Moje první představení

Moje první představení
Autor: Lianne
Pro Sothis Blue
Upozornění: Obsahuje spoilery z knihy Bajky Barda Beedleho.

„... a nemohl byste promluvit...“
„Opravdu ne, je mi líto,“ zavrtěl Slughorn hlavou. Ten starý tlustý sádelnatý neschopný slimák! Usmál se na mě: „Určitě se ještě budou hrát další představení, tak snad příště.“
Chtělo se mi urazit mu hlavu (což by určitě poznamenalo naše přátelské vztahy), otrávit kočku (kterou neměl) nebo mu aspoň proměnit tu jeho zelenou róbu na růžovo, ale ovládl jsem se. Místo toho jsem se taky usmál a nasadil jen lehce zklamaný a lehoulince zahanbený výraz . „To nevadí, pane profesore. Tak hezké svátky.“
„Tobě taky,“ vycenil v úsměvu ještě další zuby a rozloučil se se mnou ve dveřích kabinetu.
Narovnal jsem se, nasadil výraz, díky kterému mě většina profesorského sboru považovala za na svůj věk velmi vyspělého a inteligentního studenta, spolužáci mě obdivovali a spolužačky počínaje čtvrťačkami mi téměř padaly k nohám, a zamířil jsem do sklepení.
Vzteky to ve mně jenom vřelo. Vyhodil jsem pět galeonů za Slughornovy nakládané ananasy, abych sehnal to největší, dárkové balení, a navíc jsem strávil spoustu času tím, abych ho převedl do podoby, kdy by nevypadal příliš jako dárkové balení. Bylo to moje měsíční kapesné! Úplně zbytečně! Možná jsem měl jít za Beerym (žactvem hojně přezdívaný Bobulák), Brumbálem nebo rovnou za Dippetem. Nebo napsat svému otci – dobře, špatný nápad. Pro některé věci prostě nemá pochopení.
Možná jsem měl raději navrhnout Beerymu, že by se mu pro herce hodily pravé kostýmy a ne jen nějaké očarované napodobeniny. Mohl bych otci napsat, ať mi pošle ještě nějaké peníze – koneckonců je před Vánocemi.
Ale nesměl by se dozvědět, za co je utratím.
Bude dost velký průšvih, až se dozví, že jsem pošpinil jméno vznešeného a starodávného rodu Malfoyů účastí v něčem tak přízemním, jako je školní vánoční divadelní hra (pravidlo číslo jedna – nikdy neohrozit jméno předků). Ale kdyby zjistil, že jsem se do celé akce zapojil dobrovolně, ba dokonce že jsem na tom sám trval...
Musím si dát pořádný pozor.
* * *
Zabít Bobuláka!!
Rozčtvrtit ho, hodit do jámy se štíry, udělat z něj domácího skřítka!
„Ale samozřejmě, když už to máte skoro nacvičené,“ usmál jsem se líbezně.
Čtyřicet galeonů! A musel jsem otci slíbit, že se přes Vánoce naučím genealogie i méně významných rodů až do třináctého století. Proč mám studovat nějaké Wafflingy, Zellery, Pottery a Radfordy? A ještě k tomu se mě ptal, jestli už jsem přečetl Příručku (!) pravé magie, která má asi osm set stran a dostal jsem ji k jedenáctým narozeninám.
Přirozeně, otče, už ji znám skoro zpaměti.
Celý případ je přitom strašně jednoduchý. Serena Trotwooodová (pátý ročník, Havraspár, černovlasá, krásná, usměvavá, dokonalá) má hrát roli Amaty ve Fontáně příznivé sudby. Tři čarodějky, Amata, Asha a ta třetí (taky od A) mají spolu s rytířem sirem Smůlou vyšplhat na nějaký kopec, kde je fontána příznivé sudby. Když tam vyšplhají, pohádají se o to, kdo se v ní vykoupe, až nakonec vyhraje sir Smůla, vykoupe se v ní, získá štěstí a požádá o ruku Amatu, kterou pak políbí. A sira Smůlu hraje ten idiot Prewett.
Má to samozřejmě i záporné stránky. Zaprvé, sir Smůla je podle příběhu MUDLA! (generace Malfoyů se obrací v hrobě a můj otec pošle doma skřítky, aby uvedli mučírnu opět do provozu). Navíc má na sobě celé představení brnění, i když, jak jsem se později dozvěděl, jen přeměněné, vážící pouhých deset kilo. Ano, a Trotwoodová je z mudlovské rodiny (otec dostává infarkt). Nicméně klady převažují.
