Co se dělo v sovinci aneb sáhodlouhý popis jedné schůze - pro Birute k Vánocům

Přístupnost: pro všechny
Varování: Pokud vám vadí mluvící sovy, popřípadě jiná zvířata, tak tuto povídku opravdu nečtěte :o).
Shrnutí: Co když sovy nejsou jen tak obyčejná zvířata? Co když umí mluvit a rozhodly se pomstít?
Prohlášení: Tato povídka nebyla napsána za účelem zisku, všechny postavy (mimo některých nejmenovaných sov, papouška a havrana) jsou duševním vlatnictvím J. K. Rowlingové.

Byl horký letní večer a polovina Bradavic se osvěžovala u jezera nebo konzumací nejrůznějšího chlazeného alkoholu. Na chodbách bylo jako vymeteno a mimo několika incidentů s přiopilými studenty se skutečně nic nědělo a děj této povídky by se tudíž nenávratně chýlil ke konci. Ale naštěstí se něco přecejen dělo. Ale pokud bychom nějaký děj hledali u již zmíněného jezera, ve společenských místnostech, ve sborovně nebo dokonce ve vylidněné – tedy spíš vyskřítkovělé – kuchyni, byli bychom na omylu. Protože skutečný děj, skutečná zápletka, úvod i rozuzlení a následný závěr se odehrával někde úplně jinde. Bylo to v jedné z bradavických věží, v sovinci.
Sovy několik posledních týdnů neměly moc co na práci, pošta nechodila a ani neodcházela a proto by se na první pohled mohlo zdát, že ani sovy nehodlají nic dělat, ale opak byl pravdou. Právě dnešní ospalý horký den se měl zařadit mezi další – ovšem o to méně důležitá – data v kouzelnickém kalendáři. Právě dnes se totiž konala mezinárodní schůze Sovího představenstva a jako místo konání byl zvolen právě bradavický sovinec.
Samozřejmě že ostatní obyvatelé hradu neměli o této historické události ani potuchy. Stejně jako všichni ostatní pozemšťané, mudly nevyjímaje, totiž nevěděli a ani nemohli vědět o tom, že sovy jsou mnohem inteligentnější než vypadají. Popravdě řečeno, většina obyvatel této planety se nedomnívala, že sovy vůbec nějakou inteligenci mají. Což by se dalo docela dobře považovat za regulérní urážku, ale jelikož lidé nemohou vědět – jak už jsem se zmínila na začátku odstavce – o existenci nějaké soví sofistikovanosti, dá se tato hloupá myšlenka považovat za pouhý omyl. Ale jak se říká, nevědomost neomlouvá.
Ale to už jsme zase úplně jinde. Zkrátka a dobře, nyní se nenápadně přesuneme do sovince a budeme sledovat schůzi těch největších hlavounů Sovího představenstva…

