Kavárna na konci cesty (pro Mathildu)

Přístupnost: od 12ti
Shrnutí: Snape a minulé, přítomné a budoucí vánoce
Varování: Spoilery k sedmému dílu HP, smrt rozličných postav a tak
Poznámka: Postavy patří JKR, což ovšem moje maličkost považuje za nesmírnou nespravedlnost. Obávám se, že na povídce je to chvílemi trochu vidět.

Milá Mathildo,

tak se nám rok s rokem sešel a máme tu zase vánoce. Jak se dalo čekat, dopisovala jsem to na poslední chvíli (dokonce zrovna teď vynechávám svou oblíbenou pohádku, takže doufám, že si mé snahy vážíš), tím pádem to vypadá tak, jak to vypadá. Nicméně teď můžu už jen doufat (společně s jistou postavou, která se vyskytne skoro až na samém konci), že to nevyzní moc trapně.
Přeju ti hezké vánoce, šťastný Nový rok a vážně doufám, že tvůj letošní Ježíšek nebude taková brzda jako já.

Julie

Snapeův duch

Tobias Snape umřel. Velice ostře si tuto skutečnost uvědomoval. Pomalu kráčel prostředkem silnice a za ním zhasínaly pouliční lampy. Nebo ještě jinak, jejich světlo mizelo a bylo pravděpodobné, že zhasínají. Neodvažoval se otočit. Netušil proč. Jen si byl absolutně jist, že toto je jedna ze situací, ve kterých se nedoporučuje dívat zpátky.
Měl lehkou smrt. Věděl to a věděl také, že by za to měl být vděčný. Usnul a už se nevzbudil. Nicméně zkazil tím své rodině vánoce. Nikdy nepodléhal všeobecnému dojetí nad tímto svátkem, ale uznával, že to není nejvhodnější období na umírání. V jejich rodině byly svátky vždy poklidným obdobím spojovaným spíše s odpočinkem než s dary a komplikovanými oslavami. Tobiase ostře zabolelo, nyní již imaginární, srdce. Slíbil svému synovi, že si ráno vyslechne jeho vyprávění o posledním kriketovém turnaji. Spolu s vinou pocítil i záblesk úlevy - kriket byl zoufale nudný.
Rozhlédl se okolo sebe. Ulice se leskla čerstvě roztátým sněhem. Oblohou proplouvaly modrošedé skvrny mraků ozářených měsícem. V dáli kvílela siréna ohlašující letecký útok. Poměrně dobrý symbol, zvuk sirény si vždycky spojoval se smrtí. Naučil se to už v době, kdy ještě netušil, co to smrt je.
Situace to byla podivná. Nicméně vše mu napovídalo, že by měl jít dál. Konec konců... cesta zpátky už neexistovala.
Ve skutečnosti ho ani nepřekvapilo, když na rohu ulice našel malou kavárnu zařízenou polstrovanými sedačkami, lesklými tmavě hnědými stoly a lampami se zelenými stínítky. I tohle místo bylo symbolem. Ve skutečném světě se kavárna jmenovala U zeleného hada. Byl tam jen jednou. Eileen mu tam podala tlustý svazek papírů, které bylo třeba podepsat, a on ji za to ještě naposledy pozval na kávu.
I tentokrát v kavárně seděla žena. Neměla Eileeniny ostře řezané rysy. Vyznačovala se jemným, podlouhlým obličejem, unavenými vlasy a zářivýma očima, jejichž barvu nedokázal identifikovat. Na sobě měla úplně obyčejný červený svetr. To bylo tak trochu zklamání. Měl být černý. Určitě měl být černý. Nebo alespoň bílý jako andělská křídla.
Stoupla si, aby ho uvítala. Podala mu ruku a přidala k ní i profesionálně posmutnělý úsměv.
„Těší mě,“ kývla, „mé jméno je Zuzana. Jsem tu, abych s vámi vyřešila některé z náležitostí, které patří ke smrti.“
„Tobias Snape,“ nechtěl zapomenout na dobré vychování, „také mě těší.“
„Vy jste...,“ zeptal se po chvilce. Některé věci ani anglický gentleman nedokázal přejít. Ba dokonce ani vyslovit.
„Ona?“ Zuzana se usmála a ukázala jakýmsi neurčitým směrem. „Kdepak. Tu jen tak nepotkáte. Moje funkce se oficiálně jmenuje andělský/á konzultant/ka pro přechodová období se specializací na smrt. Můžete si třeba myslet, že jsem něco jako sociální pracovnice s rozšířenými pravomocemi.“
„Dobře,“ sociální pracovnice byly pro Tobiase stejná neznámá jako andělé. Popravdě řečeno, profesoři klasické literatury toho obvykle vědí víc o andělech než o sociálních pracovnicích. Určitě ale existoval vhodný způsob, jak se zachovat.
„Smím vám nabídnout kávu?“ zeptal se šarmantně.
Zuzana se potichu zachichotala. I to bylo profesionální. Chtěla dát najevo, že je polichocena. Pak ovšem s díky odmítla.
„Máme tu práci, pane profesore,“ poznamenala.
„Dobrá,“ kývl. Bylo zvláštní, jak najednou začala být polstrovaná sedačka nepohodlná. I toto místo bylo zasaženo vánoční atmosférou. Nad hlavami jim viselo jmelí. Ovšemže polibek nepřicházel v úvahu. Ale tu kávu přijmout mohla.
„Takže,“ sáhla pod stůl a z vyšívané aktovky vytáhla svazek dokumentů. Nápadně se podobaly těm Eileeniným, „po důkladném zvážení a prozkoumání vašeho života bylo zjištěno, že v něm existuje jedna podstatná a nedořešená záležitost. V tomto případě nám opět splynul osud světa s osudem jednotlivce – nevěřil byste, jak často se to stává,“ trochu nespokojeně zkřivila ústa, „je třeba změnit osud jednoho člověka a vy jste jediný, kdo to může udělat.“
Tobias málem znechuceně protočil panenky. Panebože, osud, nejstarší klišé ze všech.
„O koho se jedná?“ Dal si hodně záležet na tom, aby zněl komisně.
„O vašeho syna.“
To mu vyrazilo dech. Věděl, že Henry má kriket rád, ale zas tak důležité to snad být nemohlo.
Zuzana lehce zavrtěla hlavou.
„Vašeho prvního syna.“
Tobiasovi samovolně vyletěla ruka k ústům. Ne, nebylo to tak, že by na Severa zapomněl. Jen si prostě zvykl na něj nemyslet.

