Jihlava, vystupovat!

Vánoční povídka pro Wolviecat. Vážně jsem se snažila napsat něco strašidelného, ale místo toho vyšla lehce fraškovitá férie.
Veselé Vánoce, Wolviecat a vůbec všichni! Snad aspoň pobavím, když přímo nevyděsím.

Název: Jihlava, vystupovat!
Fandom: Američtí bohové - až na tu lokaci
Varování: Nebetované. Pokorně se omlouvám.
Přístupnost: Pro všechny, fakticky.

Brněnské nádraží má magickou moc. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč v jeho okolí obvykle skončím dřív, než bych čekal, někdy až přehnaně brzo. Ne, že by nebylo v Brně, kam zajít − když máte s kým nebo když všude neleží nechutná sešlapaná břečka, ve kterou se děsivě rychle změní sebeidyličtější sněhová pokrývka; to si pak říkáte, jestli to má vůbec cenu se štrachat do nějaké hospody.
Od pěti centimetrů nad chodníkem až po podmračené nebe by dnes jinak bylo Brno docela půvabné takovým tím zachmuřeným předvánočním kouzlem rozsvíceného města, kdy i proslulý orloj měl na… hlavě… posazenou bílou hučku, a vypadal skoro rozpustile místo hloupě. Tomu kouzlu se ale nedá moc propadat, jinak se může stát, že vám ujede noha a vy si to pošinete třeba pod šalinu.
Po posledním zápočtu, který možná nakonec zas až tak poslední nebude, už jsem se jenom chtěl dostat domů. Ještě – koukl jsem se zoufale na hodinky – zatraceně dlouho a pak dvě hodiny vlakem. Už jsem prošel všechny obchody na hlavní trase Čára – nádr a zase jsem koukal na věžičky se sochami holek s kolem vlaku, kterému dávaly hobla jako nejlepšímu kámoši. Jo, chodil jsem pořád dokola.