„Předstupte!“ pronesla impozantně se tvářící madam Výrová, předsedkyně představenstva, směrem k nedaleko sedící sově stejného druhu. I když ona to vlastně nebyla tak úplně sova, jelikož samotné slovo sova je rodu ženského a oslovený výr velký rozhodně žena – tedy samice – nebyl. Každopádně s elegancí jemu vlastní seskočil z bidýlka, ještě „si střihl“ okružní jízdu vnitřkem přecpaného sovince a následně se uvelebil na bidýlku o pár metrů níž.
„Uveďte jméno a majitele,“ řekl úředně se tvářící puštík po pravém křídle paní předsedkyně.
„Amadeus,“ pronesl výr zřejmě s největším sebezapřením. „Majitel Severus Snape.“
Puštík se zadíval do pergamenu, který se mu kdovíjak podařilo připevnit na stěnu a po chvíli přikývl. „V pořádku.“
„Tuto schůzi jste sem svolal vy, pokud se nemýlím?“
„Ano, paní předsedkyně, to jsem byl já. Jako zástupce bradavických sov, samozřejmě,“ souhlasil Amadeus.
„A důvod?“ ozval se další z členů představenstva, tentokrát opodál sedící sýček obecný, mezi přáteli známý jako Hugo. „Doufám, že jste nás sem nesvolal jen kvůli nějaké nepodstatné stížnosti jako minulý měsíc, pane kolego. Víte, my nemáme moc času nazbyt.“
„Nepodstatná stížnost, tss!“ ozvalo se o několik metrů výš ze zobáku jisté sovy pálené, jinak známé jako Matylda, kterou se ovšem ostatní shromáždění rozhodli ignorovat.
„Mohu vás ubezpečit, Ctihodnosti, že tentokrát se jedná o zcela zásadní věc, která musí být vyřízena bezodkladně,“ prohlásil Amadeus a dramaticky se odmlčel.
„Ano?“
„Jako zástupce bradavických sov navrhuji – jako důsledek příšerného a nanejvýš nedůstojného chování, které je na nás denodenně pácháno – úplné a definitivní zrušení utajení.“
V sovinci jakoby náhle vybuchla bomba, všechny přítomné sovy – až na Matyldu, která uraženě seděla na bidýlku a zřejmě se rozhodla představenstvo ignorovat – začaly vzrušeně houkat, mávat křídly a houfně slétávat níž, aby lépe slyšely. Ve výsledku se zdálo, jakoby v sovinci přistával nejméně Boeing 737.
„Prosím?“ konečně přerušila ruch paní Výrová. „Zrušit utajení? Zbláznil jste se, Amadee? Copak nevíte, jakou nám a našim předkům dalo práci, zachovávat utajení po celá tisíciletí existence lidské rasy?“
„Samozřejmě, paní předsedkyně,“ přikývl Amadeus. „Ale my – a mluvím za všechny tady – se už dál nechceme podřizovat lidským vrtochům, jejich nesmyslným požadavkům a vůbec všemu, co s námi provádějí! Copak se chceme nechat dál zavírat do klecí a čekat až nám otevřou jen kvůli tomu, abychom doručily často naprosto nesmyslnou korespondenci?! Někdy dokonce i přes několik kontinentů a v jakémkoli počasí?! Copak tohle opravdu chceme?!“
„Ne!“ zaburácel dav sov srocených jen několik metrů od země a hltajících každé Amadeovo slovo.
„Nikdy!“
„Je načase něco udělat!“
Po několika minutách naplněných vášnivou obhajobou sovích práv se konečně rozhostilo ticho. Strůjce všeho chaosu – výr, toho času bytem ve sklepení – si povýšeně čechral peří a upřel své obrovské žluté oči někam nad ctěnou hlavu paní předsedkyně. Ta překvapeně zamrkala a zůstala na něj beze slova zírat.
„Takže? Jak jste se rozhodli?“
Paní Výrová zírala. Vypadalo to, že ještě po nějakou dobu nebude schopna ani pouhého „Hů!“, natož souvislé řeči a tak se proslovu ujal sýček Hugo, toho času vážený člen Společenstva.
„O takovém závažném rozhodnutí se musíme nejdříve důkladně poradit. Jako první krok navrhuji hlasování,“ řekl sýček. „Takže, abychom si usnadnili sčítání hlasů, sovy, které s návrhem kolegy Amadea – tedy zrušením utajení – souhlasí, ať laskavě přelétnou zde, po mé pravici.“
Většina přítomných se opět začala houfně stěhovat doprava.
„Ti, co s návrhem nesouhlasí se laskavě přesunou na opačnou stranu.“
Trvalo několik málo okamžiků, než se hrstka sov přesunula na levou stranu. Zhruba tucet sov, povětšinou spících, zůstalo někde uprostřed. Amadeus se triumfálně rozhlédl po sovinci.
„Vidím, že není o čem mluvit,“ prohlásil. „Většina rozhodla. Návrh prošel.“
„Tím bych si nebyla tak jistá!“ ozvala se jistá sova sněžná z levé strany sovince. „Ctihodnosti,“ obrátila se na paní Výrovou, která se pomalu vracela zpátky do nešokovaného stavu, „nebylo by lepší vyslechnout nejdříve argumenty obou stran, než se nechat strhnout prvotním nadšením? Bude to určitě rozumnější metoda.“
„Uveďte jméno a majitele,“ ozval se puštík a přitom pohlédl do pergamenu.
„Jmenuji se Hedvika a jsem sova Harryho Pottera,“ odvětila Hedvika hrdě.
„Váš návrh je směšný!“ ozval se najednou Amadeus nenávistně. „Odjakživa se rozhodovalo hlasováním! Většina rozhodla! Už není o čem mluvit!“
„Já si to nemyslím,“ řekla paní Výrová, tentokrát znovu při smyslech. „Souhlasíte se mnou, pane kolego,“ otočila se na sýčka Huga, „že návrh kolegyně Hedviky je nanejvýš rozumný? Já bych ho vyzkoušela.“
„Souhlasím, paní předsedkyně,“ přikývl Hugo. „Nechť debata započne!“

