Vytříbené umění kritického komentáře I: Jak psát kritický komentář

autor: Peg Robinson
překlad: Danae
První část překladu dnes již klasického eseje o psaní a příjímání kritického komentáře ve fantiction. Trochu delší, ale velmi vtipný a informativní text, který by měl být povinnou četbou každého, kdo chce komentáře psát nebo dostávat.
Přeloženo na základě autorčina svolení k volnému šíření díla. Esej byl poprvé publikován v roce 1997 na diskuzním fóru alt.startrek.creative věnovaném Star Trek fanfiction. Jeho originální znění si můžete přečíst zde: http://www.loony-archivist.com/lowerdecks/crit.html
Alane moc děkuji za beta-read, který přiblížil čtivost tohoto překladu čtivosti originálu.

Když jsem sledovala diskuze na našich fanfiction stránkách, jalo mě jisté podezření. Reakce na dotaz, který jsem položila v eseji o kritice, tohle podezření potvrdily. Mám dojem, že se lidé nechávají děsit představou, že kritické řemeslo je jakýsi úžasný a tajemný koníček, kterému mohou holdovat jen odborníci se znalostmi vpravdě okultními. Prostě něco ách ách mysteriozního. Především chci říct: není to žádná pravda. Neplatí to ani pro člověka, který by chtěl kritický komentář poskytnout, ani pro toho, kdo by si své dílo chtěl nechat zkritizovat.

Jistě, existují užitečné kritické postupy, kterých se dá užít, a jistá terminologie, která se vám může hodit. Čím více praxe v psaní a přijímání kritiky získáte, tím bude vaše porozumění psanému projevu širší, pružnější a ucelenější. Získáte lepší představu o tom, co v psaném textu funguje a co nefunguje, a osvojíte si jistou preciznost. Tohle by mohla být ta „tajemná“ stránka kritického řemesla. Ale pořád ještě nemusíte být šedovlasí veteráni mnohaletého studia, abyste se mohli stát vnímavými a nápomocnými kritiky, a rozhodně se nemusíte šourat se svěšenou hlavou, s očima upřenýma k zemi a omluvou „víte, já tomu moc nerozumím“ na rtech, abyste se mohli stát součástí kritické komunity. Nemusíte být pomazáni, osvíceni a vytrženi z kolotání karmických znovuzrození, abyste se mohli bezpečně odvážit děsuplného zážitku nechat se zkritizovat. V prvé řadě je dobré vědět, že nikdy nedosáhnete onoho „mysteriozního“ poznání, jestliže budete věci jen zpovzdálí sledovat a nepustíte se do hry. A za druhé, a to je ještě důležitější, v takovém prostředí, jakým je třeba náš fanfiction portál, má velká část čtenářů už teď mnohem víc znalostí o textu, než se odvažují si přiznat, a většina autorů je velmi dobře schopna naslouchat postřehům druhých a prakticky je zapracovávat do svého vlastního díla.

Většina z vás ví zatraceně dobře, jak vypadá povídka, která je chaotická a mizerně vystavěná, víte, jak vypadá živý, uvěřitelný a situaci objasňující dialog, rozeznáte postavu, která na vás málem vyskočí ze stránky, od postavy neumělé, která šustí papírem. Poznáte, když je vám časový sled v povídce jasný – i když se třeba autor rozhodl v rámci časové osy přeskakovat sem a tam – a kdy jste naprosto zmateni, kdy se co stalo, přestože časová linka povídky je možná velmi jednoduchá. Poznáte, kdy vás autor strká z mysli jedné postavy do druhé tak rychle, až jste nakonec úplně popletení a točí se vám hlava, poznáte, kdy je rytmus povídky kodrcavě nevyvážený, příliš rychlý nebo příliš pomalý nebo rychlý a pomalý na naprosto nevhodných místech. Poznáte povídku, která je pěkně vyvážená, má všechno, co do ní patří, všechny části zapadají do sebe a tvoří působivý celek – a stejně tak poznáte povídku, ve které některé části chybí, jejíž struktura je nakřivo, povídku, která věnuje příliš mnoho času a pozornosti jen určitým věcem a zbytek zanedbává, zkrátka je celá zkonstruována tak, že z ní trčí kusy a vůbec působí nevzhledně.

Něco z toho znáte ze školních hodin jazyka a literatury, něco z rozhovorů o knihách s přáteli, něco jste se naučili v rámci svého vlastního psaní, něco z čtení článků a komentářů těch, které pokládáte za znalce – ale většinu toho víte proto, že se mezi námi jen těžko najde někdo, kdo by nebyl celoživotním, vášnivým a těžce závislým čtenářem. Jen málo lidí se rozhodne přidat ke komunitě, jako je ta naše, jestliže nejsou verbálně orientovaní, protože naše stránky jsou čistě textové medium. Web jako je ten náš, kde tvoří většinu příspěvků povídky a nikoli zprávy zvící jednoho odstavce, je to poslední místo, kde byste hledali někoho jiného než literárně postižené šílence. Těžko mezi námi najít duši, která ještě nedosáhla díky svým přirozeným sklonům a létům zkušeností minimálně střední úrovně literární vzdělanosti. Většina z vás má tedy zcela nepochybně dobré základy k tomu, abyste mohli kritickou zpětnou vazbu poskytovat a také jí porozumět, jestliže ji obdržíte.

To, co mnohým z vás schází, nejsou znalosti o psané tvorbě, které by vám umožňovaly ji komentovat. To, co postrádáte, je schopnost, disciplinovanost, zásady a způsoby, které by vám umožnily kritizovat a nechat se kritizovat „bezpečně“, aniž byste ublížili ostatním nebo sami sobě. Nejste zvyklí zamýšlet se nad svými dojmy a nad svou intuicí natolik, abyste je dokázali správně pojmenovat. Nejste zvyklí o nich hovořit klidně a bez emocí. Nejste zvyklí přepnout z myšlenky „co se mi na tom líbí“ na myšlenku „proč to funguje“. Nejste zvyklí diskutovat o textu s lidmi, kteří ho napsali a kteří mají tendenci ho bránit za každou cenu. Mnoho z vás autorů není zvyklých zatnout zuby, naslouchat a nebránit se za každou větou. Bohužel, právě tyto vlastnosti jsou naprosto zásadní. Jestliže je postrádáte, můžete se dostat do pořádného průšvihu – nebo takový průšvih způsobit.

