Zimní pohádka

Milá Alfo, v půli ledna se už nesluší přát veselé Vánoce, jen se omlouvat a omlouvat a omlouvat za hodně ošklivé zpoždění. Snad ti ho tato povídka aspoň trochu vynahradí, i když do díla velkého G. má skutečně daleko. Přeju ti šťastný nový rok plný splněných snů.

Fandom: Sandman
Shrnutí: Poslední setkání Hoba Gadlinga a jeho tajemného společníka.
Povídka bezprostředně navazuje na Miláčky štěsteny z Domečku pro panenky (Sandman 2) a je zásadně inspirována Sunday Mourning z Wake (Sandman 10). Gwen může (ale nemusí) být Guenevere z Mourning.
Přístupnost: Všeobecná
Prohlášení: Všechny postavy patří Neilu Gaimanovi. Citace ze Zimní pohádky jsou převzaty z překladu Břetislava Hodka. Avevě moc děkuju za poučené pročtení a inspirující a povzbudivé připomínky.

~°~°~

Jsem, jenž byl dřív než všechny staré řády,
Přes všechny novoty jsem stále tady.
Jsem svědek dob, které je způsobily.
Já trvám od věků. A v tuto chvíli,
kdy beru dnešku třpyt, jak sami zříte,
zde proto doufám, že mi poshovíte,
když obrátím pár listů v kalendáři
a dojem, že jste spali, se snad zdaří.

