Zpoždění

Lunkvil, doufám, že se k tobě povídka dostane včas, i když jsem ji dopsala trochu se zpožděním. Všechny historické údaje jsou bohužel kvůli nedostatku času naprosto neověřené. Snad se bude líbit i tak.

 
Koberec zakroužil nad nádvořím, trhaně klesaje, až se zastavil těsně nad zemí při vchodu do hradu. Do bláta čvachtly drobné botky a jejich krůčky, zřetelně viditelné pod obezřetně podkasanou sukní, zamířily rychle dovnitř, jen mezi dveřmi se dívka kratičce ohlédla a poslala přes rameno pozdrav.
„Malfoyová, Lucretia," odškrtl si mladičký profesor Dippet na svém pergamenu jedno ze zbývajících rozpitých jmen. „Směl bych podotknout, že jste se měla dostavit do západu Slunce? Máte trochu zpoždění."
„Nechej mou sestru na pokoji," zavrčel na něho Gaius. „V tomhle nechutném počasí bys měl být rád, že sem vůbec vážila cestu. Kde jsou ti zatracení skřítci? Kdo odnese Lucretiin kufr? Nebo to snad uděláš sám?"
„Stěží. Nesmím se odsud hnout, dokud nedorazí všechny děti. Kde nocuješ? Sehnal jsi pokoj v Prasinkách?"
„Ani jsem se o to nepokoušel. Vracím se domů, bohužel," dovolil, aby mu byla ve tváři patrná únava. „Hned ráno mě čekají další povinnosti."
„To mě mrzí," odpověděl Armando, zatímco z hradu konečně vyspěchali čtyři skřítci a chopili se kufru. „Tak tedy šťastnou cestu."
„Tobě se to řekne," opáčil Gaius. „Ty ji před sebou nemáš."
Rozloučení proběhlo spěšně, přerušeno košťaty. Střemhlavý let těsně podél hlavní věže jasně napovídal, že dorazili bratři Potterovi.
„Prga!" zvolal Harrius, zatímco Johannes zatáčku nad zemí tak úplně nevybral a škrtl podrážkami o zem, takže Armanda ohodil blátem od hlavy až k patě.
„Řekl bych, že to bude zítřejší večer, viďte, pane Pottere," řekl Armando, nepřekvapen.
„Hm," udělal Johannes jen, než nechal koště klesnout u zdi, ani se neobtěžoval odvázat pod násadou připevněný kufr.
„Já na něj dohlídnu," slíbil Harrius poťouchle, koště nechal vedle bratrova a už ho postrkoval do Velké síně k prostřené tabuli.
Armando si povzdechl, očistil se mávnutím hůlky a křikl na skřítky, kteří přišli odnést Potterovic výbavu, že chce trochu svařeného vína, pořádně horkého.
Bude to dlouhá a nepříjemná noc.

Po delší době dorazila zplihlá pěší postava.
„Gaie!" vykřikl překvapeně, když příchozího poznal. „Co se stalo?"
„Armando? Kde jsi?"
„Tady," přispěchal a chytil Gaia za loket, aby ho mohl dovést ke dveřím. Gaius někde ztratil svoje brejličky a bez nich byl skoro slepý. „Tak co se stalo?"
„Ten nacucaný krám to nevydržel. Měl jsem to tušit. Vyváděl skoro celou cestu. Zpropadeně. Podle všeho zítra ráno doma nebudu."
„Tak proto jste přiletěli tak pozdě."
„Samozřejmě," odsekl Gaius. „Myslíš, že si mohu nechat spravit ruku na zdejší ošetřovně?"
„Oh, určitě. Mám jít s tebou?"
„Nemůžeš se odtud hnout," připomněl mu Gaius. „Ne, dojdu po paměti."
„Počkej ještě. Bydlím v komnatách po starém Fortescueovi. Trefíš tam?"
„Jistě, ale..."
„Heslo je obratník ryby. Můžeš si lehnout do mojí postele."
Gaius pozvedl obočí. „Netušil jsem, že jsme tak dobří přátelé."
„Nejsme nepřátelé a nezdá se, že bych ji dnes v noci potřeboval."
„Děkuji. A, Armando – koberec je na protějším břehu jezera. Pošli nějaké skřítky, ať jej přinesou, buď tak hodný."

