Nelíbejte učitele za jízdy 5

A/N: Krátká závěrečná kapitola. Vše ze záhlaví čtvrté kapitoly platí i zde – ale dvé díků se cítím povinná zopakovat. Díky Smrtijedce za trpělivost a neviâthiel za neocenitelný betaread.

Pondělí 24. prosince 2001

Štědrovečerní ráno bylo šedivé, nad městem se kupily těžké mraky plné nového sněhu. Když dorazila ráno před autoškolu, jeho vůz tam ještě nestál, ale to bylo v pořádku. Byla tu o čtvrt hodiny dříve, dnes nějak nemohla dospat. Celou noc se budila, přesto se necítila nevyspalá, spíš rozechvělá. Poprvé od rozchodu s Ronem vstávala s pocitem, že by ji dnes mohlo potkat něco pěkného. Možná to mělo něco společného s tím, že si dnes ráno nemusela přihnout mnoholičňáku a konečně se mohla pořádně nasnídat. Dotkla se kabelky, aby se ujistila, že dárek pro něj nenechala doma. Měla pocit, že by bylo hezké mu dát nějakou drobnost, když je dnes ten Štědrý den – a když se zřejmě uvidí naposledy.
Fakta, která si měla možnost přes víkend ověřit, s jeho vyprávěním souhlasila. Zprávy s Edinburghu i Londýna vše potvrzovaly. S každou další zjištěnou informací nabývala větší a větší jistoty, že se nemusí bát Snapeovo přání splnit a nechat ho jít. Zklidnit hladinu po vyšetřování nebylo nijak těžké. Petrovi Parkerovi bohatě stačilo její ujištění, že Granger je neškodný mudla, který před třemi lety ztratil paměť a Snapeovi se nepodobá o nic víc než jakýkoli jiný osamělý čtyřicátník. Kinsgley jí s úlevným povzdechem doporučil odložit případ ad acta. O tom, že se s Alem Grangerem dnes setká ještě jednou, nikdo nevěděl, oficielně už měla dnes dovolenou.
Zkontrolovala hodinky, za dvě minuty osm. Pocit nedočkavosti v ní vzrůstal. Přes víkend se až příliš často přistihovala při tom, že o současném Snapeovi přemýšlí, uvažuje o jeho zážitcích, váží jeho motivy. Zůstával v mnoha ohledech hádankou a ona by ráda měla trochu víc času, trochu víc možnosti s ním věci probrat. Třeba nemusejí zpřetrhat kontakty natrvalo, snad by nějaké tenké vlákno zůstat mohlo. Snad korespondence? Třeba by se s ním mohla za nějakou dobu i znovu setkat...

Kdosi jí zaklepal na rameno.
„Slečna Grangerová?“
Prudce se otočila.
Nestál za ní Severus Snape, ale vysoký snědý muž, přes bílou zástěru měl jen tak halabala přehozený zimník. Uvědomila, že ho viděla ve středu za pultem marockého bistra. Hřejivý pocit očekávání zaplavila ledová vlna. Něco nebylo v pořádku.
„Al Granger se hrozně omlouvá, nemůže dneska dorazit. Tohle mi pro vás včera večer předal.“ Z kapsy zimníku vylovil malý balíček. „Promiňte, musím běžet otevřít krám.“
„Jistě,“ hlesla, „děkuju vám.“
Rychle roztrhla obal balíčku. Byla v něm malá dřevěná krabička, desetilibrová bankovka a vzkaz.

Už v pátek jsem věděl, že se dnes neuvidíme. Věřím, že to tak bude lepší pro nás pro oba. Odlétám dnes ráno, letenku jsem si rezervoval hned poté, co jsem vás viděl vycházet ve středu z budovy. Situace se vyvinula trochu jinak a já neopouštím Anglii bez lítosti, ale bylo by pošetilé něco na mých plánech měnit a doufat v nemožné. Snům se nedá věřit.
Vracím vám zálohu za dnešní jízdu a přikládám malý dárek, který snad přijmete jako omluvu za dnešní nepříjemné překvapení.
Mrzí mě, že jsem vám nemohl říct sbohem, činím tak alespoň touto cestou. Setkání s vámi pro mě bylo tím nejlepším rozloučením s minulostí. Vaše příjmení budu nosit s hrdostí.
Přeji vám krásné Vánoce a hodně štěstí.

Podpis scházel. Hermiona rychle otevřela dřevěnou krabičku a užasle se zadívala na drobný předmět, který v ní ležel a který se jí začal rozplývat před očima. To, co si odmítala celé ráno přiznat, jí teď došlo s naprostou jistotou. Severus Snape se stal za poslední týden součástí jejího života a ona ho nechtěla ztratit. Bylo tolik věcí, na které se ho chtěla zeptat, tolik věcí, které mu chtěla říct... Ale on byl pryč. Jen v tuhle jedinou hodinu odlétají z Londýna desítky letadel a on může sedět v kterémkoli z nich. Vystopovat ho v širém světě bude stejně snadné, jako vystopovat jehlu v kupce sena. Znovu se zadívala na předmět ve své ruce a sáhla do kabelky pro kapesník, aby si utřela oči. Když jí ruka místo toho narazila na mobil, zarazila se. Pak telefon vytáhla a rychle vyťukala známé číslo. Možná má ještě šanci.

