, zahodil kameny a vrhl se na nepřítele pěstmi.
        Troll líně natáhl volnou ruku.
        Chlapec po ní šlehl vší silou svého vzteku. Tentokrát svou magii nehlídal.
        Vypálila trollovi na ruce dlouhý bílý šrám. Tvor překvapeně zaskučel. Pustil psa a chytil se za zraněné předloktí.
        „Jo!“ vykřikl vítězně Anzelm. Vycenil zuby. Bleskově se shýbl pro nový kámen.
        Troll uhnul. Cosi řekl.
        Anzelm mu nerozuměl. Ani se nesnažil. Kámen se rozpaloval jeho vztekem. Předtím chlapec chtěl jen odpoutat pozornost, vysvobodit přítele. Teď bude házet, aby ho ochránil. Aby zabil.
        Troll znovu cosi řekl.
        Nad údolím zabušila obrovská křídla.
        Od řeky se ozvalo psí zakňučení.
        Anzelm se ohlédl přes rameno. Kámen v jeho dlani pálil. Anzelm zaváhal, napřáhl se a hodil; spíš jen proto, aby se kamene zbavil.
        Minul.
        Už ho to nezajímalo.
        Pes spadl do řeky. Snažil se sice plavat, ale prudký proud byl silnější. Strhával ho, tloukl jím o kameny a unášel pryč.
        Anzelm se rozběhl a skočil za ním.
        Než se stačil dotknout hladiny, uchvátily ho kamenné dračí pařáty.
        Chlapec se kroutil. Snažil se vytrhnout Zoufale mával rukama a kopal.
        „Hej! Hej! Pusť mě! Můj pes! Nevidíš!?“
        Drak přistál na okraji mostu. Sklonil hlavu k chlapci, jako by se ptal, co chce.
        Anzelm ječel a ukazoval oběma rukama do proudu. Kdyby ho drak nedržel, byl by tam skočil znovu i z mostu.
        Drak se tam nekonečně pomalu zadíval. Zavětřil.
        Pes ještě bojoval, ale bylo jasné, že nad řekou nemůže vyhrát. Nesla ho ke změti balvanů a polámaných větví z padlého stromu. Trčely do proudu jako ostré zuby.
        Drak vzlétl a zaclonil Anzelmovi výhled. Vír z jeho křídel přibil chlapce ke kameni.
        Na konci mostu se objevil znovu troll. Držel Anzelmův ranec a vítězně jím potřásal.
        „To je mi úplně jedno, klidně si to nechej, tu mouku i ty hnusný ryby a i ten hrnec, co v něm jsou, ale jestli jsi zabil mýho psa, tak tě rozsápu na kousíčky, ty potvoro, rozumíš?!“ řval Anzelm a hrabal se na nohy a doprostřed mostu. Ještě se nadechne a rozeběhne se na nepřítele a dá průchod všemu zoufalství, bude kousat a drásat jak o život.
        Vtom se za ním ozvalo: „Co křičíš? On polsky neumí.“ A pak proud slov v té místní řeči.
        Drak se vynořil z řeky. Nesl ve spárech psa. Ten jenom splihle visel a z kožichu mu crčela voda proudem. Spodní ostny na dračích křídlech ji rozprašovaly do vějířků.
        Anzelm se otočil po hlase. Přes most k němu přicházela mistryně z Narviku.
        Troll objal oběma pažemi ranec a cosi jí odpovídal.
        Anzelm natáhl ruce. Drak mu do nich položil psa. Anzelm mu zabořil obličej do srsti na krku.
        Dýchal.
        Anzelm klopýtl a byl by přepadl, kdyby mu drak nenastavil křídlo.
        Chvíli jen tak stál a trochu se kymácel, v náručí těžkého, mokrého psa. Pak mu došlo, že už je po boji. „Díky,“ řekl drakovi a omámeně zamrkal. Potom si uvědomil, že pořád muví polsky. Zamyslel se. Přejít na latinu bylo najednou strašně těžké. Ale nakonec si vzpomněl. „Gratias.“
        Drak zafuněl.
        Mistryně z Narviku se pořád dohadovala s trollem. Ukazoval jí svou ránu a Anzelmův ranec.
        Pes se chvěl.
        Anzelm znovu zamrkal. Dřepl si, položil psa a dal mu ruce na hřbet. To ho probralo, najednou věděl, co je třeba. Shodil plášť a začal jím psa třít, aby ho zahřál a osušil. Ten se nebránil, jen ležel a oddychoval a když se mu chlapcova ruka mihla kolem čenichu, olízl ji. Anzelm si vzpomněl na starého Mistra a začal po jeho vzoru zvíře prohmatávat, hledal zranění. Cítil, jak mu z konečků prstů proudí teplo a jak pes pod jeho dotyky okřívá. Usmál se. Pracoval dál.
        Ani si nevšiml, že je kolem ticho.
        Vzhlédl, teprve až se ujistil, že pes nemá nikde nic zlomeného, a až se mu povedlo vytřít ho skoro do sucha.
        Troll zmizel. Asi zalezl zpátky pod most. Zato mistryně z Narviku chlapce pozorovala a nesouhlasně se mračila.
        „Ty ses rval.“
        Anzelm se stáhl, svraštil rty a neodpověděl.
        „S naším strážcem. Zranil jsi ho. Nekontrolovanou magií.“
        Anzelm mlčel. Nebude se vymlouvat.
        „Vyděsils rybáře v Røssvollu bláboly o inkvizici. Mysleli si, že je ti v patách. Přitom jsi věděl, že to není možné.“
        Anzelm pořád mlčel.
        „V Gdaňsku jsi utekl a nepočkal jsi na mě. Hledala jsem tě skoro půl dne. Málem jsem kvůli tobě přišla pozdě, když mě potřebovali tu.“
        Anzelmova ruka zajela do psí srsti a sevřela. Pes k němu otočil hlavu.
        Mistryně z Narviku si povzdechla.
        „Doufám, že příště budeš aspoň trochu přemýšlet, než něco provedeš.“
        Anzelm sklopil oči.
        „Tak vstaň a pojď domů.“