Gaiova nehoda a zmínka o potížích s kobercem přiměly Armanda pohlížet na další pozdní příchozí vlídněji. Když z vozu vystoupil Elendil Prince, spěchal hned jeden ze skřítků připravit pro něho ve společenské místnosti Havraspáru nějaké občerstvení, a Elendilovi rodiče obdrželi pozvání na pohár horkého vína.
„Těžká cesta?" zeptal se jich Armando, zatímco Elendil odcházel na kutě.
„Ano," potvrdila paní Princeová. „Dvakrát jsme zapadli do bahna. A se všemi těmi mudly okolo jsme si ani nemohli vypomoci kouzly."
„Je jich nějak hodně," zamračil se pan Prince. „Jsou všude."
„Vzrůstá i kouzelnická populace," namítl Armando.
„Ovšem, a tím je to složitější. Zatímco mudlovská města se rozšiřují, nedávno zapomenuté kouty jsou najednou oblíbenými místy jejich odpoledních vycházek a téměř panenskou krajinou vedou koleje jejich železnic – znáte tu řvoucí, čadící věc, co se valí a uveze i stovky mudlů z města do města, viďte? – tedy zatímco mudlové zabírají stále více místa, i nás je pořád víc, a nezapomínejme, že nejde jen o čaroděje. Jsou tu skřeti, bánší, trollové, připočtěme magická zvířata, jejichž rezervace musejí zůstat zachovány, pokud nemají vyhynout. Zkrátka a dobře, vyhnout se mudlům je rok od roku obtížnější. Před třiceti lety bychom s Elendilem přiletěli na košťatech. V dnešní době je ale riziko střetnutí s mudly příliš vysoké, a bude se dále zhoršovat.
No, mladý muži, byl to příjemný rozhovor, ale u Zeleného draka na nás čeká pokoj, a myslím, že i vy si zasloužíte odpočinek. Bylo od vás laskavé, že jste zůstal tak dlouho na hlídce jen kvůli našemu synovi. Dobrou noc."
„To ne," vyhrkl Armando, „je jich víc."
„Víc?" podivila se paní Princeová.
Přikývl. „Ještě skoro tucet."
Paní Princeová se zatvářila velice vážně. Pan Prince řekl: „Doufám, že dorazí v pořádku."

Jako by to pan Prince tušil. O hodinu později se s oblohy snesli sourozenci Prewettovi. Zatímco Hildegarda vezla pod koštětem dva kufry, Sigurd letěl těsně vedle Morholta a jednou rukou ho ne sice přidržoval na koštěti, ale dával mu záchranu pro případ, že by Morholt měl náhle spadnout.
Armando byl u dvojice rychleji než jejich sestra. „Dojdete sám?" zeptal se bledého chlapce.
„Ano," odpověděl Morholt slabě a zapotácel se. Armando se dál nerozmýšlel a zvedl ho do náruče.
„Železniční most," objasnila Hildegarda, zatímco čekali, až madamme Belladonna Morholta ošetří. „Ještě v červnu tam nebyl."
„A zrovna po něm jel vlak," doplnil Sigurd a foukl do čaje. „Nechtěli jsme, aby si nás mudlové všimli, tak jsme se rozhodli ho podletět. Bráška narazil do pilíře."
„Nebylo pořádně vidět," kabonila se Hildegarda. „Bude Morholt v pořádku, viďte?"
„V to pevně věřím," ujistil ji Armando. Než to dořekl, vrzly za ním dveře.
„Řekla bych, že je." Madamme Belladonna si právě odvazovala zástěru přehozenou přes růžový župan. „Ale pro jistotu si ho tu nechám do rána. Můžete mu dát dobrou noc a pak mazejte spat. A co ty tu ještě děláš? Neříkals, že se musíš vrátit na vartu? Tak šup šup."

