Cesta spravedlnosti (1/3)

Pro Julii
Název: Cesta spravedlnosti
Autor: levandule
Přístupnost: bez omezení
Fandom: Sherlock Holmes
Shrnutí: Co se stane, když ani Sherlock Holmes nedokáže vyřešit případ?
Prohlášení: žádná z hlavních postav mi nepatří. Snad se A.C. Doyle neobrací v hrobě.
Poznámka: Je to můj druhý vánoční dárek. Posílám ho trochu později, protože konkrétní psanou podobu začal dostávat až o svátcích. S tvým přáním jsem možná naložila poněkud volně, ale snad se ti i tak bude povídka líbit. Přeji Ti krásný zbytek roku a mnoho štěstí do roku dalšího. Další díly mám již napsané a provádím poslední úpravy, do konce roku se zde oba objeví.

*

Nihil tam difficile est, quin quaerendo investigari possiet
Nic není tak nesnadné, aby se to pátráním nedalo zjistit
Terentius

Holmes jako obvykle seděl v křesle naproti dveřím a čekal, až vstoupí další žadatel o spravedlnost. Watson předstíral, že si čte noviny, ale ve skutečnosti Holmese pozorně sledoval. Nebyl sice tak skvělým pozorovatelem jako jeho přítel, ale ani jemu neuniklo, že od rána se Holmes tváří zachmuřeněji než obvykle.
„Paní Williamsová,“ oznámila paní Hudsonová a do pokoje vplula bohatě oblečená dáma v rozložitém klobouku.
„Vítám vás, paní Williamsová,“ řekl Holmes a obešel stůl, aby mohl ženě podat ruku. „Jmenuji se Sherlock Holmes. Toto je můj přítel a spolupracovník John Watson.“
„Já vím… tedy… moc mne těší, pánové.“ Tato slova patřila především a jedině Holmesovi. „Já… slyšela jsem, že jste nejlepší detektiv ze všech… takže vím, že jen vy mi můžete pomoci.“
„Prosím, posaďte se. Půjde zajisté o závažnou věc, i když jste o návštěvě už dlouho uvažovala,“ pravil Holmes. „A nyní mi řekněte, co je s vaším manželem.“
Paní Williamsová překvapeně otevřela ústa. „Jak víte…?“
„Prosím vás, mluvte,“ přerušil ji Holmes unaveně a snažil se nedívat na Watsona, který se tvářil stejně překvapeně jako paní Williamsová. Ne však kvůli Holmesově dedukci, ale proto, že snad poprvé se Holmes nechopil příležitosti se pochlubit.
„Nuže, já jsem si jista, že můj manžel mne podvádí,“ spustila paní Willamsová. „A jsem si tím jista už celých čtrnáct dní. Ptáte se, proč jsem za vámi nepřišla dřív?“ Nedala Holmesovi šanci ani kývnout ani udělat cokoli jiného a pokračovala: „Víte, myslela jsem si, že to není tak vážné. Ale on jí začal dávat peníze a myslím, že se chce rozvést. A vím, že ho ta jeho milenka jen využívá a po svatbě uteče se svým druhým milencem, který je stejně chudý, jako ona. A…“
Ozvalo se zaklepání a vstoupil Lestrade. Když uviděl paní Williamsovou, zaváhal.
„Posaďte se, Lestrade,“ vyzval ho Holmes. „Paní Williamsová, prosím, pokračujte, inspektor Lestrade je rovněž můj spolupracovník a…“
„A myslím si,“ spustila znovu paní Williamsová, „že oni nejsou jediní její milenci. Pracovala pro nás… než jsem ji před čtrnácti dny propustila a vím, že za tu dobu…“
„Děkuji vám,“ přerušil ji Holmes úsečně. „Děkuji vám za váš čas. Teď, když tu máte inspektora, co kdybyste mu svůj příběh rovněž vyprávěla? Jistě ho bude zajímat. A Watsona rovněž.“
S těmito slovy Holmes vstal a vyšel z místnosti. O chvilku později všichni tři uslyšeli hlasité bouchnutí vchodových dveří. Lestrade a Watson na sebe pohlédli.
„To je drzost!“ zakřičela paní Williamsová. „Nechápu, vážně nechápu, jak člověk jako on může mít dobrou pověst. Takový hulvát! Jsem znechucena, opakuji znechucena. Sbohem, pánové. Doufám, že vás už nikdy neuvidím!“
„My také doufáme,“ sykl Lestrade, když paní Williamsová i se svým rozložitým kloboukem odplula a práskla za sebou dveřmi.
„Co se mu stalo?“ zeptal se Lestrade Watsona.
„Netuším,“ přiznal Watson.
„Myslel jsem, že by mohl mít dobrou náladu. Vždyť včera padlo rozhodnutí soudu o tom zločinu, který tak dlouho vyšetřoval.“
„Možná je trochu… nesvůj z toho, že vyšetřování neprobíhalo přesně podle jeho představ,“ řekl Watson po chvíli.
„Ale on případ vraždy Artura Hopea nebyl nic snadného,“ připomněl Lestrade.
„Ovšem,“ kývl Watson.
„Víte, co si myslím?“ otázal se Lestrade a přisunul křeslo blíž k Watsonovi. „Myslím, že je zamilován do dcery oběti… Amandy Hopeové.“
„Proč se domníváte…?“ chtěl se zeptat Watson.
„Vy jste u toho nebyl, ale měl jste vidět, jak se na sebe dívali. Nu, pokud je to pravda, tak je Scotland Yard… promiňte, chci říct… prostě budeme mít problémy s vyšetřováním. Prosím vás, udělejte to pro dobro Británie a promluvte s ním.“
„Učiním tak,“ řekl Watson škrobeně.
„Děkuji vám. Já jdu za tou příšernou Williamsovou.“
„Vždyť…“
„Její kočár stále stojí přede dveřmi,“ řekl Lestrade a vyhlédl z okna. Pak si urovnal plášť a s výrazem člověka kráčejícího na popravu chtěl opustit místnost. Ve dveřích se potkal s paní Hudsonovou, která nesla poštu.
„Holmes tu už není?“ zeptala se. „Má tu dopis.“
„Od koho?“ otázal se Watson.
„Od… Amandy Hopeové,“ řekla paní Hudsonová.
„Vidíte,“ řekl Lestrade Watsonovi vítězně a tentokrát již doopravdy odešel.

