Šťastné a veselé

Název: Šťastné a veselé
Od: Calwen
Vánoční povídka pro chalibdu

S úctou k mnoha autorům fantastiky, kteří mne k tomuto paskvilu inspirovali;-) Nedržím se přespříliš legend – zkrátka jim chci také dopřát Vánoce.
Mnohé díky patří Jacomo za velkou podporu.

Šťastné a veselé

Na stříbrné střechy Imladris se pomalu snášely drobné sněhové vločky. Mráz kreslil na okna malé kvítky simbelmyne a krášlil stromy jinovatkou. Podkovy koní cinkaly po namrzlé dlažbě, smích elfátek, které sáňkovaly pod okny, se nesl až do zahrad, mladé elfky se choulily do teplých kožíšků. Zkrátka zimní idylka.
Elrond Půlelf spokojeně odpočíval v křesle ve své pracovně a hřál si dlaně o šálek s teplým miruvorem. Právě vyprávěl nejnovější návštěvě v Roklince, čaroději Gandalfu Šedému, o svých posledních nápadech na zušlechtění elfských vinic, když se náhle z jeho předpokoje ozval rachot připomínající řinčení brnění. Nebohý vládce protočil oči v sloup.
„Elladane! Elrohire! Kolikrát jsem vám opakoval, že s památečním cínovým nádobím si nemáte hrát! Možná z něj kdysi jedl sám Beren! Nemají vůbec žádnou úctu k minulosti,“ prohodil už směrem k čaroději.
Dvě navlas stejné tmavovlasé hlavy opatrně nakoukly do pracovny. Za nimi se provinile krčila plavovlasá čupřina.
„Říkal jsem ti, že pozvat jim sem na svátky ještě Legolase není dobrý nápad. Udělají ti z knížecího města kůlničku na dříví,“ smál se Gandalf pod vousy.
„Copak by ti dva dali pokoj? Umluvili by i trpaslíka.“
Tři nezvedená elfátka uviděla čaroděje, nadšeně vypískla a nedbajíce sněhu a bláta, které z nich padalo, se mu vrhla na klín.
„Povídej, něco, Gandalfe.. Pověz nám pohádku..“
Čaroděj si tiše povzdechl, posadil si na každé koleno jedno dvojče, Legolasovi přisunul stoličku a začal vyprávět.
„Před mnoha a mnoha věky, kdy ještě nikdo z nás nebyl na světě, se daleko odsud, daleko na jihu, až za zemí Haradských, narodil elf. Byla chladná zimní noc a jeho rodiče putovali nehostinnou zemí, kde nebylo jiného úkrytu než strážních věží. V jedné z nich se tehdy rozhodli přespat, protože začalo sněžit a hrozilo, že by jinak umrzli. Elf rozdělal oheň uprostřed opuštěné síně, aby se budoucí matka alespoň trochu zahřála.
Když Erummelde porodila, novorozené elfátko neplakalo. Smálo se na nehostinné studené zdi tak srdečně, že se ho i divé zvěři v okolí zželelo a přišla jej zahřát svým dechem. Z východní strany přiběhl vzteklý vrrk, olízl nemluvněti tvář a ulehl vedle něj. Ze západu přiklusal bájný jednorožec a poklekl před elfátkem. A na nebi v tu noc vysvitla nová hvězda, která dostala jméno po tom novorozeném elfovi – Ainaer.
A proto každý rok v tuto dobu i my poklekáme pod noční oblohou a vzdáváme této hvězdě hold. A Ainaer nás potom odmění dary, které nám přinese noc potom. Už jste si letos ozdobili jedličku? Ať vám ty dárky má kam položit.“
Dvojčata seskočila, popadla lothlórienského prince mezi sebe a nadšeně vyběhla pryč z místnosti. Víc než legenda o pradávném elfském princi je zaujala představa stromku s dárečky.
„Uvědomuješ si, jak tohle dopadne, Gandalfe? Vyrvou mi v zahradě půl stromů i s kořeny! A to vše jen kvůli tvému starému příběhu!“ rozčiloval se naoko Elrond.
Čaroděj se tiše smál. Už dávno věděl, že některým starým příběhům je třeba věřit.

