Vytříbené umění kritického komentáře II: Jak kritický komentář přijímat

autor: Peg Robinson
překlad: Danae
betaread: Alane

Druhá část překladu dnes již klasického eseje o psaní a příjímání kritického komentáře ve fanfiction. Vtipný a informativní text, který by měl být povinnou četbou každého, kdo chce komentáře psát nebo dostávat.

I: Jak psát kritický komentář

II. Druhá strana mince: Jak kritický komentář přijímat

Je-li obtížné naučit se, jak kritický komentář psát, je stejně obtížné naučit se, jak jej přijmout. Je to těžké. Zatraceně těžké. Ale je to možné, když zvládnete umění, jak se na kritický komentář podívat, aniž byste přitom sykali nebo ječeli příliš hlasitě.

První věc, kterou byste si měli pamatovat: pokud jste se rozhodli svou povídku uveřejnit, otevřeli jste se tak názorům veřejnosti – VŠEM názorům. To znamená, že můžete obdržet a občas také obdržíte komentář od někoho, komu se ze srdce hnusí vaše povídka, vaše názory, váš přístup, vaše vnímání kánonu, vaše postavy, váš výběr stylu a žánru… Co víc, vystavujete se dokonce nebezpečí, že komentátor bude nesnášet všechno a všechny a vaši existenci bude chápat jako perfektní příležitost dát to najevo – a pěkně nahlas. Přestože sympatizuji s touhou autorů bránit se a chápu vztek, který v nich takové osoby vyvolávají, můžu jen říct, že pokud se rozhodnete prezentovat své nejniternější já na veřejnosti, uvědomte si, že tohle je veřejnost a že s tímto rizikem musíte počítat. To neznamená, že si o vás každý může otřít boty nebo že se nikdy nesmíte bránit. Ale znamená to, že k hádkám s kritiky by mělo docházet jen výjimečně a že by měly obvykle vycházet z jiného faktu než z vašeho “práva na obranu”. Části tohoto práva jste se už vzdali výměnou za možnost představit své dílo téže široké veřejnosti, pro kterou se natáčel Titanik. Na oplátku máte jistý závazek zvládat nepříjemné situace s nadhledem, zralostí a odvahou, kterou bychom tak rádi viděli u profesionálů – přestože ještě profesionály nejste a třeba se jimi ani stát nechcete. Ale pokud si hrajete na veřejném hřišti, pak hrajete podle veřejných pravidel.

Může to být dost těžké, ale většinou se to dá zvládnout – a „pozitivní změna pohledu na věc“ nám v tom může hodně pomoct. Existuje totiž přístup ke kritickým komentářům, který nám autorům celou záležitost zásadně zjednoduší a nabídne nám vodítko, kterého se můžeme držet ve chvíli, kdy půjde do tuhého. Jestliže by v ideálním případě mělo být kritikovým heslem: „Jak mohu nejlépe pomoci?“, pak by vaším heslem mělo být: „Co se z toho můžu naučit?“

Tohle pravidlo vlastně platí neomezeně. Nemyslím tím „Jak mám rozlišit perfektní, odbornou, zdvořilou a osvícenou kritiku od té hromady hovadin“. Myslím tím, že obdržíte-li kritické komentáře, pokuste se něco naučit z každého z nich. Víte, nikdy, ale opravdu nikdy nepotkáte dokonalého kritika – ani jako amatér, ani jako profesionál. Dokonalé kritiky najdeme snad až v onom požehnaném posmrtném životě. A jestliže se tak stane, je velmi pravděpodobné, že je budeme nesnášet s upřímnou a vpravdě dokonalou nenávistí. Vševědy totiž nikdo nemá rád a nikdo si také nepřeje, aby ho druzí absolutně pochopili a on se pak cítil jako sladké nevinné děcko, které každý prokoukne a dokáže ho zmanipulovat, k čemu chce. Dokonalý kritik zkrátka není řešení.