Kritické komentování bychom si mohli představit jako interaktivní „bojový sport“, kterého se účastní víc než jedna osoba. Čtení a psaní je oproti tomu relativně pokojná činnost, provozovaná obvykle o samotě. Umění číst a psát vás vybavuje základními informacemi k tomu, abyste mohli kriticky komentovat a také kritiku přijímat, ale nenabízí vám zkušenosti a schopnosti činit tak způsobem, který nebude druhé zraňovat.

Představte si to takhle: řekněme, že soukromě cvičíte tai-či. Každý den si projedete svou sestavu; elegantní pohyby tohoto sólového bojového sportu ovládáte nádherně. Možná jste velmi dobří, možná jste jen nadšení amatéři, ale rozhodně zvládáte většinu cviků a umíte je předvést, aniž byste dopadli na kostrč a museli vás odnést na ošetřovnu. Ale cvičíte je sami. To nejkontaktnější, co můžete udělat, je jít do parku nebo do místního tai-či oddílu, stoupnout si tam spolu s ostatními do řady a tančit pěkně veřejně. Ale pořád tančíte sólo. Není to interaktivní sport.

A teď si představte, že vy se svou zkušenosti s tai-či navštívíte místní oddíl juda. Všude kolem sebetu vidíte lidi, kteří dělají pohyby téměř totožné s těmi, co cvičíte v tai-či. Všechny ty kroky, gesta a chvaty se nápadně podobají těm, které tak dobře znáte; ale místo toho, aby je lidé cvičili v izolovaném sólu, používají je interaktivně a s obrovskou rychlostí jeden na druhého. Všichni tam poskakují, mlátí do sebe, chytají se, házejí druhými o zem. Páni! Možná byste to mohli také zkusit, všechny ty pohyby koneckonců znáte, ne?

No, radši ne. Ne předtím, než projdete nějakou přípravou a výcvikem. Jste sice obeznámeni se stejnými pohyby, ale už vám není známo, jak takové pohyby užít kontaktně, aniž byste někomu ublížili, rozzlobili ho a nakonec byli sami v rozpacích, proč k tomu vůbec došlo. Mohli byste dojít k chybnému závěru, že ty „rvačky“ jsou doopravdy smrtelně vážné a zuřivé, anebo můžete náhodou udělat něco, co takové zápolení doopravdy promění ve vážnou a zuřivou rvačku. Mohli byste zapomenout na úctu k soupeři. Mohli byste všechno zkazit, kdybyste začínajícího nováčka začali tlačit do něčeho, na co zatím není připraven, a dlouhodobě – jestliže ne trvale – tak poškodit jeho sportovní růst. Mohli byste také ublížit sami sobě. Jestliže se někomu nabídnete jako tréninkový partner a on, neinformován o vaší nezkušenosti a nejistotě, na vás zaútočí ostřeji, rychleji a rafinovaněji, než jste čekali, možná budete reagovat hodně nepřiměřeně. Úplně stejně vás možná rozhodí, jestliže je váš partner stejný nováček jako vy a o etice a sportovních pravidlech toho ví asi tolik, co šílený fanda kung-fu filmů, který si myslí, že je nový Bruce Lee a že svět ovládne několika kopy a zvučným „hiiiJÁÁÁÁ!!!!“

To, co potřebujete, je rychle se obeznámit s pravidly juda, s filozofií skrytou za tímto sportem, s cílem konkrétních cviků a s uměním, jak se chovat, abychom si z toho všichni něco nového odnesli a abychom se přitom vyvarovali nehod, které si žádají lékařské ošetření a možná i ověření, zda naše pojištění zahrnuje i pohřební výlohy. Totéž platí i pro umění kritizovat. A právě o tom vám chci něco říct.

Spousta z toho, co bude následovat, jsou věci naprosto samozřejmé: musíte mi to prominout. Mám totiž dojem, že i „samozřejmé“ si zaslouží zopakovat. Ne snad proto, že jsme všichni hloupí nebo neuvěřitelně nevychovaní. Ale proto, že se i ti nejzdvořilejší, nejpokornější lidé s těmi nejlepšími úmysly snadněji pohybují v nových oblastech a činnostech, jestliže dostanou jednoduchý seznam „tohle dělej a tohle nedělej“. Podobně jako má stonožka problém, kterou nohou vykročit, i my se můžeme velmi jednoduše ztratit v protichůdných nárocích „jak bych se měl chovat“, „čeho chci dosáhnout“ a „chci vážně znít jako obzvlášť nenaložený Jan Kraus?“. Zdravý rozum a základní lidská slušnost mohou skončit beznadějně zaklíněné mezi falešným očekáváním, lichou nadějí a velmi reálným strachem a zranitelností. Takže mi prosím odpusťte, budu-li opakovat spoustu pravidel a principů, které jste se naučili už v mateřské školce. Jak nás upozornil Robert Fulghum, všichni jsme se vše, co opravdu potřebujeme znát, naučili před lety mateřské školce – problém je, jak se naučit tato pravidla aplikovat stále znovu a znovu v nových situacích a po celý život.

Dvě poslední poznámky před tím, než se do toho pustíme. Za prvé: ať už si přejete kritické komentáře psát nebo dostávat, VELMI vám doporučuji, abyste si přečetli celý esej, anebo alespoň ty části, kde se mluví jak o kritickém komentování, tak o přijímání kritických komentářů. Ne snad proto, abyste pak mohli hrozit prstem na svého oponenta, a když šlápne vedle, vynadat mu za „nedostatky v etiketě“. Ale proto, abyste lépe porozuměli problémům a nejistotám, s kterými zápasí, a abyste byli tolerantnější a flexibilnější, až půjde do tuhého. Protože, jak asi tušíte, do tuhého občas půjde. Lidé chybují, dochází k nešťastným shodám okolností, nováčci se pořádně seknou – a stejně tak šlápnou vedle mazáci. Vy potřebujete vědět, co kritické komentování komplikuje z obou stran, abyste byli připraveni na nevyhnutelné problémy a byli schopni v nich jednat laskavě, empaticky, se smyslem pro humor a s porozuměním.

