Samomluva

Název: Samomluva
Autor: Aveva
Přístupnost:: bez omezení
Varování č. 1: Sprostá slova. Nic moc děj. Ještě ke všemu v první osobě.
Varování č. 2: Nechovám k té povídce něžné city. Někdy mám pocit, že ani není moje.
Varováni č. 3: Jo a rozhodně to není druh povídky, který by měla ráda Lunkvil.
Shrnutí: Někdy má hrdina víc štěstí než rozumu (aneb něco na ten způsob si Julie víceméně přála, i když asi bude po právu protestovat, že takhle to rozhodně nemyslela).
Poznámka č. 1: Trvalo to dlouho a za to čekání to nestojí. Ale přece si nenechám zakázat přístup na sosácké stránky, když nás už za pár týdnů čeká DMD!
Poznámka č. 2: Julie přeju veselé vánoce a děkuju, žes mě za to zpoždění už dávno nezabila. Mimochodem, nebudu se zlobit, když si to nepřečteš. Skoro mám pocit, že to stejně nestojí za to.
Poznámka č. 3: Původně jsem zapoměla dodat, že pár vět je vypůjčeno z Bible 21.století. Zatím do mě neuhodil blesk, tak to snad nevadí.

A pak na ně spad meteorit a všechny zabil. Tomu se říká dramatický finále. Klapka. Konec. Dotočeno. Než si lusknete prsty, všechno je v prdeli.

Kdybych chtěl bejt stručnej, je tohle celej můj průser v kostce. Kdybych chtěl bejt stručnej. Jenže já nechci. Když už jsem jedinej, kdo to ocení, tak se chci směšně plácat v sebelítosti, abych si to aspoň trochu užil. Nic jinýho mi totiž nezbejvá. Samomluva.

Co si vzpomínám, tak na začátku nebylo nic. A počáteční nic bylo k zesrání nudný. Ale i v sebenudnějším nic je potenciál. A když už se mi stal ten malér, že jsem se zasek v jedný věčnosti s potenciálem, musel jsem s tím něco udělat. Nevyhnutelně.

Každopádně to rozhodně nebyl takovej opruz jako prostě sedět a zírat. Kdybych si potrpěl na metafory, cítil jsem počáteční nic jako nekonečnou pustou pláň, kde nic není a ze který nevedou žádný cesty. Děs a hrůza.

Tvoření samo sestávalo v podstatě z čekání. Ze spousty nudy a prozívanejch odpolední. A všechno to bylo předvidatelný. Metaforicky mi na mojí pláni vyrostlo bludiště. A jak víme, z bludiště se dá dostat prostym vytrvalym zahýbáním na jednu stranu. Ale furt. Předvidatelný. To mě na hmotě sralo. Dal jsem jí pravidla a ona je dodržovala. Nudně a vytrvale. A když na to přišlo, daný pravidla se jí nejspíš dost líbily a už si je ani nenechala vymluvit.

Chvíli se to zdálo jako sranda. Cvrnkat planety do černejch děr a zapalovat slunce. Bavit se. Dokud jsem o tom nezačal přemejšlet. O tom že je to všechno do posledního atomu spočitatelný. Jak říkám, zasraný pravidla. Že nemá smysl sledovat žádný děje, protože prostě jenom kontroluju, jak všechno jede ve vytyčený lajně.
Začalo mě to drtit. Propadal jsem marnosti. A kdyby to bylo možný, kdybych věděl jak, na všechno bych se vysral. Metaforicky? Stěny bludiště zezrcadlovitěly a z každý jsem se na sebe šklebil jen já sám. Až sem se došklebil do svýho vlastního středu.

Abych řek pravdu, není to hezký a přívětivý místo. Ale když jsem se tam stáh, došlo mi, co potřebuju. Odraz, kterej nebude patřit mně. Další vědomí. Cizí vědomí. Nepředvidatelný vědomí.

Překvapil jsem sám sebe. Našel jsem si úkol, kterej byl těžkej i na mě. Ale nejsem žádnej přizdisráč, tak jsem si při vytváření vědomí našel zkratku. Použil jsem odraz sama sebe. Kopie, v určitym smyslu.

Na začátku to teda byla spíš jenom jiskřička pokřiveného potenciálu, která musela projít přes tři prdele vývojovejch stádií, než to začalo mít nějakou úroveň. Ale tohle už byla jednoznačně zábava.