V takovém prostředí, jakým jsou naše fanfiction stránky, je dobré mít na paměti, že jestliže se zde učíme my, autoři, stejně se zde učí i naši kritikové. Jestliže po nich žádáme jistou shovívavost pro svou nezkušenost (a oni s námi skutečně často jednají pozorně a laskavě), měli bychom být stejně shovívaví k jejich nezkušenosti i my. Potkáme se tu s nováčky, s lidmi, kteří nemají ponětí o tom, co je to zdvořilost, s lidmi, kteří ať se snaží, jak chtějí, nikdy neřeknou nic moc užitečného. Potkáme tu svárlivce, co musí mít vždycky poslední slovo, „předělávače“, kteří se vám budou snažit povídku přepsat – zkrátka každý hřích, který jsem pranýřovala výše, se tu objeví znovu a znovu. Co víc, každého z těchto hříchů se budou čas od času dopouštět i osoby, které už by už měly mít rozum – jako já. Dobré úmysly, zkušenosti, pořádná znalost základních pravidel kritického komentáře, to vše může napomoci tomu, že konkrétní kritik odvede dobrou a poctivou práci, aniž by zranil vaše city. Ale nic z toho tento výsledek nezaručí. Všichni chybujeme, mýlit se je lidské – a jestli se nemýlím, zrovna na našich stránkách se zrovna moc nelidských bytostí nepohybuje. Nevystavujte se kritice, pokud nejste připraveni reagovat na chybující kritiky velkoryse a s nadhledem. Nežádejte od nich, aby byli dokonalí a vševědoucí, pokud se nedomníváte, že vy jste dokonalí a vševědoucí autoři – a jestliže jste tak fantasticky dokonalí a vševědoucí, mějte na paměti, že vaše dokonalost by se měla projevovat i v pochopení a velkorysosti k vrtochům vašich kritiků. V obou případech z toho vyjdete nastejno.

Jak se tedy vypořádat se vší tou omylností, ať už jsou za ní dobré úmysly či ne? Jak už jsem řekla, prvním pravidlem je pokládat každou takovou zkušenost za příležitost něco se naučit. V těch opravdu nejhorších případech to může být šance naučit se uhlazeně a přitom rázně ukončit konverzaci, která se začíná měnit v bitku. V těch lepších případech to může být šance se naučit, jak se dohodnout se svým kritikem na tématu, způsobu vyjadřování a pravidlech diskuze, a otevřít tak dveře civilizované komunikaci, která povede k základnímu cíli vylepšit vaše psaní a zdokonalit konkrétní povídku. Ale ve většině případů je to prostě příležitost naslouchat a zjišťovat, jak jedinečnými a pozornými čtenáři vaši kritici jsou, a učit se, jak získat z jejich neotřelých, přesných a vnímavých zjištění co nejvíc.

Nejprve to nejdůležitější: musíte si uvědomit, že reakce, které budete číst, nebudou téměř nikdy vypadat tak, jak podvědomě očekáváte. Není to jen proto, že čtenáři vidí to, co vám uniklo – je to často tím, že to, co vidí, sdělují způsobem, který byste nikdy nepředpokládali.

Většina z nás získala nejvíc zkušeností s kritikou ze školního prostředí, od svých učitelů. Učitelé jsou naprosto předvídatelní, což není jejich chyba. Musí být strozí, protože na hodnocení vaší práce nemají mnoho času. Musí se soustředit spíš na formu než na obsah nebo na vlastní pocity z vašeho díla, protože forma a technické dovednosti jsou tím, co se vás snaží naučit, zatímco obsah je jednou z mála oblastí, kde máte volnou ruku (s výjimkou porna) a vlastní pocity by zaváněly „zaujatostí“. Takže učitel vám skoro vždycky nabídne velmi stručné, formální a nekompromisní hodnocení vaší práce, které se bude týkat hlavně formy, a elegantně se vyhne jakékoli skutečné zpětné vazbě nebo tomu, jaké v něm vaše dílo vyvolává pocity. Učitelé vám poskytnou velmi jasné a konkrétní podněty k tomu, jak přesně máte svou práci vylepšit. Tak se naučili hodnotit – chtějí, abyste se dozvěděli konkrétní věci, a budou spokojeni v okamžiku, kdy naplníte požadavky jejich předmětu, nikoli tehdy, kdy se tak zaberete do psaní, že se přestanete starat o to, jak se to má dělat podle učebnice.