Čímž se dostáváme k druhému bodu. Já sama jsem – k svému hlubokému zahanbení – udělala každou z chyb, které v tomto eseji popisuji. A co hůř, udělala jsem ji znovu. A znovu. A znovu. Umění psát a přijímat komentáře nepatří k těm, ve kterých byste mohli dosáhnout absolutní dokonalosti. Ani vy, ani vaši oponenti nikdy nebudete dokonalí. Proto také existují pravidla a zásady; ne proto, aby si je chybující lidé jednou přečetli a zčistajasna se stali dokonalými, ale proto, aby chybující lidé chybovali méně, navzájem si porozuměli, věděli, jak jednat v obtížných situacích, aby uměli odpouštět a aby jim bylo odpuštěno, a ještě zvládli všechnu tu dřinu, co se s procesem kritického komentování pojí. Je to způsob, kterým lze učinit chybování snesitelným, přestože to není způsob dokonalý ani ideální. Vždyť víte, žijeme v nedokonalém světě, který má k ideálu daleko, a jsme obklopeni nedokonalými lidmi, kteří mají k ideálu daleko. Když na to dojde, ani my sami nejsme žádné výlupky ctnosti. S tím se buďto musíme naučit žít, nebo se dát na profesionální poustevničení. Mě osobně ale kariéra poustevníka nikdy moc nelákala – je to nuda a nejbližší sámoška je děsně daleko.



I. Jak psát kritický komentář (To, jak ho přijmout, si probereme o kus dál.)

Takže tématem dne je „umění kritiky“. Pořádně rozsáhlé téma, co? Raději tedy pro začátek to pole trochu zúžím. Existují dva základní přístupy ke kritice jako takové a jeden z nich v prostředí, jako je náš fanfiction portál, příliš dobře nefunguje: přístup profesionálního kritického hodnocení profesionálního uměleckého díla. Postoj profesionálního kritika zní „účel světí prostředky“. Takový kritik je hlídacím psem, který chrání peněženky zákazníků a vysoké ideály umění. Jeho mottem je: „Neberu si servítky a říkám na rovinu, jak věci vidím… jestli se vám to nelíbí, támhle jsou dveře.“ Profesionální kritik je loajální k zákazníkovi a na umělce nebere žádné zvláštní ohledy. Takový kritik je tu proto, aby chránil svět před brakem, fušerstvím a lacinými senzacemi. Jestliže se takového úkolu ujme čestný a kompetentní mistr kritického řemesla, jedná se o nepopulární, ale vznešené povolání. Jistě, v oboru se pohybuje také spousta jedovatých, nafoukaných a praštěných tlučhubů, ale mnoho kritiků usiluje o to, aby náš svět byl lepší a krásnější, přestože jsou ostří a ne zrovna laskaví. Ale je zásadní chybou pustit profesionálního kritika, přes všechny jeho pozitivní vlastnosti, na bandu amatérů – především na amatéry nepřipravené, kteří se poctivě snaží naučit se v bezpečných mělkých vodách přátelské a podporující komunity svých kolegů něco nového. Ve chvíli, kdy se amatéři rozhodnou pro profesionální dráhu, stávají se pro Hlídací Psy rovnocennými soupeři, ale do té doby bychom s nimi měli jednat jako s chráněným druhem a dovolit jim, aby trochu vyrostli a zmoudřeli, než jim začneme přistřihávat křidýlka.

To nás přivádí k druhému přístupu ke kritice. Tím je přístup učitele, redaktora, vedoucího semináře, režiséra, přítele a kolegy. Základní myšlenkou tohoto přístupu je, že jak umělec, tak jeho dílo jsou ještě stále ve vývoji. Komentáře mají za úkol umělci pomoci a podpořit ho, dát mu možnost se na vlastní text důkladně podívat, nabídnout mu jasný a přesný obrázek toho, jak jeho dílo na čtenáře působí, přijít s návrhy, co by se případně dalo zlepšit, a nabídnout informace o tom, jaká jsou standardní předpoklady a formální náležitosti „řemesla“ v dané oblasti.

Negativní komentáře jsou stejně vhodné jako ty pozitivní, ale měly by být formulovány zdvořile, měly by být rozumně dávkované a soustředěné na konkrétní a jasně ohraničené problémové místo v povídce, případně na soustavný a opakující se problém v několika povídkách. Jejich účelem je umožnit autorovi vidět vlastní dílo jasněji – nikoli mu ublížit, zahanbit nebo ho naprosto zdeptat.

Přestože autoři občas bezmocně vykřikují něco jiného, není kritické komentování polem, které by mělo být rezervováno pro mazáky, odborníky, profesionály nebo kolegy spisovatele. Postřeh naprostého nováčka může být úplně stejně hodnotný jako postřeh zkušeného odborníka, přestože pozorování a poznatky těch dvou se budou často lišit. Ostřílený mazák se bude asi spíš soustředit na technickou stránku psaní, na jeho nuance, fungování a formální náležitosti, zato nováček často nabídne živý a spontánní pohled na to, jak dílo jako celek působí na čtenáře. Pro autora, který se je ochoten něco nového dozvědět, budou oba druhy postřehů hodnotné.

