Modré Vánoce

Vánoční dárek pro Rebelku. Přišel trocchu později, ale Otec Vánoc se zasekl na svařeném víně s vánoční kozou. Hluboce se omlouvá a přeje překrásné Vánoce, no a protože je to zrovna Rebí, tak i všechno nejlepší k narozeninám ;)
Snad se ti bude dáreček líbit.

název: Modré Vánoce
fandom: Vlaštovky a Amazonky plus jedna taková podivnost :)
přístupnost: žasnu sama nad sebou, ale je to opravdu pro všechny. dokonce tam není ani slash.
varování: nenašla jsem betu, která by nebyla tady a zároveň znala obojí, tudíž je to obetované jen mnou.

„Podívej se, Dicku, támhle,“ ukazovala naléhavě Dorotka.
Dick zamžoural, popostrčil si brýle na nose a zadíval se ke vzdáleným stromům.
„Co tam máš, Dorko? Nic nevidím.“
„Ty nic nevidíš?“ zopakovala nevěřícně a znovu tam pohlédla. Ale tentokrát už ani ona nic nespatřila.
„Co tam bylo?“
„Nic, nevím – asi nic,“ zavrtěla hlavou a pak se usmála. „Máš na nose šmouhu, Dicku. Nezapomněl sis po tom přikládání do krbu umýt obličej?“
„Možná ne,“ odpověděl roztržitě. Už zase myslel na něco úplně jiného.
„Zuzaně se to nebude líbit, až přijdeš k jídlu takhle špinavý.“
Dick už odcházel, a jen zamával rukou jakože slyšel.
Ještě jednou se podívala k lesu, ale sníh se zase třpytil bíle.
----
„Dorko! Dorotko, kde jsi? Oběd!“
Vyhlížela z okna a neslyšela. Snažila se najít tu záři. Nic neviděla. Ale to jí nebránilo dívat se.
Někdo zaklepal na dveře. Otočila se.
„Tak jdeš už? Zvonilo se před pěti minutami,“ ozval se Zuzanin hlas.
„Jen chvilku!“ zavolala a naposledy se podívala ven.
Pak zavřela oči a snažila se vzpomenout, co to vlastně chce zahlédnout.
Jen sníh.
Bílé nadýchané vločky.
Ztichlé nehybné stromy.
Studený vzduch, který ji štípe do nosu, protože okno je otevřeno dokořán.
Znovu netrpělivé zaklepání.
„Dorotko, tak půjdeš už?“
Seskočila z okna a rozběhla se ke dveřím.
Vločka, která dopadla na okenní tabulku, byla velká jako její dlaň, jasně modrá a háčkovaná.
----
„Titty?“ zašeptala Dorotka, když se dívky chystaly uložit ke spánku.
„Copak?“ zívla.
„Stalo se ti někdy něco, co ti potom nikdo nevěřil?“
„Jak to myslíš?“
„Jestli jsi třeba viděla něco, co – se ti třeba jenom zdálo nebo sis to úplně vymyslela.“
„Párkrát,“ přiznala Titty a natáhla se na postel. „Cos viděla divného, Dorko?“
„To právě nevím. Jen jsem chtěla vědět, jestli se to děje taky ostatním.“
„Každému se to stává. Jen to pak většina lidí nikomu neřekne.“
„Myslíš?“ podívala se na ni Dorotka vážně.
„Samozřejmě,“ odpověděla bezstarostně Titty. „Pojď už spát, musíme toho zítra spoustu připravit, než přijedou Amazonky a kapitán Flint. Jsou přeci Vánoce!“
„Já vím,“ zamumlala Dorotka a přitáhla si peřinu až k bradě.
I dream about a blue, blue Christmas...
----
„Ale Dicku, dávej přeci pozor,“ napomenul ho mírně John, když se mu podařilo upustit už čtvrtou skleněnou kouli. Naštěstí spadla na koberec a nerozbila se.
„Promiň,“ zčervenal trochu a nervózně si pošoupl brýle na nose. „Možná bych měl radši jít dělat něco jiného.“
„Dobře, běž se zeptat Zuzany, jestli nepotřebuje na poslední chvíli něco nakoupit, třeba si pro tebe něco vymyslí,“ kývl s ulehčením John; nepotřebovali tu střepy všude, kam šlápnou.
Pak se podíval na Dorotku a zjistil, že bezmyšlenkovitě věší jmelí nade dveře obráceně.