Na rozdíl od rozpínajících se hvězd a přitahujících se šutrů, tohle mělo spoustu rychlejch částí. Chvílema jsem ani nestačil mrkat.

A tak jsem stvořil Zemi.

Na začátku sice byla pustá a prázdná, ale když jsem s ní končil, už mi skoro zaplnila bludiště. Ono totiž v jistym smyslu nebyla ta zkratka úplně dobrej nápad. Protože život pošel ze mě. Byl mojí součástí. Slyšel jsem ho. Neustále. Občas to byl fakt hukot, když se všichni najednou rozhodli myslet. Ale jeden se to časem naučí odstínit.

Vůbec nejzajímavější byly lidi. S těma jsem si dal nejvíc práce. Šlechtil jsem si je a hejčkal. Lidi vůbec byly v mym vnímání nejintenzivnější.

A u lidí jsem narazil na další problém zkratek. Nebyly to tak docela mý kopie, to bych kecal, ale měli k tomu zatraceně blízko. Problém kopírování? Má to hranice. Riziko podniku. Přišly výrobní vady. Když pominu ty kosmetický, co mi byly víceméně u prdele, měl jsem i nějaký vyložený zmetky. Ty jejich mozky začaly bejt nepředvidatelný až moc.

Slyšel jsem je nejlíp, obzvlášť když se obraceli ke mně. K tomu kousku ze mě, kterej v sobě každej z nich měl. I v tomhle byli jako já. Taky trpěli samomluvou.

Přiznávám, občas jsem si s nima tu hru na poslouchání zahrál. Jsem se koneckonců snažil zbavit těch výrobních vad, tak jsem se je pár zásahama pokusil vyšlechtit. Ne že by to vždycky fungovalo, ale určitý úspěchy jsem měl.

Měl jsem lidi rád. Jako lidstvo i jako jedince. Jen mě některý z nich děsili, páč jejich kazy mi celkem jasně ukázaly, že i někde ve mně musej bejt chyby. Zasraný a neodstranitelný. Protože přes veškerou mojí snahu některý výrobní vady zůstávaly.

Pinožil jsem se s odstraňováním defektů z lidskýho genofondu a zapomněl sledovat hmotu. Hmota je svině. Už jsem to nejspíš zmiňoval. Hmota a její nudný zákony. Pitomý zákony, který jsem pro ni sám vymyslel.

Jo. Všemohoucnost je pěknej koncept. Jenže takhle to tak docela nefunguje. Všemohoucnost neexistuje. Ve všem jsou hranice.

Zaujatej blbostma jsem si toho šutru všim pozdě. Už jsem s tim nemoh nic udělat. Bych se vyjádřil trochu víc hoch, tak jsem zíral jak se vody vzdouvaj. Jak pod jejich tíhou mizej pobřežní města. Jak veškerý tvorstvo na zemi, vše, co se hýbe, hyne – ptactvo i dobytek, zvěř i veškerá havěť hemžící se po zemi, i všichni lidé. Vše, co mělo v chřípí dech života, vše, co žilo na souši, pomřelo.

Metaforicky? Bludiště plný slepejch zrcadel. I kdyby cesta ven vedla, stejně není kam jít.

Blbej vtip. Zem je pustá a holá. V hlavě prázdno. A mně se strašně nechce začínat odznova. Protože to trvalo tak dlouho. I když napodruhý bych moh napravit výrobní vady. Některý určitě. Měl jsem svý lidstvo rád. I s chybama. Jenže. Je mi jasný, že některý věci napodruhý prostě nefungujou. Nasrat.

Zase jsem sám a žádná nevyzpytatelnost v dohledu. A do tohohle srabu jsem se dostal vlastní vinou. Roztomilý ne. Teď tu ve věčnosti zkejsnu sám se sebou a patří mi to. Měl jsem mít rozum a dávat pozor.

„Bože obětuji ti ze všech čistých zvířat a ze všeho živého ptactva, žes mě, mou ženu, mé syny a jejich ženy zachránil před trestem, kterýms postihl nehodné pokolení lidské.“ Dodunělo do mý deprese z nějakejch spodních vrstev spolu s vůní kouře. V zrcadlech se zalesklo.