Autor kritického komentáře je velmi odlišné stvoření, pokud ovšem nepochází z vědeckého či profesionálního prostředí nebo jestliže neimituje záměrně či nezáměrně styl „školní kritiky“. A to je dobrá zpráva, protože se obvykle zabývá těmi oblastmi díla, které učitelé opomíjejí. Učitel vám nabídne letmý pohled na „rub gobelínu“. Zaujatý a nadšený čtenář vám může ukázat „líc gobelínu“. Nebude vám vždycky schopen říct, které nitě jste použili, které se vám popletly a které jste zapomněli zapracovat, aby nakonec vzniklo to, co vidí – ale téměř vždycky vám bude schopen říct jednu věc, kterou skutečně potřebujete vědět. Protože většina věcí z „rubu gobelínu“ jsou věci, které se musíte naučit sami. Můžete se je naučit ve škole, z knih, od přátel a ve spisovatelských komunitách, můžete se je naučit tak, že budete analyzovat práci jiných spisovatelů, nebo pouhou logickou úvahou. Ale jediný způsob, jak zjistit, zda těchto schopností užíváte správně a jak působí na čtenáře, je vidět „líc gobelínu“ očima čtenářů.

Jestliže vám někdo napíše akademický komentář o „rubu gobelínu“, který se soustředí na technické parametry a formu, je to samozřejmě skvělé. Z dlouhodobého hlediska potřebujete porozumět oběma stranám, abyste nad svým dílem získali úplnou kontrolu. Jde o to, abyste se neuzavírali a abyste věnovali pozornost oběma typům komentářů. Z obou se můžete něco dozvědět a vypozorovat, oba se vám pokouší pomoc a oba vás mohou nasměrovat způsobem, který vám pomůže učit se a růst.

To znamená, že téměř každá reakce, kterou obdržíte, vás může něčemu naučit. Jasně, někdy narazíte na čtenáře, kteří jsou hodně mladí nebo zásadně neobeznámení s jakýmkoli druhem literatury kromě toho specifického a uzoučkého výseku, který mají rádi. Na čtenáře, kteří se domnívají, že by „každý měl psát jako“ jejich oblíbený autor a kteří vás budou vážně štvát, protože vám budou schopni říct jen pouze to, že nepíšete jako ten-a-ten. Většina čtenářů ale budou zajímavější typy. Dokonce i „čtenáři jediného stylu“ pro vás mohou být přínosní, jakmile zjistíte, v čem je problém. I když si uvědomíte, že komunikujete s „čtenářem s tunelovým viděním“, který všechno vidí jen skrze měřítko svého vkusu a nedokáže se podívat dál, pořád může být užitečné pokusit se pochopit, co ho na tom úzkém výseku žánru či stylu fascinuje. Jakmile zjistíte, co si konkrétně získalo jeho srdce, může se vám často podařit přimísit z toho klíčový prvek do vašeho vlastního stylu. Ale i když je vám jasné, že právě tohle do svého psaní zařazovat nechcete, alespoň se učíte uvažovat velmi jasně a konkrétně o dalším prvku stylu a literatury. Učit se přemýšlet o psaní a čtení je jednou z nejlepších věcí, kterou pro sebe můžete udělat. Možná tato znalost nenajde bezprostřední uplatnění, ale schopnost, kterou si vypěstujete přemýšlením o těchto „vedlejších“ a „nekonkrétních“záležitostech, je tatáž schopnost, kterou pak můžete přímočaře a konkrétně použít ve vlastním díle.

Trik tedy spočívá v tom, že se pustíte se do každé konfrontace s kritickým komentářem s mozkem nastaveným na „učím se“, s chováním nastaveným na „klidné a laskavé“ a s tolerancí nastavenou na „nekonečno“. No, ne na absolutní nekonečno. Rozhodně nemusíte snášet zákeřné zloduchy nebo škorpióny s mozkem jako rozinka. Ale i když se podíváte na komentář a je vám jasné, že tohle musel napsat jedině zlovolný kretén a neuvěřitelné hovado, není špatný nápad odpovědět nějak takhle: „Na tom se asi neshodneme. Necháme to být, jo?“ Ne že by si podobný lotr takovou slušnou odpověď zasloužil – uřvaný a necitlivý hulvát, kterému virtuálně táhne z pusy a jehož heslem je „já ti ukážu“, si od vás žádné ohledy nezaslouží, i kdyby snad jeho úmysly byly dobré. Když se ale zachováte slušně vy, můžete odejít se samolibým (anebo skromným) pocitem, že aspoň vy víte, jak se chovat. Ale co je na slušném chování ještě lepší: nevyděsíte a neodradíte jím „hodné“ kritiky. Asi je vám jasné, že když průměrný citlivý, kultivovaný a slušně vychovaný kritik vidí, jak se s řevem řítíte za svým oponentem s pěnou u pusy, z očí vám šlehají blesky, chrlíte nadávky a nad hlavou máváte řeznickým nožem, dá se pravděpodobně na panický ústup – a to dokonce i tehdy, když si myslí, že si to ta krysa, za kterou se ženete, rozhodně zaslouží. Vždyť většina laskavější a citlivější části čtenářů se i bez toho bojí, že by se vás mohli nějak dotknout – a když se podívají na ten masakr, pravděpodobně tiše kývnou a řeknou si, že tohle není ta nejlepší chvíle na to vám sdělit, že vaše povídka je nádherná, ale že by možná stálo za to zamyslet se nad těmi chronologickými posuny.