~o~

Seděl ve osmé řádě, těsně před křídlem, a hleděl zamyšleně z okénka. Když se ho zeptala, jestli si může přisednout, musela obdivovat jeho sebeovládání. Po mázdře matoucího kouzla přeběhla jediná znepokojená vlnka.
„Jak jste mě našla?“
„Mám dobré kontakty. Teď, po jedenáctém září, předávají letecké společnosti Scotland Yardu seznamy cestujících zvlášť ochotně.“
„Znamená to, že s vámi mám vystoupit?“ Hlas měl bezbarvý, ale pěsti na kolenou sevřené tak, až mu zbělely klouby.
„Ne, nejsem tu služebně.“ Stáhla ze sebe kabát a vložila ho do přihrádky nad sedadly. „Prostě máme jen společnou cestu.“
„Do Melbourne?“ otázal se nevěřícně.
„Bydlí tam moji rodiče, už od války,“ odpověděla a usadila se vedle něj. „Vybral jste si hezké místo.“
Do prostřední uličky vstoupila letuška a začala předvádět tradiční sestavu bezpečnostních instrukcí.
„Původně jsem měla odlétat až zítra, ale podařilo se mi na poslední chvíli přebukovat letenku. Stihla jsem to jen tak tak. Když letadlo odlétá za pětadvacet minut, vy jste v centru Londýna a máte pas a letenky v bytě ve Spitalfields, teprve pochopíte, jak báječná věc je přemisťování.“
„Proč chcete letět se mnou?“ Z magické masky, co měl na tváři, se žádný výraz vyčíst nedal, ale hlas vyžadoval odpověď.
„Zapomněla jsem vám předat dárek,“ usmála se a z kabelky vylovila malou krabičku. Váhavě ji otevřel a vyňal předmět, který skrývala. Byl to miniaturní stříbrný model Londýnského oka. Mlčky na něj hleděl. Hermiona sáhla do kabelky, vytáhla totožný předmět a postavila mu ho na dlaň vedle prvního. „A taky jsem vám chtěla poděkovat za ten váš. Nějak se nám ty náhody začínají kupit, nemyslíte?“

Ukazovákem pootočil miniaturou obřího kola. Letadlo lehce zavibrovalo a zvolna vyjelo na startovací dráhu. Konečně otevřel ústa. „A co ten sen? Myslíte, že je skutečně prorocký?“ otázal se tiše.
Pokrčila rameny. „To je nevýhoda prorockých snů, že netušíme, zda jsou pravé, dokud se nevyplní. Uvidíme.“ Nepohlédl na ni, ale jeho rty se nepatrné pohnuly vzhůru. Naklonila se k němu a tichým, ale důrazným hlasem řekla: „A byla bych vám vděčná, kdybyste si nechal z obličeje zmizet tu hrůzu. Nebo vám mám dát zase pusu?“
Konečně na ni pohlédl. V černých očích se zablesklo, dravčí nos se pobaveně nakrčil, mezi rty se zaleskly zuby. Když ji políbil, letadlo se právě odlepilo od země a začalo prudce stoupat vzhůru.

~o~

Z dopisu Ginevry Potterové Ronaldu Wesleyovi z 18. 5. 2002

... přikládám její oznámení o uzavřeném sňatku a připomínám ti, že mi při nejbližší příležitosti vysolíš deset srpců. Pravdu jsem měla já, za Hermioniným pobytem v Austrálii je chlap. Připsala mi k tomu pár řádků, zřejmě tušila, že bez vysvětlení bych si na ni došlápla, i kdybych měla do Austrálie letět na Zametáku. Vzala si mudlu, o dost staršího. Prý ho někdy o Vánocích v Londýně prověřovala, jestli není Severus Snape, a pak se s ním náhodou znovu setkala v letadle, když letěla za rodiči. Do Británie se v nejbližší době nechystá, melbournský bystrozorský odbor ji plně vytěžuje. Snad až časem. Manžel jí prý slíbil, že jí jednou ukáže svůj rodný domek v severní Anglii...

Konec

A/N2: Pár drobných zákulisních informaci k této povídce najdete na livejournalu Útočiště.

Komentáře

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.

prostě krása!