Bobulák ovšem odmítl pochopit, že roli rytíře by měl dát mně. Argumentoval tím, že ostatní herci jsou všichni z vyšších ročníků a jediný druhák by mezi nimi vypadal divně. Mám dojem, že se zítra při bylinkářství jeho ohnivý ibišek z neznámého důvodu zblázní a pokusí se mu připálit vousy.
Také jsem uvažoval nad tím, že by mohla onemocnět Trotwoodová. Ale zatím nechme tenhle kotlík trochu uležet.
* * *
Prewett měl nehodu s lektvarem, leží na ošetřovně. Nějak se mu popletly nálepky na ingrediencích. Je to prostě nešika s mozkem tlustočerva. Nemůže hrát v představení, i kdyby se do čtrnácti dnů uzdravil, nemá kdy nacvičovat, cha!
Profesor Brumbál se na mě nějak divně díval.
* * *
ZABÍT POMFREYOVOU!!!
Zatímco starý ošetřovatel už je napůl senilní a téměř nepozná pravou a levou ruku, ta jeho nová asistentka, co ho má, jak se na hradě šeptá, v nejbližších letech úplně nahradit, dala Prewetta během dvou dní úplně dohromady. A Trotwoodová (Prewettova holka, pokud jsem to ještě nezmínil) u něj skoro celé ty dva dny proseděla.
Ví vůbec ta Harpyje, jakou práci mi dalo vytipovat si v Mrzimoru někoho, kdo by Prewettovi přelepil ty nálepky a navíc mě ještě později neprásknul?! Deset galonů v tahu!
Celá tahle akce mě už stála padesát sedm galonů (dva jsem utratil, když jsem si musel koupit něco na uklidnění), a zatímco roli sira Smůly jsem se nepřiblížil ani o píď, místo toho jsem se ocitl pod nenápadným, ale pečlivým dohledem svého profesora přeměňování. Ach jo!
To nebyl povzdech. Pravidlo č. 11 - Malfoyové nevzdychají.
* * *
Zrovna jsem si četl v Lektvarech nejmocnějších (doplňková četba, otec mi je koupil k jedenáctým narozeninám, čímž alespoň trochu vybalancoval tu osmisetstránkovou černou magii), když mi někdo zastínil lampu. Vzhlédl jsem.
Šikmo přes rameno se mi díval jediný student, který mě ve zmijozelu zastiňoval – o dva roky starší, černovlasý, neskutečně šikovný v magii, obestřený tajemstvím.
„Jaký lektvar?“ zeptal se řečnicky.
„Mnoholičný,“ dopověděl jsem obezřetně. Štval mě tím, že mi nenápadně sebral pozici vůdce koleje (která odnepaměti patřila Malfoyům, pravidlo č.9), aniž by si to někdo příliš uvědomoval. Na druhou stranu jsem ale věděl, že by bylo výhodné být s ním zadobře.
Nenápadně se rozhlédl kolem.
„To nebude fungovat,“ zamumlal.
„Cože?“
„To nebude fungovat,“ zopakoval. „Nemáš ani dost času. Mnoholičný lektvar se vaří měsíc, představení je za jedenáct dní.“
„Možná by se mi podařilo zkrátit čas přípravy,“ namítl jsem. „Nejdelší krok je tady, a kdyby se mi podařilo místo toho použít odvar z mrtvovníku-“
„Vybuchne to, je to moc alkalické.“
„To vybalancuji sedmi a půl kapkami z čínské euchesterie, a -“
„Je jedovatá!“
„...a jed euchesterie postupně odstraním v dalších třech krocích práškem z bublinatky a destilací se slizem z tlustočerva. A ke stabilizaci při závěrečném vaření použiju půl unce prášku z vlkodlačích zubů.“
Prolétnul si očima celý návod. Napjatě jsem čekal.
Po pěti minutách...
„To by mohlo fungovat,“ řekl překvapeně.
„Samozřejmě, že by mohlo. Příprava mnoholičného lektvaru za devět dní,“ usmál jsem se blahosklonně. V druhém ročníku jsem objevil něco, na co nepřišel žádný z lektvarových mistrů za posledních čtyři sta let.
„Jenže u dávkování euchestrie bys musel být hrozně přesný.“
„To je pravda,“ připustil jsem, „ale-“
„A cena jedné dávky je asi desetkrát vyšší, než u běžného lektvaru.“
„Ale je připravený rychleji!“
„Možná, pokud bude fungovat.“ Vzhlédl od knihy a podíval se na mě. „Na druháka to vážně není špatné. Jenže bys musel ještě testovat použití, aby ses sám neotrávil. Máš vůbec přísady?“