Existuje ještě poslední důvod pro to, abyste zůstali zdvořilí i ve chvíli, když máte dojem, že komunikujete se samotným ďáblem. Ať se snažíme, jak chceme, nikdo z nás nedokáže pokaždé objektivně posoudit úplně všechno, s čím se setká. Obzvlášť je to pravda ve chvíli, kdy jsme kritizováni; kdy naše podvědomí zařve „Do útoku!“ a naše super-ego má dojem, že ho zalili do betonu. Když nabudete dojmu, že váš komentátor je kretén, ve většině případů se nebudete mýlit. Ale vzácně tomu bude jinak – a vy na tu chvíli budete s hrůzou vzpomínat ještě dlouhá léta poté…

Přečtete si komentář. Přečtete si ho ještě jednou. Je to svinstvo. Ten, kdo ho napsal, je idiot, hnusák a zloduch a zcela evidentně si vás chtěl podat. Počkáte hodinku či dvě. Přečtete si to znovu. Pořád je to komentář drásavý jak šmirglpapír a nekouká z něj vůbec žádný užitek. A tak se rozhodnete – za tohle mu teda nakopete zadek. Procvičíte si prsty, vztáhnete ruce nad klávesnici, píšete jako kulomet, nakonec zmáčknete „odeslat“ a vezmete se za odměnu do cukrárny. Teď jste mu to fakt ukázali!

Za dva týdny si ten komentář znovu vyhledáte, chystáte se, že si znovu pogratulujete, a...
Proboha! Copak se elektrony přeskupily, zatímco jste se nedívali? Stal se snad Bůh revizionistou a začal přepisovat dějiny? Z nějakého nejasného důvodu dává teď ten komentář dokonalý smysl. Pravda, je trošku studený, drobet odtažitý, ale nyní to vypadá, že jeho autor je prostě jen trošku formálnější typ. A to, co se vám snažil říct! Panečku! To je fakt chytré, takové řešení pro vaši povídku by vás nikdy nenapadlo! Ani za milion let byste na to nepřišli, ale když ten nápad použijete, dokážete ze své povídky udělat něco fantastického. Ten člověk je génius, zázrak a poklad…

...ten člověk je táž osoba, kterou jste veřejně zaživa sežrali, protože se vám snažila pomoct.

Jistě, tohle se nestává moc často. Ale jednou to úplně stačí, a to je o důvod víc, proč se nepouštět do bitev. Stůjte si za svým, ale nevyhlašujte svatou válku. Udělejte, co je nutné, abyste si zachovali tvář, jestliže máte dojem, že oponent má o vás a vašich názorech tak příšerné mínění, že se s jeho následky budete muset vyrovnávat ještě dlouhou dobu. Bude to spíš výjimka, ale někdy možná budete mít potřebu poznamenat, že nejste bigotní rasistický bolševický teroristický kryptofašistický lidožrout a nepřítel celého svobodného světa. Jestli máte pocit, že se musíte ozvat, udělejte, co musíte, udělejte to rychle a čistě – a šlus. Ukončete to, uzavřete to a nevracejte se, abyste ještě rozdali pár výstřelů na rozloučenou. A hlavně si pamatujte, že klidné „bez komentáře“ má obvykle mnohem větší váhu než krvavá odveta. Je to pravda. Vážně.