Ta dívka vypadala nejistě. Uprostřed chumlu lidí, který ji míjel u přechodu zleva zprava, pak kolem a přes silnici a koleje a další koleje, jen lehce otáčela hlavu. Měla černé vlasy po bradu, po moc hezkou bradu, jen tak mimochodem, a tmavý kabát. Zápolila se sportovní taškou, a když jsem přišel o něco blíž, ten kabát se ukázal být tmavě modrý a sportovní taška nebyla hlavní potíž.
Chvíli jsem se snažil vybavit si ty obrázky s informacemi, jak se v takové situaci chovat…
„Já vám pomůžu,“ vyhrkl jsem. Do jejího ucha. Dívka s sebou trhla a manévr, při kterém se snažila předat tašku a hůl z jedné ruky do druhé, se změnil v zoufalou snahu udržet obojí.
„Ehm, omlouvám se,“ dodal jsem rychle, zatímco jsem se v duchu fackoval. Tašku jsem popadl včas. Byla docela lehká – asi oblečení a nějaké tyčky, co do sebe tlumeně ťukly. Stejně jako špička hole o zem, když její majitelka nejistě vztáhla ruku po uchu.
„Nechtěl jsem vás polekat.“
„To nic,“ odpověděla a obrátila se ke mně. Oči měla zavřené, s dlouhými černými řasami. Její ruka se dotkla mojí. Chladný, hebký dotek. „Já si ji vezmu.“
„Jdete na nádraží?“ zeptal jsem se, zatímco se mi snažila jemně tašku odebrat. „Já taky,“ lhal jsem.
Dívka to vzdala. Skoro jako by si povzdechla. Začínal jsem si z nějakého důvodu připadat jako mimoň.
„Vezměte jedno ucho,“ radil jsem jí zbytečně, protože už ho měla, „a já vezmu druhé a přejdeme přes přechod.“
Tramvaj to odzvonila.
Dívka zlehka kývla. „Děkuju.“
„Auta právě stojí, myslím,“ ozvala se po chvilce, co jsem na ni koukal. Bylo na ní něco… Možná ten pobavený úsměv, co jí krátce nadzvedl koutky úst.
„Můžeme jít?“ navrhla.
Přestal jsem zírat a nejistě jsem ji vedl přes zebru. Dívka občas ťukla hůlkou.
Překonali jsme koleje, pruhy silnice i další nástrahy večerního provozu. Minuli jsme vchod do podchodu a já ji pomocí tašky úspěšně donavigoval do vestibulu. To už to ticho bylo trapné pro oba zúčastněné.
„Vy tu stu – “
„Kam jede − “
Nejistě jsme se zasmáli.
„Jo. Doufám, že ještě chvíli vydržím.“
„Do Jihlavy. Každou chvíli by mi to mělo jet. Ještě jednou vám děkuju.“
„Tady.“ Předal jsem jí ucho.
„Ale teď tam nic nejede,“ namítl jsem. „Já tam taky jezdím.“
Dívka si vzala tašku a usmála se: „Aha, tak já počkám. Díky. Nashledanou.“ A odťukala směrem ke schodům vedoucím na peróny. Suverénně po nich sešla.
Připadal jsem si jako trouba.
Potom jsem si připadal jako slídil, protože… připadalo mi, že jsem za ni tak trochu odpovědný. Krom toho, ve 21:30 vážně nic nejezdí. Jinak bych už v tom vlaku seděl.
A navíc byla hezká.
21:26
Na tabuli s odjezdy vlaků nic nestálo. Písmena se tam s klapotem přesýpala, ale J-I-H-L-A-V-A měla pauzu.
– teď už to bylo 21:27.
Vydal jsem se zjistit, co a jak a kam zmizela ta černovláska. Nikdy předtím jsem ji při pendlování mezi Jihlavou a Brnem nepotkal. Rozhodně bych si jí všiml.
Ani na panelech v podchodu nebylo nic, co by mi pomohlo. Veselí nad Moravou, Zastávka u Brna, Praha a nic na čtvrtém nástupišti. Jedině nic dávalo trochu smysl. Když jsem vyšel na perón, opravdu tam vlak už čekal. Černovláska se nejspíš dostala dovnitř i bez mých záchvatů gentlemanství.
Ve vagónech se svítilo, ale perón byl prázdný. Cestující už byli uvnitř. Procházeli za oknem a usazovali se. Dole z tržnice za nádražím se nesly hlasy a drnkání pouličního kytaristy. Jako bych stál na ochozu steampunkového hradu, pod kterým se davy ženou sem a tam po jezdících schodech.
Ke dveřím vlaku se nikdo nehnal, i když se ručička na hodinách s mohutným úderem přesunula na 21:29. Cedule na peróně zase nepomohla. České dráhy bodují čím dál víc.
Jediná živá duše byl kouřící ajznboňák, který přišel od jednoho podchodu a zmizel v druhém potom, co cigáro lhostejně odhodil na stěnu vlaku. Dohořívající špaček sklouzl dolů a zmizel v kolejišti. Když mě vzal na vědomí, zvedl obočí a zajel po schodech dolů.

Když jsem přišel ke dveřím vlaku, tak jsem si trochu oddechl. Byl na nich připevněný papír se zastávkami, samí staří známí. Tak fajn, když je to tak…
Vyhoupl jsem se dovnitř. Zamrkal jsem v ostrém světle vrčící zářivky a šel jsem si sednout. Vlak byl poloprázdný, nejspíš díky bezchybném informačním systému ČD.
Pár starých lidí, kteří si sedali a povídali si, jeden čtyřicátník, který se hádal s mobilem, nebo spíš s tím, kdo mu ho nebral. Nakonec rozzlobeně mobil položil na stolek a začal kývat hlavou ze strany na stranu a protahovat se.
A ta dívka. Zatrnulo mi. Znovu jsem si musel připomenout, že mě přece nevidí a tak mě nemůže považovat za úchyla, který ji pronásleduje, aby využil její bezbrannosti.
Seděla u okýnka se sluchátky na uších a skoro to vypadalo, že kouká ven, až na ty zavřené oči. Kabát si sundala. Měla bílý rolák a nohou v černé kozačce jemně podupávala do rytmu nějaké písničky. Tašku měla položenou pod sedadlem, holí si zamyšleně pohrávala sem tam mezi dlaněmi.
Radši jsem se šel podívat znovu na papír na skle na dveřích. Jo, pořád jsme jeli na Jihlavu.
Jen jsem ve vlaku nikoho neznal.
„Neblbni,“ řekl jsem si a šel jsem si sednout. Blízko dveří, ale zase aby na mě netáhlo. Batoh jsem shodil na sedadlo. Jako bonus jsem mohl občas kouknout po černovlásce, která měla hezkou malou pusu pod hezkým malým nosem a k ničemu mě nepotřebovala.
Vlak se dal do pohybu. Petrov nasvícený na černočerném nebi jako lucerna. Zářící okna se míhala kolem a v nich se rýsovaly úlomky skříní, dveří a lidí. Pak se město změnilo ve vesnice a v polích ho zhltla tma. Černovláska se odrážela ve svém okně. Nakonec se opřela hlavou na stěnu, a kdyby neměla zavřené oči, teď by je zamhouřila.
Jedna z babiček něco vykládala o vnoučatech. Muž na opačné straně vozu se vyčítavě koukal na mobil.