~

Severus teď žil v cihlovém dvojdomku kdesi za administrativní hranicí Londýna. Tobias si poměrně pohotově vybavil několik pozapomenutých detailů z kouzelnického světa. Toto byla zcela jistě čarodějnická zástavba. Těsně pod střechou zaznamenal několik kruhových otvorů určených pro sovy. Absence garáže byla více než patrná. Dveře zdobila na první pohled obyčejná vánoční světla. Jen velice pozorný pozorovatel, kterým Tobias jistě byl, si mohl všimnout, že žárovky jsou namísto kabelu připevněny k úplně obyčejnému provázku.
Nebylo to špatné místo. Vypadalo usedle, poklidně a přátelsky. Minimálně zvenčí. Dokonce i první patro bylo útulné. Tobias vždy považoval kouzelnický styl zařízení interiérů za lehce výstřední, ale vcelku příjemný a pohodlný.
Dva podkrovní pokoje, které obýval jeho syn, nevypadaly příjemně. Možná pohodlně. Kdysi dávno je někdo starostlivě vybavil velkými křesly, širokou postelí, těžkými skříněmi, měkkým kobercem a dubovým psacím stolem. Tobias kdysi své první ženě vyčetl, že by dokázala i poslední domácký dům proměnit v hotelový pokoj. Severus po ní očividně tento talent zdědil.
Nikde nebylo ani smítko. Židle byly pečlivě přiraženy ke stolu. Ve váze možná byly květiny, ale někdo si dal tu práci a otrhal jim všechny listy. Byly to růže, ale ve tmě se nedala rozeznat jejich barva. Trny jim zůstaly.
Severus spal. Vždycky spal tiše, tak tiše, že se Tobias dokonce někdy v noci budil a chodil se dívat, jestli je všechno v pořádku. Dokud ho Henry nepřesvědčil o opaku, dokonce si myslel, že všechny ty řeči o neprospaných rodičovských nocích jsou nesmysl. Teď k tichu přibyla i nehybnost. Pokrývka ležela na Severově těle rovně a bez jediného záhybu, pečlivě urovnána tak, aby její rohy překrývaly rohy postele.
Zuzana toho Tobiasovi řekla poměrně hodně. Dost na to, aby věděl, že v zásuvce nočního stolku je malý balíček. Příliš cenný na to, aby ho Severus dokázal vyhodit. Příliš bolestivý na to, aby se na něj dokázal dívat. Tobias nevěděl, co je uvnitř. Věděl jen, že je to jediný vánoční dárek, který jeho syn letos dostal a že jeho úkolem je přesvědčit Severa, aby jej otevřel.

~

Jeho strategie byla... řekněme odpovídající jeho někdejšímu postavení. Zdálo se mu nemyslitelné zvolit si jiný příběh. Jen doufal, že si pořád ještě vzpomíná na skutečné jádro vyprávění, pokrouceného stovkami předvánočních esejí, které za ta léta přečetl.
Zatřásl Severovým ramenem. Nebylo to stylové, ale Zuzana mu zakázala vzít si řetězy.
Probudil se okamžitě. Nezdálo se, že by se bál, dokonce nebyl ani překvapený. Posadil se na posteli. Pomalu a pečlivě. Tak aby neshrnul pokrývku.
„Kdo jsi?“ zeptal se ledabyle.
„Ptej se raděj, kdo jsem byl!“ odpověděl mu Tobias, který měl odjakživa ve zvyku zahrávat si s citáty.
„U Merlina,“ Severus protočil panenky, „takže je po tobě? Copak? Budu hádat, umřel jsi v cizí posteli?“
Co mu Eileen proboha řekla? Na chvilku se chtěl začít obhajovat a vysvětlovat, že existovala jen jedna „cizí“ postel a že v ní vždy byla jen jedna žena a že ano, že to byla ta postel, ve které zemřel. Rychle se ale opanoval.
„Nestačí, že jsem umřel?“
„Mně je to jedno,“ Severus pokrčil rameny, „otázka je, co děláš tady?“
„Jedna...,“ Tobias se na chvilku zarazil. Byla to žena? Ale pak usoudil, že není vhodná chvilka na sémantiku, „žena mi řekla, že potřebuješ svého otce.“
Severus mu odpověděl překvapivě špatnou imitací pohrdavého úsměvu.
„Hodláš mě naučit hrát kriket?“ Zeptal se tiše.
Jak mohl tohle vědět?
„Hodlám tě seznámit s jistým panem Dickensem.“
Na Severově tázavém výrazu se nic nezměnilo. Tobias si uvědomil, že v tuto chvíli by měl být pravděpodobně kouzelnickému vzdělávacímu systému vděčný za jeho nedostatky. Pravděpodobně existovala kletba určená k zapuzení obtížného ducha a kdyby Severus tušil, co ho čeká, určitě by se ji neštítil použít.