A teď k „pravidlům“. Pro přijímání kritického komentáře je jich méně než pro jeho psaní. To proto, že vaše role je do jisté míry pasivní. Vaším úkolem je dávat bedlivý pozor, občas se zeptat na detaily, sem tam si vyžádat vysvětlení, dávat najevo, že posloucháte, a dělat si poznámky. Jednou za čas možná budete muset něco dovysvětlit vy – někdy i těm nejlepším čtenářům uniknou věci, které přitom v povídce skutečně jsou a jsou tam dobře napsané. Potom ocení, když je upozorníte na to, co přehlédli. Někdy možná budete muset objasnit, co jste udělat chtěli. Když budou komentátoři vědět, o co jste se pokoušeli, bude pro ně jednodušší identifikovat problém. Jestliže netuší, oč vám šlo, jen těžko vám mohou poskytnout užitečnou zpětnou vazbu. Ale většinu času budete naslouchat, přemýšlet a snažit se neječet a nepouštět se do hádek. A existuje pár pravidel, která vám to ulehčí.

1. Jestliže nestojíte o kritické komentáře, řekněte to. Nebude vás to stát skoro nic a rozhodně tím neztratíte tvář – každý prostě o takové zážitky nestojí. Protože kolem vás je spousta slušně vychovaných lidí s dobrými úmysly, kteří přitom chápou uveřejnění díla jako automatickou pozvánku ke kritickému komentování podle libosti, předpokládejme, že vyslovit nahlas „nemám zájem o kritické komentáře“ je velmi rozumný postup. Nezaručí vám sice, že žádné kritické komentáře nedostanete, ale určitě tak budete některých ušetřeni.

2. Jestliže stojíte o kritické komentáře, řekněte to – a stanovte rámec, ve kterém jste ochotni se pohybovat. Ne, žádný sedmistránkový právní dokument, ale pokud jste si jisti, že potřebujete laskavý přístup, řekněte to; pokud chcete, aby si lidé všímali určitých prvků vašeho textu, řekněte to, a jestli se naopak něčemu chcete vyhnout, řekněte to také. Je-li totiž internet plný lidí, kteří chápou každé veřejné vystavení textu jako pobídku ke komentáři či kritice, je také plný zdvořilých a civilizovaných stvoření, které by ani nenapadlo pustit se do komentování bez vašeho jasného svolení – a vy si od nich nikdy nic nepřečtete, jestliže je zapomenete o komentář požádat, stejně jako si nic nepřečtete o tématech, o kterých chcete slyšet, když nedáte najevo, co vás zajímá a co toužíte slyšet. Což mě přivádí k jednoduchému, jasnému, ale často zapomínanému pravidlu komunikace: lidé, se kterými jednáte, neumí číst vaše myšlenky ani vám nevidí do srdce. Buď na sebe vezmete počáteční riziko a jasně vyjmenujete své potřeby, touhy a cíle, nebo si nemáte právo stěžovat, když žádný komentář vaše očekávání zdaleka nenaplní. Nepředpokládejte, že vaši komentátoři jsou telepati. Nejsou.

3. Nebuďte překvapeni, když žádný kritický komentář neobdržíte. Představte si, že stojíte někde na rohu a na stolku máte vyložené výtisky své knížky. V klidnějších týdnech půjde kolem dost lidí, kteří budou mít čas a chuť zastavit se na kus řeči. Jindy tudy neprojde vůbec nikdo nebo jen ti, kdo vaší knížkou rychle prolistují, pak naskočí do autobusu nebo do vlaku a už je nikdy neuvidíte. A i když kolem vás budou proudit davy, lidé často nebudou mít zájem o víc než utrousit pár slov a jít si svou cestou. Měli byste si zapamatovat důležitou věc: pokud skutečně potřebujete zpětnou vazbu, vybudujte si vlastní podpůrnou síť, která vám ji poskytne – internet vám ji možná nabídne a možná taky ne. Nadšený kroužek píšících kamarádů je často mnohem spolehlivější. Učitelé, spisovatelské komunity, přátelé, semináře tvůrčího psaní, redaktoři fanzinů – to všechno jsou lidé, na které se můžete více či méně spolehnout, že naplní vaši potřebu odezvy, a dokonce i ti občas selžou. Času má každý málo, trpělivost je nedostatkové zboží, vhled se může různit a autoři jsou často sami příliš zaměstnáni psaním, než aby ještě psali kritické komentáře. Z dlouhodobého pohledu jste v tom sami se svou klávesnicí a se spoustou duševní dřiny. Takže se nenechte vyvést z míry, jestliže internet pokaždé není spolehlivým zdrojem odezvy – občas tomu tak je, a to je tak všechno, co se s tím dá dělat.