Průvodčí to seklo. Fakt je, že ta sukně musela být v zimě nepraktická, ale celkový dojem z železniční dopravy slečna jednoznačně zlepšovala. Modrou čepici měla laškovně posazenou na dlouhých blond vlasech, uniforma jí byla šitá na nádherné míry. Jeden by si myslel, že se ocitl v letadle. Možná na speciální striptýzové lince.
Začal jsem v batohu hledat jízdenku.
Když mě slečna průvodčí uviděla, rozzářila se a vydala se přímou čarou ke mně.
Začal jsem hrabat mezi učebnicemi a sešity jako cvok.
„Dobrý večer,“ usmála se a já jí dychtivě vrazil jízdenku pod nos s ležérním „večer“.
Průvodčí zamrkala a úsměv jí maličko povadl. Nedůvěřivě si jízdenku vzala, jako by se bála, že jí vybuchne v prstech.
Už jsem řekl, že měla ty nejmodřejší oči, jaké jsem kdy viděl?
Jo, měla nejmodřejší oči, jaké jsem kdy viděl.
A ty se teď zúžily. Pohlédly zkoumavě na mě a pak na papírek.
„Aha,“ poznamenala nejistě a letmo se ohlédla na slepou dívku. Trochu jsem se styděl, že černovlásku vlastně tak trochu podvádím, a to mi pomohlo kapánek vystřízlivět.
Stejně jako to, že mi průvodčí vrátila jízdenku bez označení. Dnes tu nejsem jediný mimoň.
V očích pod nenuceně posazeným štítkem se zablýsklo a slečna průvodčí se se širokým zářivým úsměvem odporoučela.
I zezadu jí to zatraceně seklo.
Znovu jsem se uvelebil v koutě. Koukal jsem do noci, kde se honil jeden sloup za druhým a úzký pruh světla dopadal na zaváté svahy u trati.

„Pane? Promiňte, pane.“
Trhl jsem sebou. Vedle mě stál chlapík s kšiltovkou a vozíkem s jídlem a termoskami.
„Omlouvám se, že vás budím,“ poznamenal týpek. „Ale říkal jsem si, jestli si něco nedáte.“
Ukázal na vozík. „Mám tu sendviče, bagety, perníky, sušenky, brambůrky…“ Zachřestil významně bohémkami.
„Ne, díky,“ otřel jsem si oči.
„Cesta je ještě dlouhá. Nemáte hlad?“ snažil se dál chlápek, jako by byl babička, co vysílá vnuka k rodičům koncem prázdnin.
„Ne, to je dobrý,“ odpověděl jsem hlasem vnuka, kterému už je přes dvacet.
„Dále vám mohu nabídnout čaj? Nebo kávu?“ pokračoval. „Se smetanou, s citrónem, pochopitelně s cukrem…“
„Děkuju, ale já mám svačinu s se − “ Když už tohle nezabere.
„Tohle je akce!“ vpadl mi do řeči týpek a pod štítkem se mu objevil vítězoslavný úsměv. „Dnes nabízíme občerstvení zdarma! Sezónní promo akce Českých drah.“
Vypadalo to, že odpor je marný. A jo, zadarmo – to je silný zaklínadlo.
„Tak já bych si dal třeba… Máte šunkový sendvič?“
„Hm hm, moment,“ pookřál prodavač a sklonil se z druhé strany k vozíku. Chvíli šustil a řinčel v jeho útrobách a pak vytáhl – po promo akci ČD už by mě nepřekvapil ani králík – požadovaný sendvič.
„Díky,“ zamumlal jsem.
„Nemáte zač,“ usmál se znovu týpek a spokojeně jel dál. „Od toho jsme tady. Dobrou chuť.“
Zůstal jsem sedět se sendvičem položeným na koleně.