~

Duch minulých vánoc

Když Severa přinutil vstát z postele, zjistil, že jeho syn má na sobě noční košili. Málem se neubránil úsměvu. Netušil, že to bude natolik... kanonické.
„Kde budeme toho tvého Dickense hledat?“
„To byla pouhá řečnická figura,“ poučil ho automaticky, „ve skutečnosti se vypravíme za duchem minulých vánoc.“
„Chápu,“ ušklíbl se Severus, „takže je to Albus Percival Wulfric Brian Dickens.“
Tobiasovo postavení mu dávalo znalost všech věcí minulých současných a částečně i budoucích. Pochopil narážku a zahlédl i klubko událostí, které se okolo ní v budoucnosti odvíjelo. Ale teď nebyl čas na budoucnost.
„Duch minulých vánoc,“ zopakoval a chytil Severa za loket. Dříve než se mu stačil vytrhnout, ocitli se v jiném temném pokoji. Nebyl to ten předchozí, ale nijak nápadně se od něj nelišil. Jen na místě velké postele stála kolébka. Tobias rychle pochopil, kde jsou. Vlastně ani Severa nechtěl vzít zrovna sem. Zřejmě podvědomá reakce na pocit viny. Oba si asi potřebovali připomenout, že toto místo kdysi existovalo.
V kolébce byly pečlivě připraveny modré peřinky s velkými zlatými hvězdami. Na polštáři leželo plyšové zvířátko, které vzdáleně připomínalo laňku (v zásadě byla ošklivá, ale Tobias si vzpomínal, že ji koupil hlavně proto, že se mu líbil její výraz). Na krku mělo mašli s vánočním vzorem. V koutě stál muž. Trochu se usmíval. Tobias v něm poznal sám sebe. Vypadal šťastně.
„Narodíš se až za pár týdnů,“ odpověděl na Severův tázavý pohled.
Dveře se otevřely.
„Zase jsi tady?“
Po tváři toho druhého – toho mladého – Tobiase přeběhl ustaraný výraz.
„Neměla bys být vzhůru,“ poučil přísně Eileen a opatrně ji pohladil po zakulaceném břichu.
„Ale no tak,“ Eileen se zasmála a Severus překvapeně vydechl. Jistě, nemohl si pamatovat, že se jeho matka někdy smála zrovna takhle, „nic se nám nestane. Ani mně, ani Severovi.“
Tobiasovo mladší já se trochu ušklíblo.
„Pořád trváš na Severovi?“
„Jistě,“ ani to nedokázalo Eileen zkazit náladu. Rozverně mu položila prst na nos, „tak zněla dohoda, pamatuješ? Chlapce pojmenuji já. A já chci, aby se jmenoval po dědečkovi.“
„Nepřestávám doufat v holčičku,“ zamrkal na ni Tobias a políbil ji. Staršího Tobiase něco v hrudi ostře zabolelo. V tuhle chvíli ji dokázal znova milovat.
Severus otevřel a zavřel pusu, jako by chtěl něco říct. Tobias díky Zuzaně získal dar hlubokého porozumění. Možná hlubšího, než by sám chtěl.
„Ne,“ zavrtěl hlavou, „nesmíš si myslet, že ty jsi byl důvod, proč jsme o tohle přišli.“
Chvíli se na něj tiše díval. Oči se mu podezřele leskly. Tobias si pamatoval, že i jako dítě vypadal Severus vždycky starší než byl. Zřejmě si šetřil dětství na tuhle chvíli.

~

Nedokázal si další rok odpustit. Věděl, že by měl v první řadě myslet na Severa, ale nepodařilo se mu odolat možnosti vidět ještě jednou Eileen šťastnou. Omlouval si to tím, že Severus potřebuje vědět, že to vždycky nebylo takové, jak si teď pamatuje.
Místo se změnilo. Tentokrát byli dole v přízemí. Krb byl plný mnohobarevných plamenů, které ani ne ročního Severa očividně fascinovaly víc, než celý vánoční stromek a punčochy zavěšené na krbu. Seděl na koberci a vykulené oči mu zabíraly málem polovinu obličeje.
„Vypadnou mu,“ potřáslo Tobiasovo první já hlavou, „určitě mu vypadnou. Z fyziologického hlediska není jiná možnost.“
„Kecko,“ Eileen do něj šťouchla hůlkou, „ještě jsem neslyšela o nikom, komu by doopravdy vypadly oči z důlků.“
„Ts...,“ Tobias si pohrdavě odfrknul, protože on na to měl rozhodně zcela jiný názor, „tak bude náš syn první. Beztak mám dojem, že nám z něj vyroste něco výjimečného.“
„Možná by sis měl začít zvykat, že tvůj syn možná nebude naprosto jedinečný.“
„Jak to?“ Tobias se pohoršeně napřímil. Byl skoro směšný. Hlavně proto, že kousek té hrané pýchy byl opravdový.
„Protože,“ Eileen se potutelně usmála a dlouze ho políbila. Pak sjela ústy k jeho uchu, „protože,“ zašeptala znova, „to vypadá, že budeš mít ještě jednoho.“
Tobias zavřel oči, aby se vyhnul tázavému pohledu svého syna. Nechtěl vzpomínat. Nechtěl to vidět. Nechtěl o tom ani mluvit. Tehdy dokonce ani nebyly vánoce.

~

Stejný pokoj. Stejní lidé. Jiné vánoce. Krb byl vyhaslý a stromek měl ozdobené jen nejnižší větve. Takhle zpětně Tobias najednou pochopil, že to bylo proto, že Severus prostě výš nedosáhl. Nikdo jiný se o stromek nezajímal. Leželo pod ním několik dárků. Jen dva byly zabalené. V obrázkové příloze nedělních novin. Na papír už Severovi kapesné prostě nestačilo.
Teď stál v koutě a s vyděšenýma očima (byly snad ještě větší než ty z předchozí vzpomínky) pozoroval své rodiče, kteří nezadržitelně spěli k další hádce.
„Nehodlám se ti patlat s vánočním pudinkem,“ zasyčela Eileen. Byla rozcuchaná, vlasy měla neumyté a vypadala unaveně.
„Takže nás radši nacpeš tím kouzelnickým svinstvem,“ odsekl jí Tobias.
„Tak teď je to svinstvo. Samozřejmě. Magie je něco podřadného. Jistě. A mě bys nejraději upálil, co?“
Teď ji chtěl Tobias obejmout a držet dokud se bolet alespoň trochu nezmírní. Tehdy na ni dokázal jen křičet. Tahle jeho vánoční verze vypadala ve srovnání se svými předchozími já děsivě. Hákovitý nos, temné kruhy pod očima. Stál tam, máchal rukama a říkal kruté věci.
„Kdybys nebyla čarodějnice, nikdy by neumřel!“
A ona mu oplácela stejně.
„Kdybys nebyl mudla, dokázal bys ho zachránit.“
Severus pomalu přešel pokoj a dřepnul si vedle černovlasého chlapce plačícího v koutě. Zkusil ho pohladit po vlasech, ale ruka prošla skrz.
Svraštil obočí, když si všiml, že ho Tobias pozoruje.
„Škoda, že vás tehdy nenapadlo, že máte ještě jedno dítě,“ poznamenal hořce.