Čím jste starší, tím rychleji prý čas utíká. Není to tak docela pravda. Čas se věkem nezrychluje, jen se pohybuje v čím dál extrémnějších polohách. Extrémní rychlost a extrémní nehybnost. Na to, abyste to zjistili, ovšem potřebujete pár století. Kupříkladu šest. Pak přemýšlíte o hádce staré sto let, jako by se stala včera. A těch několik minut čekání po šesté večer se táhne jako věčnost v předpeklí.
Jo, je to zase tady. Některá místa mají prostě silné vibrace, vždycky na nich bude stát hospoda. Ta, v které jsem se před šesti sty lety setnul a pak plácal nesmysly, nebyla tak špatný podnik. Pivo tam nešidili, v ohništi hořelo a za penci navíc jste dostali dobře prorostlou slaninu. Bar, v kterém sedím teď, je hlavně sklo, hlasitá hudba a překřikující se hlasy. Jiní lidé, pořád stejné řeči. A prázdné místo přede mnou.
Když jsme se naposledy setkali, obvinil jsem ho z citu a rozzuřil k nepříčetnosti. Stokrát jsem si od té doby říkal, že jsem měl radši držet hubu. Že pravda nestojí za to, aby se kvůli ní riskovalo staleté přátelství.
Zapaluju si druhou cigaretu, když se ve vzduchu něco změní. Zvednu oči. Prochází v koženém kabátě mezi stolky a ženy i muži na něm na okamžik ulpívají zmatenými pohledy. Jako by ho poznávali.
„Nebyl jsem si jistý, jestli přijdeš.“ Ta nejblbější úvodní věta.
„Vážně? Vždycky mi říkali, že je nezdvořilé nechat přátele čekat. Dal by sis panáka?“
Na tváři má sotva postřehnutelný úsměv. Nepamatuju se, že by se kdy usmíval. V černé vypadá jako nějaká rocková hvězda. Cave nebo Smith nebo jak se ti dnešní hoši jmenují. Ale jeho pohled je prastarý, nekonečná temnota se zábleskem hvězdy na dně.
„Dnes platíš ty?“ ujišťuju se.
„Mám dojem, že si to ode mě zasloužíš.“
Dodnes neznám jeho jméno a nevím, kým je. Vím, kým není. Není ďábel a není smrt. Je dlouhověký, mnohem starší než já. Mocnější než kdokoli, s kým jsem se kdy setkal. Je osamělý. A je to můj přítel. Ode dneška. Už šest staletí.
„To se ti nepodobá,“ povytáhnu obočí. „Co se stalo?“
„Uplynulo sto let. Stalo se mnoho věcí, Hobe Gadlingu.“
Bodne mě u srdce. Tak mi už mi po staletí nikdo jiný neříká. Je to trochu dojemné a trochu trapné. Jako když mě matka v osmnácti oslovila jménem od prsu. Pro všechny ostatní jsem...
„Robert a tady?“
Poznám ten hlas dřív, než se otočím. Má slabý americký přízvuk a medový podtón. Patří k němu ty nejčernější oči, které jsem za poslední století viděl. Sakra a ještě jednou sakra.
„Nevěděl jsem, že tu děláš, Gwen.“
„Pátky a soboty. Jenom divadlem se v Londýně neuživíš.“ Kývne přátelsky na mého společníka, zuby jí v temné tváři zazáří. Pak se znovu obrátí ke mně.
„Za chvíli končím, od osmi je zkouška. Přijdeš, ne?“
„Už jsem ti několikrát říkal, že to nejde, Gwen. Vážně.“
Její rty se na okamžik podrážděně stáhnou, ale pak se znovu usměje. „Á, vážně? Odbýváte mě chabým slůvkem. Já však – i kdybyste snad zaklínáním chtěl vyvrátit hvězdy z jejich sfér – bych řekla: Roberte, nikdo jiný nám Leonta nezahraje jako ty.“ Musím se usmát. Když cituje ze hry, přízvuk skoro není slyšet.
„Slyšel jste ho někdy recitovat Shakespeara?“ obrátí se Gwen svým normálním hlasem na mého společníka. Hledá spojence. „Deklamuje, jako by právě vypadl z Globu! Člověk by přísahal, že v té době žil.“
„Tomu bych skoro věřil.“ Tvář má nehybnou, ale v hlase slyším stín pobavení.
Gwen konečně vytáhne bloček a tužku. „Kvůli divadlu bych vás neměla nechávat na suchu. Co si dáte?“
Objednává si sklenici portského, já Balvenie.
„Jestli dorazíš na zkoušku, máš toho panáka na podnik,“ mrkne na mě Gwen. Poslední, dobře promyšlený útok.
Pevně zavrtím hlavou. „Bohužel. Dneska jde všechno pití na něj.“
„Ty šťastnej mizero.“ Nejprve se vytratí úsměv, pak i ona. Místo, kde stála, zůstává podivně prázdné.
„Leontes?“ zeptá se on.
„Zimní pohádka. Ze všech Shakespearových her ji mám rád nejmíň.“
Zamyšleně před sebou sepne štíhlé prsty. „Je to silný příběh. Má hloubku. Emoce.“
„Pro vánoční školní představení je to naprosto nevhodná hra, nechápu, proč ji Gwen vybrala. Kdyby si ji hrála se svými kamarády z okrajových divadýlek, prosím. Ale proč mají moji žáci recitovat Autolykovy čuňárny? Oni tedy stejně půlce z nich nerozumí...“
„Tvoji žáci?“
Překvapení v jeho hlase mě trochu podráždí. „No co. Dělal jsem v tomhle století i divnější věci než učitele. Třeba pálil whisky, prodával prdící polštářky a padl v obou válkách. Taky jsem vystudoval anglickou literaturu. A opovaž se mi říct, že je to jasný důkaz, že dneska může mít univerzitní titul každej bl...“
Neznatelný pohyb jeho obočí mě zarazí v půlce věty. Vzápětí přede mě štíhlá snědá ruka postaví sklenku jantarové tekutiny. „Robert se hrozně rád shazuje,“ prohlásí Gwen, když podává mému společníku portské. Pak mi položí ruku na rameno. Jako by mnou projel proud. Tohle není fér. „Ale já jsem v životě neviděla takového učitele anglické literatury. V dramaťáku mám skoro jen jeho žáky a letos nechtějí hrát nic jiného než Shakespeara.“
„Protože vědí, že je v něm spousta sprosťáren,“ zamumlám.
„A čí je to zásluha?“
Z jiskřícího pohledu svého společníka usuzuji, že se dobře baví.
Gwen mi stiskne rameno. „No nic, musím letět, převezme vás Alice. Jestli si to, Robe, rozmyslíš, zkouška začíná za hodinu. A klidně přijďte oba, jen ať si studenti zvykají na publikum.“ Poslední úsměv. Ještě několik vteřin zírám na roh, za kterým zmizela.
„Je krásná.“
Pokrčím rameny.
„Připomíná mi ženu, kterou jsem kdysi znal.“
Překvapeně k němu obrátím pohled. O sobě nikdy nemluví.
„Jak se jmenovala?“
Chvíli váhá. „Nada.“
„A co...“