„Dorko, takhle přece nemůžeš. Otoč si ho. Co to s vámi všemi dneska je?“
Jmelí jí vypadlo z ruky. Sebrala ho a nechápavě se na něj podívala.
„Slyšíš to?“ zeptala se potichu.
„Co bych měl slyšet?“ otočil se na ni John. „Maminka si vedle pouští Good King Wenceslas. Tos myslela?“
„Ne, něco jiného. Zní to jako malé modré zvonky.“
„To se ti zdá. Poslouchej koledy, soustřeď se na práci a nepřemýšlej o hloupostech,“ odbyl ji přátelsky.
Ale ona věděla, co slyší.
Přistoupila k oknu, jmelí jí volně viselo ve svěšené ruce.
Snažila se zahlédnout modrý sníh, ale namísto toho uviděla Titty, jak se zezadu plíží k Rogerovi, aby ho překvapila sněhovou koulí. Tak takhle ti dva odklízejí sníh, usmála se.
Rolničky se rozcinkaly hlasitěji.
Nevěnovala jim pozornost. Zdálo se jí to.
Vrátila se zpátky na svou stoličku a pečlivě zavěsila jmelí nad dveře. Tentokrát správně.
----
Odpoledne se šlo bruslit na zamrzlé jezero. Nejdřív se jí moc nechtělo, ale pak si uvědomila, že modrá není vánoční barva a proto ji najde spíš venku.
Venku se všichni rozběhli, kdo na břeh dorazí dřív. Kromě ní. Šla pomaličku a pozorně se rozhlížela. Všude bílo, všude ticho.
Zklamaně se posadila na dřevěnou lavičku a nazula si brusle, které dostala minulé Vánoce. Byly červené.
Rogerovi to tentokrát moc nešlo. Nancy si z něj utahovala, že má dřevěné nohy. Ušklíbl se na ni a přišel si odpočinout k Dorotce, která stále ještě seděla na břehu.
„Ty nebudeš bruslit, Dorko?“ zeptal se nepřítomně; sledoval, jak ostatní bez námahy vykružují piruety a obloučky.
„Ale budu,“ uklidnila ho. „Jen se mi nedaří zašněrovat si boty.“
Sama nevěděla, na co čeká.
Roger ji moc neposlouchal. Mračil se a něco si pro sebe brumlal.
„Buď chvíli tiše,“ napomenula ho, než si uvědomila, že to není Dick, na kterého by se mohla utrhovat.
Překvapeně se na ni podíval. „Co je s tebou?“
„Nic. Jen chci poslouchat.“
Zavrtěl hlavou, vstal a vrátil se na jezero. Pomalu se vydala z ním, aby se ji nevyptával ještě někdo další.
Pokaždé, když pomyslela na modré světlo a cinkání zvonků, upadla.
----
Převlékaly se v pokoji do svátečního. Peggy se pokoušela zapnout Nancy vzadu blůzku a ta se jí pod rukama netrpělivě škubala. Už jen to, že nemohla mít svůj milovaný svetr, ji dráždilo, a ještě takové ciráty s oblékáním...
„Na co tak koukáš, Dorko? Sníš s otevřenýma očima?“ všimla si najednou dívky, sedící tiše v koutě a zírající z okna.
Trhla sebou a provinile sevřela ruce.
„Ne, jen jsem se zamyslela,“ odpověděla po pravdě.
„Jsi připravená? Zuzaně se nebude líbit, když na večeři přijdeme pozdě. A její mamince také ne.“
„Chtěla bych se ještě podívat ven,“ vylétlo z ní dřív, než si stačila uvědomit, že na to se jí Nancy neptala.
„Teď? Nemyslíš, že je na to trochu pozdě?“
„Chci se jen – projít,“ zakoktala se Dorotka a zčervenala.
„Ale nezapomeň, že za hodinu je večeře,“ upozornila ji Peggy a popotáhla za zašmodrchanou tkaničku. „Musíš přijít včas.“
„Přijdu,“ slíbila a už utíkala ven. K jezeru.
Ozýval se odtamtud zvuk rolniček. Zase.
Rozhlížela se kolem sebe, aby přišla na to, odkud to přichází.
Vždycky ale zahlédla jen modrý záblesk a nic víc.
Jako kdyby tu něco neustále mizelo a zase se objevovalo.
Jako v jedné z jejích povídek.
And when those blue snowflakes start falling,
that’s when those blue memories start calling...