~

Chvíli trvalo, než se Tobias přestal třást. Rozdíl mezi pamatovat si a vidět byl velký. Tehdy byly Severovi čtyři roky. Jejich poslední společné vánoce. Pak potkal Claire a další svátky už oslavili s Eileen onou poslední kávou U zeleného draka.
Byl zvědavý, co přijde teď. Technicky vzato byl vševědoucí, ale i to se lišilo od svědectví vlastních očí.
Vzápětí se se Severem krčili v malém, bílém prostoru. Ve velmi studeném prostoru. Spolu s nimi tam byl i jedenáctiletý Severus a dívka zabalená do šály a čepice tak pečlivě, že z ní byl vidět sotva nos. Tobiasova vševědoucnost ji identifikovala jako Lily Evansovou. Oba dva klečeli na zemi a mezi nimi stál zřejmě nejmenší vánoční stromek pod sluncem.
„To iglů jsme stavěli skoro tři týdny,“ zasmál se najednou velký Severus, „našel jsem návod v jedné knížce, co nám doma zbyla po tobě.“
„Napřed si musíme zazpívat koledy,“ prohlásila Lily trochu přemoudřele. Jako by snad Severus nevěděl, jak slavit vánoce.
„Neumím zpívat,“ zachmuřil se Severus.
„Ale jóó,“ oznámila mu sebejistě, „každý umí zpívat koledy. Máma říká, že když zpíváš upřímně, zní to vždycky dobře.“
Nenechala Severovi ani chvilku na rozmyšlenou a začala:
„So this is Xmas
And what have you done
Another year over
And a new one just begun
And so this is Xmas
I hope you have fun
The near and the dear one
The old and the young.“
Zpívala příšerně falešně a Tobias se málem rozesmál. Ten rok bylo rádio Lennonova protestsongu plné, nebylo divu, že si ho Lily spletla s koledou. Malému Severovy zářily oči. Ten velký měl na tváři cynický a zcela falešný úšklebek. Dle Zuzaniných informací se právě dívali na nejkrásnější vánoce, které si Severus pamatoval.
„Teď dárky,“ přikázala Lily, když dozpívala. Malý Severus se trochu stydlivě usmál a podal jí hranatý balíček, pečlivě zabalený v tmavozeleném papíře.
„Děkuju,“ usmála se Lily, aniž by dárek otevřela, „já mám pro tebe tohle.“
Její dárek byl neforemný a omotaný neuvěřitelným množstvím lesklé stužky.
„Otevři to,“ šťouchla do něj.
„Ty první,“ prohlásil gentlemansky, i když už prsty nedočkavě přejížděl po dárku, jako by se snažil uhádnut, co je uvnitř. Neměl rukavice. Taková zima a on je venku bez rukavic. Co si proboha Eileen myslela?
„Jé,“ vyjekla Lily, která už bez sebemenší známky slitování roztrhla papír, „Lektvary mocné a ještě mocnější, to jsem chtěla a máma říkala, že to není knížka pro tak malou holku. Děkuju, to je bezva!“
Severus se na ni vítězně usmál. Oba Severové se smáli. Ani ten starší se nedokázal jejímu nadšení ubránit.
„Teď ty,“ kývla na něj, „otevři to.“
„Pletla jsem je sama,“ oznámila mu, když vyšlo najevo, že v balíčku jsou rukavice, „začala jsem s nimi už v létě, takže je kousek červený, ale většina je zelená, takže je můžeš nosit i ve škole.“
„Díky,“ Severus trochu posmutněl, „Lily?“ Mlčel dokud se neozvala.
„Copak?“ zeptala se s opatrným úsměvem.
„Já vím, že se naše koleje nemají rády, ale my dva jsme dohromady v lektvarech tak dobří... I ve všem ostatním...“
„Neblázni,“ mávla rukou, „mluvíš skoro jak ten pitomec Potter. Je přece jedno, v jaké je kdo koleji.“
„Taky myslím,“ zakýval Severus vehementně hlavou a roztáhl prsty, aby jí ukázal, jak mu rukavice sedí. Povedly se jí. Jen palce upletla zbytečně velké.

~

Vrátili se zpátky do Severova studentského pokoje. Tobias cítil, že se trochu třese. Těžko říct, pro koho z nich byly vzpomínky horší. Severus se tiše obrátil k oknu. Na kličce visela jedna jediná vánoční ozdoba.
Stál tam dlouho. Tobias ho nechtěl rušit. Měl pocit, že noc okolo něj je křehká. Stál na hraně kouzla, které ani Eileen ani Severus neznali. Možná Zuzana věděla, jak funguje. Balíček byl pořád ještě v zásuvce nočního stolku. Ještě na něj nepřišla řeč.
„Nebyla to tehdy pravda. Nebylo to skutečné,“ řekl najednou Severus, aniž by spustil oči z černého obdélníku za sklem, „věřil jsem tomu, ale spletl jsem se. Mám experimentální důkaz.“
Zřejmě se snažil naznačit, že se situaci vysmívá. Nedalo se říct, že by se mu to dařilo. Tobias mu položil ruku na rameno. Chvíli tam stáli a dívali se do tmy.