4. Jestliže vám někdo komentář napíše, dopřejte si dost času na to, abyste si ho pozorně přečetli. Jestliže pocítíte nutkání začít se bránit, dejte si kafe, zapalte si, uvařte večeři nebo jděte na procházku – prostě udělejte cokoli, co vás zklidní. A až budete zase v pohodě, zkuste si komentář přečíst znovu. V mnoha případech zjistíte, že i když ten kritický komentář není to, co toužíte slyšet, nebo není podán formou, která by se vám líbila, je přitom stále užitečný, pořád dobře míněný a pořád si od vás zaslouží slušné poděkování. A pamatujte si, že i kdyby si to ani v nejmenším nezasloužil, zdvořilé: „Dík za komentář. Tvůj zájem mě těší, ale myslím, že tohle nevyužiju,“ je asi tou nejlepší reakcí, která vám velmi pravděpodobně neodežene další komentátory.

5. Jestliže vám někdo napíše kritický komentář, pokuste se vyhnout sebeobranným reakcím, výmluvám, proč něco nejde, přehnanému vysvětlování a vůbec jakékoli formě žvanění. Vaším cílem je naslouchat a učit se, a jestliže se nedomníváte, že vysvětlení vašich záměrů nebo poukázání na něco, co kritik přehlédl, mu pomůže napsat preciznější komentář, pak prostě zatněte zuby a nastražte uši. Jedinou výjimkou je privátní kritický komentář v mailu, kde je na povídání trochu víc prostoru. Soukromý e-mail se podobá sedánku u kafe v soukromí vašeho domova, tam byste měli mít trochu víc prostoru pro nářky, vysvětlení, námitky a další verbální rituály, které zjemňují náraz kritiky. Ale i tady se zkuste držet zpátky. Jestli vám to pomůže, prozradím vám, že „sebeovládání v oblasti výmluv a nesouhlasu“ patří k předmětům, ze kterých bych si často dala pětku. Popravdě řečeno hodnocení „troll“ by bylo ještě případnější. Vím, jak jednoduché je do toho spadnout – a také vím, jak příšerné to má následky. Když se do toho pustíte, jste tak zaujati sebeobhajobou, že nestíháte naslouchat. A co hůř, vaši laskaví a nápomocní komentátoři se nakonec přestanou snažit – proč by měli, když za každým komentářem, který napíšou, následuje vaše sedmistránková obhajoba, která jasně ukazuje, že vám jde víc o to dokázat, že máte pravdu, než o to naslouchat, v čem jste neuspěli. Trpělivost a tolerance k slabostem spisovatelů je hezká věc, ale má svoje hranice, kterých snadno dosáhnete, překročíte je, skončíte kdesi ve stratosféře a kritiky nechápavě kroutícími hlavami necháte daleko za sebou.

6. Dodatek k předchozímu pravidlu: nesnažte se přehádat čtenáře, který váš příběh vidí jinak, než jste zamýšleli. Tohle je další oblast, ve které pravidelně selhávám. Ano, můžete oprávněně poukázat na to, že jste se snažili napsat něco jiného, než z toho čtenář vyčetl, a ano, může být užitečné zdůraznit, že jste napsali něco, co naprosto opravňuje určitý prvek vaší povídky – čtenáři někdy ocení, když je upozorníte na zásadní bod, který jim unikl. Ale jestliže jim něco uniklo, pak alespoň pro TYTO ČTENÁŘE nebylo takové místo napsáno dostatečně jasně nebo zajímavě. Z dlouhodobého hlediska byste se měli snažit zjistit, kdy se vám daří vaši myšlenku předat většině čtenářů a kdy se vám to nedaří. Nezáleží na tom, jak moc jste se snažili, abyste to udělali svým čtenářům co nejjednodušší – jestliže jste neuspěli, pak jste neuspěli. Konec diskuze. Samozřejmě, že se vám nemůže podařit „prodat“ váš příběh každému a pokaždé, ale jestliže se vám to nedaří často nebo jestliže po pečlivém přehlédnutí svého díla zjistíte, že se dalo napsat lépe, pak není o čem diskutovat. Z dlouhodobého hlediska se počítají spíš výsledky než snaha a záměry a nekonečným sebeobhajováním a debatováním jen plýtváte svým časem i časem vašich kritiků. Pokuste se to brát tak, že pokud někomu něco ve vaší povídce uniklo, mohla by to být vaše chyba. A jestli po pečlivém uvážení zjistíte, že to vaše chyba opravdu, opravdu, ale opravdu nebyla, uvědomte si, že i příjemní, inteligentní a pozorní čtenáři se jeden od druhého liší, můžou mít špatný den a také možná pocházejí z odlišných prostředí než vy a že to nemusí být nutně blbci, i když nepochopili, co jste napsali, nebo to pochopili jinak, než jste zamýšleli.