Zavrtí hlavou a upije z portského. Pak se zeptá:
„Proč?“
„Proč co?“ opáčím
„Proč nechceš hrát Leonta?“
Cítím, jak se mi do tváře hrne krev. Tuhle otázku slyším tenhle týden už poněkolikáté a vytáčí mě k nepříčetnosti. Už otvírám pusu, abych mu hodně ostře odpověděl, ale na poslední chvíli se zarazím. On se přece neptá ze zvědavosti.
„Nemám chuť,“ zamumlám.
„Kvůli ní?“
Přikývnu.
„Proč?“ opakuje.
Tak strašně se mi nechce odpovídat. Ani sám sobě. Ale zářící oči pronikají příliš hluboko. Pomalu ze sebe soukám: „Hraje Hermionu. A viděl’s ji... Jaká je...“
Chvíli na mě beze slova hledí, pak se mu do očí začne vkrádat poznání.
„Černá?“
Znovu přikývnu.
Poznání se promění v náznak znechucení.
„Domníval jsem se, Hobe, že právě ty budeš nad podobné předsudky povznesen.“
„Pane Bože!“ vytřeštím na něj oči. „Copak to nechápeš? Vždyť je to právě naopak!“ Prudce zavrtím hlavou. „Je to šílená a krutá hra. Začíná týráním a končí polibky. A já ji nesmím… nemám právo…“ Selže mi hlas. Jakými slovy bych mu to mohl vysvětlit? Stále na mě hledí, ale odsouzení z jeho pohledu zmizelo. Zůstala jen napjatá pozornost. Zájem?
„Psychologové tu hru nesnášejí,“ zamumlám. „Nikdo prý nemůže v jeden okamžik zešílet a pak zase vystřízlivět a všeho litovat. Ne mezi normálními lidmi. Ale tady zešílely celé země a celá staletí.“ Upiju z whisky, která přede mnou stojí. Je skvělá, ale hořká pachuť z hrdla nejde spláchnout úplně. „Zešílel jsem i já. A nejstrašnější na tom je, že jsem si myslel, jak jsem normální. A tak jsem posílal přes oceán loď za lodí narvanou spoutanými lidmi. Muži. Ženami krásnými jako ona. Jako Gwen. Když dopluli, byli z poloviny mrtvoly a z poloviny trosky.“ Opřu si čelo o dlaň a zavřu na okamžik oči. „Kam se hrabe Leontes. On aspoň zešílel žárlivostí a vystřízlivěl smrtí. Já neměl žádnou vášeň, která by mě omlouvala. Otroci pro mě byli obživa a mrtvoly nutná ztráta. Kdyby nebylo tebe, bylo by jich ještě víc. Občas se mi o nich zdá,“ dodám tiše a otevřu oči. „O tom křiku a o puchu z podpalubí.“
Přikývne, jako by to věděl.
„V šedesátých letech jsem poslal spoustu peněz Martinu Lutheru Kingovi a byl jsem na každé demonstraci proti apartheidu. Ale nestačí to,“ zavrtím hlavou. „Nedokážu přijímat přátelství těch, které jsem týral. Nemám právo na jejich laskavost. Vím, že to nejsou oni, jim jsem neublížil, ale nenáviděli by mě, kdyby věděli, co jsem zač. A až se na Gwen na jevišti rozkřiknu, uvidím znovu zmučené tváře tisíců žen... Nedokážu s ní hrát.“
Zamyšleně otáčí sklenkou vína v prstech. „Zdá se ti i o ní,“ řekne nakonec.
Vytřeštím na něj oči. „Jak to můžeš...“
Zvedne ruku. „Vykonal jsi hodně krutých věcí, Hobe Gadlingu. To je sudba všech, kdo neumírají. Ale litoval jsi jich.“
„Co pomůže lítost?“ zamumlám.
„Neopakoval jsi je.“
Pokrčím rameny. „I šílenství má své meze.“
Dopije portské, pak sklenku postaví na stůl a zadívá se na mě. V jeho pohledu žhnou hvězdy jasněji než jindy. „Nemyslíš, že je na čase jít dál? Přestat se ke Gwen chovat jako k oběti? Protože právě to jí ubližuje. I ty jsi v jejích snech.“
Polknu. Jak to může vědět? Jak, proboha? Nahlas ale řeknu: „Nevím, jestli to dokážu.“
„Třeba se pak něco změní. Možná ty strašné sny odejdou. Nebo se už nebudou opakovat tak často.“
Nedokážu spustit pohled z hvězd v jeho tváři. Kdo je to? A jak mi může něco takového slíbit?
„Krom toho,“ opře si bradu o dlaň, „bych nesmírně rád zase viděl nějakou Shakespearovu hru. Příliš dlouho jsem neslyšel žádný dobrý příběh. Jenom prázdné ticho.“
„Proč? Kde jsi byl?“
Sklopí zrak a chvíli mlčí. Pak se mi podívá přímo do očí.
„Byl jsem ve vězení, Hobe. Většinu tohoto století.“
Zapomenu zavřít pusu. Za celý život jsem nepoznal nikoho jako on. Viděl jsem, jak pouhým slovem zneškodnil po zuby ozbrojené muže. I tehdy jsem tušil, že je to jen zlomek jeho moci.
„Kdo mohl...“
„Lidé. Pošetilí lidé. Dobře připravení lidé. Stal jsem se obětí jejich neúspěchu. Ta past byla určena mé sestře.“
Mám pocit, že se mi rozskočí hlava. Nechci vědět, kdo je jeho sestra. Teď ne.
„A jak dlouho...“
„Tři čtvrtě století. Zajali mě v roce 1916. Vysvobodil jsem se před několika měsíci.“
Vždycky mu vyprávím já. O svém životě, o svých prohrách. Teď se role obrátila a já nevím, co říct.
„A teď… Teď už je všechno v pořádku?“ vykoktám nakonec.
Zavrtí hlavou. „Zdaleka ne. Musel jsem... a budu muset učinit některá opatření, která nejsou ani v nejmenším příjemná.“
„Můžu ti nějak pomoct?“ vyhrknu a okamžitě si uvědomím, jak absurdně ta nabídka zní. Nevím, kdo je, ale jeho boje nejsou boje lidí. Čím bych mu mohl prospět?
Dlouze se na mě zadívá a náhle se neznatelně usměje. Jako by z celého světa na okamžik spadla část jeho tíže. „Rád bych viděl divadlo, Hobe, a nevím, jestli se mi to ještě někdy podaří. Byl bych šťastný, kdybys mi dnes večer zahrál.“
„Jsou to jen studenti a amatéři,“ zamumlám. „A je to první zkouška.“
„Co na tom záleží? Velký příběh přece nezkazí pár zaškobrtnutí. Vypráví se sám.“
Promnu si čelo. Dneska nic neprobíhá tak, jak bych čekal. Proč mě to vůbec nepřekvapuje? „Tak zaplať,“ povzdechnu si nakonec.
Když si bere od servírky účet, položím mu ruku na paži. „Nakonec se mě zase zeptáš, viď.“
Přikývne. „Taková jsou pravidla hry.“
„A co kdybych se zeptal já tebe?“
Chvíli na mě beze slova hledí, pak se pousměje. Vypůjčí si od servírky tužku, na druhou stranu účtu cosi napíše a podá mi jej. „Tady máš, příteli,“ řekne.
Ve chvíli, kdy vycházíme do mrazivého večera, znám jeho jméno. Věci zapadají do sebe. Začínají dávat smysl. A já nevím, jestli se mám smát, nebo plakat.