~

Duch přítomných vánoc

Bylo podivné, jak těžko se mu teď na Severa mluvilo. I když událost, kterou se mu chystal ukázat nebyla přímo nešťastná. Nešťastné bylo spíše snad to, že ji Severus nikdy nezaznamenal. Týkala se balíčků a odehrála se ve velice nedávné minulosti. Sotva pár dní před Tobiasovou smrtí.
Stáli teď opět těsně vedle okna a před nimi se rozkládala kuchyň. Jedna z těch kuchyní z jejichž stěn dýchá domov a po… Tobias zarazil své myšlenky dříve než sklouzly ke klišé. Ano, byla to příjemná kuchyň, ale v koutech se válel prach. Byl tu patrný jasný nedostatek nábytku, jako by tu snad někdo bydlel teprve krátce. Jenomže ze stěn skutečně dýchala domácká pohoda. A to dokonce i navzdory obrovskému (očividně zvětšenému magicky) plakátu Johna Lennona, který jednu ze zdí zdobil.
„U Merlina, Lily, je to smrtijed,“ mladík se nápadně podobal Lennonovi, i když možná to dělaly jen ty brýle. Rozhodně však vypadal velice rozčileně.
„Nepustím si do baráku smrtijeda.“
Teď už skoro křičel. Vstal od stolu a pochodoval po kuchyni.
„Je to i můj barák,“ opáčila zcela vyrovnaným hlasem dívka sedící naproti němu. Nebyla přímo krásná, rozhodně ne teď, když měla vyčítavě zdvižené obočí, jenomže Tobias v ní poznal holčičku z předchozí vzpomínky a roztomilost dětského obličejíku se jakoby vtiskla i do dívčí tváře.
„Severus je můj přítel,“ pokračovala, „a já chci, aby nás na Boží hod přišel navštívit. Bez diskuse, Jamesi, jsi můj manžel, já tě miluji…“
Severus vedle něj zasykl jako bolestí, ale Lily pokračovala.
„… jenomže, když sis mě bral, bral sis i ten kousek mého srdce, který patří jemu. A pokud si dobře vzpomínám, můj drahý, říkal jsi něco o tom, že naše srdce budou už navěky bít společně. Ergo, i ty bys teď mít Severa rád stejně jako já.“
„Pěkně zvrhlá logika,“ ušklíbl se James, „poslyš, i kdybych chtěl Srabuse pozvat, tak nemůžu, protože já pro změnu na Boží hod nehodlám vynechat Tichošlápka a víš, co se stane pokaždé, když se ti dva potkají.“
Lily si pohrdavě odfrkla: „Sirius by se už taky mohl naučit chovat. A pro tvou informaci, na Štědrý den je úplněk, Remus nebude moct přijít a pochybuji, že by ho Sirius nechal samotného.“
„Fajn,“ mladík rezignovaně pokrčil rameny, „stejně se vsadím, že nepřijde.“
Dívka nápadně zesmutněla.
„Víš, za tohle snad nenávidím Voldemorta nejvíc. Pokaždé si dokáže najít nový způsob, jak člověka připravit o přátele.“
Smutkem nakazila i svého manžela. Tobias si všiml, že Severus od nich odvrátil oči.
„Vezmi mě zpátky,“ poprosil.
Ledovými konečky prstů Severus sevřel svému otci ruku a oni oba se najednou ocitli zpátky v podkroví jednoho z tisíce identických cihlových dvojdomků.
„Nic nechápeš,“ vmetl mu do očí. Snažil se předstírat ledový klid. Nebylo možné tvrdit, že by mu to šlo. Posadil se na postel a složil hlavu do dlaní. Tobias by byl uvítal pláč nebo alespoň vztek. Cokoli zvládnutelného slovy. Jenomže Severus nemluvil. Pouze tam seděl a kousek po kousku nacházel ztracenou integritu.
„Dobrá,“ trvalo celých dlouhých deset minut, než se postavil a podíval se svému otci do očí, „tak mě nezavrhla. Dokonce je schopná přesvědčit i jeho k… k bezvýznamnému gestu. Co já s tím? Mám se připlazit a dívat se, jak toká s ním? Už nikdy nebudeme přátelé. Mám svoje ideály. Něco čemu věřím. Vznešenou myšlenku…“
Tobias ocenil, že jeho syn zmlkl dříve, než se dopustil neomluvitelné naivity.
„… možná máš pravdu. Asi bych si měl začít hrát na Vánoce. Odpustit všem, co mi ublížili. V čele s tebou, samozřejmě.“
Odmlčel se. Vševědoucnost Tobiasovi napověděla, že jeho syn neví, co říct. A pak se – alespoň pro jednou – zachovala jako moudrá dáma v letech a napověděla mu, co má udělat. Objal svého syna. Nikdy by byl nevěřil, že se mu nevytrhne a že si místo vzteklého křiku položí hlavu na jeho rameno.

~

Duch budoucích Vánoc

Severus se natáhl na postel a předstíral, že už by měl být konec. Zřejmě se styděl za svůj předchozí okamžik slabosti.
„Vím jaká je budoucnost, otče. Hrdinně zemřu při obraně čisté krve.“
Chvíli vyzývavě čekal a pak, když se Tobias neměl k odpovědi, pokračoval: „Myslel sis, že jsem hlupák? Metody Pána zla jsou přehnané. Nemůže uspět.“
„Tak proč jsi s ním?“
„Má pravdu.“
„Kdyby měl pravdu,“ Tobias se vedle něj opatrně posadil, „nikdy by ses nenarodil.“
Severus se posadil a falešně se usmál.
„I v tom máš pravdu, otče.“
Tobias věděl, že tuhle repliku měl očekávat. Konec konců byl to pořád ještě nedospělý fracek bojující se splínem. Přesto se trochu zachvěl.
„Vstávej,“ přikázal mu vysloveně otcovským hlasem, „máš o budoucnosti poměrně nepřesné představy.“

~

Věděl, kam ho zavede nejdříve. Shodou okolností to byl další z mnoha stejných, tentokrát šedivých, cihlových domků. I tenhle byl vánočně vyzdobený. Tady někdo použil velké množství malých barevných žároviček. Matně se rýsovaly ve tmě. Už byla skoro noc a oni je rozsvěceli jen odpoledne, kdy je mohli vidět „slušní“ sousedé.
Žena s poněkud koňským obličejem (který, jak Tobias věděl, byl Severovi mlhavě povědomý) křičela na svého manžela.
„Moje odpověď je pořád stejná jako v únoru! Nevyhodím ho na ulici! Je to moje krev.“
„Je to syn té čarodějnice a jejího flákače…“
„Navzdory všemu…“
Žena stiskla stůl tak pevně, až jí zbělaly klouby u rukou a postavila se rovně jako pravítko. Bylo v ní trochu patetické hrdosti maloměšťáků. Jane Austenová by ji milovala.
„… navzdory všemu ta čarodějnice byla moje sestra.“
Tobias zaslechl jak vedle něj Severus vydechl v náhlém poznání. Ještě mu nedošlo všechno. Ještě musel pochopit, proč Petunie použila minulý čas.
„A já jsem tvůj manžel,“ rozkřičel se na ni muž a obličej mu zbrunátněl, „a vedle spí tvoje dítě. Ohrozíš nás všechny.“
Z vedlejšího pokoje se ozval pláč, který napovídal, že dítě už nespí.
„Oba víme, jak ta čarodějnice zemřela. Chceš, aby si to přišlo i pro nás?“
„Jak zemřela?“
Severus se na Tobiase díval se široce rozevřenýma očima. V pěsti žmoulal cíp noční košile. Nohy měl úplně modré. Budoucnost studila.
„Jak zemře?“ Opravil se po chvíli, když si uvědomil, že protentokrát je gramatika na jeho straně.
Tobias jen potřásl hlavou. Bylo kruté dávkovat mu to po kapkách. Jenomže jinak by mu Severus nikdy neuvěřil.
Přešli do vedlejšího pokoje. Vedle sebe tam leželi dva chlapci. K tomu jednomu právě přišla jeho matka a začala ho utěšovat. I ten druhý byl vzhůru. Neplakal. Jen se díval okolo sebe. Zdál se být vyděšený. Díval se tak jako by Severa viděl a Tobias věděl, že právě v tuhle chvíli Severus poznává Lilyiny oči.
„James?“
Severus vždy šetřil slovy, nicméně měl pravdu. Právě teď bylo vhodné ukázat mu, co se stane s jeho nepřáteli.