* * *

Bradavické střechy se prohýbaly pod náporem sněhové kalamity. Všichni studenti schovávali nosy pod vlněné kolejní šály, Filch nestačil spravovat mrazem zprohýbané prahy a Hagrid tahal po hradním nádvoří jeden obrovský stromek za druhým. Hlouček mrzimorských prváků hrál na zasněženém famfrpálovém hřišti koulovačku a vysoké usměvavé prefektky si opodál s chichotáním stavěly sněhuláka. Dokonce i profesorka Trelawneyová opustila pohodlí své věže a zachumlaná do kostkovaného plédu si vyšla na procházku kolem zamrzlého jezera. Jediný, kdo nesdílel vánoční náladu, která zachvátila celý hrad, byl poněkud rozlícený profesor Snape.
Vztekle přešlapoval před chrličem, skřípal zuby a v každé ruce táhl za ucho jednoho zrzavého rošťáka. Kdyby mu poněkud nescházely končetiny, držel by jistě i opodál zkroušeně stojícího kudrnáče. Vyzkoušel už několik hesel, ale chrlič na něj stále lhostejně upíral svůj kamenný pohled.
„Rumové kuličky? Vanilkové rohlíčky? Linecké? Vánočka? Bramborový salát?“
Chrlič se mlsně oblízl a pustil soptícího profesora dál. Severus jen potřásl hlavou nad ředitelovými chutěmi a bez zaklepání vpadl do pracovny.
„Pane řediteli, tohle už je vrchol! Loňské Vánoce s Jordanem a jeho žertíky ještě šly pevnou rukou zvládnout, ale že tu s ním letos zůstanou i tihle dva, to jsme si nedomluvili! Na to, abych svátky klidu trávil školními tresty s touhle nebelvírskou zvěří, prostě nemám nervy. Buď si to s nimi vyřídíte sám, nebo si na svátky beru volno!“
„Ale no tak, Severusi. Každý z nás byl kdysi dítětem, ne? Zajdi si do kuchyně na trochu sherry, sedni si ke krbu a přečti si nějakou příručku. Samozřejmě že máš právo na klidné prázdniny. Já už to tu s pány Weasleyovými vyřídím.“
Sotva za rozevlátým pláštěm profesora lektvarů klaply dveře, usadil se bělovlasý muž pohodlně v křesle a natáhl k chlapcům ruku s miskou.
„Dáte si cukroví?“
Všichni tři druháci svorně chňapli po legendárních košíčcích z Medového ráje a s chroupáním se usadili na huňatý koberec u ředitelových nohou.
„Co budeme dělat, pane řediteli? Máme vám tady něco vycídit? Nebo napsat pár vánočních přání?“
Brumbál se pousmál a zavrtěl hlavou.
„Nic takového, chlapci. Vymyslel jsem si pro vás něco lepšího. Za trest si poslechnete příběh…
Před mnoha a mnoha lety, za devaterými horami, řekami a čarodějnými školami, žil mudla Joseph. Oženil se s překrásnou čarodějkou, které v žilách kolovala krev všech budoucích velkých rodů. Po svatbě žena počala dítě, a tak se manželé rozhodli vrátit se zpátky na památná místa svých předků. Jenomže sněhové závěje je v jejich cestě zpomalily a oni museli zůstat přes noc v jakési zapadlé horské vesničce. Nikdo z místních neměl v chaloupce místo, žena byla na magii příliš unavená a ubohý Joseph jí nemohl nijak pomoci. Schovali se v polorozpadlém stavení a zde také žena porodila syna.
Sotva děťátko spatřilo světlo světa, vyšla na obloze nová hvězda. Z nebe slétl rudozlatý fénix, usedl vedle ženina prostého slaměného lože a začal novorozeněti zpívat píseň. Chlapec zatleskal ručkami a rozesmál se. Z rohu místnosti k němu slétla šedohnědá sova a konejšivě zahoukala.
Chlapec vyrostl, ale úsměv už mu z tváře nezmizel. Kam přišel, rozdával smutným radost a potřebným dary. Procházel krajem s fénixem a sovou na rameni a šířil klid a mír. I my dnes díky němu můžeme slavit vánoční svátky. Jenže dnes už ho neznáme jako chlapce, ale jako moudrého starého muže. Našeho Otce Vánoc.
A jak určitě víte, spolu s první hvězdou na nočním nebi usedáme k večeři, abychom pak spokojeně usnuli a ráno našli dárečky. A jak se tak koukám z okna, máte nejvyšší čas, abyste to před tou první hvězdičkou do Velké Síně stihli. Tak už utíkejte.“
Starý muž se spokojeně zahleděl za chlapci, kteří o překot sebíhali schody z jeho pracovny. Legendám je vždy třeba naslouchat.