Danae...! Nevím, co mám napsat. Ty jsi pro mě fakt dar z nebe.
Coby skalní fanynka páru SS/HG v tuhle chvíli přímo vrním blahem, doslova. Vždycky když dočtu tak krásnou povídku, tak se mě zmocní zvláštní pocit, slastný je asi to pravé slovo :-)
Bylo to jemně kanonické, lehce smutné, přesto s relativně šťastným koncem a přitom naprosto uvěřitelné, co se týče charakteru postav. Přesně po takových povídkách se můžu utlouct!
Kéž by takových povídek bylo v českém prostředí víc! Po víc jak roce brouzdání ve vodách HP fanfiction mám pořád pocit, že je jich jako šafránu. Asi jsem moc náročná, ale pubertální výtvory mě moc neuspokojují.
A jelikož angličtinou nevládnu právě nejlíp, tak vyloženě žiju a přežívám díky tvým odkazům na některé české překlady. (I když je pravda, že to čekání na pokračování bývá kruté. Už jsem si kolikrát hryzala nehty nedočkavostí a měla sto chutí sama to zkusit s překladem. Párkrát jsem i začala a brzo mi došlo, že to není vůbec žádná sranda. A tak teď už povětšinou pokorně mlčím a trpím :-))
Takže - DÍKY!!! Za všecky ty pohlazení po duši, vlastní i ty zprostředkované:-)

Mari,

moc děkuju za krásný komentář! Asi si dovedeš představit, jak teďka vrním já :) Mám radost, že se ti závěr líbil, i když se na něj muselo čekat tak dlouho.

Milá Danae

Obávám se, že se mi nepodaří vykřesat ze sebe smysluplný komentář. Je mi tak nějak krásně smutno a zároveň mrazivě veselo, jako když uprostřed studeného prosincového dne na krátký okamžik vyjde slunce. V duchu sedím někde na sedadle 10 B, pod nohama mám nebe a dvě řady před sebou krátký střípek něčích životů. Pro všechno na světě i pod světem, jak tohle děláš? Jak tohle dokážeš?
Asi si v záchvatu tvůrčího pesimismu půjdu zformátovat harddisk...
PS: Krátký záblesk z Deanova lesa je tvůj vlastní postřeh, nebo čteme stejné příběhy?
PS č.2: Já chci taky plackůůů... 8-)

Jacomo,

moc děkuju - za krásný komentář i za podporu během psaní. Tu povídku z Deanova lesa jsem si díky tobě přečetla dnes - a pak jsem se nějakou dobu nebyla schopná soustředit. Je moc krásná a tvůj překlad hodně povedený!
On zrovna tenhle okamžik je podle mě vyloženě nabitý alternativními možnostmi - a po takových jdou autorky sshg jak slepice po flusu, znáš to ;) Takže mě neudivuje, že podobné nápady napadají více lidí...

úžasná povídka,

dost mě překvapilo, když jsem si v informacích ze zákulisí přečetla, že St. Mungo's Church existuje...a pak ta informace o šíleném doktorovi a jeho ženě...je zvláštn zjistit že to co čtu není všechno jen smyšlenka (:-D) Celej přípěh si vylíčila tak, že se mi děj odvíjel před očima jako film. Jsem moc ráda že jsi povídku dopsala, stálo to za to :-D

Děkuju!

Čerpat z reality je někdy větší zábava než čerpat z fikce ;)

Jé...

Vzdech, úsměv a slzička.

Ach,

díky :)

Tak jsem...

si dlouho říkala, že je to všechno až moc sladký - nic proti, jenom, že jsem si dlouho namlouvala, že to skončí nějak jenom platonicky ;)
Ale jakmile jsem dočetla poslední větu, na obličeji se mi roztáhl široký úsměv :)Moc jsi mi zpříjemnila sobotní večer, děkuju moc :)

P. S. Z nějakého důvodu se mi při čtení pasáže v letadle vybavil Hannibal Lecter, vlastně ani nevím proč :D

No to víš,

je to holt pořád vánoční povídka, tam trochu cukru musí zůstat. Jsem ráda, že se po ní usmíváš :)

Už dlouho jsem se tak moc

Už dlouho jsem se tak moc neusmívala. *Nechápe, jak dokážeš psát tak sladce, ale zároveň neulepeně...*

Ach :)

No já to nejdřív napíšu ulepeně, a pak v závěrečně fázi odřu všechen cukr drátěným rejžákem ;)

musím si to jít přečíst ještě

musím si to jít přečíst ještě jednou =D

úžasné!

musím se přiznat, že jsem vážně nečekala, že tuhle povídku dokončíš... hluboce se omlouvám... málokdy bývám tak ráda, když se spletu =) úžasná povídka, fakt jo. dobře ty!

Díky,

že jsi vytrvala - já vím, že to trvalo hodně dlouho. Mám radost, že to podle tebe stálo za to :)

naprosto! =)

naprosto! =)

Tak to čekání stálo opravdu

Tak to čekání stálo opravdu za to:-) Moc hezky jsi to celé rozmotala a ukončila. Popravdě jsem si celou dobu (tedy až do čtvrté kapitoly) nebyla jistá, jestli ten chlapík je skutečně Severus. Jeho přiznání k citům vůči Hermioně bylo roztomilé, krásně se to četlo. Máš dar jako málokdo pár slovy a náznaky popsat obrovskou spoustu pocitů. Takhle jemnou, příjemnou a přitom věrohodnou povídku na pár HG-SS jsem už dlouho nečetla... Díky Ti za ni a těším se, až zase budeš mít čas a inspiraci na nějaký další příběh

Angie,

moc ti děkuju za všechna konkrétní oceňující slova. Teprve skrz oči vnímavého čtenáře autor pozná, zdali se mu podařilo to, co zamýšlel.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na „Uložit změny“.