Jak připravit čaj

Vánoční povídka pro Rebelku, která si přála jeden obyčejný den malé Hermiony ve školce. Já vím, že, tenhle den není tak úplně obyčejný, ale přesto doufám, že Rebelku potěší. Veselé Vánoce a krásné narozeniny!

Otáčela hlavou na všechny strany a přemýšlela, jestli má začít plakat. Usmívat se v žádném případě nehodlala. Kolem se vznášely kulaté obličeje s vyvalenýma očima, bezzubými ústy a střapatými vlasy. Tady se jí nelíbilo. Ne.
„Ne, ne a ne!“ vykřikla a schovala hlavu do dlaní. Z ramen se jí svezla záplava jejích vlastních tmavě hnědých vlasů. Z dálky mohla být stejná jako oni. Jenže oni byli cizí. Byla v cizím světě, v cizí místnosti... a máma měla jít pryč?!
„Buď hodná holčička, maminka teď musí do práce, ale brzy se zase vrátí, neboj se...“ Chvíli se těma svýma štíhlýma rukama prohrabovala v kabelce, než vylovila její oblíbený látkový kapesník. Byl na něm vyšitý malý hnědý králíček s chundelatým ocáskem. Pár vteřin zkoumala složitou strukturu křížkového stehu a potom upřela uplakané oči na matku.
„Musím tady zůstat?“ vrazila ruce do kapes zástěrky.
„Je to jen na pár hodin, zlatíčko, můžeš si tu třeba hrát s ostatními dětmi. Znovu se otočila a pátravě se zahleděla na blonďatou holčičku, která se jen kousek od ní věnovala vaření imaginárního čaje v umělohmotné kuchyňce.
„Ale mě tohle neba...“ posmrkla. „Nemůžu jít radši s tebou, mamí?“ Paní Grangerová ustaraně pohlédla na hodinky a mezi obočím se jí utvořila taková ta jemná vráska, která se maminkám často právě na tomto místě dělá. Věděla, že její dcera není jako ostatní, ale přesto, a možná že proto, ji tu musela nechat. V ordinaci začínaly být problémy a ona ji s sebou už nemohla víc brát.
„Ne,“ odpověděla pevně a zvedla se do stoje. Hermiona zvrátila hlavu, jak stále seděla na koberci, a začala okázale natahovat.
„Seš moje chytrá holka, Hermionko, však ty to tady zvládneš, brzy se vrátím.“ Políbila ji do vlasů, u dveří ještě prohodila pár slov s vychovatelkou a poté spěšně opustila místnost.

Svět jako by se rázem scvrkl na tu miniaturní oblast koberce, ve které Hermiona seděla. Očima těkala ze strany na stranu a doufala, že si z ní máma jen dělá legraci. Jo, určitě byla schovaná hned za dveřmi a za chvíli odtud s usměvavou tváří vykoukne a bude se jí smát, jaká byla hloupá, protože si myslela, že ji tu nechá... Jenže čas plynul a za dveřmi bylo prázdno. Hermiona zatoužila, mít tu s sebou některou z knížek, kterou jí dal tatínek k narozeninám. Proč bylo vždycky jednodušší mít za kamarádku neživou věc, než některou s těch culíkatých holek okolo? Nevěděla. Taky nechápala, co může být tak úžasného na kutálení si s míčem, stavění věže z kostek, nebo skákání na trampolíně, když je kolem tolik úžasných zajímavostí k poznávání!
Rozhodla se, že se vydá na obhlídku té velké místnosti a popotáhla si punčocháčky. Děti se sdružovaly do chichotajících se hloučků, bavily se, předstíraly, že jsou rodina, nebo třískaly dřevěnými kostkami do klapek klavíru. Udiveně zakroutila hlavou tak, jak to nedávno viděla u maminky a zamířila k světlovlasé holčičce, která v kuchyňce právě k imaginárnímu čaji připravovala imaginární sušenky. Usedla znovu na koberec a tiše ji sledovala. Holčička si pro sebe potichu broukala neznámou písničku a každou chvíli kontrolovala, jestli se jí sušenky v troubě nepřipalují. Hermiona znovu zakroutila hlavou a pousmála se.
„Vždyť v té troubě nic není,“ naklonila hlavu ke straně. Ta druhá se na ni zamračeně podívala a dala si ruce v bok.
„Ale jo, je, jsou tam moje sušenky, co peču,“ odpověděla přesvědčeně.
„Nejsou,“ opáčila Hermiona taktéž rozhněvaným hlasem.
„Jak to můžeš vědět, nejsou to tvoje sušenky,“ vykvikla dívenka a zamračila se tak moc, až jí obočí téměř zakrývalo výhled. Popadla do ruky šálek s imaginárním čajem a usrkla.
„Ten čaj je moc dobrý, mmm!“
„Tam žádnej není,“ Hermiona se zvedla do stoje. Nevěděla, jestli si z ní holčička dělá legraci, nebo je opravdu tak hloupá.
„Téda, ty seš ale hloupá a ošklivá a máš strašně velký zuby, jako králík! Há há, seš králík, há há!“
Spousta věcí se v tu chvíli odehrála najednou. Hermiona se nejdřív rozhněvaně zamračila a oči se jí zaplnily slzami. Pevně stiskla pěstičky a posmrkla. Blondýnka vykřikla, když na ni z hrníčku vyšplouchl proud vařící tekutiny a opařil ji.
„Mamííí!“

Hermiona si rukávem setřela slzy z obličeje a spěšně zamířila na druhý konec místnosti.

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Povídka je fajn a školka

Povídka je fajn a školka náhodou byla taky:o) Až na ty punčocháče. Zasvěcení potvrdí, že z těch mám trauma dodnes.

...

Já vlastně na školku vzpomínám ráda, ale vím, jak málo stačilo, aby se proměnila z příjemného místa v místo úplně zoufalé. Zástěrky, punčocháčky, Hermiona racionalistická až na kost a závěrečná pointa - moc povedené!

Já asi tuhle povídku řádně neo

Já asi tuhle povídku řádně neocením, protože jsem nikdy nechodila do školky, ale dovedu si představit jaké to je, když se svět svrkne na kousek koberce (což je mimochodem skvělá formulace). Zajímalo by mě kolikrát ještě se Hermiona cítila právě takhle.

Jé, děkuji strašně moc, Tit.

Jé, děkuji strašně moc, Tit. Potěšila. Úplně mi to připomnělo můj pobyt ve školce, taky tam byly všechny holčičky takhle strašné. A Hermiona je tam krásně uvěřitelná.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.