Za ta léta mi začalo docházet, že hlavním důvodem, proč autoři u svých povídek nesnášejí nováčkovské komentáře, je, že nováčci stejně jako děti často říkají jasně a bezelstně věci, které o svém díle vědět nechcete – ale které byste asi přesto měli slyšet. „Odborník“ se bude o vašem textu vyjadřovat klidně a bez emocí a bude se soustředit na hezká a neosobní témata jako „užití symbolů“ a „manipulace s časem“. Vy se pak můžete cítit bezpečně a své srdce si ukrýt za akademickou odtažitost. Ale nováček přijde a prohlásí: „Tu povídku chápu – ale nikdo se mi v ní moc nelíbí. Všichni jsou tam furt děsně naštvaný.“ A autor je v pytli. Samozřejmě chtěl, aby ty postavy byly naštvané, ale také chtěl, aby jich čtenáři bylo líto. A pak pěkně zabolí zjištění, že hněv je z té povídky jasně patrný, ale důvod, proč jsou ty naštvané postavy hodné lásky, se do ní už nevešel. Z toho všeho vyplývá, že jste-li spisovatel, pak potřebujete podobné spontánní reakce, aby vás chránily před akademickým strkáním hlavy do písku – a jste-li nováček, pak byste měli vědět, že upřímnost a spontánnost vaší reakce velmi pravděpodobně praští autora přes brňavku a donutí ho skákat se zoufalým řevem po místnosti. Na tohle by obě strany měly být připraveny.

Ale zpátky k hlavnímu tématu. Zpětná vazba by měla být ideálně dávkována v rozumně malém množství a s dostatečnou příměsí povzbuzení, aby začátečníkovi umožnila získat určitý náhled na jeho dílo, aniž by se začal topit v negativismu, pocitu odmítnutí, depresi, zoufalství a podobných příjemnostech. Je to nelehký úkol: jestliže se rozhodnete vstoupit na pole kritického komentování, musíte vyvážit povinnost být upřímní a otevření se stejně důležitou povinností nepřeválcovat autora jako bagr žížalu. Většina z nás by ráda věřila, že vše, co potřebujeme k tomu, abychom byli fér a konstruktivní, je hlasitá houkačka, která svým TUDÚÚÚ! oznámí, že právě jedeme – ale to málokdy stačí. Většina autorů potřebuje mnohem víc péče a úsilí bez ohledu na to, nakolik nám věří, že naše úmysly jsou ty nejlepší.

Takže teď máme základy v malíčku. Obecným cílem je pomoci autorovi především tím, že mu pomůžeme vylepšit nějaký konkrétní kus textu bez toho, abychom zranili jeho ego nebo zlikvidovali jeho optimismus. Chcete to zkusit, ale pořádně nevíte, kde začít nebo jak pokračovat, jestliže jste už začali. Dobrá tedy; ale vězte, že většina moudrosti, kterou potřebujete, je skryta ve všezahrnujícím přístupu „pomáhat“. Vím, že to ještě řeknu mnohokrát, ale to proto, že „pomáhat“ je skutečně jádro věci. Cílem je pomáhat a cokoli se tomuto cíli postaví do cesty, je „špatně“, i kdyby to bylo „správně“ ve smyslu techniky psaní, vnímání díla nebo vašich geniálních postřehů. Je ale pravda, že základní soubor pravidel – jakýsi stručný průvodce – asi nebude na škodu. Takže tady je.



Jak psát kritický komentář 1: Základní bezpečnostní pravidla

1. Pište kritické komentáře jen těm autorům, kteří o ně stojí, nebo těm, kteří vám k tomu dali svolení, když jste se jich zeptali. Jestliže autor nastavil nějaké limity jako „je to moje první povídka, buďte shovívaví“, respektujte je. Jestliže autor žádá, abyste se vyvarovali nějakého konkrétního typu kritiky, nebo naopak abyste věnovali speciální pozornost něčemu, v čem se chce zlepšit, respektujte to rovněž. Není vůbec špatný nápad napsat autorovi a požádat ho o svolení, pokud chcete napsat a zveřejnit hloubkový kritický komentář, a to dokonce i v případě, že autor podle svého vyjádření o komentáře stojí. Buďte také připraveni alespoň naznačit, čeho se komentář asi bude týkat. Nechci tvrdit, že autor lhal, když o komentáře žádal, ale lidé občas své názory mění. I ti, co to myslí zcela upřímně, se občas rozklepou, když reakce, které na svou povídku dostanou, jsou méně pozitivní, než čekali. Pokuste se tedy vynaložit trochu námahy v zájmu zachování klidu a míru. Jestliže si autor komentáře vyžádal, není takový postup nutný. V tom případě ale aspoň autor ví, že může nadávat jen sám sobě, jestliže se mu reakce nebudou zamlouvat.

Základní pravidlo etikety tedy zní, že nebudete vyskakovat z křoví a nečekaně útočit na autora, který neočekával kritický komentář nebo „hloubkový“ kritický komentář. I když vám může takové autorské překvapení připadat naivní, je dobré vědět, že existují dva velmi odlišné přístupy k tomu, co by měl člověk čekat, jestliže něco veřejně publikuje. Je lepší očekávat to nejhorší a pak přidávat, než dohnat autora k slzám nebo ho rozzuřit, protože nebyl na kritiku připraven. Přistupujte k tomu jako k „multikulturnímu“ problému a nezapomínejte, že tyhle dva přístupy se spolu rozhodně neshodují a jejich zástupci se musí hodně snažit, aby si vzájemně nechtěně neubližovali.

2. Vaším cílem není nad autorem „zvítězit“. Vaším cílem je mu pomoci. Jestliže jste napsali svůj názor a je zjevné, že ho autor nedokáže využít, (ať už proto, že něco nedošlo jemu nebo vám, nebo prostě proto, že jste se zrovna nestrefili do té správné chvíle) nesnažte se hádat. Myslím to vážně. Postojem „přehádám tě, i kdybych při tom měl vypustit duši“ se v kritickém komentování nadělalo víc škody než čímkoli jiným vyjma záměrných zákeřností. Vím, že je to těžké – tohle je jedna z mých velkých slabin jako kritika i jako autora. Jsem typ, který má pocit, že musí všechno dobojovat až do hořkého konce, ale to je rozhodně špatný přístup. Buď je vašemu názoru autor schopen porozumět a využít jej, nebo ne. Tečka. Nechte to tak. Rozhodně neztratíte tvář, jestliže se vyhnete hádce.