----
Štědrovečerní večeře byla překrásná. Všichni se vesele bavili, nikomu nezaskočila kost v krku, Rogerovu Fukovi se podařilo nenápadně uzmout jen čtyři kousky cukroví a Lóra celou hodinu v kuse vesele vyvolávala své Krrrrásné Vánoce!
Pak si zapálili oheň v krbu, posadili se kolem, louskali oříšky a vyprávěli si o starých dobrodružstvích. Vzpomínali na svůj první boj o Ostrov Divokých koček, na zamrzlé jezero kapitána Flinta, na cestu do Číny i nechtěný výlet na moře. Smáli se, občas se dohadovali, jak to všechno bylo - a Dorotka stála u okna, v ruce držela zpola rozteklou svíčku a hleděla do tmy.
U lesa blikalo světlo. Modré.
A tentokrát věděla, že cinkavý zvuk vydává pás s rolničkami, přivázaný na větvi. Měla totiž Dickův dalekohled.
Když se však, teple oblečená, pokusila vyplížit ze dveří, zachytil ji někdo za loket.
„Dorotko, to nemyslíš vážně. Kam chceš teď jít?“ ozval se ze tmy káravý Zuzanin hlas.
„Potřebuji na chvíli na vzduch,“ pokusila se chabě vysvětlit.
„Sama? Něco se ti stane!“
„Co by se stalo,“ usmála se. „Jen se projdu a brzy se zase vrátím. Zuzano, prosím.“
„A nemám jít s tebou?“ nabídla jí Zuzana.
„Ne, to je dobré. Neboj se, budu v pořádku. Běž za ostatními, vsadím se, že Dickovi už se určitě podařilo shodit nějakou svíčku a zapálit stromeček,“ zažertovala.
Zuzana vzdychla a podívala se na ni.
„Takovéhle chování bych sice čekala spíš od Titty nebo Rogera, ale tak si běž, když chceš. Jen se prosím vrať brzy, a buď na sebe opatrná.“
„Budu,“ slíbila jí Dorotka a vyklouzla ze dveří.
----
Modrá záře byla stále jasnější, čím blíže byla ona sama.
Něžné vyzvánění ji přitahovalo jako můru k plameni.
Zastavila se několik yardů od zdroje světla a zavřela oči.
Tohle se jí opravdu muselo zdát.
Pak je opět otevřela.
A zjistila, že modrá policejní budka tam pořád stojí.
Světélko na její střeše klidně poblikávalo. Kolem něj byly omotány chuchvalce cesmíny a jmelí a pár dalších rolniček. Na ceduli Free for use of public někdo připevnil několik obrovských háčkovaných sněhových vloček a vánoční věnec z jehličí.
Udělala pár opatrných kroků. Dotkla se pevného dřeva a vydechla. Její prsty se zatřpytily.
Najednou se rozlétly dveře a zevnitř vyběhl podivný muž, přibližně ve věku kapitána Flinta, jen s vlasy trochu více prošedivělými a rozhodně kudrnatějšími. Na sobě měl hnědý zimní kabát a kolem krku omotanou dlouhatánskou barevnou šálu. Když ji uviděl, překvapeně se zarazil.
„Zdravím. Krásný den na procházku, co, holčičko?“ prohodil nezávazně.
„Je večer, pane,“ upozornila ho. „Štědrý večer.“
„Och, opravdu? Který rok?“ zeptal se.
„1933,“ odpověděla Dorotka udiveně. „To nevíte?“
„Zatraceně, tak tohle mi tou výzdobou chtěla naznačit. To jsem si mohl myslet. Ale kam jsem se to zase dostal? Čert aby už vzal ten mizerný chameleoní obvod,“ zamumlal. Nerozuměla mu.
„Kde to jsem? V jaké zemi?“
„V Anglii, Lake District,“ vzpomněla si na své znalosti zeměpisu Dorotka.
„Anglie roku 1933, Štědrý večer? Mohlo to být horší,“ vzdychl. „Tentokrát alespoň žádný Bliztkrieg.“
„Vy už jste tu ale několikrát byl,“ napadlo ji, aniž by o jeho slovech příliš přemýšlela. Modrá záře. Zvuk rolniček. No jistě, samozřejmě -
„Opravdu?“ zvedl obočí.
„Ano, celý den se tu objevujete a zase mizíte,“ řekla mu. A věděla, že má pravdu.
Podíval se na ni jako kdyby to byla ona, která sem právě přicestovala s modrou policejní budkou.
„Skutečně? Jak to víš?“