~

Hrob manželů Potterových byl zasypaný květinami, které díky magii neuvadaly. Někdo rozsvítil svíce nezhasínající ani v největším větru.
„Nesnášela lilie,“ procedil mezi zuby Severus, který snadno dokázal poznat, jaký druh květin převažuje.
Tobias místo odpovědi ukázal na temnou postavu přicházející hřbitovní brankou.
Jak dlouho od „přítomnosti“? Tři roky? Severus vypadal, že zestárl o deset. Ne snad, že by mu zešedly vlasy, nebo že by od té doby někde zázračně nasbíral vrásky. Jen prostě vypadal starší. Tobias se málem ušklíbl. Napadlo ho, že jeho vlastní myšlenky by na papíře musely vypadat… pitoreskně.
Severus přešel k hrobu a bez jakéhokoli respektu k vlastní důstojnosti vedle něj poklekl.
„Ahoj Lily,“ zkusil se usmát. Tobias věděl, že duchů by se věci živých, obzvláště ty, co se ještě neodehrály, neměly dotýkat, ale tenhle pokus o úsměv byl tou nejbolestnější věcí, kterou v průběhu dneška viděl.
Každopádně starší Severus pokračoval: „Nikdy bych nevěřil, že budu klečet u hrobu toho pitomce, který si tě vzal... Promiň. Nemyslím to tak. Nemám právo cokoli ti vyčítat. Nemám právo chtít odpuštění.“
Druhou nejděsivější věcí hned po tom úsměvu byla skutečnost, že Severovi se netřásl hlas. Neplakal. Jen konstatoval skutečnosti.
„Nemám nárok na nic, ale myslel jsem si, že bys možná chtěla slyšet něco o roce, který právě končí. Byl příšerný, Lily. Umřela jsi v něm a spolu s tebou i spousta dalších lidí, kteří to nezasluhovali. A někteří z nás přežili, i když… ale to je jedno. Válka skončila, Lily. I díky tobě. Hlavně díky tobě. Napadlo mě, že by ti to někdo možná měl říct.“
„Co se stalo?“ Mladší Severus kladl správné otázky.
„Proč nemám právo žádat odpuštění?“

~

Další zastávka byla na malém ostrůvku v Severním moři. Tobias věděl, že tohle patří do jiného příběhu a že tohle místo nedokáže odpovědět na Severovy otázky. Ale potřeboval otupit nenávisti ostří.
Stála tam věž. Obrovská a šedivá. Na jejích zdech byla námraza.
Moře bylo rozbouřené a hučelo. I přesto ale k uším pozorného posluchače sem tam zalétl zvuk zoufalého psího vytí.
Pod věží stál muž. Nejevil sebemenší touhu jít nahoru. Museli přistoupit až těsně k němu, aby zaslechli, jak šeptá cosi o veselých vánocích, které přišel popřát Tichošlápkovi.

~

Nastal čas vrátit se k „velkému“ příběhu. Přesněji řečeno do Brumbálovy pracovny. Opět byly vánoce a ani dlouholetá akademická praxe nenaučila Tobiase dostatku slov na to, aby popsal místní vánoční výzdobu. Severus zestárl o mnoho dalších let a teď se tu mezi vší tou pouťovou nádherou obrazně řečeno plazil před velkým bílým čarodějem.
„Nedokážu se vrátit.“
„Od kdy jsi zbabělec?“
Brumbál si vyzývavě prohrábl vousy.
„Nejde o to, že bych se bál,“ Severus se odmlčel a dlouze se zadíval do prázdna, kde shodou okolností stálo jeho mladší já.
„Víš, jak pro nás tehdy tvé informace byly cenné,“ ryl dál starý čaroděj.
„Cenné,“ Severus sebou trhnul jako by ho uštkl had, „moje informace zabily Lily. Pokud se Pán zla vrátí a my oba víme, že je to víc než pravděpodobné, bude chtít víc. Ty nevíš jaké to je. Donutí tě dělat věci díky kterým se ráno děsíš svého vlastního obrazu v zrcadle. Nechci to zažít znovu. Ani ve jménu většího dobra.“
„Jenomže budeš muset,“ Brumbálův hlas byl najednou tvrdý jako ocel, „dlužíš mi to, dlužíš Řádu a hlavně dlužíš Chlapci, kterému jsi zabil matku.“
„Máš pravdu,“ Severus se smutně ušklíbl, „samozřejmě, že máš pravdu. Víš, ale někdy si říkám, že vy dva jste si podobní víc, než by si kdy kdo myslel.“

~

Těsně před další zastávkou si Tobias všiml, že jeho syn již delší dobu mlčí. Pokusil se vzpomenout si, jak se cítil on v jeho věku. Věděl, že nebyl šťastný. Přesněji řečeno, nemyslel si to. Pravděpodobně byl zamilovaný a pravděpodobně mu dotyčná zlomila srdce. Jenomže jak vysvětlit mladému klukovi, že si nemůže zničit život kvůli jedné sukni? Měl dost rozumu na to, aby věděl, že nemá cenu mluvit o moři plném ryb. Místo toho jej přivedl do dalších vánoc. Další cihlový dům. Tobias je měl celkem rád, jen ho někdy napadalo, že lord Byron možná nebyl úplně vedle, Anglie by potřebovala trochu lehkosti řeckých bílých omítek.
Tento obývací pokoj postrádal vánoční výzdobu. Místo toho jeho stěny lemovaly knihy. Jen na stole stála mísa s ovocem a s neuměle zastrčenou snítkou jmelí.
V křesle seděl Severus a tentokrát vypadal nejdospěleji ze všech lidí. V ruce držel sklenku s vínem tak jiskřivým a rudým, že se skoro ani nezdálo být skutečné.
„Zmiz,“ zasyčel na človíčka s krysím obličejem, který se vynořil zpoza dveří.
Mužík nevrle zahýbal nosem a odpověděl mu zvukem znějícím jako zapištění. Nicméně nenechal se odradit a nalil si sklenku.
„Dovolil jsem ti snad, aby sis přisedl?“
„Ne,“ mužík zase svraštil nos, ale bez okolků si sedl do druhého křesla, „máme Štědrý večer, netvrď mi, že chceš být sám.“
„U Merlina,“ Severus zvedl oči v sloup, „začínám chápat, že Pán zla mi daroval svého oblíbeného komika.“
Mužík neodpověděl, jen si Severa prohlížel zkoumavým pohledem ostrým jako prskavka.
„Jak to tehdy bylo,“ zeptal se po chvíli, „proč chtěl Lily ušetřit?“
„Co je tobě do toho?“ Uhodil sklenicí o stůl tak rychle, že štíhlá stopka praskla. Jen mávl rukou a sklo se opět spojilo.
„Ty nemáš právo se ptát!“
„Nemám?“ Mužík potichoučku zapískal. „Mám právo zrádce, tak jako ty. Nebýt nás dvou, třeba by ještě žili. Škemral jsem tehdy o život jich obou, ale Pán zla se mi vysmál. Přesto ale Lily zemřít nemusela. Oba to víme. Komu asi tak slíbil její život, co myslíš?“
Severus neodpověděl. Ani se nedokázal svému spolubydlícímu podívat do očí.
Za to mladší Severus se na svého otce díval. Daleko za dvojicí černých očí, hluboko v jeho mysli, se kousek po kousku skládal příběh.