3. Nezneužívejte kritický komentář jako šanci k vlastnímu předvádění. Znovu říkám, že vaším cílem by mělo být pomáhat…, a ne využít ubohého autora a jeho povídku jako skvělou příležitost, abyste se předvedli. Jedovaté odpovědi, šikovné otáčení nožem v ráně, zlomyslné narážky a přednášky, která mají víc společného s tím, co si všeobecně myslíte, než s tím, jak by se dalo pomoci konkrétní povídce, jsou naprosto nevhodné a autory obvykle ze srdce nenáviděné. Zcela pochopitelně. Pro autora je už tak dost těžké zvládnout kritiku, která má za cíl pomoci mu a je dobře míněna. Rozhodně nepotřebuje mít pocit, že se mu právě někdo vysmál, zneužil ho a pak ho odstrčil na stranu, aby si mohl zatančit na zkrvavené mrtvole jeho díla. Takové protahované přednášky jsou mou další slabinou… vsadím se, že jste to neuhodli.

4. Jestliže se autora dotknete a naštvete ho, pak už mu ze samé definice toho slova nepomáháte. Nemusí to být vaše vina: možná je autor hloupý, přecitlivělý, přehnaně se brání, nebo dnes prostě vstal špatnou nohou. Ale pořád platí, že autorovi, který je naštvaný, cítí se mizerně a má potřebu se bránit, už nemůžete pomoci. Buď všeho nechte, omluvte se za to, jak jste se ho – třeba nechtěně – dotkli, a stáhněte se z diskuze, nebo si aspoň dejte panáka, zhluboka se nadechněte, pečlivě se nad celou situací zamyslete a zkuste přijít na to, jak předat své názory způsobem, který by mu byl ku pomoci.

5. Tohle bych snad ani nemusela zdůrazňovat, ale má zkušenost mě bohužel poučila, že se to zdůrazňovat musí, a to opakovaně. ŽÁDNÉ URÁŽKY. Žádné záměrné shazování, nadávky, politické nebo náboženské polemiky, žádné posmívání, žádná kázáníčka, žádné nelichotivé charakteristiky autora jako grafomana nebo pošuka nebo úchyla. Žádné návrhy, že by autor zasluhoval pořádně zkoupat. Žádné komentáře k jeho morálce, etickým normám, sexuálním perverzím. ŽÁDNÉ URÁŽKY. Za. Žádných. Okolností.

6. Když už jsme u toho, pozor na humor – jestliže je užit dobře, může odlehčit jinak nepříjemnou kritiku, ale jestliže je užit špatně, může se pak autor cítít nejen zostuzen, ale také zesměšněn. Neříkám „neužívejte humor“. Může to být vaše spása. Jen si dejte pozor, jak ho užíváte, a jestliže trefíte vedle, rychle se omluvte! Autor, který se potýká s kritikou, obvykle není zrovna humorně naladěn, což byste měli mít na paměti a být připraveni se s tím vypořádat.

7. Nepište kritické komentáře k povídkám, které vás skutečně nezajímají a na kterých nejste schopni najít nic pozitivního. V kritickém semináři nebo jako profesionální kritici byste mohli být donuceni psát kritiku na dílo, které se vám ze srdce hnusí. Ale v rámci fanfiction komunity nic takového dělat nemusíte a bude skutečně jednodušší pro všechny zúčastněné, pokud takovou povídku minete nebo budete diskuzi o ní sledovat jen z postranní čáry. Pak se velmi pravděpodobně vyvarujete toho, abyste psali negativní a destruktivní komentáře typu „to je fakt děsný“, a autor pravděpodobně nebude mít pocit, že na něj právě někdo vede přímý a osobní útok.

8. Než svůj kritický komentář uveřejníte, přečtěte si ho. Není vůbec špatný nápad dát si před takovým čtením hodinku nebo dvě pauzu, abyste získali trochu odstup. Je skutečně neuvěřitelné, jak text, který jste napsali s horkou hlavou, vyhlíží o pár hodin později jedovatě, negativně, přepracovaně, neadekvátně nebo prostě jen šíleně zaujatě. Dopřejte si trochu času na rozmyšlenou a upravte komentář předtím, než ho publikujete.

9. Jestliže vám autor naznačí, že už má dost – ať už kritických komentářů vůbec nebo konkrétně kritiky od vás – PŘESTAŇTE. Nepokoušejte se mít poslední slovo, neposmívejte se autorovi a nenazývejte ho poserou, nepokračujte v nakousnutém tématu. PŘESTAŇTE. Je to, jako když zápasník plácne do žíněnky. Dostali jste zřetelný signál, že jste překročili meze autorovy trpělivosti. Jestliže budete pokračovat, pak můžete ošklivě ublížit buď autorovi, nebo sami sobě, protože autor se přestane chovat zdrženlivě a zdvořile, vystartuje na vás bez rukaviček a všechna pravidla o slušném kritizování hodí daleko za hlavu. Mrmlání, že se přece jen snažíte pomoci, tu nemá smysl; jestliže vám dal autor najevo, že mu z jakéhokoli důvodu nepomáháte, máte povinnost se stáhnout. Můžete si o něm myslet, že je to srab s mozkem plže a výdrží čivavy, ale je to přinejmenším čestný srab: řekl vám, kde jsou jeho hranice, a na vás je, abyste je respektovali.