Šup šup se neukázalo jako nutné. Na seznamu zbývaly ještě dvě rodiny, celkem devět studentů. A jak se kdesi nad neproniknutelnou vrstvou mraků pomalu otáčely hvězdy, žáci stále nepřilétali. Armando co chvíli žádal od skřítků teplé nápoje a zatímco si hřál ruce o pohár, dělal si velké starosti.
Byla už hodina s půlnoci, když na nádvoří konečně dosedl koberec s nákladem tří Skrků a jejich pěti weasleyovských sestřenic s nejmladším bratrancem.
„Jste všichni v pořádku?" zajímal se Armando místo pozdravu. „Díky Bohu. Tak pojďte dovnitř."
„My se moc omlouváme, pane profesore," řekla způsobně Idun Skrková. „Koberec se úplně promočil a hrozně špatně letěl. Museli jsme zastavit v Crianlarichu u Propáleného kotlíku a usušit ho."
„To jste dobře udělali," přikývl. Pak jeho pohled sklouzl na drobného Artuše Weasleyho. „Ale vy ještě nejste zařazen do koleje..."
Hoch jen zavrtěl hlavou.
„Tak pojďte do Velké síně. Pojďte, všichni. Slavnostní zařazování jste zmeškal, ale musíte přeci vědět, kde máte spát."

Potlačil úsměv, když donesl Moudrý klobouk a viděl, že studenti se mezitím posadili ke stolům podle kolejní příslušnosti – pět Nebelvírů, jedna Havraspárka a dva Zmijozelové. Pan a paní Weasleyovi přesně podle tradice stáli stranou a čekali, kam bude zařazen jejich syn. Ten koukal na strop, jako by si myslel, že z něj skutečně začne pršet.
„Pojďte sem," vybídl ho Armando a odvedl studentíka na místo uprostřed před podiem, vyznačené v ozdobné dlažbě sálu tmavým kamenem. „Předpokládám, že o systému čtyř bradavických kolejí jste už slyšel, takže to nemusíme protahovat. Dělejte své koleji čest." Posadil mu klobouk na vlasy zmáčené deštěm.
Klobouk se chvilku rozmýšlel a pak ohlásil: „Mrzimor!"
Potlesk příbuzných byl většinou spíš jen zdvořilostní.
„Váš stůl je tento," ukázal Armando. „Posaďte se k němu. Tady jedí studenti Mrzimoru, ale myslím, že tentokrát se k němu vejdeme všichni." To už se na tabuli objevila studená pečeně, sýr a pečivo, zakrátko následované horkým jablečným moštem, čajem a svařeným vínem – výsledek spěšné práce kuchyňských skřítků.
Jakmile se najedl, pocítil Armando únavu naplno. Naštěstí nebyl zdaleka sám, komu se chtělo do hajan. Uklidil proto Moudrý klobouk, zavolal skřítka, aby ukázal cestu do přidělené ložnice panu a paní Weasleyovým, kteří měli jako rodiče nového studenta právo zúčastnit se nejen zařazování a zahajovací hostiny, ale také v Bradavicích přespat, starším studentům prozradil hesla jejich kolejí a doprovodil Artuše do Mrzimoru.
Když pak konečně zamířil do svých komnat, měl v myšlenkách jen svou čekající postel. Těšil se, jak se do ní svalí a dopřeje si pár hodin posilujícího spánku, a tak úlevně naladěn vzal za kliku dveří.
V prvním okamžiku zamžoural na světlé vlasy, rozestřené po polštáři, nechápavě. Až po chvilce si uvědomil, že sem Gaia Malfoye na začátku tohohle mizerného večera sám pozval. Vzdychl, vzal si přehoz z rozestlaného lože místo přikrývky a přitáhl si podnožku ke křeslu v kabinetě. Co nejpohodlněji se usadil a okamžitě se propadl do říše Morfeovy.