„Vždycky jsem vás zahlédla. Tedy vlastně ne vás –„ opravila se pak, „tohle,“ poklepala dlaní na dřevo. „Zazářilo to, zazvonilo a pak jste byl zase pryč.“
„Proč jsi mne sledovala?“ zeptal se jí překvapivě.
Pokrčila rameny. Cítila se provinile a ani nevěděla proč. „Kdo jste?“ opáčila zvědavě.
„Doktor,“ usmál se.
„Jaký doktor? Jste vědec jako tatínek nebo léčíte lidi?“
„Ne ne, jen Doktor,“ upřesnil. „A jak ty se jmenuješ, holčičko?“
„Dorotka,“ řekla mu. „A nejsem holčička.“
„Dobře, mladá dámo,“ zamával omluvně rukama. „Říkala jsi, že jsou Vánoce?“
„Ano, dneska.“
Pak se podívala k jasně osvětlenému domu. On také.
Modrá budka sebou cukla a něco uvnitř zadrnčelo.
„Je to rozbité?“ podívala se na ni se zájmem Dorotka. „Dick by vám to mohl zkusit spravit.“
„Dick?“
„Můj bratr. Dokáže opravit cokoli. Je sice trošku roztržitý, ale moc šikovný.“
„Pochybuji, že by si poradil s chameleoním obvodem, špatnými převody v brzdné dráze a zlomyslnou navigací do nikam, ale jsi hodná,“ usmál se na ni. „Pozdravuj ho ode mne.“
„On vás zná?“ zeptala se udiveně.
„Nezná, ale určitě bude mít radost,“ ujistil ji. „Nebo možná nebude, ale to nevadí. Každopádně to udělej.“
„Udělám,“ slíbila mu. Pak se znovu podívala na dům. A zpátky na něj.
„Jen běž, ať tě ostatní nehledají,“ vyzval ji. „A neříkej jim o mně. Stejně by ti nevěřili.“
„Titty ano,“ namítla.
„Tak dobře, Titty to povědět můžeš. A Dicka pozdravuj. Zbytku ani muk.“
„Slibuji.“
Pak se zachvěla zimou. V chvatu si doma zapomněla šálu i rukavice. A na vlasy ji napadal studený sníh, když stála pod obílenými větvemi a poslouchala cinkavý zvuk rolniček a brumlání Otce – ne, ne, takhle to přeci nebylo!
Doktor si stáhl z krku barevnou šálu a omotal ji kolem ní. Byla veliká, měkká a voněla tabákem.
„To přece ale – bude vám zima,“ namítla.
„Neříkala jsi, že je Štědrý den?“ mrkl na ni. „A můžeš si myslet, že jsem třeba Otec Vánoc.“
„Děkuji,“ řekla způsobně.
„Rád jsem tě poznal, Dorotko,“ pootevřel dveře budky a nakročil dovnitř.
„Veselé Vánoce,“ zavolala za ním v poslední chvíli.
Otočil se a chvilku se na ni díval.
„Možná proto mě sem pořád posílala. Chtěla, aby mi někdo popřál hezké Vánoce,“ zamumlal dobromyslně a trochu nepochopitelně a zabouchl za sebou.
Věděla, že se má otočit zády, vyrazit směrem k domu a ani jednou se neohlédnout.
Takže to tedy udělala.
A když se rolničky hlasitě rozcinkaly a zpoza stromů se ozval bzučivý vrnivý zvuk, zavřela oči, dotkla se barevné šály a v duchu si začala prozpěvovat.
----
„Titty?“
„Ty ještě nespíš, Dorko?“
„Nemohu usnout.“
„Byl to dlouhý den, to je pravda. Těšíš se na ráno?“
„Moc. Ale poslyš, Titty – „
„Copak?“
„Potkala jsi někdy Otce Vánoc?“
„Párkrát. Když jsem v noci vstala, abych se šla podívat na vyhaslý oheň v krbu. Pokaždé se pokoušel schovat za stromeček,“ zasmála se.
„A venku?“
„Ne, to nikdy,“ odpověděla udiveně. „Proč se ptáš?“
„Já ano. Měl hnědý kabát, dlouhatánskou barevnou šálu a voněl tabákem,“ zasnila se.
„Tak to určitě nemohl být Otec Vánoc,“ řekla přesvědčeně Titty. „Ten přeci nekouří.“
„A přicestoval v modré telefonní budce,“ dodala ještě potichounku Dorotka.
„Vážně?“ zeptala se nedůvěřivě.
„Ano. Popřál mi hezké Vánoce a dal mi svou šálu,“ zašeptala spiklenecky.
„Neděláš si legraci?“
„Ne, ne, opravdu to tak bylo. Řekl, že tobě o tom můžu říct. A Dicka že mám pozdravovat.“
Titty se zasmála.
„To byl ale hodný Otec Vánoc,“ uznala. „Myslíš, že ho někdy taky potkám?“
„Určitě,“ odpověděla přesvědčeně Dorotka. Pak se usmála. „Stačí poslouchat, odkud se ozývají rolničky.“