Přestože nejsem žádný fanda cenzorských zásahů, na jednu věc bych chtěla upozornit. Téměř cokoli z výše uvedených „tohle nedělej“ se klidně může objevit v diskuzním fóru, nemá-li to formu kritiky konkrétního díla. Fórum je to správné místo k ohnivým diskuzím na libovolné téma od rasy, náboženství a politiky až po cenu banánů v Dánsku. Fórum ale není místo pro kritické reakce na povídky – nebo minimálně ne pro veřejnou kritiku povídek amatérů. Autor, především ten začínající, je zranitelné stvoření; tím víc, jestliže je dobrovolně otevřen kritice svého díla. Je přímo krutost, jestliže někdo vytáhne na autora, který má spuštěný štít, a využije existence jeho díla a jeho ochoty nechat se kritizovat k tomu, aby vyhlásil válku autorovu náboženskému přesvědčení, morálce, politickým názorům, emočním dysfunkcím, nezdravým návykům, neurózám, sexualitě a podobně. Veďte si svou svatou válku za záchranu civilizace na nějakém jiném poli. A jestliže se chcete o daném tématu hádat právě s onou konkrétní osobou, uvědomte si, že existuje jasná hranice mezi autorovými názory a cíli a mezi jeho spisovatelskými schopnostmi a že tyto dvě oblasti by se měly probírat zvlášť. Jestliže jste skutečně přesvědčeni, že si od vás nějaká konkrétní povídka námitky morálního charakteru přímo žádá, pak se alespoň omezte na klidný, racionální a soukromý e-mail, kde vysvětlíte své výhrady. Jestliže se jedná o obecný problém, který se neomezuje na jediného autora, pak založte ve fóru téma, které se ho bude týkat, aniž byste při tom na někoho ukazovali prstem nebo ho obviňovali. Jedna věc je vrhnout se jako jestřáb na profesionálního spisovatele – jiná věc je vyzvat na souboj, a to dokonce na veřejném fóru, amatéra, který o svém amatérství ví.. Nezaměňujte dobrou vůli autora, jeho otevřenost a ochotu se učit za možnost uštědřit mu veřejně několik ran dřív, než mu dojde, že vaše zbraně rozhodně nejsou atrapy.

Jak psát kritický komentář 2: Praktická část

A teď jak na to: věci, kterých si máte všímat, oblasti, které máte komentovat, obecné principy a podobné dobré rady. Tohle je mnohem jednodušší, než to na první pohled vypadá. Když na to přijde, téměř vše, co dokážete říct o nějaké povídce, může autorovi poskytnout informaci, kterou potřebuje, nebo která ho alespoň bude zajímat. Nesmí se jen cítit ohrožen a nesmí mít dojem, že ho někdo bere klackem přes hlavu. Cokoli od technických fines po obecný dojem, drobnosti, které se vám líbily, drobnosti, které se vám nelíbily. (Vyhněte se slovu „nesnáším“, „hrozné“ apod. – i když je to třeba pravda. Autor je už tak dost zranitelný. Nemá smysl ho dohánět k zoufalství.) Cokoli z řečeného může být pro autora přínosné – už jen proto, že povídka obvykle fascinuje samotného autora jako zrcátko papouška, není-li to skutečně antikvární kousek nebo text, nad kterým dávno zlomil hůl. My, co píšeme, zíráme na své dílo v katatonickém transu tak dlouho, dokud máme dojem, že bychom se z něho mohli ještě něco naučit nebo ho nějaký zásadnějším způsobem vylepšit. Opustit svou povídku je mnohem těžší, než si myslíte. Nebojte se tedy, že byste snad pro autora neměli informaci, která by mu pomohla nebo ho zaujala – už jen ten fakt, že píšete o jeho povídce, vám dává skvělou startovací pozici a skutečnost, že autorům to často myslí postranními cestičkami, tu znamená velkou výhodu. Volné asociace dokážou nás autory dovést od velmi netradičních komentářů k velmi zásadním odhalením. Přesto vám mohu dát několik rad ohledně toho co říkat, co neříkat a jak to neříkat, které vám snad trošku pomohou.

1a. Pokuste se předtím, než začnete povídku komentovat nebo navrhovat nějaká zlepšení, definovat, co se vlastně autor snažil napsat. Vyhnuli bychom se spoustě nepříjemností, kdyby čtenáři, kteří mají rádi konkrétní typ, styl či žánr psaní, odolali touze přetáhnout autora, který píše něco jiného, na svou stranu. Netvrdím, že já jako autor „povídek s psychologicky prokreslenými postavami“ se nemůžu spoustu naučit od někoho, kdo miluje akční svižné kousky. V dokonalém světě bychom byli všichni schopni psát díla, která budou dokonalá v každém ohledu. Ale v praxi to tak bohužel nefunguje. Každá povídka má svůj omezený prostor pro příběh a většina z nás se musí spokojit s relativně nečetným množstvím stylistických a žánrových cílů v tom kterém díle. Takže když si čtete povídku, snažte se zjistit, zda se autor pokoušel napsat tragický slaďák, poctivý hurt-comfort „pětkrát slzičky, pětkrát orgasmus“, neuvěřitelně směšnou parodii, sžíravou satiru, vzrušující akční jízdu, detektivku… Myslím, že je vám to jasné. Nemá smysl říkat osobě, co se záměrně snaží napsat náladovou introspektivní črtu, že by udělala mnohem líp, kdyby do toho nacpala víc příšer, výstřelů, odvážných záchranných akcí a supermanských hrdinů.

Když si na druhou stranu všimnete, že autor zpracovává zřetelně akční příběh spíš způsobem vhodným pro slaďák nebo náladovou črtu, není špatné ho na to upozornit – ovšem jen v případě, že se to negativně podepisuje na výsledku. Stejné pravidlo platí i ve chvíli, kdy styl povídky či kapitoly jde zřetelně proti jejímu cíli. Například já sama se musím hodně snažit, abych do svých akčních scén necpala moc pocitů a introspekce. Můj způsob psaní je hodně založen na vnitřních pochodech a pocitech postav, ale psát tímto stylem akční scénu znamená okrást v ní čtenáře o všechnu energii a vzrušení. K takovému chybnému uchopení tématu dochází překvapivě často a je dobré na něj upozorňovat. Není nic horšího, než se snažit napsat určitou věc způsobem, který tomu jenom ublíží a zabrání vám dosáhnout kýženého účinku.

1b) Výjimka potvrzující pravidlo: jestliže objevíte v nějakém autorovi neoddiskutovatelný talent pro určitou oblast psaní, i když to třeba není zrovna ta oblast, o kterou se právě snaží, není špatný nápad mu o tom říct. Dejte si ovšem pozor, jak budete takovou informaci formulovat: není zrovna vhodné naznačovat, že když mu zrovna moc nejdou povídky typu A, mohl by jako cenu útěchy zkusit typ B. Ale na druhou stranu spousta z nás neví, že jsme dobří ještě v něčem dalším. Zní to legračně, ale je to tak. Zkrátka „nevidíme pro stromy les“. Mně například někteří lidé neuvěřitelně pomohli, když si dali tu práci mě upozornit, že mám talent pro psaní dialogů a pro využívání humoru k vyvážení temných nebo nepříliš dějových scén. Díky tomu, že jsem se to dozvěděla, mohla jsem začít užívat tyto schopnosti více záměrně a došlo mi, že mám silné stránky, kterými můžu vyvážit, či dokonce eliminovat své pisatelské slabiny. Neváhejte tedy autora informovat o jeho skrytých schopnostech a talentech.