„Skřítek!"
„Co může Rorry udělat pro pána?"
„Kolik je hodin?"
„Čtvrt na devět, pane!"
Armando poplašeně otevřel oči. „Cože?"
„Ty jsi tady?" podivil se Gaius.
„Jak vidíš." V odpověď na Gaiův výraz dodal: „Tak přinejmenším jak slyšíš." Pak mu padl zrak na stůl. „Vida, skřítkové našli i tvé brýle."
Gaius si je dychtivě nasadil. „To je lepší. Ne, vlastně není. Máš hrozný kabinet. Jak to šlo?"
Armando mu všechno vypověděl. Neopomínal si přitom stěžovat na počasí.
„Víš, co je divné?" zeptal se Gaius.
„Ano, někteří měli obrovské potíže a někteří tu byli včas, i když bydlí daleko."
„To ne. Všichni, co dorazili až v noci, jsou čistokrevného původu."
Čeho si takový Malfoy nevšimne. „Nemusíš tahat otázku původu úplně do všeho."
„Já ji do ničeho netahám, prostě to tak je. Všechny anglické a welšské čistokrevné rodiny přiletěly s několikahodinovým zpožděním, zatímco mudlovští šmejdi a kříženci včas. To přeci není normální, čekal bys, že jestli je cesta obtížná, bude tím obtížnější pro mudlovské rodiče. Copak mají mudlové nějaký dopravní prostředek, který je spolehlivější než ty naše?"
Armando se pousmál. „No, to těžko... Počkej! Mají! Tys na to přišel!"
„Na co jsem přišel, vždyť to je nesmysl. Mudlové nikdy nic takového neměli."
„Ale teď mají. Všude stavějí železnice. Ti žáci, co jsou v kontaktu s mudlovským světem, jeli vlakem.
Ale vážně už musím na snídani, nebo nestihnu hodinu."
„Můžeš se najíst tady."
„Nemohu – musím ohlásit Nigellovi, co se v noci dělo, že Weasley je v Mrzimoru, o nehodě Prewettových a tak. A povím mu i o tom vlaku."

A zbytek, jak se říká, je historie.

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Omluvník

Milý Ježíšku, moc a moc děkuju za dárek. Omlouvám se, že mi trvalo tak dlouho, než ti za ni poděkuju. (Výmluvy ohledně důvodu sem psát nebudu, to je zbytečné...)
Chtěla jsem napsat, že přesně takhle jsem si to představovala, ale asi to neudělám. Já si radši nepředstavovala nic. Ale moc se mi povídka líbí, udělal jsi mi velkou radost. Děkuju!

Rádo se stalo.

Kdyby sis to takhle představovala, byla bys jediná. Možná ty a postavy. Oni si to tak nějak napsali sami. Já jsem jim jenom vyplnila rodný listy a trochu na ně pršela.

Dýchly

z toho na mě staré dobré časy, na které už za rohem čeká chaotický měnící se svět.

On už s tím pomalu začal.

Vlastně, byla někdy vůbec doba, kdy ne?

...

Je divné, že mi Gaius přijde jako velice sympatická postava?
Líbí se mi, jak správně promoklou atmosféru to má. A taky jak to do sebe hezky zapadá. Ale ze všeho nejvíc se mi líbí, Artuš, který se bojí, že ze stropu začne pršet:-)

Díky.

Ne, proč? Divný by bylo, kdyby ti připadal sympatickej Lucius.

Ještě štěstí, že Bradavice

Ještě štěstí, že Bradavice nejsou v Čechách;o)

Nevím -

- přece jenom to srovnáváme se zmoklým vlněným peršanem. Ony tyhle lítací koberce jsou dělaný do trošku suššího klimatu :o))

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.