„Ne,“ odpověděl jsem sklesle. „Tedy mám všechny ty běžnější, ale chybí mi euchestrie a prášek z vlkodlaka.“
„ To nebude mít ani Slughorn,“ zavrtěl hlavou můj spolužák.
Malfoyové nikdy nepřiznávají porážku (pravidlo číslo jedna). Tak jsem radši mlčel.
„To všechno kvůli Trotwoodový?“ podíval se na mě trochu divně.
„Hele, Raddle…“
„Neříkej mi tak,“ zasyčel, až mi přejel mráz po zádech.
„Promiň.“ Náhle jsem si uvědomil, s kým se tu bavím. Tom Raddle, ten téměř mýty opředený student, velmi často zamlklý a poměrně samotářský, tu se mnou skoro přátelsky řeší, jak vyšachovat Prewetta, abych mohl hrát v idiotské vánoční hře?
„Ani kdyby sis ten lektvar objednal, tak nepřijde včas a neprojde kontrolou,“ navázal plynule, jako by náš předchozí hovor vůbec nebyl přerušen. „O co ti vlastně jde, o tu holku, nebo o představení?“
„Proč se ptáš?“ Pravidlo číslo tři – Malfoyové nepředpokládají, že je druhá osoba duše nezištné, ale ptají se, co z toho bude mít a co za to chce (velmi praktické pravidlo, zvláště pokud se pohybujete ve zmijozelu).
„Jsi talentovaný. Mám… vizi, kterou bych chtěl sdílet s dalšími.“
„Co tím myslíš?“ Dodatek k pravidlu č.3 – a ptají se důkladně.
„Možná si o tom promluvíme později.“
Poslední pravidlo, nezávisle na tom, kolik nových se v průběhu času přidá nebo zruší – Malfoyové si i ta nejpevnější pravidla umí vyložit po svém.
Dobře, přestaňme to rozpitvávat. Chtěl jsem, abych se mohl líbat s Trotwoodovou. Že to navíc mělo být před celou školou, tím lépe.
„Fajn… tak co navrhuješ?“
* * *
Raddle (nevím, jak mu mám říkat na veřejnosti, ale naštěstí spolu před lidmi téměř nemluvíme) mi vysvětlil, že roli sira Smůly prostě nezískám. Ovšem to nemá nic co dělat s Trotwoodovou, naopak. Sice říká, že absolutně nechápe, co na ní vidím (Raddlea byste i v převleku za jiný živočišný druh poznali podle toho, že při slově láska se zatváří hůř než dlaždičkoun, kterému sebrali trpaslíka), ale rozhodl se, že mi pomůže. Z jeho řešení vyplynulo, že se nejen vyhnu účasti v té příšerné hře, ale navíc…
Lektvary už vesele bublají. Ještě musím obejít několik profesorů.
Představení je za osm dní.
* * *
Stál jsem s profesorem Kettleburnem na školních pozemcích a ohříval se u hromady hořícího dříví plné salamandrů. Mrzly mi nohy, ale musel jsem to vydržet. Kettleburn měl na nohách obrovské zateplené boty a na své stále použitelné ruce velikou palčákovou rukavici.
„Ano, zaslechl jsem od profesora Beeryho, že jsi pro představení daroval nějaké překrásné hábity jako kostýmy. Máš rád divadlo?“
„Víte, to nemůžu říct úplně jednoznačně,“ začal jsem nadšeně vykládat (není nad roztomilé blonďaté chlapce). „Zatím jsem viděl pouze jednu hru. Používali tam doopravdická kouzla, to divadlo bylo úplně překrásné…“
Nemusel vědět, že mluvím pouze o budově a že jsem během představení usnul, což otec pojal jak zneuctění rodu Malfoyů (dále nebudu rozvádět, pouze zmiňuji, že od té doby už jsme v divadle nebyli).
„Byla to Báje o statečném Nicolasovi,“ pokračoval jsem. „Měli tam draka a…“
„Vážně?“ nadechl se profesor Kettleburn vzrušeně.
„Jistě,“ odpověděl jsem, a ani jsem moc nelhal. „Byl červený, nejspíš čínský ohniváč…“
„Byl živý? A co dělal?“ přestal se profesor věnovat salamandrům a plně se zaměřil na mé vyprávění.
„No, byl jako ostatní draci. Lítal, plival oheň a řval…“ Právě ten řev mě vzbudil.
„A bylo to uvnitř?“
„Jistě, přisvědčil jsem.
„Drak v divadle,“ zašeptal profesor zasněně.
Kul jsem železo, dokud bylo žhavé. „Nevím, proč by se do představení nemohla používat živá zvířata… klidně i větší. Alespoň by byla pořádně vidět.“