2. Dodatek k pravidlu číslo jedna: Neměli byste si jen definovat žánr a styl, kterých autor užívá, ale také vnímat tvar, atmosféru a téma příběhu, který se snaží vyprávět. Nikomu nepomůžete, budete-li mu tvrdit, že jeho povídka by byla mnohem lepší se šťastným koncem, když všechno v daném příběhu je napsáno tak, aby to nevyhnutelně vedlo k tragickému rozuzlení. Každý komentář, který napíšete, by měl směřovat k tomu, abyste pomohli povídce stát se lepší verzí sebe samé, nikoli se změnit v něco naprosto odlišného. Pokuste se identifikovat prvky, které v takovém příběhu fungují, a prvky, které naopak jeho efektivitu snižují. Ale rozhodně se jej nesnažte měnit v úplně odlišný text. Takový revizionismus přenechte lidem ze studia Disney, kteří mají dojem, že mohou nalepit happyend úplně na cokoliv.

3. Základními stavebními kameny literárního díla jsou: struktura, styl vyprávění, výběr úhlu pohledu, výstavba postav, zápletka, časová posloupnost, tempo, téma. Jestli trošku zapřemýšlíte, určitě vás toho napadne mnohem víc, ale mě právě teď došla inspirace. Jakýkoli z technických elementů psaní je hodný komentáře, ať už si všimnete něčeho výjimečného a zdařilého, nebo něčeho, co příliš nefunguje. Ale nemyslete si, že musíte psát v odborných termínech, abyste mohli něco okomentovat. Je sice pěkné, když s autorem sdílíte stejný odborný žargon, ale nepotřebujete znát všechny literární termíny, abyste mohli říct: „Myslím si, že by bylo lepší, kdyby ta scéna byla napsaná tak, jak by ji viděl ten-a-ten.“ Jasně, někdo, kdo ovládá literární terminologii, by to vyjádřil stručnějším „bylo by to efektivnější z úhlu pohledu toho-a-toho“, ale jinak jste řekli oba totéž, ne? A ani jste nepotřebovali o moc víc slov. Takže se nenechte zastrašit odbornou hantýrkou. Není zas tak podstatná, jestliže se tedy zrovna nechystáte skládat zkoušku z literární teorie.

Je dobré, abyste věděli, že odborné a hloubkové komentování je užitečná a vítaná věc, i když komentování řádek po řádku je většinou už poněkud přehnané. Mnozí máte dostatečné vzdělání i hlavu na to, abyste přistupovali ke kritickému komentování touto formou, a autor si z toho obvykle hodně vezme. Jestliže tedy uvidíte, jak někdo komentuje tímto vědeckým a odborným způsobem, nestřečkujte, nemyslete si, že se ta osoba snaží všechny přebít znalostmi, stanovit nová pravidla komentování nebo týrat autora. Nejpravděpodobnější je, že se normálně pohybuje v prostředí, kde je takový přístup ke kritice obvyklý. Přečtěte si takový komentář, poučte se z něj, ale nespěchejte autora bránit, jestliže není naprosto jasné, že komentátor píše něco takového bez jeho svolení nebo navzdory jeho jasnému nesouhlasu. Začnete-li autora hájit, když žádnou obhajobu nepotřebuje, možná od něj odeženete kritika, kterého si cení.

4. Nemyslím si, že potřebujete dlouhý seznam odborných termínů a nadrcených větiček, abyste mohli být dobrým a užitečným kritikem. Podle mého potřebujete pozorné oko, ochotu hluboce přemýšlet a schopnost vyjádřit to, co si myslíte, velmi jasně a tak konkrétně, jak je to jen možné. Pamatujte na to, že se snažíte pomáhat. Povrchní konstatování, nejasné poznámky, mlhavé generalizace a líná shrnutí NIKOMU nepomohou. Jak už jsem řekla, kritický komentář je DŘINA. A myslím to vážně. Může to být také velká zábava, občas zažijete uspokojení z toho, že jste někomu podali pomocnou ruku v pravou chvíli – ale dělat to dobře není nijak lehké. Jestliže si povídku skutečně pozorně nepročtete a jestliže skutečně nezapřemýšlíte nad svou reakcí, můžete nakonec autora otrávit podobně, jako otrávíte lékaře, když vstoupíte do jeho ordinace se slovy „to bolí“ a neřeknete mu, co vás bolí, jak vás to bolí a co jste dělali těsně předtím, než to začalo bolet. Autor může být popravdě řečeno otráven ještě víc než doktor, protože to, co tady nefunguje, je svým způsobem jeho součástí, a vy mu do háje ani nejste schopni říct, co přesně nefunguje, natož jak to spravit.

Pokuste se vyjadřovat tak jasně, jak to jen jde. „Tvoje povídka mě nudila,“ nikomu moc nepomůže. „Tvoje povídka mě začala nudit od chvíle, kdy hrdina zabil outloně, a pak už mě to nechytlo,“ už autorovi pomoci může. „Začal jsem se nudit během té dlouhé introspektivní pasáže po smrti outloně,“ mu může pomoci ještě víc. „Ta introspektivní pasáž je nutná, ale bylo by dobré ji někde přerušit a vsunout tam něco zajímavého, aby se rytmus příběhu příliš nezpomalil,“ mu může pomoci ještě mnohem víc. Jak vidíte, čím přesněji dokážete identifikovat problém, tím lépe. Stejně dobře může fungovat kvalitní a jasný popis toho, jaký ve vás část příběhu vyvolala dojem, jak na vás působí konkrétní postava, co vás zmátlo, co je vám naprosto jasné – to vše je velmi užitečné. Jedna z mých nejoblíbenějších bet je obdařená schopností říct mi, jak na ni v té které scéně působí moje postavy. Nedokáže vždycky přesně vyjádřit, proč na ni tak působí, ale to ani nemusí. Když mi řekne, co jí nesedí na konkrétní scéně, jsem už většinou schopná se k ní vrátit, zjistit, co z toho, co jsem napsala, takovou reakci způsobilo a také to opravit, je-li to ve struktuře té povídky možné. Mám tuhle betu ráda ze spousty důvodů, ale její talent vidět a popsat věci je rozhodně o důvod víc. (Díky, Joan.) Takže se snažte věci zřetelně vidět, konkrétně je popsat a nechte si čas, abyste si uvědomili, jaké vaše reakce skutečně jsou. Nelžete sami sobě ohledně toho, co vidíte a cítíte. Právě tím získáte ze svého snažení nejvíc a autorovi tak nejvíc pomůžete.