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Titty je zlatá.

Titty je zlatá. -- „Každému se to stává. Jen to pak většina lidí nikomu neřekne.“ -- To je přesná myšlenka.
A háčkovaný vločky! Bezvadnej detail.

Mockrát děkuji! :) Jo, Titty

Mockrát děkuji! :) Jo, Titty měla vždycky takové hezké přemýšlení...měla jsem ji ráda.
Chí, i za to děkuji, to spadlo tak z nebe ;)

Já se připojuji

Já se připojuji k chvalozpěvu obdarované! To je tak nádherné. Vlaštovky a Amazonky. Dick a Dorotka. Titty a Zuzana. Vrátily se mi úžasné okamžiky, kdy jsem tyhle příběhy četla. Jako bych znovu byla u jezera a jela na bruslích k zamrzlé lodi kapitána Flinta. A ta dokonale vykreslená atmosféra Vánoc, ve které modrá budka vůbec nepůsobí nepatřičně. Nejspíš se tam někdy opravdu objevila, ale pan Ransome o ní nenapsal, protože Dorotka to přece řekla jen Titty, že? :-)
Díky za milý návrat do dětství.

Óóó! Děkuji mockrát! To jsem

Óóó! Děkuji mockrát! To jsem strašně ráda, že se to líbí i tobě, a že to další člověk četl :) Já VaA miluju, a čtu i teď, když je čas.
Ano, taky myslím, že tam ta modrá budka někde být musela, uhádla jsi správně ;) A docela by mě zajímalo, co by na něj řekl kapitán Flint, asi tomu napíšu pokračování :D Dali by si spolu doutník a vzpomínali na staré časy, nejspíš...
Není zač, já děkuji za krásný komentář :)

uááááá

Já tě uchumlám!
*nadšeník*
Fakt jsem netušila, že mi Ježíšek splní zrovna tohle přání. Vlaštovky a Amazonky... <3
To bylo tak úžasné! Pochybuju, že se mi vánoční speciál bude líbit víc :o).
Strašně se mi líbí, že to je zrovna Dorotka, kdo ho potkala. A taky to, že je to Titty, které to řekla. A šála! ŠÁLA!!!! <3
A ještě, že Dicka nepřivedla. Protože si myslím, že by to dokázal spravit a pak bychom nemohly (nemohli - promiň, bráško) obléhat na ff modrou budku :o).
A všechny postavy jsou tak dokonale IC a prostě... ááááá! Děkuju hrozně moc. Je to úžasný dáreček.

Chííí! *radost* Ježíšek se

Chííí! *radost*
Ježíšek se rozhodl být originální ;)
Íp, tak takovýhle kompliment jsem neměla dostat, budu si o sobě moc myslet :)
To musela být Dorotka. To jediné mi bylo jasné od začátku, protože ona to jako jediná byla schopná nezpochybnit. A Titty... moje nejmilovanější, když už nebyla hlavní hrdinkou, musela se aspoň takhle mihnout. A taky by byla jediná schopná uvěřit. Tak. Toliko z rozboru, už jsem zticha :)
Šála, chícht :) Taky bych ji chtěla dostat k Vánocům.
Ale to by bylo tak dokonalé AU, kdyby Dick spravil Doctorovi budku :D
Snažila se, a má moc radost, že jí to vyšlo, děkuje ;)
Není zač!

Taky jsem měla vždycky Titty

Taky jsem měla vždycky Titty nejradši. Ona je prostě úžasná.
Přečetla jsem si to znovu a líbí se mi to asi skoro ještě víc, než na první přečtení. A úplně jsem ti předtím zapomněla pochválit čtvrtého Doctora, působí strašně mile a zároveň... no Doctorovsky :D.
A víš, že jsem letos pod stramečkem našla barevnou pruhovnou pletenou šálu? Je tak dlouhá, že i když si ji omotám kolem krku, tak ji skoro tahám po zemi a je široká a prostě je to určotě TA šála :D.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.