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Je moc dobře, žes pro (skoro)

Je moc dobře, žes pro (skoro) neznalé (třeba mě) dala ty linky. Ono to bylo srozumitelné i tak (a pěkné), ale s těmi linky člověk mohl teprve vysledovat, co je původní inspirace a co tvoje myšlenka.
Taky se mi to líbí víc než tvoje potteroviny. (Možná je to i kvalitnější předlohou? ;o)) ) A je tam tvoje klasická jemnost, zajímavý kontrast k originálu.
(Doufám, žes z toho zmatenýho množství slov pochopila, že líbí.)

Jsem moc ráda, že se ti to

Jsem moc ráda, že se ti to líbilo, zvlášť v porovnání s kanonickým základem, který je samozřejmě nedostižný :) Předloha v tom může hrát svou roli, i když na druhou stranu existuje i názor "čím mizernější kánon, tím lepší fanfiction" - a v některých případech to myslím funguje ;)

Víš, nad tímhle už vrtím

Víš, nad tímhle už vrtím hlavou celkem chvilku. A myslím, že budou fungovat oba principy (lišácké, což?), protože mizerná předloha znamená spoustu děr pro vyplňování (kašlykašlyPotterkašlykašly) a dobrá předloha zas dodá postavy s větší hloubkou. Když jsem ti to psala, říkala jsem si, že v louži (mizerná předloha) se moc do hloubky jít nedá (leda by ses přemístila na moře, ale to zas musíš udělat celou tu práci, pouhým převzetím postavy to nejde), zatímco v oceánu se dá potápět jedna radost.
No a nenapsala jsem ti to, páč mi to přišlo moc lyrický.
Tak jsem ti to napsala teď. :)

To je hezky napsané :) Ono je

To je hezky napsané :)
Ono by se to dalo říct asi i tak, že předloha přátelská fanfiction je předloha otevřená, plodně inspirativní, s naznačenými nápady a nedořečenými místy (což mohou být i skvěle napsané vedlejší postavy, které si prostě říkají o vlastní příběh). Otevřenost může být někdy dána i její nižší kvalitou, ale hlavně asi její strukturou. Dokud bylo HP neuzavřená série, pracovalo se s ním jedna radost, teď už je to trochu těžší, protože kdo se chce držet kánonu, musí fakt hledat díry - anebo zaveslovat do vod, kde se na kánon nehraje. Sandman je svou "otevřeností" a inspirativní plodností znám, ne náhodou z něj vzešly minimálně dva komiksové spin-offy (týkající se vedlejších postav), které jsou samy velmi kvalitní. Ale je vážně těžké dostát alespoň elementárně jeho úrovni...