„Promiňte, pane.“ Tentokrát to vyslovil ten chlápek s telefonem. „Chtěl bych vás o něco poprosit.“
Podíval jsem se na sendvič.
„Nemohli bysme si, prosím, vyměnit místo?“
Jen jsem na něj zíral. Měl celou sedačku pro sebe. Plus sedačku naproti. Mohl si sednout kamkoli.
Možná dráhy zahrnovaly jídlem jen pasažéry na jedné straně vagónu. Možná dneska vypravily speciální linku pro mimoně.
Možná spím.
„Třeba vám taky něco dá, když mu řeknete. Mně div že vlastnoručně nenakrmil.“
To jsem mu neřekl. Místo toho ze mě vypadlo: „Hm, a proč?“
Muž si nejistě pohrával s mobilem. Rozhlédl se a tichým hlasem pokračoval: „Já tu mám špatné světlo. Moc by mi to pomohlo, kdybyste…“
Rozhlédl se a já s ním. Babičky a dědové si povídali mezi sebou. Černovláska seděla schoulená na svém místě a podle všeho nevěděla o světě.
„Špatné světlo…“ zopakoval jsem.
Podívali jsme se na zářivky.
Muž vstal a postavil se přede mě do uličky. „Jen na chvilku, prosím.“ Třeba je v čalounění diamant. Poposedl jsem si.
„No, ne. Já bych řekl, že tady je úplně stejný světlo.“
„Je to opravdu důležité,“ pokračoval tlumeně muž. „Ne-nevidím na displej.“
Najednou jsem si všiml, že se na mě černovláska za chlápkovými zády dívá. Ne, jasně, že se nedívala. Oči měla zavřené, hlavu nakloněnou… Pak zavrtěla hlavou, zlehka. Možná se mi to zdálo. Pak se znovu uvelebila a −
Vtom mě za ruku popadly ledové prsty. Málem jsem vyletěl z kůže. Vytrhl jsem se magorovi s mobilem a skrz zatnuté zuby jsem mu řekl: „Ne. Fakt ne.“
Chlap zjihl, beze slova odešel na místo, kde zlostně koukal na mobil.
Přitáhl jsem si bundy blíž k tělu.
Podíval jsem se na hodinky. Ještě hodinu, senza. Snad to přežiju.

Nebo taky ne.
Vlak zastavil uprostřed pole.