~

Zase hřbitov. Černý náhrobní kámen a na něm pouze jméno a dva letopočty. U hrobu tři lidé.
„Nechápu, proč sem musíme,“ ošil se vysoký mladík s rusými vlasy.
„Byl to hrdina, Rone,“ šťouchla do něj dívka, které mezi šálou a čepicí sotva vyčuhoval nos.
„Podle mě to byl pěknej parchant,“ zamumlal si Ron pod vousy.
„Rone,“ ani hlas třetího mladíka nezněl moc přesvědčivě, „zachránil mi život.“
Hlas nebyl to podstatné. Tobias věděl, že – alespoň co se Severa týče – jsou důležité oči.
„Já jen nechápu, proč sem musíme i na vánoce. Nestačilo by výročí?“
„Ale no tak,“ dívka opatrně položila květiny, které přinesla, na náhrobní kámen, „víš, že kromě nás by sem nikdo nepřišel.“
Chviličku stáli nad hrobem. Možná půl minuty.
„Tak co, můžem jít?“ nadhodil Ron nedočkavě.
„Hm… jdeme,“ kývl druhý chlapec. Vypadal, že se mu ulevilo.
„Takže takhle to skončí?“ zeptal se Severus, když se jejich obrysy rozplynuly ve sněhových vločkách.
„To budu vážně mít tak příšerný život?“

„Ale ty jsi řekla, že tak je psán jeho osud. Copak mohu změnit to, co je psáno?“ Zeptal se Zuzany po té, co mu dopověděla celý příběh.
Maličko se usmála a položila ruku na svůj svazek dokumentů.
„Osud je neobyčejně těžké změnit. Nicméně je možno změnit způsob jakým je napsán. A zrovna vy profesore, byste měl vědět nejlépe, že některé příběhy jsou prostě napsané špatně.“

Když se dostali zpět na podkrovního pokojíku, jen ukázal na zásuvku.

„Nebudu zastírat, že tě čekají zlé věci,“ řekl, „ale můžeš ovlivnit způsob, kterým se ti stanou.“

~

Epilog

O devatenáct let později

Zhluboka se nadechl a vykročil na stupínek. Přelétl dav očima. Možná byl Chlapec, který přežil, ale teď v něm byla malá dušička. Tolik lidí. Všechny pohledy upřené jen na něj. Trochu se třásl. Jenomže tohle nesměl zkazit.
„Severus Snape nebyl zrovna milý muž,“ začal opatrně. Nehodlal lhát. Ne tady.
„Byly dny, kdy jsem se ho bál a přiznávám, že byly i dny, kdy jsem si myslel, že ho nenávidím. Byl přísný. Asi každý, koho někdy učil, to může potvrdit.“
Jedno z Weasleyovic dvojčat se polohlasně zasmálo. Profesorka McGonagallová se nesouhlasně zamračila. Zastávala názor, že o mrtvých jen dobře.
„Nebyl ani laskavý ani vřelý. Neoplýval soucitem. Přes to všechno bych tu ale dnes nestál, kdyby nebylo jeho. Zachránil mě víckrát, než dokážu spočítat. Zachránil nás všechny. Zemřel, aby nás ochránil před Voldemortem, ale to není všechno. Nechci, aby se na něj vzpomínalo jen jako na hrdinu.“
Znova se odmlčel. Napsal si celý projev na kartičky a teprve teď mu došlo, že je zapomněl obracet. To se zvládne, připomněl si, vítěz nad Voldemortem by měl ustát jeden projev.
„Jednou mi řekl, že každý někdy potřebuje otce. Můj otec zemřel. Vím, že bych ho měl milovat a já ho samozřejmě rád mám, ale nikdy jsem ho neznal. Všichni víte, co se mu stalo, když jsem byl malý. Jemu a mamince. Severus Snape pro mě byl jako otec. Možná mě nenaučil hrát famfrpál a taky mi nedovolil mít vlastní žábu, ale díky němu jsem nebyl sám. Vzdal se svého života. Předstíral, že je mudla. Vzdal se i svých přátel.“
Paní Potterová hlasitě zavzlykala. Harry zahanbeně odvrátil pohled. Trocha z otcovy nenávisti přece jen přešla i na syna.
„Vychoval mě a v ten pravý čas mi řekl, kdo doopravdy jsem. Nikdy přede mnou netajil, co jednou budu muset udělat. Co znamená být Chlapec, který přežil. Že to není privilegium, že je to těžký osud a že lituje, že je můj. Stal se učitelem v Bradavicích, i když mu to popravdě řečeno učení vůbec nešlo, a i tam mě chránil. Nás všechny.“
Teď už provinile odvrátil pohled i James Potter. Panu Blackovi se naproti tomu nenávistně blýsklo v očích. Neville ho chápal. I on měl profesora Lupina rád. Jenomže tehdy v noci se nic jiného dělat nedalo.
„Vím, že musel udělat věci, kterých litoval. Myslím, že každému se to někdy stalo. Zabíjel a nakonec sám zemřel, protože věřil, že… že…“
Zoufale se rozhlédl po svém publiku. Doufal, že to nebude znít hloupě.
„… některé události se prostě musí stát, ale záleží jen na nás, jak se stanou. Jací budeme, když budeme dělat… věci. I ty zlé.“
Tentokrát pan Black jeho pohled vydržel. I pan Potter.
„To je myslím důležité. To jak děláme věci.“
V duchu slyšel Severův hlas. „U Merlina, Neville, bez zakoktávání, prosím.“ Usmál se. Ostatně i Severus se občas smál.
„Chtěl bych abyste si ho pamatovali, tak jak jsem ho znal já. Jako muže, který byl často sarkastický a nekompromisní, ale přesto se mou zdobil stromeček a zpíval koledy. Já vím,“ kývl na Hermionu, „nebyla to koleda, ale stejně zpíval. Tvrdil, že vánoční dárky jsou důležité. Taky mě hlídal, abych v zimě nosil rukavice a čepici a vařil mi lektvar proti nachlazení. Udělal velké věci a všechny nás zachránil. Možná to není důležité, ale přál bych si, aby všichni věděli, že nebyl jenom hrdina.“
Odmlčel se. Netušil, co víc říct. Stejně neměl dojem, že by ho někdo pochopil. Možná paní Potterová. Vzpomněl si na její vyprávění o tom, jak k nim Severus těsně po škole přišel na Hod boží na návštěvu. Vždycky tvrdila, že si myslí, že tehdy se začaly věci měnit k lepšímu.
„To je všechno. Děkuji za pozornost.“
Odešel ze stupínku a kupodivu se vůbec necítil trapně. Jen mu bylo hrozně smutně.