7. Jestliže už máte všeho kritizování dost a začínáte být vyčerpaní nebo rozzlobení, řekněte to, omluvte se a rychle ukončete debatu. Ušetří vám to spoustu hádek a zklidníte tak kritické vody pro sebe samé, pro vaše kritiky i pro celou komunitu. Není důvod, proč byste si v oblasti kritického komentování měli hrát na Seňora Macho. Vaše limity jsou vaše limity a bude mnohem lepší, když je přiznáte, než když to budete tlačit silou dál a nakonec přijdete o nervy, dobré mravy nebo optimismus.

8. Ať je to obtížné jak chce, snažte se ke svým kritikům chovat jako k přátelům a pomocníkům, kterými chtějí být, ne jako k agresivním a negativistickým syčákům, jak by je rádo vidělo vaše ego. Je velmi těžké si připomínat, že i ostří a nepříjemní kritici jsou vaši pomocníci, když vám odhalují vaše chyby a lidskou nedokonalost, ale je důležité, abyste svou vnitřní šelmu ukrotili a odmítli propadnout nutkání k sebeobraně. Buďte zdvořilí, pozorně naslouchejte, oznamte kritikům, kdy už toho máte dost, a na závěr jim poděkujte. Moje kamarádka Michele, která je mým betareaderem a já jejím, říká, že bych tohle všechno měla napsat velkými písmeny nebo obklopit spoustou hvězdiček nebo to prostě nějak hodně zvýraznit, aby vám to utkvělo v paměti. Neudělám to – místo toho vám řeknu, že si to prostě musíte pamatovat. Tečka.

„Ostrá kritika“

„Ostrá kritika“ je speciální odrůda kritiky, její „haute ecole“ verze. Principy, na kterých stojí, se příliš nevzdalují od principů kritického komentování vůbec – stále je tu cílem autorovi pomoci a vylepšit konkrétní text. Ostrá kritika má ale mnohem větší grády, mnohem častěji se soustředí na slabá místa a technické detaily a může být skutečně „ostrá“. Nováčkovi nebo člověku zvenčí může připadat jedovatá, nimravá, přehnaně krutá, agresivní, destruktivní a vůbec pěkně brutální. Ale zdání často klame. Ve většině případů mají její účastníci věci pod kontrolou, vědí velmi dobře, kdy už překračují bezpečnou mez, sílu svých reakcí pečlivě odměřují a jeden druhého neohrožují.

Na našich stránkách jsem moc ostré kritiky nezažila – jen pár mírnějších pokusů. Většinu z nich uťali další komentující, kteří nepochopili, že účastníci takové aktivity se do ní pustili dobrovolně a že ji jak autor, tak jeho kritici vnímají jako pozitivní a potřebnou. Já sama už jsem několikrát tímto způsobem zareagovala na ostřejší komentář, který by přitom někteří autoři uvítali. Pro takové případy bych řekla ráda pár slov, jak se s ostrou kritikou vyrovnávat na úrovni komunity. Nejde tu o pravidla „jak to dělat“, protože ty si do určité míry stanovují sami účastníci. Ale měli bychom si porozumět v tom, jak na tento druh kritiky jako komunita reagovat.

Má rada zní: jestliže se u nějaké povídky objeví „ostrá kritika“ a případná diskuze k ní, nevkládejte se do ní bez optání. Účastníci kritického procesu se tu na sebe hodně soustředí a hodně si důvěřují a vy můžete narušit jejich koncentraci, otřást rytmem jejich komunikace, přerušit myšlenkový tok a vůbec jim to všechno zkazit – a pak dostat vynadáno, že jste „rušili jejich kruhy“ bez dovolení.

Jestliže si nejste jisti, zda se konkrétního procesu ostré kritiky účastní všichni dobrovolně a s radostí, zeptejte se buď mailem, nebo v komentáři, než vystartujete na pomoc tomu, kdo zdánlivě podléhá přesile. Možná to toho člověka opravdu baví – přestože prohrává. Pro lidi, kteří milují energii a objevy vzešlé z kritického procesu, není ani tak důležité, jestli vítězí, nebo prohrávají, ale hlavně kolik se toho během něj naučí.