Jmenoval se Noe. Jedna z výrobních vad. Poškozenej mozek. I jeho soukmenovci se mu smáli. Ale byl vytrvalej. Slyšel hlasy a připravoval se na konec světa. Náhodou se to hodilo, když konec světa přišel. Přeživších bylo málo, ale byl to základ, na kterým by se dalo stavět. Jenže já se poučil. Došlo mi, že vyvíjet se a růst budou sami, až uznaj za vhodné. Že není dobrý se jim do toho plést. Někdy i pitomá výrobní vada dokáže jednomu zachránit prdel. Takže přestávám zasahovat a jenom sleduju. Sice bez mejch zásahů nemaj moc šancí dosáhnout na dokonalost, ale na druhou stranu, šutry už dokonalý jsou a kdo o ně stojí?

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Zabloudila jsem sem náhodou a

Zabloudila jsem sem náhodou a jak jsem si krásně početla! :) Tohle je ten "správný" Bůh :)

Líbí!

nemám zrovna psavé období a ty trosky sebekázně se snažím investovat do dokončení dárku pro autorku tohoto dárku :-), ale chtěla jsem naznačit, že jsem tu byla a dobře jsem se pobavila.

Tak to těší :o) Také chovám

Tak to těší :o)
Také chovám křehkou naději, že se tvé psavé období vrátí a k dokončení dárku se dostaneš ;o)

dárek

neboj, makala jsem na tom i dnes, ale poslední dvě kapitoly (budou už jen dvě) nelze vydat, dokud nebudou hotové obě, abych se moc neusekla.

Jsi úžasná a skvélá :o) A

Jsi úžasná a skvélá :o)
A určitě nejsem jediná, kdo se těší ;o)

Děsně mě nadchlo zaseknutí v

Děsně mě nadchlo zaseknutí v jedný věčnosti s potenciálem :-))

Ale jo, taky si myslím, že je

Ale jo, taky si myslím, že je tam pár pěknejch okamžiků (třeba ten padající meteorit ;o)

Ty umíš napsat počátek světa

Ty umíš napsat počátek světa stejně roztomile jako konec světa ;o). Je to moc dobrý. A jestli do tebe neuhodilo, tak máš jistotu, že jsi to s tím jeho nezasahováním a jen sledováním odhadla dobře.
A asi nejsem ještě úplně zkažená, protože jsem se trochu zastyděla, že se mi ze všeho nejvíc líbí slovo přizdisráč ;o). (Co jsem bez něj celé ty roky dělala?)

Tak a teď si na mě ještě

Tak a teď si na mě ještě došlápnou tvoje maminky, že tě kazím a učím sprostá slova ;o)
Ale co už, vzdělávat mládež je koneckonců víceméně záslužné :o)

No já věděla, proč sem furt

No já věděla, proč sem furt chodím a vyčuhuju a číhám a čekám a podupávám! :-))
Dobrý to je!
(A měděnou střechu, máš?)

Tak děkuju :o) To je ten

Tak děkuju :o)
To je ten systém co nejvíc si povídku zdrbat v úvodu, pak maj komentátoři tendence ji chválit ;o)
Ale fakt s ní nejsem moc spokojená.
A nad sebou máme hromosvod a ještě dvě patra sousedů :o)

Jojo, "non sum dignus" je

Jojo, "non sum dignus" je figura stará dva a půl tisíce let...

Jéééé, vánoce! Vánoce na jaře

Jéééé, vánoce! Vánoce na jaře mají něco do sebe. Děkuju. A náhodou je dobrá. Sice do nás doma asi uhodí blesk, ale to se stejně dalo čekat.
Pořád uvažuju, jestli se mi nadávky líbí nebo ne. Ale mají něco do sebe. Je to takový stylový.

Neboj, ten barák má

Neboj, ten barák má hromosvod. A jestli to teda bude ten blesk kulovej, tak se alespoň dostanem do zpráv ;o)
A jak jsem říkala, za ty nadávky nemůžu, mě se to takhle napsalo (a navíc, stejně za to můžete ty a Arengil, jste mě zkazily a tak vám to patří! ;o)

Obdarovaná pohovoří za sebe,

Obdarovaná pohovoří za sebe, ale já jako kolemčtoucí jsem teda nadšená! Kvůli takovejm kouskům se vyplatí protáhnout Vánoce až do března. (Ale příště hezky v prosinci!) Ty kusy klasické bibličtiny mezi nasrat mě obzvlášť dostaly. A taky závěr. A předpoklad, že B21 na jisté letenské toaletě nezůstává nečtena ;)

Příště jsem soudná a

Příště jsem soudná a přenechám účast mladším a psavějším ;o)
A sakra. To jsem zapoměla připsat, že jsem si půjčila pár citátů z Bible. Budiž ti dík, žes ji Julii darovala :o)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.