* * *

Tři malá elfátka se mačkala u otevřeného okna a vyhlížela na nebi Ainaerovu hvězdu. Elrond jim starostlivě přes špičatá ouška nasazoval pletené čepice, aby náhodou nenastydli a klidnil jejich nedočkavé výkřiky.
Elladan už samým nakláněním málem vypadl přes parapet, Elrohir si mohl hlavu ukroutit, Legolas prohlédl celé nebe od východu k západu i naopak, ale hvězda nikde. Pomalu začínali natahovat.
„Slunce už zašlo bůhvíjak dávno. Vánoční říkanky jsme odrecitovali třikrát, i tu jedličku tady máme. Strýčku Gandalfe, co jsme udělali špatně? Proč k nám Ainaer nechce přijít?“
Elrond syny chlácholil, že příliš spěchají, že slunce zapadlo před malou chvilinkou, ale potajmu upíral zmatený pohled na čaroděje. Ani on nerozuměl, proč je Nejvyšší odmítají obdařit svou milostí. Kde je hvězda?
Gandalf naposled pohlédl na jednolitě temné noční nebe a se zavířením pláště se otočil ke dveřím. Něco bylo špatně.
Usadil se ve sněhu před Elrondovým domem a vzpomínal na všechna kouzla, která znal. Žádné z nich ale nemluvilo o tom, jak vrátit Vánoce třem uplakaným elfím princům. Žádné z nich neučilo, jak přivolat hvězdu. Složil hlavu do dlaní a prohrábl si vousy. Něco přece musí jít udělat.
Zvedl oči k obloze a zoufale zamumlal několik slov v prastarém čarovném jazyce. Hůl v jeho ruce zajiskřila. Zbystřil a větu zopakoval.
Nebylo to kouzlo. Ani rozkaz. Spíš prosba.

* * *

Ve Velké Síni to šumělo nedočkavostí. Stoly už se měly dávno prohýbat pod mísami plnými jídla. Těch několik studentů, kteří zde zůstali přes prázdniny, už samou nedočkavostí málem ohlodávalo stoly a všichni, dokonce i sedmáci, zakládající si na své čerstvě nabyté dospělosti, netrpělivě postávali u oken a prohlíželi si nebe.
Profesorský sbor na tom nebyl o moc lépe. Sibyla marně pohlížela do své věštecké koule, stejně jako na obloze i v ní bylo temno a prázdno. Učitelé si šeptali, že tohle tedy ještě nikdo z nich nezažil.
Dva malí zrzci u okna začali konejšit svého mladšího kamaráda, když se rozplakal.
„A co když letos Otec Vánoc nepřijde?“ nechal se slyšet.
„Lee, nech toho. Přijde, uvidíš. Jen co vyjde hvězda.“
Albus Brumbál vstal, bez jediného slova prošel celou Síní a zmizel za dveřmi. Najednou všichni, včetně Severuse, který netoužil po ničem jiném než být konečně ve své pracovně, věděli, že je něco špatně.
Zastavil se, až když mu pod nohama zakřupal sníh. Za jeho zády se tyčila silueta Bradavického hradu a zastiňovala jeho očím noční nebe. Marně. Stejně by na něm žádné světlo neviděl.
Jediné světlo na nádvoří sem padalo skrz vitrážová okna Velké Síně. Za barevnými tabulkami mohl vidět několik doufajících obličejů. Nesmí je přece zklamat. Oni na něj spoléhají.
Sevřel v prstech hůlku. Nic neřekl. Latinsky, anglicky, nijak. Vlastně si to jen pomyslel.

* * *

Uprostřed ničeho se zničehonic objevily tři postavy. Všechny tři mužské, šedovlasé a odhodlané. Tři čarodějové se stejným cílem.
Ačkoliv každý z nich pronesl pozdrav v jiném jazyce, rozuměli si. Nepotřebovali slova, aby se vzájemně pochopili. Na všechny čekala někde posmutnělá dětská tvář. Elladan, Lee, Artuš. Přestože každý přišli z jiného světa, z jiného času, jedno je spojovalo. Touha najít hvězdu.
Společně vykročili. Žádný z nich neměl tušení kam, nechali se vést instinktem. Tam někde za obzorem na ně čeká cíl jejich cesty.

* * *

A, věřte nebo ne, ti tři muži svůj cíl najdou. Objeví hvězdu a přivedou ji zpátky tam, kam patří. Na oblohu. Tři vládci svých světů. Tři králové.
Elfátka budou moci konečně vzdát hold, studenti zasednou k večeři a malý Artuš poklekne. Protože nad Valinorem, Bradavicemi i Avalonem vyjde hvězda. Jedna hvězda pro všechny časy i všechny světy. Hvězda, kterou známe i my. Hvězda Vánoc.

Veselé Vánoce, chali.

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Calwen,

to je přesně ta vánoční povídka, co má moc vyvolat vánoční náladu i uprostřed července. Moc se ti povedla - a mám radost, že i slavní elfí bojovníci byli v dětství děsní uličníci ;)

Páni!

Já se zrovna utápím v hlubinách merlinofilie:-) To se to hezky trefilo.
Víš, co se mi líbí nejvíc (hned po uplakaných elfích princích)? Že to Brumbál neudělal kvůli Harrymu nebo jiné z "důležitých" postav, ale kvůli Lee Jordanovi.

Jé!

To je krásný!
Dojalas nejen chalibdu, ale i mě. Rozezněl moji vánoční strunu, i když už je po Vánocích.
A poslat Gandalfa, Brumbála a Merlina pro vánoční hvězdu je zcela geniální.

díky

díky za úžasný dáreček, vážně mě dojal. Hluboce se kaju, že tvůj dárek si ještě pořád hoví u mě v počítači, ale neboj určutě tu bude dřív než desátého.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.