Při té akci s výměnou sedaček mi spadl akční drážní sendvič. Zvedl jsem ho a začal jsem mu roztržitě cupovat obal. Měl bych se na něco soustředit, abych vypadal trochu zaměstnaně, a aspoň tak odrazoval místní psychopaty.
Vykoukla na mě šunka, sýr a salát a cesta byla zas o něco fajnovější.
Zvedl jsem ho, otevřel pusu a vtom se zprava přihnal rozmazaný modrý pohyb a slečna průvodčí mi vyrazila sendvič z ruky.
„Moc se omlouvám,“ zamrkala medově zlatými řasami. „Ztratila jsem rovnováhu.“
„Koupíš mu jiný?“ odsekl prodavač, který se už bez vozíku objevil na opačné straně vagonu.
„Stylovější by byla spíš zrnka granátového jablka, ne? I když to vlastně není váš rajón,“ pohodila průvodčí vyzývavě hlavou a popošla vpřed. „Ztrácíte grif. Už se snižujete i ke špionáži?“
„Hulákalas do telefonu jako stokilová sopranistka do publika. To, jak si šplháš u Vatiho, se nedalo přeslechnout.“
„Promiňte, nemůžete se ztišit?“ napomenula je jedna z babiček a sjela je přísným pohledem.
Průvodkyně i prodavač se odmlčeli.
„Je to fér hra, podle pravidel máme všichni stejná práva,“ pokrčil hlavou prodavač.
„Fér? Jako nabízet… prošlé sendviče?“
Podíval jsem se hromádku chleba, šunky a salátu na zemi a pak znovu na ty dva.
„To za mých mladých let…“ pustily se do diskuse babičky.
„A co jsi na něj chystala ty? Improvizovaný masakr?“
Černovláska ještě pořád nevnímala okolí.
Mobil maniak se znovu postavil a zaměřil se na mě. Nonšalantně jsem vstal, vzal si batoh a zamířil na chodbičku. Zazdím se na záchodě až do Jihlavy.
Ve dveřích se mnou někdo prudce trhl dozadu. „Na moje místo… sím…“ Magor. A s ním závan benzínu a kovu, co se lepí na patro a ucpává nos. Ozvaly se hlasy. „Nechte toho mladíka na pokoji!“ „Hej, pusť ho. Nepatří ti!“ Popadl mě za bundu a táhl dovnitř. „Jen na chvilku… sedněte…“ Ruka byla divně pokroucená. Kosti v ní divně trčely. Zapřel jsem se. Ze všech sil. Pravou nohou jsem naslepo vykopl dozadu. Pustil mě a podle všeho narazil do dalších těl.
Na nic jsem nečekal. Vrhnul jsem se ke dveřím a začal jsem lomcovat s klikou a jo! Dveře se otevřely. Vyskočil jsem ven do sněhu.
Dojdu to pěšky. Ne, poběžím, jako o život. A budu –
„Můj!“ ozve se prodavač spokojeně. Stál v chodbičce nad schody a já si poprvé všimnul, že má na čele pod čepicí tetování.
Rozběhl jsem se před pole k černým zubům lesa.
Nikde žádná světla domů. Nic. Jenom tma.
Ještě jsem se ohlédl. Postavy vystupují ze dveří. Prodavač ztratil čepici. Skloní hlavu – černý obrys ve žlutém pruhu světla – s něčím na hlavě; větve? – vtom se noc rozštěká a žene se za mnou.

„Tohle mi moc fér nepřijde,“ prohodí průvodčí, které září vlasy jako ostré přízračné světlo, když sestoupí po schodech dolů.
„To říká někdo, kdo na základě pokrevenství za poslední války sbíral vojáky z obou stran,“ utne ji muž a zvedne hlavu, z níž začnou vyrůstat jelení parohy.
„Aport,“ řekne obřím psům, kteří se vyhoupli ze tmy. S rozšklebenou tlamou a planoucíma očima ho poslechnou.
„Teď nejspíš místo run ryjete azbuku,“ neodpustí si rýpnutí.
„Hm,“ pokrčí rameny zlatovlasá. „A taky jsme rozšířili definici smrti v boji,“ dodá se širokým úsměvem. Muž se prudce otočí k prchající siluetě. „Zatraceně!“
„Můj,“ prohlásí žena spokojeně a načrtne do vzduchu ostré znaky.

O ten krám jsem se skoro přerazil. Najednou tu byl meč. Zaražený uprostřed pole. Teď bych ale bral cokoli. Zoufale jsem ho popadl a začal jím mávat proti těm čoklům, kteří skoro se psy neměli nic společného, kromě štěkotu a zubů. V rudých očích jim vířila krev. Černý a zježení – v té tmě se rozplývali a znovu z ní vystupovali.
Obstoupili mě a smáli se rozšklebeným tlamami.

Zničehonic vedle muže a ženy stála drobná dívka s mikádem. Zamračeně zavrtěla hlavou. V levé ruce držela luk a pravačkou napnula tětivu a špitla: „Ne.“
Oči měla dokořán a byl v nich led, svět pokrytý sněhem a odlesky havraního peří.

Ten šíp jsem nečekal o nic víc než monstrózní psiska. Najednou jsem svěsil hlavu a překvapeně se díval, jak divně ze mě trčí… Psi byli daleko.
Sníh blízko.
Jen se do něj zavrtat.
Na chvilku.
Nešla jí pára od pusy! Tehdy na přechodu. Té černé…

Černovlasá dívka se usmála a sklonila luk.