„Větší zvířata… víš, ředitel chtě l původně zamítnout… ale přemluvím ho, určitě ho přemluvím…“
„Ten červ bude pořádný oříšek, že,“ zeptal jsem se zvědavě. „Chcete použít popelce?“
„Mít uvnitř popelce je nebezpečné,“ zamumlal napůl nepřítomně Kettleburn.
„Už se stmívá, jistě bude brzy večerka. Dobrou noc, profesore.“
„Hmm…“ ozvalo se vedle mě.
Takže popelec bude účinkovat! Je snad mojí chybou, že Kettleburn nepochopil, že čínský ohniváč ze Statečného Nicolase byla pouhá iluzemi opředená atrapa?
Zbývají čtyři dny. Všechno zatím vycházelo.
* * *
„S fontánou ani pahorkem nic neuděláme,“ řekl mi Raddle dneska před večeří. „Má je na starosti Brumbál. Nemá smysl riskovat vyloučení.“
„To nevadí,“ odpověděl jsem. „Kettleburn chce použít popelce; stačí, když mu nějaký nebelvírský prvák navrhne, aby ho zvětšil vykrmovacím kouzlem – pro studenty udělá cokoliv, vlezl by do tlamy i mantichoře. Jedna vhodně utroušená poznámka a mělo by to klapnout. A za Tickleym přijde krátce před začátkem několik druhaček s tím, že mají v pokoji potopu, takže na nějakou bariéru mezi herci a hledištěm úplně zapomene.“
„Umíš už to kouzlo?“
„Jistě,“ přikývl jsem.
„Musíš to udělat tak, aby si nevšimla, že něco říkáš.“
„Dobře.“
„Já zařídím, aby Ruffordová dala Prewettovi ten lektvar. To nebude problém.“
„Ruffordová dělá na Prewetta oči už půl roku,“ odfrkl jsem si pohrdavě. „Případný vývoj událostí ji možná překvapí, ale určitě jí nebude proti mysli.“
„Ujednáno. Hodně štěstí zítra, Abraxasi.“
„Díky, můj pane,“ řekl jsem z legrace.
Raddleovi se v očích zablesklo.
* * *
Seděl jsem v první řadě. Velká síň byla plná až k prasknutí. Vánoční stromky byly přesunuty k druhé stěně, na místě učitelského stolu stálo jeviště zakryté šarlatovou oponou, na které se navzájem honila drobnější magická zvířata s čaroději a draky. Bylo půl osmé a dvě minuty. Už měli začít.
Beery vylezl zpoza opony.
„Vážení studenti, drazí kolegové. Jsem nesmírně rád, že jsme se tu takto sešli, abychom oslavili příchod Vánoc divadelní hrou, inspirovanou velmi známou pohádkou Fontána příznivé sudby.Tímto děkuji jak našemu laskavému řediteli profesoru Dippetovi, který nám povolil představení uspořádat, tak profesorům Brumbálovi, Kettleburnovi a Tickleymu, kteří pomohli s další organizací vystoupení. Děkuji rovněž našim hercům a všem ostatním, co se na představení podíleli. Přeji vám příjemnou zábavu.“
Beery zmizel za oponou. Čekal jsem. A čekal…
Opona se rozhrnula. Na jevišti stál ohromný pahorek, jehož vrchol i s kouzelnou fontánou byl v vysoko v nedohlednu, rozeznávali jsme pouze slabou červenavou záři. Pahorek byl úplně na straně obklopen křovím, z podlahy sem tam vyrůstal nějaký strom. Úpatí pahorku objímal obrovský červ – popelec.
Náhle se křoví rozhrnulo a vypadly z něj čtyři postavy, Asha (čili Ruffordová), Altheda, Amata (Trockwoodová, můj cíl) a Prewett v brnění jakožto sir Smůla.
„Jaké to štěstí, že zrovna my můžeme vyšplhat nahoru až k fontáně…“ začala Altheda.
Jenže za ní se něco dělo.
„Ty mizero!“ zavřeštěla Trockwoodová a začala bušit do Prewetta v brnění, který se právě vrhl na Ruttfordovou, až spadli zády na nejbližší jabloň.
„…K FONTÁNĚ PŘÍZNIVÉ SUDBY,“ zvýšila silně hlas Altheda.
„Ty zmetku, běž od ní pryč! Co to děláš? TY MIZERO!!!“
Ruffordová se vymanila zpod Prewetta, okázale ho políbila a nechala ho opřeného o strom, kde ztěžka dýchal, zapletený do brnění.
„Máš nějaký problém, Sereno?“
„Ty jedna kurvo! Co tu děláš s mým klukem?!“ Trotwoodová vytáhla hůlku. Ruffordová tasila půl vteřiny po ní.
PRÁÁÁÁSK!!!