Co se tehdy při diskuzi stalo a jak to dopadlo nemůže nikdo s určitostí říct. Snad jen, že utajení zůstalo zachováno a den po schůzi začal profesor Severus Snape postrádat svého výstavního výra a několik týdnů byl odříznut od okolního světa, jelikož jakákoli sova, kterou si koupil nebo vypůjčil ze sovince, odmítala spolupracovat a vytrvale ničila jeho majetek. Pomoci se mu pokusilo hned několik kolegů, ovšem po opakovaném nezdaru se musel smířit s tím, že ho sovy zřejmě nenávidí a pořídil si havrana.
Po několika dnech se ale i on připojil ke „zřejmému studentskému spiknutí“ - jak Snape situaci označil – uletěl a už se nevrátil. Nutno podotknout, že s sebou vzal i jeden ze Severusových extra vzácných lektvarů a vzápětí ho pustil na zem. Severus zuřil jako nikdy. Znovu se vypravil do zvěřince a pořídil si papouška.
Ani tento pokus neskončil úspěchem. Tentokrát papoušek neuletěl sám, nýbrž byl vyhozen svým rozezleným majitelem. A můžeme jen hádat, jaký byl jeho důvod.
Ve sklepení se následující měsíc vystřídalo neuvěřitelný počet nejrůznějších ptáků – od holuba až po sýkorku -, ale i několik jiných tvorů – uslintaný „poštovní“ bernardýn, mlok a jedna vydra. Poté už to Snape vzdal, na pár hodin zmizel a když se vrátil, nesl v rukou notebook. Ale to už je zase docela jiný příběh...

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

:D

Přidávám se k zubícímu se obecenstvu. Bylo to vtipné a vynalézavé a při vymyšlení nejrůznějších důvodů pro vyhazov papouška se musím furt pochechtávat.

Díky! A potlesk!

Tak to je pořádné čtenářské potěšení - od začátku až do konce. Pointa je roztomilá a křenila jsem se při ní jako měsíček na hnoji.
Už na začátku jsem se bavila u různých jazykových hříčk a kotrmelců. Jsem ráda, že děj neskončil po prvních pár větách, jak tady někdo hrozil :-D
A chudák Snapův výr. Jak příznačné, aby mu velkolepé plány na revoltu zhatila právě Hedvika!
Mockrát děkuji za povídku, Smrtijedko! Bylo to příjemné překvapení. Někdy není od věci rozbalit si dárky hezky postupně.

:o)

Děkuju za pochvalu :o)
Ani jsem nečekala takový nadšení, spíš "rezervovanější" poděkování, jelikož jsem pořád ještě malinko v podezření, že povídka je hrozná, trapná a bůh ví, co ještě.
O to víc mě tenhle komentář těší. Jsem ráda, že se ti to líbilo :o)

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.