Ajo, tak to vypadá, že k tomu

Ajo, tak to vypadá, že k tomu jdeme každá z jiný strany. Nemůžu posuzovat Sandmana, ze kterýho znám jenom drobky (nerada komiks, takže ho nijak extra nevyhledávám, holá písmenka jsou pro mě lepší, pouštím si u nich imaginaci na špacír - a taky si ráda polibuju v hudbě jazyka). Ale obecně ráda čekám, až autor dopoví svou verzi příběhu, a pak k ní buď cítím potřebu něco říct, nebo ne. S něčím si hraju, třeba u Tolkiena pořád dokola nacházím v krajině kolem sebe ozvuky Středozemě; něčemu se vysmívám a přestavuju světla, aby vynikly vady (kašlykašlyPotterkašlykašly - i když tohle je jediná věc, která mě vyprovokovala k takovéhle odvetě, většinu špatně napsaných věcí prostě odložím a pokrčím nad nima ramenama); něco začne rezonovat někde hrozně hluboko a odrazí se v originálních věcech (Malý princ v mandalách, momentálně, a Eco v Bjørkhallenu).
Asi to bude tím, že já nejsem tak moc na fanfiction. :)
Možná i tím, že mám radši ty uzavřený příběhy - zvlášť ty, kde bylo řečeno, co řečeno být mělo, a člověk si ani nechce a nepotřebuje domýšlet osudy vedlejších postav, protože by tím to řečený rozbil.

Tomu úplně rozumím. A máš

Tomu úplně rozumím. A máš pravdu, že nás samozřejmě inspirují i uzavřené a úchvatně napsané příběhy - a jak! Jen je tam ta inspirace jaksi vnitřní, nedopisujeme je, přetavujeme je do něčeho úplně nového.

Páni...

Já si chtěla na Sandmana pořádně posvítit už po DMD, ale když jsem zjistila, že ho u nás v knihovně nemají, vzdala jsem to. Po přečtení tohoto si ho prostě sehnat musím. Někde. Jedno kde.
Vůbec nevím, kdo jsou hlavní hrdinové, ale i v tom málu, co jsi nastínila, jsou mi tak strašně sympatičtí... a jestli z originálu dýchá aspoň z polovina atmosféra a dějiny tak silně jako tady, věřím, že se mi to bude hrozně líbit.

Ale ještě k povídce. Je tak krásně hluboká, mrazivá a zároveň jakýmsi způsobem milá a plná naděje. A povídání o Zimní pohádce a o Shakespearovi a o lidech... uf :). Já na to chválení vážně nejsem a asi nedokážu vyjádřit, jak moc se mi to líbilo, ale snad je dostatečný důkaz, že hned po zkouškách prolezu všechna knihkupectví a bez Sandmana domů nepojedu :).
Víš, že se mi tohle asi líbí ještě mnohem víc než tvé potterovské psaní?
Jsi geniální, Danae, fakt ;o).

Ach, Rebelko!

Jak tě nemilovat, geniální čtenářko! Hory doly bych obešla, takovou druhou bych nenašla, která přesto, že nezná kánon, povídku pečlivě přečte, dopodrobna popíše své dojmy a nechá mě několik minut lítat dva metry nad zemí! Moc ti děkuju, je to vydřenej text. A Sandmana ze srdce doporučuju!
Kdybys do něj chtěla nahlédnout online, všechny díly jsou zveřejněné na http://www.comicoo.com/sandman/index.htm. Ale v knize je to přece jen o moc lepší a český Sandman má krásný překlad.

Já jsem si říkala, že si to

Já jsem si říkala, že si to teď jen tiše a nenápadně znovu přečtu, abych tě neokomentíkovala k smrti, ale neodolala jsem. Bylo to, jako bych si myslela, že už jsem tu čokoládu dávno snědla, a potom zjistila, že mi ještě pár těch nejlepších čtverečků zbylo :o). Mně se to hrozně líbilo i předtím, ale teď, když už aspoň trochu vím, kdo je kdo a co bylo napsané na tom papírku a proč byl ve vězení, to je ještě lepší ;o).
Děkuju ti, že jsi mi pomohla odstartovat moje Gaiman-je-bůh období ;o).

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.