Popelec se s ohlušující ránou rozletěl na kusy. Všude se válely zbytky kulis a kousky škvařícího se masa. Fontána se zřítila, ale stále z ní tryskala voda, která vzápětí mizela. Bobuláka, který se náhle odněkud zjevil, trefilo zbloudilé kouzlo, až se jeho hlava nafoukla do obrovských rozměrů. Na několika místech se rozhořel oheň. Studenti začali křičet a cpát se jeden přes druhého ke dveřím ven. Křičel jsem s nimi. Bylo to podivně uspokojující.
Uprostřed spolu bojovaly Trockwoodová a Ruffordová (vyhrávala, protože měla méně zdobný kostým, ve kterém se mohla lépe pohybovat). Profesorům se nakonec za použití kouzla Sonorus a několika dalších opatření podařilo dát hromadnému útěku alespoň jakous takous nálepku organizovanosti, aby se dal nazvat evakuací. Vzadu se rozhořel jeden vánoční strom (smrk), od kterého postupně chytly další. Nenápadně jsem se zadíval na Raddlea. Nedal ani sebemenším mrknutím najevo, že by s tím měl co společného.
Ruffordová nakonec nechala ztuhlou Trockwoodovou na zemi a odkráčela.
Přišel jsem k ní. Vypadala překrásně, černé vlasy celé rozcuchané, divoké.
Vzhlédla ke mně.
„Chceš pomoci?“ zeptal jsem se.
Něco nesrozumitelně zamumlala.
Podal jsem jí lahvičku s lektvarem. „Léčivý, měl by ti pomoct.“
Zavřela oči a zhluboka se napila lektvaru. Vycítil, jsem, že je ta správná možnost.
„Episkey,“ zašeptal jsem, a její rány se zacelily.
Otevřela oči. Byly plné něhy.
Ach, Abraxasi… byla jsem tak hloupá. Zachránil jsi mě…
V duchu jsem vítězoslavně zajásal.
Nápoj lásky zafungoval.
* * *
„Prosím tě, pomoz mi!“
Raddle se ušklíbl.
„Musíš mi pomoct,“ naléhal jsem. „Je to strašná slepice! Pořád za mnou leze, nechce mě nechat na pokoji!“
„Dejme tomu, že tě zbavím Trockwoodové,“ protočil Raddle hůlku mezi prsty. „Co za to?“
„Poslechnu si tu tvou vizi kouzelnického světa.“
„Ujednáno,“ tleskl Raddle, vstal z křesla a zamířil ke dveřím.
„Mimochodem, když jsme sami, můžeš mi říkat…“
A tak jsem byl jeden z prvních, kdo zaslechl jeho pravé, vznešené jméno.
* * *
Vivianne byla krásná, vysoká, modrooká, blonďatá, čistokrevná. Otec mě s ní zasnoubil o tři roky později, když mi bylo patnáct. Porodila mi jediného syna.
„Pravidlo číslo šest. Nikdy, rozumíš, nikdy si nezačínej nic s mudlovskými šmejdy ani s divadlem.“
„Jistě, otče,“ přikývl Lucius poslušně.
Vyřazení pohádky o fontáně příznivé sudby ze školní knihovny se nám ale nepodařilo.