        Bjørkhallen, údolí Grønfjellågy, podzim 1547

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

aaach, Ioaninno...

jako živé, jako vždycky.
(Ale Mistryně na něj byla ošklivá; co kdyby se něco stalo i jí? Pak by ho určitě chytili. A jak mohl tak malý kluk vědět, že po něm nejdou? A jak to, že mu vyčítala, že se bránil magií, když drak i troll to pochopili? Já nevim, to je fakt hrozná baba...) :-) Doufám, žes to pochopila správně jako pochvalu, protože mě to prostě zase dostalo (i když Erik, Erika mám a vždycky budu mít nejradši...)

On chudák malej nevěděl

On chudák malej nevěděl nebo nedokázal ocenit, že kněžka Vody má mnohem víc možností než měl jeho táta...
Klasickej případ "všichni to myslí dobře, většina udělá chybu". :-)))
A Erik na Anzelmka už čeká! I když to ještě neví. :o)))
(Pochopila - a hrozně si užívám, jak máte každá svýho oblíbence.)

To je krása!

Ioannino, ty jsi mistrině popisu! Vážně :). Překvapeně zjisšťuju, že mě vážně bavilo číst, jak někdo někam šel (obvykle tyhle pasáže v knížkách přeskakuju a stydím se za to). Ale tady jsem tu krajinu viděla před sebou, ty barvy - spoustu barev (skoro bych řekla, že to, jak je tahle povídka barevná, se mi líbí skoro nejvíc). A potom scéna u mostu - je úžasné, jak spojuješ jednotlivé střípky z DMD.
A když jsem si přečetla "… nesmí brečet. A nebude." musela jsem parkrát rychle zamrkat :).

Jé, Rebelko, teď jsi mi

Jé, Rebelko, teď jsi mi udělala ohromnou radost, víš to?
A víš proč? Když jsem byla malinkej písařskej učedníček, říkali mi: Ty dialogy, děvče, dobrý, ale taky tam musíš dostat trochu krajinu, vždyť ti to visí ve vzduchoprázdnu!
No dobře, je to už nějakech -cet let... Ale stejně, tohleto pro mě bylo asi nejtěžší se naučit.
A navíc jsem tu krajinu nikdy neviděla, teda tam na severu, jenom jsem si pořídila milion kilo fotek a vyzpovídala pár (doslova, protože dva) lidí tam odtud...
:-)))))
(to je můj šťastnej úsměv)

Jo, toulám se kolem začátku

Jo, toulám se kolem začátku celého příběhu.
Nápověda k téhle povídce je na Refugiu. Spíš bych se dívala do medailonků. ;o))
(Ale že neodhalíš ani toho v té kutně, co je tak moc zdaleka, že má přízvuk, který Anzelm nepozná? Hmmm, budu se nad sebou muset zamyslet...)
A díky. :-))

Koukám, že letos jsi psala o

Koukám, že letos jsi psala o svých chlapcích jako o velmi mladých - Anzelm je tu dokonce ještě mladší než Severin v "mém" příběhu.
Je to moc hezký příběh. Obávám se, že dvě bezejmenné postavy jsem nepoznala. Zatím. Něco mi ale připomínají. Asi se budu muset podívat do tvých drabblí z DMD.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.