Jestliže se chcete do „ostrého kritizování“ zapojit a je vám to dovoleno, pamatujte, že pořád je vaším cílem autorovi pomoci. Držte se tématu a začněte raději opatrně a pomalu, zvlášť jestli jste ještě nikdy „ostrou kritiku“ nepsali. Stejně jako jemnější a méně vážné formy kritického komentáře, ani ostrá kritika není místo pro předvádění a řečnická cvičení.

Jestliže stojíte o ostrou kritiku své povídky, řekněte to naprosto jasně. Nebo ještě lépe: pošlete mail autorovi nebo čtenáři, kterému důvěřujete, a poproste ho, aby k vaší povídce napsal veřejný kritický komentář. A pamatujte, jakmile toho na vás bude moc, plácněte dlaní do matrace a ukončete zápas. Kritika se podobá většině bojových sportů (snad kromě profesionálního boxu, kde evidentně červená téct musí) – krev v ringu znamená, že je něco špatně. A jestliže je problém na vaší straně, protože jste svým kritikům neoznámili, kdy už překročili vaše hranice, je to vaše chyba. Jestliže víte, že se ostré kritiky účastnit nechcete, ať už jako autor nebo jako kritik, pak se jí neúčastněte. Tím, že tuhle hru hrát nebudete, neztratíte tvář. Posaďte se na postranní čáru, povzbuzujte účastníky, poučte se z některých analýz, které z ní vyplynou. A jestliže nemáte intelektuální judo v oblibě, pak se čtení takových komentářů klidně vyhněte.

Je tu ještě poslední věc, kterou bych ráda okomentovala. Je to fenomén „mobbingu“, davového útoku, který má blízko k „flamewar“, k otevřené komentářové válce, a někdy jí předchází. Jde o akci, kdy se každý plus všichni jeho bratři a sestry vloží do diskuze v tom okamžiku, kdy začne být trochu ostřejší nebo třeba jen maličko nejasná. Snažte se toho vyvarovat. Patnáct lidí, kteří jeden přes druhého v komentářích zoufale vysvětlují, co někdo další ve skutečnosti chtěl říct, nebo brání toho, co prohrává, nebo nadávají tomu či onomu účastníku diskuze většinou akorát způsobí, že se původní komentátor cítí frustrovaný a začne se bránit. Jestliže si myslíte, že byste mohli k diskuzi dodat něco velice konkrétního a nápomocného, ještě jednou si to promyslete a než stisknete tlačítko „Odeslat“, promyslete si to podruhé. Můžete mít pravdu, ale často se budete mýlit.

A to je všechno, lidi. Myslím, že už se toho moc užitečného dodat nedá, aniž bychom se zabředli do hnidopišství nebo úzkoprsého lpění na formalitách. Jestliže jste si zapamatovali, že máte být zdvořilí, že jak autoři, tak kritici jsou jen chybující lidé, kteří touží po poděkování a ocenění a chtějí, aby se s nimi slušně zacházelo, víte většinu toho, co vědět potřebujete. S přístupem „Jsem tu, abych pomáhal“ a „Jsem tu, abych se něco naučil,“ zvládnete zbytek a trocha přemýšlení a snahy na obou stranách se postará o to, aby celý kritický proces přinášel užitek a, no…, potěšení asi vždycky ne. Kritika je příliš intenzivní a příliš odhalující, než aby byla pokaždé příjemná. Ale může být snesitelná aspoň tak jako modřiny a odřeniny, které člověk někdy utrží při tréninku bojového sportu. Ale nebudou to zlomené kosti, krev ani jizvy na duši, jestliže se k sobě lidé budou chovat s respektem a citem a nenechají se příliš unést zápalem diskuze.

Takže kritizujte a buďte kritizováni pokojně a radostně a žijte dlouho a blaze.

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Super:)))

Akorát si nějak nedovedu představit, jak vypadá ostrá kritika a následná diskuzie, hádám, že obvyklé to není ani v českém fandomu. ale docela ráda bych to někdy viděla:)

U vlastní povídky?

(Poťouchlík, zlomyslník.)

Jo,

řekla bych, že ostrá kritika (která ale není flame) není moc častá - a slušná diskuze k ní je ještě řidší jev. I když někdo by třeba řekl, že komentář, který nějakou povídku pouze - i když oprávněně a slušně - kritizuje a zcela vynechá možné klady, by zas nemusel mít od ostré kritiky tak daleko.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.