*

Mycroft Holmes se těšil na několik hodin mlčení strávených v Diogenově klubu. Plány mu ale překazil jeho mladší bratr, který bez ohlášení vpadl do jeho bytu v ulici Pall Mall.
„Zdravím tě, Sherlocku,“ pozdravil ho Mycroft. „Promiň, ale jdeš trochu nevhod, protože já…“
Sherlock Holmes ho však neposlouchal a posadil se na pohovku. „Klidně jdi,“ řekl po chvíli. „Já stejně potřebuji být chvíli… sám…“
Mycroft odložil kabát, který si chtěl obléci a posadil se vedle svého bratra. „Co se stalo, že jsi kvůli tomu celou noc nespal, dnes ráno jsi nesnídal a pak jsi musel utéct od svého zákazníka, zjevně nějaké bohaté dámy se zálibou v kloboucích?“ zeptal se klidně. Tato brilantní dedukce však Sherlocka Holmese neuchvátila. Tvářil se stejně nešťastně jako předtím.
„Mycrofte, já…“
„Podívej se na mne,“ vyzval ho Mycroft. „Ty zase bereš drogy, že?“
„Ne… tedy… ano, ale to… jen občas…“
„Co se děje?“ zeptal se Mycroft.
„Já…“
„Je v tom nějaká žena?“
„Já… ano!“ vyhrkl Sherlock Holmes. „A… já vůbec nevím… protože ji miluji a…“
„Nelži mi!“ zahřímal Mycroft Holmes. „Poznám to! A teď pravdu! Okamžitě, Sherlocku Holmesi!“
„Četl jsi dnešní noviny?“ zeptal se Sherlock.
„Ne. Proč?“
„Odsoudili Jamese Smithe za vraždu Artura Hopea k smrti oběšením.“
„Aha. Myslel jsem, že jsi jim na tom případe pomáhal. Já se o něj nezajímal, ale…“
„Je nevinný!“ zakřičel Sherlock Holmes.
Mycroft Holmes vzal svého bratra opatrně za ruku. „Na to jsi přišel dnes ráno?“
„Ne! Já to věděl už když jsem Lestradovi řekl, aby ho zatkl!“
„Proč, Sherlocku?“
„Protože… to vyšetřování trvalo dva týdny! Dva týdny a já na nic nepřišel… nemohu… nemohu přijít o svou pověst dobrého detektiva! A… pár stop ukazovalo na Jamese Smithe, takže jsem… tedy… napadlo mne, že by to mohl být jeho bratr… ale neznám motiv, který…“
„Sherlocku, je pravda, co mi teď říkáš?“ ujistil se Mycroft.
„Ano,“ kývl Holmes zoufale. „A já… už jsem se rozhodl a chci, abys mne podpořil. Tohle byl poslední případ, který jsem vyřešil. James Smith bude popraven a já odejdu… na venkov.“
„Sherlocku! V žádném případě! Kdy ho mají popravit?“
„Za tři dny.“
„To máme času víc než dost. Najdeme pravého vraha… nebo, pokud se mýlíš, usvědčíme Jamese Smithe a ty řekneš všem pravdu.“
„Nemohu…“
„Jestli to neuděláš,“ řekl Mycroft Holmes přísně, „tak si vymyslím takové důkazy, že za tu vraždu popraví tebe.“
„To bys…“
„Jdeme!“ zavelel Mycroft a znovu si začal oblékat kabát.

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Je to zajímavé. Nikdy jsem

Je to zajímavé. Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, že by Sherlock něco nedokázal vyřešit. Jeho reakci naprosto věřím, ano tak by to asi udělal. Jsem zvědavá, jak se to bude vyvýjet dál.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.