Černovláska si spokojeně oddechla. Babičky ještě pořád hubovaly muže s mobilem, že když jednou vlastní hloupostí havaruje, má se s tím vyrovnat a nezkoušet takové lotroviny na mládence, kteří se ocitnou v nesprávný čas na nesprávném místě. Jak k tomu ten chudák přijde!
Slyšela, jak se muž zkormouceně omlouvá i za výklenkem. A dál a dál…
Zamyšleně si prohlížela světélkující konečky prstů, kterými se ve štolách otřela o fosforeskující zeď.
Tak napjatou cestu už dlouho nezažila.
Naposledy za války, když se cestující chtěli vrhat na gestapáky, kteří se v podzemí roztahovali.
Když jim ale řekla, co je pro tuhle sortu nachystané, cestující vypadali docela spokojeně. Někteří se smáli, až se stín jejich dechu prohnal chodbami a zahryzával se přítomným živáčkům až do morku kostí.
Ještě jednou se rozhlédla, jestli už prošli všichni a proklouzla zazděným výklenkem dolů. Domů.

Otevřel jsem oči. Bylo bílo, všude bylo bílo… Ležel jsem na posteli na znak a byl jsem celý rozlámaný. Budík byl pozápočtově zticha, ale na chodbě někdo zápolil s dveřmi a pak s botníkem a v tu chvíli to by nejúžasnější zvuk. Někdo byl nablízku a věnoval se nějaké prachobyčejné lidské činnosti.
A ten někdo ke mně patřil.
Byl jsem doma.
Přetočil jsem se na bok a zavrtal se do peřin ještě aspoň na chvilku.
Na chvilku?
Pod levou paží mě něco zastudilo. Prudce jsem otevřel oči a polekaně se dotkl kůže v tom místě. Nic.
Jasně, co jsi čekal, cvoku? Praštil jsem se pro změnu dlaní do čela.
Ale i tak bylo to místo ještě pár dnů chladné, jako bych chodil s rampouchem pod paží jako s teploměrem.
A z nějakého důvodu teď cítím nutkání radši dojíždět autobusem.

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Pěknej horor.

Pěknej horor.

Fakt?

To jsem ráda. Z hororů mám docela nahnáno - zvlášť když je mám psát XD

Jažíšmarjá. Fandom neznám,

Jažíšmarjá. Fandom neznám, ale na pořádnou noční můru to vydá i bez případných souvislostí, co mi možná unikly. Hlásím, že jsem se taky bála a že teď do vlaku jen tak nevlezu. Kdo ví, jestli se něco podobného nevyskytuje i na jiných tratích. Při mém zvyku nekoukat na jízdní řád a vlézt prostě do toho prvního, co jede...Brrrrrr

Z původního fandomu jsem si

Z původního fandomu jsem si půjčila téma dávných bohů, kteří přestrojení v moderním civilu bojují o převahu i o přežití (a v tomhle případě dušičky). V českém prostředí by to mohli být třeba keltský Cernunos, nějaká ta valkýra (naštěstí v současnosti děvčata dost paběrkují) a Morana.

aha. No jestli chceš vědět,

aha. No jestli chceš vědět, co mi připadalo nejvíc příšerný, tak ten moment, jak vyskočil na to pole a zdrhal, to bylo děsně sugestivní, když si tak člověk představí, že utýct přes zasněžený pole se vlastně nedá... brrr, chudáček

Přiznám se, že jsem si musela

Přiznám se, že jsem si musela přečíst komentáře, aby mně to došlo. (Asi to bude tím, že mě vůbec nenapadlo, že to mikádo je prostě mikádo a ne nějaký ET klobouk)

Začínám si připadat jako Rowla

Uf, snad příště napíšu něco, co nebude potřebovat dovysvětlování v komentářích.

Líbilo se mi to, i když

Líbilo se mi to, i když neznám fandom. A náhodou jsem se docela bála :).

Hurá!

Tak jsem přece jen trochu přejela kostkou ledu po zádech!

Pěknýýý... moc děkuju :)

Pěknýýý... moc děkuju :)

Rádo se stalo!

Studovala jsem odjezdy vlaků z Brna i zkazky i jihlavském podzemí - když jsem viděla fotku tamějšího přízraku s mikádem, musela jsem ho tam zakomponovat.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.