~

I Severus, který stál mrtev a neviděn opodál na ten den vzpomínal. On věděl, že tehdy se skutečně začaly věci měnit k lepšímu. Alespoň pro někoho. Pro něj. Pro Lily. Dokonce i pro toho hajzla Blacka. Ne už pro Nevilla. Musel existovat nějaký Chlapec, který přežil. Ne pro Lupina, protože přeživší chlapec potřeboval přežít i Brumbálův pochybný výběr profesorů Obrany proti černé magii.
„Myslím, že to řekl pěkně, ne?“
Zuzana po něm šlehla pátravým pohledem.
Severus si založil ruce na prsou.
„Já myslím, že jsem neměl hodiny rétoriky považovat za zbytečnou investici.“
Jen mávla rukou. Rozhodl se, že nemá smysl nad tím uvažovat. Život byl takový jaký byl a on si byl poměrně výrazně jist, že o moc lépe to dopadnout nemohlo.
„Co bude teď?“ zeptal se.
„Teď už musíme jít,“ měla nepříjemně lišácký úsměv, „znám kavárnu, ve které na vás někdo čeká.“

~

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

Pochopila! Aspoň doufám. A na

Pochopila! Aspoň doufám. A na druhé přečtení. To by na mě mohl být rekord:o)
Mimochodem nechceš připsat pár řádek o tom, jak Snapeovi šlo to předstírání, že je mudla? Zvědavík...

s pusou otevřenou

Došla mi slova. Některé odstavce bych si nejradši vytiskla a pověsila nad postel. Připadá mi, že by teď všechny mé nadšené výlevy, zněly nepatřičně a kýčovitě, ale neodpustím si tiše špitnout, že mě už strašně dlouho nic tak silně nepraštilo jako tohle.
A epilog jsem pochopila napoprvé, i když jsem stejně neodolala a přečetla si ho ještě dvakrát.

Julinko.

Vypravěčko. Přidávám se k těm, pro které je tahle povídka nádherným darem pod sosáckým stromečkem. Epilog jsem také četla dvakrát - a není to proto, že by byl napsán nejasně. Je to proto, že vyráží dech a člověk ho potřebuje zase nějak nabrat.

Danae,

blahoslaveni budiž čtenáři, co chápou mé zvrhlé duševní pochody hned napoprvé:-) Jestli o no to není tím, že jsi již trošku vycvičena Doktorem Who.
Díky, přiznávám, že v jedné chvíli jsem si skoro přála napsat si celý Snapeův alternativní život.

Kdyby

Kdyby se v letošní vánoční nadílce vyskytla jen tahle jediná povídka, stálo by za to, aby ji sosáci uspořádali. Protože tohle není dárek, to je DAR. Pominu-li skutečnost, že miluju Dickensův příběh, postavu Severuse a sentimentální náladu (naštěstí ne vždycky!), samotné vyprávění, balancující na hranici AU (i já jsem četla epilog několikrát, neboť jsem nějak nemohla pochopit, proč Harry mluví o své mámě jako o paní Potterové - a to jsem střízlivá :-D), prostě samotné vyprávění je nedostižné, a přestože nebylo původně určeno mě, cítím nutnost za něj složit obrovskou poklonu autorce a veliký dík, že mi takhle nádherně rozsvítila den.

Tak to je teda nesmysl,

protože ten úplně nejlepší DAR letošní nadílky jsem dostala já od Ave. Bez diskuse;-)
Jsem ráda, že se mi nakonec povedlo vykrást Dickense alespoň trošku únosným způsobem. Ono to hodně pomůže, když se člověk může držet už hotových příběhů.
Nicméně autorka jménem svým i Dickensovým (a nakonec teda i Rowliným, no) za poklonu děkuje a je moc ráda, že její povídka dokázala svítit i vedle toho sluníčka, co konečně venku vykouklo.

Ono se mi to předtím neodeslalo, bo co?;o(

Julinko, promiň. já jsem včera za střízliva zvládla okomentovat jenom Ebženku (jo, jsem ostuda, opila jsem se i na Vánoce). Já si skoro přeju, abys to zase nestihla a měla se na co těšit ještě na příští rok. Epilog jsem musela číst dvakrát, než mi to docvaklo, a pak mě to neodvratně dostalo. A moc se mi líbí ta myšlneka, že můžeme změnit, jakým způsobem jsou příběhy napsané - znamená to, že predestinaci můžeme aspoň do jistí míry na***t:o)

Oddechník

Neomlouvej se, já stejně neměla internet:-)
Zásadní myšlenkou nebylo na*t predestinaci, nýbrž napsat si lepší Epilog než JKR.
Ono já to málem nestihla, dopisovala (a tím dopisovala myslím jakože kromě jedné stránky napsala celé) jsem to fakt úplně na poslední chvilku a vkládala jsem to pěkně zběsilým způsobem. Určitě by si to zasloužilo hromadu korektur a obávám se, že ta roční pauza se na tom taky docela podepsala (hlavně proto, že jsem se někdy před dvěma měsíci definitivně rozhodla, že to bude končit ale úplně jinak, než jsem původně chtěla:-))
Jsem ráda, že Epilog je alespoň trochu pochopitelný. Docela mi spadl kámen ze srdce.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.