//Pro vás, kteří jste ještě nečetli Bajky Barda Beedla, zde stručný obsah příběhu:
Kdysi dávno stála v jedné zahradě na vysokém pahorku fontána příznivé sudby. Každým rokem dostal jeden člověk, čaroděj či mudla, příležitost probojovat si k ní cestu a vykoupat se v jejích vodách, což mu mělo zaručit věčné štěstí. Tři čarodějky, Asha, která trpí nevyléčitelnou nemocí, Althada, která přišla o domov i hůlku, a Amata, kterou opustil její milý, se domluví, že si navzájem pomůžou, aby se k fontáně dostaly všechny. Shodou okolností se k nim připlete i sir Smůla, mudla. Na cestě jim ohyzdný červ přikáže, aby darovali plody své práce, jinak se nedostanou dál. Všichni čtyři se dlouze lopotili, ale nehnuli se z místa, až Althedě ukápla z čela kapka potu – výsledek jejich marného, ale neúnavného snažení, jakási propustka dál. Na další cestě ještě musí věnovat důkaz svého utrpení – slzy, a poklad své minulosti – vzpomínky. Nahoře u fontány pak Ashu přemůže její nemoc, ale Altheda ji dokáže vyléčit pomocí lektvaru z bylinek. Asha tedy už pomoc fontány nepotřebuje a Altheda taky ne – dokáže se uživit svým léčitelským uměním. Amata si díky odevzdání vzpomínek uvědomila, že její dřívější přítel jí nebyl hoden; čarodějky se tedy dohodnou, ať se ve fontáně vykoupe sir Smůla. Ten je celý šťastný z dosaženého vítězství a v euforii požádá Amatu o ruku, protože zjišťuje, že je krásná a laskavá; Amata přijímá. Nikdo ze čtveřice netuší, že fontána ve skutečnosti vůbec nemá zázračné schopnosti.
Tento příběh byl trnem v oku Luciovi Malfoyovi, který napsal Brumbálovi sérii dopisů se žádostí o jeho odstranění ze školní knihovny, aby „neovlivňoval a nevybízel jeho syna k pošpinění čisté krevní linie“.

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Tak to jsem ráda, že se vám

Tak to jsem ráda, že se vám to líbilo :) Chtěla jsem si protentokrát u psaní trochu odpočinout, tak z toho vzniknul malý ironický Abraxas :) Jediná potíž je, že mě námět kouzelnického divadla inspiroval k další kapitolovce k těm asi pěti, co mám momentálně načrtnuté v hlavě a na které ale vůbec nemám čas :( Poraďte někdo - když mám minimum času, je lepší psát jednu věc, nebo se věnovat tomu, na co mám zrovna nejvíc náladu a mít toho rozpracovanýho víc? Mám teď v počítači/na papíře poměrně dost rozkouskovaností... Za případné zkušenosti a názory děkuju.

Já jsem sice Bajky nečetla,

Já jsem sice Bajky nečetla, ale řekla bych, že to vůbec nevadí. Líbilo se mi to a do vypravěče jsem se úplně zamilovala:o)

:D

Lianne, bavila jsem se výborně! Hrozně obdivuji vtipné a přitom kanonické povídky - nebo povídky, co si s kánonem vtipně zahrávají. A vypravěč je naprosto neodolatelně škodolibý a samolibý :D

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.