5. Nesnažte se opravit v povídce všechno na jeden zátah. V první řadě se vám to ani nemůže podařit. Neexistuje nic jako povídka, která se dá věčně a donekonečna vylepšovat. Je jako fraktálová množina – z jednotlivých tvarů vyrůstají další tvary, ze kterých vyrůstají další tvary, ze kterých vyrůstají další tvary. Nikdy byste nebyli hotovi. Stanovit si, že do nejmenších podrobností rozeberete všechny roviny daného textu, je nesmyslný cíl. To se vám nemůže povést. A co hůř, utopíte v tom autora, kterému se snažíte pomoci. Možná si vybral pro svůj život jednu nebo dvě osoby, kterým je ochoten dovolit neohraničené šťourání, ale víc než jedna nebo dvě to nebudou, a dokud je autor amatér, má právo si je vybrat sám. (Můj manžel, který mi čte přes rameno, říká, že bych měla zdůraznit, že ani jemu jsem neudělila neohraničená šťourací práva. Má pravdu. Je to báječný chlap, ale má ošklivý zvyk začít mi opravovat překlepy dřív, než mám vůbec šanci zapnout „kontrolu pravopisu“, korigovat mé hovorové dialogy do spisovného jazyka – a nad obsahem akorát kroutí hlavou. Takže nepropadejte trudnomyslnosti, jestliže autor vaše detailní šťouralské opravy odmítne. Jen si vzpomeňte na mého manžela, usmějte se a uvědomte si, že právo na tento druh komentářů má jen velmi omezený počet lidí – dokonce i těch nejbližších.)

Vaším cílem by mělo být upozornit autora na věci, které se mu jasně povedly nebo jasně nepovedly. Ano, vím, že jsem řekla „buďte konkrétní“, ale to by také mohlo skončit tím, že autora zasypete tolika podrobnostmi a špatnými zprávami, že si z toho nebude schopen nic vzít, protože bude horečnatě hledat flašku whisky, kterou by se uklidnil po těch všech hrůzách, co jste mu sdělili. Nesnažte se lidi převálcovat. Řím nebyl postaven za jediný den a autoři se nenaučí všechno během jediné povídky a z jediného kritického komentáře. Jestliže autora váš komentář zaujme a něco se z něj dozví, může a často bude pokračovat tak, že se vás sám zeptá na víc informací ohledně nějakého konkrétního problému.

6. Nedělejte za autora jeho práci. Ano, vím, že jsem řekla, abyste se vyjadřovali jasně a konkrétně. Ale jestliže autorovi povídku seberete a vrazíte mu do ruky seznam „pravidel pro přepracování“, okrádáte ho o to, co se může naučit sám, a taky o radost z tvorby. Pokuste se jasně říct, co se nezdařilo, co se povedlo, vyslovte jeden či dva návrhy tak nedogmaticky, jak je to možné – a pak nechte autora, ať si s tím pohraje. Je to stejné, jako když někomu pomáháte, aby se naučil něco nového – když dítěti seberete kostičky a postavíte mu most, nikdy se nenaučí, jak by to udělalo samo. Takže když autor začne mrmlat něco jako „já to zvládnu sám, mami,“ nebo se začne uzavírat do sebe nebo bude tvářit zaskočeně, udělejte krok vzad, uklidněte se, omluvte se, jestliže jste to skutečně přehnali – a ujistěte se, že vás omylem nepokládá za noční můru v přestrojení. Když se pro věc jednou nadchnete, je těžké nevyhrnout si rukávy, nevlézt do toho po kolena a nezačít makat na tom, abyste text dali do pořádku. Je legrační, že tak padáme do stejné pasti jako rodiče po celém světě, kteří dětem pořídí lego nebo vláčky a nakonec zjistí, že jsou sami na všech čtyřech a jejich dítě bručí, že to měla být jeho hračka. Dejte najevo, že víte, že povídka náleží autorovi, a zdvořile vycouvejte.

7. Jestliže stojíte o nějaký dlouhodobý cíl, pokuste se uvažovat v termínech „zenové kritiky“ – tedy umění identifikovat, co povídce chybí. Říkám tomu „zenová kritika“, protože je to tak… tak… plné mystické abstrakce. Je to „nejsoucnost toho, co je, a jsoucnost toho, co není“. Velmi metafyzická záležitost. Je celkem jednoduché zjistit, co v povídce existuje, a okomentovat pro a proti, ale často bývá mnohem větší problém nikoli to, co v povídce je, ale to, co jí schází. Identifikovat tento chybějící kousek může být nepříjemně obtížné. Abyste to udělali správně, potřebujete mít jasnou představu, co autor zamýšlel s příběhem udělat, a také vám musí být jasné, co v tomto směru příběhu pomáhá. Pak si můžete dovolit udělat obrovský intuitivní skok a představit si, že něco navíc by celé dílo scelilo způsobem, který byl je rozvinul, rozzářil, pozvedl a sjednotil. Jestliže se vám takového osobního zjevení dostalo, musíte najít způsob, kterým je jasně, přesně a informativně předáte autorovi, a to tak, aby měl stále ještě spoustu prostoru takovou informaci zpracovat po svém a ještě ji pořádně vylepšit.

II. Druhá strana mince: Jak kritický komentář přijímat